>> úterý 25. listopadu 2014
Ze života filozofů: Mikuláš Kusánský
Mikuláš se narodil před více než šesti sty lety v roce 1401 v německém městečku Kues na řece Mosele v rodině bohatého loďaře a vinaře Johanna Krebse. Otec chtěl, aby syn převzal rodinný podnik, ale Mikuláš měl od dětství úplně jiné zájmy. Rád četl a studoval. S otcem se nepohodl a už ve dvanácti letech z rodného domu odešel.
Byl podnikavý a ctižádostivý, tvrdý k sobě a i k ostatním. Ačkoliv byl jen měšťanského původu, dosáhl jednoho z nejvyšších církevních postavení, přesto však žil nadále skromně.
Když to vyžadovaly jeho pracovní úkoly, vystačil s pouhými čtyřmi hodinami spánku denně.
Začal studovat na Univerzitě v Heidelbergu, ale později odchází do italské Padovy, kde se zapisuje na práva a zajímá se také o filozofii, teologii a přírodní vědy, matematiku a hudbu. V roce 1423 získal doktorát z kanonického práva a nastoupil na církevní a politickou dráhu, ale jeho největší radostí byla vždy filozofie.
Při studiích se setkal s pozdějším kardinálem Giulianem Cesarinim, s nímž se účastnil jednání basilejského koncilu, na kterém jednal s husitskou delegací z Čech vedenou Prokopem Holým. Ve druhé polovině třicátých let začal pracovat pro papeže, když se stal členem jeho poselstva do Cařihradu, které mělo najít cestu k vyrovnání mezi západní a východní církví.
Kusánus měl rozsáhlé znalosti z různých oborů a také řečnický a diplomatický talent. Přátelil se s řadou významných církevních hodnostářů. Postupně stoupal v církevní hierarchii a papež ho pověřoval těmi nejdelikátnějšími úkoly. Vedle přátel si nadělal také nepřátele. Přes velký odpor církevních představitelů se pokoušel reformovat církve v Německu a v Nizozemí. V roce 1452 přežil pokus o zabití, když mu jakýsi mnich podal k políbení otrávený kříž. O dva roky později byl dokonce uvězněn Sigismundem Tyrolským.
Pro renesanci je příznačné opouštění starých myšlenkových schémat a také církevních dogmat. Právě Mikuláš Kusánský se postaral o vyvrácení jednoho z nich.
V roce 1433 přišel s překvapivým tvrzením, že tzv. Konstantinova donace, listina, která po staletí zaručovala papežům vládu nad Římem, Itálií a celou západořímskou říší, je falzum. Přispěl tak k narušení jednoho ze zažitých církevních přesvědčení. Společně s italským humanistou Lorenzem Vallou prokázal na základě jazykového rozboru, že listina nemohla vzniknout v době Konstantina. Církev tato fakta definitivně uznala až v 19. století. S určitou nadsázkou ale můžeme říci, že Mikuláš Kusánský už tehdy symbolicky ukončil nadvládu církve nad věděním západního světa. Teprve později renesance vyvrátí další dogmata – geocentrický model vesmíru nebo plochost Země. Je zajímavé, že Mikuláš Kusánský pozdější objevy astronomů filozoficky předjímal.
Kusánus chápe lidské vědění jako nedokonalé. Absolutního vědění může být dosaženo pouze symbolicky a pomocí jazyka matematiky. Zastává názor, že nejdokonalejším tvarem je koule, a proto i vesmír musí být obří koulí, nekonečně velkou, takže nemá smysl mluvit o jejím středu. Země se pohybuje a není středem vesmíru. Vesmír je nekonečný rozlohou i počtem světů, všechny jsou přitom v relativním pohybu a klid je jen zdání. Hmota vesmíru přitom zůstává zachována.
Kusánus byl při svých studiích v Itálii ovlivněn duchem humanismu a seznámil se osobně s řadou důležitých postav probouzející se renesance. Během koncilu ve Florencii v roce 1439 se dokonce setkal s byzantským novoplatonikem Gemisthem Plethonem. Inspiraci pro svou filozofii našel při studiu v Padově v novoplatonismu ve spisech Pseudo-Dionysia Areopagity a také v díle německého mystika Mistra Eckharta. Při pobytu v Byzanci se seznámil s texty Řehoře z Nazianzu a Jana z Damašku.
„Tak dostává jeden Bůh u různých národů vždy jiné jméno, přestože je všude a ve všem jeden.“
Mikuláš Kusánský šířil na svou dobu ojedinělou myšlenku o míru mezi všemi náboženstvími.
Během svého politického působení stál Kusánus vždy na straně církve, ale zároveň si zachoval svobodu myšlení a nezávislost filozofa. Ovlivnil významné učence (Mikuláše Koperníka) a filozofy (Giordana Bruna) a inspiroval také Jana Amose Komenského. Mikuláš Kusánský byl všestrannou renesanční osobností a jeho myšlenky otřásly středověkou scholastickou doktrínou a otevřely cestu renesanci.
Svatopluk Moudrý Read more...
