ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2011

>> neděle 12. prosince 2010

šťastný nový rok 2011 * sretna nova godina * happy new year * feliz año nuevo * С Новым годом * Честита Нова година * З Новим роком * Srečno novo leto * boldog új évet * an nou fericit * Срећна Нова Година * felice anno nuovo * Bonne année * שנה טובה ומבורכת * खुश नया साल * bhliain nua sásta * あけましておめでとうございます * Frohes neues Jahr *Szczęśliwego Nowego Roku * feliz ano novo * ευτυχισμένο το νέο έτος * mutlu yeni yıl * hạnh phúc mới năm * Kalendis MMXI

Read more...

MALÁ ORIENTÁLNÍ FANTAZIE

>> středa 1. prosince 2010

Před mnoha, mnoha lety před mocného Prince předstoupil jeho nejstarší služebník. Měl bledou tvář, byl nedbale oblečen a kleče před trůnem ho vyděšeným hlasem žádal, aby mu na počest tolika let věrných služeb prokázal laskavost a daroval mu svého nejrychlejšího koně.
Princ se ho zeptal na důvod tak zvláštní prosby a služebník odpověděl:
„Pane, je to proto, že u vchodu do paláce, poblíž jeho bran, sedí Smrt a tak strašně se na mne šklebí, že jí chci utéci. Velmi se jí bojím a napadlo mne, že s vaším nepřemožitelným koněm mohu během několika hodin dorazit do Samarkandu a budu mimo její dosah.“
Princ, který byl tomuto služebníkovi velmi zavázán a vážil si ho z hloubky svého srdce, jej obdaroval koněm a váčkem plným zlatých mincí a nechal ho volně odjet. Když tuto záležitost probíral se svými rádci, velmi jej rozčílilo, že se Smrt prochází před branami jeho paláce a děsí jeho staré služebníky. Opásal se mečem s rukojetí ozdobenou drahokamy a vydal se k branám paláce, aby si promluvil se Smrtí. Našel ji stočenou do klubka pod stromem na zahradě a zeptal se jí:
„Ó, Smrti, proč jsi svým šklebem vyhrožovala mému služebníkovi a tak ho vyděsila?“
A ona mu odpověděla:
„Ó ne, Pane! Já jsem svým šklebem nevyhrožovala tvému služebníkovi ani ho neděsila. Prostě jsem byla překvapena, že ho vidím zde, neboť jsem jej očekávala v Samarkandu...“

Read more...

UČEDNÍK A ŽÁK

>> pondělí 29. listopadu 2010

Existuje velký rozdíl mezi významy pojmů „žák“ a „učedník“, i když se obecně oba výrazy užívají synonymně.
Žák je typickým představitelem intelektuálního života. Je to člověk, který hromadí vědění, aniž by to, co se učí, v něm vyvolávalo nějakou vnitřní změnu. Žák je tou samou osobou před vyučením i po vyučení, jeho Já nevzroste.
Navázat vnitřní kontakt s učením svého Učitele je schopen pouze učedník, zatímco se zároveň pokouší aplikovat učení, které jím pohnulo, sám na sobě. Učedník se snaží provozovat to, co my chápeme pod pojmem morální život. Nespokojuje se s pouhým mentálním chápáním poznatků, ale snaží se je přenést do svého Vnitřního Bytí a přeměnit je. To je také vznešeným smyslem pojmu Alchymie: transformace lidí z olova v Lidi Zlaté.

Read more...

DELIA S. GUZMÁN

>> úterý 2. listopadu 2010

FILOZOF
Filozof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Být Filozofem znamená žít život odvážným způsobem a zaměřit své snahy na to, aby se myšlenky a city odrážely v činech.
Místo prázdnoty bez ideálů a bez Boha volíme plnohodnotný život zasvěcený hledání moudrosti, tedy Filozofii, a odhalování Boha za každým platným poznatkem.

HRDINA
Hrdina je milovaným synem času. Postupuje po svých věčných stezkách a vyznačuje spirály, které stoupají do výšek. Neptá se na odpočinek ani na konec cesty, ale ponořuje se do proudu času a žije v rytmu skrytého srdce Dějin.
Hrdina nebojuje s časem. Neohlíží se zpět ani se netrápí tím, aby dohlédl dál, než dosahují kroky, které právě podniká. Tvoří budoucnost minutu do minuty tím jak postupuje.
Hrdina nebojuje s časem. Proto se stává nadčasovým. Jeho příklad prochází věky a stává se vzorem hodným následování, impulsem a nadějí pro ty, kteří přijdou po něm.
Hrdinové nedobývají nic pro sebe, nýbrž proto, aby to nabídli ostatním.
Hrdina je přísný vůči sobě, odvážný ve všem, co podniká, velký a ušlechtilý ve svých činech.
Naše lidské hrdinství znamená získat vlastní energii potřebnou k vítězství nad časem a ke stále činnému životu.
PŘÁTELSTVÍ
Přátelství je neustálý úsměv, vždy podaná ruka, pohled plný pochopení, jistá opora, věrnost, která neselhává. Znamená více dávat, než dostávat.
Čím více poznáme a pochopíme lidi a jejich problémy, tím více lásky a přátelství získáme a i když ve všech případech nepřetrvají, také stojí za to.
Neustále se učit milovat – to je nejlepší způsob, jak pochopit ostatní. Radostně a velkodušně pomáhat ostatním je nejlepším způsob, jak se cítit spokojen sám se sebou.

Read more...

JORGE ANGEL LIVRAGA

>> čtvrtek 7. října 2010


3. 9. 1930 - 7. 10. 1991

Když je ucho připravené, dostaví se slova, která ho naplní moudrostí.

Nejhorším nepřítelem vědomosti není nevědomost, nýbrž její znetvořený bratr: zakrslé poznání.

Je zřejmé, že množství vody, kterou můžeme zachytit, odpovídá velikosti použité nádoby a ne tomu, do čeho se tato ponoří.

Rozdíl mezi kouskem neprůhledného grafitu a průsvitného tvrdého diamantu je podmíněn disciplínou jejich molekul.

Správné Poznání projevené ve Správném Jednání ve prospěch lidstva je základním činem trvalé ušlechtilosti.

Vzdáleni poznání, které rozděluje, musíme vštěpovat moudrost, která sjednocuje.

Nikdy se s nikým nesrovnávej, neboť absolutní dokonalost každé bytosti spočívá jenom v jejím srovnávání se sama se sebou.

Technika nás dostala na Měsíc. Nyní je zapotřebí, aby nás Filosofie dostala k nám samým.

Každý z nás, dokonce i ten nejmenší, dokonce i ten, kdo se cítí nejslabším, dokonce i ten, kdo si myslí, že je nejosamocenější, má schopnost vítězit.

Nikterak nepochopíme budoucnost, nevezmeme-li úvahu minulost.

Jakýkoli čin uskutečněný s dobrým úmyslem a účinnosti je činem mystickým.

Člověk je tak veliký, jak je veliké to, co se odváží vykonat.

Většinou více litujeme toho, co jsme řekli, než toho, co jsme zamlčeli.

Abychom se stali mystiky, abychom se stali Idealisty, nepotřebujeme k tomu zvláštní podmínky: je zapotřebí být přirozený, najít sebe sama, moci vyjádřit to, co neseme v nitru.

Každý den, který probíhá, nám klade pokušení bez ohledu na to, jak zamaskované se toto objevuje v každodenním světe.

Kde jsou oni nádherní lidé ze starých časů? Kde jinde by byli než v nás!

Musíme obnovit sami sebe, musíme kráčet k horizontu s očima otevřenými: neboť tady a teď nikdo není tak mladý, nikdo tak starý nebo tak slabý, aby se o to nemohl pokusit.

Vnímejme lidstvo s jeho rozdíly, vnímejme lidstvo v jeho různobarevnosti, mějme respekt před ostatními, stejně jako ho máme sami před sebou. Avšak uvědomme si, že za různobarevností se nachází jediná látka, uvědomme si, že za zvuky a mlčením se nachází jediná vibrace vzduchu, uvědomme si, že za všemi vyřčenými modlitbami ve všech jazycích se skrývá jediná Mystika, a uvědomme si, že za všemi lidmi světa se nachází jediné lidstvo.

Udělejte ze svého světa svět velkých Idejí, slavné povznesení, takovým způsobem, aby vás obývalo dobré bytí, dobré touhy, dobré myšlenky a city.

Dějiny se píší činy, a ne slovy.

Vždy lze kráčet kupředu, vždy se lze více a více zdokonalovat.

A které vody jsou nejčistší? Ty, které se nejvíce otloukají o kameny, ty, které padají jako vodopády a velkolepě se tříští v nádherném přepychu bílé pěny.

Nenechte se srazit na kolena, nevadí, když se upadne. Zvedejte se znovu, znovu a znovu.

