>> sobota 25. února 2017

Právě  vyšel  čtvrtý  díl  knihy  Františka  Novotného 
O Platonovi, Druhý život. 

Vzdali jsme  tímto  hold  znamenitému  řeckému filozofovi a připomněli 2400. výročí založení jeho  slavné  filozofické školy,  Akademie  (v roce 2013, když vyšel první díl). Současně jsme tímto připomněli velkého českého myslitele,  který  Platonovi  věnoval  stovky  hodin studia a s velkou láskou a úctou k němu zpracoval tuto tetralogii – Františka Novotného. Přinášíme vám z díla alespoň malou „ochutnávku“ a posuďte sami nadčasovost a aktuálnost Platonových myšlenek...

Idea je jednoznačná; právě tak jednoznačné mají být vědecké pojmy a typy. Nedostatek jednoznačnosti,  nejasnost,  proměnlivost a relativnost se nejstrašněji pociťuje v mravních  a právních  názorech  společenského soužití, kde se stává, že co je dnes bezpráví, stává se zítra právem a že dnešní hrdina je zítra odsuzován jako zločinec. Z odporu proti těmto  zmatkům  vzniká  touha po  objektivní jistotě. S Platónem chceme mít určeno, co je  spravedlnost,  statečnost,  dobro,  krásno, vědění, umění, pravda, co je svoboda, co je demokracie, co je čestnost, co je pravá lidskost, i kdyžto nenazýváme ideami a idealismem. Platónova ideologie neumožňuje, aby tyto pojmy znamenaly jednomu to a druhému něco jiného, aby pravda byla určována užitkem a spravedlnost okolnostmi, nezná hranic času, prostoru, státu a tříd. Nechce však být neúčinná v životní zkušenosti, nýbrž spojuje člověka  s  člověkem,  a  odvracejíc  mysli  od velikého zla pýchy, od sobeckých zájmů čistě hmotných i od sporů a srážek jimi způsobovaných, usiluje o dorozumění a mír. Tímto je tato ideologie svrchovaně praktická – praktická ve vyšším smyslu tohoto slova.

František Novotný: O Platonovi, 4. díl – Druhý život

Read more...

>> pátek 20. ledna 2017


Ze života filozofů:
Immanuel Kant

Žil v 18. století, pro které byl opěrným sloupem filozofie, někteří jej označují za „nejhlubšího z novověkých filozofů”. Představoval pro moderní období to, co Platon pro klasický svět.

Jeho vzdělání bylo velmi široké, byl profesorem matematiky, logiky, fyziky, geografie, dynamiky, metafyziky, antropologie, práv… Navíc se o něm mluvilo nejen jako o výtečném badateli, ale také jako o jedinečném vyučujícím – díky jeho spontánnosti, vtipu, neúnavné snaze povzbudit studenty k samostatnému myšlení a názornosti. Traduje se, studenti museli přijít na lekci třeba i o hodinu dříve, aby si mohli být jisti, že ještě najdou volné místo.

Jak vypadal jeho den? V pět hodin snídal, mezi šestou a sedmou hodinou si připravoval přednášky. Od sedmi do deseti hodin byl v učebně, do dvanáct hodin psal, obědval do čtvrté hodiny po poledni (zachovával tradici obědvat se třemi nebo sedmi přáteli, podle tří Grácií a sedmi Múz). Dodnes existuje tzv. Filozofova cesta – cesta, po níž se Kant pravidelně procházel a kde si dámy dle něj nařizovaly hodiny. Po procházce si večer četl, a v deset hodin šel spát.

V tzv. předkritickém období, tedy před rokem 1771, se věnoval přírodním vědám; byl spoluautorem Kant-Laplaceovy teorie vzniku vesmíru, v níž vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů. Z této doby pochází spis Všeobecné dějiny přírody, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku sluneční soustavy; píše i další přírodovědné práce – o ohni, sopkách, o fyzikální geografii…

O tzv. kritickém období, které následovalo a končilo v roce 1790, se říká, že zatímco Kantovi předchůdci používali rozum, aby kritizovali, Kant podrobil kritice rozum samotný. 

Kritika čistého rozumu
Kantova epistemologie (teorie poznání) se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti. Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.

Na zkušenost působí vždy dvě stránky – smyslová a rozumová, které se různě projevují, a rozdíl v jejich projevu závisí na tom, co je dáno předem – apriori a co je vytvářeno dodatečně – aposteriori. Podle Kanta se člověk rodí s již vrozenými myšlenkovými strukturami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Tyto myšlenkové struktury nám umožňuje poznat čistá matematika a přírodověda.

