PŘÍNOS FILOSOFIE SVĚTU: Společnost a dějiny
>> středa 31. srpna 2011
Hovořit dnes o úloze filosofie ve společnosti se mnohým může zdát podivné. A požadovat, aby se filosofie stala hybnou silou se jeví jako čiré bláznovství. Přesto a nebo právě proto se pokusíme ukázat, že filosofické myšlenky jsou těmi, které pomáhají kulturnímu pokroku a rozvoji společnosti.
V představách o řízení společnosti panuje všeobecné přesvědčení, že jde především o praktické otázky – ekonomické, bezpečnostní, sociální, ekologické, … tedy záležitosti zcela mimo působnost filosofie. Ale je tomu skutečně tak? Samozřejmě, že o otázkách o výši daní, převodu státního majetku do soukromých rukou rozhoduje politik nebo ekonom – tedy praktik a nikoli filosof. Ale každé takovéto rozhodnutí sleduje určitý účel, smysl, k něčemu směřuje. Musí tedy nutně existovat cíl jehož chceme dosáhnout. Ale jaký cíl? Kam, nebo k čemu směřuje naše společnost? To jsou otázky jejichž zodpovězení je záležitostí filosofie. Právě ona se vždy snažila poukazovat na smysluplné cíle, vycházeje z pochopení faktu, že jsme lidé a dohromady vytváříme společnost – Lidstvo. Filosofie není prázdnou abstrakcí, ale hovoří o tom co je to člověk – co znamená být člověkem a jaké jsou lidské hodnoty, osvětluje otázku společnosti a postavení člověka v ní – definuje práva a povinnosti člověka, stejně jako práva a povinnosti společnosti – státu, ale nejen to – zamýšlí se nad posláním celého lidstva a světa. To co filosofie nabízí jsou elementární hodnoty ke kterým by měl člověk, společnost a svět směřovat. Možná se zeptáte proč? Odpověď je jednoduchá, protože následováním hodnot, na které se dále pokusíme poukázat, dochází k rozvoji jedince i společnosti, kultury i civilizace.
Dějiny lidstva ukazují na existenci kulturních či civilizačních hodnot na jejichž základě vznikaly různé civilizace, stoupaly k svému vrcholu, ale také zanikaly. Zde se pokusíme nalézt odpovědi na otázku, které jsou to ideje, hodnoty či principy jež vedly k společenské harmonii a blahobytu, k vrcholům kultury a civilizace. Pro snazší pochopení toho co budeme hledat je třeba vysvětlit pojmy kultury a civilizace. Pokud si nalistujeme tyto pojmy ve slovníku dozvíme se, že slovo civilizace pochází z latinského civis, neboli občan. Tento pojem, tedy jakési zobčanstvení úzce souvisí se společností a spravedlivým zapojením jedince do společnosti. Civilizace, civilizování pak představuje zavádění pevných hodnot, zákona, norem či řádu. Tedy jakési vytyčení mantinelů práv a povinností pro každého občana ve společnosti. Jde o přechod od chaotického společenského uspořádání k uspořádání organizovanému.
Pojem kultura také odvozujeme z latinského cultura ve všeobecném významu vzdělávání a zdokonalování vůbec. Jedná se o zušlechťování, pěstování a vzdělávání něčeho co je schopno vývoje k zlepšení. V našem případě tím myslíme jedince a společnost. Vidíme, že i kultura úzce souvisí se společností a jejím zájmem je její povznesení k něčemu lepšímu. Tedy co a kam chceme povznést? Je jasné, že společnost se nezlepšuje sama od sebe, ale jen prostřednictvím jedinců, kteří sami dosáhli jistého zdokonalení, vzdělání a tímto jsou schopni působit ve společnosti. Jejich působení spočívá ve schopnosti zřetelně formulovat a zavádět do praxe tyto skutečnosti. Jinými slovy, těžko bude zušlechťovat a vzdělávat společnost někdo kdo sám není zušlechtěný a vzdělaný. Toto zdokonalování se může odehrávat kdekoliv a v jakémkoliv oboru. Pro jednoduchost a zřetelnost vytyčíme čtyři oblasti, pilíře společnosti kde můžeme toto zdokonalování sledovat. Jsou jimi politika, věda, umění a náboženství, které s jistou schematičností zahrnují celé pole působnosti kultury.
