JAKÝ UČITEL, TAKOVÝ ŽÁK

>> sobota 11. června 2011

Slovo výchova odvozené z latinského educatio a z řeckého educare znamená v původním smyslu „vyvádět někoho odněkud“. Podle Platonovy představy jsou lidé zajatci v jeskyni, v níž vidí svět pouze jako stíny odrážející se ze skutečného světa Idejí, aniž by si to však uvědomovali. Nikdo netuší, že je nesvobodný. Pouze ti, kteří dokáží přetrhnout svá pouta a alespoň na chvíli opustit jeskyni, pochopí alespoň nepatrnou část světa Idejí neboli opravdového Bytí či Dobra. Hlavním smyslem výchovy je snaha vyvést někoho z jeskyně nevědomosti do světla vědění a poznání, k dobru a lepšímu pochopení Pravdy.
Výchova je velmi složitý a dlouhodobý proces, jehož hlavním činitelem je pedagog-učitel. Práce učitele je velmi zodpovědnou činností, která formuje novou generaci lidí. Kvalita vzdělávání či její opak se pak nutně musí projevit v osobním životě těch, kteří ukončili určitou úroveň vzdělávání a zapojili se do života společnosti a se zřetelem ke společnosti samé.
Aby pedagog mohl toto své náročné povolání vykonávat s pozitivními výsledky, musí se důsledně připravit. Především sám sebe vzdělávat, protože učitel nemůže předat něco, co sám neovládá a nezná. Ať už jde o poznatky, zkušenosti, morální zásady nebo pevný charakter. Osobnost učitele by měla být tvořena souhrnem ctností, jež ho budou zdobit a zároveň mu budou oporou při vykonávání tohoto tak důležitého a nezbytného povolání.

TRPĚLIVOST
Práce učitele se v mnohém podobá mravenčí práci, protože jedním z jeho úkolů je znovu a znovu trpělivě vysvětlovat látku, kterou se snaží vštípit žákům. Nesmí ho zastavit nezájem ani kritika či odmlouvání nebo diskutování ze strany studentů. Nezájem je často jen povrchní hra, protože i ve skupině studentů platí pravidla davu a málokdo je v období dospívání silnou a dotvořenou osobností projevující se tak, že mu nic nebrání, aby vybočoval z řady. Tento přístup se u mnoha středoškolských studentů projevuje i ve vztahu k učení. Pokud s minimálním úsilím dosahují průměrných výsledků, ztrácejí motivaci i důvod více se snažit, pokud není jejich snaha podpořena ze strany rodičů nebo pokud sami nejsou dostatečně uvědomělí a cílevědomí.
Ani kritikou by se pedagog neměl nechat odradit. Tito lidé prožívající své mládí ve 21. století jsou kritičtí a vybíraví, protože žijí v době, která je tak proměnlivá a různorodá a nabízí tolik možností a prostředků k rozptýlení pozornosti. To však neznamená, že by odmítali nebo zavrhovali autoritu, oni jsou pouze velmi nedůvěřiví a nepřizpůsobují se bez výhrad, což je i reakce na dobu a atmosféru v níž žili jejich rodiče. Jsou zvyklí se obhajovat a nebojí se dostat se do sporu s učitelem. Pokud však učitel nechápe tyto projevy nespokojenosti jako projev kritiky přímo vůči své osobě, dokáže se s nimi bez větších obtíží vyrovnat.
ŘÁD A DISCIPLÍNA
Řád a disciplína jsou dvě úzce související ctnosti, které musí učitel dokázat vybudovat u svých studentů, což předpokládá, že i on je uplatňuje ve svém životě. Pokud to tak není, je jeho snaha naučit své žáky něčemu, co on sám dobře neovládá, téměř marná. Dospívající mladí lidé se nacházejí v těžkém období poznamenaném hledáním životních hodnot a vymezováním se vůči prostředí, v němž žije. Pokud hodnoty, o které by se mohli opřít nenacházejí ve svém nejbližším okolí ani ve společnosti, do které se mají brzy zařadit, je právě učitel jejich dobrodincem, který jim může ukázat cestu ve spleti života.
Základem jsou jasně stanovená pravidla v hodnocení jejich práce a jasné vymezení jejich práv a také povinností. Je zřejmé, že pro člověka není náročné vymezit svá práva, ale mnohem těžší je stanovit si povinnosti a držet se jich. Student by si měl ze školy odnést i základní životní postoj, že práva každého člověka končí právě tam, kde začínají práva ostatních, což je základní kámen fungujících mezilidských vztahů a tolerance.