Kritika praktického rozumu

V této knize Kant přezkoumává předpoklady etiky. Důležitým předpokladem je autonomie mravního citu, tedy, že člověk je schopen rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách. Lidská vůle podle jeho tvrzení „stojí na křižovatkách”. Máme-li učinit mravní rozhodnutí, rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně, ale naše touhy a sklony nás podněcují k jednání, kterými uspokojíme naše žádosti. Pak se vůle musí rozhodnout, po které cestě se vydá. Požadavky rozumu se jeví jako tlak, tedy povinnost.

Lidská povaha je ušlechtilá, ukládá na sebe povinnosti jako přikázání, ale je slabá, pokud jde o následování často sobeckého zájmu, který motivuje vůli, ale v chytrém přestrojení. Základy pro ustavení rozumného jednání nachází v maximách, podle nichž jednáme, někdy je označujeme jako principy jednání nebo motivy k jednání; má-li být maxima jednání rozumná, musí mít všeobecnou platnost, neboť to vyžaduje rozum: Jednej pouze podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon. Jinými slovy máme jednat tak, aby naše chování mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní. Ve vztahu k jednání uznáváme imperativy či příkazy – některé označuje jako hypotetické: poznáváme, že máme vykonat určité jednání, abychom zvýšili své štěstí – je možné je obejít. Mravní zákon ale přikazuje jednat rozumně, a proto přikazuje kategoricky.

Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku.
Kritika soudnosti je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.

Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. Krásné je to, co se líbí všeobecně, bez pojmu. Naproti tomu jsou věci příjemné, které jsou subjektivní.

Je zajímavé, že Kant nepovažoval své kritické období za to nejdůležitější, ale jen za nezbytnou přípravu před vystavením vlastní filozofické práce – to se mu bohužel nepodařilo; přesto dal filozofii novou látku ke zpracování.

Kant nachází smysl v hledání něčeho dobrého, dobrého v pravém slova smyslu, které nemá omezení. Poukazuje na to, že vše, čeho si můžeme všimnout v našem světě, bez ohledu na to, jak je to dobré, má vždy nějakou vadu. Pouze jedna věc může být dobrá sama o sobě, a to je dobrá vůle (úmysl). Nejde o dispozici ducha člověka, když chce někomu pomoci. Kant říká, že tato vůle je dobrá sama o sobě, nezávisí na plodech, které přináší (podobné myšlenky nacházíme v Bhagavadgítě, v učení o správném jednání). Vůle pochopená jako vyšší princip člověka nemá hodnotu pro své výsledky, ale je dobrá sama o sobě, je nezávislá na plodech, které pocházejí z jejího provozování.

Kdo řídí tuto vůli? Nemůže to být instinkt, už proto, že instinkt hledá uspokojení některých potřeb. Je to rozum. Čistý rozum nehledá smysl ve štěstí, ale vzbuzuje dobrou vůli. Jeho účel není v přemýšlení, ale v tom, aby se rozvíjela dobrá vůle. Čistý rozum dosahuje metafyzické úrovně, prolíná se se Zákonem. Přivádí člověka k závěru, že není nic, co by mělo větší hodnotu, než vyvinout úsilí rozvinout vůli. Na rozdíl od instinktu, který v tom nepomáhá, protože hledá štěstí ve vlastním uspokojení.

Kategorický imperativ je správné působení, jednání podle maximy, která se může přetvořit v univerzální Zákon. Dále vysvětluje, že okamžik, ve kterém jsme se rozhodli působit, ukazuje, jak naše vůle požívá určitou autonomii a že klíč k ní se zakládá na svobodě. Svoboda je možnost, aby se udělalo rozhodnutí pro akci, bez ohledu na to, jaká je příčinnost. Má vůle je svobodná, nejedná-li jinak než prostřednictvím rozhodnutí mého rozumu a prostřednictvím povinnosti.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...

>> čtvrtek 15. prosince 2016


Read more...

>> středa 14. prosince 2016

PRÁVĚ VYŠLO - Tajný Ideál Templářů

Delia Steinberg Guzmán
Koupit

NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM. Téma věnované Templářům není možné probrat zcela jednoduše, neboť je součástí příběhů, mýtů, tradic či legend, o nichž se lidé dozvídali různými cestami. Existuje mnoho protikladných názorů, zatajovaly se některé údaje, jiné se objevily teprve nedávno a dodnes se vydávají knihy, které slibují ´pravdivý´ příběh… Tato kniha se nesnaží přednést žádná absolutní tvrzení, protože je téměř nemožné mluvit o Templářích, aniž by se použil termín ´záhada´. A abychom neupadli do další, která nás zanechá v temnotách, autorka tyto záznamy pojmenovala ´Tajný Ideál Templářů´. Je zřejmé, že v souvislosti s Templáři existuje cosi tajemného, o čem nevíme, zda to dokážeme rozluštit. Věříme však, že tato záhada není pouze v lidech, v jejich jednání a vzhledu či v jejich symbolech, v tom, o čem mohli přemýšlet nebo říkat, nýbrž že za těmito velkými organizacemi a významnými lidmi, kteří měli možnost tak silně zasáhnout do dějin, vždy existuje IDEÁL.