A jakou roli v tom hraje filosofie? Pro odpověď se obrátíme ke kořenům ze kterých filosofie povstala. Samotný význam slova filosofie nám již dává jasné vodítko. Vycházeje z řeckého philos-sophos představuje lásku k moudrosti, neboli snahu, úsilí o nalezení pravdy či alespoň schopnost se jí co nejvíce přiblížit. Filosofie je tím co nám odhaluje směr a hodnoty o které máme usilovat a na něž se zušlechťování, zdokonalování člověka a společnosti zaměřuje. Ne nadarmo byla filosofie ve starověku zvána královnou věd, která zahrnovala a zastřešovala politiku, vědu, umění i náboženství. Je to filosofie, která hovoří o tom co je cílem práce politika, smyslem vědy, krásou v umění, božským a posvátným v náboženství. Pokusme se dále filosofii chápat v tomto širším smyslu, jako něco co vlastní nástroje k nalezení a obhájení skutečně kulturních hodnot. Takováto filosofie se může stát inspirací politiků, vědců, umělců a těch, kteří chtějí poodhalit záhadu boha.
Nástrojem ke kterému nás filosofie přivádí je naše inteligence – mysl, která má schopnost přemýšlet a odhalovat zákonitosti nejenom hmotné přírody, ale i společnosti, člověka a boha. Je to nástroj, který všichni vlastníme, ale ne zcela využíváme. Není to jen naše racionální mysl s různým stupněm IQ, ale především schopnost uvádět naše zkušenosti a poznatky do širších souvislostí, schopnost poučit se z chyb, nevidět vše okolo sebe jen ze svého egoistického stanoviska, rozlišovat skutečné od neskutečného, pravdu od lži, dosáhnout rozvahy. Takováto inteligence nikdy nemůže být chladná a kalkulativní, ale je vždy milující a plná lásky, která je milosrdná a všeobjímající. Projevením a cílem této vyšší mysli je snaha uskutečnit v životě a společnosti to co je smysluplné a správné.
Úlohou filosofie je, aby nás přivedla ke skutečně lidským a životaschopným hodnotám, které budou zprostředkovány, uvedeny do praxe prostřednictvím konkrétních kulturních forem. V tomto pohledu představují kultura a civilizace jedno a to samé. Není možné, aby existovala kultura bez civilizace, ani není možné, aby existovala civilizace bez kultury. Kultura i civilizace se rodí i umírají současně.
Pohled na současnost
Popsat současný historický okamžik není snadné, jelikož jsme jeho součástí a mnohé nám připadá samozřejmé až přirozené. Pokusme se však o určitý nadhled, který nám umožní pojmenovat globální charakteristiky doby a její hodnoty. Rozsah této práce nám však umožní pouze se jich letmo dotknout, skutečné zhodnocení a promyšlení je na každém z nás.
Pozitivní kulturní úsilí v každé době s sebou přinášelo pokrok, který spočíval ve zmírnění existenčního boje člověka. Výsledkem je vytvoření co nejpříznivějších životních poměrů. Ale vrcholným cílem kultury je mravní a duchovní zdokonalení jedince a společnosti, jež zpravidla může probíhat pokud jsou zajištěny existenční jistoty. V kultuře ve smyslu zdokonalení působí tedy vždy dvě síly: materiální a etická, neboli zušlechtění vnějších podmínek a vnitřní zdokonalení jedince a tím přeneseně i celé společnosti.
