PF 2013

>> pátek 21. prosince 2012


Read more...

Ze života filozofů: Synesios z Kyrény

Tento neoplatonský filozof, básník a rétor se narodil v roce 370 v Kyréně (starověká řecká osada, později římská provincie, dnešní Libye) v urozené a bohaté rodině. Za vzděláním odchází do hlavního města Egypta Alexandrie. Na této významné křižovatce náboženství, filozofií, věd a umění Východu a Západu se setkává s Hypatií, proslulou filozofkou, na jejíž přednášky sem přijíždějí posluchači až z Říma nebo Athén. Tato žena je přední osobností Múseia (vysoké alexandrijské učení) a neoplatonské školy, která je otevřena všem zájemcům o hledání pravdy bez ohledu na jejich politické přesvědčení či víru.

Neoplatonská filozofie dokáže sjednotit sílící křesťanství s antickými i východními směry a rozvíjí skutečné bratrství mezi milovníky moudrosti, kteří se neúčastní útoků ani střetů mezi věřícími odlišných náboženství, jež v této době sílí. Napětí a tendenci k nesnášenlivosti navíc podporuje konflikt mezi Cyrilem (křesťanský vůdce, později alexandrijský biskup) a Orestem (římský prefekt, představitel světské moci), který nakonec vyústí v roce 415 v krutou vraždu Hypatie.

Nyní však Hypatie seznamuje Synesia s matematikou, astronomií i neoplatonskou filozofií, a ten se stává jejím nejlepším žákem. Podílí se například na vytvoření astrolábu (přístroje, který umožňuje napodobit pohyby nebeských těles). V jednom z dochovaných dopisů (je jich celkem 156), který píše svému příteli Herkulianovi (pozdější prefekt Konstantinopole), vzpomíná Synesios na svůj příjezd do Alexandrie a setkání s Hypatií takto:

Homér popsal výhody, které Odysseus svým cestováním získal: viděl města a seznámil se s myšlením mnoha národů, a že lidé, které navštívil, nejenom že byli nevzdělaní, ale byli to pouze kyklopové. Jak opojně by tedy poezie zpívala o naší cestě, na které nám bylo dopřáno zažít takové nádherné věci, až se nám zdály být neuvěřitelné? Na vlastní oči jsme viděli a na vlastní uši jsme slyšeli ženu, která oprávněně dohlíží na taje filozofie.“ (Dopis 137)
Hypatie vede své žáky k tomu, aby milovali a hledali opravdovou moudrost, ne pouhé teoretické vědomosti oddělené od světa, ve kterém žijí. Tato cesta vyžaduje fyzickou i psychickou čistotu a snahu probudit rozvahu, která se projeví v konkrétních činech člověka. Cílem neoplatoniků je dosáhnout moudrosti rodící se s poznáním pravdy. Tato moudrost se nachází nad všemi dogmaty, magií a pověrami, je to "zářné dítě rozumu" (Dopis 139). Synesios píše, že „Žít podle rozumu má být cílem člověka.“ (Dopis 137) a nabádá Herkuliana k tomu, aby „dál odkrýval vidění, jež je ukryto v nás“ (Dopis 139).

Synesios si zamiloval neoplatonskou filozofii natolik, že se jí nevzdá, ani když bude později jmenován biskupem. Po návratu z Alexandrie do Kyrény jej čeká další cesta. V roce 399 se vydává do Konstantinopole, aby zajistil pro své rodné město daňové úlevy. Zároveň zde pronáší na císařském dvoře řeč Peri basileias (O vládě), ve které se s odvahou vyjadřuje kriticky o chování císaře Arkadia a promlouvá o správném způsobu vlády. O vnitřních poměrech a skrytých intrikách na císařském dvoře vypráví také formou mytologických příběhů ve svých Egyptských povídkách. Z Konstantinopole se vrací po třech letech a o rok později se žení s křesťankou, se kterou má tři syny. Dvakrát úspěšně organizuje obranu svého města proti barbarským nájezdníkům a v roce 411 ho jeho spoluobyvatelé nabádají k tomu, aby se dal zvolit jejich biskupem, i když sám v té době není ani pokřtěn. Synesios nakonec souhlasí, ale pouze pod podmínkou, že bude moci i nadále žít se svou ženou a zůstane věrný neoplatonské filozofii, která není vždy zcela v souladu s učením církve.

Hlavním dílem Synesia je Dion neboli o životě podle jeho vzoru, v němž dokonale spojuje filozofii s rétorikou a brání klasickou vzdělanost proti útokům mnichů: „Filozof nesmí být nevzdělaný, musí být Helénem v plném smyslu tohoto slova, to znamená, že musí znát celou klasickou literaturu. Přál bych si, aby bylo v naší povaze být schopný neustálé soustředěné kontemplace, poněvadž je to však zřejmě nemožné, chtěl bych občas dosahovat nejvyšších vrcholů a občas sestupovat k lidské přirozenosti, účastnit se radosti a krášlit život veselou myslí. Jsem si vědom toho, že jsem člověk a ne bůh.“
  Synesios chápe nedokonalost člověka, ale zároveň ví, že lze v sobě probudit božský prvek a dotknout se věčnosti. Nesouhlasí s odkrýváním velkých pravd širokým masám, aniž by o ně lidé sami usilovali, ale ani se zaníceným a netolerantním přístupem některých křesťanských mnichů. Nejhlubší pravda a moudrost má být přístupná těm, kteří jsou na ni připraveni a dokáží ji správně použít. K tomu je zapotřebí prokázat morální čistotu, skromnost a velké úsilí na cestě za cílem, který je zahalen rouškou tajemství.

Údaje o konci života Synesia se rozcházejí, hovoří se o letech 412 - 415. V každém případě je tento moudrý muž příkladem toho, že víra s věděním nejsou v rozporu, ale naopak se na cestě k moudrosti vzájemně doplňují, jak je vidět i v devíti dochovaných hymnech psaných dórským dialektem, v nichž Synesios krásně propojuje neoplatonské a křesťanské ideje. I v roli biskupa zůstává do konce života na prvním místě filozofem.

Jana Kučerová

Použitá literatura:
Pollard Justin, Reid Howard: Vzestup a pád Alexandrie, DEUS, Praha 2008.
Vavřínek Vladimír: Encyklopedie Byzance, Libri, Praha 2011.
Zástěrová Bohumila a kol.: Dějiny Byzance, Academia, Praha 1992.

Read more...

>> středa 21. listopadu 2012

Ze života filozofů: Buddha

Narodil se jako Siddhártha Gautama v Kapilavastu 564/3 př. n. l. a zemřel 13. října 484/3 př. n. l. v Kušinagaře. Podle théravádové tradice žil v letech 623–543 př. n. l. Pocházel z královského rodu Šákjů, a později je proto nazýván Buddha Šákjamuni. Jeho otec Suddhódana byl vládcem země. Podle legendy se královně Máje před početím syna zdálo, že jí do pravého boku vstoupil Bílý slon, což bylo věštci vyloženo jako znamení zrození výjimečného člověka. Matka ho porodila během cesty z Kapilavastu do rodného domu v háji u nepálské vesnice Lumbiní. Sedm dní po porodu zemřela a její sestra Mahápradžápatí Gautamí, která měla syna jen o pár dní mladšího, Siddhártu adoptovala. Celé dětství a mládí prožil v přepychu a pohodlí. V šestnácti letech se oženil s dívkou Jašódharou.

Tradice vypráví, že v pohodlí a bohatství paláce nenacházel klid, a proto ve 29 letech odešel z domova, aby nalezl způsob, jak zbavit lidi utrpení. Před odchodem prožil tři setkání, která mu ukázala strastiplnost a pomíjivost lidské existence. Na svých cestách po Kapilavastu se setkal se starým mužem, zkrouceným bolestí, neduživým, vrásčitým, s námahou se pohybujícím. Poznal také nemocného, bezmocného ve své bolesti a odkázaného na pomoc a milosrdenství druhých a nakonec jej ranilo setkání s pohřebním průvodem a konfrontace s mrtvým a smrtelností. Poznává, že ani on, ani nikdo jiný, nemůže uniknout stáří, nemoci a smrti. Rádža Suddhódana se snaží vyplnit všechna přání svého syna. Siddhárta ale po setkání se šramanou (mudrc, asketa) odchází do bezdomoví, aby nalezl lék na lidské utrpení.
Protože jej ranilo poznání pomíjivosti, v následujících 6 letech se plně věnoval hledání toho, co je věčné, co nepodléhá zákonu cyklů. Setkával se s různými učeními, ale žádné mu nedalo odpověď na jeho otázku. Gautama se připojil ke šramanům Árádovi Kálámovi a Udrakovi Rámaputrovi, učitelům vysvobození, a brzo jejich učení uskutečnil. Poté odešel mezi potulné učitele, kteří se snažili dosáhnout vysvobození prostřednictvím extrémní askeze, a sám trýznil své tělo ve snaze osvobodit duch. Téměř zemřel, aniž by dosáhl osvobození od utrpení, a to ho přivedlo k pochopení nesmyslnosti této cesty.