>> pondělí 3. listopadu 2014
Jan Jesenský Jesenius je znám jako lékař, ale byl také filozofem, historikem či politikem. Tento renesanční člověk působil v mnoha oborech a pracoval na mnoha místech Evropy. Narodil se v roce 1566 ve Vratislavi v Polsku. Vystudoval medicínu a filozofii v německém Wittenbergu, poté pokračoval ve studiích na univerzitách v Lipsku a Padově, kde byl zasažen duchem renesance. Po studiích působil jako lékař ve Vratislavi a současně se stále věnoval filozofii. V letech 1593–1595 byl dvorním lékařem, několik let působil na univerzitě ve Wittenbergu jako vedoucí katedry anatomie, chirurgie a lékařské botaniky. Byl také děkanem lékařské fakulty.
Od roku 1600 přednášel na Karlově univerzitě a téhož roku vykonal první veřejnou pitvu lidského těla v českých krajích. Její význam spočíval v prohloubení anatomických poznatků, ale také ve zvýšení prestiže Karlovy univerzity. Popis této pitvy publikoval latinsky o rok později. V roce 1602 se stal osobním lékařem císaře Rudolfa II. V roce 1605 provedl v Praze další pitvy, tentokráte těl ženy a dítěte. Po šesti letech strávených v Praze přijal nabídku uherského krále a pozdějšího císaře Matyáše, aby se stal jeho dvorním lékařem a zároveň historiografem. Dále pak přednášel na různých místech Evropy a v roce 1615 se potřetí vrátil do Prahy. Zde působil na univerzitě a stal se profesorem historie. V letech 1617–1620 byl rektorem univerzity a začal se zabývat i politikou. Za svou politickou činnost proti Habsburkům byl vězněn a po prohrané bitvě na Bílé hoře a nástupu Ferdinanda II. na český trůn byl opět zatčen a spolu s dalšími 26 českými pány byl 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí. Protože podle obvinění škodil slovem, byl mu vyříznut jazyk a jeho hlava byla zavěšena na Staroměstské mostecké věži až do roku 1631, kdy ji přemístili do Týnského chrámu.
Kromě Uher měl velmi rád Prahu, kterou označoval za nejbohatší a nejvznešenější město Evropy. Po celý život usiloval o rozvoj Karlovy univerzity. Jan Jesenius je příkladem člověka, který zůstal po celý svůj bohatý život věrný svým zásadám a který dokázal povýšit obecné zájmy nad zájmy osobní. Vždy konal to, co považoval za nejlepší, i přes důsledky, které to s sebou přineslo.
MUDr. Jiří Štětina Read more...
>> pátek 26. září 2014
Podobenství: Mistr Ťi, kniha a vědro
Před dávnými dobami v dalekých krajích žil jeden moudrý mistr známý pod jménem Ťi. Jelikož byla jeho moudrost proslulá, přicházeli k němu učedníci z blízka i zdaleka, aby se od něj nechali poučit. Jeden z nich, Ča Lung si velice liboval v knihách. V širém kraji nebylo nikoho sečtělejšího. Ča Lung byl horlivý učedník, bystrý a mistrovi Ťi bezmezně oddaný, ale nikdy neopomněl využít příležitosti zmínit, kolik již přečetl učených spisů. Jiní učedníci se s ním proto nedávali příliš často do řeči; někteří z pouhého zahanbení, že některá díla, o nichž Ča Lung hovořil, ani neznali; další ho považovali za namyšleného.
Netrvalo dlouho a oba učedníci se opět sešli a navzájem se sobě omluvili za nerozumná slova, ale semínko pochyb už bylo v Ča Lungově mysli zaseto a pomalu začalo klíčit. Jeho tvář přepadly chmury a pár dnů chodil jako tělo bez duše. Nakonec uznal, že sám si neporadí a vydal se za mistrem Ťi. Našel ho v zahradách, kde mistr pečoval o své krásné růže.
„Mistře,“ promluvil Ča Lung vážným hlasem. „Semínko pochyb se mi usídlilo v mysli a zapustilo kořeny. Přišel jsem pokorně požádat o radu, jak tento plevel vymýtit.“
„Pověz mi tedy, milý Ča Lungu, co sužuje tvou mysl,“ vybídl svého učedníka mistr Ťi a na tváři mu, jako obvykle, hrál vlídný úsměv.
