PŘÍNOS FILOSOFIE SVĚTU: Společnost a dějiny

>> středa 31. srpna 2011

Úloha filosofie v rozvoji kultury a civilizací
Hovořit dnes o úloze filosofie ve společnosti se mnohým může zdát podivné. A požadovat, aby se filosofie stala hybnou silou se jeví jako čiré bláznovství. Přesto a nebo právě proto se pokusíme ukázat, že filosofické myšlenky jsou těmi, které pomáhají kulturnímu pokroku a rozvoji společnosti.
V představách o řízení společnosti panuje všeobecné přesvědčení, že jde především o praktické otázky – ekonomické, bezpečnostní, sociální, ekologické, … tedy záležitosti zcela mimo působnost filosofie. Ale je tomu skutečně tak? Samozřejmě, že o otázkách o výši daní, převodu státního majetku do soukromých rukou rozhoduje politik nebo ekonom – tedy praktik a nikoli filosof. Ale každé takovéto rozhodnutí sleduje určitý účel, smysl, k něčemu směřuje. Musí tedy nutně existovat cíl jehož chceme dosáhnout. Ale jaký cíl? Kam, nebo k čemu směřuje naše společnost? To jsou otázky jejichž zodpovězení je záležitostí filosofie. Právě ona se vždy snažila poukazovat na smysluplné cíle, vycházeje z pochopení faktu, že jsme lidé a dohromady vytváříme společnost – Lidstvo. Filosofie není prázdnou abstrakcí, ale hovoří o tom co je to člověk – co znamená být člověkem a jaké jsou lidské hodnoty, osvětluje otázku společnosti a postavení člověka v ní – definuje práva a povinnosti člověka, stejně jako práva a povinnosti společnosti – státu, ale nejen to – zamýšlí se nad posláním celého lidstva a světa. To co filosofie nabízí jsou elementární hodnoty ke kterým by měl člověk, společnost a svět směřovat. Možná se zeptáte proč? Odpověď je jednoduchá, protože následováním hodnot, na které se dále pokusíme poukázat, dochází k rozvoji jedince i společnosti, kultury i civilizace.

Civilizace, kultura, filosofie
Dějiny lidstva ukazují na existenci kulturních či civilizačních hodnot na jejichž základě vznikaly různé civilizace, stoupaly k svému vrcholu, ale také zanikaly. Zde se pokusíme nalézt odpovědi na otázku, které jsou to ideje, hodnoty či principy jež vedly k společenské harmonii a blahobytu, k vrcholům kultury a civilizace. Pro snazší pochopení toho co budeme hledat je třeba vysvětlit pojmy kultury a civilizace. Pokud si nalistujeme tyto pojmy ve slovníku dozvíme se, že slovo civilizace pochází z latinského civis, neboli občan. Tento pojem, tedy jakési zobčanstvení úzce souvisí se společností a spravedlivým zapojením jedince do společnosti. Civilizace, civilizování pak představuje zavádění pevných hodnot, zákona, norem či řádu. Tedy jakési vytyčení mantinelů práv a povinností pro každého občana ve společnosti. Jde o přechod od chaotického společenského uspořádání k uspořádání organizovanému.
Pojem kultura také odvozujeme z latinského cultura ve všeobecném významu vzdělávání a zdokonalování vůbec. Jedná se o zušlechťování, pěstování a vzdělávání něčeho co je schopno vývoje k zlepšení. V našem případě tím myslíme jedince a společnost. Vidíme, že i kultura úzce souvisí se společností a jejím zájmem je její povznesení k něčemu lepšímu. Tedy co a kam chceme povznést? Je jasné, že společnost se nezlepšuje sama od sebe, ale jen prostřednictvím jedinců, kteří sami dosáhli jistého zdokonalení, vzdělání a tímto jsou schopni působit ve společnosti. Jejich působení spočívá ve schopnosti zřetelně formulovat a zavádět do praxe tyto skutečnosti. Jinými slovy, těžko bude zušlechťovat a vzdělávat společnost někdo kdo sám není zušlechtěný a vzdělaný. Toto zdokonalování se může odehrávat kdekoliv a v jakémkoliv oboru. Pro jednoduchost a zřetelnost vytyčíme čtyři oblasti, pilíře společnosti kde můžeme toto zdokonalování sledovat. Jsou jimi politika, věda, umění a náboženství, které s jistou schematičností zahrnují celé pole působnosti kultury.
A jakou roli v tom hraje filosofie? Pro odpověď se obrátíme ke kořenům ze kterých filosofie povstala. Samotný význam slova filosofie nám již dává jasné vodítko. Vycházeje z řeckého philos-sophos představuje lásku k moudrosti, neboli snahu, úsilí o nalezení pravdy či alespoň schopnost se jí co nejvíce přiblížit. Filosofie je tím co nám odhaluje směr a hodnoty o které máme usilovat a na něž se zušlechťování, zdokonalování člověka a společnosti zaměřuje. Ne nadarmo byla filosofie ve starověku zvána královnou věd, která zahrnovala a zastřešovala politiku, vědu, umění i náboženství. Je to filosofie, která hovoří o tom co je cílem práce politika, smyslem vědy, krásou v umění, božským a posvátným v náboženství. Pokusme se dále filosofii chápat v tomto širším smyslu, jako něco co vlastní nástroje k nalezení a obhájení skutečně kulturních hodnot. Takováto filosofie se může stát inspirací politiků, vědců, umělců a těch, kteří chtějí poodhalit záhadu boha.
Nástrojem ke kterému nás filosofie přivádí je naše inteligence – mysl, která má schopnost přemýšlet a odhalovat zákonitosti nejenom hmotné přírody, ale i společnosti, člověka a boha. Je to nástroj, který všichni vlastníme, ale ne zcela využíváme. Není to jen naše racionální mysl s různým stupněm IQ, ale především schopnost uvádět naše zkušenosti a poznatky do širších souvislostí, schopnost poučit se z chyb, nevidět vše okolo sebe jen ze svého egoistického stanoviska, rozlišovat skutečné od neskutečného, pravdu od lži, dosáhnout rozvahy. Takováto inteligence nikdy nemůže být chladná a kalkulativní, ale je vždy milující a plná lásky, která je milosrdná a všeobjímající. Projevením a cílem této vyšší mysli je snaha uskutečnit v životě a společnosti to co je smysluplné a správné.
Úlohou filosofie je, aby nás přivedla ke skutečně lidským a životaschopným hodnotám, které budou zprostředkovány, uvedeny do praxe prostřednictvím konkrétních kulturních forem. V tomto pohledu představují kultura a civilizace jedno a to samé. Není možné, aby existovala kultura bez civilizace, ani není možné, aby existovala civilizace bez kultury. Kultura i civilizace se rodí i umírají současně.



Pohled na současnost
Popsat současný historický okamžik není snadné, jelikož jsme jeho součástí a mnohé nám připadá samozřejmé až přirozené. Pokusme se však o určitý nadhled, který nám umožní pojmenovat globální charakteristiky doby a její hodnoty. Rozsah této práce nám však umožní pouze se jich letmo dotknout, skutečné zhodnocení a promyšlení je na každém z nás.
Pozitivní kulturní úsilí v každé době s sebou přinášelo pokrok, který spočíval ve zmírnění existenčního boje člověka. Výsledkem je vytvoření co nejpříznivějších životních poměrů. Ale vrcholným cílem kultury je mravní a duchovní zdokonalení jedince a společnosti, jež zpravidla může probíhat pokud jsou zajištěny existenční jistoty. V kultuře ve smyslu zdokonalení působí tedy vždy dvě síly: materiální a etická, neboli zušlechtění vnějších podmínek a vnitřní zdokonalení jedince a tím přeneseně i celé společnosti.
Jsme-li upřímní pozorovatelé, musíme konstatovat, že se stále více vzdáváme etického pojetí kultury a civilizace, které v minulosti bylo tím důležitějším aspektem kultury. V současnosti převažuje materiální kultura, ve smyslu rozvoje a zdokonalování toho co je hmotné, toho co lze zkonzumovat. Fenomén konzumní společnosti zasáhl i úroveň naší mysli. Pod tlakem informací konzumujeme předpřipravené myšlenky a názory, ale nepřemýšlíme o nich. Pod tímto tlakem ani nemáme čas přemýšlet. Čím dál tím více opouštíme duchovní či morální ideje a hodnoty, které nahrazujeme hodnotami a ideály z reálného, každodenního života. Takovými hodnotami, které dnes upřednostňujeme je například dlouhý a zdraví život, mladiství vzhled, rodina a moji nejbližší, materiální blahobyt. Abychom se pochopili – na těchto hodnotách není vůbec nic špatného, ba právě naopak. Ale pokud nejsou vyváženy duchovními hodnotami a cíli, jež dávají smysl životu, mohou vyústit v život sice dlouhý, ale prázdný. Práce je pro mnoho lidí pouhým zdrojem prostředků bez duchovní sounáležitosti se společností. Proč žijeme a pracujeme? Abychom si mohli užívat? Avšak není snad náš život úzce spojen se společností, přeneseně s celým lidstvem? Není tedy cílem člověka také kulturní a civilizační pokrok společnosti, lidstva? Odvážím se tvrdit, že tyto otázky jsou většině lhostejné, včetně mnohých, kteří řídí stát.
Na úrovni společnosti-státu jsou to především ekonomické a mocenské zájmy, které jsou v popředí. A tyto ekonomické hodnoty a zájmy jsou také tím jediným co jednotlivé státy dokáže sbližovat. Přes radostné hlasy politiků hlásající sjednocování světa, dochází pouze k ekonomickému sjednocení v jehož pozadí je přesto slyšet skřípání zubů těch menších a ekonomicky slabších. Ve společnosti neexistují duchovní ideje, které by ji mohli sjednocovat s ostatními sousedy. Nesdílejí se společné ideje, ale ekonomika. Současné státy se rozpadají ve vlnách sílícího nacionalismu a jedno-národnostní státečky zaplňují mapu světa. Jsou to velmi nebezpečné tendence, které často úmyslně posilují národnostní ideál nad etickými ideály. Jak nacionalistický ideál proniká do myšlení a chování jedince pochopíme když si uvědomíme jak silně se projevuje ve sportu, z jehož fanoušků může udělat běsnící fanatiky nenávidící vše co souvisí se soupeřovou národností či jen klubem. Ze sportovců se stávají novodobí hrdinové – gladiátoři, kteří jsou schopni zaplnit ulice svými obdivovateli.
Zrodily se separatistické tendence, kdy jeden národ nenávidí druhý, věřící v jednoho boha útočí proti lidem věřícím v jiného boha. Pro konkrétní případy nemusíme chodit daleko, stačí rozhlédnout se v Evropě. Můžeme se utěšovat myšlenkou, že nám se to nestane, že jsme jiní. Opravdu tomu věříme? Myslíme si, že tam žijí úplně jiní lidé než jsme my?
Máme za sebou století v jehož průběhu se vedly dvě světové války. V nastupujícím století nemáme sice světovou válku, ale střetáváme se s realitou války na mnoha místech světa, mnohde i s cílenou genocidou. Ano nemáme světovou válku, ale svět ve válce. V podstatě každý stát na světě je s někým ve válce, nebo podporuje válčící stranu. Paradoxem těchto válečných konfliktů je, že v nich umírá více civilistů než vojáků a ještě hroznější skutečností je fakt, že téměř polovina civilních obětí jsou děti! Co se to děje s naším civilizovaným lidstvem? Nastává nový středověk?
Ano, středověkých tendencí a hodnot si všímají mnozí myslitelé už téměř sto let. Avšak dnes jsou tak zřetelné, že si jich může všimnout každý přemýšlející člověk, který zná dějiny. Obecně se hovoří o úpadku morálních hodnot ve společnosti. V těchto dobách vždy nabývá na významu to co je bezprostřední, hmatatelné a to co nám může přinést okamžitý prospěch či potěšení. To vše je ještě umocněno konzumním charakterem naší společnosti, kde se všechno prodává, kupuje a vzápětí vyhazuje. V tomto obchodu je běžně možné koupit i morální svědomí člověka. Každý člověk přece má svoji „cenu“.
Korupce se stává běžným prostředkem k dosažení svých či skupinových zájmů. Nezáleží na kvalitách, ctnostech a dovednostech člověka, ale na tom, kdo dá víc. Politici proti tomu sice bojují, alespoň o tom stále slyšíme. Správně, vždyť mají v rukou moc i prostředky, jak tomu zabránit, ale ve výsledku je statistiky označují jako nejzkorumpovanější skupinu ve společnosti. Asi zapomněli, že jejich prací je také dávat příklad svým chováním celé společnosti. Jaké máme vůdce takoví jsme my sami. Nebo je to obráceně? Máme takové politiky jaké si zasloužíme? Asi bude platit obojí.
Ztratili jsme vztah ke státu, myslíme si, že nemůžeme stejně nic změnit. Jsme lhostejní k otázkám státu, města či obce. Je nám bližší košile než kabát. Mnozí jsou přesvědčeni, že spravedlnosti se stejně nedomohou. Soudy ve svých rozhodnutích nezajímají příčiny skutků, natož pravda. Často se hledá formální pochybení, které případ rozhodne. Ze státu se stává byrokratický aparát, který se vzdaluje lidem. Přeháním? Možná, ale zkoušeli jste někdy sami prosazovat a čestně bojovat za správnou či spravedlivou věc?
Můžeme nalézt zlepšení alespoň v ekonomickém a materiální stránce společnosti? I zde to není tak dobré, jak je to někdy předkládáno. Ve skutečnosti existuje málo opravdu bohatých a existenčně zajištěných lidí, ale je stále více chudých. Mnoho z nás má často problémy jak finančně vyjít. Začíná se šířit strach z nedostatku práce, bojíme se, abychom nepřišli o práci, protože je stále těžší ji pak najít. Mládež neví zda najde po škole práci v oboru, který vystudovala. Je čím dál méně práce pro starší občany. Hovoří se o deseti procentní nezaměstnanosti jako o něčem běžném, ale pokud každý desátý člověk onemocní chřipkou, bije se na poplach před hrozící epidemií. Jak to, že společnost nemá práci pro ty kteří chtějí pracovat? A to ještě nehovořím o tzv. rozvojovém světě.
Začínáme se bát druhých lidí, máme strach před přistěhovalci, aby nám nevzali práci. Bojíme se jiných názorů a náboženských přesvědčení, než máme my sami. Odsuzujeme vše co je odlišné ať je to barva pleti nebo myšlenka. Více se uzavíráme do svého soukromí a trpíme osamělostí a neschopností navázat opravdový citový vztah. Nechceme se k ničemu zavázat, máme strach před odpovědností. Z takovéhoto odcizení se vůči druhým lidem a společnosti povstává odlidštění a nehumánnost, která se často projeví jako nelidské až bestiální chování. V poslední době často žasneme čeho je člověk schopen v tom negativním smyslu.
Mohl bych pokračovat jednotlivými projevy středověkého chování jako je únik před realitou světa prostřednictvím drog, anarchie, vandalství a zvyšující se brutalita, dětská zločinnost, pornografie, promiskuita, rasismus, neúcta k druhým lidem a jejich práci, neúcta či lhostejnost k živým bytostem a přírodě, pověrčivost a víra v zázračnou moc různých šarlatánů, úpadek jazyka a slovní zásoby, která je stále chudší a obhroublejší. Slova ztrácí význam a díky tomu propaganda a manipulace nahrazuje pravdu, city člověka zamrzají stejně jako schopnost komunikace, zvyšující se počet psychických onemocnění a sebevražd…
A filosofie? Ta přestala přijímat společenské podněty, ztratila zájem o životní problémy člověka. Tím se odtrhla od reálného světa a ztratila možnost ho ovlivňovat. Přestala dávat impulsy, které by pomáhaly kulturnímu pokroku. Z filosofů se stali spíše historikové filosofie a učenci, než lidé kteří žijí a uskutečňují své myšlenky. Filosofie tak ztratila funkci strážce, který nás udržoval bdělé, protože sám usnul a lidstvo přestalo zápasit o svoji kulturu.
 Je samozřejmé, že nelze vidět svět jen takto jednostranně, existují i pozitivní elementy, ale není možné si zakrývat oči a uši před těmito sílícími charakteristikami. Doufám, že někoho, kdo dočetl až sem tyto skutečnosti přivedou k zamyšlení. A to je také mým cílem: probudit přemýšlení. Středověk nikdy nenastává okamžitě, ale plynule, bez povšimnutí. Vždy je to doba zahrnující několik generací, takže za jeden život těžko postihneme nějaké podstatné zhoršení. Pokud však budeme lhostejní k tomu co se děje okolo nás, středověku se naši potomci nevyhnou. Úpadek kultury není chybou společenského systému či institucí, ale nás jako jedinců. Etické hodnoty se uplatňují pouze prostřednictvím jedince. Stát a jeho instituce selhávají pokud v nich nepůsobí kulturní duch prostřednictvím etických osobností.