Jsme-li upřímní pozorovatelé, musíme konstatovat, že se stále více vzdáváme etického pojetí kultury a civilizace, které v minulosti bylo tím důležitějším aspektem kultury. V současnosti převažuje materiální kultura, ve smyslu rozvoje a zdokonalování toho co je hmotné, toho co lze zkonzumovat. Fenomén konzumní společnosti zasáhl i úroveň naší mysli. Pod tlakem informací konzumujeme předpřipravené myšlenky a názory, ale nepřemýšlíme o nich. Pod tímto tlakem ani nemáme čas přemýšlet. Čím dál tím více opouštíme duchovní či morální ideje a hodnoty, které nahrazujeme hodnotami a ideály z reálného, každodenního života. Takovými hodnotami, které dnes upřednostňujeme je například dlouhý a zdraví život, mladiství vzhled, rodina a moji nejbližší, materiální blahobyt. Abychom se pochopili – na těchto hodnotách není vůbec nic špatného, ba právě naopak. Ale pokud nejsou vyváženy duchovními hodnotami a cíli, jež dávají smysl životu, mohou vyústit v život sice dlouhý, ale prázdný. Práce je pro mnoho lidí pouhým zdrojem prostředků bez duchovní sounáležitosti se společností. Proč žijeme a pracujeme? Abychom si mohli užívat? Avšak není snad náš život úzce spojen se společností, přeneseně s celým lidstvem? Není tedy cílem člověka také kulturní a civilizační pokrok společnosti, lidstva? Odvážím se tvrdit, že tyto otázky jsou většině lhostejné, včetně mnohých, kteří řídí stát.
Na úrovni společnosti-státu jsou to především ekonomické a mocenské zájmy, které jsou v popředí. A tyto ekonomické hodnoty a zájmy jsou také tím jediným co jednotlivé státy dokáže sbližovat. Přes radostné hlasy politiků hlásající sjednocování světa, dochází pouze k ekonomickému sjednocení v jehož pozadí je přesto slyšet skřípání zubů těch menších a ekonomicky slabších. Ve společnosti neexistují duchovní ideje, které by ji mohli sjednocovat s ostatními sousedy. Nesdílejí se společné ideje, ale ekonomika. Současné státy se rozpadají ve vlnách sílícího nacionalismu a jedno-národnostní státečky zaplňují mapu světa. Jsou to velmi nebezpečné tendence, které často úmyslně posilují národnostní ideál nad etickými ideály. Jak nacionalistický ideál proniká do myšlení a chování jedince pochopíme když si uvědomíme jak silně se projevuje ve sportu, z jehož fanoušků může udělat běsnící fanatiky nenávidící vše co souvisí se soupeřovou národností či jen klubem. Ze sportovců se stávají novodobí hrdinové – gladiátoři, kteří jsou schopni zaplnit ulice svými obdivovateli.
Zrodily se separatistické tendence, kdy jeden národ nenávidí druhý, věřící v jednoho boha útočí proti lidem věřícím v jiného boha. Pro konkrétní případy nemusíme chodit daleko, stačí rozhlédnout se v Evropě. Můžeme se utěšovat myšlenkou, že nám se to nestane, že jsme jiní. Opravdu tomu věříme? Myslíme si, že tam žijí úplně jiní lidé než jsme my?
Máme za sebou století v jehož průběhu se vedly dvě světové války. V nastupujícím století nemáme sice světovou válku, ale střetáváme se s realitou války na mnoha místech světa, mnohde i s cílenou genocidou. Ano nemáme světovou válku, ale svět ve válce. V podstatě každý stát na světě je s někým ve válce, nebo podporuje válčící stranu. Paradoxem těchto válečných konfliktů je, že v nich umírá více civilistů než vojáků a ještě hroznější skutečností je fakt, že téměř polovina civilních obětí jsou děti! Co se to děje s naším civilizovaným lidstvem? Nastává nový středověk?
Ano, středověkých tendencí a hodnot si všímají mnozí myslitelé už téměř sto let. Avšak dnes jsou tak zřetelné, že si jich může všimnout každý přemýšlející člověk, který zná dějiny. Obecně se hovoří o úpadku morálních hodnot ve společnosti. V těchto dobách vždy nabývá na významu to co je bezprostřední, hmatatelné a to co nám může přinést okamžitý prospěch či potěšení. To vše je ještě umocněno konzumním charakterem naší společnosti, kde se všechno prodává, kupuje a vzápětí vyhazuje. V tomto obchodu je běžně možné koupit i morální svědomí člověka. Každý člověk přece má svoji „cenu“.
