>> pondělí 25. února 2013

Ze života filozofů: Hypatia z Alexandrie
Krásná, moudrá, vzdělaná žena a charismatická žena, která pro svou výjimečnost nikomu ve své době nezůstala lhostejná. Inspirovala řadu pozdějších uměleckých děl a koneckonců i nedávný film. Mnozí ji milovali a obdivovali a jiní nenáviděli, což nakonec předčasně ukončilo její život. Životní příběh Hypatie nás zavádí do Alexandrie, jednoho z největších a nejvýznamnějších center své doby. Hlavní město Egypta pojmenované po Alexandru Velikém získalo proslulost za Ptolemaiovců a stalo se střediskem obchodu, kultury, vědy i filozofie spojujícím vlivy Východu a Západu.

Hypatia se narodila kolem roku 370, byla dcerou matematika a filozofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii. Její otec přednášel matematiku, byl představeným Múseia (vysokého alexandrijského učení) a sám svou dceru vychovával a vzdělával. Pod jeho vedením studovala filozofii, matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla a duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a ve 31 letech se stala ředitelkou Múseia. Vyučovala matematiku a filozofii, zvláště pak filozofii neoplatónskou. Vycházela ze svých předchůdců a to hlavně z Plotina a Jamblicha.
Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či z Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a moudře mluvit. Měla množství ctitelů, její studenti ji obdivovali, ale ona se zavázala tomu, že nebude ženou jednoho muže, ale že zasvětí celý svůj život poznání. Vypráví se, že když se ve voze objevila na ulici, lidé jí házeli květiny, vítali ji, přinášeli jí dary a plakali dojetím. Nazývali ji "Pannou nebes" nebo "Neposkvrněnou hvězdou".

Věnovala se především astronomii a matematice, kromě jiného napsala komentáře k ptolemaiovským astronomickým pracím, Diophanově Aritmetice a Apolloniovým Kuželosečkám. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách. Svému otci pomáhala v psaní jedenáctidílného komentáře k Ptoleimaiovu Almagestu. Spolu se svým otcem a svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynálezu astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobovat pohyby nebeských těles.

V době, kdy Hypatia žila v Alexandrii, začínalo nad ostatními náboženstvími převládat křesťanství. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími různých náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi křesťanským vůdcem Cyrilem a římským prefektem Orestem. Hypatia byla Orestovou přítelkyní, a to bylo důvodem, proč ji Cyril začal nenávidět. Byla příliš učená a oblíbená a přitom patřila k pohanům. To vše stupňovalo Cyrilovu nenávist. V roce 412 se stal alexandrijským biskupem a přesvědčil své přívržence, že Hypatia představuje nebezpečí pro křesťanskou obec a že bude nejlepší se jí zbavit. Navíc ho velmi dráždilo, že na její přednášky dochází mnoho velmi významných lidí a mezi nimi i jeho úhlavní nepřítel Orestes.

Je více než pravděpodobné, že Hypatiina smrt byla dílem samotného alexandrijského biskupa. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické sekty "Nitrian", kteří Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji za vlasy do nynějšího chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla, nakonec její tělo spálili za městem. Za její smrt nebyl nikdo potrestán.

MUDr. Lucie Šrámková

Read more...

>> středa 6. února 2013

Ze života filozofů: Herakleitos

 Filozof Herakleitos, kterému je přisuzován královský či šlechtický původ, se narodil na západním pobřeží Malé Asie ve městě Efesos a pravděpodobně žil v letech 535 – 475 př. n. l. Jeho otec, Bloson nebo podle některých Herakont, byl přímým potomkem zakladatele města Androkla, synem athénského krále Kodra. Jako prvorozený syn byl Herakleitos předurčen k zastávání významného úřadu v čele vlády, ale vzdal se tohoto privilegia ve prospěch svého bratra a celý svůj život se věnoval filozofii, která pro něj byla důležitější, než jakýkoli úřad. Přesto mu záleželo na osudu města a podle zpráv od Diogena Laertia byl velmi rozhořčen na obyvatele Efesu, když údajně kvůli přílišné zdatnosti vyhnali jeho přítele Hermodóra, který zde vládl. „Dav, jako psi, štěká na toho, koho nezná, a jako osel dává přednost slámě před zlatem.“