Pohled do minulosti
Po nelichotivém a pro někoho možná příliš jednostranném zhodnocení současnosti se podíváme do minulosti, abychom nalezli kulturní impulsy, které mohou obohatit současnost. V tom, co již lidstvo prožilo, lze najít okamžiky hrůzy i krásy, nejistoty i blahobytu. Jedny i druhé měly své příčiny, které je vyvolaly. Existují principy, které umožňují, aby lidé žili svobodně v míru a blahobytu? Kdo z nás by nechtěl žít v době kdy se neválčí, kdy se nemusí obávat o své existenční jistoty, kdy není pronásledován za své přesvědčení? Co vedlo v minulosti k takovým okamžikům? Co tehdy dělali ti, kteří vládli? Existují zásady, které se neustále potvrzovaly jako správné? Jsme schopni je najít a přijmout bez stranické předpojatosti a řevnivosti?
To jsou otázky na které by měla odpovědět historie i filosofie současně. Bohužel historie dnes sbírá fakta a teorie, které zřídka kdy zhodnocuje ve formě jasného poučení. A pokud zapátráme ve své paměti po tom co zůstalo z dějepisu lidstva v naší hlavě, vzpomeneme si především na války, bitvy, krveprolití, mocenské intriky, zločiny… Jak to? Copak toto je historie? Co je to za trend, který se projevuje ve všech masmédiích, jež jsou přitahovány a dávají hlavní prostor všemu katastrofálnímu, deviantnímu, zločinnému a tím pádem senzačnímu? Není to však jejich problém, ale náš. Stejně jako supy neodolatelně vábí mršina, tak i naši pozornost upoutávají tato témata. Věci skandální a nemorální jsou ve větší oblibě než věci prosté a normální. To je také jedna z charakteristik úpadku a středověku.
Je zapotřebí obrátit způsob uvažování a zaměřit se v rámci historie na doby harmonie, soužití, jednoty a bratrství. Pochopit hnutí mysli velikánů lidstva, kteří toto dokázali uskutečnit. Je nezbytné začít interpretovat dějiny kulturním způsobem, tak jak to požadoval Voltaire. Ukazovat úspěchy lidského ducha, abychom se z nich vzali příklad pro řešení problémů současnosti. To je úkol filosofie dějin.
V lidské minulosti se nacházejí duchovní poklady, které nesmíme jen přebírat, třídit, archivovat a zamykat do trezorů jako to děláme s hmotnými artefakty. Nejsou to teorie, ale životní zkušenosti mnoha generací, které byly ověřeny v praxi a lidem přinesli mnoho pozitivního. Nesmíme zapomenout na minulost, jinak se budeme chovat jako člověk, který ztratil paměť. Nepoučíme-li se v tom dobrém budeme se chovat jako hlupák bez inteligence, který neustále opakuje ty samé chyby.
Zaměřme se na převládající hodnoty v historických okamžicích různých civilizací, které vedli k delším obdobím blahobytu. Nebudeme zacházet do podrobností, ale ukážeme některé principy či filosofické myšlenky, které mohou sloužit jako vodítko k dalšímu zkoumání.
Egypt, je výjimečný dlouhou dobou existence jedné civilizace založené na stejných hodnotách a náboženství. Doba jeho trvání, řekněme minimálně 3000 let je delší než doba po kterou se doteď rozvíjí civilizace evropská. Egypt nebyl nikdy otrokářskou společností a tento pohled je již mnohými historiky opuštěn. Společenská uspořádání založená na nesvobodě a útlaku jsou tak nestabilní, že rychle pomíjejí – což není případ Egypta. Naopak v obdobích jeho vrcholu, která jsou běžně označovaná jako stará, střední a nová říše se jedná o společnost zakládající si na rovnosti a svobodě všech občanů – mužů jako žen, tak i přistěhovalců. Civilizačních vrcholů bylo vždy dosaženo dodržováním tradičních hodnot založených na řádu bohyně Maat – spravedlnosti. Stejně jako jednotlivé úpadky, kterými Egypt prošel byly způsobeny úpadkem v prosazování tohoto řádu. Morální hodnoty přímo vycházely z náboženství, které se nikdy nestalo dogmatickým, ale odráželo zákony Přírody. Vedení společnosti bylo hierarchicky uspořádáno a založeno na duchovních i odborných kvalitách úředníků. Vůči okolním státům Egypt proslul uměním komunikace a diplomacie a válka byla vždy krajní řešení.
Indie, je nám známa filosofickým myšlením a můžeme jen žasnout co bylo řečeno a promyšleno již před mnoha tisíci lety. Zastavme se v době panování krále Ašóky (274 – 236 př.n.l.), zvaného jako ten jenž usiluje o blaho svých poddaných. S dobou blahobytu a míru je spojeno jeho zřeknutí se válek a příklon k hodnotám, které bychom dnes mohli nazvat humanismus. Zahrnující lidskou důstojnost, přátelství a štědrost, která byla založena na znalosti potřeb lidu. Je znám jeho výnos, aby se všemi lidmi bylo zacházeno jako s jeho dětmi, myšleno doslova. Vůči lidem, ale i zvířatům a rostlinám vždy přistupoval se snahou aktivně pomoci. Proslul náboženskou tolerancí a snášenlivostí, protože je milné věřit, že stabilitu může zaručit jen jedno náboženství. Náboženství obecně připisoval civilizační aspekt, který pozvedá společnost. Bojoval proti bezbožnosti a lži. Jeho úředníci měli právo ho kdykoliv vyrušit. Jeho vláda byla vládou rozumu, ne meče.
Čína, za její rozkvět můžeme nejspíš vděčit geniálnímu císaři T’ai-Tsungovi (vládl 627 – 650 n.l.), který se po sjednocení Číny vzdal válek a začal usilovat o mír. Kulturní vzestup započal šetrnou politikou státu, omezením výdajů na armádu, snížením daní a zmírněním přísných zákonů. Sám vynikal skromností. Obklopil se výjimečnými poradci, jež vybíral podle morálních kritérií. Spravedlivě dbal o blaho lidu. Tento vývoj byl korunován v 8 st. n.l., který přivedl Čínu k plnému rozkvětu jenž trval až do 18 st.n.l. Byl započat zavedením morální Konfuciánské doktríny do státní správy. Každý kdo myslel, že má schopnosti se mohl přihlásit a stát se úředníkem. Musel však projít systémem státních zkoušek, které byly založeny na znalosti konfuciánských spisů, dějin, básnictví, dobré paměti a především na schopnosti řešit sporné etické otázky a vytvořit si vlastní názor a písemně ho zformulovat a obhájit. Kvality úředníka byly založeny na jeho charakteru, znalostech a úsudku. Kdo usiloval o nejvyšší místa ve státní správě byl nucen učit se celý život. Třetí a poslední zkouškou v hlavním městě, která trvala 3 dny, prošli skutečně jen ti nejlepší. Mnozí zemřeli stářím dříve než dosáhli kvalit, aby byli schopni závěrečnou zkoušku absolvovat. Pokud někdo neuspěl mohl se znovu pokusit příště, počet opakování nebyl omezen. Je to způsob vlády, který nastolil dlouhou epochu spravedlnosti, založené na schopnostech, vzdělání a morálce člověka. Nemohu si zde odpustit poznámku, že více než politické strany a jejich věčné hašteření potřebujeme vzdělané a morální úředníky či vládu, které jde o prospěch celku.
Řecko, jeho vzestup počíná Solónem (640 –558 př.n.l.) a jeho zákony, díky nimž byli zrušeny dluhy, byli propuštěni otroci, kteří se jimi stali díky zadlužení, prohlášena amnestie, reformovány daně. Spravedlivě byly ustanoveny zákony, které měřili všem stejně. Tento mudrc, který se v Athénách ujal téměř diktátorské moci, poté co provedl změny a předal vládu „lidu“ se vrátil do Egypta, aby pokračoval ve svém vzdělávání. Mohla nastat epocha athénské demokracie spojená s kulturním rozmachem za doby Perikla (500 - 429 př.n.l.). Zde můžeme pozorovat důležitost jasných cílů a vize budoucnosti. To vše korunované řeckou filosofií a uměním, které stále působí a ovlivňuje člověka. Stejně tak si můžeme všimnou úpadku Řecka spojeného s úpadkem hodnot, korupcí, pokleslou morálkou, válkami a sofistickým relativizováním. Přesto tato helénská civilizace zanechala tak silný kulturní impuls, že z něj v renesanční době povstala celá Evropa.
Řím, který převzal řecký kulturní odkaz, rozvinul ho a dokázal ho obohatit schopností soužití mnoha národů pod civilizačním ideálem jednoty. Za vzestup Římského impéria vděčíme Augustovi (63 př.n.l. –14 n.l.), který odmítl stát se císařem, ale přijal titul Princeps – tedy první občan a služebník státu. Následovalo dlouhé období míru Pax Augusta, založené na jeho úžasné snaze sjednotit lidi různých ras, přesvědčení a jazyků. Vyhlásil svornost jako nejrozumnější, nejkrásnější, nejhumánnější a nejopravdovější hodnotu. Sám byl zván bezúhonným, žil velmi skromně, odmítal jakékoliv výstřednosti ač navenek byl štědrým vládcem, kterému leželo blaho lidu na prvním místě. Nikdy nestrpěl korupci a neschopné úředníky, kamkoli přišel tam zavládla spravedlnost. Zavedl účinnou administrativu jež byla podpořena novými zákony jako byl zákon proti zneužití úřadu či zákon proti přehnanému přepychu. Byl šetrným vládcem, který se postaral o průhlednost státních financí a svobodu náboženského přesvědčení. Zrodil se ideál světoobčana – je lhostejné jakým mluví jazykem, v jakého boha věří, protože jeho domovem je celý svět, spojen svorností s ostatními. To jsou ideje Římského impéria, které se stalo nositelem a vědomým šiřitelem kultury a civilizace. Po Augustově smrti následovala řada „slabších“ císařů, ale Řím se opět dočkal moudrých vládců v podobě Nerva, Trajána, Hadriána a Marka Aurelia, kteří vládli téměř jedno století: do roku 180 n.l. Důležité bylo, že předchozí císař vždy ustanovil svého nástupce, prostřednictvím adopce. Tak se zabránilo po delší čas mocenským bojům. A adopční princip se stal zárukou, že moc přešla do rukou toho nejschopnějšího. Nakonec i Řím podlehl rozkladu a padl. Ale jen omezenec soudí tuto civilizaci podle jejich úpadkových forem. Řím padl, protože byl kdysi veliký. Běda těm národům, které nikdy nebudou mít možnost padnout!


