Filozofie pro Život

Ze života filozofů:
Beda Venerabilis – Beda Ctihodný

Vědec, historik, benediktinský mnich se narodil v Anglii kolem roku 672 v Jarow (Northumbrie) a zemřel 25.  května 735 na stejném místě. Je považován za jednoho z největších učenců svého století a byl prvním vědeckým teologem středověku. Díky svému rozsáhlému historickému dílu získal přízvisko Otec anglické historie nebo Učitel církve.

O jeho životě máme málo informací, narodil se na pozemcích náležejících klášterům v Jarow a ve Wearmouthu, do druhého z nich ve svých 7 letech vstoupil. V 19 letech se stal diákonem, ve 30 letech byl vysvěcen na kněze, prožil zde celý svůj život a v Jarow v 59 letech také zemřel. Ačkoli se narodil do velmi neklidné doby (šesté a sedmé století jsou v Anglii naplněny válkami a politickými zvraty, které jsou dodnes málo přehledné, jedná se o období přechodu mezi antickým starověkem a křesťanským středověkem), on sám prožil velmi klidný život. Během něj téměř necestoval, nesnažil se ani o postup v církevní hierarchii, zasvětil svůj život vědě, historii, učitelství a modlitbám. Stal se významným učitelem, do jeho studoven v Jarow přicházela mládež z nejvyšších kruhů. V předvečer svátku Nanebevstoupení Páně roku 735 cítil Beda, že přichází jeho poslední hodinka. Vyčerpán desetiletími intenzivní duševní činnosti, ulehl, zavolal své spolubratry, podaroval je a prosil, aby se za něj modlili. Se slovy „Dokonáno jest!” zesnul s pokojným úsměvem na rtech.

Největší dobrodružství Beda pravděpodobně zažil až po své smrti. Jeho ostatky byly z Jarow kolem roku 1020 ukradeny a uloženy do zlatého a stříbrného relikviáře v klášteře v Durhamu, kde odpočívají dodnes. Nedaleko Jarow dnes existuje rozsáhlá expozice rané anglo-saské historie Bede´s World, pojmenovaná po Otci anglického dějepisectví, s částí věnovanou jemu samotnému.

Jeho nejdůležitější knihou je Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), kterou dokončil roku 731. Ve své době byla zcela výjimečným dějepisným dílem, jak rozsahem, tak zpracováním. Výklad o dobách dávno minulých až po časy nedávné je podáván jako mozaika různých příběhů, někdy kusých, jindy košatých vyprávění čerpajících z lidové slovesnosti. Beda je však v uvádění údajů velmi opatrný, řídí se železným zákonem dějepisectví „Quod vera lex historie est” - Pravda je zákon dějepisectví. Čerpá především ze starších textů, zpráv, dopisů, a pokud má informace z vyprávění, opakovaně zdůrazňuje, že svědkové musí být lidé pravdomluvní, neboť historik může psát pouze pravdu, jeho povinností je zaznamenávat jen to, co se opravdu stalo, své pocity a subjektivní názory musí potlačovat. Snaží se být vždy objektivní, proto také téměř nenajdeme popisy zázraků, které jinak byly častým tématem náboženských textů.

Dějiny popisují šíření křesťanství v Británii, které probíhalo ve dvou vlnách: první s příchodem Římanů, druhá vlna pak na konci šestého století, s příchodem Augustina a jeho misionářů vyslaných papežem Řehořem až do roku 731, což líčí podrobně v pěti knihách. V celkově vědeckém pojetí díla se objevují i lyrická místa, kdy Beda čerpá z lidové slovesnosti. Hned na počátku díla se objevuje legenda o umučení svatého Albana (I/7), sugestivní líčení porady krále, kterou přeruší ptáček hledající v zimním nečase útulek (II/12), příběh klášterního čeledína, který se přes noc stane básníkem (IV/22), a mnohé další.

Beda své dílo po dokončení posílá králi Ceolwulfovi se slovy: „Neboť vypravují-li dějiny o dobrých činech dobrých lidí, podněcuje to vnímavého posluchače, aby dobré činy napodoboval. Připomínají-li však činy zlé, páchané špatnými lidmi, povzbuzuje to stejnou měrou zbožného a soucitného posluchače či čtenáře, aby se vyhýbal všemu, co je škodlivé a zvrácené, a aby s větším úsilím konal to, co poznal jako dobré a Boha důstojné.”

MUDr. Jana Hastíková

Read more...