GIORDANO BRUNO

>> pondělí 21. února 2011

Když Bertolt Brecht o Giordanu Brunovi napsal, že „čteme-li jeho spisy a přitom zároveň sledujeme zprávy o jeho veřejných vystoupeních, nechybí nám v tomto obraze nic, co by bránilo označit ho za velkého muže“, Vystihnul tím zřejmě to jediné, na čem se shodují všichni, kdo se touto osobností renesančního světa zabývali. S nevelkou nadsázkou se dá říci, že kolik je autorů, tolik Brunů nám vyvstává před očima. Je považován za velkého vědce i mága, kacíře a filozofa, blázna, dobrodruha i náboženského reformátora… Jako by to nestačilo, je také vynikajícím básníkem, satirikem a učencem vpravdě renesančním.
Odkud se berou tyto tak rozporuplné názory? Samozřejmě z jeho děl, která jsou dodnes inspirativní, dokonce provokativní odvážně načrtnutými tezemi. Ale neméně důležitou stránkou je jeho život, Stejně bouřlivý a heroický, stejně plný rozporů, jakoby si ho napsal sám.

Život
Když se v roce 1548 v městečku Nola nedaleko Neapole Giovannimu Brunovi a jeho manželce Fraulisse Savolině narodil syn, pojmenovali ho Fillippo. V 11 nebo dvanácti letech byl svými rodiči poslán do Neapole, kde na universitě studoval logiku a dialektiku.
Jako sedmnáctiletý vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal řádové jméno Girodano, ale brzy se dostal do konfliktu s dogmatickými názory, které v té době prostupovaly církev. Zvláště silně na něj patrně zapůsobily klášterní mravy, které se v ničem nelišily od vnějšího světa. Má se za to, že již v této době vznikly první poznámky k satiře Svíčkař (Il Candelaio), ve které otevřeně kritizuje všechny nešvary klášterů této doby.
Během svého studia se mimo předepsaných autorů měl zájem také o antické prameny a soudobé učence jakými byli Kusánský nebo Kepler. To samo by vyvolávalo pozornost, ale Bruno se do konfliktu s církevními autoritami dostal především pro odmítání dogmat, jakým bylo uctívání obrazů nebo mariánský kult.
V roce 1572 byl vysvěcen na kněze a během následujících let se při studiu teologie seznamuje také s Platonem, Aristotelem a Vergiliem, ale zná také Ficina a Koperníka. Znovu upadá do podezření z kacířství. Po čtyři roky se mu daří toto podezření vyvracet, ale, v roce 1576 jsou všechna obvinění obnovena a Brunovi nezbývá nic jiného, než opustit dominikánský řád, Neapol i Itálii.
V severoitalských městech se necítil bezpečně a tak se snaží nalézt útulek před katolickou inkvizicí mezi protestanty. Ale kalvinistickým požárem zachvácená Ženeva je vůči jeho názorům stejně nesmiřitelná. Proto opouští Švýcarsko a vydává se do Francie. Na podzim 1579 přicestoval do Toulouse, kde šest měsíců soukromě přednášel astronomii, než se na universitě uvolnilo místo na katedře filozofie.
Sílící hugenotské války ho však ženou dál. Stěhuje se do Paříže, Také v Paříži si získal jméno svými přednáškami, byla mu dokonce udělena audience u francouzského krále Jindřicha III., kterému věnoval svůj menší spis De umbris idearum (O stínech idejí).
S doporučením francouzského krále se vydává do Anglie, ale naděje na stálé místo na univerzitě je marná. V Oxfordu svými neortodoxními názory vyvolá novou bouři, i když někteří angličtí historikové tvrdí, že příčinou bylo odhalení oxfordských učenců, že je pouze plagiátorem díla Thomase Diggesse.
Brunův názor je vyjádřen ve spisech, které vznikly na anglické půdě, byť v domě francouzského velvyslance. Jsou to tři spisy, které jsou označovány za tzv. metafyzické, neboť v nich rozebírá svou koncepci universa – La cena de la CeneriVečeře na Popeleční středu), De la Causa, Principio et Uno (O příčině principu a jednom) a De l´Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, universu a světech). Druhou trojici tvoří dialogy označované jako morální – O heroickém nadšení, Vyhnání vítězné bestie a Kabala pegasovského koně s dodatkem o kyllénském oslu, ve kterých volal po obnově hodnot a morálky ve společnosti.