K poznání pravdy a probuzení dospěl během meditace pod stromem Bódhi. Zjevil se mu démon Mára a sliboval mu moc, slávu a bohatství, když se vzdá svého úsilí. Gautama vytrval a nalezl východisko z koloběhu zrození a smrti, cestu nad askezí i luxusem, Zlatou střední stezku, a stal se Buddhou - Osvíceným. Poznal Čtyři vznešené pravdy, které poprvé sdělil svým druhům asketům v Gazelím parku Isipataně u Benaresu. První pravda popisuje situaci člověka: zrození, stárnutí, nemoc, umírání jsou utrpení; zármutek, nářek, bolest, nespokojenost a neklid jsou utrpení. Druhá pravda popisuje příčinu utrpení jako žízeň po smyslové radosti, žízeň po životě. Třetí pravda je o zániku utrpení, o zániku žízně. A toto se uskuteční prostřednictvím čtvrté pravdy skrze následování Osmeré ušlechtilé stezky. Tato zahrnuje rozvíjení a dosažení správného úmyslu, názoru, řeči, jednání, způsobu života, snahy, bdělosti a soustředění. Při řeči v Benáresu asketa Kaundija jako první dosáhl probuzení a později i ostatní čtyři asketi a zrodila.
 V následujících 45 letech Buddha putoval a šířil své učení mezi lidmi. V 80 letech těžce onemocněl, ale ani silné bolesti neovlivnily jeho jasnou mysl. V háji u Kušinagarí si vybral místo, kde chtěl zemřít. Po Gautamově smrti bylo jeho tělo spáleno na hranici a rozhodnuto, že ostatky se rozdělí a zřídí se náhrobky - stúpy na Buddhovu památku.
Buddha sám nic nenapsal, ale jeho slova a myšlenky nám uchovali jeho následovníci, kteří je uspořádali do Tří košů – Tripitaka, které tvoří buddhistický kánon. Učení se od doby svého zakladatele rozvíjelo a vyrostlo ve strom s mnoha větvemi, které již po 2500 let naplňují smyslem život milionů lidí, kteří se snaží dosáhnout vnitřní harmonie a souladu s lidmi i světem.
Ing. Miroslav Huryta

Použitá literatura:
Rudolf Janíček, Slunce orientu, Santal, Náchod 1996.
Kozák Jan, Ašvaghóša, Bibliotheca gnostica, Praha 2005.
Lesný Vincenc, Dhammpadam, Symposion, Praha.
Filipský Jan; Liščák Vladimír; Heroldová Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vydání, Votobia, Olomouc 1996.

Read more...

>> středa 7. listopadu 2012

Ze života filozofů: Thales z Mílétu

Thales Mílétský je hlavním představitelem tzv. Mílétské školy ze 7. – 6. století př. n. l., která patří mezi filozofické školy předsokratovské. Byla pro ni charakteristická témata zkoumání, která se zaměřovala na univerzum, jeho vznik, složení a vývoj. Zachovalo se velmi málo původních textů, a navíc první řečtí filozofové používali jazyk plný symbolů a výrazů, jejichž správný význam nemusíme vždy odhalit. Proto se někdy může zdát, že mluví o odlišných věcech, ale spíše by se dalo říci, že mluví různým způsobem a z různých pohledů o věci jediné, o Univerzu neboli Přírodě.

Život
Thales žil pravděpodobně v letech 624 – 547 př. n. l. Pocházel snad ze starobylého rodu Thélidů, který se po generace věnoval kněžství. Podle některých teorií má jeho jméno kořeny ve jméně Thalassa, což byla babylónská bohyně prvotního moře, která dala život všem bytostem.

Thales se vzdělával v Babylónských iniciačních centrech a v Egyptských chrámových školách. Studoval matematiku a geometrii, které později používal při plánování řeckých staveb. Vynalezl metodu měření vzdálenosti lodí na moři pomocí součtu podobných trojúhelníků.

Důležitou a oblíbenou činností pro něj bylo pozorování hvězd. Jednou dokonce sklidil posměch, když při takovém pozorování spadl do díry na cestě. Spoluobčané se mu smáli, že sice vidí do nebe, ale nevidí na cestu před sebou. Nicméně byl znalcem astronomie a astrologie a je známo, že s pomocí svých vědomostí předpověděl zatmění Slunce, k němuž došlo při bitvě Médů a Lýdů 28. 5. 585 př. n. l., a sestavil astronomický kalendář s chronologickými předpověďmi pro námořníky.
Díky předpovědi o dobré sklizni oliv zbohatl, neboť si pronajal všechny lisovny oliv ve městě. Říká se, že tím chtěl ukázat, jak je užitečné být filozofem i v praktickém životě, že moudrost a poznání přispívají tomu, aby člověk dosáhl úspěchů i ve věcech každodenních.

Jako velký filozof měl ve svém městě politický vliv, protože si svými pevnými zásadami a příkladným životem vytvořil respekt a úctu svých spoluobčanů. Dokonce je dokázal sjednotit v boji proti Lýdům a Médům, a tak si město udrželo vlastní nezávislost.

Učení
Thaletovy texty se bohužel nezachovaly. Krátké úryvky, které máme k dispozici, pocházejí z děl pozdějších autorů (především od Aristotela), kteří Thaleta citovali a komentovali jeho dílo. Některé základní myšlenky jsou tyto:

1) Počátkem všech věcí je vlhkost.
Vlhkost nebo voda je zde chápána jako alchymistický element, jako jeden z prvků, z nichž je stvořen svět. Představuje prvotní vody oceánu (jako Nun v Egyptě, Tiamat v Babylónu), které prostupují všechny věci, a tak jim dávají život. Někdy je tato voda spojována s vitalitou a principem plodnosti.
2) Svět je plný bohů, duší a démonů.
Thales popisoval svět jako místo prostoupené bohy, duchy a démony neboli neviditelnými entitami na duchovních úrovních, které se nacházejí v nitru všech věcí a bytostí. Tato myšlenka je známá jako hýlozoismus, život ve všech věcech nebo (jak říkali antičtí mudrci) bůh ve všech věcech. Chápali tak univerzum jako živou bytost a všechny jeho části stejně živé, protože v každé z nich se nachází jiskra života (nebo boha).

V současnosti používáme jednu důležitou matematickou pomůcku, kterou známe jako Thaletovu větu: "Všechny obvodové úhly sestrojené nad průměrem kružnice jsou pravé." Ačkoliv ji znali už Babylóňané a Egypťané, u kterých se Thales učil, on se zasloužil o to, že se začala používat mnohem více.

Thales byl vždy považován za prvního a největšího ze sedmi řeckých mudrců. A obyvatelé Mílétu si ho velmi vážili a věnovali mu pomník s větou, kterou pronesl, když umíral:
„Velebím Tě, ó Die, neboť jsi mne přiblížil k sobě. Jelikož jsem zestárl a nemohl jsem vidět hvězdy ze Země.

Thales je dodnes známý především pro své matematické objevy, ale toho všeho dosáhl právě proto, že byl filozofem, že miloval moudrost a snažil se jí přiblížit svým životem i svým poznáním.

Jana Aksamítová

Read more...

>> čtvrtek 25. října 2012

Podobenství o příčině strachu

Podle staré indické bajky žila myš neustále ve strachu, protože se bála kočky. Kouzelníkovi se jí zželelo a proměnil ji v kočku. Ta se pak ale bála psa. Tak ji kouzelník proměnil v psa. Pes se však začal bát levharta. A tak z něho udělal levharta. Ale i ten byl celý ustrašený před lovcem. V tom okamžiku to kouzelník vzdal. Proměnil levharta opět v myš a té řekl: „Ať udělám cokoli, nic ti nepomůže, protože ve svém nitru zůstáváš pořád myší.“

Read more...

>> úterý 2. října 2012

Podobenství
Návštěva u starého profesora

Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora. Během odpoledne si spolu povídali, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.
Starý profesor nabídl všem občerstvení, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvicí kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, kterých bylo dokonce více než studentů, porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně a originálně. Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když už všichni studenti drželi vybrané hrnečky s kávou, profesor jim řekl:
„Pokud jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší šálky, a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu. Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní. Přemýšlejte o tom. Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou šálky. Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se příliš zaměříme na hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme... Takže, nenechte hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na tu kávu.“

Read more...

>> středa 19. září 2012

Ze života filozofů: Lao-c´

Toto jméno, které je tradičně spojováno s autorem klasického textu čínské literatury Tao-te-ťing, se překládá „Starý mistr“. Jde tedy o čestný titul, nikoli o osobní jméno. Při pokusech o rekonstrukci jeho života narážíme na naprostý nedostatek informací. Již nejstarší čínský historik S´-ma Čchien se sice pokusil podat alespoň základní přehled, ale své čtenáře upozorňuje na nejasnost a nespolehlivost předkládaných údajů.

S´-ma Čchien uvádí, že jeho jméno bylo Li Er-tan a že se narodil ve vesnici Ču Jen, okrese Chu, státě Čchu. Dnes je zde město Lu-Ji, kde si návštěvníci mohou prohlédnout chrám vztyčený na místě, kde měl podle pověsti Lao-c´ přijít na svět. Dále uvádí, že byl archivářem ve státě Čou. Zajímavou kapitolou je téměř jistě legendární setkání Lao-c´a s Konfuciem, o čemž historik zachoval dvě vyprávění.