Pokud učitel stanovená pravidla spravedlivě a vytrvale dodržuje, nesetkává se překvapivě u studentů s velkým odporem, protože oni se bez problémů přizpůsobí, když vidí jistotu a rozhodnost na straně učitele. Člověk, jež jim poskytne příklad řádu a disciplíny, je pro ně velkým pomocníkem, protože se mají od koho učit. Z učitelské praxe jasně vyplývá, že žáci jsou mnohem spokojenější během suplované hodiny naplněné různorodou a smysluplnou aktivitou, než když jim pedagog umožní věnovat se čemukoli nebo mít volnou zábavu, což končí úplným rozložením kázně a morálky ve třídě. Učitel si především musí uvědomit, že jeho „svěřenci“ nemají žádné nebo jen malé zkušenosti s časem a jeho dobrým využíváním. Oni jsou ve věku, kdy mají „život před sebou“, nikam nespěchají, nic jim nechybí,…a proto si neumí vážit času a nedokáží s ním dobře pracovat.
UŠLECHTILOST
Učitel snažící se ve 21. století konat dobře práci, kterou si vybral jako své povolání neboli se cítí být povolán, má jedinečnou možnost rozvíjet ušlechtilost v nejčistší a nejvznešenější podobě, pokud pochopí, že vzdělávání mladých lidí není zaměstnání jako jakékoli jiné, ale že se jedná o skutečné poslání. Nemůže svou práci vykonávat a očekávat okamžité výsledky v podobě chvály a spokojenosti ze strany studentů. Pedagog si musí zvyknout na to, že plody své práce nebude sklízet ihned ani za několik měsíců a dokonce ani za jeden rok, což je těžké, protože žijeme v netrpělivé době, která chce vidět úspěchy co nejdříve. Útěchou mu může být to, že se učí jednat v souladu s filosofickými texty Východu, které lidem radí, aby nic nečinili pro ovoce svých činů, ale aby jim motivací byla dobře a kvalitně odvedená práce. Při vzdělávání by na prvním místě nemělo jít o pochvalu či vděk, ale zároveň by jediným motorem neměl zůstat plat, který je u mnoha učitelů tak nízký, že je nutí hledat si další práci a díky ní zanedbávat své povinnosti v podobě sebevzdělávání nebo ztrácí volný čas, který by mohl věnovat svým studentům. Je poučné, že Sparťané se v kritickém věku dospívání věnovali svým dětem nejvíce, aby je dostatečně zaměstnali a našli jim vhodnou a smysluplnou činnost, díky které se i vzdělávali a rozvíjeli po všech stránkách. V dnešní době není možné zavést různé techniky a praktiky používané v dřívějších dobách,ale bezpochyby může každý pedagog, kterému na jeho studentech záleží, dbát na dobrou a kvalitní přípravu a díky tomu neupadnout do pohodlné každodenní rutiny.
ENTUZIASMUS
Nadšení je odpovědí na otázku, jak při učitelském povolání nedospět do obávaného stádia nazývaného „syndrom vyhoření“, který logicky vzniká, pokud rozdává ze svých schopností, ale nevidí v tom hluboký smysl, pokud vyčerpává sám sebe, ale sám nemá z čeho brát. Je nezbytné nikdy neskončit se sebevzděláváním. Moudrost starověkých Egypťanů říká, že nelze dosáhnout hranic vědění. Pedagog se může neustále rozvíjet v hledání nových metod a přístupů k vyučované látce i ke studentům. Je to jediná cesta, jak neupadnout do pohodlné a zároveň nebezpečné rutiny vyvolané stále se opakujícími povinnostmi a z nich pramenící pocit, že s myšlenkou, že již není nic, co by bylo možné se naučit. Je třeba naučit se zajímat o obor výuky, o kulturu i světové dění, aby bylo vzdělání vždy spojené s praxí, s každodenním životem a díky tomu bylo i užitečné. Učitel musí ovládat schopnost renovace, jež spočívá v umění naučit se intenzivně pracovat i účinně odpočívat.
Do oblasti entuziasmu lze zařadit i smysl pro humor, jež je znám jako koření života a může se stát neocenitelnou pomůckou v rukou pedagoga. Schopnost rychle a obratně reagovat na více či méně vhodné poznámky, připomínky či prohřešky ze strany studentů s lehkostí zmůže mnohem více než urážky, zloba nebo zbytečný křik. Dobrá nálada je základem pro tvůrčí atmosféru ve třídě. Dobrá nálada je jako podaná ruka ke spolupráci. Naopak špatná nálada učitele přenáší stejný pocit i na žáky a situaci ještě zhoršuje. Učitel nemá právo přenášet na své žáky své vlastní starosti a pokušení, která musí každodenně řešit a oni na nich nemají žádný podíl. Dobrá nálada však neznamená přizpůsobit své zvyklosti, mluvu a způsob jednání studentům. Žádný pedagog jim nepomůže, pokud sníží své nároky a budeme mít snahu stát se jim rovným. Musí existovat vzájemná úcta, které je základem pro rozumné a lidské jednání.