Pohled do budoucnosti
I když bychom mohli pokračovat ve výčtu kulturních vrcholů mnoha národů, obrátíme svůj pohled na druhou stranu časové osy. Budoucnost se vždy rodí z minulosti, procházeje nepatrným okamžikem současnosti. Díky tomu a znalosti historických momentů lze jasně vyvodit kam směřujeme. Nechceme vytvářet temné vize, ale směr, kterým se naše civilizace ubírá není možno udržet příliš dlouho. Naše Země je uzavřený systém, který se musí jednou zákonitě vyčerpat pokud míra konzumu bude neustále narůstat. Naše generace se toho jistě nedožije, ale v budoucnu se rýsují dvě základní krajnosti.
Ta první, katastrofická končí kolapsem globální ekonomiky, sociálními bouřemi, eventuálně válkami o zdroje, což vyústí v hluboký úpadek všech civilizačních hodnot. Mnoho bude ztraceno a zapomenuto. Jde o nejtvrdší dopad na samé dno středověku, který však pročistí mysl lidí, aby mohla nastat další renesance – znovuzrození kulturních a civilizačních idejí lidstva.
Ta druhá, optimistická spočívá v časném rozpoznání nebezpečí, přirozené změny myšlení lidí a příklon k jiným hodnotám. Státy i lidé začnou spolupracovat jako jeden organizmus, kterým ve skutečnosti jsou – a to lidstvem. Na základě obrovských investic a tím pádem i obětí dojde k zvrácení pádu, zachování doposud vydobytých kulturních hodnot. Zrodí se nová civilizace, nové společenské uspořádání, jehož principy a hodnoty nám budou velmi vzdálené a možná dnes nepochopitelné.
Mezi těmito dvěma krajnostmi se nachází celá škála možností budoucího vývoje, které lze těžko předpovídat. Ale v současném okamžiku to není podstatné. Důležité je uvědomit si, pochopit a přijmout historická fakta. A to je povinností filosofie a všech přemýšlejících lidí, kteří se snaží hledět do vzdálenější budoucnosti než jsou politická volební období.
Na základě minulosti se snažme opřít o to nejlepší, vidět vrcholy, a ne propasti. Snažme se vzpomenout na velké lidi a ne na šašky, vzpomenout na velké triumfy, a ne na porážky. Musíme v sobě probudit filosofické schopnosti, aby se filosofie znovu pozvedla a stala se hlasatelem lidských hodnot. Ona musí vytvořit nový pohled na svět a zformulovat nový světový názor, který bude optimistický a etický, schopný vytvořit kulturní impuls.
Chápejme politiku jako umění i vědu, protože se dotýká toho nejchoulostivějšího – člověka. Kdo chce být politikem musí mít nadání a musí se dlouho učit tomuto umění a vědě. Stejně jako jeho charakter musí být z ryzího zlata, pohleďme na období blahobytu a etické vlastnosti vladařů. Nezáleží na formě vlády, ale na morálních charakteristikách těch co vládnou. Dnes v politice těžko najdeme dlouhodobé cíle a etické ideje k nimž se směřuje. Pokusme se je zformulovat. Navraťme spravedlnost na čelo žebříčku společenských hodnot. Pro společnost není nic horšího než když občan pociťuje nespravedlnost vůči sobě ze strany státu, nebo se jí nemůže domoci. Existence spravedlnosti je základní podmínkou vedoucí k blahobytu. Přirozeně z ní vyplyne obchodní etika, bez korupce. Každý v ní nalezne oporu a jistotu.
Věda se stala předmětem velkého kolotoče peněz, jehož cílem není pomoci člověku, ale na prvním místě je zisk. Nebojuje se za lidstvo, ale za zájmy bohatých skupin. Mezi vědce se musí vrátit spolupráce a spojenectví, odstranit rivalita a konkurence. Cílem vědy se musí stát skutečná pomoc lidem, nejen v tom materiálním. Vědec musí z poznání zákonů vyvozovat světové názory, jež pomáhají kulturnímu pokroku.
Umění zapomnělo na svůj smysl přinášet krásu, která je schopna povznášet člověka, dotknout se jeho srdce a zušlechtit ho. Umělec není excentrik, který musí být za každou cenu originální. Podstatné je zda dokáže zprostředkovat archetyp krásy, pochopitelnou a kulturní formou.
Náboženství roztříštěné do mnoha církví a sekt ztratilo schopnost sjednocovat lidi navzájem mezi sebou. Naopak je vidět střety mezi jednotlivými frakcemi a neschopnost různých církví se domluvit na duchovním základě. Fundamentalistické a extrémní projevy některých náboženských sekt šíři strach mezi lidmi, kteří pak v důsledku toho odmítají vše co je duchovní. Je nutné oddělit to co je církevní od náboženského. Pochopit existenci záhady, která převyšuje mysl člověka. Navrátit mezi lidi toleranci a snášenlivost k různým přesvědčením a vírám skrze které se tato záhada projevuje.
Vidíme, že pokud budeme vycházet z již ověřených a v minulosti vyzkoušených principů není složité formulovat nové ideje. Zásadní problém se nachází v jejich obhájení v rámci současnosti. V logické, pochopitelné a smysluplné prezentaci způsobem, která se stane přijatelnou pro většinu lidí. Nelze je však lidem nařídit ani je vtlouci do hlavy natož jim nějakým zázrakem navodit jiné myšlenky než mají. Co tedy udělat?
Je potřeba je naučit, aby nejprve začali skutečně přemýšlet, aby se ptali proč žijí, jaký má jejich život smysl. Proč pracují. Proč milují a nenávidí. Zda jejich činy jsou hodnotné a smysluplné. A to je cílem klasické filosofie, která nejenom přivádí člověka k těmto otázkám, ale dává i odpovědi. Filosofie, která není abstraktní, ale jejíž vyústění se nachází v každodenním životě. Je nutné zformulovat nové výchovné modely, které musí působit od okamžiku narození člověka. Tato výchova musí být založena na znovunalezení vztahu mezi Bohem, Přírodou a Člověkem. Filosofie je lékařem duše a věřte, že je schopna uzdravovat a zbavovat člověka mnoha bolestí. Uvádí do souladu myšlenky, slova a činy na individuální i kolektivní úrovni. Filosof se musí stát opět praktikem a příkladem. Milujte, hledejte a obhajujte pravdu. Ale hlavně se už probuďte, ještě není pozdě!
Ing. Leoš Flaitingr

Read more...

IN MEMORIAM: Slavko Kroča, 12. 06. 1957 - 28. 06. 2011

>> středa 20. července 2011

Často slyšíme větu, že není nic nad Pravdu. Pro nás by možná měla větší smysl věta, že nic není nad Čestnost. Pro ty moudré není nic nad Pravdu. Pro nás, kteří ještě hledáme, kteří je potřebujeme, to jsou ctnosti.
Povinností všech je, aby se věci, které se začaly, dokončili. Může se jednat o maličkost, může to být velké dílo: nestačí však udělat nohy od stolu, je třeba dokončit stůl.
Povinnost je způsob hledání vnitřního centra, ze kterého vychází síla. Čím více se člověk blíží k bráně tohoto vnitřního centra, tím více chápe podstatu povinnosti. Čím je více vzdálen, tím ji chápe méně.
Existují šaty, kterým můžeme říkat entuziasmus a které, přestože jsme je měli na začátku rádi, odložíme, zapomeneme na ně a dáme je do skříně úplně dozadu. A občas si na ně vzpomeneme a řekneme si: „Ne, ty se dnes nehodí. Není na ně období.“ Nikdy na tyto šaty nedávejte igelit. Jakmile to uděláte, už si je nikdy nevezmete.
Musíš vědět nebo přijít na to, že život je ten, který udává rytmus, a následovat ho znamená dosáhnout konce stezky, kterou kráčíš. Konec stezky znamená objevit příčinu. A proto si každý den říkej: JÁ MOHU, JÁ CHCI, JÁ VÍM.

Aby jedna rostlinka mohla vyrůst, potřebuje sémě. Semínko, ze kterého vyroste. Pak je třeba hodně péče o toto semínko, dostatek, vody, zdravé prostředí, hodně slunce, energie… a pak vyroste třeba v krásnou růži.
Především si pamatujte, že každý i malinký krok znamená něčeho dosáhnout, někam se dostat.
Kroky bez jistoty vedou k zániku. Pomalé kroky s jistotou vedou k úspěchu a velkým výšinám.
Chce to smělost, odvahu, nikdy se nevzdávat.
Povinnost je způsob hledání vnitřního centra, ze kterého vychází síla. Čím více se člověk blíží k bráně tohoto vnitřního Centra, tím více chápe podstatu povinnosti.Čím více je vzdálen, tím ji chápe méně.
Neboť svědomí je v nás tím, co nás dokáže pohnout, na základě čeho můžeme pochopit, zda je něco správné nebo nesprávné.
Jiný druh povinnosti, kterého se máme držet, je povinnost, kterou bych pojmenoval Povinnost Svatá. Povinnost, která není spojena se strachem, je však spojena s působením, konáním, které provádíme a které děláme s láskou.
Ať se vám práce na sobě samém daří!

Read more...

JAKÝ UČITEL, TAKOVÝ ŽÁK

>> sobota 11. června 2011

Slovo výchova odvozené z latinského educatio a z řeckého educare znamená v původním smyslu „vyvádět někoho odněkud“. Podle Platonovy představy jsou lidé zajatci v jeskyni, v níž vidí svět pouze jako stíny odrážející se ze skutečného světa Idejí, aniž by si to však uvědomovali. Nikdo netuší, že je nesvobodný. Pouze ti, kteří dokáží přetrhnout svá pouta a alespoň na chvíli opustit jeskyni, pochopí alespoň nepatrnou část světa Idejí neboli opravdového Bytí či Dobra. Hlavním smyslem výchovy je snaha vyvést někoho z jeskyně nevědomosti do světla vědění a poznání, k dobru a lepšímu pochopení Pravdy.
Výchova je velmi složitý a dlouhodobý proces, jehož hlavním činitelem je pedagog-učitel. Práce učitele je velmi zodpovědnou činností, která formuje novou generaci lidí. Kvalita vzdělávání či její opak se pak nutně musí projevit v osobním životě těch, kteří ukončili určitou úroveň vzdělávání a zapojili se do života společnosti a se zřetelem ke společnosti samé.
Aby pedagog mohl toto své náročné povolání vykonávat s pozitivními výsledky, musí se důsledně připravit. Především sám sebe vzdělávat, protože učitel nemůže předat něco, co sám neovládá a nezná. Ať už jde o poznatky, zkušenosti, morální zásady nebo pevný charakter. Osobnost učitele by měla být tvořena souhrnem ctností, jež ho budou zdobit a zároveň mu budou oporou při vykonávání tohoto tak důležitého a nezbytného povolání.