V těchto dialozích vyjádřil svůj poměr k hostitelské zemi chválou královny Alžběty, zároveň však ostře kritizoval poměry na oxfordské univerzitě, zejména pedantství, okázalost a předsudky. ve spisech se naplno projevuje Brunovo odmítání ptolemaiovsko-aristotelského pojetí vesmíru, přestože používá termíny scholastiky, založené právě na Aristotelovi. Tyto dialogy jsou psány italsky, v rozporu s tehdejšími zvyklostmi.
V roce 1585 se vrací do Paříže, kde se znovu snaží proniknout na universitu. Zřejmě k tomu mělo posloužit jeho 120 tezí proti peripatetikům o přírodě a světu. Výsledek byl patrně jiný, než Bruno čekal. útok na dogmata university sice vyvolal senzaci, ale také nesmiřitelný odpor. Chtěl vědecké autority přinutit zaujmout postoj – a autority ho vyjádřily, když na chystané disputaci Bruna nepustily ke slovu a v podstatě ho z Paříže vyhnali.
Nezbývalo než se vrátit zpět do Německých zemí. Prochází Wittenbergem, Prahou, Helmstedtem, Frankfurtem a Curychem. Všude se pokouší přednášet, vydávat své spisy, vysvětlovat.
Pozornost v tomto období Brunova života zasluhují zejména tři spisy, ve kterých rozvíjí své myšlenky naznačené v trojici kosmologických dialogů - O trojím minimu a míře, O monádě čísle a tvaru a konečně O nezměrném a nespočetném.
Následovala osudová Chyba. Bruno při pobytu ve Frankfurtu obdržel pozvání od benátského šlechtice Monicega. Zastavil se v Padově, kde se snažil získat místo na katedře matematiky, leč neúspěšně. O rok později bylo místo přiznáno Galileimu Galileovi. Bruno tedy odchází do Benátek.
Není úplně jasné, co Monicega přivedlo k inkvizičnímu udání. Snad brunova neochota podělit se s ním o všechno své vědění, snad strach z inkvizice, která v Evropě doslova řádila. Ať už bylo skutečnou příčinou cokoli, Bruno je v roce 1592 vydán inkvizici a následuje devět let věznění, fyzického a psychického utrpení a výslechů.
Dokumenty z tohoto procesu nejsou dosud veřejně přístupné, uvádí se, že se ztratili při požáru ve vatikánské knihovně. s pomocí toho, co víme o Brunově filozofii a průběhu jiných procesů si však můžeme učinit představu i o tomto.
Hlavním obviněním bylo učení o mnohosti světů, které podkopávalo autoritu církve a její nárok na výlučnost. Obvinění se týkala také jeho výroků o Svaté trojici a Panně Marii: Bruno se aktivně v procesu hájil, údajně byl díky své vynikající paměti dokázal citovat celé stránky ze svých děl. Dokonce požadoval audienci u papeže. Byl ochoten odvolat některá ze svých tvrzení, ale to inkvizičnímu tribunálu nestačilo – chtěl, aby se Bruno zřekl veškerého svého učení a odvolal všechny své teze. To samozřejmě nemohl připustit a nakonec odmítl odvolat cokoli, popřel existenci posledního soudu, naopak trval na mnohosti světů.
Dá se říct, že v takové situaci inkvizičnímu tribunálu nezbývalo nic jiného, než ho odsoudit k upálení. Když se Bruno rozsudek dozvěděl, pronesl větu, která by mu zajistila nesmrtelnost, kdyby to předtím nedokázal svým životem a prací: Vynášíte nade mnou rozsudek s možná větším strachem, než mám já, když ho přijímám.
17. února 1600 byl Giordano Bruno upálen na Náměstí Květů v Římě.
Díla
Když si uvědomíme, jak obtížný a neklidný měl Giordano Bruno život, je udivující, kolik děl dokázal vytvořit. Bruno údajně i během devítiletého pobytu ve vězení sepsal dva spisy, ale ty byly předány inkvizici a ztratily se.
1582 - O stínej idejí. Ontologický spis, ve kterém přijímá neoplatonickou nauku o sestupu duše do hmoty.