„Celý život jsem si cenil knih, na jejich stránkách nacházel moudrost, mezi řádky hledal cenné rady,“ vyprávěl Ča Lung. „Myslil jsem si, že jedině tak dosáhnu moudrosti. Když jsem však zapředl hovor s jinými učedníky, shledal jsem, že žádný z nich nepřečetl ani polovinu z toho, co jsem četl já, přesto však oplývají dobrými vlastnostmi a znalostmi a se stejným zápalem přijímají vaše učení. Poraďte, mistře, jsou knihy potřebné?“
Mistr Ťi Ča Lunga pozorně vyslechl a pokyvoval přitom hlavou. „Rád ti pomohu vykořenit plevel pochybností z tvojí mysli. Nejprve se však potřebuješ uklidnit. Když je mysl neklidná, marně po řešení pátrá. Když jsi v problému polapený jako pták v kleci, nepoznáš, kudy vede cesta ven. Potřebuješ se vysvobodit a pohlédnout na věc zvenčí.“
„Jak však mohu svou mysl odpoutat, mistře?“ tázal se Ča Lung. „Vždyť dnem i nocí nemyslím na nic jiného.“
„K tomu je nejlepší práce rukou a nohou,“ odpověděl mistr Ťi a ukázal na své růže. „Pohleď na tyto růže, které žízní. Můžeš dát ruce k dílu, chopit se vědra a přinést z řeky vodu. Taková práce pomůže růžím i tobě. Pak se vrať a vyřešíme tvé trápení.“
„Omlouvám se, mistře,“ pravil zkroušený Ča Lung. „Chodil jsem pro vodu, ale nedonesl jsem jedinou kapku. Pokaždé se mi voda z vědra vylila, a ať jsem zkoušel cokoli, nemohl jsem tomu zabránit.“
„Neklesej na mysli, milý Ča Lungu. Zavolej toho chlapce, který nedávno nastoupil do učení a právě vypomáhá v zahradě – pošleme pro vodu jeho.“
Jak mistr řekl, tak se i stalo. Chlapec přiběhl, s nadšením se chopil vědra a utíkal pro vodu. Ča Lung uvažoval, jak si s úkolem dítě poradí a trochu ho litoval, protože nabrat vodu se mu zdálo nemožné… Ale chlapec už se vrací a k Ča Lungově nezměrnému údivu nese plné vědro vody.
„Ve vědru byla díra, mistře,“ hlásil hoch potěšeně. „Tak jsem ji ucpal.“
S poklonou postavil vědro vedle mistra a přidal do něj i naběračku, aby mohl mistr zalévat své růže, aniž by se namáhal s těžkým vědrem. Mistr Ťi hocha pochválil a obdaroval ho drobným talismanem s moudrými slovy. Chlapci se rozzářily oči, opět se uklonil a odešel. Talisman držel v rukách před sebou jako tu největší svátost. Ča Lung mezitím cítil, jak mu studem hoří tváře. No ovšem! Jak to že ho nenapadlo poohlédnout se po díře a ucpat ji? Vždyť to bylo tak prosté. Připadal si nyní velice hloupě. Posmutněle uvažoval, jestli se mu tímto mistr nesnažil naznačit, že knihy jsou přece jen zbytečné.
„To jsou přece slova vašeho mistra, mistře Ťi,“ odpověděl Ča Lung, zkoumaje talisman. „Píše se tu: Práce mysli v práci rukou.“ četl učedník nahlas.
„Ano, milý Ča Lungu,“ přikyvoval mistr Ťi. „Znamená to použít vše, co jsme se naučili, v našem jednání. Ten hoch neumí dobře číst, a proto bude muset někoho požádat, aby mu nápis přečetl. Zato však má zkušenosti s děravými vědry a ví, jak ucpat jejich díry. Ty, Ča Lungu, číst umíš, a proto dokážeš ocenit tato slova a zamyslet se nad nimi. Toto je tedy má rada: talisman si ponechej a rozjímej nad těmito slovy. Knihy, milý Ča Lungu, jsou dobré, ale jen znalosti, které umíme převést do našeho jednání, jsou nám prospěšné.“
Read more...
>> pátek 12. září 2014
Narodil se roku 1483 v Eislebenu v Německu a vyrůstal v chudé rodině jako jedno z devíti dětí; jeho otec se postupně vypracoval, což mu umožnilo podporovat svého nadaného syna na studiích. Vystudoval filozofii v Erfurtu a po studiích se rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera, v roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.
V tomto období začínají jeho pochybnosti o řadě církevních dogmat. Od roku 1508 působil jako učitel filozofie a teologie na univerzitě ve Wittenbergu a stále častěji zažíval rozpor mezi tím, co nacházel při studiu Bible, a oficiálním učením tehdejší církve. Tento vnitřní boj se odráží ve známém díle 95 tezí, které bylo určeno pro akademickou obec a kde kritizuje tehdy velmi rozšířenou praxi odpustků. Luther říkal, že „není bezpečné ani čestné jednat v rozporu s vlastním svědomím“, a proto, navzdory hrozbě klatby, psal další reformační spisy, ve kterých hájil své názory. Jeho myšlenky se rychle šířily a byly vykládány různým způsobem, někdy až velmi radikálním, od čehož se Luther vždy distancoval. Přesto začal být ze strany církve obviňován z kacířství. Seznámil se i s učením Jana Husa a pochopil, že jejich myšlenky mají mnoho společného, až byl nakonec v roce 1521 papežem Lvem X. exkomunikován. Přežíval díky ochraně kurfiřta Fridricha Moudrého, který ho v nejobtížnějších dobách skrýval na svém hradě. Avšak Luther pracoval neúnavně dál, a přestože zpočátku neusiloval o vytvoření nové církve, ale o reformu té stávající, stal se nakonec jedním z těch, kteří stáli u zrodu církve evangelické, a zařadil se tak do myšlenkového proudu reformace. Oceňoval hlavně autoritu Bible a nadřazoval ji nad autoritu církve; zásadní pro něj byla víra člověka, která v jeho očích stojí vysoko nad lidským rozumem a logikou. Proto byl i poměrně skeptický ke snahám humanistů jako byl Erasmus Rotterdamský.
