PRAKTICKÁ ČÁST FILOZOFIE
>> úterý 26. ledna 2010
Často panuje názor, že filozofie je čistě teoretická. Musí mít však i svou druhou stránku, která je samozřejmě praktická. Proč? Z velmi jednoduchého důvodu: řada teorií a úvah, jimž se často říká filozofické, vyvolávají skepsi, neboť bez možnosti uplatnění v praxi ztrácejí smysl a hodnotu. K čemu to člověka přivádí? K tomu, na co upozorňovali všichni, kteří v dějinách poukazovali na odloučenost člověka od přírody. Dostali jsme se k tomu, že už neexistuje pouze jedna dualita „já a něco jiného“, ale existují tisíce různých částí uvnitř nás. Jako osobnosti se postupně a pozvolna rozbíjíme. Jsem jinou osobou v práci, jinou ve svém domě, jinou na dovolené... Jedno si myslím, druhé říkám a třetí dělám...
Kam zmizela praktická část filozofie? Kam zmizelo to, že filozof, ať už zastává jakékoli názory, je milovníkem pravdy? Téže pravdy, o které přemýšlí, o které mluví a podle níž jedná. V dějinách existovaly filozofické systémy, v nichž byly teoretická a praktická část zastoupeny rovnoměrně. A existovaly systémy, které dávaly přednost jedné části před druhou. Praktická část byla hojně zastoupena například u stoiků. Měli oporu ve svých vlastních teoriích a úvahách, ve svých školách, jež se nacházely v mnoha částech římské říše. Snažili se učit žáky především té praktické části filozofie a co nejméně je zatěžovat úvahami.
Toto praktické pojetí filozofie se pomalu ztrácí. Jinak řečeno, filozofie postrádá praktickou stránku a přestává být způsobem života. Každá lidská bytost potřebuje nějakou oporu. O co se opíráme? Bohužel více a více o věci pomíjivé, což znamená, že v okamžiku jejich ztráty zůstáváme bez opory a bez životních hodnot, které jsme si sami vytvořili. Všechny filozofie, všechna náboženství tvrdily, že dosáhly nejvyšší pravdy a že ony jsou těmi nejpodstatnějšími. Je řada vědců, známých či neznámých, kteří si myslí, že právě jejich obor je tím nejdůležitějším. Řada umělců si myslí totéž a považuje své umění za vrcholné, nejvyšší.
Pouze ti, kteří měli co říci a kteří pevně zastávali životní filozofické postoje, ať dělali cokoli, mohli něco dokázat a říci. A mohli být následováni. Statisíce lidí šly za Alexandrem, milióny lidí následovaly, následují a v budoucnu budou následovat toho, kdo je na základě jejich přesvědčení tou nejsilnější postavou představující jejich vyznání či názory. Koho bude člověk následovat v okamžiku ohrožení? Schopného, či neschopného? Všichni lidé v dějinách následovali a následují buď ideje, nebo náboženské systémy, které obsahují pro ně nevyvratitelná dogmata.
V dějinách se máme o co opřít, jinak řečeno, můžeme následovat skvělé jedince, kteří měli co říci a dát ostatním, a nejčastěji to byli filozofové. V životě potřebujeme alespoň trochu filozofie, trochu lásky k poznání. Abychom mohli existovat, potřebujeme určité nosné zdi, o něž se můžeme opřít.