1582 - Svíčkař. Satira na život mnichů v klášterech.
1582 - Umění paměti. Popisuje způsob, jak si zapamatovat a později vybavit informace. Metoda má blízko k soustavě kruhů, které používal Raymondus Lullus.
1584 - O nekonečnu, veškerenstvu a světech. Základní kosmologický spis, ve kterém pranýřuje ptolemaiovský a aristotelský pohled na svět.
1584 - O příčině, principu a jednom. Světonázorové dílu, ve kterém Bruno vykládá vztah ducha a hmoty. Hmota, světová duše a univerzální rozum spolupůsobí při vytváření světa. Dialog je považován za metafyzický, ale najdeme v něm i kosmologický výklad.
1584 - Vyhnání vítězné bestie. Morálně filozofický spis ve formě satiry. Antičtí bohové se rozhodli vyměnit 48 nestvůrných souhvězdí, která ztělesňují lidské neřesti, a nahradit je jejich opaky.
1585 - O heroickém nadšení. Obsahuje učení o poznání, kdy filozofie jako láska k moudrosti je přirovnávána k erotické vášni, která člověka pohání a přetváří ho. Filozofie je tvůrčím principem, silou, která vede k vnitřní harmonii a pochopení světa.
1587 - Svícen 30 soch. Vrací se k umění paměti, které úzce propojuje s nesmrtelností duše. Obnovení paměti člověka pozvedá na božskou úroveň.
1588 - 160 tezí proti matematikům a filozofům naší doby. Podobně jako v případě 120 tezí proti peripatetikům jde o pokus vyvolat diskuzi s universitním prostředím.
1588 - O magii. Obsahuje základní pojmy, rozdělení magie a prostředků. Bruna zajímá více než výsledek magie její princip. V každé části universa se nachází jeho celý obraz.
1588 - O poutech. Pouta mezi částmi universa jsou základním kamenem. Nejdůležitějším poutem je pak láska, která spoutává všechny části do společné harmonie.
1590 - O monádě čísle a tvaru. Tento a následující spisy rozvíjejí kosmologické myšlenky obsažené v dřívějších pracích.
1590 - O nezměrném a nespočetném.
1590 - O trojím minimu a míře.
Bylo by možné uvést množství básní, přednášek a menších prací.
Pavel Jeřábek

Read more...

LIDOVÉ TRADICE V ČESKÉ A MORAVSKÉ SVATBĚ

>> čtvrtek 10. února 2011

„Vy manželé hezky,
dej vám Pán Bůh štětí:
aby se vás nechytily
nikdy žádný stezky.
Vy manželé mladí,
mějte se vždy rádi:
chcete-li bejt spolu šťastni,
varujte se vády.
Varujte se vády,
Mějte se vždy rádi:
když se někdy pohádáte,
ať to neví žádný.“
Námluvy, ohlášky
Námluvy se zpravidla odehrávaly v neděli družebné. Matka dívky dbala na to, aby vše doma bylo uklizeno a bylo připraveno občerstvení. V brzkém odpoledni přišel malý průvod, který tvořili družba, rychtář s některým konšelem, ženich se svým otcem. Uvítali je rodiče dívky. Pak promluvil družba, jehož úlohou bývalo umožnit, aby se dva zamilovaní stali manželi, představil ženicha a požádal pro něho o nevěstu. Pokud rodiče nebyli proti, matka budoucí nevěsty přivedla dívku a družba se v její přítomnosti ptal, zda rodiče svolují a zda ona chce přítomného mládence. Všichni se posadili ke stolu, mládenec vedle své vyvolené, a věnovali se jídlu a pití, ale také domluvě týkající se věna nevěstina. Po té rychtář s konšelem stvrdili vše svým podpisem. Tak se z dívky stala nevěsta a z mládence ženich. Po tři neděle kněz ohlašoval před všemi budoucí sňatek, jen nevěsta (někde i ženich) je nesměli poslouchat, protože by manželství nebylo svorné. Nastalo období příprav a shonu, lidové pořekadlo říká, že do svatby se nevěsta musela devětkrát zbláznit. Snoubenci si nedávali modlitby ani svaté dárky a křížky.