Usilovně pracoval, bojoval za své přesvědčení bez ohledu na názory ostatních, snažil se o autentické vyjádření toho, co cítil, prostřednictvím jednodušší církevní formy. Říkal, že „člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil“.
Zemřel uprostřed své práce a snahy o reformovanější církev ve svém rodišti v Eislebenu v roce 1546 ve věku 63 let.
MUDr. Lucie Šrámková Read more...
>> pátek 1. srpna 2014
Erasmus Rotterdamský je považován za humanistu, duchaplného spisovatele, učeného filologa a velkého filozofa, zkrátka za mimořádnou renesanční osobnost. Narodil se kolem roku 1469 jako nemanželský syn kněze. Přesto díky své píli, pracovitosti i bystrému duchu dokázal vystudovat na Sorbonně a získat doktorát z teologie. Posléze opouští řádový život a stává se nezávislým humanistickým učencem. Této nezávislosti si cení i ve svém dalším životě, a když se v zápalu reformačních sporů stává terčem obou znepřátelených stran, kdy se ho každá snaží získat na svou stranu, odchází do nábožensky tolerantní Basileje. Po vítězství reformace Ulricha Zwingliho i toto milované město opouští a odchází na protest do Freiburgu. Umírá v roce 1536.
Z jeho děl je dnes nejznámější satira Chvála bláznivosti, která je spíše dílem příležitostným, jehož námět se zrodil v roce 1509, kdy se Erasmus, odpoután na nějakou dobu od vážné práce, vydal z Itálie do Anglie a jehož první verzi sepsal během krátké doby v londýnském domě svého přítele Thomase Mora. Závažnější část jeho práce, pro niž měl pověst jednoho z největších evropských učenců, tvořily jeho práce filologické a teologické. Podle jeho knih se učila vytříbené latině celá tehdejší vzdělaná Evropa.
Ale nebyl to pouze přínos jazykový, otázkám etiky a politiky jsou věnována díla Rukověť křesťanského rytíře, Výchova křesťanského vládce a přímo polemice s Lutherem dílo Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli. Podrobil kritice i uznávaný překlad Bible a také se věnoval překladu děl antických autorů do latiny.
Kategoricky odmítá vnější formality směřující k vykoupení, klade důraz na skutečnou zbožnost, kterou je víra a milosrdenství podle učení Evangelií. Jedná se o stejná učení, která uplatňuje, když se staví papežství, které se svým chováním a zvyky vzdaluje od Božího života.
Zatímco ve Chvále bláznivosti je polemika se soudobou církví vyjádřena jako satirická fikce, v Rukověti křesťanského rytíře je již rozvíjena otevřeně. Toto poslední dílo je proti teologické kultuře, která školí pro doktorské spory (disputace), ale nepodporuje víru. Erasmus chce formovat „křesťanského rytíře“ (křesťana bojovníka), nikoli teologa nebo spisovatele. „Filozofie Krista“ je jedinou silou, která změní a transformuje zvyky a celý život. Křesťanská dokonalost není ve vnějším způsobu života, ale v prožívání, v duši.
V tomto návratu k četbě a porozumění Písmu Erasmus podporuje obnovu člověka, jeho reformu. Spočívá v tom rovněž jeho filologická práce, věnovaná obnově a podpoře šíření Nového zákona, s jeho novým překladem. Tato práce se obrací také k církevním Otcům, jejichž doktríny, jak věřil, byly přímo inspirovány prameny křesťanství. Proti marné diskusi, obřadům, půstům a upalování kacířů staví dva základy křesťanského učení: víru a milosrdenství.
S tím vším již byly vytvořeny teoretické základy Reformace. Ale tady se Erasmus zastavil. Jako humanistický učenec se podílel na ideálu univerzálního náboženského míru, smíření a harmonie mezi různými náboženskými zkušenostmi, nepředstavoval si však revoluční důsledky svého učení. Když byl konfrontován s dílem Luthera, uzavřel se ve své studijní neutralitě.
Odmítá Lutherovo pojetí svobodné vůle, pro Erasma je lidská svoboda svobodou přežití, je „silou vůle, díky níž se člověk může přiklonit k věcem, které vedou k věčnému spasení, nebo se může od nich vzdálit.“ Požadavky, hrozby a sliby Boží by neměly smysl, pokud by člověk nebyl svobodný. Lidská spása je tedy dílem člověka, s pomocí a podporou božího působení. Jeho filozofický a humanistický duch překonal v tomto případě duch náboženský: musí ponechat na výši lidskou důstojnost a to není možné bez svobody.
Mgr. Ivana Hurytová Read more...