TRPĚLIVOST
Práce učitele se v mnohém podobá mravenčí práci, protože jedním z jeho úkolů je znovu a znovu trpělivě vysvětlovat látku, kterou se snaží vštípit žákům. Nesmí ho zastavit nezájem ani kritika či odmlouvání nebo diskutování ze strany studentů. Nezájem je často jen povrchní hra, protože i ve skupině studentů platí pravidla davu a málokdo je v období dospívání silnou a dotvořenou osobností projevující se tak, že mu nic nebrání, aby vybočoval z řady. Tento přístup se u mnoha středoškolských studentů projevuje i ve vztahu k učení. Pokud s minimálním úsilím dosahují průměrných výsledků, ztrácejí motivaci i důvod více se snažit, pokud není jejich snaha podpořena ze strany rodičů nebo pokud sami nejsou dostatečně uvědomělí a cílevědomí.
Ani kritikou by se pedagog neměl nechat odradit. Tito lidé prožívající své mládí ve 21. století jsou kritičtí a vybíraví, protože žijí v době, která je tak proměnlivá a různorodá a nabízí tolik možností a prostředků k rozptýlení pozornosti. To však neznamená, že by odmítali nebo zavrhovali autoritu, oni jsou pouze velmi nedůvěřiví a nepřizpůsobují se bez výhrad, což je i reakce na dobu a atmosféru v níž žili jejich rodiče. Jsou zvyklí se obhajovat a nebojí se dostat se do sporu s učitelem. Pokud však učitel nechápe tyto projevy nespokojenosti jako projev kritiky přímo vůči své osobě, dokáže se s nimi bez větších obtíží vyrovnat.
ŘÁD A DISCIPLÍNA
Řád a disciplína jsou dvě úzce související ctnosti, které musí učitel dokázat vybudovat u svých studentů, což předpokládá, že i on je uplatňuje ve svém životě. Pokud to tak není, je jeho snaha naučit své žáky něčemu, co on sám dobře neovládá, téměř marná. Dospívající mladí lidé se nacházejí v těžkém období poznamenaném hledáním životních hodnot a vymezováním se vůči prostředí, v němž žije. Pokud hodnoty, o které by se mohli opřít nenacházejí ve svém nejbližším okolí ani ve společnosti, do které se mají brzy zařadit, je právě učitel jejich dobrodincem, který jim může ukázat cestu ve spleti života.
Základem jsou jasně stanovená pravidla v hodnocení jejich práce a jasné vymezení jejich práv a také povinností. Je zřejmé, že pro člověka není náročné vymezit svá práva, ale mnohem těžší je stanovit si povinnosti a držet se jich. Student by si měl ze školy odnést i základní životní postoj, že práva každého člověka končí právě tam, kde začínají práva ostatních, což je základní kámen fungujících mezilidských vztahů a tolerance.
Pokud učitel stanovená pravidla spravedlivě a vytrvale dodržuje, nesetkává se překvapivě u studentů s velkým odporem, protože oni se bez problémů přizpůsobí, když vidí jistotu a rozhodnost na straně učitele. Člověk, jež jim poskytne příklad řádu a disciplíny, je pro ně velkým pomocníkem, protože se mají od koho učit. Z učitelské praxe jasně vyplývá, že žáci jsou mnohem spokojenější během suplované hodiny naplněné různorodou a smysluplnou aktivitou, než když jim pedagog umožní věnovat se čemukoli nebo mít volnou zábavu, což končí úplným rozložením kázně a morálky ve třídě. Učitel si především musí uvědomit, že jeho „svěřenci“ nemají žádné nebo jen malé zkušenosti s časem a jeho dobrým využíváním. Oni jsou ve věku, kdy mají „život před sebou“, nikam nespěchají, nic jim nechybí,…a proto si neumí vážit času a nedokáží s ním dobře pracovat.
UŠLECHTILOST
Učitel snažící se ve 21. století konat dobře práci, kterou si vybral jako své povolání neboli se cítí být povolán, má jedinečnou možnost rozvíjet ušlechtilost v nejčistší a nejvznešenější podobě, pokud pochopí, že vzdělávání mladých lidí není zaměstnání jako jakékoli jiné, ale že se jedná o skutečné poslání. Nemůže svou práci vykonávat a očekávat okamžité výsledky v podobě chvály a spokojenosti ze strany studentů. Pedagog si musí zvyknout na to, že plody své práce nebude sklízet ihned ani za několik měsíců a dokonce ani za jeden rok, což je těžké, protože žijeme v netrpělivé době, která chce vidět úspěchy co nejdříve. Útěchou mu může být to, že se učí jednat v souladu s filosofickými texty Východu, které lidem radí, aby nic nečinili pro ovoce svých činů, ale aby jim motivací byla dobře a kvalitně odvedená práce. Při vzdělávání by na prvním místě nemělo jít o pochvalu či vděk, ale zároveň by jediným motorem neměl zůstat plat, který je u mnoha učitelů tak nízký, že je nutí hledat si další práci a díky ní zanedbávat své povinnosti v podobě sebevzdělávání nebo ztrácí volný čas, který by mohl věnovat svým studentům. Je poučné, že Sparťané se v kritickém věku dospívání věnovali svým dětem nejvíce, aby je dostatečně zaměstnali a našli jim vhodnou a smysluplnou činnost, díky které se i vzdělávali a rozvíjeli po všech stránkách. V dnešní době není možné zavést různé techniky a praktiky používané v dřívějších dobách,ale bezpochyby může každý pedagog, kterému na jeho studentech záleží, dbát na dobrou a kvalitní přípravu a díky tomu neupadnout do pohodlné každodenní rutiny.
ENTUZIASMUS
Nadšení je odpovědí na otázku, jak při učitelském povolání nedospět do obávaného stádia nazývaného „syndrom vyhoření“, který logicky vzniká, pokud rozdává ze svých schopností, ale nevidí v tom hluboký smysl, pokud vyčerpává sám sebe, ale sám nemá z čeho brát. Je nezbytné nikdy neskončit se sebevzděláváním. Moudrost starověkých Egypťanů říká, že nelze dosáhnout hranic vědění. Pedagog se může neustále rozvíjet v hledání nových metod a přístupů k vyučované látce i ke studentům. Je to jediná cesta, jak neupadnout do pohodlné a zároveň nebezpečné rutiny vyvolané stále se opakujícími povinnostmi a z nich pramenící pocit, že s myšlenkou, že již není nic, co by bylo možné se naučit. Je třeba naučit se zajímat o obor výuky, o kulturu i světové dění, aby bylo vzdělání vždy spojené s praxí, s každodenním životem a díky tomu bylo i užitečné. Učitel musí ovládat schopnost renovace, jež spočívá v umění naučit se intenzivně pracovat i účinně odpočívat.
Do oblasti entuziasmu lze zařadit i smysl pro humor, jež je znám jako koření života a může se stát neocenitelnou pomůckou v rukou pedagoga. Schopnost rychle a obratně reagovat na více či méně vhodné poznámky, připomínky či prohřešky ze strany studentů s lehkostí zmůže mnohem více než urážky, zloba nebo zbytečný křik. Dobrá nálada je základem pro tvůrčí atmosféru ve třídě. Dobrá nálada je jako podaná ruka ke spolupráci. Naopak špatná nálada učitele přenáší stejný pocit i na žáky a situaci ještě zhoršuje. Učitel nemá právo přenášet na své žáky své vlastní starosti a pokušení, která musí každodenně řešit a oni na nich nemají žádný podíl. Dobrá nálada však neznamená přizpůsobit své zvyklosti, mluvu a způsob jednání studentům. Žádný pedagog jim nepomůže, pokud sníží své nároky a budeme mít snahu stát se jim rovným. Musí existovat vzájemná úcta, které je základem pro rozumné a lidské jednání.
ODPOVĚDNOST
Učitel by měl v první řadě přijmout své zaměstnání s dostatečnou dávkou odpovědnosti, protože v současné době se v oblasti výchovy spoléhá především na školu, i když tento postoj společnosti není správný. Všeobecně vžitý názor, že za výchovu dítěte zodpovídá rodina je sice pravdivý, ale většinou neodpovídá realitě. V rodině se rozmohl liberální přístup ve výchově dětí, který se projevuje tím, že dítě není vedeno k plnění jakýchkoli povinností, rodiče mu kdykoli vycházejí vstříc buď aby nezlobilo nebo protože na něj nemají dostatek času. Ve svém důsledku se liberální výchova rovná výchově nulové. V tomto ohledu se spoléhá na školu a učitele, od nichž se očekává zázrak v podobě vybavení dětí základními hodnotami a oporami pro jeho budoucí život po vědomostní, praktické i etické stránce. Tento náročný úkol by bylo mnohem snazší splnit, kdyby rodina školu v její práci podpořila, což se ale také příliš často neděje a studenti často hledají oporu u rodičů, když mají pocit, že se k nim učitel choval nespravedlivě. Rodičům pak často stačí jednostranný pohled jejich dítěte, aby učitele odsoudili.
I přes všechny uvedené překážky má učitel jedinečnou možnost položit u svých žáků dobré základy pro jejich budoucí život a přispět tak k budoucímu chování a jednání svých žáků, na které samozřejmě působí i mnoho dalších vnějších vlivů. Není to snadný úkol a nelze očekávat stoprocentní výsledek.
Jednou ze základních metod je metoda příkladu, kdy se lidé navzájem učí jeden od druhého tím, že se pozorují a napodobují. A mladí lidé si stavějí svůj svět na základě vzorů, které vidí ve svém nejbližším okolí. Je nezbytné, aby měli z čeho vybírat. V rámci společnosti mohou sdílet všeobecně uznávané vzory a vzorce chování přenášené prostřednictvím státníků, vědců, umělců či význačných postav z historie. Pokud se mladí lidé v dnešní době snaží podobné vzory pro své jednání upřímně nalézt, mají těžký úkol. Většina umělců, státníků, vědců či jiných význačných příslušníků společnosti nežije podle pravidel morálního jednání a mnohdy si ani nepřipouští odpovědnost, kterou jako veřejní činitelé mají. Vytváří žebříček hodnot, které nejsou stálé a každý, kdo se jimi chce řídit, dříve nebo později odhalí jejich pomíjivost.
V tomto prostředí nestability a zmatku pak mladým nezbývá nic jiného, než hledat příklady pro jednání ve svém nejbližším okolí, kde se nachází i učitel. Když on zvládne být svým žákům dobrým příkladem v chování, mluvě či jednání, stojí u zrodu jejich dobrého a poctivého vystupování. Když si naopak zvolí druhou, v mnohém jednodušší metodu přizpůsobení se, jeho žáci přijmou tuto formu jako normální a budou se jí řídit, protože škola není místem, kde se žáci mají hýčkat, rozmazlovat a má se jim ve všem vyhovět. Není to ani místo, kde by si měli pouze hrát. Škola je prostor vyhrazený k tomu, aby se děti naučily pracovat na to, aby rostlo jejich poznání.
SPRAVEDLNOST
Velký řecký filosof Platón popisuje spravedlnost jako schopnost dát každému přesně to, co v dané chvíli potřebuje, schopnost nalézt správnou míru ve všem. Pro správnou výchovu studentů je spravedlnost nezbytnou ctností. Pedagog musí dokázat být objektivní ve svém hodnocení, aby na tomto základě dokázal spravedlivě ohodnotit připravenost, práci a snahu studentů. Nelze počítat s tím, že všichni lidé jsou zázračně nadaní na matematiku nebo že mají výjimečné jazykové schopnosti. Každý člověk je jiný a má i jiné předpoklady, jiné dovednosti, jiný přístup k práci. A úkolem učitele je odhalit a především podpořit právě tyto stránky jednotlivě u každého žáka, protože pak s nimi dokáže i správně pracovat, dokáže je dobře vést a dosáhnout i svého cíle, což je vzdělání.
Objektivnost je zlatým středem v hodnocení a neznamená ani tvrdost a neústupnost ani přílišnou mírnost a slabost ze strany učitele. Přehnané nároky a přísnost studenty demotivují, protože dospívají k přesvědčení, že i když mají snahu, nevede to k žádnému cíli. Mírný učitel je sám proti sobě, protože studenty nenutí k žádnému úsilí.
Na závěr už zbývá jen poslední otázka, která jistě napadne každého učitele, který se bude upřímně snažit rozvíjet uvedené ctnosti. Jak je to možné všechno zvládnout? Je vůbec v silách obyčejného pedagoga ovládnout tolik ctností? Odpověď zní: „ano“. Je to možné, pokud učitel bude ke svému povolání přistupovat s láskou a bude mít své žáky rád a zároveň bude milovat látku, kterou učí, aby ho nikdy nepřestalo bavit se v zdokonalovat. Pokud splní tyto podmínky, stane se skutečným filosofem neboli milovníkem pravdy a moudrosti. Když dokáže ke svému povolání zaujmout správný filosofický postoj, bude se rozvíjet nejen profesně, ale i lidsky a jeho práce mu nebude zátěží, ale skutečným potěšením.
Mgr. Petra Goliášová

Read more...