Jde pouze o to hledat a nacházet pravdu, tu, která je nám na dosah, obohatit ji a ožít ji, abychom těm, kteří přijdou, zanechali svět pevnější, bezpečnější a oduchovnělejší.

Člověk nestárne, když mu odumírají epiteliální buňky, nýbrž když mu umírají sny a naděje.

Nepřízeň osudu nás posiluje a křísí v nás hrdinský duch, který sní o hrdinských činech.

Etika tvé Duše se musí odrážet v Estetice tvého těla.

Ať každý dělá svou práci, váží si práce ostatních a vše bude v pořádku.

Bez čistého srdce nemůžeme přijít nikam... ani k nám samotným. A toto Čisté Srdce se musí odrážet v čistých činech. V činech, které neklamou ani nepřináší žádné Bytosti ani věci neštěstí.

Život je jako oheň, který taví neušlechtilé kovy a čistým a silným dodává pevnost a posiluje je.

Pouze nesnadná tažení stojí za to, aby byla uskutečněna, neboť existuje mystické pouto mezi tím, co je obtížné, a tím, co je cenné.

Read more...

POJETÍ ETIKY A MORÁLKY

>> pátek 1. října 2010

Jestliže v současnosti máme v úmyslu vyhledat v jakémkoli slovníku pojmy „Etika“ a „Morálka“, nalézáme víceméně následující definice: Etika je součástí filozofie, která se zabývá povinnostmi člověka; Morálka je Věda o zvycích, obyčejích. Na první pohled je zřejmé, že koncept Etiky je překryt určitou „filozofickou glazurou“, zatímco Morálka je vymezena řadou pravidel, která nám slouží nanejvýš ke každodennímu soužití.
Bylo by zajímavé analyzovat původ rozdělení těchto dvou pojmů, protože to jsou svojí přirozeností bratři – blíženci. Analyzujeme-li obě slova etymologicky, shledáváme, že Etika pochází z řeckého „ethos“, zatímco Morálka má své kořeny v latinském „mores“. Je zajímavé, že obě slova mají stejný význam: obyčej nebo zvyklost. Tedy pojmy, které zkoumáme, jsou původně ekvivalentní. Existuje však jeden důležitý faktor: ve starověku se nikdy nechápal systém obyčejů odděleně od systému filozofického. Naopak, cílem každé filozofie bylo její přímé použití a žádný myslitel by se nechlubil tím, že hovoří jedním způsobem, a chová se jiným. Mluvíme-li slovy Bhagavadgíty, jsou Etika a Morálka, anebo lépe řečeno teorie a praxe, dvěma částmi jedné cesty. Pokud existoval faktor, který mohl ovlivnit paralelní rozvoj těchto dvou pojmů, byl jím čas a ne vždy správná interpretace vytvořená během dějin.

Čím si dnes připomínáme řeckou civilizaci? Právě prostřednictvím jejích umělců a velkých filozofů. Je to tím, že to, co je rozumové, nabylo odlišného aspektu než u starých Řeků. A jak si na druhé straně připomínáme dobu Římského impéria? Vojenskými pochody Římanů, jejich obrovskou silou a nezlomnou vůlí.
Zde docházíme k možnému řešení hádanky: jestliže Etika pochází z řečtiny, Morálka z jazyka starých Římanů (latiny), může tento detail stačit k tomu, aby se tyto pojmy mohly v našich myslích identifikovat s civilizacemi, které jim odpovídají. To je důvod, proč je Etika to teoretické, vznešené, to, co je hodno pouze velkých knih, zatímco Morálka je praktická a přímá, hodna člověka a činu.
Samozřejmě přitom nesmíme zapomenout na něco velice důležitého: jak Řekové, tak i jejich dějinní následníci, Římané, byli lidé s hluboce zakořeněnými představami a náboženským přesvědčením. Jedni i druzí cestou Rozumu nebo Jednání, víry anebo úcty k Zákonům Přírody hledali sjednocení, pochopení, nalezení svých Bohů, kteří pobývali ve výšinách jako povzbuzení člověka v jeho vzestupu.
Tedy, jestliže ideou těchto civilizací byla Ctnost jako prostředek dosažení Bohů, u Řeků stejně jako u Římanů, zmiňovali se o tomtéž, když mluvili o Etice a Morálce. Šlo o harmonizaci člověka, o to pomoci mu nalézt v sobě prameny spravedlnosti a dobroty, které mu umožní napít se z božských vod.

Dnes nemůžeme znovu vybudovat řecké Polis nebo Římskou říši takové, jaké byly před mnoha staletími, ale můžeme znovu oživit jejich staré a přesto stále nové pojetí Etiky nebo Morálky.

Read more...

ZRCADLO FILOZOFIE

>> pondělí 27. září 2010

Skutečnost a její zrcadlový odraz
FILOZOFIE A ČTYŘI STRANY PYRAMIDY
Starodávná učení přirovnávala Kulturu k pyramidě, jejíž čtvercovou základnu tvořila minulost lidstva neboli jeho tradice. Ta měla být oporou čtyř stran, které směřovaly ke stejnému vrcholu, po jehož dosažení člověk odhalil nejvyšší bod sebe sama, dokázal povznést své vědomí nad pochybnosti, slabosti a strachy svého nitra, a získal tak dokonalý přehled o svém „okolí“. Pohled, který se před ním otevřel, mu ukázal všechny čtyři strany a jejich skutečnou dimenzi.
Jaké jsou čtyři strany pyramidy nebo kultury, které vytvářejí společnost?
Jednou z nich je Věda, jež je především ve službě lidstva, nikoli těch, kteří ji nejlépe platí. Věda humanistická, která nepopírá zákony Universa a nesnaží se ovládnout přírodu ani člověka, jenž je její součástí, nýbrž žít s nimi v souladu, podporovat jejich důstojnost a čistotu na kterékoliv úrovni.
Následuje strana, kterou známe pod názvem Náboženství. Strana, kterou všichni potřebujeme pro uskutečnění svého vnitřního života a která nám dává odpovědi na otázky: odkud jsme přišli, proč žijeme a kam směřujeme. To neznamená, že nutně musíme být určitého vyznání, ale že cítíme potřebu duchovně se uskutečňovat. Je to Náboženství zbavené fanatické nenávisti, která vyvolává „svaté války“ a odsuzuje všechny „pohany“, kteří myslí jinak. Náboženství, jež podporuje skutečnou lásku k bližnímu schopnou pochopit, že existují tisíce náboženských forem, do nichž lze zahalit jednu a tutéž pravdu, a že tyto formy se liší vnějškem, nikoliv podstatou a svým obsahem – stejně jako se svými šaty liší obyvatel polární oblasti od obyvatele oblasti rovníku. Náboženství, které se bude snažit zbavit člověka „duchovního rasismu“ a umožnit mu pochopit „Mystérium Boha“ obsažené ve skutečné víře každého jednotlivce.
Další stranou je Umění. Mělo by být „Zlatým mostem“ spojujícím člověka s archetypy Krásy, které nám zpřístupňují Múzy. Opravdový umělec se stává „knězem“, jenž se svým dílem snaží vyjádřit to nejlepší, co v něm existuje. Opravdové umělecké dílo nepotřebuje „překladatele“, neboť ho cítí a chápe každý člověk bez ohledu na svůj původ a vzdělání. Je harmonické, povzbuzující, vyjadřuje krásu a probouzí v člověku touhu, aby sám směřoval k tomu, co je v něm nejvznešenější.
A konečně poslední strana, s níž se všichni každodenně setkáváme a již prožíváme: Politika. O ní Platón říká, že je Uměním a Vědou zároveň, neboť oba tyto faktory jsou nezbytné k tomu, aby individuum, společnost a stát dosáhly harmonického života a postupovaly po cestě evoluce. Politik je umělec, jenž svým posláním ztvárňuje život všech tří složek, a k tomu potřebuje tu „nejlepší vědu“, které se říká Moudrost.
A přestože strany jsou čtyři a každá z nich zdánlivě směřuje jinam, mohou být vzájemně uvedeny do souvislosti prostřednictvím filozofie. Tato vznešená věda, která je „Láskou k Moudrosti“, jež se nachází na vrcholu, spojuje čtyři strany pyramidy a vysvětluje veškerá nedorozumění, která by je mohla přivést do rozporu.
Toto jsou čtyři strany pyramidy, po kterých kráčíme v našem každodenním životě. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale důležité je, že jednoho dne za pomoci filozofie dosáhneme vrcholu.

Read more...