Korupce se stává běžným prostředkem k dosažení svých či skupinových zájmů. Nezáleží na kvalitách, ctnostech a dovednostech člověka, ale na tom, kdo dá víc. Politici proti tomu sice bojují, alespoň o tom stále slyšíme. Správně, vždyť mají v rukou moc i prostředky, jak tomu zabránit, ale ve výsledku je statistiky označují jako nejzkorumpovanější skupinu ve společnosti. Asi zapomněli, že jejich prací je také dávat příklad svým chováním celé společnosti. Jaké máme vůdce takoví jsme my sami. Nebo je to obráceně? Máme takové politiky jaké si zasloužíme? Asi bude platit obojí.
Ztratili jsme vztah ke státu, myslíme si, že nemůžeme stejně nic změnit. Jsme lhostejní k otázkám státu, města či obce. Je nám bližší košile než kabát. Mnozí jsou přesvědčeni, že spravedlnosti se stejně nedomohou. Soudy ve svých rozhodnutích nezajímají příčiny skutků, natož pravda. Často se hledá formální pochybení, které případ rozhodne. Ze státu se stává byrokratický aparát, který se vzdaluje lidem. Přeháním? Možná, ale zkoušeli jste někdy sami prosazovat a čestně bojovat za správnou či spravedlivou věc?
Můžeme nalézt zlepšení alespoň v ekonomickém a materiální stránce společnosti? I zde to není tak dobré, jak je to někdy předkládáno. Ve skutečnosti existuje málo opravdu bohatých a existenčně zajištěných lidí, ale je stále více chudých. Mnoho z nás má často problémy jak finančně vyjít. Začíná se šířit strach z nedostatku práce, bojíme se, abychom nepřišli o práci, protože je stále těžší ji pak najít. Mládež neví zda najde po škole práci v oboru, který vystudovala. Je čím dál méně práce pro starší občany. Hovoří se o deseti procentní nezaměstnanosti jako o něčem běžném, ale pokud každý desátý člověk onemocní chřipkou, bije se na poplach před hrozící epidemií. Jak to, že společnost nemá práci pro ty kteří chtějí pracovat? A to ještě nehovořím o tzv. rozvojovém světě.
Začínáme se bát druhých lidí, máme strach před přistěhovalci, aby nám nevzali práci. Bojíme se jiných názorů a náboženských přesvědčení, než máme my sami. Odsuzujeme vše co je odlišné ať je to barva pleti nebo myšlenka. Více se uzavíráme do svého soukromí a trpíme osamělostí a neschopností navázat opravdový citový vztah. Nechceme se k ničemu zavázat, máme strach před odpovědností. Z takovéhoto odcizení se vůči druhým lidem a společnosti povstává odlidštění a nehumánnost, která se často projeví jako nelidské až bestiální chování. V poslední době často žasneme čeho je člověk schopen v tom negativním smyslu.
Mohl bych pokračovat jednotlivými projevy středověkého chování jako je únik před realitou světa prostřednictvím drog, anarchie, vandalství a zvyšující se brutalita, dětská zločinnost, pornografie, promiskuita, rasismus, neúcta k druhým lidem a jejich práci, neúcta či lhostejnost k živým bytostem a přírodě, pověrčivost a víra v zázračnou moc různých šarlatánů, úpadek jazyka a slovní zásoby, která je stále chudší a obhroublejší. Slova ztrácí význam a díky tomu propaganda a manipulace nahrazuje pravdu, city člověka zamrzají stejně jako schopnost komunikace, zvyšující se počet psychických onemocnění a sebevražd…
A filosofie? Ta přestala přijímat společenské podněty, ztratila zájem o životní problémy člověka. Tím se odtrhla od reálného světa a ztratila možnost ho ovlivňovat. Přestala dávat impulsy, které by pomáhaly kulturnímu pokroku. Z filosofů se stali spíše historikové filosofie a učenci, než lidé kteří žijí a uskutečňují své myšlenky. Filosofie tak ztratila funkci strážce, který nás udržoval bdělé, protože sám usnul a lidstvo přestalo zápasit o svoji kulturu.
