DUŠE SLOVANSKÁ

„V křemeni není k uvidění jiskra, v těle hlupák netuší duši.“
Gruzínské přísloví

Dnešní člověk žije ve světě, který ho nutí neustále zlepšovat úroveň hmotného blahobytu. Vymýšlí pro něj množství přístrojů, které mu usnadní život a ušetří spoustu času, aby mohl zase vydělávat peníze na jejich koupi. Je důležité co nejvíce vyrobit, aby se co nejvíce prodalo. To, co se vyrábí, musí mít omezenou trvanlivost, neboť by se v opačném případě výroba zastavila. Neuvěřitelné množství věcí, strojů, ošacení..., které se ještě před půlstoletím kupovalo „jednou za život“, o co se pečovalo a nosilo do opraven, je dnes neustále nahrazováno jiným množstvím stejných artiklů, které se neopravují, nýbrž vyhazují, protože trh se stále zaplňuje novým, modernějším a pokročilejším zbožím. Zároveň se povrch zeměkoule znečišťuje odpadky, které lze přehlížet stále méně. Vytváří se začarovaný kruh potřebného a nepotřebného, ve kterém už ani někteří jedinci nedokáží určit, kam patří. Když naše auto už není in, vymění se za nové a rychlejší..., když je náš počítač out, vymění se za mladší prototyp..., když nám šaty či manžel zevšední...
Není tedy divu, že se v tom neustálém boji o zlepšení fyzické životní úrovně už nestačíme pozastavit nad jakoukoli otázkou, která by nebyla striktně hmotná. Jistá část lidstva se řídí příslovím „čas jsou peníze“, a proto se snaží „nevyplýtvat“ ani vteřinu svých peněz. Jinými slovy: nemá čas se zabývat duší ani otázkami duchovna, tedy tím, co je nevýdělečné. Teprve když se setká se smrtí ve svém bližším okolí, věnuje několik myšlenek pomíjivosti fyzického života a někdy i úvahám o tom, zda po něm něco existuje či nikoli.
A přestože snad většina lidstva věří v existenci posmrtného života, který je u různých národů či náboženských skupin vyjádřen odlišnými způsoby, málo času věnujeme svým nehmotným složkám za života. Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Vždy existoval čas profánní a čas sakrální, čas pro tělo a čas pro duši. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.

Vznik světa a člověka
O kosmogonických mýtech se říká, že pocházejí pravděpodobně od jihovýchodních Slovanů, i když se k nám dostaly v již kontaminované podobě, neboť byly zaznamenány teprve v 11. století.
Na začátku existovala pouze voda, avšak nad ní se nevznášel pouze Duch Boží, nýbrž i Satan (čert, ďábel). Objevují se zde jako první dualita představující duch a hmotu. Impulsem neboli životní jiskrou pro stvoření světa je Bůh a nástrojem neboli vykonavatelem jeho vůle je Satan. Ten druhý se musí ponořit na dno praoceánu, aby přinesl zárodek země, z níž má vzniknout další život. Nepodaří se mu to tak dlouho, dokud se o to bude pokoušet svým jménem, což znamená z vlastních a egoistických pohnutek, nýbrž teprve po třetím pokusu, když to učiní „ve jménu božím“ čili ve jménu toho, co je věčné, nesmrtelné a nesobecké. Přesto Boha ošidí a dá mu pouze hrstku písku, zatímco pro sebe nechá mnohem více země schované ve vlastních ústech. Bůh ze své hrstky, kterou zasel do čtyř světových stran, vytvoří úrodnou půdu a Satan zatím plive skály, pouště, hory a bažiny. V mýtech mají někdy oba podobu ptáka (holuba, husy, kachny...), a sice Bůh bílého a Satan černého.
Země, kterou stvořili, pluje na vodě a drží ji čtyři zlaté velryby (býci či voli). Pod nimi je ohnivá řeka a pod ní oheň, který podpírá železný dub.
Jednou, když se Bůh zpotil (buď při tvoření světa, nebo když se myl v lázních po dokončení svého díla), povstal z kapky jeho potu, která se dotkla země, člověk. Jiná legenda říká, že Satan stvořil člověka z božského potu a hlíny, zatímco Bůh mu vdechl duši. Proto se po smrti navrací tělo člověka do země (popela) a duše odchází k Bohu.
Na počátku času byli lidé tak velcí, že sahali až do oblak. Člověk se postupně zmenšoval, až obři zcela vymřeli. Tito první lidé nepracovali z nutnosti, nýbrž proto, že jim to přinášelo radost, proto, že cítili v sobě potřebu tvořit, kterou jim vdechl Bůh spolu s duší. Zanechali po sobě nádherné obrovské stavby, o nichž se dodnes spekuluje, jak byly postaveny.
Když se na zemi rozpoutaly první války a projevila se nespravedlnost, seslal Bůh potopu v podobě Vandy (vody) a Veja (větru). Po nějaké době se však nad obry slitoval a umožnil jim, aby se vrátili do svých obydlí a začali se rozmnožovat. Ti se rozdělili do párů a vydali se do různých světových stran. V jejich potomstvu však bohužel vznikla nenávist, která je příčinou té, jež přetrvává mezi jednotlivými národy dodnes.