Poslední informací, kterou máme k dispozici, je příběh o odchodu Mistra, znechuceného poměry v Číně. Rozhodl se odejít na západ. Na hranicích strávil noc v domě strážce brány Kuan-jin. Ten poznal, jaký mudrc k němu přišel a uprosil ho, aby dříve než odejde, zapsal své učení. Mistr jeho prosbu vyslyšel, za noc sepsal text Tao-te-ťing. Ráno pak odešel a už ho nikdo nespatřil. Celá událost nese znaky legendy, neboť odejít na západ se v čínském myšlení této doby rovná pojmu dosáhnout ráje. Také Kuan-jin není jen tak obyčejný pohraničník, ale je božstvem, a není proto divu, že poznal velikost Mistra.
Samotný text vykazuje znaky, jež naznačují, že jeho autorem není jeden člověk, ale že jde spíše o sbírku výroků sestavených do jednoho souboru. Text je ale připisován Lao-c´ a původně byl také označován jeho jménem, což je tradice pro čínské písemnictví typická. Nejstarší nalezený exemplář se pak vyznačuje prohozením obou částí, tedy díl věnovaný Te předchází tomu, který pojednává o Tao.

Název Tao-te-ťing pochází z období dynastie Chan z přelomu našeho letopočtu. První část, kapitoly 1-37, je věnována pojmu Tao a detailnímu zkoumání tohoto principu. Druhý oddíl, kapitoly 38-81, je věnován Te a jeho vztahu k Tao. Termín T´ing pak označuje klasickou nebo kanonickou knihu. V porovnání s jinými podobnými pracemi je text Tao-te-ťing nejen sbírkou výroků, ale zároveň obsahuje i výklad veršů, jejich rozšíření. Nelze sice říci, že by na sebe jednotlivé kapitoly přímo navazovaly, ale každá z nich představuje směs krátkého ponaučení a výkladu.
Ústřední pojem Tao se obvykle překládá jako cesta, stezka, v hlubším filozofickém kontextu je pak myšlena cesta Nebes. Je to ovšem mnohoznačný pojem, který v jeho nejvyšším smyslu nelze definovat žádným lidským jazykem. „Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné Tao; jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno.“ Je to základ, kořen, původ všeho, co bylo, je a bude.

Obtížný je rovněž výklad pojmu Te. Nejčastěji se můžeme setkat s překladem „ctnost“ a „síla“. Snad nejsnáze přístupným způsobem pro pochopení Te je výklad jiného pojmu, a sice Wu-wej, ne-činění. Nejde zde o pasivní postoj, ale o aktivní jednání, které se ovšem neodchyluje od Tao. Takto bychom mohli říci, že je-li Tao cesta, Te je způsob, jak po ní kráčet, a přitom ne-jednat v rozporu s Tao.

Pavel Jeřábek

Read more...

>> středa 12. září 2012

Podobenství: Zmrzačená liška                                             (bajka arabského mystika Sádího)

Muž se procházel lesem a zahlédl lišku, která přišla o nohy. I pojala ho zvědavost, jak asi žije. Pak zahlédl, jak přichází tygr s kusem zvěřiny v tlamě. Tygr se nasytil a zbytek masa nechal lišce. Dalšího dne nasytil Bůh lišku s pomocí téhož tygra. Muž se zamyslel nad Boží velkomyslností a řekl si: ,,Taky jen tak budu odpočívat stranou v plné důvěře v Pána a on mi poskytne vše, co potřebuji.“ A to také udělal a vydržel to mnoho dní, ale nic se nedělo. Už měl doslova smrt na jazyku, když tu náhle uslyšel hlas: ,,Ty, jenž jsi na chybné cestě, otevři oči a viz pravdu. Řiď se příkladem toho tygra a přestaň si hrát na zmrzačenou lišku.“

Read more...

>> středa 5. září 2012

Podobenství o přátelství

Když se jednou malý chlapec procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: „Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?" Maminka chvíli přemýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě plné hrsti písku a obě dlaně obrátila vzhůru. Jednu ruku zavřela a písek se jí začal sypat mezi prsty. Čím víc tiskla pěst, tím víc písku se sypalo pryč. Druhou ruku nechala úplně otevřenou a písek na ní zůstal všechen. Chlapec se pozorně díval a pak prohlásil: „Rozumím.“

Read more...

>> úterý 28. srpna 2012

Ze života filosofů: Buddha a princ

Jistý princ toužil po tom, aby ho Buddha učil. Okázale přijel s bohatým průvodem a přepychově oblečený s mnoha dary předstoupil před učitele s žádostí, aby ho přijal za svého učedníka. Buddha mu řekl, že ještě není připraven, ať přijde za nějaký čas. Princ pochopil, že musí projevit více skromnosti. Příště předstoupil před Buddhu sám, ale stále měl drahé oblečení a šperky. I nyní mu Buddha řekl, že ještě není připraven. Po čase přišel princ velmi skromně oblečený, poklekl před učitelem a velmi pokorně žádal o přijetí. Buddha svolil, že prince bude učit, a řekl mu ať vyčká na jeho návštěvu, kterou vykoná v následujícím roce. Rok uplynul a zklamaný a trochu rozhněvaný princ vyhledal Buddhu. Vyčetl mu, že nesplnil své slovo a nenavštívil ho. Buddha mu odpověděl: "Princi, vzpomínáš si na starého žebráka, kterého jsi, když ti vstoupil do cesty při slavnostním průvodu, odkopl? To jsem byl já." Princ pochopil, že musí ujít ještě dlouhou cestu a vykonat mnoho práce na sobě samém, než ho Buddha přijme za učedníka.

Read more...

>> středa 22. srpna 2012

Podobenství o moudrosti

Jeden císař hledal nejmoudřejšího muže, aby ho mohl jmenovat svým rádcem. Po náročných zkouškách a úkolech zůstali tři muži. Císař jim řekl: „Před vámi stojí poslední překážka. Budete v zavřené místnosti, dveře budou opatřené pevným a složitým zámkem. Kdo se první dostane ven, stane se mým rádcem.“
Dva z mužů se pustili do složitých výpočtů, sestavovali grafy, psali sloupce čísel. Občas se podívali na dveře a s povzdechem se vrátili k práci.
Třetí muž chvíli přemýšlel. Náhle se zvedl, vzal za kliku. Dveře se otevřely a on vyšel ven.

Read more...

>> úterý 7. srpna 2012

Podobenství: Může zemřít Láska?

Byl to nejhorší den v dějinách světa, když Nenávist, která je králem všech zlých citů a největších neřestí, svolala naléhavou poradu.
Všechny temné city světa a nejzvrácenější touhy z lidského srdce přispěchaly zvědavě na poradu, aby se dozvěděly její důvod.
Když se všichni usadili, promluvila Nenávist a řekla: „Svolala jsem vás zde, protože chci někoho zabít“.
Přítomní se tomu moc nedivili, neboť mluvila Nenávist, a ta vždy chtěla někoho zabít. Chci, abyste zabili Lásku“, řekla.

Mnozí se zle zašklebili, protože to bylo všem po chuti. První dobrovolník byl Špatný Charakter, který řekl: „Půjdu já a ujišťuji vás, že do roka bude Láska mrtvá, neboť vyvolám takový svár, že to nevydrží“.
Po roce se znovu sešli, ale když si poslechli zprávu Špatného Charakteru, zůstali velmi zklamaní. „Je mi to líto, zkusil jsem všechno, ale pokaždé, když jsem zasel svár, Láska ho přemohla“.
V tom okamžiku se velmi snaživě nabídla Ctižádost, která řekla: „Jelikož Špatný Charakter ztroskotal, půjdu já. Odlákám pozornost Lásky k touze po bohatství a moci, a tím ji zničím“. A tak začala Ctižádost útočit na svou oběť, která odrazila každou touhu po moci a bohatství, a tak znovu zvítězila.
Nenávist rozzuřená kvůli ztroskotání Ctižádosti, vyslala Žárlivosti, které posměvačně a zvráceně vymýšlely celou řadu lstí, aby zmátly Lásku a zranily jí nepodloženými pochybnostmi a podezíravostí. Láska se jim však znovu odvážně postavila.
Rok za rokem pokračovala Nenávist ve svém boji a posílala své nejzvrhlejší kamarády, jako jsou nezájem, sobectví, lhostejnost, chudoba, nemoci a mnoho dalších, ale všichni ztroskotali, protože pokaždé, když už Láska umdlévala, znovu nabyla síly a nad vším zvítězila.
Nenávist v přesvědčení, že Láska je nepřemožitelná, prohlásila: „Už nelze nic udělat, protože Láska snesla všechno. Přestože jsme útočili mnoho let, nedokázali jsme nad ní zvítězit“.
Z čista jasna se v rohu místnosti zvedl jeden z málo známých citů celý v černém a s obrovským kloboukem, který mu zakrýval tvář. Vypadal bezútěšně stejně jako Smrt. „Já zabiji Lásku“, řekl jistě. Všichni se ptali, kdo je ten, kdo chce sám udělat to, co nikdo nedokázal. Nenávist řekla: „Jdi a učiň to!“
Uplynula krátká doba, když Nenávist znovu svolala všechny zlé city, aby jim sdělila, že po dlouhém čekání je Láska konečně mrtvá.
Všichni byli šťastní, ale zároveň překvapení. A tehdy promluvil cit s černým kloboukem: „Odevzdávám vám Lásku zcela mrtvou a zničenou“, a bez dalších slov se chtěl vzdálit. „Počkej“, řekla Nenávist, „v tak krátké době jsi ji úplně vymýtil. Kdo jsi?“ Cit zvedl poprvé svou hroznou tvář a řekl: „Jsem Rutina“.

Read more...

