>> pátek 1. srpna 2014

Ze života filozofů: Erasmus Rotterdamský

Erasmus Rotterdamský je považován za humanistu, duchaplného spisovatele, učeného filologa a velkého filozofa, zkrátka za mimořádnou renesanční osobnost. Narodil se kolem roku 1469 jako nemanželský syn kněze. Přesto díky své píli, pracovitosti i bystrému duchu dokázal vystudovat na Sorbonně a získat doktorát z teologie. Posléze opouští řádový život a stává se nezávislým humanistickým učencem. Této nezávislosti si cení i ve svém dalším životě, a když se v zápalu reformačních sporů stává terčem obou znepřátelených stran, kdy se ho každá snaží získat na svou stranu, odchází do nábožensky tolerantní Basileje. Po vítězství reformace Ulricha Zwingliho i toto milované město opouští a odchází na protest do Freiburgu. Umírá v roce 1536.

Z jeho děl je dnes nejznámější satira Chvála bláznivosti, která je spíše dílem příležitostným, jehož námět se zrodil v roce 1509, kdy se Erasmus, odpoután na nějakou dobu od vážné práce, vydal z Itálie do Anglie a jehož první verzi sepsal během krátké doby v londýnském domě svého přítele Thomase Mora. Závažnější část jeho práce, pro niž měl pověst jednoho z největších evropských učenců, tvořily jeho práce filologické a teologické. Podle jeho knih se učila vytříbené latině celá tehdejší vzdělaná Evropa.

Ale nebyl to pouze přínos jazykový, otázkám etiky a politiky jsou věnována díla Rukověť křesťanského rytíře, Výchova křesťanského vládce a přímo polemice s Lutherem dílo Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli. Podrobil kritice i uznávaný překlad Bible a také se věnoval překladu děl antických autorů do latiny.
Erasmus používal satiru a sarkasmus, aby poukázal na úpadek světa, zejména tehdejší církve. Nicméně jeho kritika není negativní, autor se jen snaží vést lidský život k jednoduchosti a čistotě prvotního křesťanství. Tento cíl je patrný ve Chvále bláznivosti. Pro Erasma je bláznivostí veselé nevědomí, nevědomost spokojená sama se sebou, iluze, klam, zkrátka převaha pokrytectví, které se váže k individuálnímu a společenskému životu, zatímco krutá realita zůstává skryta. Autor se uchyluje k bláznivosti, což mu umožňuje se sarkasmem odhalit zamaskované lži.

Kategoricky odmítá vnější formality směřující k vykoupení, klade důraz na skutečnou zbožnost, kterou je víra a milosrdenství podle učení Evangelií. Jedná se o stejná učení, která uplatňuje, když se staví papežství, které se svým chováním a zvyky vzdaluje od Božího života.

Zatímco ve Chvále bláznivosti je polemika se soudobou církví vyjádřena jako satirická fikce, v Rukověti křesťanského rytíře je již rozvíjena otevřeně. Toto poslední dílo je proti teologické kultuře, která školí pro doktorské spory (disputace), ale nepodporuje víru. Erasmus chce formovat „křesťanského rytíře“ (křesťana bojovníka), nikoli teologa nebo spisovatele. „Filozofie Krista“ je jedinou silou, která změní a transformuje zvyky a celý život. Křesťanská dokonalost není ve vnějším způsobu života, ale v prožívání, v duši.
V Rukověti křesťanského rytíře je jeho hlavní zbraní četba a výklad Bible; Erasmus požaduje, aby ji každý četl a rozuměl jí vlastním způsobem. Odmítá „překlad do lidového jazyka“ a zjednodušování, protože věří, že „Kristus chce, aby jeho tajemství byla rozšířena, jak nejvíce je to možné“.

V tomto návratu k četbě a porozumění Písmu Erasmus podporuje obnovu člověka, jeho reformu. Spočívá v tom rovněž jeho filologická práce, věnovaná obnově a podpoře šíření Nového zákona, s jeho novým překladem. Tato práce se obrací také k církevním Otcům, jejichž doktríny, jak věřil, byly přímo inspirovány prameny křesťanství. Proti marné diskusi, obřadům, půstům a upalování kacířů staví dva základy křesťanského učení: víru a milosrdenství.

S tím vším již byly vytvořeny teoretické základy Reformace. Ale tady se Erasmus zastavil. Jako humanistický učenec se podílel na ideálu univerzálního náboženského míru, smíření a harmonie mezi různými náboženskými zkušenostmi, nepředstavoval si však revoluční důsledky svého učení. Když byl konfrontován s dílem Luthera, uzavřel se ve své studijní neutralitě.

Odmítá Lutherovo pojetí svobodné vůle, pro Erasma je lidská svoboda svobodou přežití, je „silou vůle, díky níž se člověk může přiklonit k věcem, které vedou k věčnému spasení, nebo se může od nich vzdálit.“ Požadavky, hrozby a sliby Boží by neměly smysl, pokud by člověk nebyl svobodný. Lidská spása je tedy dílem člověka, s pomocí a podporou božího působení. Jeho filozofický a humanistický duch překonal v tomto případě duch náboženský: musí ponechat na výši lidskou důstojnost a to není možné bez svobody.

Mgr. Ivana Hurytová

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010