>> pátek 18. července 2014
Leonardo di ser Piero da Vinci se narodil v roce 1452 v Anchianu nedaleko městečka Vinci. Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny, což mělo nepochybně vliv na jeho budoucnost, neboť nemanželský původ jej v měšťanské společnosti vylučoval z obvyklých cest ke kariéře. Otec jej však uznal za vlastního, zajistil mu vzdělání. Přestěhovali se do Florencie a od patnácti let byl v učení v uznávané dílně Andrea del Verrochia, kde byl společně s Botticellim, Peruginem a Lorenzem di Credi. Zde novou technikou s jasnějšími barvami namaloval na obraze „Křest Krista” anděla, který se stal na plátně dominantní postavou. I mistr Verrochio uznal, že ho jeho učedník předčil, a dle legendy se rozhodl již nikdy nemalovat.
Vzhledem ke svému původu neměl přístup k univerzitnímu vzdělání, studoval však během života sám s takovým úsilím, že obsáhl podstatnou část tehdejšího poznání. U toho však nezůstal, neboť jeho obdivuhodná mysl se u ničeho nezastavila. V mnoha oblastech tak poznání významnou měrou posunul, přestože to většinou zůstalo po staletí ukryto v denících a spisech v jeho pozůstalosti. Ve Florencii nikdy nebyl zcela přijímán a byl považován za podivína, protože mnoho věcí pojímal novým a originálním způsobem. To jej v roce 1482 přimělo přijmout pozvání Lodovica Sforzy a odejít do Milána.
V této době pravděpodobně začíná svá studia anatomie, astronomie, aerodynamiky a dalších věd, zajímá se intenzivně o Pythagorovu matematiku, kterou se snaží učinit osou všeho svého bádání. Poznatky vědy spojuje s uměním a vidí je jako nerozlučné hodnoty, díky čemuž dosahuje maxima dokonalosti svého díla. Jako umělec je poetický i mystický, lineární perspektivu jako první doplňuje o perspektivu vzdušnou a pomocí kompozice vztahů všeho na plátně vytváří výjimečnou hloubku obrazu. Esovitý tvar jeho postav jim dává vnitřní dynamiku a stává se vzorem klasických figur 16. století. V roce 1495 začal malovat Poslední večeři, bohužel technikou s temperou a olejem, proto dílo rychle propadalo zkáze. Kompozice je však naprosto fascinující. V letech 1500 až 1507 pobýval opět ve Florencii. Zde v nemocnici Panny Marie prováděl svá anatomická studia. V tomto období také namaloval Monu Lisu. Poté působil opět v Miláně, Římě a nakonec dožil na pozvání krále Františka I. ve Francii. Zemřel v roce 1519 v Cloux u Amboise.
Ing. Miroslav Huryta Read more...
>> čtvrtek 22. května 2014
Nacházíme se v 15. století v době, která se stane významným historickým obdobím – renesancí. V době, která zrodila takové velikány, jakými byli například Gemistos Plethon, Leonardo da Vinci, Leon Battista Alberti, Giordano Bruno nebo Pico dela Mirandola. Mohli bychom uvést mnoho jmen. Ale ten, kterému bych dnes ráda věnovala tento článek, se jmenuje Marsilio Ficino, největší platonik florentský.
Narodil se roku 1433 ve Figline. Otec si přál, aby se stal lékařem stejně jako on, ale mladý Ficino měl vrozené nadání stát se filozofem. Navíc se v jeho životě objevuje důležitá osobnost, Cosimo de Medici, který měl na něho velký vliv. Marsilius ve svých vzpomínách píše, že měl dva otce, jednoho tělesného a druhého (Cosima) duchovního.
Díky Cosimu Medici, který jej podporoval po hmotné a morální stránce, začal Ficino pracovat na svém nejvýznamnějším díle, na latinském překladu všech Platonových spisů. Tady bych ráda citovala Ficina, abychom viděli, jak si tohoto mecenáše vážil: „Já jsem s ním po více než dvanáct let šťastně pěstoval filozofii: tak byl bystrý v disputování jako rozvážný v řízení obce. Jistě mnoho jsem dlužen našemu Platonovi, ale Cosimovi, přiznávám se, jsem dlužen ne méně: neboť kterou ideu ctností mi Platon jednou ukázal, tu každodenně Cosimus prováděl.”
Když dokončoval překlad Platonových dialogů, pracoval také na jejich komentářích. Později překládá díla Plotina, Jamblicha, Porfyria a dalších.
Další dílo, Platonská teologie, je také založeno na novoplatonské tradici. Ficino si představuje filozofii jako „učené náboženství”, odhalující věčné pravdy, které jsou obsaženy ve víře. Filozofie neslouží teologii, ale je spíše sestrou náboženství.
Ve Ficinově filozofii je zbožštěn i člověk. Nesmrtelnost člověka zdůvodňuje tím, že zdůrazňuje jeho vyšší přirozenost. Člověk je bytost důstojná a tvořivá a ve svém díle se dokáže podobat bohu. Člověk je schopen poznat, pochopit řád nebes, pohyby kosmických těles a má schopnost tyto pohyby vypočítat a předvídat. Dochází k závěru, že se člověk připodobňuje svému tvůrci.
Ficina nazývali jeho vrstevníci „druhým Platonem”. Platon byl po jeho boku celý život. Svým dílem obnovil Ficino jeho učení, a ovlivnil tak evropskou vzdělanost. Jeho vliv sahal daleko za hranice Itálie.