Duše za života
Jelikož nyní už víme, že duši člověk dostal od Boha, dokážeme lépe pochopit, proč se považuje za sídlo ctností, zatímco o těle se často mluví jako o „hříšné nádobě“, v níž duše sídlí a s níž neustále bojuje.
U Slovanů se setkáváme se třemi výrazy, které mají stejný kořen, a sice dech – duše – duch. Jejích příbuznost je podobná latinskému animus – anima. O samotném výrazu duše se proto říká, že ve staroslovanských jazycích byl odvozen od slova dech. Zatímco za života vytváří spolu s tělem jeden celek, po smrti se rozcházejí, přičemž tělo je pohřbeno nebo zpopelněno (navrací se do toho, z čeho povstalo) a duše se vydává do záhrobní říše.
O duši za života se píše málo, protože není tak konkrétní jako tělo. Jelikož má podobu dechu a není viditelná, je ji těžké znázornit. Nejčastěji se symbolicky objevuje v podobě ptáka (stejně jako u mnoha jiných starodávných národů): holubice, pokud je dobrá, nebo havrana, pokud je zlá. V tom případě se též mluví o tom, že duše dítěte v okamžiku početí sestupuje do zárodku v ptačí podobě. U některých Slovanů duše nabývá podoby motýla, vosy, mouchy či včely.
Jejím sídlem je v živém těle hruď, přesněji srdce, ale též se říká, že oči jsou zrcadlem duše, neboť ne každý člověk se dokáže ovládat a neprojevit svým pohledem to, co skutečně cítí, to, co ve svém srdci nosí. Vystihuje to i Osetinské přísloví, které zní: „Člověk – to jsou oči a srdce.“
Duše může dočasně opustit tělo i za života, a to ve spánku nebo v bezvědomí. Prožívá a vidí různé věci, na které si pamatuje jako na velmi živé sny. Pod hrozbou smrti však o nich nesmí mluvit. Je tedy důležité, aby člověk vědomě a na základě vlastního úsilí odhalil tajemství své nesmrtelnosti a všudypřítomnosti, a ne aby mu to sdělila jeho nesmrtelná duše, které by to pravděpodobně ani nevěřil.