>> čtvrtek 12. července 2012

Ze života filozofů: Pythagoras 

Jméno tohoto velkého filozofa je ve skutečnosti přezdívka, která znamená “Oltář Pýthie” nebo také “Ten, který byl předpovězen Pýthií”, a rozhodla se mu ho dát jeho matka Parthenis na základě věštby, kterou v době těhotenství vyslechla, a která obsahovala až neuvěřitelné věci o jeho nadání, inteligenci a schopnosti změnit svět. Vzhledem k odkazu tohoto velkého učence se zdá být předpověď pravdivá, ačkoliv díky své skromnosti prý Pythagoras poprvé použil slovo filozof, když tvrdil, že on není moudrý (sofos), ale je pouze milovníkem moudrosti (philo-sofos).

Přesný rok jeho narození na ostrově Sámos není znám, ale předpokládá se mezi lety 570 a 560 př.n.l. Na cestě za poznáním se setkal s moudrostí Egypta, kde pobýval prý asi 20 let. Osud jej ale podle pravděpodobných historických zdrojů zavál i do Persie, Mezopotámie, Fénicie a na Krétu. A protože jeho touha po poznání byla nezměrná, nepřekvapí, že všude, kde se vyskytoval, nalezl učitele, kteří mu předávali tradiční moudrost. Prvním z nich byl prý již v dětství Pherecydos, který vycházel z Chaldejsko-Babylónské tradice a zasvěcoval malého Pythagoru do základů matematiky a astronomie. Po smrti Pherecyda byl v Egyptě doporučen k faraonovi Ahmosovi, který mu zpřístupnil vzdělání v Heliopoli a Memphisu, kde se kromě jiného seznámil s významem hieroglyfů. V případě Persie se hovoří o jeho kontaktu s mágem Saratem, který navazoval na učení Zoroastrovy školy. Na Krétě, která byla zřejmě jeho poslední zastávkou před návratem do Sámosu, prý obdržel zasvěcení od kněžích Daktylů, což byl prastarý mýtický národ. A musíme zmínit i dva významné iónské učitele, kteří Pythagoru poučovali: Tháleta z Milétu a Anaxagoru. Když se vrátil do Sámu, založil svou první školu. V odlehlých místech poučoval své žáky o hlubokých učeních, se kterými se setkal, a vedl s nimi dialogy týkající se filozofie a politiky.

Ve věku 40 let byl donucen se přestěhovat do jižní Itálie do Krotonu, odkud se povědomí o jeho schopnostech rychle rozšiřovalo, a stal se uznávanou a významnou osobou v rámci celého Velkého Řecka. Pythagorova škola, jejíž původ není zcela jasný stejně jako Pythagorův život, měla v této oblasti mnoho center a o přijetí do této školy usilovalo mnoho adeptů. Ne všichni však uspěli. Despotický Kylon z Krotonu byl také jedním z odmítnutých a hnán svou ješitností a závistí šířil o Pythagorovi pomluvy a lži. Nakonec zosnoval spiknutí, při kterém byl v domě, kde se Pythagorejci scházeli, založen požár a většina jich uhořela. Pythagoras prý nebyl v té době v Krotonu, ale už nikdy neměl možnost obnovit pověst své Školy, a po létech pronásledování nakonec umírá v ústraní v Metapontu.
Matematika byla pro Pythagoru zjevně ideálním prostředkem k vyjádření jeho konceptu učení vycházejícího z věčných pravd. Umožňovala mu popsat základní charakteristiky sil v přírodě, jako je rovnost, rozdílnost, proměnlivost, apod. Použití čísel (základních elementů kreace) a vztahů mezi nimi vedlo Pythagoru k definici “dokonalého čísla” – dekády, zobrazované v podobě Tetraktisu, která se projevuje jako Harmonie. Tu vnímal i ve vesmíru, kdy zkoumal rytmy a pohyby nebeských těles a hovořil o tzv. „hudbě sfér”, která dokáže očistit duše pomocí hudby. Harmonii tak vnímal jako spojení vesmírného a mravního řádu.

Velký význam přikládal skutečnému přátelství a soužití a mluvil rovněž o důležitosti cvičení paměti. Mnoho praktických rad, které v tomto směru předával svým žákům, bylo později sepsáno v textu s názvem „Zlaté verše”. I Platón ve svém díle často zmiňoval hnutí Pythagorejců, především jejich příkladný způsob života, a když se prý dozvěděl, že Pythagorova dcera zachránila několik rukopisů svého otce, prohlásil, že je koupí za jakoukoliv cenu.
Pro nás může být užitečná Pythagorova odpověď na otázku jednoho ze svých žáků, jakým způsobem si má nejlépe uspořádat svůj život. Pythagoras odpověděl: „Pokaždé, když odcházíš večer domů, zeptej se sebe samého: V čem jsem dnes chyboval? Co jsem dobrého vykonal? Jaký úkol jsem nesplnil? Tak budeš vždy vědět, co jsi dokázal dnes a co máš dokázat zítra.”

Ing. Ondřej Aksamít

Read more...

>> čtvrtek 28. června 2012

FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS
„Apostata“
(17. listopadu 331 – 26. června 363)


Dětství uprostřed mocenských bojů
Julianus byl filozofem, spisovatelem, vojevůdcem, reformátorem a císařem římským. Pocházel z římského rodu Flaviovců a narodil se v době vzmáhajícího se křesťanství příznačně v Konstantinopoli. Jeho otcem byl Julius Constantius, nevlastní bratr prokřesťanského císaře Konstantina Velikého. Po smrti císaře Konstantina Velikého se Juliánův otec stal obětí nastalého mocenského boje uvnitř rodiny Flaviovců. Stejně jako další lidé je obviněn ze spiknutí a popraven. Z nastalých občanských válek vychází vítězně Constantius II. Likviduje všechny své možné odpůrce (pravděpodobně i Julianova otce). Julianus spolu s nevlastním bratrem Gallem jenom zázrakem uniknou smrti a uchýlí ke svému bratranci ariánskému biskupu Eusebiovi, kde jsou pod neustálým dohledem Constantiových informátorů. Vzdělává je přísný Mardonios, křesťan s klasickým vzděláním, který probouzí v Juliánovi zároveň lásku k Homérovi a zájem o staré antické náboženství. Juliánův starší bratr Gallus byl v roce 351 prohlášen za caesara a Constantiova spoluvládce, ale již roku 355 je však popraven pro údajný pokus o vzpouru.

Filozofické mládí
Téhož roku je Julián pravděpodobně zasvěcen "mágem" Maximem z Efesu do mithraistických mystérií. Julián byl vychováván jako křesťan, ale vždy vyhledával také řeckou filozofii. K novoplatonismu jej patrně přivedlo především polemického dílo Plótinova žáka Porfyria "Proti křesťanům" (Kata christianón). Tajně se nechal zasvětit do několika antických mystérií. Upřímně obdivoval rétora Libania. Julianos si tajně opatřoval opisy jeho přednášek, které nesměl navštěvovat. Ve svých dvaceti letech se odklonil od křesťanství, ale své pravé přesvědčení skrýval a od křesťanství oficiálně odstoupil až po svém nástupu na trůn. V roce 355 studoval několik měsíců v Athénách s pozdějšími církevními otci Řehořem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie novoplatonismus u filozofa Priska a pravděpodobně se nechal zasvětit do eleusinských mystérií. K Platónovi se pravidelně vracel. V dopise Libaniovi píše z jedné cesty: „A když přijde chvíle oddechu, odpočívám tam, kde se mi zlíbí, pod platany a cypřiši a do rukou vezmu Faidra Mirrhúnského nebo nějaký jiný spis Platónův...“ (pozn. 1)


Vojevůdce a správce Galie
Po Gallově smrti jmenoval Constantius Juliána caesarem pro západ a dal mu za úkol pozvednout upadající římskou moc v Galii. Constantius získal v Juliánovi zdatného spoluvladaře. Julian projevil vojevůdcovské schopnosti a zabezpečil rýnské hranice před vpády Germánů. Velmi se osvědčil i jako starostlivý vladař, za něhož se Galie zotavila z předchozího úpadku. Císař Constantius se začal obávat Juliánovy popularity a roku 360 chtěl odvelet jeho galské vojsko do války s Persií. Galové, kteří většinou vstupovali do armády pod podmínkou, že nebudou sloužit za Alpami, odmítají poslouchat Constantia a provolají Juliána augustem. Julián se snaží předejít konfliktu, schyluje se k občanské válce. Dříve než dojde ke střetu, Constantius v listopadu roku 361 umírá.

Filozof na trůně a reforma státu
Julianus se stal jediným vládcem. Zbavil se přebujelého Constantiova dvora a zjednodušil administrativu. Začal podporovat filozofy a rétory. Po vzoru Marka Aurelia se často účastnil zasedání Senátu. Během své vlády se snažil přiblížit se k ideálu vládce-filozofa, který popsal Platón v Ústavě, a býval také nazýván podobně jako Marcus Aurelius „filozofem mezi králi“. Julianus obdivoval Marca Aurelia a ve svém díle Hostina císařů ho nechává v rozpravě zvítězit nad ostatními vládci. Snažil se napodobit také styl jeho hovorů, ale zatímco Marcus Aurelius začíná výčtem ctností svých příbuzných a přátel, které mu byly vzorem, Julianus je nucen popisovat vraždy a bezpráví. Marcus měl klidné dětství, naproti tomu Julianus žil v neustálém strachu o život. Gore Vidal ve svém románu výstižně vložil Julianovi do úst tuto větu: "Musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." (pozn. 2)  
Po nástupu na trůn provedl řadu hospodářských a správních reforem. Nižší náklady na provozování dvora mu dovolily snížit daně. Městské samosprávy osvobodil od nejtíživějších daní a vrátil městům zkonfiskovaný majetek. Zrušil všechny majetkové výsady křesťanského kléru. Vysloužilé úředníky i vojenské osoby částečně zbavil imunity, která je chránila před občanskými povinnostmi. Zakázal užívat státní poštu k jiným účelům, než k cestám kurýrů a státních úředníků. Pozvedl hodnotu drobných mincí.