V roce 1496 napsal Ficinovi dopis Robert Gaguin, rektor pařížské univerzity: „Tvá ctnost a moudrost, Ficine, tak je rozhlašována zvláště v naší pařížské Akademii, že Tvé jméno je milováno a oslavováno jak ve sborech veleučených mužů, tak i v třídách chlapců. Svědky Tvých zásluh jsou ony Tvé skvělé práce, které jsi vynaložil, abys převedl Platona do latiny; rozmnožuje Tvou slávu platonik Plotinos od Tebe do latiny přeložený. Kromě toho se čtou a jsou ceněny jiné svazky Tvého díla a dopisy přátelům: pro to všechno přemnozí z členů naší školy planou touhou osobně Tě poznat a vidět člověka, od kterého pocházejí díla tak skvělé učenosti.”
Kateřina Blahutová
Read more...
>> úterý 11. března 2014
Petrarku známe především jako renezančního italsky píšícího básníka opěvujícího lásku k Lauře, který přijal titul „poetus laureatus”, tedy „král básníků” nebo „básník, vavřínem korunovaný”. Petrarkovi současníci i následující generace však více ctili jeho latinsky psané humanistické spisy a spisy morální filozofie. Dodnes bývá považován za otce humanismu, čerpajícího z antiky, kterou nejen miloval, ale i výborně znal. Celý život sbíral latinské spisy, jeho knihovna byla považována za jednu z nejrozsáhlejších.
Pro své vzdělání, vystupování a svoji osobnost byl vyhledávaným společníkem a diplomatem. Podporoval myšlenku sjednocené Itálie a Římské republiky, odsuzoval nestřídmou církev, přesvědčoval papeže, aby se vrátil do Říma. Karla IV. žádal, aby jako císař zajistil mír. Byl idealistou, který si je vědom, že příkladem člověk zmůže mnohem více než kritickými slovy.
Život
Narodil se roku 1304 v Arezzu, kam se jeho rodina uchýlila do exilu. Jak sám napsal, jeho rodiče byli chudí, ale vznešení. Celý Petrarkův život byl spojen s cestováním z místa na místo, pobýval v Itálii, v Německu a ve Francii. V mládí vstoupil do služeb rodiny Colonnů, což zajistilo jemu i jeho bratru Gherardovi dobré živobytí. Později pracoval pro knížecí milánskou rodinu Visconti. V této době se setkal s císařem Karlem IV. při jeho korunovaci v Římě, později dokonce dorazil i do Prahy. Známa je jeho korespondence nejen s Karlem IV. a jeho dvorem, ale i s Arnoštem z Pardubic a s Janem ze Středy. Závěr života strávil se svou dcerou Franceskou nedaleko Padovy. Zemřel den před svými sedmdesátými narozeninami s knihou v ruce.
Dílo
Z Petrarkova díla můžeme uvést například dialogy „O lécích na štěstí a neštěstí” (De remediis utriusque fortunae), „O samotářském životě” (De vita solitaria), „O nevědomosti mé a mnoha dalších” (De sui ipsius et multorum ignorantia), „O slavných mužích” (De viris illustribus), kde sepsal životopisy známých antických hrdinů, filozofů a státníků.
Ve svém celoživotním díle „O tajném střetu mých myšlenek” neboli „Mé tajemství” (Secretum meum) vede Francesco rozhovory se svým velkým vzorem sv. Augustinem jako se svým učitelem i svědomím o víře, vůli, hříchu i lásce, touze po slávě a melancholii. Toto autobiografické dílo Petrarca za svého života nezveřejnil.
Myšlenky
Petrarca opakuje, že hlavním předmětem a zájmem myšlení a filozofie by měl být člověk a jeho problémy a starosti. Proto dává důraz na morální filozofii a staví ji nad scholastickou vědu, která zapomíná na lidskou duši v množství zbytečných otázek.
Po výstupu na horu Mont Venteux, kde cituje z „Vyznání” sv. Augustina, píše svým přátelům:
„A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají… Poznání Boha je pravá a nejvyšší filozofie.” ¹
Petrarca měl výjimečnou schopnost spojit Platonovu moudrost, Senekovu stoickou ctnost a Ciceronovu výmluvnost s křesťanskou čistotou. Stal se tak opravdu renesančním člověkem, který dokázal propojit staré s novým, a ovlivnil tak budoucnost.
Ing. Dana Gabrielová
Citace: 1. Paul Oskar Kristeller: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007. Read more...
>> pátek 28. února 2014
Astrologická znamení
Říká se, že je třeba s někým žít, abychom poznali, jaký je, ale někdy je to ve hvězdách…
6.00: Panna vstává, ale než se půjde sprchovat, uklidí celou koupelnu. Po vyčištění zubů vloží kartáček do sterilního sáčku a uklidí si jej na skryté místo, daleko od ostatních kartáčků.
6.15: Kozoroh vstává a vypíná bojler, protože skončil levný tarif.
6.20: Vodnář se vydává na ranní jogging.
6.30: Váhy a Lev se před zrcadlem přetahují o hydratační krém a gel na vlasy.
6.40: Býk snídá nutellu polévkovou lžící.
6.45: Střelec vstává a znovu zapíná bojler.