Je samozřejmé, že nelze vidět svět jen takto jednostranně, existují i pozitivní elementy, ale není možné si zakrývat oči a uši před těmito sílícími charakteristikami. Doufám, že někoho, kdo dočetl až sem tyto skutečnosti přivedou k zamyšlení. A to je také mým cílem: probudit přemýšlení. Středověk nikdy nenastává okamžitě, ale plynule, bez povšimnutí. Vždy je to doba zahrnující několik generací, takže za jeden život těžko postihneme nějaké podstatné zhoršení. Pokud však budeme lhostejní k tomu co se děje okolo nás, středověku se naši potomci nevyhnou. Úpadek kultury není chybou společenského systému či institucí, ale nás jako jedinců. Etické hodnoty se uplatňují pouze prostřednictvím jedince. Stát a jeho instituce selhávají pokud v nich nepůsobí kulturní duch prostřednictvím etických osobností.
Pohled do minulosti
Po nelichotivém a pro někoho možná příliš jednostranném zhodnocení současnosti se podíváme do minulosti, abychom nalezli kulturní impulsy, které mohou obohatit současnost. V tom, co již lidstvo prožilo, lze najít okamžiky hrůzy i krásy, nejistoty i blahobytu. Jedny i druhé měly své příčiny, které je vyvolaly. Existují principy, které umožňují, aby lidé žili svobodně v míru a blahobytu? Kdo z nás by nechtěl žít v době kdy se neválčí, kdy se nemusí obávat o své existenční jistoty, kdy není pronásledován za své přesvědčení? Co vedlo v minulosti k takovým okamžikům? Co tehdy dělali ti, kteří vládli? Existují zásady, které se neustále potvrzovaly jako správné? Jsme schopni je najít a přijmout bez stranické předpojatosti a řevnivosti?
To jsou otázky na které by měla odpovědět historie i filosofie současně. Bohužel historie dnes sbírá fakta a teorie, které zřídka kdy zhodnocuje ve formě jasného poučení. A pokud zapátráme ve své paměti po tom co zůstalo z dějepisu lidstva v naší hlavě, vzpomeneme si především na války, bitvy, krveprolití, mocenské intriky, zločiny… Jak to? Copak toto je historie? Co je to za trend, který se projevuje ve všech masmédiích, jež jsou přitahovány a dávají hlavní prostor všemu katastrofálnímu, deviantnímu, zločinnému a tím pádem senzačnímu? Není to však jejich problém, ale náš. Stejně jako supy neodolatelně vábí mršina, tak i naši pozornost upoutávají tato témata. Věci skandální a nemorální jsou ve větší oblibě než věci prosté a normální. To je také jedna z charakteristik úpadku a středověku.
Je zapotřebí obrátit způsob uvažování a zaměřit se v rámci historie na doby harmonie, soužití, jednoty a bratrství. Pochopit hnutí mysli velikánů lidstva, kteří toto dokázali uskutečnit. Je nezbytné začít interpretovat dějiny kulturním způsobem, tak jak to požadoval Voltaire. Ukazovat úspěchy lidského ducha, abychom se z nich vzali příklad pro řešení problémů současnosti. To je úkol filosofie dějin.
V lidské minulosti se nacházejí duchovní poklady, které nesmíme jen přebírat, třídit, archivovat a zamykat do trezorů jako to děláme s hmotnými artefakty. Nejsou to teorie, ale životní zkušenosti mnoha generací, které byly ověřeny v praxi a lidem přinesli mnoho pozitivního. Nesmíme zapomenout na minulost, jinak se budeme chovat jako člověk, který ztratil paměť. Nepoučíme-li se v tom dobrém budeme se chovat jako hlupák bez inteligence, který neustále opakuje ty samé chyby.
Zaměřme se na převládající hodnoty v historických okamžicích různých civilizací, které vedli k delším obdobím blahobytu. Nebudeme zacházet do podrobností, ale ukážeme některé principy či filosofické myšlenky, které mohou sloužit jako vodítko k dalšímu zkoumání.