Obnova římských tradic
Nejznámější jsou jeho reformy v náboženské oblasti. Po svém příchodu do Konstantinopole se veřejně zřekl křesťanství. Vystoupil s programem náboženské tolerance a povolil návrat za Constantia vyhnaných biskupů do svých obcí. Nařídil restaurovat zbořené antické chrámy a vrátit jim jejich majetek. V armádě muselo labarum s Kristovým monogramem opět ustoupit standartě s římským orlem a do zasedací síně Senátu se vrátil oltář se sochou bohyně Vítězství - Victorie. Zakázal křesťanům vyučovat ve veřejných školách s odůvodněním, že není morální číst a vykládat ve škole klasické autory a nesdílet přitom jejich náboženskou víru. Tím by se křesťanům v budoucnu zamezil přístup k úřadům, kde se požadovalo rétorské vzdělání. Julián nezasahoval proti křesťanům násilím, znal důkladně křesťanskou věrouku jednotlivých sekt a o to byly jeho administrativní zásahy účinnější. Vysloužil si tím trvalou nenávist křesťanských autorů, kteří jej nazvali odpadlíkem (apostata). Sám napsal také spis Proti Galilejským (Kata Galilaión), který se nedochoval. Julián se snažil se reformovat antický kult s cílem vytvořit pevně organizovanou pospolitost, napodobující svou strukturou křesťanskou církev. Všiml si, že křesťané jsou často úspěšní díky své charitě a dával zřizovat starobince a nemocnice. Nabádal své stoupence, aby v pevnosti víry napodobovali židy a v charitativní činnosti křesťany. Hlavní mravní zásadou obnoveného „helénského“ náboženství měla být láska k lidem (filanthrópia) a vzájemná mezilidská podpora. Inspirací pro něj nebyl Kristus, ale Homér a antická tradice pohostinnosti (viz úryvek). Julián obdivoval Homéra a ve filozofii se cítil následovníkem Platóna a Aristotela.
Už v roce 362 Julián opouští Konstantinopol, začíná tažení proti Persii. Zimu 362/3 strávil v Antiochii, kde se proti němu bouřilo křesťanské obyvatelstvo. Julián proti nim nijak nezasahoval, ale pojednal o tom ve své satiře „Misopogon“ (Nepřítel vousaté brady, tzn. filozofie).

Smrt Filozofa a smrt Říma
Na jaře 363 vyrazil Julián s 65 000 muži proti perskému králi Šápurovi II.  Všechna věštecká znamení mluví nepříznivě. Samotný Julián má prorocký sen, ve kterém ho opouští duch Římského impéria. V jedné malé šarvátce byl smrtelně zraněn kopím, které přiletělo neznámo odkud, jak se tradičně uvádí.  Poslední chvíle císaře připomínají smrt filozofa Sokrata, popsal je historik a účastník tažení Ammianus Marcellinus.
Byv dopraven se smrtelným zraněním do svého stanu, promluvil umírající císař k okolostojící a sklíčené družině, aby ji utěšil a sám sobě ulevil. Dotkl se prý svých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce svého císařského předchůdce v Galii v bojích proti Germánům, hlasitě zauvažoval o tom, co za své samostatné krátké vlády vykonal ve správě říše dobrého a spravedlivého, a aniž určil nástupce, vyložil smrt jako vrácení života přírodě a zároveň vyjádřil přesvědčení, že se jeho duše, o jejíž neposkvrněnosti těžkým hříchem nepochyboval, vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna ode všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností, to jest s ryze duchovním a zcela nehmotným Bohem. Po těchto slovech rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, neboť pokládal za nedůstojné oplakávat císaře, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy. Nato ještě rozmlouval s filozofy Maximem a Priskem o nesmrtelnosti duše. Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku, … otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal, a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal se životem.“ (pozn. 3)

Navzdory tomu, že jeho vláda netrvala dlouho, jeho vzkaz úcty k nadčasovým hodnotám, lásky k moudrosti vyjádřené v klasické filozofii, a náboženské tolerance je pro nás stejně aktuální, jako byl pro starý Řím.

Svatopluk Moudrý

Poznámky:
1) Julianus, Hostina císařů, Samcovo knihkupectví 1948, str. 149.
2) Vidal, Gore, Julianus, Praha, Nakladatelství Svoboda 1992, str. 19.
3) Ammianus Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, Antická knihovna sv. 69, Praha, Arista – Baset 2002, (XXV 3,6-23)

Read more...

>> úterý 19. června 2012

 Ze života filozofů: ARISTOTELES

 Aristoteles usiloval o poznání světa, v němž žil a celý svůj život zasvětil filozofickému a vědeckému bádání. Poháněla ho především láska k moudrosti (filozofie), touha poodhalit tajemství přírody, světa a jeho zákonitostí. Naplňoval celým svým životem první větu své Metafyziky:

"Všichni lidé svou přirozeností tíhnou k poznání".

Aristoteles (384 - 322 př. n. l.) pocházel ze Stageiry z lékařské rodiny. Jeho otec se jmenoval Nikomachos a matka Faistida. Aristotelovo vzdělávání se odehrávalo v proslulé filozofické škole Akademii a on sám patřil k nejnadanějším žákům Platóna, se kterým se seznámil, když mu bylo 17 let. Akademie nebyla pouze místem, kde bylo možné získat množství informací, byla především centrem formování lidské osobnosti, zušlechťování charakteru a hledání poznání ve svém nitru. Po 20 letech strávených po boku svého Učitele odchází a vydává se vlastní cestou.

Dalším místem jeho pobytu byly Assy v Mysii, pak Mytiléna na ostrově Lesbos a nakonec roku 342 dostává pozvání, aby vychovával třináctiletého Alexandra Makedonského. Aristoteles má velkou zásluhu na vytváření osobnosti chlapce v duchu ideálů platónské školy, má patřičný vliv i na celou královskou rodinu. Výchova mladého Alexandra probíhala v duchu kulturního dědictví Hellady a vladaři věnoval spis O království, jelikož z něho chtěl učinit Řeka nadšeného pro ideál řecké jednoty. Aristoteles určitě splnil dobře své poslání vychovatele a Alexandr, přestože se postupně jeho pohled na svět od Aristotelova odlišoval, nezapomněl ani při svých taženích na svého učitele a posílal mu vědecký materiál ze svých cest.

Roku 335 př. n. l. se Aristoteles definitivně usazuje v Athénách a otevírá v Lykeiu vlastní filozofickou školu, tzv. Peripatetickou. Škola se zabývala různými vědeckými úkoly: v Lykeiu se zpracovávaly dějiny filozofie a věd, třídil se přírodovědný materiál, prováděla se pozorování, zkoumaly se řecké ústavy, vytvářely se kronikářské práce či encyklopedická díla. Aristoteles se sám podílel na vypracování ústav pro některá města. Za 12 let usilovné práce napsal většinu svých spisů. Ze svého rozsáhlého díla sám Aristoteles vydal jen spisy, kterými se obracel na řeckou veřejnost, např. spis O duši a O filozofii. Jeho další texty byly vydány až v první polovině 1. stol. př. n. l. Andronikem Rhodským. V jeho práci nacházíme množství spisů, které jsou zaměřené na logiku, přírodní vědy, metafyziku, politiku, filozofii, etiku atd. Aristoteles byl systematický a encyklopedický badatel. Byl tvůrcem exaktních důkazových postupů, vytvořil systém vědecké práce a spolupráce. Shromáždil nesčetný vědecký materiál, který mu umožnil posunout vědomosti doby úžasným způsobem kupředu.

Důležitým mezníkem v jeho životě je rok 323 př. n. l., kdy umírá Alexandr. V Athénách se začíná rozmáhat protimakedonské hnutí a obětí nenávisti proti Makedoncům se stal také Aristoteles. Po zvážení situace opouští město a odchází na statek své matky do Chalkidy, kde roku 322 př. n. l. umírá. Jak už to u slavných osobností bývá, po jeho smrti mu Athény odpustily, docenily jeho práci a město se posléze začíná hlásit k jeho odkazu.

Jana Stará

Read more...

>> úterý 5. června 2012

Vitřní zrcadlo


Dnes, když mýtus o stejnosti ztrácí na významu, lze lépe ocenit moudrost starodávných lidí, kteří tvrdili, že každá bytost a věc má odlišnou existenci. A dokonce je obtížné zachytit uvnitř jedné a téže osoby dva stejné duševní stavy během jednoho dne, měsíce nebo roku. Špatné na tom je to, že kromě výjimek, které potvrzují pravidlo, mají tyto duševní stavy obvykle nebezpečného společného jmenovatele, a sice že si všímáme většinou negativních stránek všeho kolem nás.