Profesorka Delia S. Guzmán, od roku 1991 prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis, podporuje činnost této instituce v oblasti filozofie, kultury a dobrovolnictví ve více než padesáti státech. V čele této Filozofické školy rozpracovala programy praktické filozofie týkající se vnitřního rozvoje člověka a jeho závazků vůči společnosti, s pedagogickým zaměřením na výuku a praktikování filozofie na klasický způsob, zbavené přehnaného teoretizování, s tradičním posláním ji aplikovat v životě. Její profesionální a pedagogické zkušenosti v oblasti hudby a státní zkoušky z filozofie na Univerzitě v Buenos Aires jí umožnily prohloubit vztah mezi uměním a filozofií jako způsob probuzení vnitřního života, harmonie a rozvoje potenciálů každé lidské bytosti. Od roku 1982 podporuje rozvoj hudebních talentů prostřednictvím Mezinárodní klavírní soutěže, která nese její jméno. Vydala množství článků a více než třicet knih s tematikou praktické filozofie, psychologie, dávných civilizací atd., z nichž uvádíme některé tituly vydané v češtině: Každodenní hrdina, Řekli mi, že…, Co děláme srdcem a myslí?, Poznej lépe sebe sama... Její díla jsou přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny, maďarštiny, rumunštiny a mnoha dalších jazyků. Za svou práci obdržela v roce 1980 Stříbrné vyznamenání za umění, vědu a literaturu, udělené Akademickou společností pro výchovu a vzdělávání, pod ochranou Francouzské akademie.

Read more...

>> středa 16. listopadu 2016

Ze života filozofů:
Nicolas Malebranche


Narodil se 6. srpna 1638 v Paříži jako nejmladší z deseti dětí vysokého královského úředníka. Jelikož měl už od dětství chatrné zdraví, byl až do svých šestnácti let vzděláván doma. Následně se začal věnovat studiu teologie a filozofie na Sorbonně. Studoval velmi snadno a rychle a všechna svá studia brzy zdárně zakončil. Protivilo se mu však školometské vzdělávání a po postupu na společenském žebříčku také neprahl. V roce 1660 vstoupil do kongregace oratoriánů, kde žil až do své smrti 13. října 1715.

„Oratorium Jesu” bylo spíše bratrstvo než Řád. Bylo zde dovoleno soukromé vlastnictví a neskládal se řeholní slib. Řídil je představený, a to značně demokratickým způsobem. Sice bylo věrné křesťanským zásadám, ale od hlavního proudu se lišilo například nesouhlasem s dogmatikou tridentského koncilu, na rozdíl od jezuitů. V tomto filozofickém a, dalo by se říci, vědeckém prostředí Malebranche pracoval a prohluboval doktrínu v ryze křesťanském duchu. Studoval náboženské spisy, aby mohl být vysvěcen na kněze. Zde se však také setkal s dílem Descarta, který způsobil obrat v jeho myšlení. Zcela se ponořil do jeho idejí. V roce 1674 vydal první část svého díla nazvanou Zkoumání pravdy, ve kterém spojil myšlenky sv. Augustina s Descartovými.

Toto jeho stěžejní dílo mu vyneslo věhlas a přátelství významných osobností jeho doby, ale také zapřisáhlé odpůrce jak u jezuitů, tak u přívrženců Descarta – karteziánů.
   
Nejpalčivější polemiky se vedly na téma „boží prozřetelnost“ versus lidská „svobodná vůle“. Malebranche tak prakticky až do své smrti strávil množství času obhajobou svých myšlenek. Některé jeho knihy se dokonce dostaly na Index librorum prohibitorum – církví vytvořený seznam zakázaných knih.

Malebrancheovo dílo čítalo několik svazků knih, v nichž vysvětloval své pojetí světa a člověka: Zkoumání pravdy (1674), I (1677), Pojednání o přirozenosti a milosti (1680), Křesťanské a metafyzické úvahy (1683), Rozhovory o metafyzice a náboženství (1688), Pojednání o lásce boží (1697), Rozhovor křesťanského filozofa s čínským filozofem o jsoucnosti (1708).