Egypt, je výjimečný dlouhou dobou existence jedné civilizace založené na stejných hodnotách a náboženství. Doba jeho trvání, řekněme minimálně 3000 let je delší než doba po kterou se doteď rozvíjí civilizace evropská. Egypt nebyl nikdy otrokářskou společností a tento pohled je již mnohými historiky opuštěn. Společenská uspořádání založená na nesvobodě a útlaku jsou tak nestabilní, že rychle pomíjejí – což není případ Egypta. Naopak v obdobích jeho vrcholu, která jsou běžně označovaná jako stará, střední a nová říše se jedná o společnost zakládající si na rovnosti a svobodě všech občanů – mužů jako žen, tak i přistěhovalců. Civilizačních vrcholů bylo vždy dosaženo dodržováním tradičních hodnot založených na řádu bohyně Maat – spravedlnosti. Stejně jako jednotlivé úpadky, kterými Egypt prošel byly způsobeny úpadkem v prosazování tohoto řádu. Morální hodnoty přímo vycházely z náboženství, které se nikdy nestalo dogmatickým, ale odráželo zákony Přírody. Vedení společnosti bylo hierarchicky uspořádáno a založeno na duchovních i odborných kvalitách úředníků. Vůči okolním státům Egypt proslul uměním komunikace a diplomacie a válka byla vždy krajní řešení.
Indie, je nám známa filosofickým myšlením a můžeme jen žasnout co bylo řečeno a promyšleno již před mnoha tisíci lety. Zastavme se v době panování krále Ašóky (274 – 236 př.n.l.), zvaného jako ten jenž usiluje o blaho svých poddaných. S dobou blahobytu a míru je spojeno jeho zřeknutí se válek a příklon k hodnotám, které bychom dnes mohli nazvat humanismus. Zahrnující lidskou důstojnost, přátelství a štědrost, která byla založena na znalosti potřeb lidu. Je znám jeho výnos, aby se všemi lidmi bylo zacházeno jako s jeho dětmi, myšleno doslova. Vůči lidem, ale i zvířatům a rostlinám vždy přistupoval se snahou aktivně pomoci. Proslul náboženskou tolerancí a snášenlivostí, protože je milné věřit, že stabilitu může zaručit jen jedno náboženství. Náboženství obecně připisoval civilizační aspekt, který pozvedá společnost. Bojoval proti bezbožnosti a lži. Jeho úředníci měli právo ho kdykoliv vyrušit. Jeho vláda byla vládou rozumu, ne meče.
Čína, za její rozkvět můžeme nejspíš vděčit geniálnímu císaři T’ai-Tsungovi (vládl 627 – 650 n.l.), který se po sjednocení Číny vzdal válek a začal usilovat o mír. Kulturní vzestup započal šetrnou politikou státu, omezením výdajů na armádu, snížením daní a zmírněním přísných zákonů. Sám vynikal skromností. Obklopil se výjimečnými poradci, jež vybíral podle morálních kritérií. Spravedlivě dbal o blaho lidu. Tento vývoj byl korunován v 8 st. n.l., který přivedl Čínu k plnému rozkvětu jenž trval až do 18 st.n.l. Byl započat zavedením morální Konfuciánské doktríny do státní správy. Každý kdo myslel, že má schopnosti se mohl přihlásit a stát se úředníkem. Musel však projít systémem státních zkoušek, které byly založeny na znalosti konfuciánských spisů, dějin, básnictví, dobré paměti a především na schopnosti řešit sporné etické otázky a vytvořit si vlastní názor a písemně ho zformulovat a obhájit. Kvality úředníka byly založeny na jeho charakteru, znalostech a úsudku. Kdo usiloval o nejvyšší místa ve státní správě byl nucen učit se celý život. Třetí a poslední zkouškou v hlavním městě, která trvala 3 dny, prošli skutečně jen ti nejlepší. Mnozí zemřeli stářím dříve než dosáhli kvalit, aby byli schopni závěrečnou zkoušku absolvovat. Pokud někdo neuspěl mohl se znovu pokusit příště, počet opakování nebyl omezen. Je to způsob vlády, který nastolil dlouhou epochu spravedlnosti, založené na schopnostech, vzdělání a morálce člověka. Nemohu si zde odpustit poznámku, že více než politické strany a jejich věčné hašteření potřebujeme vzdělané a morální úředníky či vládu, které jde o prospěch celku.