ODPOVĚDNOST
Učitel by měl v první řadě přijmout své zaměstnání s dostatečnou dávkou odpovědnosti, protože v současné době se v oblasti výchovy spoléhá především na školu, i když tento postoj společnosti není správný. Všeobecně vžitý názor, že za výchovu dítěte zodpovídá rodina je sice pravdivý, ale většinou neodpovídá realitě. V rodině se rozmohl liberální přístup ve výchově dětí, který se projevuje tím, že dítě není vedeno k plnění jakýchkoli povinností, rodiče mu kdykoli vycházejí vstříc buď aby nezlobilo nebo protože na něj nemají dostatek času. Ve svém důsledku se liberální výchova rovná výchově nulové. V tomto ohledu se spoléhá na školu a učitele, od nichž se očekává zázrak v podobě vybavení dětí základními hodnotami a oporami pro jeho budoucí život po vědomostní, praktické i etické stránce. Tento náročný úkol by bylo mnohem snazší splnit, kdyby rodina školu v její práci podpořila, což se ale také příliš často neděje a studenti často hledají oporu u rodičů, když mají pocit, že se k nim učitel choval nespravedlivě. Rodičům pak často stačí jednostranný pohled jejich dítěte, aby učitele odsoudili.
I přes všechny uvedené překážky má učitel jedinečnou možnost položit u svých žáků dobré základy pro jejich budoucí život a přispět tak k budoucímu chování a jednání svých žáků, na které samozřejmě působí i mnoho dalších vnějších vlivů. Není to snadný úkol a nelze očekávat stoprocentní výsledek.
Jednou ze základních metod je metoda příkladu, kdy se lidé navzájem učí jeden od druhého tím, že se pozorují a napodobují. A mladí lidé si stavějí svůj svět na základě vzorů, které vidí ve svém nejbližším okolí. Je nezbytné, aby měli z čeho vybírat. V rámci společnosti mohou sdílet všeobecně uznávané vzory a vzorce chování přenášené prostřednictvím státníků, vědců, umělců či význačných postav z historie. Pokud se mladí lidé v dnešní době snaží podobné vzory pro své jednání upřímně nalézt, mají těžký úkol. Většina umělců, státníků, vědců či jiných význačných příslušníků společnosti nežije podle pravidel morálního jednání a mnohdy si ani nepřipouští odpovědnost, kterou jako veřejní činitelé mají. Vytváří žebříček hodnot, které nejsou stálé a každý, kdo se jimi chce řídit, dříve nebo později odhalí jejich pomíjivost.
V tomto prostředí nestability a zmatku pak mladým nezbývá nic jiného, než hledat příklady pro jednání ve svém nejbližším okolí, kde se nachází i učitel. Když on zvládne být svým žákům dobrým příkladem v chování, mluvě či jednání, stojí u zrodu jejich dobrého a poctivého vystupování. Když si naopak zvolí druhou, v mnohém jednodušší metodu přizpůsobení se, jeho žáci přijmou tuto formu jako normální a budou se jí řídit, protože škola není místem, kde se žáci mají hýčkat, rozmazlovat a má se jim ve všem vyhovět. Není to ani místo, kde by si měli pouze hrát. Škola je prostor vyhrazený k tomu, aby se děti naučily pracovat na to, aby rostlo jejich poznání.
SPRAVEDLNOST
Velký řecký filosof Platón popisuje spravedlnost jako schopnost dát každému přesně to, co v dané chvíli potřebuje, schopnost nalézt správnou míru ve všem. Pro správnou výchovu studentů je spravedlnost nezbytnou ctností. Pedagog musí dokázat být objektivní ve svém hodnocení, aby na tomto základě dokázal spravedlivě ohodnotit připravenost, práci a snahu studentů. Nelze počítat s tím, že všichni lidé jsou zázračně nadaní na matematiku nebo že mají výjimečné jazykové schopnosti. Každý člověk je jiný a má i jiné předpoklady, jiné dovednosti, jiný přístup k práci. A úkolem učitele je odhalit a především podpořit právě tyto stránky jednotlivě u každého žáka, protože pak s nimi dokáže i správně pracovat, dokáže je dobře vést a dosáhnout i svého cíle, což je vzdělání.
Objektivnost je zlatým středem v hodnocení a neznamená ani tvrdost a neústupnost ani přílišnou mírnost a slabost ze strany učitele. Přehnané nároky a přísnost studenty demotivují, protože dospívají k přesvědčení, že i když mají snahu, nevede to k žádnému cíli. Mírný učitel je sám proti sobě, protože studenty nenutí k žádnému úsilí.
Na závěr už zbývá jen poslední otázka, která jistě napadne každého učitele, který se bude upřímně snažit rozvíjet uvedené ctnosti. Jak je to možné všechno zvládnout? Je vůbec v silách obyčejného pedagoga ovládnout tolik ctností? Odpověď zní: „ano“. Je to možné, pokud učitel bude ke svému povolání přistupovat s láskou a bude mít své žáky rád a zároveň bude milovat látku, kterou učí, aby ho nikdy nepřestalo bavit se v zdokonalovat. Pokud splní tyto podmínky, stane se skutečným filosofem neboli milovníkem pravdy a moudrosti. Když dokáže ke svému povolání zaujmout správný filosofický postoj, bude se rozvíjet nejen profesně, ale i lidsky a jeho práce mu nebude zátěží, ale skutečným potěšením.
Mgr. Petra Goliášová

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010