Malebrancheovo filozofické dílo reflektuje jeho dobu a reaguje na významnou myslitelskou osobnost Descarta. Zkoumá smyslové vnímání člověka, aby nakonec došel k závěru, že je relativní a nespolehlivé. Nástrojem pro získání pravdivého úsudku je podle Malebranche pouze rozum, jenž není zatížen empirií smyslů. Inspiroval se platonským učením o světě idejí. Na rozdíl od Platona však tvrdí, že všechny ideje se nacházejí v Bohu, a proto neexistuje vazba mezi nimi a materiálním světem. Odtud jeho slavné tvrzení, že všechny ideje nazíráme v Bohu, což mu vyneslo mnohá obvinění, např. ze spinozismu či panteismu. Skrze ideje nazírané v Bohu pak člověk vnímá celý manifestovaný svět. Toto pojetí jej odchýlilo od jeho velkého vzoru, Descarta. Tvrdil, že existenci materiálního světa nelze zjistit rozumem, a jediným vodítkem ke skutečnosti je biblická věrouka.

Rozum také nemůže zjistit ani pochopit vztahy příčiny a důsledku. Bůh je všemocný, a proto by člověkem vytvořená příčina, která směřuje ke svému důsledku, popírala boží všemohoucnost. Tato teze se nazývá okasionalismus. Takový pohled na svět vyvolává spornou otázku nemorálních lidských činů, jako je např. vražda či krádež. Malebranche vysvětluje, že Bůh je původcem všech událostí, od prvního pohybu ruky vraha až po zastavení srdce oběti. Zároveň však ale popírá, že by Bůh byl příčinou všech zlých činů a událostí. Morální a mravní aspekt jakéhokoli činu člověka se nachází v jeho záměru a myšlenkách. Podle Malebranche by se člověk měl nechat vést dobrou vůlí a láskou, tedy prokazováním dobra ostatním lidem.

Malebrancheova filozofie měla ve své době obrovský vliv. Byl považován za jednoho z vůdčích metafyziků své doby. Byl zařazen mezi prvořadé kontinentální racionalisty, jeho díla byla přeložena do latiny i angličtiny a studovali je myslitelé po celé Evropě. Inspirovaly se jimi další velké osobnosti jako například George Berkeley nebo David Hume.

Ing. Pavel Goliáš

Read more...

>> pondělí 1. srpna 2016

Už jste četli filozofický bulletin?

Milí čtenáři,
nacházíme se uprostřed léta, vybíráme si své dovolené a někdy si po nich zklamaně povzdechneme,že to nebylo tak skvělé, jak jsme si představovali, postrádáme mimořádné
a nezapomenutelné zážitky, dokonce můžeme mít pocit, že jsme se trochu nudili...
Snad bychom se mohli v takové chvíli zamyslet nad tím, jestli jsme i my udělali něco pro zábavu těch, kteří byli s námi. Někdy očekáváme, že budeme „baveni“ jen proto, že jdeme na místo zábavy nebo
jedeme na dovolenou. Ale v roli pasivního pozorovatele, přehnaně opatrného či dokonce otráveného, se to nedaří. Naopak, se smyslem pro dobrodružství, snahou dozvědět se co nejvíce
a ochotou připravit něco přínosného i pro ostatní můžeme prožít akční a neopakovatelné léto, ať jsme kdekoli. A nejen jedno léto, ale dokonce celý život....více


Read more...

Tip na zajímavou přednášku: CARL GUSTAV JUNG
 
Carl Gustav Jung je jednou z nejvýraznějších osobností moderní psychologie. Poté, co si uvědomil ohraničení psychoanalýzy, kterou jako léčebnou metodu využíval jeho učitel a přítel Sigmund Freud, formuloval na základě svého zkoumání a práce lékaře a psychoterapeuta svou vlastní teorii, na níž založil tzv. analytickou psychologii. Zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že svět duše je stejně skutečný jako ten hmotný a že kromě prožitků v bdělém stavu může člověk využít i nevědomé elementy, jako jsou sny či archetypální obsahy mýtů. Toto poznání je pak možné využít nejen k léčení nemocí duše, ale také k neméně důležitému procesu, kterým je sebepoznání a osobní rozvoj. Jung rozvinul možnosti práce s nevědomím a upozornil také na nebezpečí vyplývající z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Pokusil se tím vytvořit mosty mezi světy, které se do té doby zdály neslučitelné. Vydejme se spolu alespoň kousek cesty za poznáním duše, kterou nám Carl Gustav Jung ukázal.

Termíny a místa konání zde

Read more...

Ze života filozofů: Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský vstoupil do svého Labyrintu života 28. 3. 1592 v Nivnici u Uherského Brodu. Těžký život plný zkoušek mu začal již ve dvanáctém roce, kdy osiřel.

Hned v prvních letech studia se projevil jeho velký talent. V roce 1608 začal studovat bratrskou školu v Přerově, a roku 1611 byl zapsán na Akademii v Herbornu. Již v té době byly vydány jeho první dvě disputace. V roce 1614 byl zapsán na teologické fakultě Univerzity v Heidelberku. Od roku 1614 do roku 1621 učil, nejprve v Přerově, později ve Fulneku. Tehdy se oženil a začal pracovat na velkém encyklopedickém díle Theatrum universitatis rerum. Toto bylo poslední klidné období jeho života.

