UMĚNÍ A FILOSOFIE

>> úterý 12. dubna 2011

„Umění je Moudrost, která se proměňuje ve viditelnou Krásu.“ J.A.Livraga
Co je umění, co je to krása? Je to čistě estetický fenomén, nebo je to snaha poznat svět a pravdu jinou cestou než věda? Jako „hledání moudrosti“ se v klasickém smyslu definovala filosofie, „Láska k moudrosti“. Je umění na tomto hledání nezávislé? Nebo zde existuje spojitost? Či snad přímo musí existovat, aby bylo umění uměním?
Kterého člověka někdy nenapadla otázka, zda je umění, krása a jejich vnímání subjektivní, nebo má objektivní, pro všechny platný základ, který je nutné poznat, abychom mohli krásu a pravé umění rozpoznat? Dají se umělecká díla hodnotit čistě dle vlastní libosti nebo existuje jiné kritérium, platné pro všechny?
Dnešní pojetí slova umění je zabarveno něčím zvláštním, neobvyklým, umělecké dílo je cosi vymykajícího se obvyklým normám, často i normám vkusu. To je však spíše netradiční pohled na umění. Podívejme se, jak vypadal ten tradiční.
ŘECKÉ POJETÍ
Staří Řekové používali pro náš výraz „umění“ více slov. Slovo „poiesis“ - výroba, produkce se stalo základem poetiky, nebo slovo „tekhné“- umění či technika, což se tehdy od sebe neoddělovalo. Není to degradace umění, ale spíše ukázka toho, že „umět udělat“ se musí cokoliv, má-li to být krásné a dobré. Proto dnes v muzeích celého světa schraňujeme pod neprůstřelnými skly a v klimatizovaných místnostech nejen několik ojedinělých uměleckých výtvorů, které nemají srovnání, ale hlavně velké množství „obyčejných“ věcí každodenní spotřeby, vázami počínaje, přes hřebeny, hudební nástroje, oděvy a zbraněmi konče. Nikoli proto, že byly ve své době originální, ale proto, že jsou stále krásné. Řekové chtěli krásu zachytit do všech věcí, ne jen do chrámů a soch bohů, ale také do amfor, peplosů, mincí či kithar. Ten, kdo je vyráběl nebyl „umělcem“ ale řemeslníkem, což bylo vlastně totéž. Nepožíval žádného zvláštního postavení, nedával svým oděvem či excentrickým chováním najevo, že je „umělcem“. Očekávalo se, že bude dobře a krásně dělat svou práci. Proto se pod pojmem umění v Řecku neskrývalo zdaleka jenom umění malířské či psaní básní, ale také umění rybolovu, umění rozeznávat boží znamení v přírodě nebo umění vládnout lidem.
CHAOS – THEOS - KOSMOS
Přesto si Řekové samozřejmě cenili uměleckých děl svých umělců. Mělo to pro ně přímo náboženskou důležitost. Neboť umělec při vytváření krásných děl napodoboval dílo boha-demiurga, stvořitele kosmu. A slovo kosmos neznamenalo jen vesmír a řád, ale označovalo také okrasu nebo šperk a my je dnes máme obsaženo např. ve slově kosmetika. Ano kosmos je krásné, uspořádané dílo, které vzniklo z původního beztvarého chaosu. Nevzniklo však samo, ale působením theosu – božské mysli, nebo mysli (a rukou) umělce, který ten samý proces opakuje na zemi. Společnost potřebuje skutečné umělce, kteří pomohu vytvořit z obyčejného životního prostoru kosmos, krásné místo pro život.