UMĚNÍ A FILOSOFIE

>> úterý 12. dubna 2011

„Umění je Moudrost, která se proměňuje ve viditelnou Krásu.“ J.A.Livraga
Co je umění, co je to krása? Je to čistě estetický fenomén, nebo je to snaha poznat svět a pravdu jinou cestou než věda? Jako „hledání moudrosti“ se v klasickém smyslu definovala filosofie, „Láska k moudrosti“. Je umění na tomto hledání nezávislé? Nebo zde existuje spojitost? Či snad přímo musí existovat, aby bylo umění uměním?
Kterého člověka někdy nenapadla otázka, zda je umění, krása a jejich vnímání subjektivní, nebo má objektivní, pro všechny platný základ, který je nutné poznat, abychom mohli krásu a pravé umění rozpoznat? Dají se umělecká díla hodnotit čistě dle vlastní libosti nebo existuje jiné kritérium, platné pro všechny?
Dnešní pojetí slova umění je zabarveno něčím zvláštním, neobvyklým, umělecké dílo je cosi vymykajícího se obvyklým normám, často i normám vkusu. To je však spíše netradiční pohled na umění. Podívejme se, jak vypadal ten tradiční.
ŘECKÉ POJETÍ
Staří Řekové používali pro náš výraz „umění“ více slov. Slovo „poiesis“ - výroba, produkce se stalo základem poetiky, nebo slovo „tekhné“- umění či technika, což se tehdy od sebe neoddělovalo. Není to degradace umění, ale spíše ukázka toho, že „umět udělat“ se musí cokoliv, má-li to být krásné a dobré. Proto dnes v muzeích celého světa schraňujeme pod neprůstřelnými skly a v klimatizovaných místnostech nejen několik ojedinělých uměleckých výtvorů, které nemají srovnání, ale hlavně velké množství „obyčejných“ věcí každodenní spotřeby, vázami počínaje, přes hřebeny, hudební nástroje, oděvy a zbraněmi konče. Nikoli proto, že byly ve své době originální, ale proto, že jsou stále krásné. Řekové chtěli krásu zachytit do všech věcí, ne jen do chrámů a soch bohů, ale také do amfor, peplosů, mincí či kithar. Ten, kdo je vyráběl nebyl „umělcem“ ale řemeslníkem, což bylo vlastně totéž. Nepožíval žádného zvláštního postavení, nedával svým oděvem či excentrickým chováním najevo, že je „umělcem“. Očekávalo se, že bude dobře a krásně dělat svou práci. Proto se pod pojmem umění v Řecku neskrývalo zdaleka jenom umění malířské či psaní básní, ale také umění rybolovu, umění rozeznávat boží znamení v přírodě nebo umění vládnout lidem.
CHAOS – THEOS - KOSMOS
Přesto si Řekové samozřejmě cenili uměleckých děl svých umělců. Mělo to pro ně přímo náboženskou důležitost. Neboť umělec při vytváření krásných děl napodoboval dílo boha-demiurga, stvořitele kosmu. A slovo kosmos neznamenalo jen vesmír a řád, ale označovalo také okrasu nebo šperk a my je dnes máme obsaženo např. ve slově kosmetika. Ano kosmos je krásné, uspořádané dílo, které vzniklo z původního beztvarého chaosu. Nevzniklo však samo, ale působením theosu – božské mysli, nebo mysli (a rukou) umělce, který ten samý proces opakuje na zemi. Společnost potřebuje skutečné umělce, kteří pomohu vytvořit z obyčejného životního prostoru kosmos, krásné místo pro život.

CO JE UMĚNÍ?
Zvídavé mysli Řeků nemohla zůstat lhostejná otázka, zda je umění něčím konvenčním, proměnlivým a daným zvykem, nebo je to něco objektivního, co nemůže správně aplikovat nikdo, kdo není znalcem daného oboru.
Proto je nutné nejprve vymezit, co to vůbec umění je. Vyjděme z tradice největšího antického filosofa Platóna, který podává jasnou představu. Jakékoliv umění a lidská činnost jsou správnými tehdy, jestliže přináší člověku dobro. Idea dobra je nejvyšší dokonalostí, ta je však člověku těžko pochopitelná. Proto Platón ukazuje na druhý atribut dokonalosti a tím je krása, „krásno samo o sobě“, nebo-li idea krásy.
To platí v prvé řadě pro člověka samotného. Ideálem výchovy člověka byla tzv. kalokagathia, neboli člověk krásný a dobrý (kalos kai agathos). Jedno bez druhého nemůže existovat. Kdo je dobrým člověkem a má všechny lidské ctnosti jako je statečnost, uměřenost, čestnost, moudrost, toho chování, slova i myšlenky vyjadřují zároveň krásu, shodují se se svým nebeským vzorem. A ke kráse člověku nestačí krásné tělo, neboť jak říká Sókratés, viděl už mnoho krásných duší, které dokázaly učinit krásným i těla lidí, kteří je vlastnili, ale nikdy neviděl, že by krásné tělo učinilo krásným také lidskou duši a její projevy.
Proto opravdové umění, a připomeňme si, že je to umění udělat dobře cokoli, je jím tehdy, když zprostředkuje krásu. Umění musí mít vzkaz, poselství, které se ukrývá v díle, ale není na něj možné ukázat prstem. Přesto jej cítíme, vnímáme a nepotřebujeme k tomu speciální vzdělání ani složitou terminologii. Ani učená slova toto „krásno samo o sobě“ neumí vysvětlit.
KRÁSA MÚZICKÉHO UMĚNÍ
Jak vnímáme krásu? Je to opět něco objektivního, nebo má každý z nás svou vlastní krásu, dle toho, co se mu líbí a nelíbí?
O libosti a nelibosti jako kritériu poznání světa nám Platón říká:
„Pravím tedy, že u dětí je prvním dětským pocitem libost a nelibost a to že je oblast, v které nejprve se duši dostává dobrosti a špatnosti, kdežto rozum a pravdivá mínění – štěstí, komu se toho dostane v stáru….jestliže pak libost a přátelství i nelibost a nenávist správně vzniká v duších těch, kteří to ještě nedovedou chápat rozumem, avšak později, když nabudou rozumu, jestliže ty city uznají ve shodě s rozumem, že jsou správně vypěstovány příslušnými zvyky, tu je tato shoda ve své ve své úplnosti dobrost;“ (Platón: Zákony)
Libost a nelibost jsou prvním způsobem jak poznáváme svět a přisuzujeme mu své ryze osobní dojmy. Poté začneme více používat rozumu, ale jen málo z lidí nechá svou mysl řídit pomíjivé a proměnlivé pocity a z nich vznikající emoce, většinou je lidský rozum jejich zajatcem a tím ztrácí tu malou kapku objektivnosti, která je k poznání zapotřebí.
„Ath.: Tedy kdykoliv někdo tvrdí, že se múzické umění posuzuje podle libosti, nikterak nelze přijímat tuto řeč a nikterak nelze vyhledávat toto umění jako vážné, jestliže se snad někde vyskytuje, nýbrž ono, které má podobnost se vzorem krásna.
Klein.:Úplná pravda.
Ath.: Tak tedy i tito, kteří vyhledávají nejkrásnější zpěv a nejkrásnější múzické umění, mají hledat, jak se podobá, ne to, které je líbivé, nýbrž které je správné; vždyť správnost napodobování byla podle všeho soudu v tom, jestliže je napodobená věc představována ve své pravé velikosti i jakosti.“
(Platón: Zákony)
To samozřejmě neznamená, že ono „líbí se mi“ zcela ztrácí hodnotu. Věci líbivé, nemusí být nutně krásné ani správné, a to nejen v umění. Ovšem to, co je krásné a dobré je nutně i líbivé, ale jen pro ty, u nichž libost a nelibost nejsou nejvyššími rozlišovacími kritérii, ale používají Nous (Rozum, Duch). Jednoduše pro ty, kterým se líbí to, co je správné a dobré.
Ath. „Tedy při každém uměleckém výtvoru, jak se podobá, musí ten, kdo hodlá v něm nechybit, znát, co to jest; neboť kdyby nepoznával jeho smysl, co ten výtvor asi chce a čeho asi je vskutku obrazem, sotva rozpozná správnost nebo chybnost jeho záměru.“ (Platón: Zákony)
Vidíme, že krása není věcí vkusu či libosti. Je objektivní hodnotou a umělecká díla se na ní ve větší či menší míře podílí. A umělci nestačí cítit, potřebuje také vědět, znát podstatu toho, co zobrazuje. Není nadarmo připomenout příklady velkých umělců minulosti, kteří, jako Leonardo nebo Michelangello nebyli uzavřeni pod pokličkou samotné umělecké tvorby, ale byli zároveň inženýry, filosofy, mystiky, staviteli či básníky. Vědění a cítění, rozum a intuice nejsou protiklady, ale spíše dvěma rukama skutečného umělce.


STEJNÉ STEJNÝM
Kdo je schopen „krásno samotné“ odhalit? Z jedné strany je zřejmé, že krása a schopnost vnímat umění nejsou intelektuální vědou. Není zapotřebí složitých úvah a studia vědeckých pojmů abychom odhalili krásu Feidiových soch. Je to spíše otázka intuice a čistoty vnímání. Ale přesto je jasné, že ne všichni to vnímají stejnou měrou a způsobem. Jednoduché filosofické pravidlo říká, že „stejné se poznává stejným“, a tudíž je třeba získat trochu krásy sám pro sebe, ve své duši, která jediná je schopna čistou krásu vnímat. Čistou je ta duše, která je osvobozena od hrubých emocí, negativních citů, permanentních strachů a pochybností, vulgárních představ a naopak je plná vznešených citů. Taková musí být v prvé řadě duše samotného umělce, neboť jinak by nemohl krásu vůbec vnímat, natož zobrazit. Neznamená to, že umělec je člověkem bez poskvrny. Přesto „umělec může být umělcem navzdory svým nedostatkům, nikoli díky nim.“ (Jorge A. Livraga)
Jednoduše řečeno, umělec musí být filosofem. Abychom nebrali za svědky jen Řeky, připojme malou ukázku z aztéckého písemnictví:
„Umělec je vzdělaný, je dovedný. Rozvážný, vynalézavý, chytrý a mlčenlivý musí být dobrý umělec. Skutečný umělec pracuje s radostí v srdci, trpělivě a beze spěchu, k dílu přistupuje pečlivě, provádí je obratně, staví je, vynalézá tvar. Pořádá látku, spojuje vše v celek, vytváří souzvuk. Špatný umělec je nedbalec a pokrytec, vysmívá se lidem, podvádí je. Je to zloděj. … Pravý a skutečný sochař je poctivý, roz¬vážný, spolehlivý, uměřený, schopný. Má obratné ruce, dovedné jsou jeho prsty. Pracuje po toltécku ….“ (B. Sahagún: Historie générale des choses…)
Jak máme postupovat abychom se dokázali odpoutat od hmotné stránky umění a uzřeli krásu samu o sobě? Platón nám k tomu dává opět návod, když popisuje člověka takto stoupajícího:
„Když si to uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládati ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval…Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zas krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy…nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím...“ (Platón: Symposion)
Toto je čistě filosofický vzestup duše, vertikální vzestup lidského vědomí, které se odpoutá od lpění na fyzických věcech, ať jsou sebekrásnější, a hledá to, co je učinilo krásným! Hledá-li se správně, dojde se přes svět psychický (krása poznatků, zákonů, ctností) až do světa duchovního, kde již krásno samo není omezeno žádnou formou, fyzickou ani psychickou. V čem se toto poznání liší od duchovně zaměřené, neboli esoterní filosofie?


EGYPT
Umění v Egyptě se opírá o pojem ach, což znamená „zářící“ a „užitečný“, k čemuž má Platónovo „krásný a dobrý“ velmi blízko. Egyptské umění je řečí symbolů, které mají zachytit duchovní svět pro pozemšťany. Nezáleželo na realističnosti postav a výjevů, nešlo o to zobrazit člověka takového jaký je fyzicky, ale takového jaký by měl být po duchovní stránce, zachytit archetyp. Člověk stojící před sochou faraóna nepotřebuje vidět fyzickou velikost či tělesné vady tohoto člověka, ale vidí to, co musí ztělesňovat faraón, aby mohl být králem lidí: vznešenost, lásku i přísnost, oduchovnělost a moc.
Skrze jejich reliéfy lze nahlédnout do nitra předmětů, do duše člověka. Lidské postavy jsou zachyceny z profilu, avšak jejich oči, zrcadla duše, zepředu. „Postavy na obrazech často mírně zvedají zrak k záři, z níž vzešly a do níž se jednou opět vrátí.“ (Ch. Jacq: Toulky egyptem faraónů)
Zachytil je umělec, člověk, který nebyl jen řemeslníkem, ale také filosofem, hledačem pravdy skrze kreaci. Byl zasvěcen do mystérií Zlatého domu (Svatostánku v němž přebývá Bůh), do chrámových rituálů a především do řeči, kterou se bohové projevují v tomto světě aby jej řídili a promlouvali k člověku. A on, umělec, byl malým tvůrcem a napodoboval to, co bohové uskutečnili při stvoření světa a čím každodenně udržují běh světa.
Umění v Egyptě bylo magií, svatou vědou o skryté tváři světa. Sochám se rituálně „otevíraly ústa a uši“ a vdechoval se jim život. Při pohledu na některé z nich se i dnes zdá, že jej neztratily.