HLAS TICHA

>> sobota 25. září 2010

TYTO pokyny jsou pro ty, kteří si nejsou vědomi nebezpečí nižších IDDHI.
Ten, kdo chce slyšet hlas Nada „Bezezvučný zvuk“, a chce jej pochopit, musí poznat povahu Dharany.
Když se stal lhostejným k objektům vnímání, musí učedník vyhledat Krále smyslů, Stvořitele myšlení, toho, jenž probouzí iluzi.
Mysl jest velkým Hubitelem Skutečnosti.
Nechť Učedník Hubitele zničí.
Neboť:
Když se mu jeho vlastní forma zdá neskutečnou, jako se při probouzení zdají neskutečnými formy viděné ve snu;
Když přestane slyšet nesčetné hlasy, tehdy může rozeznat JEDNO – vnitřní zvuk, který zabíjí vnější.
Tehdy, pouze tehdy a ne dříve, opustí oblast Asatu, toho falešného, aby vstoupil do královtství Satu, toho pravdivého.
Dříve, než dokáže duše vidět, musí uskutečnit vnitřní Soulad a hmotné oči musí být slepé ke každé iluzi.
Dříve, než duše dokáže slyšet, je třeba, aby se člověk stal hluchým jak k řevu, tak k šumu, jak ke křiku vzteklých slonů, také ke sladkému bzučení zlaté svatojánské mušky.
Dříve, než bude duše schopna pochopit a vzpomenout si, musí být sjednocena s Tichým Mluvčím, jako je forma, do které bude modelována hlína, sjednocena s hrnčířovou myslí.
Protože tehdy duše uslyší a vzpomene si.
A pak k jejímu vnitřnímu sluchu promluví HLAS TICHA…

Read more...

EGYPT: PŘÍRUČKA SYMBOLISMU A ARCHEOLOGIE

>> pátek 17. září 2010

Ó! Slepá duše!
Chop se pochodně mystérií
a v pozemské noci
odhalíš svého Zářivého Dvojníka,
svou nebeskou duši.

Následuj Božského Průvodce
a ať je On tvým géniem,
neboť On má klíč ke tvým životům
minulým i budoucím.

Naslouchejte ve svém nitru
a pohleďte na nekonečno
Prostoru a Času.

Tak se naslouchá písni hvězd,
hlasu čísel,
harmonii sfér.

Každé Slunce
je myšlenkou Boha a každá planeta
je formou této myšlenky.

Poznat Božskou myšlenku,
ó Duše!
Je důvodem, pro který sestupujete
a namáhavě stoupáte
cestou Nebes.

Co dělají hvězdy?
Co říkají čísla?
Co zobrazují sféry?

Ó Duše, zbloudilé či zachráněné!
Mluvte,
zpívejte,
vytyčte svůj osud.

Hermes Trismegistos

Read more...

AZTÉCKÝ KALENDÁŘ

>> pondělí 13. září 2010

Výzva otce k synovi při jeho vstupu do Calmecacu:
„Ten, kdo je s tebou v tvé blízkosti, tě zde zanechá. A je zde tvůj otec a tvá matka, jejichž prostřednictvím jsi přišel na svět. A i když jsi vzešel z obou, otci náleží mnohem více dát ti radu a otevřít ti oči, odkrýt uši. Ve tvých rukou a ve tvých ústech je studená a horká voda. Teď dobře poslouchej a dávej pozor. Jsi nezralý a já tě zasvěcuji calmecacu, já otec i já matka tě odevzdáváme. Tady budeš muset zametat a přijmout zametání z lásky ke Quetzalcoatlovi. Tvůj otec a tvá matka tě odevzdávají a předkládají tě jako obětní dar tomuto místu, které je teď tvým. Jsi jeho vlastnictví, jsi jeho získaná věc. Teď mne poslouchej, můj synu, můj milovaný, můj nehte a můj vlase, nejmenší z mých synů. Přišel jsi na svět, narodil ses na zemi, poslal tě sem náš Pán, ale nebudeš takový, jakým jsi byl, když jsi přišel sem, nemůžeš napřáhnout paže ani nastavit ruce, aby ses bránil. Odvahu ti dala tvá matka, která se pro tebe trápila, unavila a vyčerpala. Pro tebe přerušovala svůj spánek a čistila tvé nečistoty. A krmila tě mlékem ze svých prsů. Ale trochu jsi vyrostl a chceš prozkoumat všechny strany. Chceš se přemístit kamkoli. Prohlédni si tedy místo, kterému tě zasvětili tvoje matka a tvůj otec, mezi listiny a kadidlo. Je to calmecac, dům pláče, dům slz, dům strohosti. Tam, kde se kovají skvosty, tam, kde květiny otvírají své první květy. Kde jsou vrtány smaragdy, jako květiny, které dávají barvu a vůni. Tam náš Pán brousí a připravuje své prince, jako jiný zpracovává peří quetzala nebo vytváří náhrdelník bohatě zdobený. Zde se dává přízeň a vybírají se muži, kteří mají prožít vše…“

 

Read more...

KAŽDODENNÍ HRDINA

>> pátek 20. srpna 2010

PATOLOGIE STRACHU
Strach je hrozný spár, který svírá myšlenky, city a vůli a zbavuje lidskou bytost každé možnosti inteligentně jednat. Životní funkce se omezí na obranu, na útěk od všeho, na vyhýbání se odpovědnosti a jakémukoli stanovisku, na ukrývání se, aby se nepřitahovala pozornost. Šeď a nevýraznost se dnes cení nejvíce, a právě to jsou charakteristiky strachu, který je také matný a šedý.Za těchto okolností vzniká zvláštní model: model „proti všemu“, model, který odmítá vše, co představuje i to nejmenší osobní rozhodnutí. Všechny věci jsou špatné, protože na prvním místě se zdůrazňují nedostatky, zatímco narůstající strach nás připravuje o příležitost rozpoznat ctnosti.
Být proti všemu – což je totéž jako nestranit ničemu – je nový patologický projev plynoucí ze strachu. Jediné, co se hájí jako pozitivní, je vlastní prospěch, vlastní přežití, i kdyby proto bylo třeba zničit vše ostatní, což následuje vzápětí. Zjevně se jedná o zvrácený druh egoismu, při němž „já“ získává sebepotvrzení v té míře, v níž opovrhuje vším okolo. Chybí snaha přemoci zla, která postihují svět, ale ze strachu se zapírá a pomlouvá a hlava se přitom schovává pod křídla nečinnosti.
Filosof musí vymýtit strach a s ním i všechny jeho následky. Musí se naučit rozlišovat dobré od zlého, musí hájit své myšlenky a odlišit je od těch, které jsou opačné, avšak musí přitom vždy používat vůli a jednat. Nelze být prostě „proti všemu“. Nejprve je třeba mít pevné a opravdové ideály, aby se mohlo něco odmítat. Místo odmítání je třeba přijímat. Místo popírání je třeba vědět.
Filosof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Filosof zároveň zjišťuje, že kromě zla existuje i to dobré a pozitivní, jenže to občas spí nebo je to pohřbeno pod vlnami strachu a netečnosti. Ctnosti jako všechny dobré rostliny vyžadují péči a musí se pěstovat, dokud se co nejvíce nerozvinou.
Filosof nejedná proti životu, nýbrž v jeho prospěch, přijímá jeho zrádné proudy a snaží se dospět k tomu, aby měl jasno v myšlenkách, což mu umožní kráčet světem. Ti, kteří jsou „proti všemu“, se nakonec stávají „antilidmi“ a filosof si cení lidské úrovně jako faktoru nezbytného pro vytvoření našeho vytouženého NOVÉHO a LEPŠÍHO SVĚTA.