Svým způsobem se každý cítí být "mučedníkem", nepochopeným nebo obětí ostatních, kteří ho nemají rádi ani ho neoceňují tak, jak si zasluhuje, a ještě dlouhé "atakdále", které zde nelze popsat. Je pozoruhodné, jak egocentrismus, s více či méně výraznou tendencí k egoismu, modifikuje postoje a chování, čímž přeměňuje inteligentní na pošetilé, pracovité na líné a potenciálně silné na slabé.
Nadbytek individualismu je stejně špatný jako jeho opak.Všichni věří, že nějakým způsobem vlastní klíče k úspěchu, ale když jsou podrobeni zkoušce, ztroskotávají, svalují vinu pokaždé na ostatní a zaujímají zachmuřený psychický postoj. Nezřídka se setkáváme s tím, že jednotlivci, kteří jsou opravdovými despoty vůči svým podřízeným, jsou přehnaně citliví, když oni sami mají být poslušní nebo si mají vyslechnout, co udělali špatně. V takovém případě končí dobrá nálada a šedý mrak doléhá na trýzněné svědomí, které se považuje za oběť nespravedlnosti, a proto vynáší své vlastní kvality zároveň s chybami ostatních.

Tento pesimistický a negativní postoj hluboce upoutal mou pozornost, když jsem ho po mnoho let pozoroval u stovek lidí, kteří by se měli spíše snažit o mnohem autentičtější, pozitivnější a skromnější postoj k životu.Vzpomněl jsem si na Platónovo podobenství o "Oku duše", které podle toho, na co se zaměří, vidí rozličná panoramata a vnímá tmavé, šedavé nebo přímo zářivé obrazy. A představil jsem si, že ve svém nitru máme něco jako zrcadlo, kterým lze otáčet. A v něm se odráží to, k čemu je obráceno. Pokud ho necháme povolené, nakloněné směrem k nižším úrovním světa, bude odrážet pouze stíny, nebezpečí, nepřízně. Pokud ho s trochou úsilí dokážeme zvednout, i když jen do horizontály, jeho zorné pole se značně rozšíří, a aniž by pozbylo temnot, obsáhne též zářivé horizonty a množství zajímavých bytostí a věcí hodných pozornosti a Duše rozšíří svou schopnost vnímat, a takto i rozlišovat, rozhodovat a jednat.
 Pokud s pevnou vůlí zvedneme zrcadlo ještě více, uvidíme nepříznivé věci světa jen mlhavě a Nebe plné světla vnese krásu a radost do našeho srdce. Budeme přirozeně předurčeni k úspěchu i radosti a rozvine se v nás moudrost, odkrývajíc nám opravdové zázraky a skryté motory věcí viditelných. Zpozorujeme ruce Boha v každém díle a Jeho nesmírnou Mysl, která řídí všechny ideje a všechny formy.

Zdravě rozptýleni pohledem na takové zázraky a jejich prožitkem postupně zapomeneme na své egoistické tísně, na svou nevědomost, jež na cizí bedra nakládá tíhu odpovědností, které by nás mohly zušlechtit a opodstatnit náš život. Budeme-li udržovat ve své Duši tento odraz Nebe, všechno se nám bude dařit lépe a naše chůze bude příjemnější, plodnější a radostnější. Ve skutečnosti stojí za to vynakládat úsilí, neboť z jednoho semínka vůle vyroste les štěstí, blaženosti a emocionální spokojenosti se sebou samým a lze pak zřetelně vidět vlastnosti Cesty i Poutníků, které nedokážeme rozeznat se zrcadlem otočeným k temnotám.

Zmenšuje se kolísání a strach je nahrazen zdravým neklidem, který obnovuje a přináší vitalitu. Nářky se změní na smích a přirozeně nás lépe přijmou i ostatní…, prostě proto, že jsme otočili své Vnitřní zrcadlo vzhůru.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

>> čtvrtek 31. května 2012

Ze života filozofů: EPIKTÉTOS

Filozofů, kteří měli možnost prověřit své učení ve vlastním životě, bylo mnoho, ale málokterý měl tak strastiplný a zajímavý osud jako Epiktétos, jeden z hlavních představitelů směru, který se nazývá stoicismus. Za zakladatele tohoto filozofického směru je považován Zenon z Kytia, který žil na přelomu 3. a 4. stol. př.n.l. Tento filozofický směr, který od nás dělí dvě tisíciletí, snad už ani nemůže být aktuálnější – snaží se totiž dát odpovědi na otázky, které trápí asi každého člověka v každé době – otázky štěstí a spokojenosti v lidském životě. A nepoložili jsme si snad všichni někdy otázku, zda jsme šťastni? A z čeho by vůbec měla pramenit naše životní spokojenost?

I Epiktétos uvažoval nad těmito otázkami a ve svém díle nám na ně nabízí odpovědi, které vprůběhu času neztratily na aktuálnosti. Než se jim budeme věnovat, tak se ale podívejme na Epiktétův neuvěřitelný životní příběh, který nám ukáže, jak skutečně vše, co hlásal a o čem poučoval své žáky, sám prožil, a že jeho filozofie je skutečně praktická, na hony vzdálená dnešní představě o tom, že filozofie je pouze akademickým bádáním.

Epiktétos se narodil roku 55 n. l. v Hierapoli (v dnešním Turecku), ale většinu svého mládí prožil v Římě jako otrok bohatého pána Epafrodita, přítele císaře Nerona. Ten byl proslulý hrubým zacházením se svými otroky, a tak Epiktétos musel často snášet velké útrapy. Epiktétova ducha to ale nezlomilo, naopak, jeho tvrdý život mu poskytl možnost pochopit a žít to, co dnes známe jako „stoický klid“. Ten se ale někdy mylně interpretuje jako naprostá lhostejnost ke všemu v našem okolí. Naproti tomu Epiktétos pouze mluví o tom, že existují věci, které na nás záleží, jsou v naší moci, a ty, které na nás nezáleží a v naší moci nejsou. A věcmi, které nezáleží na nás, které nemůžeme ovlivnit, jako je například to, jak vypadáme, co (o nás) lidé říkají, co se nám přihodí v životě atd., bychom se neměli trápit, protože to nemá význam. Naopak bychom měli své myšlenky a energii věnovat věcem, které můžeme ovlivnit, což je v prvé řadě to, jak se my sami chováme, jak mluvíme, jací jsme. K čemu by Epiktétovi bylo, kdyby se trápil tím, že je otrokem? Svůj osud by tím nezměnil. Jedna známá historka z jeho života vypráví o tom, že Epiktétovi jeho pán ve zlosti zlomil nohu, ale Epiktétos na to reagoval naprosto klidně a jenom svému pánu řekl: „Proč děláš sám sobě škodu?“, protože nějakou dobu nemohl pracovat.

Po smrti svého pána byl Epiktétos propuštěn a založil filozofickou školu, ve které shromáždil mnoho žáků. Další ranou osudu byl ale díky Domitianově ediktu stejně jako další filozofové vyhnán z Říma a po zbytek života působil v Níkopoli (v Řecku). Podobně jako mnoho starověkých filozofů nic nenapsal, jeho myšlenky a úvahy nám zachovali jeho žáci, kteří sepsali dvě díla – Rozpravy a Rukojeť. Ty prolíná další z Epiktétových myšlenek, která je také významná pro stoicismus, a to je otázka lidské svobody. Svobodu totiž považuje za nezávislou na tom, co všechno člověk může dělat nebo říkat, zda je císař nebo otrok atd., zkrátka svoboda dle něj nezáleží na věcech vnějších, ale je to záležitost vnitřní. Jinými slovy, i pokud má člověk zaručenou svobodu pohybu a slova, ale ovládají ho jeho emoce a vášně, dokáže jim podřizovat vše, tak ve skutečnosti není pánem svého života a je větším otrokem, než jakým byl Epiktétos u svého pána.

Štěstí totiž člověku podle Stoiků může přinést pouze pěstování ctností. Tak se stává nezávislým na svých tužbách, je svobodný, a tedy i šťastný, a nemusí se trápit jakýmikoli nepříznivými okolnostmi. Jak Epiktétos praví v Rozpravách:


„ Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, nýbrž chtěj, aby se děly, jak se dějí, a bude ti v životě dobře!“ (Epiktétos: Rukojeť. Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972, str. 30)
Myslím, že každý člověk touží být šťastný. A nestojí v dnešní době rady, jak získat štěstí, které nám zanechal Epiktétos i další stoikové, alespoň za zvážení?
Anna Švábová

Read more...

>> čtvrtek 10. května 2012

Gnostikové
Co jest gnose, kdo byli gnostikové? Otázka tato byla různě zodpovězena. Gnostikové byli zplozenci pekla, které poslal ďábel na svět, aby zničili dílo Kristovo hned v jeho počátcích, odpovídají jedni. Gnostikové jsou přímé emanace boží, dítky nejvyššího Světla, odpovídají druzí...“ (Matoušek, J.: Gnose, str. 7)

Slovo gnose je odvozeno z řeckého „gnósis“ neboli poznání. Jedná se o složitý fenomén, který byl odrazem své neméně složité doby, v níž se otřásal starověký svět Středomoří na konci starého a v prvních stoletích nového letopočtu. Přestože dnes mluvíme o gnosticích jako by to byl určitý celek, nikdy nebyli sjednoceným hnutím, ale menšími skupinami, které se shromažďovaly kolem svých učitelů. Jejich největšími kritiky byli první církevní otcové apologeti, kteří v nich viděli nepřátele rodícího se křesťanství. Gnostikové sami byli ale často velmi vzdělanými křesťany, kteří měli potřebu interpretovat texty nejen dogmatickým způsobem, ale také dle filozofických kritérií. Mnozí z nich se přitom opírali o díla velkých řeckých filosofů, zejména Pythagora, Platóna a později i neoplatoniků. Gnostikové ale existovali dříve, než křesťanství a nezávisle na něm. Zkoumali rovněž starodávné učení Egypta a východní filozofie, které tehdy proudily do helénského světa. Někteří badatelé v nich spatřují také duchovní pokračovatele starodávných tradic z Východu.

