>> pondělí 20. května 2013

Ze života filozofů: Pataňdžali

Pataňdžali je znám jako autor Jógasútry. O samotné osobě Pataňdžaliho se vedou spory. Nejsme si ani jisti stoletím, ve kterém žil. Někteří pozdější indičtí autoři ho ztotožňují s Pataňdžalim gramatikem z 2. století př. n. l., který napsal dílo Mahábhášja, kde rozebírá gramatiku sanskrtu. Nelze ale prokázat, že Jógasútra a Mahábhášja pochází od stejného autora.

Pataňdžali je považován za zakladatele jedné z šesti daršan (škol hinduistické filozofie), a to školy jógy. V textu Jógasútry shromáždil a utřídil řadu asketických cvičení a meditačních předpisů, jež znala Indie od pradávných dob. Zkompiloval tak praktickou příručku prastarých technik. Pataňdžali však není tvůrcem filozofie jógy, stejně jako není autorem jógických technik. Sám uvádí, že pouze vydává a upravuje jógické tradiční nauky a techniky. V hlavních rysech se přidržuje sánkhjové filozofie a spojuje ji se starými praktickými cvičeními jógy. Původní význam slova jóga je sjednocení a Pataňdžaliho jóga je v souladu s duchem této tradice. Je to eklektický filozofický směr propojující purušické a prakritické prvky ostatních filozofických škol a pojednávající o tom, jak v praxi dosáhnout moudrosti a osvobození.
Jeho nejznámějším dílem je krátký text Jógasútra, jenž uspořádal a zkompiloval na základě starších textů pravděpodobně v letech 200 až 150 př. n. l. Konečná podoba Jógasútry pochází patrně až ze 4. století n. l. V textu se zdůrazňuje zachovávání mravních zásad, vláda nad smysly, zaměřování pozornosti do nitra a zvládnutí mysli meditačními technikami, které pak vyústí do stavu vnitřního soustředění (samádhi), spojeného s poznáním, po němž následuje stav osvobození zvaný kaivalja (odpoutání se od prakritického bytí).

Jógasútra
obsahuje celkem 196 Pataňdžaliho výroků – súter o józe, které jsou rozdělené do čtyř kapitol či knih.
Kniha vnitřního soustředění – Samádhipáda (51 súter) popisuje cestu k zastavení proměn mysli.
Kniha praxe – Sadhanapáda (55 súter)

Slovo sadhana znamená praxi nebo disciplínu. Podobně jako ve třetím zpěvu Bhagavadgíty se i tady popisují dvě cesty jógy – karma jóga a radža jóga. V Sadhanapádě autor uvádí osm požadavků jógy – Jógánga ánušthánád, které jsou zapotřebí, aby jogín dosáhl sjednocení individuálního bytí (átman) s universálním bytím:
1. Jama – rozvoj správného jednání;
2. Nijama – rozvoj duchovních hodnot;
3. Ásana – rozvoj tělesného klidu (Hatha jóga);
4. Pránájáma – rozvoj ovládání prány a dechu;
5. Pratjáhára – rozvoj rozjímání a nelpění na objektech smyslů;
6. Dhárana – rozvoj zaměření smyslů, koncentrace;
7. Dhjána – rozvoj meditace;
8. Samádhi – rozvoj nejvyššího poznání (vidět bez přemýšlení).
Kniha sil – Vibhutipáda (56 súter), v níž se popisují nejrůznější siddhi, které jogín postupně ovládá. Vibhuti je sanskrtské slovo označující sílu.
Kniha osvobození – Kaivaljipáda (34 súter) pojednává o samostatnosti a úplné nezávislosti ducha (puruša) na hmotě (prakriti).

Na základě Pataňdžaliho Jógasútry vznikla různá odvětví jógy, mimo jiné Hatha jóga (pozice těla – abeceda jógy), Karma jóga (cesta správného působení), Bhakti jóga (cesta oddanosti), Džňána jóga (cesta poznání) nebo Rádža jóga (královská jóga). Prvním, kdo seznámil Západ s Jógasútrou, byl Svámí Vivékánanda.

Svatopluk Moudrý

Read more...