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

UMĚNÍ BÝT VŽDY FILOSOFEM

>> středa 18. srpna 2010

Je to prakticky ztracené umění.
Mnozí z nás postrádají schopnost zastavit se a pozorovat své okolí, což je jedna z forem pozorování sebe sama. A takto kráčíme a celé ho pošlapáváme, aniž bychom přemýšleli a skutečně se podíleli na plánu Přírody, který je projevem Božského plánu, jenž nás řídí.
Ztratili jsme také lásku k milovaným věcem, k věcem našim a malým, intimním a vlastním, k věcem, které posilují mysl a hřejí u srdce.
Věřím, že je nezbytné znovu získat toto zapomenuté umění.
S Platónem pod paží, s Tajnou naukou na dosah ruky, s dobrou knihovnou plnou dobrých rad..., ale... je to všechno?
Znamená snad být Filosofem studovat, vyučovat, přednášet, být poučován o skrytých věcech? Ano..., částečně.
Je třeba žít Skutečnost, a k tomu nestačí pózy ani zdrženlivost ani jejich opak. Vím, že jsou nezbytné také jiné malé-velké věci.
Před několika měsíci jsem byl na ostrově Mallorca, kde jsem se chystal napsat svou další knihu, a přál jsem si, aby mě prostoupila starodávná magie moře.
Moji společníci se vydali nakupovat věci nezbytné pro všechny, avšak když nemohli nalézt místo pro zaparkování auta, zůstal jsem uvnitř něj, abych ho v případě nutnosti přeparkoval.
Stmívalo se.
Po hlavní ulici rybářské vesničky, která se v létě proměňuje v prázdninové středisko, kolem mne procházelo množství turistů. Z již potemnělé příčné ulice, v níž jsem se nacházel, jsem mohl všechno pozorovat anonymním způsobem, jakoby z jiné dimenze.
Viděl jsem lidi, kteří pospíchali směrem doprava, a jiné, kteří se s nimi míjeli, kráčejíce doleva. Auta, kola a motorky kličkovaly mezi proudy lidí, jak jen mohly. Viděl jsem páry mladých, kteří se tiskli jeden k druhému, a také staré lidi, kteří spolu sdíleli svou pomalou chůzi a snad i své vzpomínky. Některé děti pobíhaly a krátily si čas v oněch hrách, které jsou pro dospělé záhadou.
Přemýšlel jsem o tom, že kdyby se Pravda někde nacházela a bylo by možné ji spatřit, všichni by k ní směřovali ve stejném směru. A takto mi chůze lidí kráčejících opačnými směry sdělovala, že pravda není tím, co hledají; možná se každý z nich pokouší přiblížit své vlastní pravdě, své touze nebo čemukoli jinému.
Viděl jsem také první hvězdy, jak putují po nebi, a starou plachetnici, nehybnou a čekající v loděnici na nové dálky.
Zmocnil se mě neobvyklý pocit.
Věřím, že nelze vytvářet Filosofii, aniž bychom vzpomenuli Hérakleita nebo Kanta.
Určitým způsobem jsem si všímal neustálého pohybu věcí a bytostí v hledání, které, i když bylo možná nevědomé, neztrácelo na své hodnotě. Samotný Bůh byl ve všech, na jejich cestách, v jejich nadějích a v jejich nostalgiích. Bylo by velkou chybou ztratit příležitost všímat si Boha, a ještě větší přestat být Filosofem. Neboť takto si mohu uvědomovat věci, o nichž vám vyprávím, a další, o nichž mlčím, neboť nenalézám slova, abych je vyjádřil.
Pocítil jsem hluboký vztah ke všem... Jak říkal Nervo, všichni byli jistým mysteriózním způsobem mými bratry... Bůh... Já sám... Život... Čas... Prostor...
Byl jsem dítětem a běhal jsem, byl jsem mladíkem a uchváceně a nepřítomně jsem se procházel, byl jsem starcem, vlekl jsem nohy po cestě již tisíckrát prošlé a mluvil jsem německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, švédsky. Byl jsem na nebi s hvězdami a zároveň ztroskotancem v podobě staré bárky v loděnici.
Vím, že jsem se na několik minut dotkl velké pravdy, neochvějné jistoty, klidu a znepokojení.
A vím, že jsem byl Filosofem bez ohledu na tituly, uznání a knihy.
Ano..., pouze Filosofem... Bylo to tak krásné!
Proto vám vyprávím malou, milovanou, intimní zkušenost, o níž však tuším, že je nesmírně důležitá. Stane se součástí onoho ztraceného umění být Filosofem na kterémkoli místě a v kterémkoli okamžiku? Upřímně věřím, že ano.
Zkus to někdy. Nebudeš litovat.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

ŘEKLI MI, ŽE...

>> čtvrtek 5. srpna 2010

„Jaké nebezpečí tkví v probouzení člověka, aby mohl poznat sebe sama? Proč je nebezpečné otevírat duši Víře a chápat nádherně uspořádaný svět jako odraz Absolutního Božství? Jaké nebezpečí tkví v podpoře zdravé morálky, tělesné aktivity, harmonické psýchy, mysli utužené studiem a zdravou rozvahou? Jaké nebezpečí přináší opakování si historie a vybírání vhodných příkladů – dobrých i špatných –, abychom připravili důstojnou budoucnost? Proč by mělo být nebezpečné poukazovat na shodnost cílů vědy, náboženství, politiky a umění, a tak stírat rozdíly, které škodí lidskému soužití? Jaké nebezpečí se může skrývat v tolika dalších učeních, která živila všechny Školy klasické filosofie na Východě i na Západě a která dnes slouží jako potrava také nám?
Kdyby tomu tak bylo, celé dějiny lidstva by byly plné „nebezpečných“ osobností, totiž takových, které vynikly svou snahou o jasné poznání, správné chování a čisté city. Kdyby tomu tak bylo, věděli bychom, v čem spočívá nebezpečí: pro milovníky spiklenecké tmy jsou ti, kteří ukazují trochu světla, nežádoucí a není proto nic logičtějšího než ty, kteří přinášejí světlo, obvinit, že ,zaslepují´.“

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

RYTÍŘSKÝ IDEÁL

>> čtvrtek 20. května 2010

Ve svém rozsáhlém díle nás Platón provází a seznamuje se světem archetypů, v němž dlí ideje a čekají na odpovídající formu připravenou v hmotném světě, aby do ní sestoupily. Jedním z takových archetypů, jednou z těchto idejí-pravzorů je i ideál. Člověk ho nevytvořil, avšak dokáže ho vytušit a vnímat ve snaze o zdokonalení. Ideál existoval vždy, je nepomíjivý a nepřestane existovat pouze proto, že v jistém okamžiku není nikdo, kdo by byl schopen ho přitáhnout do našeho světa. Je metafyzickým kořenem věcí, událostí a bytostí, vyvolává v nás vědomí o dokonalosti, je neegoistický a duchovní. Není to obyčejný plán nebo touha, které nás pohánějí k jednání kvůli hmotnému blahobytu.
Ideál sestupuje ze světa archetypů, světa idejí, světa nebeského, když jsme ho schopni uskutečnit v činu. Hmota je pomíjivá, ideál věčný a dokáže transformovat toho, kdo ho následuje. Představuje alchymistický proces transmutace železa na zlato, transmutace člověka, který dokáže přemístit ohnisko svého působení z těla do ducha. Rodí se jedinec, který dokázal zavést soulad mezi svým fyzickým, psychickým a duchovním světem, a proto jsou v souladu jeho myšlenky, slova a činy.
Právě toto je cílem rytíře. Jednou z věcí, s níž se mohlo u rytíře vždy počítat, bylo to, že jeho dané slovo platilo více než kterýkoli psaný doklad.
Kdo je tedy rytíř? To, že rytíři vznikli teprve ve středověku, je mylná představa, neboť existovali vždy pod různými jmény jako řády, kasty, stavy…
Rytíř není pánem, nýbrž především služebníkem: boha, vlasti, krále, poslání, dámy, slabých…, každého, kdo ho potřebuje. Uskutečňováním svých ideálů se nakonec stává pánem, avšak pánem sebe sama. Pouze když zvítězí nad sebou samým, dokáže zvítězit i nad zlem. Pouze zničením vlastní nespravedlnosti dokáže zničit nespravedlnost ve světě, v němž žije. Proto rytíř nikdy neporušuje dané slovo, neboť by to znamenalo zradit svou myšlenku, zradit sebe sama, svůj vlastní duchovní svět.


Rytíř se řídí starodávným pravidlem, které vede ke zdokonalování a vyžaduje tři vlastnosti: odvážit se – chtít – moci. Jak to uskutečnit?
Především je zapotřebí vytyčit si cíl. Je to počátek, výchozí bod, z něhož budeme směřovat k cíli tak dlouho, dokud ho nedosáhneme. V okamžiku, když je dosažen, přestává být cílem a nastává čas vytyčit si další, který nás povede cestou pokroku: vždy kupředu a vždy nahoru.
K vytyčení pokaždé vyššího cíle je zapotřebí odvážit se, je třeba chtít ho dosáhnout a moci kráčet po cestě k jeho dosažení. Na této cestě je nejlepším pomocníkem vůle, která naši lenost, podobající se bahnité stojaté vodě, transformuje na křišťálově čisté vodopády plné života.
Rytíř řízený svou vůlí pevně drží vlastní život ve svých rukou, nenechává se unášet proudem, nýbrž velmi dobře ví, kam směřuje a proč.
První zlo, s nímž se rytíř pouští do boje, jsou jeho vlastní neřesti, jeho vlastní vnitřní tma. Vidí sebe jako lampu, která ochraňuje božskou jiskru, jejímž úkolem je přenášet světlo. Jeho duch se stává plamínkem, který je třeba udržovat, aby nikdy neuhasl. Posláním lamp je dávat světlo, a proto se musí pravidelně zbavovat špíny neboli neřesti. Je třeba měnit olej, kterým jsou v člověku čisté myšlenky, jež umožní rytíři objevit krásu, spravedlnost a dobro, jak v sobě, tak i ve světě, který ho obklopuje.