Řecko, jeho vzestup počíná Solónem (640 –558 př.n.l.) a jeho zákony, díky nimž byli zrušeny dluhy, byli propuštěni otroci, kteří se jimi stali díky zadlužení, prohlášena amnestie, reformovány daně. Spravedlivě byly ustanoveny zákony, které měřili všem stejně. Tento mudrc, který se v Athénách ujal téměř diktátorské moci, poté co provedl změny a předal vládu „lidu“ se vrátil do Egypta, aby pokračoval ve svém vzdělávání. Mohla nastat epocha athénské demokracie spojená s kulturním rozmachem za doby Perikla (500 - 429 př.n.l.). Zde můžeme pozorovat důležitost jasných cílů a vize budoucnosti. To vše korunované řeckou filosofií a uměním, které stále působí a ovlivňuje člověka. Stejně tak si můžeme všimnou úpadku Řecka spojeného s úpadkem hodnot, korupcí, pokleslou morálkou, válkami a sofistickým relativizováním. Přesto tato helénská civilizace zanechala tak silný kulturní impuls, že z něj v renesanční době povstala celá Evropa.
Řím, který převzal řecký kulturní odkaz, rozvinul ho a dokázal ho obohatit schopností soužití mnoha národů pod civilizačním ideálem jednoty. Za vzestup Římského impéria vděčíme Augustovi (63 př.n.l. –14 n.l.), který odmítl stát se císařem, ale přijal titul Princeps – tedy první občan a služebník státu. Následovalo dlouhé období míru Pax Augusta, založené na jeho úžasné snaze sjednotit lidi různých ras, přesvědčení a jazyků. Vyhlásil svornost jako nejrozumnější, nejkrásnější, nejhumánnější a nejopravdovější hodnotu. Sám byl zván bezúhonným, žil velmi skromně, odmítal jakékoliv výstřednosti ač navenek byl štědrým vládcem, kterému leželo blaho lidu na prvním místě. Nikdy nestrpěl korupci a neschopné úředníky, kamkoli přišel tam zavládla spravedlnost. Zavedl účinnou administrativu jež byla podpořena novými zákony jako byl zákon proti zneužití úřadu či zákon proti přehnanému přepychu. Byl šetrným vládcem, který se postaral o průhlednost státních financí a svobodu náboženského přesvědčení. Zrodil se ideál světoobčana – je lhostejné jakým mluví jazykem, v jakého boha věří, protože jeho domovem je celý svět, spojen svorností s ostatními. To jsou ideje Římského impéria, které se stalo nositelem a vědomým šiřitelem kultury a civilizace. Po Augustově smrti následovala řada „slabších“ císařů, ale Řím se opět dočkal moudrých vládců v podobě Nerva, Trajána, Hadriána a Marka Aurelia, kteří vládli téměř jedno století: do roku 180 n.l. Důležité bylo, že předchozí císař vždy ustanovil svého nástupce, prostřednictvím adopce. Tak se zabránilo po delší čas mocenským bojům. A adopční princip se stal zárukou, že moc přešla do rukou toho nejschopnějšího. Nakonec i Řím podlehl rozkladu a padl. Ale jen omezenec soudí tuto civilizaci podle jejich úpadkových forem. Řím padl, protože byl kdysi veliký. Běda těm národům, které nikdy nebudou mít možnost padnout!
I když bychom mohli pokračovat ve výčtu kulturních vrcholů mnoha národů, obrátíme svůj pohled na druhou stranu časové osy. Budoucnost se vždy rodí z minulosti, procházeje nepatrným okamžikem současnosti. Díky tomu a znalosti historických momentů lze jasně vyvodit kam směřujeme. Nechceme vytvářet temné vize, ale směr, kterým se naše civilizace ubírá není možno udržet příliš dlouho. Naše Země je uzavřený systém, který se musí jednou zákonitě vyčerpat pokud míra konzumu bude neustále narůstat. Naše generace se toho jistě nedožije, ale v budoucnu se rýsují dvě základní krajnosti.
Ta první, katastrofická končí kolapsem globální ekonomiky, sociálními bouřemi, eventuálně válkami o zdroje, což vyústí v hluboký úpadek všech civilizačních hodnot. Mnoho bude ztraceno a zapomenuto. Jde o nejtvrdší dopad na samé dno středověku, který však pročistí mysl lidí, aby mohla nastat další renesance – znovuzrození kulturních a civilizačních idejí lidstva.