Duše a posmrtný život
Po smrti duše opouští tělo zesnulého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí, a proto se otevírá okno. Nějakou dobu (3 dny, týden či 40 dní) se duše potuluje v blízkosti těla nebo svého dřívějšího příbytku a někdy navštěvuje i místa, která měla ráda za života, aby se s nimi rozloučila. Je proto dobré zahalit zrcadla látkou, aby ji nevyděsila její neviditelnost.
Po smrti se též po nějakou dobu upravuje postel nebožtíka, v jeho pokoji se nechává plát oheň nebo se zapaluje svíčka na jeho počest, a někteří Slované mu dokonce připravují lázeň, aby se po svých toulkách mohl před cestou na onen svět vykoupat a provést očistu. Někdy navštěvuje louky, jindy ochraňuje své potomky, a proto byly vždy uctívány duše předků v podobě idolů, které rodina v případě stěhování nosila s sebou a opatrovala je.
Jelikož Slované věřili v posmrtný život, někteří pohřbívali se zesnulým i jeho zvířata nebo mu do hrobu dávali jídlo a pití. V době, kdy se zemřelí spalovali, byl popel uchováván v hliněné nádobě, do níž se přidávaly též peníze, slzničky (nádobky, do nichž slzely ženy při oplakávání mrtvého) a menší vzácnější předměty z nebožtíkova majetku. Nad tím byla vztyčena mohyla.
Slované měli i záhrobní říši, která je sídlem duše po smrti. Pro tento svět se zachovaly názvy nav a ráj. Nav může mít původ v řeckém naus či latinském navis, loď. Pokud je tomu tak, pak se poukazuje na přesvědčení, že duše odplouvá do podsvětí na lodi, což by vysvětlovalo i zvyky některých slovanských kmenů, které své zemřelé nezpopelňovaly, a sice pohřbívat zesnulé na lodích. Někdy se také vypráví, že duše musí přejít most klenoucí se nad řekou, která od sebe odděluje tento a onen svět.
Slovo nav se časem u některých Slovanů stalo synonymem či přímo výrazem pro „mrtvý“. Existoval i tzv. návní den, kdy se vzpomínalo na mrtvé.
Ráj je všeslovanský výraz nejasného původu označující šťastné a jasné sídlo zesnulých, sídlo blažených, o čemž svědčí i to, že v některých krajích si slovanské vdovy přály být spáleny, aby mohly se svými muži vstoupit do ráje. Je to výraz, který známe i dnes, protože ho později převzali první křesťané na území Slovanů. (Má nejasný původ, ale můžeme si připomenout slova různých národů s podobným kořenem a významem – egyptská: rá – Božská universální duše v projeveném aspektu; sanskrtská: ra – oheň, teplo, rajas – jedna ze tří gun nebo kvalit hmoty, raja – princ nebo král v Indii...)
Co se týče slovanské víry v reinkarnaci, i zde narážíme na nedostatek údajů, i když v kronice, která vznikla v letech 1012–1018, píše Thietmar z Merseburgu (biskup žijící ve slovanském prostředí), že někteří pohané (čímž myslí Slovany) věří, že v příštím životě bude mít jejich duše jinou povinnost nebo poslání (officium) než v tomto. Nemělo by nás to překvapovat, protože všechny národy starověku mluvily o znovuzrození a o potřebě, aby duše ušla dlouhou cestu, než dosáhne své dokonalosti. Aby to mohla uskutečnit, musí čas od času vyměnit své šaty v podobě těla, které jako pomíjivé a smrtelné nedokáže dospět k cíli. Kromě toho, když by stačil pouze jeden život na dosažení Božské jiskry, kterou nám vdechl náš Stvořitel, umírali bychom všichni s duší anděla, a nikoli ďábla. Je tedy zřejmé, že jeden život nestačí, aby duše podporovaná duchem zvítězila nad všemi neřestmi a pokušeními, a proto potřebujeme více takových životů, abychom se po odpočinku mezi jednotlivými fyzickými projevy, poté, co jsme nabrali nových sil, mohli vrhnout do dalšího zdokonalování sebe sama.