To vysvětluje jedno z mnoha starodávných podobenství v rouše mýtu o hledání Grálu: vnitřní naplnění, po němž člověk vždy toužil, božský duch v člověku, který dává život, poskytuje osvícení, zbavuje strachu.
Hledání svatého Grálu je rytířským tažením, které každý z nás podniká ve svém nitru, aby objevil božskou jiskru uvězněnou ve hmotě, aby se zbavil duchovní slepoty. Proto je rytířský ideál podřízen ideálu čistoty, který obsahuje krásu, dobro a spravedlnost. Takový ideál nemůže ničit, pouze tvořit. V rámci tohoto symbolismu kůň představuje hmotný svět, rytíř duchovní a jejich poutem je psychický svět znázorněný štítem.
Rytíř celý svůj život podřídil oddanosti svým cílům a boji proti zkaženosti, zradě, podvodům a nespravedlnosti. Hledání Grálu se stává duchovním dobrodružstvím, které umožní otevřít nebeskou bránu, jež se nachází v duchu a srdci každého jednotlivce.
Jung popisuje Grál jako vnitřní naplněnost, kterou lidé vždy hledali. Symbolem rytíře je proto oduchovnělý boj, boj prostřednictvím vznešené příčiny, ušlechtilého prostředku, věrnosti a oddanosti.
Jiná mytická postava, kterou známe jako svatého Jiří, jenž se stal ochráncem rytířů, též svádí boj na život a na smrt, aby zvítězil duch, právoplatný vládce lidské bytosti, který obsahuje všechny ctnosti. Známe ho též v podobě Marta v římské mytologii nebo Área v řecké, a dokonce i jako svatého Michala též doprovázeného drakem. Rytíř se obětuje, protože ví, že smrt neexistuje a že drak, kterého musí přemoci, není jenom inkarnovaným zlem, nýbrž i strachem z neznáma.

Rytíř si je vědom toho, že neexistuje nemožné, nýbrž pouze ti, pro něž je něco nemožné. Tento optimistický názor ho vede k překonávání sebe sama, neboť ví, že když už někdo jiný před ním něčeho dosáhl, může to dokázat i on, pokud bude chtít a odváží se. S takovým stavem vědomí nebude požadovat po Slunci, aby vyšlo o půlnoci, ale zapálí si svíčku, aby mu její světlo usnadnilo čekání a umožnilo uskutečnit díla, která nelze vykonat ve tmě.
Rytíř nestaví své úspěchy a vítězství na chybách, nedostatcích a prohrách ostatních. Opírá se o vlastní schopnosti, nechlubí se slovy, nýbrž promlouvá činy. Přirozeným stavem vědomí rytíře je jednat správně, nesobecky a svědomitě.

Mnohé mýty a legendy nám symbolicky popisují rytíře a jejich kodexy cti.
Už Caesar u Keltů pojmenoval rytířskou kastu „equites“, aby ji odlišil od kasty kněžské.
V Indii existovala kasta kšatrijů, která zastávala funkci válečníků. Její barvou byla červená jako život, světovou stranou východ, kde se tento život v podobě slunce rodí, ročním obdobím jaro, období probuzení.
Dalším známým rytířem byl král Artuš, vůdce rytířů kulatého stolu. Jejich základním symbolem byl meč v kameni, který představuje duch vtělený do hmoty, božskou jiskru, která hmotu oživuje. Vytáhnout meč z kamene znamená osvobodit duch ze zajetí hmoty a navrátit ho jako právoplatného krále na trůn, aby jí vládl. Rytíři kulatého stolu jsou vedeni božskou prozřetelností symbolizovanou postavou Merlina a scházejí se v Camelotu, který představuje stav vědomí, v němž sídlí nejčistší myšlenky. Je to duchovní svět, který je impulsem nesobeckého jednání. Jejich síla je znázorněna Excaliburem, symbolem vůle, moci, jež vychází z poznání. Nikdy nesmí být zneužita pro sobecké zájmy.
Je mnoho dalších známých rytířů, kteří si zaslouží více prostoru a času. Théseus, jenž zabíjí Mínótaura, nevědomost v sobě i mimo sebe. Bruncvík, který hledá sebe sama, aby mohl hrdě získat svůj vlastní znak, svou vlastní osobnost. Samurajové, kteří nesobecky slouží a brání mír a nikdy první neútočí.
A všichni s sebou nosí své věrné meče, z nichž se těm nejznámějším dostalo jména. Čepel meče je nebem, rukojeť zemí a jílec spojením těchto dvou světů. Proto se zdravili čepelí obrácenou vzhůru ve smyslu míru a pouze při pasování následovala tato čepel cestu sestupu ideálu mezi lidi: shora dolů, na levé rameno rytíře jako symbol strany, která přijímá božský vzkaz přímo v srdci.

Pokud být rytířem znamená být pánem sebe sama, držet svůj život ve vlastních rukou, nezavírat oči před nespravedlností a nečestností, pěstovat krásu a bránit vzniku ošklivosti, jednat v souladu se zásadami věčné etiky a morálky…, ať každý nalezne odpověď sám v sobě.
Rytířský ideál není otázkou fyzické síly, nýbrž je stavem vědomí, které tuto sílu může využít, nebo zneužít, což záleží na každém z nás. Rytířský ideál není otázkou pohlaví nebo věku, neboť muži i ženy, staří i mladí vědomí mají.
To znamená, že pokud chceme a odvážíme se, všichni můžeme v životě uplatňovat rytířský ideál: chovat se čestně, ušlechtile, spravedlivě.
Ano, já věřím, že rytíři nevymřeli, neboť ještě existují lidé, kteří vědí, že je lepší hrdinská smrt než zbabělý život. Zvláště když tato „smrt“ znamená obětovat fyzické pohodlí ve prospěch duchovního pokroku.
Ať meč našeho ducha rozetne tmu nevědomosti a my vykročíme do života plného věčných hodnot, o které nás nikdo nemůže oloupit, neboť rozhodně nejsou hmotné.

Read more...

FILOZOFIE A SOUŽITÍ

>> pondělí 10. května 2010

Filozofie umožňuje rozvoj a soužití lidem všech vyznání, barev pletí a společenských postavení. Je nádherné mít kamarády po celém světě, kteří nemluví stejnou řeči, nýbrž stejným duchovním jazykem. Křesťané, Židé, Muslimové, Budhisté, Černoši či Běloši, lékaři či truhláři, studenti či důchodci... a všichni si rozumíme, protože nám nezáleží na vnějším projevu či formě, nýbrž na nesmrtelné duši, kterou všichni máme společnou.

To se musí uplatňovat v praxi: necítit nenávist ke komukoli proto, že se liší; dát všem možnost, aby se vzdělávali; bojovat o důstojný život pro každého jednotlivce, bez ohledu na... cokoli. V dnešní době rasové, národnostní, náboženské, vědecké či jakékoli jiné nenávistí, to může vypadat jako utopie. Ale není! Kdyby byla, nesnažili by se jí již tisíce let mnozí filozofové a filozofické školy či hnutí uplatňovat v praxi. Dokud bude existovat jeden jediný člověk, který je ochoten své srdce nabídnout i jiným lidem, láska nezemře.

 Láska nemá vyznání, ani barvu pletí, ani postavení či jazyk. Láska mluví všemi jazyky a může se projevit v každém těle, bez ohledu na to, jak vypadá. A to platí i pro lidskou bytost, která se tak nejmenuje proto, že má dvě nohy či ruce, ale protože má nesmrtelnou duši a srdce. Bez nohy či ruky žít můžeme, bez srdce nikoli.

Nestačí se modlit slovy... Modlitba se musí projevit v činech. Nestačí mít dobré umysly v myšlenkách... i tyto se musí uskutečnit v životě. Už dávno víme, že myšlenky, city či slova umírají, pokud nedostanou formu, což znamená, že se prostřednictvím konkrétních činů projevují v životě.

Read more...

CELÉ UNIVERSUM HRAJE FUGU

>> čtvrtek 1. dubna 2010

Jednou z nejsložitějších hudebních polyfonních skladeb je fuga, která se většinou skládá ze tří dílů: v prvním díle či expozici přinášejí hlasy či nástroje jeden po druhém téma, základní hudební myšlenku. Vzájemně se napodobují takovým způsobem, jako by se honily, což dalo skladbě i její název: lat. fuga = útěk.
Zatímco se v případě kánonu neustále opakuje stejná melodie v různé výšce, u fugy se opakuje pouze základní hudební myšlenka. V druhé části fugy, v provedení, jsou jednotlivá uvedení tématu oddělena jiným hudebním materiálem, mezihrou, a tak je posluchač napjatý, protože neustále očekává návrat základní myšlenky.
Třetí, závěrečný díl má za úkol zabezpečit, aby si posluchač téma s jistotou zapamatoval, a proto je základní myšlenka uvedena velmi výrazným způsobem.
Když jsem nedávno poslouchala jednu z nejznámějších fug, připomněla mi, že celá příroda včetně lidské tvorby se skládá z nesčetného množství „fug“, které nemusí být nutně vždy hudební.
Mluvím o různých způsobech projevu stále stejné původní myšlenky, ideje nebo archetypu. Jako by existovalo „něco“, co naše tělo nedokáže vidět, ale hluboko v srdci cítí, že je to jeho původ a že ho to převyšuje. Stejně jako duší neochutnáme, zda je omáčka dostatečně slaná, tak ani tělem nezjistíme, zda existuje Bůh či nesmrtelnost, zda existuje „věčný život“.