Bitva na Bílé hoře roku 1620 změnila život Jana Amose Komenského v jeden dlouhý útěk. Katolická nadvláda Habsburků tvrdě potlačovala jakýkoliv jiný směr, jakékoliv humanistické snahy v českých zemích. V roce 1621 bylo ohlášeno vypovězení nekatolických duchovních z Čech a Moravy, v roce 1625 bylo rozhodnuto, že Komenský odejde do Polska. Ke všem těmto tragickým událostem se v roce 1622 přidalo úmrtí jeho první ženy i s oběma syny.

V letech 1628–1640 působil v polském Lešně jako ředitel latinské školy. V roce 1640 byl pozván anglickým parlamentem do Londýna, aby tam pracoval na reformě školství. Kvůli revolučním událostem musel Londýn opustit a odešel do Elblangu, kam byl také pozván kvůli reformě školství, tentokrát švédského. V roce 1648 se vrátil do Lešna. V roce 1650 přijal pozvání do Blatného Potoka pro povznesení školství rakouského. V roce 1654 se naposledy vrátil do Lešna, odkud však o dva roky později musel utéci při obrovském požáru města. Tato událost byla pro Komenského velmi tragická. S jeho domem lehla popelem celá jeho knihovna a téměř celé životní dílo. Nakonec odešel do Amsterodamu, kde ho vlídně přijali a nechali dokončit jeho práci. Zemřel 15. 11. 1670.

„Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.“

 Stav společnosti po Bílé hoře Komenský popisuje ve slavné knize Labyrint světa a ráj srdce. Očima poutníka popisuje svět, ve kterém lidé zapomněli, odkud pocházejí a kam kráčejí. V jejich životě převládl chaos a díky rozmáhající se obludě – ateismu – nejsou schopni vidět do nitra věcí. Jejich život i práce tedy ztrácí smysl, protože ztratili spojení s přírodou, s Bohem, sami se sebou. Poutník hledá své místo v tomto světě, ale vidí jen nevědomost, povrchnost při zkoumání a špatné učitele, kteří jsou přesto u lidu oblíbeni. A lid bloudí v temnotách. Člověk si není vědom svého lidství. A ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou moudří, se pouze vychloubají a pod falešným zlatem skrývají prázdnotu. Komenský uvádí tři příčiny tohoto stavu: rozdrobenost věd, nestálost metody zkoumání a nedostatek péče o slova a jejich nadbytečnost.

„Sebe opěvují metafyzikové, sobě tleskají fyzikové, sobě tančí astronomové, sobě dávají zákony etikové, sobě tvoří základy politikové, sobě jásají matematikové, sobě vládnou teologové.“
 
Rozdrobenost věd znamená, že vědy nemají společný cíl. Každý si stojí za svou představou světa a pravdy a ostatními pohrdá. Komenský říká, že například hvězdáři by se nikdy nemohli odvážit hlásat tak nesmyslné domněnky, kdyby vycházeli ze společného základu Pravdy.

Z tohoto nejednotného přístupu nám pak vyplývá onen nedostatek péče o slova, protože každý pojmenovává a chápe věci jinak. Pokud je zapomenut božský původ věcí, není možné je ani zkoumat, ani hodnotit ani popsat správným způsobem. Pak dochází ke zkreslování významů, k deformacím pojmů. Slova se stávají prázdná, nemohou přenést to, co božského kdysi obsahovala. Ale aby se Pravda mohla rozšířit mezi všechny lidi, potřebuje slova naplněná idejemi. Jenom tato živá slova ji mohou přenést, protože samy nesou část jí samé.

Pravda pramení v Bohu a je obsažena ve všech věcech, v každé lidské činnosti a v každém lidském vědění. Je jako strom, který má kořeny v nebi a svými větvemi moudrosti zasahuje do života na zemi. Pokud jednu větev uřízneme, abychom s ní mohli sami mávat, Pravda vyprchá jako život z utržené květiny, a nám zůstane jen prázdná a mrtvá ozdoba.

„Je třeba hledat takovou filosofii, nebo spíše vševědu, v níž by všechno stoupalo z pevných principů k pevné pravdě a věčnou harmonií se vázalo tak, že by toto dílo mysli bylo tak nezrušitelné, jako sám stroj světa.“

Komenský věnoval celý svůj život hledání cesty, kterou by společnost mohla stoupat vzhůru.

Některé své představy o nápravě světa sepsal v díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Hlavní myšlenkou jeho úvah byla jednota – jednotná Pravda všude platná, jednota národů, jednota lidí. Jednota, která vychází z Boha a všechno zpět k Bohu přivádí. Tato jednota je založená na duchovním původu všech věcí, a pokud podle těchto principů lidé budou žít, nebude docházet ke sporům, protože každý může jít svou cestou, ale za stejným cílem.