Nejznámější gnostické posvátné texty
Gnostikové zanechali rozsáhlou literaturu, která však byla z velké části zničena nebo ztracena, i když se zachovaly některé koptské překlady.  Až do předminulého století čerpali badatelé o gnosi proto své poznatky především z nepřímých pramenů, tedy z informací, které poskytovali o gnosticích církevní spisovatelé, jež je ve svých útočných dílech citovali, když vyvraceli jejich učení.

Z původních textů byl již od 15. století znám soubor pozdně antických mystických spisů, v němž vystupuje Hermes Trismegistos (třikrát velký). Byly ale dlouho pokládány za texty neoplatonské filozofie, obsahově blízké křesťanství. Nejznámější traktát je tzv. Poimandrés.  V 19. století se ze soukromých sbírek vynořil jeden z nejdůležitějších textů Pistis Sofia a další knihy.  Až v roce 1945 byly objeveny v horním Egyptě koptské texty ukryté v hliněném džbánu nazvané později souhrnně Knihovna z Nag Hammádí, k nejznámějším z nich patří Tomášovo evangelium, Tajná kniha Janova, Evangelium pravdy aj.  

Nejznámější gnostikové
Kolem roku 140 se objevuje v Alexandrii filozof Basileidés. Pro vysvětlení světa používá dualistickou interpretaci Univerza, tedy duchovní svět světla, pravdy a skutečnosti oproti hmotnému světu temnot a iluzí. Jelikož je prozatím svět temnot těžší, jeho stíny brání člověku jasně vidět svět světla, ducha. Proto musí člověk kráčet cestou purifikace, očišťování. Tento metafyzický dualismus je jedním z hlavních rysů gnostické nauky obecně.

V téže době působil v Římě, kde zřídil velmi proslulou školu, další z významných gnostiků – Valentinos. Ve svém učení popisuje Prvotní Bytí neboli Dokonalý  Otec či Eon, který je netělesný, nestvořený a nepodléhající zkáze. Z tohoto prvního principu vyzařují další čtyři páry, jejichž prostřednictvím bude dokončena manifestace. Posledním prvkem je Moudrost, která se snaží dostat nahoru k Prvnímu principu. Ale nedokáže to uskutečnit, padá dolů a strhává s sebou elementy z vyšších úrovní, které se tak dostávají do našeho projeveného světa.

To je druhé velké téma gnostických filozofů, s nímž se setkáváme i v díle Pistis – Sofia. Moudrost, nesmrtelná duše, božská jiskra v člověku upadá do hmotného světa, ale má možnost vykoupení, pokud se obrátí k Bohu a pochopí svou božskou podstatu. Musí pak překonat různé zkoušky a pasti hmoty, které představují právě onu cestu očištění a poznání. 

„Světlo světel! V tebe jsem věřila. Nenechávej mne v temnotě a do konce mého času! Pomoz mi, zachraň mne skrze svá tajemství! Obrať ke mně svoje ucho a vysvoboď mne! ... Neboť ty jsi to, Světlo, v jehož světlo jsem věřila, a jehož světlu jsem od počátku důvěřovala. A věřila jsem v ně od onoho okamžiku, kdy ono mne vyzářilo. Ty samo (jsi to, jež) dalo jsi mne vyzářiti, a já věřila jsem ve tvé světlo od počátku. A když jsem věřila v tebe, vysmívali se mi archonti aionů, říkajíce: „Ustála ve svém mystériu!...“
(Lexa, F.: Náboženská literatura staroegyptská, str. 414-415, úryvek z díla Pistis Sofia)

Mgr. Ivana Hurytová

Použitá literatura:
Kozák, J.: Tři přednášky o gnozi, Bibliotheca gnostica, Praha 2002.
Lexa, F.: Náboženská literatura staroegyptská, nákladem a tiskem J. Šnajdra, Kladno 1921.¨
Matoušek, J: Gnose, Herrman a synové, Praha 1995.
Pokorný, P: Píseň o perle, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1986.

Read more...

>> čtvrtek 3. května 2012

Ze života filozofů: Šankaračarya

 Indický filozof a světec Šankaračarya (Šankara – jedno ze jmen Šivy, ačárja – učitel) se narodil se ve vesnici zvané Kaládi roku 788 n. l. v jižní Indii v rodině brahmána. Jeho rodiče žili šťastně, ale dlouhá léta bez potomka, a proto otec prosil Šivu o pomoc. Ten sestoupil do jeho snu a dal mu na vybranou, zda chce talentovaného a vševědoucího syna, který bude žít krátce anebo takového, který bude žít dlouze, ale nebude mít žádné zvláštní nadání ani ctnost. Otec odvětil, aby udělal to, co považuje pro lidstvo za nejlepší. A tak se narodil talentovaný chlapec, který byl z vděčnosti pojmenován Šankara, což je jedno ze jmen samotného Šivy.
Jeho otec zemřel, když mu byly 3 roky, a tak nemohl vidět, jak chlapec projevuje svou bystrost a nadání pro védské učení. Nadaný velkou inteligencí ukončil studia veškerých věd a filozofie. Pověst o mladíkovi se rozkřikla a dokonce i král z Keraly se s ním chtěl setkat.
Všem bylo jasné, že projevuje sklony k asketismu a že se chce vzdát všeho pozemského a smyslového, jen matka trvala na tom, že ho ožení. Tu se přihodilo, že jednou při koupání ho uchvátil krokodýl za nohu a hrozila mu smrt. Tehdy Šankara vymohl na své matce příslib toho, že se může stát sanjasinem (asketou), jelikož to bylo jeho poslední přání. V té chvíli krokodýl zmizel a šťastný Šankara mohl opustit matku a jít po tolik vytoužené cestě.
Vydal se hledat učitele, který by ho poučil o pravidlech dosažení nejvyšší pravdy. Našel daleko na severu mudrce Govindapádu, představeného ašramu. Dříve, než byl přijat, dostal Šankara od Govindapády otázku: „Kdo jsi?“ Šankara odpověděl dokonalým čtyřverším: „Nejsem ani země, voda, vzduch či oheň, ani nebe, nejsem ani jejich vlastnostmi. Nejsem smyslovými orgány, ani myslí. Jsem nejvyšší vědomí pronikající vším známé jako Šiva.“ Když učitel viděl jeho talent, přijal ho a učil védské filozofii zvané Advaita (ne-dualita). Poučoval ho také o Brahma Sutře, kterou sepsal dávný mudrc Vjasa, jenž založil školu Utara Mimansa zvanou Védanta, k níž oba příslušeli.
Brahma Sutra bylo dílo stěžejní pro ty, kteří chtěli proniknout do nejvyšší Skutečnosti. Tento posvátný text složený z 552 aforismů, jež mohli studovat a pochopit pouze sanjasinové, byl komentován snad všemi autoritami v indické filozofické tradici, což vyvolalo zmatek v jeho interpretaci. A tak učitel poslal Šankaru do Benáresu, který byl tehdy centrem vzdělanosti, aby zde sepsal komentáře a napravil tento zmatek. Šankara zde napsal Brahma Džnanu – pokyny k duchovnímu poznání, jež se staly velmi důležitým pramenem pro učedníky Advaity.
Kvůli svému poslání Šankara sváděl slovní boj s mnoha vzdělanci své doby a získal si tak autoritu svým vhledem a moudrostí. Snažil se splnit úkol, který dostal od svého učitele, a to bylo sjednotit všechna pojetí a filozofie v Indii. Kvůli tomu vykonal mnoho cest a hrdinských skutků. Také za svůj velmi krátký život sepsal mnoho dalších komentářů k upanišadám a Bhagavadgítě.
Dalším důležitým činem bylo založení čtyř poutních klášterů, které se staly také centry vzdělanosti rozprostřenými do čtyř světových stran Indie: na severu Badarinath, na východě Puri, na jihu Rameshvaram, na západě Dwaraka.
Dobrovolně opustil své tělo ve 32 letech v roce 820 n.l. poté, co splnil své poslání a sjednotil různá filozofická pojetí Indie pod křídly Advaity.
Tradice filosofů Advaity učí o spojení nejvyšší duchovní podstaty člověka Atman s nejvyšší universální božskou podstatou Brahman. Učí o jednotě za mnohostí forem, o nesmrtelnosti nejvyššího lidského já, které na sebe bere různé tváře, a o schopnosti vidět jej bez ohledu na to, zda na sebe bere formu uklízeče či kněze. Šiva říká v jednom rozhovoru Šankarovi ústy nedotknutelného: „Cožpak je to jiné slunce, pokud se odráží v likéru anebo v posvátné Ganze.“ Advaita také učí o tom, že nestačí pouze formálně dodržovat rituální pravidla a mít uhlazený způsob života, ale je třeba hlubokého vnitřního spojení s vlastní nesmrtelnou identitou, vědomí universální Jednoty.

