Filozofie pro Život

Ze života filozofů: Niccolo Machiavelli

Niccolo Machiavelli žil v bouřlivé době na přelomu 15. a 16. století ve Florencii. Na jedné straně to byla doba renesančních umělců Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarrotiho, Sandra Botticelliho, kteří patřili mezi Machiavelliho florentské současníky, ale na druhé straně i doba politických bojů a válek nejednotné Itálie, rozdrobené na městské republiky a malá knížectví.
Machiavelli aktivně působil jako florentský státník a diplomat. Zajímal se o starověkou historii, z níž čerpal mnohá ponaučení. Těžká a svízelná epocha utvářela jeho politické myšlení, které později zaznívá z jeho děl. Formuloval pojetí politiky jako umění zacházet s mocí tak, aby se dosáhlo cíle. Stal se hlasatelem pragmatického přístupu v otázkách způsobu vlády, který lze zjednodušeně shrnout do úsloví „účel světí prostředky“. Budoucnost jeho jménem nazvala politické jednání, které ve jménu velkých cílů přehlíží etické principy a používá jakékoliv prostředky – machiavelismus. Niccolo Machiavelli se tak stal velmi kontroverzní postavou politické filozofie, věc však není tak jednoznačná, jak se na první a zjednodušující pohled může jevit.

Život
Narodil se 3. května 1469 ve Florencii v nepříliš zámožné rodině. Jeho otec byl právníkem a notářem. Skromné rodinné poměry mladému Niccolovi neumožnily studium na univerzitě. Ovšem florentské humanistické prostředí ho i tak silně ovlivnilo. Florencie té doby prožívala renesanční rozkvět za přispění velkého mecenáše Lorenza Medici (1449–1492). Machiavelli však od mládí projevoval zájem spíše o politické dění a palčivé problémy současné společnosti, které vrcholily, když mu bylo 25 let. V roce 1494 došlo k vyhnání rodu Medici z Florencie a nastolení vlády fanatického mnicha Savonaroly (1452–1498). Po jeho pádu v roce 1498 byl Machiavelli jmenován do úřední funkce sekretáře Rady desíti, která tvořila vládu florentské republiky. V této funkci plnil celou řadu státnických a diplomatických úkolů. Ovšem roku 1512 se rod Medici do Florencie vrací, republika zaniká a Machiavelli je uvězněn za spiknutí. Přestože se obvinění neprokáže, musí opustit politickou scénu.

Uchyluje se do vyhnanství na svůj venkovský statek, kde vznikají jeho hlavní literární díla (Vladař, Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, O umění válečném). V roce 1520 je omilostněn a získává přízeň rodu Medici, dokonce se stává jejich dějepiscem (Florentské letopisy). Roku 1527 rod Medici musí opět opustit Florencii, ovšem obnovená republika již Machiavelliho pomoc nepřijímá. Krátce po tomto odmítnutí Niccolo Machiavelli vážně onemocní a 21. června 1527 umírá.
Jeho myšlenky

V myšlenkách a díle Machiavelliho nacházíme zdánlivý paradox. Na jedné straně jeho pojetí politiky v díle Vladař je dnes chápáno jako bezskrupulózní uplatňování moci, ale na druhé straně dílo Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia vychvaluje a upřednostňuje republiku jako plod poctivosti a statečnosti římského lidu.

Pro pochopení Machiavelliho myšlenek je zásadní, abychom si uvědomili, že za státní zájem či cíl, k němuž má politika a vláda směřovat, nepovažoval užitek a prospěch vladaře, ale zájem celé vlasti, obecný prospěch. Skutečný užitek a prospěch z vlády tedy musí mít lid, skutečný panovník je pak především sjednotitelem lidu. Poslední kapitola díla Vladař je doslova voláním po panovníku, který by dokázal sjednotit a pozvednout zbídačenou Itálii. A pro tento vznešený cíl je panovníku dovoleno jednat bez ohledu na soudobou morálku.

Toto machiavelistické oddělení morálky a politické praxe nemusí být ovšem ve skutečnosti nemorální. Machiavelli vycházel z přesvědčení, že pokud následujeme skutečně morální cíl, pak použité prostředky a nástroje nemohou být ve výsledku nemorální. Proto také klade důraz na kvality dobrého panovníka, který musí dokázat rozlišit morální cíl od nemorálního. Toho je však schopen pouze panovník, který má vlastní sílu – ctnost (virtú); je to morální hodnota, která mu umožňuje i správně a účinně jednat. Další charakteristikou skutečného panovníka je to, že musí být obdařen Štěstěnou (Fortuna). Jen člověk těchto kvalit je schopen přemoci osud a nutnost, které dokáže pochopit a přizpůsobit se jim, ale také se jim účinně postavit. Zvláště pokud se nachází v době postupujícího úpadku, musí volit také odpovídající prostředky, které se mohou jevit jako nemorální, podvodné, vypočítavé apod., ale jsou ospravedlnitelné s ohledem na morální cíl.

Ve své době Machiavelli spatřoval jednu z příčin úpadku i v církvi, o čemž se zmiňuje ve dvanácté kapitole díla Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, jež nese příznačný název
O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství. Náboženství považoval za důležitou součást státu, protože je sjednocujícím prvkem mezi lidmi navzájem, ale i v samotném člověku, když ho přivádí ke ctnostem a statečnosti. Vzory náboženského života ovšem spatřoval nejvíce v jeho starověkých formách. Ke křesťanství měl spíše negativní postoj, protože dle něj upřednostňuje útrpný vzdor před statečným bojem, a tak ve skutečnosti dává příležitost a prostor k rozvoji mnoha zlořádů a zloduchů.

Kde je pravda?
Pokud žijeme ve velké špíně a nepořádku, je na místě položit si otázku, zda je možné uklidit a dosáhnout čistoty, aniž bychom se přitom zašpinili? Machiavelli nám skrze svoji historickou zkušenost odpověď nabízí. Ovšem jeho odpověď nelze jednoduše a jednoznačně interpretovat, pokud nebudeme mít na zřeteli, že především záleží na tom, zda kráčíme za skutečným a opravdu morálním cílem. Abychom to však poznali, musíme se nejprve sami stát morálními a moudrými.
Panovník, o němž píše Machiavelli, je tedy především reformátorem a tvůrcem nového státu. A pokud bychom připustili, že Machiavelli si mohl představovat republiku jako lepší formu nově sjednoceného státu, vyřešili bychom tím zdánlivou rozporuplnost v jeho díle.

Ing. Leoš Flaitingr

Read more...