>> pátek 3. května 2013

Ze života filozofů: Dionysios Areopagita

Záhadný Pseudo-Dionysios Areopagita (též Diviš Pseuodareopagita, Pseudoareopagita), nejvýznačnější východní křesťanský novoplatonik a mystik, zřejmě syrského původu, který žil na konci 5. či na začátku 6. století. Svým dílem zásadně ovlivnil středověkou mystiku. O jeho životě nevíme nic, svá díla podepisoval jménem Dionysios a už na začátku 6. stol. byl ztotožňován s Dionysiem z Areopagu, který žil v 1. století (řecky: Dionýsios ho Areopagités).

Dionysios z Areopagu (Areopág - řec. Areos pagos, Áreova skála - je skalní blok na severozápadním úpatí athénské Akropole, kde zasedal nejstarší athénský soud.) byl dle Skutků apoštolských (XVII, 34) mezi těmi Athéňany, kteří se po kazání Pavla z Tarsu obrátili na křesťanství. Měl prý být svědkem smrti Panny Marie, jako "discipulus Pauoli" měl popsat Pavlova vidění a stal se prvním biskupem v Athénách.

Dionysios z Areopagu byl také zaměňován se svatým Dionysiem (Divišem), patronem Francie, prvním biskupem v Paříži a mučedníkem z 3. století uctívaným jak v západní, tak i ve východní církvi.


Doctor hierarchicus a jeho filozofie

Pseudo-Dionysios Areopagita svět chápal jako emanaci Boha; hierarchicky uspořádaný kosmos má podíl na Boží dokonalosti a usiluje o opětovný návrat k němu. Pseudo-Dionysios ztotožňuje Boha s principem dobra. Bohu přísluší na prvním místě jméno "Dobro". To je také důvodem jeho emanace: Bůh stvořil jsoucna ze svého nejvyššího dobra. Říká: "Dobro se ze sebe rozptyluje a rozděluje." Z jednotlivých emanačních stupňů, jimiž Bůh sestupuje ke světu, se přirozeným způsobem rodí i hierarchie nebeského a pozemského uspořádání. Čím dále je jsoucno od božského zdroje, tím je i světla a bytí méně, a tím je i nižší stupeň dokonalosti. Jednotlivá stvoření jsou takto manifestacemi Boha v jeho vlastním díle. Velmi podrobně popisuje nebeskou i pozemskou hierarchii, a proto byl nazván "Doctor hierarchicus". Nebeská hierarchie se skládá z devíti andělských chórů, od cherubínů, serafínů až po archanděly a anděly. Pozemskou nápodobou nebeské hierarchie je hierarchie církevní. Pozemská hierarchie navazuje na nebeskou od rozumných bytostí, pokračuje ostatními živými bytostmi a končí až u neživých předmětů, které se na Bohu účastní jen tím, že existují.

Protože vše stvořené od Boha pochází, touží se opět k Bohu vrátit. Bezměrná touha po božstvu prostupuje celou přírodu. Hybnou silou této touhy, která vše uvádí do pohybu, je láska. Láska z Boha pramení, všechny stvoření spojuje a nakonec se ke svému zdroji zase navrací. Milující vychází v extatické lásce mimo sebe (exstare), aby se přenesl do předmětu své lásky, aby se spojil s Bohem a dosáhl zbožštění (theosis), tedy sjednocení s Bohem.

Corpus Areopagiticum
Pseudo-Dionysios Areopagita ve svém díle spojil novoplatonismus s křesťanskou teologií a mystikou. Jeho spisy se souhrnně označují termínem "Corpus Areopagiticum" a jsou rozděleny na tyto části: De divinis nominibus (O Božích jménech); De caelesti hierarchia (O nebeské hierarchii); De mystika theologia (O mystické teologii); De caelesti hierarchia (O církevní hierarchii) a 10 listů.

Tato díla byla poprvé předložena na konstantinopolském církevním koncilu v roce 532 a od té chvíle po bezmála tisíc let byla hlavním zdrojem středověkého myšlení a těšila se téměř kanonické autoritě. (Bylo spočítáno, že ještě Tomáš Akvinský cituje Aeropagitu 1700krát.) Za jejich autora byl dlouho považován již zmíněný Dionysos z Areopagu, první Athénský biskup z 1. století. Teprve renesanční humanisté (Laurentius Valla a Erasmus Rotterdamský) zpochybnili, že by šlo o novozákonního Dionysia, a vyslovili názor, že jde o osobu mnohem pozdější, v díle silně ovlivněnou novoplatonským filozofem Proklem (latinsky Proclus, kolem 410 Konstantinopol – 17. dubna 485 Athény).

Ing. Hana Zralá

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010