Zvláštní případy
Existují tzv. zvláštní skupiny duší, do nichž patří duše předčasně nebo násilně zemřelých. Může se jednat o duše vrahů či sebevrahů, ale také utopených, udušených, duše vědmy (lidské bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi), dítěte narozeného se zuby, duše čarodějů a čarodějnic. Když byli Slované obráceni na křesťanskou víru, zařadili mezi ně i duše nekřesťanů.
Jedná se o různá strašidla, která nejenže mohou mít roztodivné podoby počínaje stínem a konče podobou různých zvířat, ale mohou se projevovat i hlasy či hlukem a přemísťovat předměty. Uvedeme pouze ty nejznámější druhy.
Plné zla jsou můry, jež jsou příčinami zlých snů, sají krev, vyvolávají pocit dušení, pijí ženám mléko v době kojení... Mohou to být duše zemřelých, ale také živých, jejichž těla opouštějí ve spánku, nabývají různých podob a útočí na jiné spící lidi. Jsou různé možnosti jak se jim ubránit a nejznámější z nich jsou tyto: sekery zkřížené na prahu, zrcadlo, na dveře nakreslené muří nohy (znak ve tvaru pěticípé hvězdy), různé byliny a zaříkávadla odpuzující můry.
Ještě nebezpečnější je upír. U Slovanů se objevuje v době, když se přestaly spalovat mrtvoly. Je mnoho různých způsobů a důvodu, kvůli nimž se lidská duše může stát upírem. Z hrobu vychází za nocí ozářených měsícem (nejčastěji za úplňku), aby pro sebe získal energii od živých, z jejich krve. Dříve než ráno poprvé zakokrhá kohout, musí se vrátit do hrobu. Aby duše byla zbavena tohoto prokletí, je nejlepším lékem zatlouci upírovi do srdce kůl (ideální je z hlohu) nebo ho přimět, aby se vystavil prvním paprskům slunce. Pokud se bojíme upírů, je účinné mít s sebou vždy česnek.
S upíry jsou spřízněni vlkodlaci, ale zdůrazňujeme, že se jedná o duši živého člověka schopného přeměnit se na vlka, nikoli o duši zemřelého. Jistý druh vlkodlaka se může dokonce narodit ženě, která měla styk s upírem. Člověk se kromě toho může stát vlkodlakem, když se napije z vlčí stopy, když ho uhrane vědma či z jiných důvodů, a k přeměnám nejsnadněji dochází o zimním a letním slunovratu nebo za pomoci kozelce. V některých slovanských krajích se věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se jí snaží škodit, ale s ním bojuje Krsnik, což je domácí bůžek v podobě krbového ohně, který rodinu ochraňuje. Vlkodlaci jsou příčinou zatmění slunce, neboť je všeobecně známo, že mohutným mrakům schopným zakrýt slunce se říká vlci a drobným obláčkům beránci.

„Duše je neviditelná, ale ona, jen ona vidí.“ (Talmud)
V dnešní době máme k dispozici tisíce nádherných a možná i nepřekonatelných pojednání o duši. Věřím, že je proto úkolem každého z nás, abychom se s některými z nich seznámili, a pak se vrhli do praktického vzdělávání své vlastní duše. Nemůžeme totiž zavrhnout praxi, neboť slova nepotvrzená činy či dobré myšlenky neuplatněné v životě nemají dlouhou dobu trvání. Z druhé strany nemůžeme pouze jednat, aniž bychom se vzdělávali, protože naše činy budou postrádat oduchovnělost. Potřebujeme jak jedno, tak druhé. Není žádnou novinkou, že by naše myšlenky, slova a činy měly být v souladu. Není žádný důvod, aby náš duch, duše a tělo nepracovaly harmonicky. Pokud jim v tom někdo brání, pak to nemůže být nikdo jiný než my sami.
Možná můžeme mít zakázáno přejít fyzické hranice některých států, možná nám někdo brání, abychom dělali to či ono. Avšak neexistuje nikdo, kdo by mohl zabránit naší duši, aby vzlétla do nekonečných vod duchovna, aby vytrhla naše vlastní otěže z rukou pomíjivého a tyranského těla a odevzdala je právoplatnému majiteli, kterým je náš duch řízený Božskou jiskrou, jež nám byla vdechnuta na počátku našich lidských dob, když Stvořitel dal člověku život.
Snad nejlépe duši popisuje starodávné učení, které ji vidí ukřižovanou mezi tělem a duchem a říká, že duše nevzdělance si bere za muže tělo a s duchem pouze občas koketuje, zatímco duše mudrce si bere ducha a jen chvílemi se odevzdává tělu.
Položme každý sám sobě otázku, s kým tráví většinu dne naše duše, a upřímně hledejme odpověď, která bude pravdivá a pomůže nám zbavit duši závoje, jenž jí brání spatřit duch v celé jeho velkoleposti. Jak řekl Cicero: „Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“

PhDr. Slavica Kroča

Read more...