ZÁVĚR
Umění je tedy mostem mezi světem senzibilním a inteligibilním, smyslovým a nadsmyslovým. Umělec musí zajistit sestup ideje krásy do toho, co je smysly vnímatelné. A my, kteří uměním „živíme“ své duše, se zase snažíme skrze pomíjivou, ale krásnou formu, vystoupat do onoho zázračného světa archetypů – pravzorů všeho stvořeného, kde mezi věčnými hodnotami trůní jedna z nejvyšších: Krása, nebo Krásno samo o sobě…..
„...to krásno Sókrate, ..., které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé... bude to něco, co je věčné samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, toho při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje…“ (Platón: Symposion)
Tedy Krása je nadčasovou a neměnnou hodnotou, která na sebe bere různé formy, podle charakteru tvůrce. Ať už je jím samotné Božstvo v přírodě nebo lidská ruka. A umění není jen schopnost ztvárnit krásu, i když to je jeho první charakteristikou, ale je zároveň, vedle vědy, náboženství či politiky, jednou z cest realizace člověka a poznání všech tajemství našeho zázračně a krásně uspořádaného světa.
Antonín Vinkler

Read more...

GIORDANO BRUNO

>> pondělí 21. února 2011

Když Bertolt Brecht o Giordanu Brunovi napsal, že „čteme-li jeho spisy a přitom zároveň sledujeme zprávy o jeho veřejných vystoupeních, nechybí nám v tomto obraze nic, co by bránilo označit ho za velkého muže“, Vystihnul tím zřejmě to jediné, na čem se shodují všichni, kdo se touto osobností renesančního světa zabývali. S nevelkou nadsázkou se dá říci, že kolik je autorů, tolik Brunů nám vyvstává před očima. Je považován za velkého vědce i mága, kacíře a filozofa, blázna, dobrodruha i náboženského reformátora… Jako by to nestačilo, je také vynikajícím básníkem, satirikem a učencem vpravdě renesančním.
Odkud se berou tyto tak rozporuplné názory? Samozřejmě z jeho děl, která jsou dodnes inspirativní, dokonce provokativní odvážně načrtnutými tezemi. Ale neméně důležitou stránkou je jeho život, Stejně bouřlivý a heroický, stejně plný rozporů, jakoby si ho napsal sám.

Život
Když se v roce 1548 v městečku Nola nedaleko Neapole Giovannimu Brunovi a jeho manželce Fraulisse Savolině narodil syn, pojmenovali ho Fillippo. V 11 nebo dvanácti letech byl svými rodiči poslán do Neapole, kde na universitě studoval logiku a dialektiku.
Jako sedmnáctiletý vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal řádové jméno Girodano, ale brzy se dostal do konfliktu s dogmatickými názory, které v té době prostupovaly církev. Zvláště silně na něj patrně zapůsobily klášterní mravy, které se v ničem nelišily od vnějšího světa. Má se za to, že již v této době vznikly první poznámky k satiře Svíčkař (Il Candelaio), ve které otevřeně kritizuje všechny nešvary klášterů této doby.
Během svého studia se mimo předepsaných autorů měl zájem také o antické prameny a soudobé učence jakými byli Kusánský nebo Kepler. To samo by vyvolávalo pozornost, ale Bruno se do konfliktu s církevními autoritami dostal především pro odmítání dogmat, jakým bylo uctívání obrazů nebo mariánský kult.
V roce 1572 byl vysvěcen na kněze a během následujících let se při studiu teologie seznamuje také s Platonem, Aristotelem a Vergiliem, ale zná také Ficina a Koperníka. Znovu upadá do podezření z kacířství. Po čtyři roky se mu daří toto podezření vyvracet, ale, v roce 1576 jsou všechna obvinění obnovena a Brunovi nezbývá nic jiného, než opustit dominikánský řád, Neapol i Itálii.
V severoitalských městech se necítil bezpečně a tak se snaží nalézt útulek před katolickou inkvizicí mezi protestanty. Ale kalvinistickým požárem zachvácená Ženeva je vůči jeho názorům stejně nesmiřitelná. Proto opouští Švýcarsko a vydává se do Francie. Na podzim 1579 přicestoval do Toulouse, kde šest měsíců soukromě přednášel astronomii, než se na universitě uvolnilo místo na katedře filozofie.
Sílící hugenotské války ho však ženou dál. Stěhuje se do Paříže, Také v Paříži si získal jméno svými přednáškami, byla mu dokonce udělena audience u francouzského krále Jindřicha III., kterému věnoval svůj menší spis De umbris idearum (O stínech idejí).
S doporučením francouzského krále se vydává do Anglie, ale naděje na stálé místo na univerzitě je marná. V Oxfordu svými neortodoxními názory vyvolá novou bouři, i když někteří angličtí historikové tvrdí, že příčinou bylo odhalení oxfordských učenců, že je pouze plagiátorem díla Thomase Diggesse.
Brunův názor je vyjádřen ve spisech, které vznikly na anglické půdě, byť v domě francouzského velvyslance. Jsou to tři spisy, které jsou označovány za tzv. metafyzické, neboť v nich rozebírá svou koncepci universa – La cena de la CeneriVečeře na Popeleční středu), De la Causa, Principio et Uno (O příčině principu a jednom) a De l´Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, universu a světech). Druhou trojici tvoří dialogy označované jako morální – O heroickém nadšení, Vyhnání vítězné bestie a Kabala pegasovského koně s dodatkem o kyllénském oslu, ve kterých volal po obnově hodnot a morálky ve společnosti.
V těchto dialozích vyjádřil svůj poměr k hostitelské zemi chválou královny Alžběty, zároveň však ostře kritizoval poměry na oxfordské univerzitě, zejména pedantství, okázalost a předsudky. ve spisech se naplno projevuje Brunovo odmítání ptolemaiovsko-aristotelského pojetí vesmíru, přestože používá termíny scholastiky, založené právě na Aristotelovi. Tyto dialogy jsou psány italsky, v rozporu s tehdejšími zvyklostmi.
V roce 1585 se vrací do Paříže, kde se znovu snaží proniknout na universitu. Zřejmě k tomu mělo posloužit jeho 120 tezí proti peripatetikům o přírodě a světu. Výsledek byl patrně jiný, než Bruno čekal. útok na dogmata university sice vyvolal senzaci, ale také nesmiřitelný odpor. Chtěl vědecké autority přinutit zaujmout postoj – a autority ho vyjádřily, když na chystané disputaci Bruna nepustily ke slovu a v podstatě ho z Paříže vyhnali.
Nezbývalo než se vrátit zpět do Německých zemí. Prochází Wittenbergem, Prahou, Helmstedtem, Frankfurtem a Curychem. Všude se pokouší přednášet, vydávat své spisy, vysvětlovat.
Pozornost v tomto období Brunova života zasluhují zejména tři spisy, ve kterých rozvíjí své myšlenky naznačené v trojici kosmologických dialogů - O trojím minimu a míře, O monádě čísle a tvaru a konečně O nezměrném a nespočetném.
Následovala osudová Chyba. Bruno při pobytu ve Frankfurtu obdržel pozvání od benátského šlechtice Monicega. Zastavil se v Padově, kde se snažil získat místo na katedře matematiky, leč neúspěšně. O rok později bylo místo přiznáno Galileimu Galileovi. Bruno tedy odchází do Benátek.
Není úplně jasné, co Monicega přivedlo k inkvizičnímu udání. Snad brunova neochota podělit se s ním o všechno své vědění, snad strach z inkvizice, která v Evropě doslova řádila. Ať už bylo skutečnou příčinou cokoli, Bruno je v roce 1592 vydán inkvizici a následuje devět let věznění, fyzického a psychického utrpení a výslechů.
Dokumenty z tohoto procesu nejsou dosud veřejně přístupné, uvádí se, že se ztratili při požáru ve vatikánské knihovně. s pomocí toho, co víme o Brunově filozofii a průběhu jiných procesů si však můžeme učinit představu i o tomto.
Hlavním obviněním bylo učení o mnohosti světů, které podkopávalo autoritu církve a její nárok na výlučnost. Obvinění se týkala také jeho výroků o Svaté trojici a Panně Marii: Bruno se aktivně v procesu hájil, údajně byl díky své vynikající paměti dokázal citovat celé stránky ze svých děl. Dokonce požadoval audienci u papeže. Byl ochoten odvolat některá ze svých tvrzení, ale to inkvizičnímu tribunálu nestačilo – chtěl, aby se Bruno zřekl veškerého svého učení a odvolal všechny své teze. To samozřejmě nemohl připustit a nakonec odmítl odvolat cokoli, popřel existenci posledního soudu, naopak trval na mnohosti světů.
Dá se říct, že v takové situaci inkvizičnímu tribunálu nezbývalo nic jiného, než ho odsoudit k upálení. Když se Bruno rozsudek dozvěděl, pronesl větu, která by mu zajistila nesmrtelnost, kdyby to předtím nedokázal svým životem a prací: Vynášíte nade mnou rozsudek s možná větším strachem, než mám já, když ho přijímám.
17. února 1600 byl Giordano Bruno upálen na Náměstí Květů v Římě.
Díla
Když si uvědomíme, jak obtížný a neklidný měl Giordano Bruno život, je udivující, kolik děl dokázal vytvořit. Bruno údajně i během devítiletého pobytu ve vězení sepsal dva spisy, ale ty byly předány inkvizici a ztratily se.
1582 - O stínej idejí. Ontologický spis, ve kterém přijímá neoplatonickou nauku o sestupu duše do hmoty.
1582 - Svíčkař. Satira na život mnichů v klášterech.
1582 - Umění paměti. Popisuje způsob, jak si zapamatovat a později vybavit informace. Metoda má blízko k soustavě kruhů, které používal Raymondus Lullus.
1584 - O nekonečnu, veškerenstvu a světech. Základní kosmologický spis, ve kterém pranýřuje ptolemaiovský a aristotelský pohled na svět.
1584 - O příčině, principu a jednom. Světonázorové dílu, ve kterém Bruno vykládá vztah ducha a hmoty. Hmota, světová duše a univerzální rozum spolupůsobí při vytváření světa. Dialog je považován za metafyzický, ale najdeme v něm i kosmologický výklad.
1584 - Vyhnání vítězné bestie. Morálně filozofický spis ve formě satiry. Antičtí bohové se rozhodli vyměnit 48 nestvůrných souhvězdí, která ztělesňují lidské neřesti, a nahradit je jejich opaky.
1585 - O heroickém nadšení. Obsahuje učení o poznání, kdy filozofie jako láska k moudrosti je přirovnávána k erotické vášni, která člověka pohání a přetváří ho. Filozofie je tvůrčím principem, silou, která vede k vnitřní harmonii a pochopení světa.
1587 - Svícen 30 soch. Vrací se k umění paměti, které úzce propojuje s nesmrtelností duše. Obnovení paměti člověka pozvedá na božskou úroveň.
1588 - 160 tezí proti matematikům a filozofům naší doby. Podobně jako v případě 120 tezí proti peripatetikům jde o pokus vyvolat diskuzi s universitním prostředím.
1588 - O magii. Obsahuje základní pojmy, rozdělení magie a prostředků. Bruna zajímá více než výsledek magie její princip. V každé části universa se nachází jeho celý obraz.
1588 - O poutech. Pouta mezi částmi universa jsou základním kamenem. Nejdůležitějším poutem je pak láska, která spoutává všechny části do společné harmonie.
1590 - O monádě čísle a tvaru. Tento a následující spisy rozvíjejí kosmologické myšlenky obsažené v dřívějších pracích.
1590 - O nezměrném a nespočetném.
1590 - O trojím minimu a míře.
Bylo by možné uvést množství básní, přednášek a menších prací.
Pavel Jeřábek

Read more...