CO JE UMĚNÍ?
Zvídavé mysli Řeků nemohla zůstat lhostejná otázka, zda je umění něčím konvenčním, proměnlivým a daným zvykem, nebo je to něco objektivního, co nemůže správně aplikovat nikdo, kdo není znalcem daného oboru.
Proto je nutné nejprve vymezit, co to vůbec umění je. Vyjděme z tradice největšího antického filosofa Platóna, který podává jasnou představu. Jakékoliv umění a lidská činnost jsou správnými tehdy, jestliže přináší člověku dobro. Idea dobra je nejvyšší dokonalostí, ta je však člověku těžko pochopitelná. Proto Platón ukazuje na druhý atribut dokonalosti a tím je krása, „krásno samo o sobě“, nebo-li idea krásy.
To platí v prvé řadě pro člověka samotného. Ideálem výchovy člověka byla tzv. kalokagathia, neboli člověk krásný a dobrý (kalos kai agathos). Jedno bez druhého nemůže existovat. Kdo je dobrým člověkem a má všechny lidské ctnosti jako je statečnost, uměřenost, čestnost, moudrost, toho chování, slova i myšlenky vyjadřují zároveň krásu, shodují se se svým nebeským vzorem. A ke kráse člověku nestačí krásné tělo, neboť jak říká Sókratés, viděl už mnoho krásných duší, které dokázaly učinit krásným i těla lidí, kteří je vlastnili, ale nikdy neviděl, že by krásné tělo učinilo krásným také lidskou duši a její projevy.
Proto opravdové umění, a připomeňme si, že je to umění udělat dobře cokoli, je jím tehdy, když zprostředkuje krásu. Umění musí mít vzkaz, poselství, které se ukrývá v díle, ale není na něj možné ukázat prstem. Přesto jej cítíme, vnímáme a nepotřebujeme k tomu speciální vzdělání ani složitou terminologii. Ani učená slova toto „krásno samo o sobě“ neumí vysvětlit.
KRÁSA MÚZICKÉHO UMĚNÍ
Jak vnímáme krásu? Je to opět něco objektivního, nebo má každý z nás svou vlastní krásu, dle toho, co se mu líbí a nelíbí?
O libosti a nelibosti jako kritériu poznání světa nám Platón říká:
„Pravím tedy, že u dětí je prvním dětským pocitem libost a nelibost a to že je oblast, v které nejprve se duši dostává dobrosti a špatnosti, kdežto rozum a pravdivá mínění – štěstí, komu se toho dostane v stáru….jestliže pak libost a přátelství i nelibost a nenávist správně vzniká v duších těch, kteří to ještě nedovedou chápat rozumem, avšak později, když nabudou rozumu, jestliže ty city uznají ve shodě s rozumem, že jsou správně vypěstovány příslušnými zvyky, tu je tato shoda ve své ve své úplnosti dobrost;“ (Platón: Zákony)
Libost a nelibost jsou prvním způsobem jak poznáváme svět a přisuzujeme mu své ryze osobní dojmy. Poté začneme více používat rozumu, ale jen málo z lidí nechá svou mysl řídit pomíjivé a proměnlivé pocity a z nich vznikající emoce, většinou je lidský rozum jejich zajatcem a tím ztrácí tu malou kapku objektivnosti, která je k poznání zapotřebí.
„Ath.: Tedy kdykoliv někdo tvrdí, že se múzické umění posuzuje podle libosti, nikterak nelze přijímat tuto řeč a nikterak nelze vyhledávat toto umění jako vážné, jestliže se snad někde vyskytuje, nýbrž ono, které má podobnost se vzorem krásna.
Klein.:Úplná pravda.
Ath.: Tak tedy i tito, kteří vyhledávají nejkrásnější zpěv a nejkrásnější múzické umění, mají hledat, jak se podobá, ne to, které je líbivé, nýbrž které je správné; vždyť správnost napodobování byla podle všeho soudu v tom, jestliže je napodobená věc představována ve své pravé velikosti i jakosti.“
(Platón: Zákony)
To samozřejmě neznamená, že ono „líbí se mi“ zcela ztrácí hodnotu. Věci líbivé, nemusí být nutně krásné ani správné, a to nejen v umění. Ovšem to, co je krásné a dobré je nutně i líbivé, ale jen pro ty, u nichž libost a nelibost nejsou nejvyššími rozlišovacími kritérii, ale používají Nous (Rozum, Duch). Jednoduše pro ty, kterým se líbí to, co je správné a dobré.
Ath. „Tedy při každém uměleckém výtvoru, jak se podobá, musí ten, kdo hodlá v něm nechybit, znát, co to jest; neboť kdyby nepoznával jeho smysl, co ten výtvor asi chce a čeho asi je vskutku obrazem, sotva rozpozná správnost nebo chybnost jeho záměru.“ (Platón: Zákony)
Vidíme, že krása není věcí vkusu či libosti. Je objektivní hodnotou a umělecká díla se na ní ve větší či menší míře podílí. A umělci nestačí cítit, potřebuje také vědět, znát podstatu toho, co zobrazuje. Není nadarmo připomenout příklady velkých umělců minulosti, kteří, jako Leonardo nebo Michelangello nebyli uzavřeni pod pokličkou samotné umělecké tvorby, ale byli zároveň inženýry, filosofy, mystiky, staviteli či básníky. Vědění a cítění, rozum a intuice nejsou protiklady, ale spíše dvěma rukama skutečného umělce.