MODERNÍ POZNÁNÍ A ODVĚKÁ MOUDROST

Stále více dnešních lidí je znepokojeno vývojem světa a ptá se: Kam to povede? Velké množství lidí tento stav řeší protestem. Na náměstích protestují statisíce proti politice, globalizaci nebo na podporu ekologie. Mnoho lidí je nejen znepokojeno, ale chce se současnou situací něco dělat, řešit situaci konstruktivně. Pro ty je nejdůležitější vědět jak. Slepá snaha je pouze plýtváním energie.
Autor tohoto článku řadu let pracuje s lidmi a s počítači. Protože mnoho otázek spojených s budoucností lidstva se soustřeďuje na počítače, bude tento článek věnován počítačům a lidem. Tedy vztahu lidí k počítačům: snům, realitě i fikci.
Na začátku musíme říci, že lidé tu budou i bez počítačů, počítače bez lidí ne.
Proč můžeme tuto větu říci s takovou jistotou? Evoluce přírody dává smysl pouze, pokud si uvědomíme, že lidé zde nežijí kvůli formě, ale kůli esenci. Nežijí kvůli tělu, které jednoho dne musí zaniknout, ale kvůli vnitřní hodnotě, jíž starobylé národy nazývaly duch člověka. Pokud dáme evoluci tento hlubší význam a překročíme její omezení se na pouhou hmotu, pak je evoluce hledání stále dokonaleších způsobů života. Během těchto proměn hmoty duch získává zkušenosti.
Počítače patří do světa forem, a proto je jejich existence omezená.
Tento článek nemá být metafyzický a proto v tuto chvíli ukončíme metafyzické otázky a budeme se věnovat praktickým.

Čísla a anonymita
Základem počítačů je matematika, začneme tedy s čísly. Staré civilizace měly s číslem vždy spojen hluboký význam. Číslo pro ně bylo to samé, jako symbol, ne pouze označení pro množství.
Jako příklad můžeme vzít bohy dávných obyvatel Střední Ameriky – Mayů. Každý bůh byl spojen s jedním číslem. Čísla pak už nelze jednoduše sčítat, ale spíše můžeme říci že čísla dohromady působí. Asi jako nemůžeme sečíst Slunce a vodu. Když ale zároveň působí, pak výsledkem je úroda, což rozhodně není prostý součet.
O stejné moudrosti nás poučuje starobylá filosofická škola založená mudrcem Pythagorou. Vlastnila tajemství Tetraktysu, což znamená desítky. V tomto případě také desítka naznamenala počet, ale souhrn nebo úplnost. Tajemství Tetraktysu se tedy vztahovalo k hlubokým zákonům přírody, které ji řídí v celé úplnosti.
Naproti tomu dnes se zapomíná na význam čísel a jsou pouze vyjádřením kvantity. Používáme stále více čísel: rodné číslo, popisné číslo, orientační číslo, telefonní číslo, poštovní směrovací číslo, ICQ, číslo kreditní karty atd. Čím více čísel nás obklopuje, tím méně si jich pamatujeme a tím menší mají pro nás význam. Například s mnoha lidmi jsme se nikdy neviděli, nemáme k nim žádný osobní vztah, ale máme zapsán jejich telefon pro případ, že je budeme potřebovat.
Tato situace už pomalu přerůstá v numerofobii. O některá čísla se začínáme bát. Bojíme se o číslo kreditní karty. Jako tragikomický příklad může posloužit rodné číslo. Současné zákony na ochranu osobních dat nám říkají, že ho nemáme jen tak někomu říci, přitom ale zdravotní pojišťovny jej potřebují. A tak se směle začínají zavádět ID – identifikační čísla, která v sobě na rozdíl od rodných čísel (ta v sobě nesou informaci o datu narození a pohlaví) nenesou žádnou popisnou informaci. V mnoha ekonomických, volebních nebo vojenských případech pak za tímto číslem už člověka můžeme jen tušit. Ztratí hodnotu jeho charakter (hlavně že si něco koupí), nadání (hlavně že nás volí) nebo statečnost (důležitá je přece palebná síla).
Na samotného člověka pak toto „očíslování“ působí velmi depresivně, z druhé strany se za číslo často ukrývá. V různých diskusních fórech na internetu vidíme místo jména čísla nebo pseudonymy. Příspěvek není pak už něčím, s čím se pisatel ztotožňuje a za čím si stojí. Lidé už nechtějí, aby jejich slova měla váhu, natož pak, aby podle nich chtěli žít.
Řešení je jednoduché. Znovu probudit starobylé umění mluvení a psaní. Umění dávat lidskému životu smysl. Znovu z vyřčeného slova udělat zákon, který je třeba dodržet. Znovu získat hrdost za jména a čísla, která Něco znamenají. Na začátku to půjde těžce, postupně se ale můžeme dostat ke starodávnému pojetí inteligence, která není pouze mentální akrobacií, ale královskou vědou rozvahy: schopností vybrat si život, který stojí za to žít, který má význam a pak ho žít!