O tom, kam by měli lidé směřovat, se Komenský zmiňuje ve své knize Cesta Světla, v níž podrobně popisuje tuto duchovní pouť k sobě samému, protože Světlo, které vychází z nás samých, je součástí Světla věčného. Cesta Světla je cestou života každého člověka. Každému dává smysl života, každého může zbavit nevědomosti. Komenský tvrdí, že každý, kdo bude správně veden, poučován, může přijít až k nejhlubšímu poznání. Cokoliv však chceme dosáhnout, vyžaduje od nás úsilí tomu věnované. Proto nám Komenský připomíná, že do tohoto života jsme byli posláni se učit. Každý, kdo se cestou Světla vydá, sám brzy získá svoje Světlo, svůj nástroj na zahánění nevědomosti a má tu krásnou možnost i povinnost zbavovat tmy všechny, kteří v ní žijí.

„Nic není prospěšnějšího a vznešenějšího než odstraňovat nevědomost.“

Výchova by měla začít již v útlém věku. Pro tyto účely sepsal Komenský spis Informatorium školy mateřské. Chce nejprve v dětech vybudovat pevný základ pro ctnosti. Rodiče, učitelé, vychovatelé musí být živými příklady toho, co učí. Příklad je to nejcennější, co má učitel při výchově v rukou. Příklady se vtisknou hluboko do duše člověka. Pro získání opravdových zkušeností je důležité prakticky provádět to, co se učíme. Při tom je nutné, aby učitel trpělivě opravoval chyby, které při každém učení přicházejí. Chyba, po níž následuje poučení, je pro učedníka velkou pomocí.

Teoretická pravidla, jak Komenský vysvětluje ve svém díle Didactica magna, nesmíme vynechat, ale pokud používáme v učení pouze je a zapomínáme na praktickou část, cesta učedníkova se velmi prodlouží. Teorie slouží k tomu, aby vytyčila cestu při učení, udržovala správný směr, radila ve chvílích nejistoty. Teorie a praxe při učení musí být vzájemnými komplementy, které si musí při práci pomáhat.

Komenský prosazoval jedno pravidlo, bez jehož respektování je obtížné žáka dovést k nějakému cíli při učení: postupovat od známého k neznámému, od obecného ke konkrétnímu a od prvotnějšího k pozdějšímu.

Při výchově se také uplatňuje pres boží, který Komenský popisuje ve stejnojmenném spise. Je to tlak, kterým na nás působí Osud, aby nás přivedl na správnou cestu, aby nás něčemu naučil. Často nám působí utrpení a bolest, ale vždycky přináší ovoce získaných zkušeností, vypěstovaných ctností a hlubšího poznání. Komenský popsal několik charakteristik tohoto presu. Pres sjednocuje, sceluje to, co má snahu se rozložit. Udržuje presované ve správném směru na cestě jejich evoluce. Nutí člověka, aby ze sebe vydal to, co v něm uzrálo, to nejlepší, co v posledním období vývoje v sobě nastřádal.

„Člověk vzdělaný se pozná po činech.“

Ze škol, jak si je Komenský představoval, by měl vycházet člověk vzdělaný. Ne však vzdělaný intelektuálně, ale duchovně. Duch se musí vzdělávat k moudrosti, aby se stal tím, čím má být, totiž obrazem všemoudrého Boha. Studium moudrosti pak musí pobízet ke hledání Boha.

Vzdělaný duch v člověku se odráží ve všech jeho činnostech, protože dokáže přenést čisté ideje do života člověka. Takový člověk dokáže následovat řád univerza. Ovládá přírodu takovým způsobem, aby to bylo ku prospěchu oběma. Pracuje vždy na svém místě podle svých schopností a podle potřeb společnosti. Pozná se i podle vzhledu – je čistý, upravený. V takové společnosti nejsou lidé bez práce a majetku, protože ta se o ně postará.

Lidé vzdělaného ducha pracují pro budoucnost a znají sebe sama. Stávají se podobni přirozenosti andělské.

Vidíme, že Komenský měl velké vize o společnosti, které stále zůstávají nenaplněny. Podobně se dodnes inspirujeme jeho myšlenkami o dobrém vzdělávání. Ponoříme-li se do jeho děl, zjistíme, že nám mají stále co říci.

„Je třeba, aby každý, kdo se narodil jako člověk, naučil se jednati jako člověk.“

Jana Aksamítová

Citáty byly převzaty z těchto knih:
Komenský, J. A.: Labyrint světa a ráj srdce, Odeon, Praha 1970.
Komenský, J. A.: Cesta světla, Mladá fronta, Praha 1992.
Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení, Svoboda, Praha 1981. Ukázka z díla Pansophiae prodromus.
Vychovatel národů, SPN, Praha 1955, Řeč o vzdělávání ducha.