LIDOVÉ TRADICE V ČESKÉ A MORAVSKÉ SVATBĚ

>> čtvrtek 10. února 2011

„Vy manželé hezky,
dej vám Pán Bůh štětí:
aby se vás nechytily
nikdy žádný stezky.
Vy manželé mladí,
mějte se vždy rádi:
chcete-li bejt spolu šťastni,
varujte se vády.
Varujte se vády,
Mějte se vždy rádi:
když se někdy pohádáte,
ať to neví žádný.“
Námluvy, ohlášky
Námluvy se zpravidla odehrávaly v neděli družebné. Matka dívky dbala na to, aby vše doma bylo uklizeno a bylo připraveno občerstvení. V brzkém odpoledni přišel malý průvod, který tvořili družba, rychtář s některým konšelem, ženich se svým otcem. Uvítali je rodiče dívky. Pak promluvil družba, jehož úlohou bývalo umožnit, aby se dva zamilovaní stali manželi, představil ženicha a požádal pro něho o nevěstu. Pokud rodiče nebyli proti, matka budoucí nevěsty přivedla dívku a družba se v její přítomnosti ptal, zda rodiče svolují a zda ona chce přítomného mládence. Všichni se posadili ke stolu, mládenec vedle své vyvolené, a věnovali se jídlu a pití, ale také domluvě týkající se věna nevěstina. Po té rychtář s konšelem stvrdili vše svým podpisem. Tak se z dívky stala nevěsta a z mládence ženich. Po tři neděle kněz ohlašoval před všemi budoucí sňatek, jen nevěsta (někde i ženich) je nesměli poslouchat, protože by manželství nebylo svorné. Nastalo období příprav a shonu, lidové pořekadlo říká, že do svatby se nevěsta musela devětkrát zbláznit. Snoubenci si nedávali modlitby ani svaté dárky a křížky.
Svatba se mohla konat kterýkoli den v týdnu kromě pátku, který byl považován za nešťastný. Obvykle se svatba konala v úterý. Dodnes se také často dodržuje zvyk, že květen není vhodným měsícem pro svatbu. Věřilo se, že jeden z novomanželů brzy zemře.
Večer před svatbou - vše je připraveno
Koláče jsou upečené (nevěsta nesmí pomáhat při pečení koláčů, protože by v manželství trpěla nedostatkem) – hospodyně si dala záležet, prý by manželství nebylo šťastné, kdyby se koláče nepodařily. Hosté jsou zvání a posílají příspěvek jídla k hostině nebo kousek chleba. Za to jim nevěsta posílá koláče. Přátelé dávají drobné dárky – „na čepec“ nevěstě, „na kolíbku“ ženichovi.
Večer před svatbou družičky vijí věnce, ženich s družbou přivádí muzikanty, aby nevěstě zahráli pod okny. Pak zahrají ženichovi, družičkám, a dokonce i koním, kteří povezou nastávající do kostela. Otec nevěsty všechny pozve do stavení, pohostí je koláči a pivem a všichni tancují a radují se.
Svatební den
Časně ráno družba znovu všechny obchází a uctivě zve na svatbu a zjišťuje, kolik lidí se zúčastní hostiny, kterou strojí rodiče nevěsty. Družba si také vyžádá družičku, a pak se všichni sejdou u snídaně v domě ženichových rodičů. Družba poděkuje všem, že doprovodí ženicha na svatbu. Ženich požádá rodiče o požehnání, otec i matka mu požehnají, a všichni vycházejí ze stavení. Ženich nesmí šlápnout na práh a musí vykročit pravou nohou.
Ustrojená nevěsta je uzavřena do komory, ženy jí radí, že se má snažit spatřit ženicha dříve než on spatří ji, aby získala v manželství nadvládu. Nevěsta musí plakat, jinak by krávy nedojily, až bude hospodyní. Přichází ženich s průvodem, družba promlouvá k rodičům dívky a nese ji koláč, který upekli v ženichově domě. Když ženy, které jsou s dívkou v komoře, otevřou, jdou snoubenci požádat o požehnání rodiče nevěsty a poděkují jim za vychování. Družička všem rozdává snítku rozmarýny (nebo myrty). Svatební průvod zahajuje hudba, za ní jede nevěsta s družbou nebo mládencem, ženich s družičkou, ostatní svatebčané, nejprve mužští, na konec ženy. Muzikanti vyhrávají, svatebčané rozhazují malé koláčky „metačky“.
Nevěsta musí mít nové šaty, ale ne v barvě modré (byla by nešťastná) nebo černé (jeden z novomanželů by brzy zemřel, někde se vykládá, že by manželka byla často bita od muže).
Svatební obřad
V kostele se pan farář snoubenců ptal, zda míní dobrovolně vstoupit do stavu manželského. Snoubenci odpověděli, že ano, spojili své ruce a farář na ně položil štolu se slovy: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Požehnal novomanželům, pokropil je svěcenou vodou. Požehnal dva prsteny, jeden ženich navlékl nevěstě, druhý nevěsta navlékla ženichovi.
Obřad a doba brzy po obřadu je doprovázena množstvím zvyklostí, které se kraj od kraje drobně odlišují:
- nevěsta má, když kleká k oltáři, přikleknout šos kabátu, aby se v manželství nebála
- před mší dávají manželé na ofěru (manželka si peníz od manžela schová a nakoupí věci di domácnosti, které dlouho budou složit, na ofěru dá peníz předem připravený)
- za oltářem má žena šlápnout manželi na podpatek boty a uštědřit mu herdu do zad, aby byla v domě skutečnou paní
- když vychází z kostela, má se dívat, zda prvně uvidí muže nebo ženu a tak pozná, zda se jí dříve narodí syn nebo dcera
- svatebčané při obřadu sledují kostelní svíce, protože dříve zemře ten, na jehož straně temněji hoří
- družička a mládenec se snaží vzít z hlavy ženicha a nevěsty věneček, dříve než vstanou od oltáře
- znamení, že manželství bude šťastné novomanželé spatřují v tom, zda spatří červenku, vlaštovku či holuba s holubicí; pokud by spatřili vránu, docházelo by k rozporům; pokud na nevěstin závoj usedne moucha, manželství se vydaří.
Svatební hostina a veselí
Po obřadu se jde s muzikou do hospody „čekat“ a tancovat, než bude v domě nevěsty připraven oběd. Někde chodívají hosté ze strany ženicha na hostinu k jeho rodičům, hosté něvěsty pak k nevěstě, jinde vystrojují hostinu rodiče nevěsty. Před jídlem nevěsta krájela chléb tupým nožem, aby se vidělo, zda bude štědrou hospodyní nebo lakotnou. Také to, s jakou kůrkou ukrojila skývu, ukázalo, zda se dříve narodí chlapec či děvčátko. Před hostinou uvítá družba hosty, pronese modlitbu a již se začne s jídlem. Na hostině se jí dost a dost, je připravováno: hovězí polévka s kroupami, jahelná kaše k medem nebo perníkem, hovězí maso s křenem na smetaně, hrách s perníkem (často hrách končí na zemi, když ho družba upustí celou mísu na zem), sele nadívané jablky, skopové maso, vepřová pečeně se zelím, slepice s nudlemi a hrozinkami, pečené husy a kachny, koláče a buchty. Družbova úloha na svatbě je nemalá, na vše musí dohlédnout a často koření vtipem a veselím. Vybírá drobné peníze pro muzikanty, pro kuchařky a samozřejmě pro novomanžele, při tom zpívá nebo recituje. Družička peníze odevzdá nevěstě. Po jídle je přinesena velká mísa s vodou, která je navoněná. Družba žádá všechny, aby se umyli a do vody peníz pustili. Na závěr hostiny čekal „strom“, trn nebo keř zasazený do buchty bohatě zdobený cukrovím a perníkovými děťátky, ořechy a sušeným ovocem. Nevěsta musela zatřást stromem, jenž býval nastrojen tak, aby spadlo na talíř děťátko.
Na konec se družba omluvil za nedostatky kuchařky, muzikantů a své a zval všechny do hospody. O půlnoci odvedl nevěstu s dvěma hudebníky a družičkami k ženichovi do jejího domu. Ostatní se veselili do rána. Druhý den tu na všechny čekal bohatý oběd, po němž přijel vůz pro nevěstu a její věno. Ženy z domu ženicha museli nevěstu vykoupit koláčem zdobeným ratolestmi. Nevěsta se rozloučila s rodiči, poděkovala a dostala požehnání. Když dorazili do ženichova domu, přivítali je rodiče ženicha a požehnali jim. Nevěsta se měla nejprve podívat do kamen, aby se jí nestýskalo po domově. Po prohlídce domu následovala večeře, kdy byla nevěsta usazena na nejčestnější místo. Opět se vybírali peníze pro novomanžele.
Čepení nevěsty
Ženy odvedly nevěstu do komory, sundaly z hlavy věnec a rozpletly vlasy. Nejstarší z žen nebo nevěstina kmotra posadila připravený čepec na hlavu nevěstě, ale ta jej dvakrát shodila, teprve potřetí si jej ponechala. Při tom hrála hudba a ženy zpívaly. Někde čepení probíhalo až na nedělní hostině, která se nazývala „psí nos“ nebo „úcta“. Čepením byla mladá žena přijata mezi vdané ženy a hospodyně.
Večer šli všichni do hospody pokračovat v tanci.
Další den bývalo zvykem stínat kohouta. Kohout představoval zlé kousky, za které musel být potrestán. Po jeho odsouzení byl sťat, upečen a sněden.
V neděli se sešli všichni v domě rodičů nevěsty na „dobrou vůli“. Tradovalo se, že nevěsta do té doby nesmí k rodičům, aby manželovi neutíkala.
Staročeská svatba patřila k nejdůležitějším rodinným obřadům a tradice, které ji doprovázely, odpovídaly rozloučení se se svobodou a volností, přijetí odpovědnosti a přípravě na narození dětí. Svatebním obřadům a zvykům býval přikládán velký význam. Časem jich však ubívalo a dnes bychom ani nerozuměli tradičním oslavám, které pokládáme za pověry, slzám, které prolévala nevěsta, a možná ani veselí, které spojilo nejen dvě rodiny, ale často i celou vesnici.
Ing. Dana Gabrielová

Read more...

