KAŽDODENNÍ HRDINA

>> pátek 20. srpna 2010

PATOLOGIE STRACHU
Strach je hrozný spár, který svírá myšlenky, city a vůli a zbavuje lidskou bytost každé možnosti inteligentně jednat. Životní funkce se omezí na obranu, na útěk od všeho, na vyhýbání se odpovědnosti a jakémukoli stanovisku, na ukrývání se, aby se nepřitahovala pozornost. Šeď a nevýraznost se dnes cení nejvíce, a právě to jsou charakteristiky strachu, který je také matný a šedý.Za těchto okolností vzniká zvláštní model: model „proti všemu“, model, který odmítá vše, co představuje i to nejmenší osobní rozhodnutí. Všechny věci jsou špatné, protože na prvním místě se zdůrazňují nedostatky, zatímco narůstající strach nás připravuje o příležitost rozpoznat ctnosti.
Být proti všemu – což je totéž jako nestranit ničemu – je nový patologický projev plynoucí ze strachu. Jediné, co se hájí jako pozitivní, je vlastní prospěch, vlastní přežití, i kdyby proto bylo třeba zničit vše ostatní, což následuje vzápětí. Zjevně se jedná o zvrácený druh egoismu, při němž „já“ získává sebepotvrzení v té míře, v níž opovrhuje vším okolo. Chybí snaha přemoci zla, která postihují svět, ale ze strachu se zapírá a pomlouvá a hlava se přitom schovává pod křídla nečinnosti.
Filosof musí vymýtit strach a s ním i všechny jeho následky. Musí se naučit rozlišovat dobré od zlého, musí hájit své myšlenky a odlišit je od těch, které jsou opačné, avšak musí přitom vždy používat vůli a jednat. Nelze být prostě „proti všemu“. Nejprve je třeba mít pevné a opravdové ideály, aby se mohlo něco odmítat. Místo odmítání je třeba přijímat. Místo popírání je třeba vědět.
Filosof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Filosof zároveň zjišťuje, že kromě zla existuje i to dobré a pozitivní, jenže to občas spí nebo je to pohřbeno pod vlnami strachu a netečnosti. Ctnosti jako všechny dobré rostliny vyžadují péči a musí se pěstovat, dokud se co nejvíce nerozvinou.
Filosof nejedná proti životu, nýbrž v jeho prospěch, přijímá jeho zrádné proudy a snaží se dospět k tomu, aby měl jasno v myšlenkách, což mu umožní kráčet světem. Ti, kteří jsou „proti všemu“, se nakonec stávají „antilidmi“ a filosof si cení lidské úrovně jako faktoru nezbytného pro vytvoření našeho vytouženého NOVÉHO a LEPŠÍHO SVĚTA.