Read more...

>> sobota 16. dubna 2016

 
Tip na zajímavou akci u příležitosti Dne Země  - INDIÁNI A MATKA ZEMĚ
Přednáška
 
Události a změny v současném světě nám jasně ukazují, že je třeba hledat nové koncepty života, máme-li přetrvat. Můžeme hledat cesty zcela nové, nebo se můžeme inspirovat tradicí mnoha míst, kde lidé žili jinak a řídili se jinými hodnotami než těmi, které převažují v současnosti. Jak dnes žít a jak připravit život budoucím generacím? 
Nemůžeme žít tak, jako kdysi žili Indiáni, ale můžeme pochopit některé jejich postoje, naučit se jim a vložit je do našeho vlastního myšlení, cítění a jednání. Například pochopit, že příroda není něco mimo nás, ale že jsme její součástí a je možné (a nutné) se naučit s ní spolupracovat a žít v harmonii. U Indiánů vidíme také jasné důkazy toho, že důležité je žít pro ostatní, nikoliv pouze pro sebe, že velikost člověka může být měřena podle toho, co dává, nikoliv podle toho, co vlastní. Cílem není stát se lovcem bizonů na širých prériích, ale seznámit se s jejich základními hodnotami formujícími morálku, jež umožňuje dobře žít, a naučit se transformovat tyto hodnoty do podoby užitečné pro člověka dnešní doby. 
 

Read more...

Ze života filozofů: Mikuláš Koperník
Pojem renesanční osobnost jsme si zvykli používat pro označení člověka, který je nejen mimořádně nadaný v mnoha směrech, oborech či uměních, ale nadto je také skutečně lidský, humánní, v tom nejlepším slova smyslu. Je vzorem-ideálem člověka, jenž dosahuje výšin svých duševních a rozumových schopností, a zároveň je schopen hlubokého citu; člověka, který nejen ví, ale také účinně koná a tvoří tak, že ušlechtilé ideály, jež ho inspirují, dokáže projevovat v praxi prostřednictvím děl nesoucích pečeť této dokonalosti a harmonie.

Není divu, že neobyčejná koncentrace takových mimořádných osobností-géniů, která se v Evropě 14. až 16. století objevila, stvořila archetyp vědce-umělce-člověka, jenž se poté otiskl také do našeho jazyka v podobě sousloví renesanční osobnost. Ať už to byl Leonardo da Vinci, Marcilio Ficino nebo Giordano Bruno, nehledě na odlišné obory svých zájmů, všichni shodně prokázali mimořádnou ušlechtilost, sílu a nezdolnost lidského ducha tváří v tvář každé nepřízni.

Svými osudy a díly, která zanechali, nás dodnes uvádějí v úžas. Jako by v jednom životě stihli vykonat práci mnoha životů...
Jak to dokázali? Co je pohánělo? Co je inspirovalo? Odkud čerpali sílu a odvahu? S jistotou můžeme říci, že oním pramenem života byly právě hodnoty a ideje, které pomáhaly „znovuzrodit” uprostřed civilizačního úpadku středověku: ideály dobra, krásy, pravdy a spravedlnosti, jež nemají výlučně antický původ, ale jsou svou povahou univerzální a nadčasové. A to je důvod, proč se také, dnes či kdykoliv jindy, mohou zrodit podobní hrdinové lidskosti.

Mikuláš Koperník má mezi nimi své čestné místo. Byl v plném slova smyslu renesanční osobností i přesto, že renesance, definovaná jako soubor hodnot a forma uměleckého stylu, měla na sever Evropy teprve přijít; byl filozofem, matematikem, astronomem, znalcem staré řečtiny a překladatelem, lékařem, duchovním, správcem, učitelem, malířem, mechanikem, právníkem, ekonomem, diplomatem a stratégem.

Narodil se roku 1473 na severu Polska, v hanzovním městě Toruň na březích řeky Visly. V deseti letech mu zemřel otec a jeho poručníkem se stal strýc Lukáš Watzenrode, pozdější biskup warmijský. Ten v chlapci rozpoznal vnímavou duši a umožnil mu studovat na krakovské univerzitě. Zde se Mikuláš věnoval matematice a astronomii; seznámil se také s filozofií Platona a Aristotela a s geocentrickým systémem Ptolemaiovým, jehož tehdy podporovala církev jako jediný možný a správný model skutečnosti, přestože vykazoval značné nepřesnosti oproti prováděným pozorováním.