STEJNÉ STEJNÝM
Kdo je schopen „krásno samotné“ odhalit? Z jedné strany je zřejmé, že krása a schopnost vnímat umění nejsou intelektuální vědou. Není zapotřebí složitých úvah a studia vědeckých pojmů abychom odhalili krásu Feidiových soch. Je to spíše otázka intuice a čistoty vnímání. Ale přesto je jasné, že ne všichni to vnímají stejnou měrou a způsobem. Jednoduché filosofické pravidlo říká, že „stejné se poznává stejným“, a tudíž je třeba získat trochu krásy sám pro sebe, ve své duši, která jediná je schopna čistou krásu vnímat. Čistou je ta duše, která je osvobozena od hrubých emocí, negativních citů, permanentních strachů a pochybností, vulgárních představ a naopak je plná vznešených citů. Taková musí být v prvé řadě duše samotného umělce, neboť jinak by nemohl krásu vůbec vnímat, natož zobrazit. Neznamená to, že umělec je člověkem bez poskvrny. Přesto „umělec může být umělcem navzdory svým nedostatkům, nikoli díky nim.“ (Jorge A. Livraga)
Jednoduše řečeno, umělec musí být filosofem. Abychom nebrali za svědky jen Řeky, připojme malou ukázku z aztéckého písemnictví:
„Umělec je vzdělaný, je dovedný. Rozvážný, vynalézavý, chytrý a mlčenlivý musí být dobrý umělec. Skutečný umělec pracuje s radostí v srdci, trpělivě a beze spěchu, k dílu přistupuje pečlivě, provádí je obratně, staví je, vynalézá tvar. Pořádá látku, spojuje vše v celek, vytváří souzvuk. Špatný umělec je nedbalec a pokrytec, vysmívá se lidem, podvádí je. Je to zloděj. … Pravý a skutečný sochař je poctivý, roz¬vážný, spolehlivý, uměřený, schopný. Má obratné ruce, dovedné jsou jeho prsty. Pracuje po toltécku ….“ (B. Sahagún: Historie générale des choses…)
Jak máme postupovat abychom se dokázali odpoutat od hmotné stránky umění a uzřeli krásu samu o sobě? Platón nám k tomu dává opět návod, když popisuje člověka takto stoupajícího:
„Když si to uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládati ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval…Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zas krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy…nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím...“ (Platón: Symposion)
Toto je čistě filosofický vzestup duše, vertikální vzestup lidského vědomí, které se odpoutá od lpění na fyzických věcech, ať jsou sebekrásnější, a hledá to, co je učinilo krásným! Hledá-li se správně, dojde se přes svět psychický (krása poznatků, zákonů, ctností) až do světa duchovního, kde již krásno samo není omezeno žádnou formou, fyzickou ani psychickou. V čem se toto poznání liší od duchovně zaměřené, neboli esoterní filosofie?


EGYPT
Umění v Egyptě se opírá o pojem ach, což znamená „zářící“ a „užitečný“, k čemuž má Platónovo „krásný a dobrý“ velmi blízko. Egyptské umění je řečí symbolů, které mají zachytit duchovní svět pro pozemšťany. Nezáleželo na realističnosti postav a výjevů, nešlo o to zobrazit člověka takového jaký je fyzicky, ale takového jaký by měl být po duchovní stránce, zachytit archetyp. Člověk stojící před sochou faraóna nepotřebuje vidět fyzickou velikost či tělesné vady tohoto člověka, ale vidí to, co musí ztělesňovat faraón, aby mohl být králem lidí: vznešenost, lásku i přísnost, oduchovnělost a moc.
Skrze jejich reliéfy lze nahlédnout do nitra předmětů, do duše člověka. Lidské postavy jsou zachyceny z profilu, avšak jejich oči, zrcadla duše, zepředu. „Postavy na obrazech často mírně zvedají zrak k záři, z níž vzešly a do níž se jednou opět vrátí.“ (Ch. Jacq: Toulky egyptem faraónů)
Zachytil je umělec, člověk, který nebyl jen řemeslníkem, ale také filosofem, hledačem pravdy skrze kreaci. Byl zasvěcen do mystérií Zlatého domu (Svatostánku v němž přebývá Bůh), do chrámových rituálů a především do řeči, kterou se bohové projevují v tomto světě aby jej řídili a promlouvali k člověku. A on, umělec, byl malým tvůrcem a napodoboval to, co bohové uskutečnili při stvoření světa a čím každodenně udržují běh světa.
Umění v Egyptě bylo magií, svatou vědou o skryté tváři světa. Sochám se rituálně „otevíraly ústa a uši“ a vdechoval se jim život. Při pohledu na některé z nich se i dnes zdá, že jej neztratily.


ZÁVĚR
Umění je tedy mostem mezi světem senzibilním a inteligibilním, smyslovým a nadsmyslovým. Umělec musí zajistit sestup ideje krásy do toho, co je smysly vnímatelné. A my, kteří uměním „živíme“ své duše, se zase snažíme skrze pomíjivou, ale krásnou formu, vystoupat do onoho zázračného světa archetypů – pravzorů všeho stvořeného, kde mezi věčnými hodnotami trůní jedna z nejvyšších: Krása, nebo Krásno samo o sobě…..
„...to krásno Sókrate, ..., které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé... bude to něco, co je věčné samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, toho při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje…“ (Platón: Symposion)
Tedy Krása je nadčasovou a neměnnou hodnotou, která na sebe bere různé formy, podle charakteru tvůrce. Ať už je jím samotné Božstvo v přírodě nebo lidská ruka. A umění není jen schopnost ztvárnit krásu, i když to je jeho první charakteristikou, ale je zároveň, vedle vědy, náboženství či politiky, jednou z cest realizace člověka a poznání všech tajemství našeho zázračně a krásně uspořádaného světa.
Antonín Vinkler

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010