Internet a svoboda člověka
S příchodem počítačů se zhruba od roku 1990 začíná šířit internet. Dává nám obrovské možnosti komunikace, možnosti sdělit druhému množství informací. Tato situace vyvolává u člověka euforii svobody, protože každý může na svou webovou stránku (elektronickou vývěsku) napsat cokoliv, stejně jako komukoliv poslat jakýkoliv mail (elektronický dopis). Dostáváme se tak do situace, kdy dostáváme do svých mailových schránek (elektronická obdoba poštovní schránky) velké množství nevyžádané reklamy (v některých případech desítky denně), zavirovaných mailů (určitá forma elektronické nákazy, která může narušit běh našeho počítače). Mnoho lidí se začíná zlobit, že je narušována jejich osobní svoboda.
Pokud se začteme například do děl římských stoiků, pak zjistíme, že řešili stejné otázky svobody. Zajímavé je, že jejich odpovědi jsou platné dodnes. Skutečnou lidskou svobodu nemůže nikdo zvenku narušit, neboť je závislá jen na nás samých. Narušit ji může pouze tak, že nám něco slíbí nebo nám něčím pohrozí. Pokud ale není, co by nám slíbil, protože po ničem netoužíme, a nemá nám čím hrozit, protože se ničeho nebojíme, naši svobodu nenaruší.
 Řešení je tedy jednoduché, čím více bude na internetu ušlechtilých webových stránek, čím větší práci si dají lidé s jeho obsahem, tím bude internet vznešenější. Svoboda internetu lze jen velmi těžko oblivnit restrikcemi a hrozbami, neboť je úzce spjat s lidmi. Pokud budou lidé skutečně svobodní, bude skutečně svobodný i internet a přestane mít charakteristiky „média, na kterém se všechno nalezne, ale to co nalezneme, má nízkou úroveň.“

Internet a svoboda informací
Tímto se dostáváme k hodnotě informací na internetu. Kdysi bylo hodnotné to, co řekl někdo významný, král nebo kněz. Postupně spolu s masovými sdělovacími prostředky byla hodnota informace posuzována podle toho, že ji někdo napsal v novinách, řekl v televizi. Hodnotu informace tedy pomalu přestalo udávat morální hledisko, ale hledisko statistické. Čím větší náklad novin vycházel, tím větší důvěru měla informace. Této vlastnosti začala velmi úspěšně využívat propaganda reklamní i politická.
Spolu s internetem začíná platit ještě podivnější kritérium. Protože internetové vyhledávače (programy, které pomáhají vyhledat informaci za použití například klíčových slov) dokáží dobře vypočítat, kolik lidí určitou stránku navštívilo a tuto stránku potom přednostně nabízet jako zajímavou, hodnota informace je dnes stále více měřena podle toho, kolik lidí si ji přečetlo. To nutí autory používat různé technické úskoky, aby na svou internetovou stránku dostali čtenáře. Tím se úplně ztrácí původní cíl, dát někomu informaci a mění se na cíl, jak co nejvíce lidem vnutit svou informaci.
Pokud chceme odpovědět na to, jak řešit tuto situaci, můžeme si připomenou slova dávného indického učitele Siddharthy Gautamy Buddhy: „Lepší než tisíc výroků sestávajících z bezvýznamných slov je vyslechnout jedno slovo pravdy, po jehož vyslechnutí dosáhneme míru.“