Poté působil rok ve Fromborku na postu kanovníka, kam ho dosadil jeho strýc. K této nové roli si však potřeboval doplnit vzdělání v oblasti církevního práva, a proto vyráží na studia do Itálie, která už tou dobou pulzuje rytmem nové doby – renesance. Kromě povinné látky vztahující se k jeho novému poslání se soukromě dále vzdělává v astronomii, matematice a osvojuje si i klasickou řečtinu. Pobývá v Římě a poté v Padově, kde studuje lékařství. V Itálii stráví celkem sedm let.

S doktorátem z kanonického práva se vrací zpět do Polska a oddaně pomáhá svému strýci biskupu Watzenrodemu jako tajemník až do jeho skonu roku 1510. Tehdy se vrátil do Fromborku, kde zastával funkci kancléře kapituly – správce duchovního společenství kněží. Díky svým schopnostem následně dosáhl ještě hodnosti správce kapitulního majetku celé warmijské oblasti s právem přidělovat půdu, vybírat poplatky, rozhodovat, soudit... dokonce i šlechtu. Při péči o svěřené poddané využíval také svých lékařských dovedností, čímž si získal velkou oblibu, zvláště u prostých lidí.

Svou odvahu, ušlechtilost a rozhodnost projevil při obléhání hradu Olštýn německými křižáky; odmítl toto město vydat, efektivně zorganizoval jeho obranu a svými diplomatickými schopnostmi zajistil intervenci polských královských vojsk. Křižáci museli odtáhnout.

Díky těmto úspěchům se konečně stává správcem celého biskupství, a na žádost královských stavů dokonce rozpracovává ekonomickou studii a úvahy týkající se problematiky hospodářství a inflace s názvem Rozprava o ražení mince. Souběžně s těmito událostmi buduje soukromou observatoř v jedné z fromborských věží – řadu přístrojů a pomůcek si dokonce sám konstruuje – a provádí astronomická pozorování, s jejichž pomocí ověřuje a zpřesňuje svůj alternativní model vesmíru...

Koperníkův největší přínos se bezpochyby týká jeho vědeckého bádání: pozorování, měření a dokazování na poli astronomie. Nejdůležitější syntézu své práce vydává tiskem teprve roku 1543, v posledním roce svého života, pod názvem Šest knih o obězích nebeských sfér. V nich podává přesvědčivé důkazy o tom, že nikoliv Země, ale Slunce je středem naší soustavy, a že Země je jen jednou z planet, které kolem něj obíhají. Ve své práci uvedl důležitá fakta o tom, že Země má tvar koule, která se otáčí kolem své osy jednou za 24 hodin a zároveň obíhá kolem Slunce, přičemž jeden tento oběh trvá jeden rok. Koperník dále vypočítal náklon zemské osy vůči rovině ekliptiky, popsal její precesní pohyb a objasnil podstatu střídání ročních období. Věnoval se také popisu vztahů mezi Zemí a Měsícem a odvodil reálné vztahy pro vzdálenosti mezi Zemí, Sluncem a „stálicemi”. Vesmír se tak díky Koperníkovi vyjevil v mnohem velkolepějším měřítku, jako součást mnohem většího obrazu.*

Na těchto základech poznání skutečnosti, které polský myslitel tak jasně formuloval a obhájil, mohli později stavět vědci a filozofové jako Giordano Bruno, Galileo, Kepler nebo Newton. Nutno však říci, že i Koperník měl své předchůdce a své inspirace v dílech minulosti: konkrétně v dochovaných zlomcích nauky pythagorejců nebo v učení Aristarcha ze Sámu, se kterými se seznámil během svých studií a jež znovu oživil a podepřel důkazy.

Mikuláš Koperník prožil činný a plodný život. Jeho mnohostranná osobnost nás nepřestává udivovat šíří svých schopností. Je příkladem filozofa, hledače moudrosti, který hledá pravdu ve všech oborech lidské činnosti; čerpá z bohatství minulosti, žije v přítomnosti a pomáhá stavět budoucnost; celý život pilně studuje a pracuje, aniž by se uzavíral před výzvami své doby či byl lhostejný k potřebám svých bližních; neutíká před svými světskými povinnostmi, ale staví se k nim zodpovědně a aktivně; jako politicky činný člověk se snaží naplňovat ideál spravedlnosti a práva. Je těžké – ba nemožné – být druhým Koperníkem. Ale každý z nás může být více filozofem!

Mgr. Zbyněk Machetanz

* Poznámky:
Rukopis tohoto díla se podařilo zakoupit Janu Ámosi Komenskému v Německu při jeho cestě zpět do Čech. Traduje se, že částka, kterou byl za něj ochoten zaplatit, byla velmi vysoká. Jednoduše dal za něj všechny své peníze, a zbytek cesty musel jít pěšky. Ale stálo mu to za to! Koperníkův spis O obězích nebeských sfér byl dán církví na index zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1835.

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010