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

UMĚNÍ BÝT VŽDY FILOSOFEM

>> středa 18. srpna 2010

Je to prakticky ztracené umění.
Mnozí z nás postrádají schopnost zastavit se a pozorovat své okolí, což je jedna z forem pozorování sebe sama. A takto kráčíme a celé ho pošlapáváme, aniž bychom přemýšleli a skutečně se podíleli na plánu Přírody, který je projevem Božského plánu, jenž nás řídí.
Ztratili jsme také lásku k milovaným věcem, k věcem našim a malým, intimním a vlastním, k věcem, které posilují mysl a hřejí u srdce.
Věřím, že je nezbytné znovu získat toto zapomenuté umění.
S Platónem pod paží, s Tajnou naukou na dosah ruky, s dobrou knihovnou plnou dobrých rad..., ale... je to všechno?
Znamená snad být Filosofem studovat, vyučovat, přednášet, být poučován o skrytých věcech? Ano..., částečně.
Je třeba žít Skutečnost, a k tomu nestačí pózy ani zdrženlivost ani jejich opak. Vím, že jsou nezbytné také jiné malé-velké věci.
Před několika měsíci jsem byl na ostrově Mallorca, kde jsem se chystal napsat svou další knihu, a přál jsem si, aby mě prostoupila starodávná magie moře.
Moji společníci se vydali nakupovat věci nezbytné pro všechny, avšak když nemohli nalézt místo pro zaparkování auta, zůstal jsem uvnitř něj, abych ho v případě nutnosti přeparkoval.
Stmívalo se.
Po hlavní ulici rybářské vesničky, která se v létě proměňuje v prázdninové středisko, kolem mne procházelo množství turistů. Z již potemnělé příčné ulice, v níž jsem se nacházel, jsem mohl všechno pozorovat anonymním způsobem, jakoby z jiné dimenze.
Viděl jsem lidi, kteří pospíchali směrem doprava, a jiné, kteří se s nimi míjeli, kráčejíce doleva. Auta, kola a motorky kličkovaly mezi proudy lidí, jak jen mohly. Viděl jsem páry mladých, kteří se tiskli jeden k druhému, a také staré lidi, kteří spolu sdíleli svou pomalou chůzi a snad i své vzpomínky. Některé děti pobíhaly a krátily si čas v oněch hrách, které jsou pro dospělé záhadou.
Přemýšlel jsem o tom, že kdyby se Pravda někde nacházela a bylo by možné ji spatřit, všichni by k ní směřovali ve stejném směru. A takto mi chůze lidí kráčejících opačnými směry sdělovala, že pravda není tím, co hledají; možná se každý z nich pokouší přiblížit své vlastní pravdě, své touze nebo čemukoli jinému.
Viděl jsem také první hvězdy, jak putují po nebi, a starou plachetnici, nehybnou a čekající v loděnici na nové dálky.
Zmocnil se mě neobvyklý pocit.
Věřím, že nelze vytvářet Filosofii, aniž bychom vzpomenuli Hérakleita nebo Kanta.
Určitým způsobem jsem si všímal neustálého pohybu věcí a bytostí v hledání, které, i když bylo možná nevědomé, neztrácelo na své hodnotě. Samotný Bůh byl ve všech, na jejich cestách, v jejich nadějích a v jejich nostalgiích. Bylo by velkou chybou ztratit příležitost všímat si Boha, a ještě větší přestat být Filosofem. Neboť takto si mohu uvědomovat věci, o nichž vám vyprávím, a další, o nichž mlčím, neboť nenalézám slova, abych je vyjádřil.
Pocítil jsem hluboký vztah ke všem... Jak říkal Nervo, všichni byli jistým mysteriózním způsobem mými bratry... Bůh... Já sám... Život... Čas... Prostor...
Byl jsem dítětem a běhal jsem, byl jsem mladíkem a uchváceně a nepřítomně jsem se procházel, byl jsem starcem, vlekl jsem nohy po cestě již tisíckrát prošlé a mluvil jsem německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, švédsky. Byl jsem na nebi s hvězdami a zároveň ztroskotancem v podobě staré bárky v loděnici.
Vím, že jsem se na několik minut dotkl velké pravdy, neochvějné jistoty, klidu a znepokojení.
A vím, že jsem byl Filosofem bez ohledu na tituly, uznání a knihy.
Ano..., pouze Filosofem... Bylo to tak krásné!
Proto vám vyprávím malou, milovanou, intimní zkušenost, o níž však tuším, že je nesmírně důležitá. Stane se součástí onoho ztraceného umění být Filosofem na kterémkoli místě a v kterémkoli okamžiku? Upřímně věřím, že ano.
Zkus to někdy. Nebudeš litovat.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

ŘEKLI MI, ŽE...

>> čtvrtek 5. srpna 2010

„Jaké nebezpečí tkví v probouzení člověka, aby mohl poznat sebe sama? Proč je nebezpečné otevírat duši Víře a chápat nádherně uspořádaný svět jako odraz Absolutního Božství? Jaké nebezpečí tkví v podpoře zdravé morálky, tělesné aktivity, harmonické psýchy, mysli utužené studiem a zdravou rozvahou? Jaké nebezpečí přináší opakování si historie a vybírání vhodných příkladů – dobrých i špatných –, abychom připravili důstojnou budoucnost? Proč by mělo být nebezpečné poukazovat na shodnost cílů vědy, náboženství, politiky a umění, a tak stírat rozdíly, které škodí lidskému soužití? Jaké nebezpečí se může skrývat v tolika dalších učeních, která živila všechny Školy klasické filosofie na Východě i na Západě a která dnes slouží jako potrava také nám?
Kdyby tomu tak bylo, celé dějiny lidstva by byly plné „nebezpečných“ osobností, totiž takových, které vynikly svou snahou o jasné poznání, správné chování a čisté city. Kdyby tomu tak bylo, věděli bychom, v čem spočívá nebezpečí: pro milovníky spiklenecké tmy jsou ti, kteří ukazují trochu světla, nežádoucí a není proto nic logičtějšího než ty, kteří přinášejí světlo, obvinit, že ,zaslepují´.“

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010