Počítače a udržování řádu a soužití
Velmi silnou stránkou počítačů je organizace práce. Pokud člověk začne využívat tento potenciál počítačů v tvoření a ne k bourání, pak může ušetřit velké množství energie.
Počítače dokáží také velmi dobře pomoci při prudké změně životních podmínek. Pokud lidé, kteří je obsluhují a programují jsou dynamičtí, pak počítače tuto jejich dynamičnost ještě posílí.
Při pohledu na dnešní svět vidíme velmi rychlé změny životního prostředí a nedostatek energií. Člověk si bude muset stále více zvykat na bojovný přístup k životu. Pokud bude egoistou, bude bojovat proti druhým lidem, aby si zachoval své pohodlí. Pokud bude moudrý, pak bude bojovat spolu s ostatními, aby budoucnost nebyla katastrofou.

Počítače a energie
S pomocí počítačů lze velké množství věcí dělat na dálku, což šetří velké množství například pohonných hmot.
Na druhou stranu jsou ale počítače závislé na elektrické energii. Pokud jste někdy byli na poště a chtěli zaplatit složenku v okamžiku, kdy vypli elektřinu, pak víte, o čem se mluví.
Je dobré také připomenout, že některé věci je jednodušší poznamenat na papír, než do počítače. Pokud se vám někdy rozbil elektronický diář se všemi kontakty, pak také víte, o čem je řeč.
Máme-li pro náš lidský život dánu určitou dávku energie, je dobré ji využít. Kdysi jeden řecký hrdina Achilleus musel vyřešit životní otázku: „Prožít život krátký, ale statečný, nebo žít život dlouhý, ale prázdný.“ Achilleus si vybral život krátký. Tato rada je i odpovědí na náš čas strávený s počítači. Pracujme na nich, nenechme aby oni zaměstnávali nás.

Počítače a infantilnost
Jak nás dokáží počítače zaměstnávat? Počítačové hry například probouzejí (většinou v mužích) infantilnost. Pokud člověk nežije svůj život naplno a nenachází v něm uspokojení, utíká k virtuální realitě, ve které se alespoň na okamžik stává hrdinou.

Statečnost a bojovnost
Bojové hry, strategie, umělý život jsou termíny, které jsou často skloňovány ve spojení s počítačovými programy. Statečnost je skutečnou lidskou hodnotou. Pokud jí máme málo, pak se ji (i nevědomě) snažíme nějak doplnit. Často je agrese člověka způsobena právě nedostatkem statečnosti, který se tím snaží skrýt. Počítače nám nemohou dát statečnost, tu musíme hledat mnohem hlouběji v nitru.

Křehkost počítačů
Velmi nebezpečným místem počítačů je jejich křehkost. Pokud se my řízneme do prstu a zranění není příliš vážné, dokáže se ráda zacelit dokonce sama. Pokud ale dojde k sebemenšímu porušení počítače (stačí nalít kávu do klávesnice) počítač přestává fungovat.
Tato vlastnost počítačů nám jasně napovídá, že máme být připraveni na situaci, kdy počítače prostě nejsou. Je dobré umět řemeslo, nebo vypěstovat něco na zahradě. Situace, kdy počítače nejsou, pro nás pak není noční můrou, ale řešitelnou situací.
Při globálních potížích lidstva se první rozpadají globální věci. První přestane fungovat dodávka elektřiny. Toto není nijak katastrofický scénář, neboť si můžeme vzpomenout na nedávný několikadenní výpadek elektrického proudu v USA.

 Užitečnost počítačů
Počítače jsou užitečné, pokud je používáme užitečně. Například nevidomému člověku umožňují, aby mohl pracovat jako překladatel. V tom smyslu jsou velkým výdobytkem civilizace. Na druhou stranou jsou pouze naší prodlouženou paží, nebo smyslem. Nenarodili jsme se kvůli používání svých rukou, ani smyslů, narodili jsme se, abychom poodhalili smysl života.