DUŠE SLOVANSKÁ

>> středa 26. ledna 2011

„V křemeni není k uvidění jiskra, v těle hlupák netuší duši.“
Gruzínské přísloví
Dnešní člověk žije ve světě, který ho nutí neustále zlepšovat úroveň hmotného blahobytu. Vymýšlí pro něj množství přístrojů, které mu usnadní život a ušetří spoustu času, aby mohl zase vydělávat peníze na jejich koupi. Je důležité co nejvíce vyrobit, aby se co nejvíce prodalo. To, co se vyrábí, musí mít omezenou trvanlivost, neboť by se v opačném případě výroba zastavila. Neuvěřitelné množství věcí, strojů, ošacení..., které se ještě před půlstoletím kupovalo „jednou za život“, o co se pečovalo a nosilo do opraven, je dnes neustále nahrazováno jiným množstvím stejných artiklů, které se neopravují, nýbrž vyhazují, protože trh se stále zaplňuje novým, modernějším a pokročilejším zbožím. Zároveň se povrch zeměkoule znečišťuje odpadky, které lze přehlížet stále méně. Vytváří se začarovaný kruh potřebného a nepotřebného, ve kterém už ani někteří jedinci nedokáží určit, kam patří. Když naše auto už není in, vymění se za nové a rychlejší..., když je náš počítač out, vymění se za mladší prototyp..., když nám šaty či manžel zevšední...
Není tedy divu, že se v tom neustálém boji o zlepšení fyzické životní úrovně už nestačíme pozastavit nad jakoukoli otázkou, která by nebyla striktně hmotná. Jistá část lidstva se řídí příslovím „čas jsou peníze“, a proto se snaží „nevyplýtvat“ ani vteřinu svých peněz. Jinými slovy: nemá čas se zabývat duší ani otázkami duchovna, tedy tím, co je nevýdělečné. Teprve když se setká se smrtí ve svém bližším okolí, věnuje několik myšlenek pomíjivosti fyzického života a někdy i úvahám o tom, zda po něm něco existuje či nikoli.
A přestože snad většina lidstva věří v existenci posmrtného života, který je u různých národů či náboženských skupin vyjádřen odlišnými způsoby, málo času věnujeme svým nehmotným složkám za života. Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Vždy existoval čas profánní a čas sakrální, čas pro tělo a čas pro duši. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.
Vznik světa a člověka
O kosmogonických mýtech se říká, že pocházejí pravděpodobně od jihovýchodních Slovanů, i když se k nám dostaly v již kontaminované podobě, neboť byly zaznamenány teprve v 11. století.
Na začátku existovala pouze voda, avšak nad ní se nevznášel pouze Duch Boží, nýbrž i Satan (čert, ďábel). Objevují se zde jako první dualita představující duch a hmotu. Impulsem neboli životní jiskrou pro stvoření světa je Bůh a nástrojem neboli vykonavatelem jeho vůle je Satan. Ten druhý se musí ponořit na dno praoceánu, aby přinesl zárodek země, z níž má vzniknout další život. Nepodaří se mu to tak dlouho, dokud se o to bude pokoušet svým jménem, což znamená z vlastních a egoistických pohnutek, nýbrž teprve po třetím pokusu, když to učiní „ve jménu božím“ čili ve jménu toho, co je věčné, nesmrtelné a nesobecké. Přesto Boha ošidí a dá mu pouze hrstku písku, zatímco pro sebe nechá mnohem více země schované ve vlastních ústech. Bůh ze své hrstky, kterou zasel do čtyř světových stran, vytvoří úrodnou půdu a Satan zatím plive skály, pouště, hory a bažiny. V mýtech mají někdy oba podobu ptáka (holuba, husy, kachny...), a sice Bůh bílého a Satan černého.
Země, kterou stvořili, pluje na vodě a drží ji čtyři zlaté velryby (býci či voli). Pod nimi je ohnivá řeka a pod ní oheň, který podpírá železný dub.
Jednou, když se Bůh zpotil (buď při tvoření světa, nebo když se myl v lázních po dokončení svého díla), povstal z kapky jeho potu, která se dotkla země, člověk. Jiná legenda říká, že Satan stvořil člověka z božského potu a hlíny, zatímco Bůh mu vdechl duši. Proto se po smrti navrací tělo člověka do země (popela) a duše odchází k Bohu.
Na počátku času byli lidé tak velcí, že sahali až do oblak. Člověk se postupně zmenšoval, až obři zcela vymřeli. Tito první lidé nepracovali z nutnosti, nýbrž proto, že jim to přinášelo radost, proto, že cítili v sobě potřebu tvořit, kterou jim vdechl Bůh spolu s duší. Zanechali po sobě nádherné obrovské stavby, o nichž se dodnes spekuluje, jak byly postaveny.
Když se na zemi rozpoutaly první války a projevila se nespravedlnost, seslal Bůh potopu v podobě Vandy (vody) a Veja (větru). Po nějaké době se však nad obry slitoval a umožnil jim, aby se vrátili do svých obydlí a začali se rozmnožovat. Ti se rozdělili do párů a vydali se do různých světových stran. V jejich potomstvu však bohužel vznikla nenávist, která je příčinou té, jež přetrvává mezi jednotlivými národy dodnes.
Duše za života
Jelikož nyní už víme, že duši člověk dostal od Boha, dokážeme lépe pochopit, proč se považuje za sídlo ctností, zatímco o těle se často mluví jako o „hříšné nádobě“, v níž duše sídlí a s níž neustále bojuje.
U Slovanů se setkáváme se třemi výrazy, které mají stejný kořen, a sice dech – duše – duch. Jejích příbuznost je podobná latinskému animus – anima. O samotném výrazu duše se proto říká, že ve staroslovanských jazycích byl odvozen od slova dech. Zatímco za života vytváří spolu s tělem jeden celek, po smrti se rozcházejí, přičemž tělo je pohřbeno nebo zpopelněno (navrací se do toho, z čeho povstalo) a duše se vydává do záhrobní říše.
O duši za života se píše málo, protože není tak konkrétní jako tělo. Jelikož má podobu dechu a není viditelná, je ji těžké znázornit. Nejčastěji se symbolicky objevuje v podobě ptáka (stejně jako u mnoha jiných starodávných národů): holubice, pokud je dobrá, nebo havrana, pokud je zlá. V tom případě se též mluví o tom, že duše dítěte v okamžiku početí sestupuje do zárodku v ptačí podobě. U některých Slovanů duše nabývá podoby motýla, vosy, mouchy či včely.
Jejím sídlem je v živém těle hruď, přesněji srdce, ale též se říká, že oči jsou zrcadlem duše, neboť ne každý člověk se dokáže ovládat a neprojevit svým pohledem to, co skutečně cítí, to, co ve svém srdci nosí. Vystihuje to i Osetinské přísloví, které zní: „Člověk – to jsou oči a srdce.“
Duše může dočasně opustit tělo i za života, a to ve spánku nebo v bezvědomí. Prožívá a vidí různé věci, na které si pamatuje jako na velmi živé sny. Pod hrozbou smrti však o nich nesmí mluvit. Je tedy důležité, aby člověk vědomě a na základě vlastního úsilí odhalil tajemství své nesmrtelnosti a všudypřítomnosti, a ne aby mu to sdělila jeho nesmrtelná duše, které by to pravděpodobně ani nevěřil.
Duše a posmrtný život
Po smrti duše opouští tělo zesnulého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí, a proto se otevírá okno. Nějakou dobu (3 dny, týden či 40 dní) se duše potuluje v blízkosti těla nebo svého dřívějšího příbytku a někdy navštěvuje i místa, která měla ráda za života, aby se s nimi rozloučila. Je proto dobré zahalit zrcadla látkou, aby ji nevyděsila její neviditelnost.
Po smrti se též po nějakou dobu upravuje postel nebožtíka, v jeho pokoji se nechává plát oheň nebo se zapaluje svíčka na jeho počest, a někteří Slované mu dokonce připravují lázeň, aby se po svých toulkách mohl před cestou na onen svět vykoupat a provést očistu. Někdy navštěvuje louky, jindy ochraňuje své potomky, a proto byly vždy uctívány duše předků v podobě idolů, které rodina v případě stěhování nosila s sebou a opatrovala je.
Jelikož Slované věřili v posmrtný život, někteří pohřbívali se zesnulým i jeho zvířata nebo mu do hrobu dávali jídlo a pití. V době, kdy se zemřelí spalovali, byl popel uchováván v hliněné nádobě, do níž se přidávaly též peníze, slzničky (nádobky, do nichž slzely ženy při oplakávání mrtvého) a menší vzácnější předměty z nebožtíkova majetku. Nad tím byla vztyčena mohyla.
Slované měli i záhrobní říši, která je sídlem duše po smrti. Pro tento svět se zachovaly názvy nav a ráj. Nav může mít původ v řeckém naus či latinském navis, loď. Pokud je tomu tak, pak se poukazuje na přesvědčení, že duše odplouvá do podsvětí na lodi, což by vysvětlovalo i zvyky některých slovanských kmenů, které své zemřelé nezpopelňovaly, a sice pohřbívat zesnulé na lodích. Někdy se také vypráví, že duše musí přejít most klenoucí se nad řekou, která od sebe odděluje tento a onen svět.
Slovo nav se časem u některých Slovanů stalo synonymem či přímo výrazem pro „mrtvý“. Existoval i tzv. návní den, kdy se vzpomínalo na mrtvé.
Ráj je všeslovanský výraz nejasného původu označující šťastné a jasné sídlo zesnulých, sídlo blažených, o čemž svědčí i to, že v některých krajích si slovanské vdovy přály být spáleny, aby mohly se svými muži vstoupit do ráje. Je to výraz, který známe i dnes, protože ho později převzali první křesťané na území Slovanů. (Má nejasný původ, ale můžeme si připomenout slova různých národů s podobným kořenem a významem – egyptská: rá – Božská universální duše v projeveném aspektu; sanskrtská: ra – oheň, teplo, rajas – jedna ze tří gun nebo kvalit hmoty, raja – princ nebo král v Indii...)
Co se týče slovanské víry v reinkarnaci, i zde narážíme na nedostatek údajů, i když v kronice, která vznikla v letech 1012–1018, píše Thietmar z Merseburgu (biskup žijící ve slovanském prostředí), že někteří pohané (čímž myslí Slovany) věří, že v příštím životě bude mít jejich duše jinou povinnost nebo poslání (officium) než v tomto. Nemělo by nás to překvapovat, protože všechny národy starověku mluvily o znovuzrození a o potřebě, aby duše ušla dlouhou cestu, než dosáhne své dokonalosti. Aby to mohla uskutečnit, musí čas od času vyměnit své šaty v podobě těla, které jako pomíjivé a smrtelné nedokáže dospět k cíli. Kromě toho, když by stačil pouze jeden život na dosažení Božské jiskry, kterou nám vdechl náš Stvořitel, umírali bychom všichni s duší anděla, a nikoli ďábla. Je tedy zřejmé, že jeden život nestačí, aby duše podporovaná duchem zvítězila nad všemi neřestmi a pokušeními, a proto potřebujeme více takových životů, abychom se po odpočinku mezi jednotlivými fyzickými projevy, poté, co jsme nabrali nových sil, mohli vrhnout do dalšího zdokonalování sebe sama.
Zvláštní případy
Existují tzv. zvláštní skupiny duší, do nichž patří duše předčasně nebo násilně zemřelých. Může se jednat o duše vrahů či sebevrahů, ale také utopených, udušených, duše vědmy (lidské bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi), dítěte narozeného se zuby, duše čarodějů a čarodějnic. Když byli Slované obráceni na křesťanskou víru, zařadili mezi ně i duše nekřesťanů.
Jedná se o různá strašidla, která nejenže mohou mít roztodivné podoby počínaje stínem a konče podobou různých zvířat, ale mohou se projevovat i hlasy či hlukem a přemísťovat předměty. Uvedeme pouze ty nejznámější druhy.
Plné zla jsou můry, jež jsou příčinami zlých snů, sají krev, vyvolávají pocit dušení, pijí ženám mléko v době kojení... Mohou to být duše zemřelých, ale také živých, jejichž těla opouštějí ve spánku, nabývají různých podob a útočí na jiné spící lidi. Jsou různé možnosti jak se jim ubránit a nejznámější z nich jsou tyto: sekery zkřížené na prahu, zrcadlo, na dveře nakreslené muří nohy (znak ve tvaru pěticípé hvězdy), různé byliny a zaříkávadla odpuzující můry.
Ještě nebezpečnější je upír. U Slovanů se objevuje v době, když se přestaly spalovat mrtvoly. Je mnoho různých způsobů a důvodu, kvůli nimž se lidská duše může stát upírem. Z hrobu vychází za nocí ozářených měsícem (nejčastěji za úplňku), aby pro sebe získal energii od živých, z jejich krve. Dříve než ráno poprvé zakokrhá kohout, musí se vrátit do hrobu. Aby duše byla zbavena tohoto prokletí, je nejlepším lékem zatlouci upírovi do srdce kůl (ideální je z hlohu) nebo ho přimět, aby se vystavil prvním paprskům slunce. Pokud se bojíme upírů, je účinné mít s sebou vždy česnek.
S upíry jsou spřízněni vlkodlaci, ale zdůrazňujeme, že se jedná o duši živého člověka schopného přeměnit se na vlka, nikoli o duši zemřelého. Jistý druh vlkodlaka se může dokonce narodit ženě, která měla styk s upírem. Člověk se kromě toho může stát vlkodlakem, když se napije z vlčí stopy, když ho uhrane vědma či z jiných důvodů, a k přeměnám nejsnadněji dochází o zimním a letním slunovratu nebo za pomoci kozelce. V některých slovanských krajích se věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se jí snaží škodit, ale s ním bojuje Krsnik, což je domácí bůžek v podobě krbového ohně, který rodinu ochraňuje. Vlkodlaci jsou příčinou zatmění slunce, neboť je všeobecně známo, že mohutným mrakům schopným zakrýt slunce se říká vlci a drobným obláčkům beránci.
„Duše je neviditelná, ale ona, jen ona vidí.“ (Talmud)
V dnešní době máme k dispozici tisíce nádherných a možná i nepřekonatelných pojednání o duši. Věřím, že je proto úkolem každého z nás, abychom se s některými z nich seznámili, a pak se vrhli do praktického vzdělávání své vlastní duše. Nemůžeme totiž zavrhnout praxi, neboť slova nepotvrzená činy či dobré myšlenky neuplatněné v životě nemají dlouhou dobu trvání. Z druhé strany nemůžeme pouze jednat, aniž bychom se vzdělávali, protože naše činy budou postrádat oduchovnělost. Potřebujeme jak jedno, tak druhé. Není žádnou novinkou, že by naše myšlenky, slova a činy měly být v souladu. Není žádný důvod, aby náš duch, duše a tělo nepracovaly harmonicky. Pokud jim v tom někdo brání, pak to nemůže být nikdo jiný než my sami.
Možná můžeme mít zakázáno přejít fyzické hranice některých států, možná nám někdo brání, abychom dělali to či ono. Avšak neexistuje nikdo, kdo by mohl zabránit naší duši, aby vzlétla do nekonečných vod duchovna, aby vytrhla naše vlastní otěže z rukou pomíjivého a tyranského těla a odevzdala je právoplatnému majiteli, kterým je náš duch řízený Božskou jiskrou, jež nám byla vdechnuta na počátku našich lidských dob, když Stvořitel dal člověku život.
Snad nejlépe duši popisuje starodávné učení, které ji vidí ukřižovanou mezi tělem a duchem a říká, že duše nevzdělance si bere za muže tělo a s duchem pouze občas koketuje, zatímco duše mudrce si bere ducha a jen chvílemi se odevzdává tělu.
Položme každý sám sobě otázku, s kým tráví většinu dne naše duše, a upřímně hledejme odpověď, která bude pravdivá a pomůže nám zbavit duši závoje, jenž jí brání spatřit duch v celé jeho velkoleposti. Jak řekl Cicero: „Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“
PhDr. Slavica Kroča

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010