Svatba se mohla konat kterýkoli den v týdnu kromě pátku, který byl považován za nešťastný. Obvykle se svatba konala v úterý. Dodnes se také často dodržuje zvyk, že květen není vhodným měsícem pro svatbu. Věřilo se, že jeden z novomanželů brzy zemře.
Večer před svatbou - vše je připraveno
Koláče jsou upečené (nevěsta nesmí pomáhat při pečení koláčů, protože by v manželství trpěla nedostatkem) – hospodyně si dala záležet, prý by manželství nebylo šťastné, kdyby se koláče nepodařily. Hosté jsou zvání a posílají příspěvek jídla k hostině nebo kousek chleba. Za to jim nevěsta posílá koláče. Přátelé dávají drobné dárky – „na čepec“ nevěstě, „na kolíbku“ ženichovi.
Večer před svatbou družičky vijí věnce, ženich s družbou přivádí muzikanty, aby nevěstě zahráli pod okny. Pak zahrají ženichovi, družičkám, a dokonce i koním, kteří povezou nastávající do kostela. Otec nevěsty všechny pozve do stavení, pohostí je koláči a pivem a všichni tancují a radují se.
Svatební den
Časně ráno družba znovu všechny obchází a uctivě zve na svatbu a zjišťuje, kolik lidí se zúčastní hostiny, kterou strojí rodiče nevěsty. Družba si také vyžádá družičku, a pak se všichni sejdou u snídaně v domě ženichových rodičů. Družba poděkuje všem, že doprovodí ženicha na svatbu. Ženich požádá rodiče o požehnání, otec i matka mu požehnají, a všichni vycházejí ze stavení. Ženich nesmí šlápnout na práh a musí vykročit pravou nohou.
Ustrojená nevěsta je uzavřena do komory, ženy jí radí, že se má snažit spatřit ženicha dříve než on spatří ji, aby získala v manželství nadvládu. Nevěsta musí plakat, jinak by krávy nedojily, až bude hospodyní. Přichází ženich s průvodem, družba promlouvá k rodičům dívky a nese ji koláč, který upekli v ženichově domě. Když ženy, které jsou s dívkou v komoře, otevřou, jdou snoubenci požádat o požehnání rodiče nevěsty a poděkují jim za vychování. Družička všem rozdává snítku rozmarýny (nebo myrty). Svatební průvod zahajuje hudba, za ní jede nevěsta s družbou nebo mládencem, ženich s družičkou, ostatní svatebčané, nejprve mužští, na konec ženy. Muzikanti vyhrávají, svatebčané rozhazují malé koláčky „metačky“.
Nevěsta musí mít nové šaty, ale ne v barvě modré (byla by nešťastná) nebo černé (jeden z novomanželů by brzy zemřel, někde se vykládá, že by manželka byla často bita od muže).
Svatební obřad
V kostele se pan farář snoubenců ptal, zda míní dobrovolně vstoupit do stavu manželského. Snoubenci odpověděli, že ano, spojili své ruce a farář na ně položil štolu se slovy: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Požehnal novomanželům, pokropil je svěcenou vodou. Požehnal dva prsteny, jeden ženich navlékl nevěstě, druhý nevěsta navlékla ženichovi.
Obřad a doba brzy po obřadu je doprovázena množstvím zvyklostí, které se kraj od kraje drobně odlišují:
- nevěsta má, když kleká k oltáři, přikleknout šos kabátu, aby se v manželství nebála
- před mší dávají manželé na ofěru (manželka si peníz od manžela schová a nakoupí věci di domácnosti, které dlouho budou složit, na ofěru dá peníz předem připravený)
- za oltářem má žena šlápnout manželi na podpatek boty a uštědřit mu herdu do zad, aby byla v domě skutečnou paní
- když vychází z kostela, má se dívat, zda prvně uvidí muže nebo ženu a tak pozná, zda se jí dříve narodí syn nebo dcera
- svatebčané při obřadu sledují kostelní svíce, protože dříve zemře ten, na jehož straně temněji hoří
- družička a mládenec se snaží vzít z hlavy ženicha a nevěsty věneček, dříve než vstanou od oltáře
- znamení, že manželství bude šťastné novomanželé spatřují v tom, zda spatří červenku, vlaštovku či holuba s holubicí; pokud by spatřili vránu, docházelo by k rozporům; pokud na nevěstin závoj usedne moucha, manželství se vydaří.