FUGA VE ČTYŘECH STRANÁCH PYRAMIDY
Platón mluví o čtyřech stranách pyramidy společnosti: o náboženství, vědě, umění a politice obsažených ve filosofii a zároveň o filosofii jakožto lásce k moudrosti, která je všechny pohání. I zde se setkáváme s množstvím základních témat, která nabývají různých forem a někdy vyžadují velké úsilí, aby byla rozpoznána. Stejná vůdčí myšlenka u různých národů nabývá jiných jmen hrdinů, jiných podob prostředí, jiných způsobů provedení, ale význam zůstává stejný.
Kolik národů vytvořilo mýty, v nichž ten nejstatečnější z hrdinů celý svůj život bojoval za spravedlnost, pravdu, dobro a krásu? A jako by mu to nestačilo, na konci života, když umíral, přísahal, že se vrátí, až bude nejhůř, aby znovu vedl svůj národ k novým vítězstvím, k nové slávě, k novému a lepšímu životu. Slíbil to Artuš, slíbili to Blaničtí rytíři.
Starodávný svět vytvořil nádherné chrámy a filosofické myšlenky. Mohlo by se zdát, že z nich zůstaly pouze ruiny, ale není tomu tak. Vzpomeňme si na klasicismus, neoplatonismus, neoromantismus a další „neo-“, která naznačují, že se jedná o dílo, myšlenku, proud či způsob myšlení v jakémkoli odvětví života, který se snaží o obnovení nebo omlazení toho, co tu již kdysi bylo. Proč? Protože myšlenka, idea či archetyp, který je dobrý, stojí za to, aby byl znovu a znovu uváděn do života, aby dostával pokaždé novou formu srozumitelnou pro různá období a úrovně evoluce lidstva.
Není to nedostatek představivosti ani úpadek tvůrčích schopností, který se utíká k napodobování. Právě naopak, je to lidská tvořivost, která se inspiruje nejlepšími díly minulosti a odívá je do „šatů“ současnosti, aniž by toužila po originalitě za každou cenu, dokonce i za cenu ošklivosti či kakofonie.
I v politice lze sledovat stejný proces: už mnohokrát existovala období, kdy vládli králové, střídala je tyranie, následovala demokracie či oligarchie a pak se formy vlády znovu opakovaly, aby uspokojily touhu lidu či vladařů najít ten nejlepší způsob přežití jisté země. Příčinu můžeme hledat i v touze po ideálním státě a v touze po návratu morálních hodnot, neboť ta se objevuje s cílem navrátit rovnováhu do života společnosti v úpadku.
Ve svých dílech o tom mluví Platón, mluví o tom Thomas More či Campanella, Sv. Augustin nebo Marx. Každý z nich chce představit lidem svou vizi ideálního státu, dokonalé společnosti a na nás je, abychom si zvolili to, co se nám v daném okamžiku zdá nejvhodnější.
Výjimkou nejsou ani náboženství. Stejná myšlenka ideálu či Boha se objevuje mnohokrát, zahalená do pestrých „šatů“, které vždy odpovídají podnebí, prostředí a mentalitě jednotlivých národů. Velcí náboženští učitelé dokázali přitáhnout archetyp do takové formy, jež nejlépe vyhovovala národu, který vedli. Učení o svatých, avatárech a andělích, modlitby a obřady, svátky a slavnosti byly upraveny způsobem, který byl pochopitelný a přirozený pro každý jednotlivý národ.
PŘÍRODA A ČLOVĚK
Na naší severní polokouli každý rok na podzim příroda zdánlivě umírá. Stromy vypadají, jako by už nikdy neměly poskytnout žádné plody, země bez obilí je suchá, zahrady bez květů jsou šedé. A pak přijde jaro, stromy rozkvetou, zasadí se semínka do studených brázd vyoraných v půdě a po nějaké době přijde čas sklizně, která znovu utvrdí člověka v tom, že věci nemusí být vždy takové, jak vypadají.
Zdání klame. „Malý Princ“ proto říká, že je nutné umět se dívat srdcem, protože to podstatné fyzickýma očima nelze spatřit. Vím, že nejsme dostatečně „čistí“, abychom se nedali ovlivnit formou, ale přesto věřím, že jsme schopni pocítit i to, co se nachází za tělesnou schránkou.
Jak je možné, že naši předkové (bez ohledu na národnost, rasu, náboženské či politické přesvědčení a společenské postavení) mluvili o nesmrtelnosti duše a její schopnosti nabývat stále dalších, nových forem na její cestě za zdokonalením, zatímco v současné době je tato teorie považována spíše za naivní, zpátečnickou či výstřední? Je možné, že lidé, kteří uměli stavět pyramidy s přesností na milimetr, provádět trepanaci lebky či budovat kanalizace a vodovody, což všechno během středověku upadlo v zapomnění, byli přesto tak naivní, že věřili výmyslům?
Asi ne. Jenom nevěřili oné verzi tohoto učení, která říká, že by se člověk mohl v průběhu převtělování stát zvířetem či rostlinou a naopak. Stejně jako člověk plodí a rodí člověka (nikoli slona, motýla nebo ibišek), tak i lidská duše potřebuje lidskou formu, aby se mohla projevit. Zákon přírody jasně říká, že plodem hrušně je hruška, že z pšeničného zrna vyroste pšenice a že lvice porodí lvíče. Proč by to nemělo platit i o lidské duši, která se narodí jako člověk?!
FUGA NAŠÍ DUŠE
„Nuže, co je to, co vzniká z živého? Mrtvé.
A co z mrtvého? Je nutno uznati, že živé.“
Platón, Faidón
Nejznámější řecký filosof probírá otázku reinkarnace též v „Mýtu o Érovi“, který je součástí X. knihy „Ústavy“. Proč by si tak chytrý a inteligentní Platón, v jiných ohledech uznávaný tolika současnými autoritami, vymýšlel pohádku o nesmrtelnosti duše, kdyby nevěděl, že je to stejná pravda, jako všechno ostatní, o čem píše?
Všichni známí i neznámí filosofové minulosti upozorňují na to, že jeden z největších hříchů je popírat nesmrtelnost duše, protože tím se zároveň popírá přírodní zákon, který řídí celé Universum, v němž se nic neztrácí, nýbrž se pouze podrobuje transformaci či transmutaci. Člověk není jeho bezvýznamnou součástí, ale ani jeho pánem. Je právoplatným „členem“ tohoto gigantického celku, v němž má všechno právo žít a povinnost nechat žít i ostatní žijící bytosti či prvky.
Kdybychom skutečně neměli duši, všechny oči by vypadaly stejně. Nedokázali bychom v pohledu žádného člověka svým vlastním pohledem zažehnout jiskru, poznat lásku, vycítit smutek... Neříká se nadarmo, že oči jsou zrcadlem duše.
Dívejme se lidem do očí: nejenže tím ukážeme, že nic neskrýváme, ale také poznáme, co je v očích druhého. Poznáme, že v těle sídlí duše, která „je neviditelná, ale ona, jen ona vidí“, jak říká Talmud.
ZÁVĚR
Dnes existuje obrovský prales názorů a každý z nich se nás snaží přesvědčit, že pouze on je ten pravý. Jsou mezi nimi skutečně pravdivé, jsou mezi nimi nepravdivé a určitě i takové, které jsou něco „mezi“. Názory se však mění, a to čím dál rychleji. Je třeba začít hledat pravdy, které byly, jsou a budou navzdory tomu, že je nechceme či nedokážeme vidět. Když tyto pravdy nalezneme, musíme o nich nejen přemýšlet, ale začít je uplatňovat v praxi, protože jinak se ztratí. Budou „mrtvým slovem na papíře“, jež zase na nějakou dobu upadne v zapomnění, dokud se neobjeví lidé, kteří mu budou rozumět.
Aby pravda byla viditelná a slyšitelná, musíme ji žít v každodenním životě. Někdo může namítnout, že to není snadné. A má pravdu..., ale upřímně se zamysleme nad tím, zda jsme někdy toužili po něčem, co bylo snadné?! Ne, protože to, co bylo snadné, jsme automaticky měli a nebylo zapotřebí si to přát či o to usilovat.
Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by se měl chtít stále zlepšovat, protože mu není lhostejný stav, v němž se jeho duše nachází. Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by měl dělat pokroky, které nemusí být zaznamenány v dějinách velkými titulky...; stačí že ten, kdo se o ně snažil, ví, že se mu je podařilo uskutečnit.
Ať už si o reinkarnaci nebo přírodním zákonu, který řídí Universum i nás jako jeho součást, myslíme cokoli, tento zákon bude existovat a působit, protože člověk naštěstí nemá možnost ho zastavit a nemůže rozhodovat o jeho zrušení či platnosti.
Kdybychom se navrátili k přírodě srdcem a rukama, lépe bychom pochopili i zákon, který pro nás platí stejně jako pro všechno živé na naší planetě a stejně jako pro naši Sluneční soustavu.
Budeme doufat, že lidstvo přestane bojovat s Matkou Zemí, ubližovat jí a zraňovat ji ve snaze vytěžit pro sebe co nejvíce a začne ji chápat jako kolébku, v níž se narodilo, a dům, ve kterém žije. Tato Země je jediná, kterou máme, a měli bychom se snažit, abychom ji neztratili. Žít v souladu s ní znamená žít v souladu s Přírodním Zákonem, kterým se řídí i ona.