Martina Flaitingrová

Ukázka z díla: GURUAŠTAKAM

Šankaračarya

Dokonce i když máš hezkou tvář a krásnou ženu,
Velikou slávu a hory peněz
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (1)

Dokonce i když máš ženu, bohatství, děti i vnoučata,
Dům, mnoho příbuzných a vznešený rod,
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (2)

Dokonce i když jsi expert v šesti odvěkých vědách a čtyřech Védách
A jsi znalý psaní výtečných básní i prózy
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (3)

Dokonce i když jsi známý v zahraničí a bohatý ve svém paláci
A tvůj ctnostný život všichni chválí
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (4)

Dokonce i když vládneš velkým krajům
A mnoho králů ti slouží
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (5)

Dokonce i když se všude rozšířila tvá pověst
A celý svět k tobě vzhlíží díky tvé štědrosti a slávě
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (6)

Dokonce i když se tvá mysl nepřiklání k vášni, józe, ohnivým obětem
Ani k potěšení se ženou, ani k záležitostem majetku
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (7)

Dokonce i když je tvá mysl daleko v lese
v domě plní povinnosti či je ponořená do významných myšlenek
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (8)
 Phalasruthi:
Požehnaný je ten, kdo čte tuto báseň k Mistrovi,
Ať už je to světec, král, brahmáčarí nebo hospodář
Pokud jeho mysl přilne ke slovům Mistra.
Získá velký dar dosažení Brahman.

Read more...

NOVINKY V EDICI FÉNIX

>> úterý 3. dubna 2012

Mýtus a symbol
Slavko Kroča

Mýtus a symbol, dva elementy, bez kterých by náš život nebyl takový, jaký je. Symbolický jazyk a gesta, vnímání různých symbolů a znaků či alegorií je, více než si myslíme, zakořeněno v naší identitě, v naší osobnosti. Každý z nás se ve větší či menší míře projevuje právě těmito elementy, které tvoří součást starobylých mytologických příběhů a symbologií.



Esoterní význam hrdiny
Jorge A. Livraga

Platón řekl, že větší hodnotu má ten, kdo dobře uklízí chrám, než ten, kdo je špatným králem. Lépe správně a dobře splnit svou vlastní povinnost. Pokud jedlík dokáže přemoci svou slabost, a méně jíst, už je v jistém smyslu hrdinou. A když dokáže přemoci toto, dokáže zvítězit i nad mnoha dalšími věcmi.



Metafyzické požadavky ženy
Delia S. Guzmán

Autorka textu, prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis, se zamýšlí nad úlohou a společenským postavením ženy v dějinách i v současnosti. Co vlastně ženu charakterizuje v metafyzickém slova smyslu a jaké jsou její skutečné hodnoty, které by mohla přinést světu? Je zrovnoprávnění mužů a žen ve všem spravedlivé, nebo ochuzuje ženu o její přirozenost, o její duchovní úroveň a mystickou stránku?



Egypt země věčných mystérií
Slavica Kroča

Tento text, věnovaný tématice starodávného Egypta, pojednává o základních opěrných bodech velkolepé civilizace, která se po tisíciletí rozvíjela na březích Nilu. Seznamuje nás s pohledem Egypťanů na život a smrt, s hlavními božstvy jejich panteonu, s magií každodenního života, který se měnil na ceremonii oslavující jednotu věcí nebeských a pozemských.


Všechny cesty vedou do Říma
Slavica Kroča

Řím - město, jež bylo po několik staletí centrem tehdejšího světa, město, jež zrodilo impérium, které ovlivnilo veškerou pozdější západní kulturu. Jeho zakládání popisované v mýtech bylo symbolickým způsobem spojeno se samotným utvářením vesmíru, bylo opakováním kosmogonie založené na sjednocení síly vertikální a horizontální. Bohové a hrdinové se spojili, aby zvítězili v bitvě s časem a stvořili tak civilizaci, jejíž odkaz zůstane věčný



Elementálové obyvatelé elementů
Slavica Kroča

Ve starodávných tradicích všech národů se setkáváme s vírou v existenci Duchů přírody, kteří obývají jednotlivé elementy hmoty a procházejí zde na Zemi svoji evoluci stejně jako lidé. Ať už mají jakoukoli formu, ať už žijí v proudech vodopádů, v nitru země či horských masivech, vždy jsou chápáni jako živé bytosti a často ovlivňují v dobrém i špatném smyslu životy lidí. Jsou tedy pohádky a vyprávění o vílách, trpaslících a elfech jen smyšlenými výplody lidské fantazie, nebo obsahují poselství našich předků o skrytých tajemstvích Přírody?



Otazníky nad egyptskými pyramidami
Antonín Vinkler

Už pro staré Řeky byla země kolem Nilu (Aigypthos) tajemstvím a záhadou, a to včetně těchto staveb. Ve spojení s pyramidami se dodnes řeší základní otázky: Jak jsou staré? Kdo a jakým způsobem je postavil? Jaký byl jejich účel?...



Rytířský ideál, Rytíř v Čechách a na Moravě
Slavica Kroča, Aleš Gabriel

V dějinách každého z národů se setkáváme s hrdiny, bojovníky, rytíři, kteří nejenže sloužili svému pánu a zajišťovali bezpečnost země, ale stávali se též vzorem ctností a hodnot, příkladem života zasvěceného boji za čest a spravedlnost. Ve všech dobách se rytířský ideál navracel znovu a znovu, a přestože podoby lidí, kteří ho přenášeli, byly různé, jeho obsah se nezměnil a zůstane navěky stejný

Read more...

Ze života filozofů: ÓRIGENÉS

Órigenés patřil mezi významné myslitele a spisovatele pozdní antiky. Byl charismatickou a nezlomnou postavou patristiky třetího století. Přestože vystupoval z pozice pravověrného křesťana, jeho vnitřní postoj byl blízký neoplatónskému pohledu. Jeho neoplatónská pojetí duše, její preexistence i myšlenka reinkarnace byla nakonec křesťanskými teology odmítnuta a byl zařazen mezi kacíře a heretiky.
Život
Narodil se v Alexandrii křesťanským rodičům kolem roku 185. Jeho otec Leonidás ho vyučoval nejenom Písmu, ale poskytl mu i poznání různých věd. Traduje se, že Órigenés později navštěvoval školu Ammónia Sakkase, v jehož učení můžeme hledat Órigenův neoplatónský a filozofický přístup k Písmu a jeho výkladu. V roce 202 za vlády císaře Septima Severa umírá jeho otec mučednickou smrtí. Vypráví se, že Órigena jeho matka od podobného osudu zachránila pouze tím, že mu ukryla šaty, a on tak nemohl opustit dům a následovat otce do vězení. 
Órigenés se postupně stal vůdčí postavou Alexandrijské katechetské školy, do jejíhož čela byl jmenován biskupem Démetriem. Zde vyučoval také matematiku, geometrii, astronomii, ale jeho velká aktivita ve studiu posvátných textů a řeckých filozofů, ho přivedla definitivně k teologii. Kvůli své náboženské horlivosti a sklonu k asketickému životu dobrovolně podstoupil kastraci. Navštívil Řím, cestoval do Řecka, Arábie a Palestiny. Ve městě Caesarea byl vysvěcen na kněze a také zde kázal. To způsobilo roztržku mezi ním a biskupem Démetriem. Órigenés musel v roce 231 opustit katechetskou školu, do které již přivedl velké množství žáků. Poté byl rovněž exkomunikován z alexandrijské církve a vypuzen z Alexandrie. Uchýlil se do palestinské Caesareje, kde jeho odsouzení nebylo uznáno. Zde byl naopak vřele přijat a na podnět caesarijského biskupa opět otevřel novou školu a napsal zde také většinu svých děl.
Za vlády císaře Decia v roce 249 byl Órigenés uvržen do vězení a mučen. Byl propuštěn, ale s podlomeným zdravím roku 254 v Caesariji (nebo městě Tyros) zemřel.

Dílo a nauka
Órigénes patřil k velmi plodným autorům, bohužel z jeho díla se nám dochovaly jen malé části. Byl neúnavným badatelem v oblasti Písma, ovládl hebrejštinu, aby mohl původní text bible srovnat s řeckými překlady, výsledkem bylo dílo "Hexapla". Tvrdil, že Písmo lze vykládat a vysvětlovat trojím způsobem: na základě fyzického, psychického a duchovního klíče. Za své poslání považoval nacházet především duchovní a alegorický význam, jemuž dával přednost před doslovným chápáním Písma.
Filozofická pojetí boha, světa a lidstva nacházíme v jeho díle "De principiis". Boha pojímá jako beztělesného, nezměřitelného a jednotného. Stvoření odráží platónskou ideu "pádu" z jednoty (ducha) do mnohosti (hmoty). Země je pro lidi místem výchovy. Člověk má svobodnou vůli a sám si vytváří svůj osud. Cílem je návrat do nehmotných úrovní, což se uskutečňuje v mnoha etapách a stupních prostřednictvím putování duší ("apokatastasis").
Toto dílo představuje první systematické vylíčení křesťanské věrouky, jeho neoplatonské zaměření nakonec vedlo v roce 543 k Órigenovu odsouzení. Definitivně byly myšlenky o preexistenci a putování duší zavrženy císařem Justiniánem na V. ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 553. Tímto se z křesťanské tradice nadobro vytrácejí myšlenky o reinkarnaci.
O tom, zda byl Órigenés heretik či ne, se dodnes vedou spory. Zcela jistě byl největším křesťanským neoplatonikem, který se snažil v Písmu odhalit to nejlepší z platonismu.
Ing. Leoš Flaitingr

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010