7.00: Rak dělá sendviče. Panna vymačkává šťávu z čerstvého ovoce. Blíženec je ještě v posteli a na mobilu si prochází e-maily, Facebook, Twitter a Instagram.
7.05: Štír se dobývá do koupelny, z níž vycházejí Váhy s necesérem v rukou, smrtelně uražené.
7.10: Beran vstává a zapíná stopky.
7.11.45: Beran osprchovaný a oblečený běží ze schodů, mává a vypíná stopky.
7.15: Býk škrábe lžící po sklenici. Nutella došla.
7.20: Váhy a Lev spolu znovu bojují před zrcadlem, naposledy si ověřují svůj vzhled a obdivují sami sebe před odchodem.
7.30: Vodnář se sprchuje studenou vodou. Kozoroh zase vypnul bojler.
7.40: Všichni odcházejí.
7.45: Blíženec se vrací. Zapomněl jeden ze tří mobilů.
7.50: Blíženec se znovu vrací. Zapomněl peněženku.
8.00: Ryba se probouzí a zjišťuje, že ji v bytě zamkli.
>> středa 5. února 2014
Ze života filozofů:
Dante Alighieri – most mezi středověkem a renesancí
Největší italský básník 14. století byl Dante Alighieri (1. 6. 1265 Florencie – 14. 9. 1321 Ravenna). Je znám především díky svému básnickému umění, pro něž hledal inspiraci a oporu ve studiu antického, italského a provensálského básnictví. Dante však také přispěl k vývoji jazykovědy, italského jazyka i politické filozofie. Je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil.
Podle šíře znalostí, které ve svých dílech předkládá, je zřejmé, že po celý život nepřestal studovat. Dosvědčují to témata, osoby a události, které se v jeho dílech objevují. Z celého Danteho díla je zřejmá jeho sečtělost v latinských klasicích, znalost francouzské rytířské epiky a lyriky, znalost bible či církevních teoretiků či znalosti z oblastí historie a práva výjimečné především šíří a hloubkou, kterou dokázal obsáhnout.
„Jeden čeká, že se doba změní. Jiný pevně ji chytí a hned jedná!“
Kromě psaní literatury a učených spisů byl Dante také značně politicky činný, účastnil se několika bitev, působil i v městské radě Florencie a vykonával různá diplomatická poslání. Ve Florencii na konci 13. století zuřily nelítostné boje různých politických skupin a Dante se do politického života aktivně zapojil. Jako stoupenec protipapežské strany musel nakonec své milované rodné město opustit a strávit zbytek života ve vyhnanství.
Nezbylo mu než putovat křížem krážem celou Itálií. Pobýval na dvorech vlivných přátel v Arezzu, v Bologni, v Padově, ve Veroně i Ravenně, kde svou životní pouť zakončil. Po uplynutí určité doby, v období jeho největší slávy, mu sice byla nabídnuta možnost návratu, ale jen pod podmínkou, že se bude kát ze svých omylů. Na tuto nabídku Dante v jednom z dochovaných dopisů odpověděl: „Nestojí mi za to vrátit se do svého domova, vaše odpuštění nestojí za to ponížení. Mým štítem je má čest, cožpak nemohu všude pozorovat nebe a hvězdy?“
Autor nejprve líčí cestu Peklem a Očistcem, kam jej doprovázel antický básník Vergilius. Nejpůsobivější je bezesporu Peklo se svými devíti kruhy a tajuplnými vizemi. V Očistci Dante potkává mnoho význačných osobností své doby a mezi nimi i české krále Přemysla Otakara II., Václava II. i Rudolfa Habsburského. Ve třetí části dospěje do Ráje, kde se setká s milovanou Beatricí a prochází s ní devíti sférami, až dosáhne světla, sídla Boha a blažených.
„Říkám a tvrdím, že žena, do níž jsem se zamiloval při své první lásce, byla nekrásnější a nejpočestnější dcera Císaře vesmíru, jíž dal Pythagoras jméno Filozofie.“
Postavou, která vyvolává nejvíce otázek, je Beatrice, o níž někteří autoři soudí, že k ní Dante od dětství, kdy se s ní údajně poprvé ve Florencii setkal, cítil platonickou lásku a stala se mu celoživotní inspirací. Na opačném pólu stojí názor, že jde o idealizovanou ženu, jejíž krása je vnějším výrazem vnitřních duchovních hodnot. A autorova láska k ní není míněna jako projev citu, nýbrž jako touha nalézt skutečné a hluboké poznání. Vysněná Beatrice se tak stává symbolem moudrosti. Proto jí Dante ve svém nejznámějším díle přisoudil úlohu vůdkyně na cestě od neřesti a hříchu k poznání pravých životních hodnot a k dosažení dokonalosti.
Dante Alighieri, velký renesanční duch a filozof, ve svém rozsáhlém díle propojuje středověké pojetí světa se svými širokými znalostmi z oblasti filozofie sahajícími od antického dědictví po nejlepší výsledky arabského myšlení. Jeho myšlenky se staly základem humanistického učení o člověku, celé jeho rozsáhlé dílo znamenalo významný impuls pro rodící se renesanci a jeho filozofické ideje tak tvoří významný most mezi dvěma důležitými epochami dějin – středověkem a renesancí.