Read more...

POJETÍ ČLOVĚKA

>> pondělí 29. března 2010

Jeden ze základních rozdílů mezi řeckým a římským filosofickým pojetím spočíval v pojetí člověka. Řekové ho považovali za svobodného v jeho podstatě a Římané ho podmiňovali konečné kosmické neúprosnosti. Pro Řeky individuum existuje samo o sobě, a dokonce ani samotní bohové ho nemohou ovládnout. Pro Římany člověk existoval na základě přirozenosti Kosmu a jeho skutečnost je relativní a podrobena okolnostem. Ovzduší podobné budhistickému prostoupilo římské filosofické školy a mezi nimi tu nejvíce římskou: stoickou. Tvrdily, že jedinou skutečností je to neznámé, to nezachytitelné. Všechno ostatní včetně bohů je podrobeno tomu, co nazývali hrou Dioskúrů, střídání bytí a nebytí. Této hře unikají tedy pouze ctnosti jako emblém této neznámé dimenze, tohoto kosmického úmyslu, pokud ne v podobě fenoménů, tak v podobě jejich vlastního úmyslu (vůle). Pro Řeky je Bytí Inteligencí. Pro Římany je Bytí Vůlí.
Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

FILOZOFIE DĚJIN

>> pátek 26. března 2010

Přestože tento termín poprvé pravděpodobně použil Voltaire v roce 1765, původ tohoto postoje vůči dějinám je mnohem starší než dějiny samotné a ztrácí se v počátcích lidstva.
Můžeme říci, že ne všechny národy znaly dějiny jakožto vědu, avšak všechny je znaly jakožto filozofii. Římané čerpali morální naučení z historie, napodobujíce své kulturní otce, Řeky. Tvrdili, že byli inspirováni bohy a že barbaři, dokonce i za předpokladu, že měli také tuto „inspiraci“, byli naopak řízeni událostmi a směřovali ke svému vlastnímu zániku. Pro Egypťany byly jejich dějiny Svatými dějinami a totéž nacházíme u kultur Dálného východu a Ameriky.
Všechny národy se zkrátka považovaly za lepší než ostatní a věřily, že jim bohové pomáhali při jejich vzdělávání. Všechny národy postřehly množství nepředvídatelných okolností, které změnily jejich činy, a málo jich bylo tak omezených, že věřily v náhodu a nespravedlnost událostí.
Tyto nepředvídatelné okolnosti způsobily, že se začal hledat smysl a význam událostí, že se začalo hledat jejich „proč“. A takto se s prvními lidskými zkušenostmi zrodila filozofie dějin.
Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

LÁSKA K MOUDROSTI

>> středa 24. února 2010

Nestačí se pouze učit o tom, co dělali filozofové minulosti, a obdivovat je. Musíme jejich učení uplatňovat v praxi, protože pouze takto klíčí semínka vědomosti a moudrosti... Láska k moudrosti nás nutí být lepšími, abychom byli moudřejšími... Filozof si právě v době krize musí umět zachovat nadšení a dobrou náladu, protože to jsou základní charakteristiky učedníka...

Read more...

LIDSKÉ HODNOTY

>> úterý 23. února 2010

Read more...

PRINCIPY ŘECKÉ FILOZOFIE

>> pátek 19. února 2010

Existuje několik společných principů, na nichž se zakládá řecká filozofie. První princip vyjadřuje to, že pro Řeka svět existuje odjakživa. V samotné theogonii Řek vidí něco, co nemá hranice nebo časová omezení. Když však Řek mluví o světě, ztotožňuje ho s tím, čemu my dnes říkáme příroda. V samotné přírodě existují procesy, které Řek chápe jako změny a transformace, jež jednou musely začít. Jak příroda, tak i svět, nehledě na to, že vše existuje věčně, musely být v jistém okamžiku vytvořeny. A proto existují bohové, kteří se starají o samotné universum, jiní bohové, kteří se starají o zákony, a další, kteří jsou stvořiteli. Právě tato věčnost je u Řeků něčím fenomenálním. Oni, kteří byli skutečně racionální lidé a v rámci filozofie velmi racionálně uvažovali, mluvili na jedné straně o věčnosti a na druhé straně o tom, co je neustále podrobeno transformaci a změně, tedy vzniku a zániku. Na jedné straně věřili ve věci nadčasové a na druhé straně projevovali svůj intelekt, aby mohli všechno popsat a vymezit podobu všeho.

Read more...

HELÉNSKÉ SOUŽITÍ A FILOZOFIE 2

>> sobota 13. února 2010

První filozofové se nezmiňují o tom, odkud čerpali své znalosti a filozofické postoje. Nemluví ani o žádných iniciačních centrech, do nichž by chodili nebo patřili. Někteří pozdější filozofové byli sice zasvěceni do určitých mystérií, ale samotný obsah těchto mystérií je znám jen povrchně, zbyl z nich jen jejich obal, zatímco jádro zůstalo nepřístupné.
Řecko se stalo prototypem, modelem, který je jen těžko srovnatelný s něčím, co vzniklo na jiném místě a v jiné době. Tento model umožnil pozdějším generacím rozvinout způsob vnímání vlastního okolí, jenž se radikálně lišil od toho, co praktikovaly jiné národy téže doby. Byl to model skutečného soužití mnoha malých národů na jednom území, které se řídily filozoficko-politickými zákony. V jiných částech světa existovali obvykle vladaři, císaři, panovníci... V Řecku již v nejstarších dobách fungovaly některé „politické“ formy vlády, jež v jiných státech neexistovaly. Odkud se vzaly všechny tyto způsoby vlády?
Platón je shrnul do pěti kategorií. Aristotelés prozkoumal více než 200 řeckých měst a na základě vlastních znalostí a starších zkušeností, které se přenášely ústně či jinou cestou, shrnul různé jiné formy, jež nebylo možno zařadit do těch, o nichž mluví Platón. Jednotlivá města, z nichž každé mělo vlastní politiku, politické názory, odlišná filozofická pojetí a vnímání života, žila až na výjimky v určitém soužití. Dobře víme, jaké jsou lidské vlastnosti, a víme, jak obtížné je žít v souladu s jinými. Snadno se o tom mluví, ale hůře se to uplatňuje v praxi.
Řecký model se stal základem západní filozofie a západního způsobu života. Ve všech pozdějších obdobích Řecko určovalo směr ve filozofii, kultuře, umění či politickém uspořádání.

Read more...

Kurz FILOZOFIE A METAFYZIKA na www.akropolis.cz

>> pátek 12. února 2010

Read more...

PROČ FILOZOFIE?

Proč filozofie?
Člověk kráčí životem hledajíc smysl své chůze. Na tuto cestu se vydal dávno, ale pořád si klade otázku, kam směřuje...
Filozofie (filos: láska, hledání; sofie: moudrost, životní poznání) nám ukazuje možnost najít odpovědi nejen na tuto otázku, ale i na mnoho dalších.
Filozofie proto, že člověk má potřebu kráčet s přesvědčením a k tomu potřebuje důvody, motivaci, opodstatnění...
Pokud se považuješ za člověka, který hledá poznání, a přeješ si odhalit odpovědi, které se nachází za tím, co je pouze hmotné, zveme tě na kurz, který ti umožní pokračovat v hledání, neboť FILOZOFIE a METAFYZIKA ti nabízí poklad.

Read more...

PLOUT PROTI PROUDU ZNAMENÁ…

>> čtvrtek 11. února 2010

PLOUT PROTI PROUDU ZNAMENÁ…
*Dívat se na stromy, zvířata i kameny se stejnou úctou jako na lidi.
*Cítit se svobodný před různými maskami otroctví, jimiž se nás snaží oklamat.
*Hledat krásu, i kdyby jí ostatní opovrhovali.
*Podporovat porozumění mezi lidmi, i když všichni zavírají dveře svému vnitřnímu Já.
*Vzhlížet k nebi, i k...dyby se všichni plazili po zemi.
*Plout mezi hvězdami v souladu s rytmem vesmíru.
Delia S. Guzmán

Read more...