Ta druhá, optimistická spočívá v časném rozpoznání nebezpečí, přirozené změny myšlení lidí a příklon k jiným hodnotám. Státy i lidé začnou spolupracovat jako jeden organizmus, kterým ve skutečnosti jsou – a to lidstvem. Na základě obrovských investic a tím pádem i obětí dojde k zvrácení pádu, zachování doposud vydobytých kulturních hodnot. Zrodí se nová civilizace, nové společenské uspořádání, jehož principy a hodnoty nám budou velmi vzdálené a možná dnes nepochopitelné.
Mezi těmito dvěma krajnostmi se nachází celá škála možností budoucího vývoje, které lze těžko předpovídat. Ale v současném okamžiku to není podstatné. Důležité je uvědomit si, pochopit a přijmout historická fakta. A to je povinností filosofie a všech přemýšlejících lidí, kteří se snaží hledět do vzdálenější budoucnosti než jsou politická volební období.
Na základě minulosti se snažme opřít o to nejlepší, vidět vrcholy, a ne propasti. Snažme se vzpomenout na velké lidi a ne na šašky, vzpomenout na velké triumfy, a ne na porážky. Musíme v sobě probudit filosofické schopnosti, aby se filosofie znovu pozvedla a stala se hlasatelem lidských hodnot. Ona musí vytvořit nový pohled na svět a zformulovat nový světový názor, který bude optimistický a etický, schopný vytvořit kulturní impuls.
Chápejme politiku jako umění i vědu, protože se dotýká toho nejchoulostivějšího – člověka. Kdo chce být politikem musí mít nadání a musí se dlouho učit tomuto umění a vědě. Stejně jako jeho charakter musí být z ryzího zlata, pohleďme na období blahobytu a etické vlastnosti vladařů. Nezáleží na formě vlády, ale na morálních charakteristikách těch co vládnou. Dnes v politice těžko najdeme dlouhodobé cíle a etické ideje k nimž se směřuje. Pokusme se je zformulovat. Navraťme spravedlnost na čelo žebříčku společenských hodnot. Pro společnost není nic horšího než když občan pociťuje nespravedlnost vůči sobě ze strany státu, nebo se jí nemůže domoci. Existence spravedlnosti je základní podmínkou vedoucí k blahobytu. Přirozeně z ní vyplyne obchodní etika, bez korupce. Každý v ní nalezne oporu a jistotu.
Věda se stala předmětem velkého kolotoče peněz, jehož cílem není pomoci člověku, ale na prvním místě je zisk. Nebojuje se za lidstvo, ale za zájmy bohatých skupin. Mezi vědce se musí vrátit spolupráce a spojenectví, odstranit rivalita a konkurence. Cílem vědy se musí stát skutečná pomoc lidem, nejen v tom materiálním. Vědec musí z poznání zákonů vyvozovat světové názory, jež pomáhají kulturnímu pokroku.
Umění zapomnělo na svůj smysl přinášet krásu, která je schopna povznášet člověka, dotknout se jeho srdce a zušlechtit ho. Umělec není excentrik, který musí být za každou cenu originální. Podstatné je zda dokáže zprostředkovat archetyp krásy, pochopitelnou a kulturní formou.
Náboženství roztříštěné do mnoha církví a sekt ztratilo schopnost sjednocovat lidi navzájem mezi sebou. Naopak je vidět střety mezi jednotlivými frakcemi a neschopnost různých církví se domluvit na duchovním základě. Fundamentalistické a extrémní projevy některých náboženských sekt šíři strach mezi lidmi, kteří pak v důsledku toho odmítají vše co je duchovní. Je nutné oddělit to co je církevní od náboženského. Pochopit existenci záhady, která převyšuje mysl člověka. Navrátit mezi lidi toleranci a snášenlivost k různým přesvědčením a vírám skrze které se tato záhada projevuje.
Vidíme, že pokud budeme vycházet z již ověřených a v minulosti vyzkoušených principů není složité formulovat nové ideje. Zásadní problém se nachází v jejich obhájení v rámci současnosti. V logické, pochopitelné a smysluplné prezentaci způsobem, která se stane přijatelnou pro většinu lidí. Nelze je však lidem nařídit ani je vtlouci do hlavy natož jim nějakým zázrakem navodit jiné myšlenky než mají. Co tedy udělat?
Ing. Leoš Flaitingr
Read more...