Svatební hostina a veselí
Po obřadu se jde s muzikou do hospody „čekat“ a tancovat, než bude v domě nevěsty připraven oběd. Někde chodívají hosté ze strany ženicha na hostinu k jeho rodičům, hosté něvěsty pak k nevěstě, jinde vystrojují hostinu rodiče nevěsty. Před jídlem nevěsta krájela chléb tupým nožem, aby se vidělo, zda bude štědrou hospodyní nebo lakotnou. Také to, s jakou kůrkou ukrojila skývu, ukázalo, zda se dříve narodí chlapec či děvčátko. Před hostinou uvítá družba hosty, pronese modlitbu a již se začne s jídlem. Na hostině se jí dost a dost, je připravováno: hovězí polévka s kroupami, jahelná kaše k medem nebo perníkem, hovězí maso s křenem na smetaně, hrách s perníkem (často hrách končí na zemi, když ho družba upustí celou mísu na zem), sele nadívané jablky, skopové maso, vepřová pečeně se zelím, slepice s nudlemi a hrozinkami, pečené husy a kachny, koláče a buchty. Družbova úloha na svatbě je nemalá, na vše musí dohlédnout a často koření vtipem a veselím. Vybírá drobné peníze pro muzikanty, pro kuchařky a samozřejmě pro novomanžele, při tom zpívá nebo recituje. Družička peníze odevzdá nevěstě. Po jídle je přinesena velká mísa s vodou, která je navoněná. Družba žádá všechny, aby se umyli a do vody peníz pustili. Na závěr hostiny čekal „strom“, trn nebo keř zasazený do buchty bohatě zdobený cukrovím a perníkovými děťátky, ořechy a sušeným ovocem. Nevěsta musela zatřást stromem, jenž býval nastrojen tak, aby spadlo na talíř děťátko.
Na konec se družba omluvil za nedostatky kuchařky, muzikantů a své a zval všechny do hospody. O půlnoci odvedl nevěstu s dvěma hudebníky a družičkami k ženichovi do jejího domu. Ostatní se veselili do rána. Druhý den tu na všechny čekal bohatý oběd, po němž přijel vůz pro nevěstu a její věno. Ženy z domu ženicha museli nevěstu vykoupit koláčem zdobeným ratolestmi. Nevěsta se rozloučila s rodiči, poděkovala a dostala požehnání. Když dorazili do ženichova domu, přivítali je rodiče ženicha a požehnali jim. Nevěsta se měla nejprve podívat do kamen, aby se jí nestýskalo po domově. Po prohlídce domu následovala večeře, kdy byla nevěsta usazena na nejčestnější místo. Opět se vybírali peníze pro novomanžele.
Čepení nevěsty
Ženy odvedly nevěstu do komory, sundaly z hlavy věnec a rozpletly vlasy. Nejstarší z žen nebo nevěstina kmotra posadila připravený čepec na hlavu nevěstě, ale ta jej dvakrát shodila, teprve potřetí si jej ponechala. Při tom hrála hudba a ženy zpívaly. Někde čepení probíhalo až na nedělní hostině, která se nazývala „psí nos“ nebo „úcta“. Čepením byla mladá žena přijata mezi vdané ženy a hospodyně.
Večer šli všichni do hospody pokračovat v tanci.
Další den bývalo zvykem stínat kohouta. Kohout představoval zlé kousky, za které musel být potrestán. Po jeho odsouzení byl sťat, upečen a sněden.
V neděli se sešli všichni v domě rodičů nevěsty na „dobrou vůli“. Tradovalo se, že nevěsta do té doby nesmí k rodičům, aby manželovi neutíkala.
Staročeská svatba patřila k nejdůležitějším rodinným obřadům a tradice, které ji doprovázely, odpovídaly rozloučení se se svobodou a volností, přijetí odpovědnosti a přípravě na narození dětí. Svatebním obřadům a zvykům býval přikládán velký význam. Časem jich však ubívalo a dnes bychom ani nerozuměli tradičním oslavám, které pokládáme za pověry, slzám, které prolévala nevěsta, a možná ani veselí, které spojilo nejen dvě rodiny, ale často i celou vesnici.
Ing. Dana Gabrielová

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010