FILOZOFIE - Časopis "Zrcadlo kultury"

>> pátek 5. února 2010

 
V dějinách se máme o co opřít, jinak řečeno,
můžeme následovat skvělé jedince,
kteří měli co říci a dát ostatním,
a nejčastěji to byli filosofové.

Read more...

HELÉNSKÉ SOUŽITÍ A FILOZOFIE

Otevřeme-li kteroukoli knihu o dějinách filozofie, téměř každá začíná řeckou filozofií. Otevřeme-li knihu, která se zabývá etikou a probírá různá filozofické témata spojená s etickými principy, opět nalezneme na začátku Řeky a řeckou filozofii. Když má někdo v úmyslu psát o těchto dávných dobách, obvykle začíná Řeckem.
Mluví se též o tzv. prapočátcích řecké filozofie a dvě nejčastější jména, která se v souvislosti s tím objevují, jsou Homer a Hesiodos. Dva básníci, jimž se připisují veršovaná díla vztahující se k počátkům lidského pokolení, aniž bychom měli důkazy o tom, že to tak vůbec bylo. V dílech, jakými jsou Ílias a Odyssea či Hesiodova Theogonie, Práce a dni atd., jsou popsány různé významné události. Že by to byly náhodné plody jakéhosi pasteveckého národa, který do té doby skládal pouze básně, jež se z pozdějšího období dochovaly jako tzv. bukolika, básně pastevecké? Že by vše před Homerem a Hesiodem bylo dílem pastevců a lidí nevzdělaných, kteří se neptali na vlastní existenci, kteří nepřemýšleli filozoficky? V období mezi 7. a 5. stol. př. n. l. by se pak muselo stát něco nečekaného, co zapříčinilo, že se onen mytický člověk žijící v těsném kontaktu s přírodou stal pravým opakem, člověkem filozofickým. Člověkem, jenž začal přemýšlet a používat spíše vlastní intelekt než své svaly.
Vezmeme-li si kterékoli dějiny filozofie, narazíme na to, že než začnou pojednávat o konkrétních filozofech, popisují obvykle mystéria. Mluví o mýtech, které se v mystériích používaly ke znovuoživení jistých skutečností, jež jsou podobenstvím samotného člověka a jeho vlastního života v rámci evoluce.

Read more...

PRAKTICKÁ ČÁST FILOZOFIE

>> úterý 26. ledna 2010

Často panuje názor, že filozofie je čistě teoretická. Musí mít však i svou druhou stránku, která je samozřejmě praktická. Proč? Z velmi jednoduchého důvodu: řada teorií a úvah, jimž se často říká filozofické, vyvolávají skepsi, neboť bez možnosti uplatnění v praxi ztrácejí smysl a hodnotu. K čemu to člověka přivádí? K tomu, na co upozorňovali všichni, kteří v dějinách poukazovali na odloučenost člověka od přírody. Dostali jsme se k tomu, že už neexistuje pouze jedna dualita „já a něco jiného“, ale existují tisíce různých částí uvnitř nás. Jako osobnosti se postupně a pozvolna rozbíjíme. Jsem jinou osobou v práci, jinou ve svém domě, jinou na dovolené... Jedno si myslím, druhé říkám a třetí dělám...
Kam zmizela praktická část filozofie? Kam zmizelo to, že filozof, ať už zastává jakékoli názory, je milovníkem pravdy? Téže pravdy, o které přemýšlí, o které mluví a podle níž jedná. V dějinách existovaly filozofické systémy, v nichž byly teoretická a praktická část zastoupeny rovnoměrně. A existovaly systémy, které dávaly přednost jedné části před druhou. Praktická část byla hojně zastoupena například u stoiků. Měli oporu ve svých vlastních teoriích a úvahách, ve svých školách, jež se nacházely v mnoha částech římské říše. Snažili se učit žáky především té praktické části filozofie a co nejméně je zatěžovat úvahami.
Toto praktické pojetí filozofie se pomalu ztrácí. Jinak řečeno, filozofie postrádá praktickou stránku a přestává být způsobem života. Každá lidská bytost potřebuje nějakou oporu. O co se opíráme? Bohužel více a více o věci pomíjivé, což znamená, že v okamžiku jejich ztráty zůstáváme bez opory a bez životních hodnot, které jsme si sami vytvořili. Všechny filozofie, všechna náboženství tvrdily, že dosáhly nejvyšší pravdy a že ony jsou těmi nejpodstatnějšími. Je řada vědců, známých či neznámých, kteří si myslí, že právě jejich obor je tím nejdůležitějším. Řada umělců si myslí totéž a považuje své umění za vrcholné, nejvyšší.
Pouze ti, kteří měli co říci a kteří pevně zastávali životní filozofické postoje, ať dělali cokoli, mohli něco dokázat a říci. A mohli být následováni. Statisíce lidí šly za Alexandrem, milióny lidí následovaly, následují a v budoucnu budou následovat toho, kdo je na základě jejich přesvědčení tou nejsilnější postavou představující jejich vyznání či názory. Koho bude člověk následovat v okamžiku ohrožení? Schopného, či neschopného? Všichni lidé v dějinách následovali a následují buď ideje, nebo náboženské systémy, které obsahují pro ně nevyvratitelná dogmata.
V dějinách se máme o co opřít, jinak řečeno, můžeme následovat skvělé jedince, kteří měli co říci a dát ostatním, a nejčastěji to byli filozofové. V životě potřebujeme alespoň trochu filozofie, trochu lásky k poznání. Abychom mohli existovat, potřebujeme určité nosné zdi, o něž se můžeme opřít.

Read more...

VIDĚT ZNAMENÁ VĚDĚT

>> sobota 23. ledna 2010

To, co se obecně nazývá filozofií, má podle současného chápání kořeny v Řecku. Ale filozofie není produktem řecké kultury, neboť i ostatní civilizace měly své silné filozofické kořeny, stejně kvalitní a dobré, jako byly ty řecké. Přesto se západní svět považuje za dědice řeckého způsobu vnímání. Abychom mohli říci, že něco existuje, musíme to vidět. Abychom mohli podpořit své teze nebo pravdy, které hájíme, musíme mít oporu buď v sobě, nebo v argumentech. Argumenty se rodí v mysli, v rozumu, v proudu různých spekulativních obratů, jimiž své teze podporujeme. Intuitivním způsobem chápání se dostáváme k tomu, že pravda jako taková existuje, ale nemůžeme ji poznat pouze vnímáním viditelného.

Read more...

ÚVAHY O FILOZOFII

>> čtvrtek 14. ledna 2010

Filozofie je láska k moudrosti a filozof je člověk, který by se měl učit z minulosti, aby získal životní moudrost a mohl posuzovat přítomnost či plánovat budoucnost. Nikoli na základě nějakých tajemných schopností, které by eventuálně mohl mít, ale na základě určité logické dedukce, neboť se jedná o věci zřejmé a jednoduché, které mají konkrétní příčiny a důsledky. V rámci logiky je možné spekulovat o tom, jaké budou důsledky určitých příčin, ale je velmi obtížné říci, že kvůli „té a té“ příčině vzniká „ten a ten“ důsledek. Pravděpodobnost je asi taková, jako kdybychom vzali kámen a hodili ho z mostu nebo z nějaké věže, která by měla výšku např. sto metrů, a chtěli bychom se přesně trefit do čtverce o rozměru metr krát metr. Ano, někdy se stane, že se trefíme. Ale velmi zřídka bereme v úvahu další vlivy, jako např. obyčejný vítr, který může kámen o několik metrů odchýlit.

Read more...

HLAS SVĚDOMÍ

>> pondělí 11. ledna 2010

Filozof též vyžaduje souhlas vlastního svědomí. Avšak pozor, učedníku, nenazývej svědomím své prosté chutě, své pochybnosti, své slabosti, svou nespravedlnost. Aby k nám mohlo svědomí promluvit a učit nás, co je správné a co není, je nejdříve zapotřebí probudit svědomí jako takové. Předtím je zapotřebí vycvičit sám sebe v rozvíjení morální pevnosti, rozvahy, katarze citů. Je zapotřebí být činným a pochopit, že jsme omylní, bez strachu rozpoznat chyby, bez strachu napravit to, co není správné. Je nezbytné projít mnohá pokušení, aby se pak rozpoznal vnitřní hlas jako něco intimního, stálého, souvisejícího s Vyšším Já, hlas, který se nemění podle nálady tužeb ani podle proměnlivých okolností.
Delia S. Guzmán

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010