Herakleitos byl známý svým hrdým, mrzutým a melancholickým charakterem a bylo mu vytýkáno, že pohrdá lidmi, a neuznává nikoho kromě sebe samého. Jako filozof však necítil opovržení vůči lidským bytostem, ale pohrdal charakteristikami, kterých lidé nabývají v davu, když nejednají v souladu s charakteristikami své vznešené duše, ale nechají se strhnout k opačnému jednání. „Jeden jediný člověk má pro mne větší hodnotu než deset tisíc, pokud je lepší.“

Nejvíce ho zajímala filozofie Parmenida, jehož byl současníkem, a nechal se inspirovat jeho učením, ale nikdy se nezmiňoval o žádném svém Učiteli. O jeho filozofii se traduje, že obsahuje důležité ideje, avšak špatně pochopitelné. Proto získal přízvisko „Temný“. Dle věštby z Delf, Herakleitos nevykládal ani neskrýval své myšlenky, nýbrž je vyjadřoval prostřednictvím symbolického jazyka. Napsal knihu, kterou pojmenoval, stejně jako většina předsokratovských filozofů, O přírodě a rozdělil ji do tří částí: O vesmíru, O státu a o Božstvu. Uložil ji do Artemidina chrámu v Efesu, aby naznačil, že nikdo nebo velmi málo lidí je schopno ji pochopit. Poslední období svého života trávil osaměle v horách a živil se pouze trávou a bylinami. Do města se vrátil, když začal trpět vodnatelností, aby zde vyhledal léčbu. Lékaři mu však nenabídli žádnou pomoc a proto, jak se traduje, v pokusu zbavit své tělo přílišného množství vody, se zahrabal do hnoje a nepoznán se tak stal potravou psů.
Učení
Herakleitos mluví o existenci Prvotního a Univerzálního Principu: „Všechny věci jsou Jedno: toto je Moudrost. Z Jedna vycházejí všechny věci a ze všech věcí Jedno.“ Jako počátek a Prvotní Substanci uvádí Oheň, z něhož se tvoří všechny věci a znovu se do něj navrací. Oheň prochází neustálou transformací, kterou Herakleitos spatřuje v nepřetržitém Plynutí a Pohybu. Proto dává známý příklad řeky, která neustále plyne, říká, že vody, které tečou, nejsou nikdy stejné, a proto nemůžeme dvakrát vstoupit do jedné řeky. „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty.“ Pro Herakleita vzniká pohyb bojem mezi protiklady manifestovaného světa a jejich snahou o dosažení rovnováhy. Pohyb a neustálá transformace vede všechny věci k návratu k prvotnímu Počátku. Konečnou příčinou všech transformací Vesmíru i Země je Logos neboli věčný rozum.
Herakleitos se zmiňuje o charakteristikách jednotlivých duší: za nejlepší považuje duše ohnivé a suché a za nižší považuje duše vlhké a smíšené s vodou. Dále mluví o společném božském aspektu, který někteří filozofové nazývají jako Nús a on používá termín "Společné". „Bdící mají jeden společný svět, avšak spící se obracejí každý do svého vlastního“. Zmiňuje se o tzv. Sofon, jenž symbolizuje veškerou moudrost, které je vždy odděleno od všech věcí, je nade všemi věcmi, přestože do nich může proniknout. Abychom mohli pochopit Sofon, musíme se řídit Nús, vyšším elementem v člověku. Podle Herakleita projevený svět skrývá Sofon, to, co opravdu Je. "Příroda se ráda skrývá." Člověk je také podřízen Plynutí, ale zároveň vlastní Nús, a pokud má suchou duši z Ohně, tíhne k Sofon, k tomu Božskému. Hérakleitos vysvětluje, že člověk tíhne k Božskému, a proto ještě není Božský. Kdyby už byl Božským, kdyby už byl Sofon, byl by Bohem. Jelikož k němu však pouze „tíhne“, je filosofos, což znamená „hledám Božské“. „Moudrost je jedna jediná věc: poznat rozum, který řídí všechny věci prostřednictvím všech věcí.“

Eva Bímová

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010