Mgr. Aleš Gabriel

Read more...

KONFUCIUS

Síla jeho odkazu
Navzdory současným tvrzením o kvantitativních ukazatelích a síle množství nám filosofie dějin ukazuje nespočet příkladů mimořádných jednotlivců, velkých filosofických Duchů, kteří svými nadčasovými Idejemi, ovlivnili následující generace a staletí. Jejich životy byly často velmi obtížné, ve své době působili nenápadně nebo byli dokonce přijímáni negativně – „jako ti jiní, kteří mluví jinak, chovají se jinak...než spořádaná většina.“
Mistr Kung-Fu-Tse je pro nás vynikajícím příkladem takového myslitele, neboť přestože jeho životopis a výroky byly zaznamenány až několik století po jeho smrti, vyzářil během své inkarnace tak velkou sílu a nadčasové Ideje, že provázel dějiny svého státu a jistým způsobem i světa na další tisíciletí.  
Jeho Hovory a dvě díla známá jako Velké učení a Učení středu, která byla výtahem ze starověké sbírky textů Kniha obřadů, u níž je Mistr Kung uváděn jako autor nebo kompilátor, byly povinnou četbou ke zkouškám do státní služby po šest století čínského císařství. Tyto zkoušky byly zrušeny až v roce 1905. Tato díla tvořila součást tzv. Třinácti klasických knih. Tento soubor, do něhož patří díla básnická, filosofická, historická stejně jako obřadní texty a kniha věštectví, byl Číňany vnímán jako základní literatura, zdroj pravdy a poznání. Ve starověku mělo kanonické postavení pět z nich: Kniha proměn, Kniha dokumentů, Kniha písní, Kniha obřadů a Letopisy jar a podzimu. U všech těchto pro Čínu zásadních děl je Kung Fu-c´ uváděn buď jako kompilátor, komentátor nebo vydavatel.

„Můžeš opravdu někoho milovat a nepožadovat od něho, aby se namáhal? Můžeš být někomu opravdu věren a nepoučovat ho. (Hovory XIV, 8)
„ O urozeném muži, který nikdy nejídá tak dlouho, až je nasycen, který si nežádá pohodlí ve svém domě, který pilně jedná a opatrně mluví, který se přátelí s těmi, kdož znají Cestu, a tím své chyby opravuje – o takovém muži lze vpravdě říci, že má zalíbení v učení. (Hovory I, 14)
„Podával jsem dále, čemu jsem se naučil, aniž jsem sám něco vymyslil: Byl jsem věren mužům starověku a miloval jsem je...“ (Hovory VII, 1)
„Kdo může získat znalost nového oživením starého, je schopen být učitelem.“ (Hovory II, 11)
„I když jsem jen s třemi lidmi, vždy se mohu od nich něčemu naučit. Vyberu si dobré vlastnosti, které budu moci napodobit, a špatné, které mě poučí, co u mne vyžaduje nápravu.“ (Hovory VII, 21)
„Od nejchudšího vzhůru – počínajíc mužem, který nemohl přinést lepší dar než svazeček sušeného masa – nikomu jsem neodepřel poučení.“ (Hovory VII, 7)
„Mladí muži by se měli chovat synovsky, když jsou doma a uctivě ke starším, když jsou mimo domov. Měli by být opravdoví a držet slovo. Měli by všem věnovat lásku, ale sbližovat se jen s těmi, kdo jsou humánní. Jestliže jim po vykoná všech těchto povinností zbývá ještě nějaká energie, měli by ji použít ke studiu ´kultury´“ (Hovory I, 6)
„...Poučuji jen toho, kdo je pln horlivosti. Osvěcuji jen toho, kdo překypuje vzrušením. Zdvihnu-li jeden roh, nevyučuji ho již dále, nemůže-li mi přinést ostatní tři. (Hovory VII, 9)
„Kdo čeká, že bude moci vyjít z domu jinak než dveřmi. Jak to, že nikdo nejde touto naší Cestou?“ (Hovory VI, 15)

Read more...