Mgr. Petra Goliášová Read more...
>> pondělí 20. ledna 2014
Niccolo Machiavelli žil v bouřlivé době na přelomu 15. a 16. století ve Florencii. Na jedné straně to byla doba renesančních umělců Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarrotiho, Sandra Botticelliho, kteří patřili mezi Machiavelliho florentské současníky, ale na druhé straně i doba politických bojů a válek nejednotné Itálie, rozdrobené na městské republiky a malá knížectví.
Machiavelli aktivně působil jako florentský státník a diplomat. Zajímal se o starověkou historii, z níž čerpal mnohá ponaučení. Těžká a svízelná epocha utvářela jeho politické myšlení, které později zaznívá z jeho děl. Formuloval pojetí politiky jako umění zacházet s mocí tak, aby se dosáhlo cíle. Stal se hlasatelem pragmatického přístupu v otázkách způsobu vlády, který lze zjednodušeně shrnout do úsloví „účel světí prostředky“. Budoucnost jeho jménem nazvala politické jednání, které ve jménu velkých cílů přehlíží etické principy a používá jakékoliv prostředky – machiavelismus. Niccolo Machiavelli se tak stal velmi kontroverzní postavou politické filozofie, věc však není tak jednoznačná, jak se na první a zjednodušující pohled může jevit.
Život
Narodil se 3. května 1469 ve Florencii v nepříliš zámožné rodině. Jeho otec byl právníkem a notářem. Skromné rodinné poměry mladému Niccolovi neumožnily studium na univerzitě. Ovšem florentské humanistické prostředí ho i tak silně ovlivnilo. Florencie té doby prožívala renesanční rozkvět za přispění velkého mecenáše Lorenza Medici (1449–1492). Machiavelli však od mládí projevoval zájem spíše o politické dění a palčivé problémy současné společnosti, které vrcholily, když mu bylo 25 let. V roce 1494 došlo k vyhnání rodu Medici z Florencie a nastolení vlády fanatického mnicha Savonaroly (1452–1498). Po jeho pádu v roce 1498 byl Machiavelli jmenován do úřední funkce sekretáře Rady desíti, která tvořila vládu florentské republiky. V této funkci plnil celou řadu státnických a diplomatických úkolů. Ovšem roku 1512 se rod Medici do Florencie vrací, republika zaniká a Machiavelli je uvězněn za spiknutí. Přestože se obvinění neprokáže, musí opustit politickou scénu.
Jeho myšlenky
V myšlenkách a díle Machiavelliho nacházíme zdánlivý paradox. Na jedné straně jeho pojetí politiky v díle Vladař je dnes chápáno jako bezskrupulózní uplatňování moci, ale na druhé straně dílo Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia vychvaluje a upřednostňuje republiku jako plod poctivosti a statečnosti římského lidu.
Pro pochopení Machiavelliho myšlenek je zásadní, abychom si uvědomili, že za státní zájem či cíl, k němuž má politika a vláda směřovat, nepovažoval užitek a prospěch vladaře, ale zájem celé vlasti, obecný prospěch. Skutečný užitek a prospěch z vlády tedy musí mít lid, skutečný panovník je pak především sjednotitelem lidu. Poslední kapitola díla Vladař je doslova voláním po panovníku, který by dokázal sjednotit a pozvednout zbídačenou Itálii. A pro tento vznešený cíl je panovníku dovoleno jednat bez ohledu na soudobou morálku.
Ve své době Machiavelli spatřoval jednu z příčin úpadku i v církvi, o čemž se zmiňuje ve dvanácté kapitole díla Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, jež nese příznačný název
O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství. Náboženství považoval za důležitou součást státu, protože je sjednocujícím prvkem mezi lidmi navzájem, ale i v samotném člověku, když ho přivádí ke ctnostem a statečnosti. Vzory náboženského života ovšem spatřoval nejvíce v jeho starověkých formách. Ke křesťanství měl spíše negativní postoj, protože dle něj upřednostňuje útrpný vzdor před statečným bojem, a tak ve skutečnosti dává příležitost a prostor k rozvoji mnoha zlořádů a zloduchů.
Kde je pravda?
Pokud žijeme ve velké špíně a nepořádku, je na místě položit si otázku, zda je možné uklidit a dosáhnout čistoty, aniž bychom se přitom zašpinili? Machiavelli nám skrze svoji historickou zkušenost odpověď nabízí. Ovšem jeho odpověď nelze jednoduše a jednoznačně interpretovat, pokud nebudeme mít na zřeteli, že především záleží na tom, zda kráčíme za skutečným a opravdu morálním cílem. Abychom to však poznali, musíme se nejprve sami stát morálními a moudrými.
Panovník, o němž píše Machiavelli, je tedy především reformátorem a tvůrcem nového státu. A pokud bychom připustili, že Machiavelli si mohl představovat republiku jako lepší formu nově sjednoceného státu, vyřešili bychom tím zdánlivou rozporuplnost v jeho díle.
Ing. Leoš Flaitingr
Read more...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
