Filozofie pro Život

Ze života filozofů: FRANCESCO PETRARCA

Petrarku známe především jako renezančního italsky píšícího básníka opěvujícího lásku k Lauře, který přijal titul „poetus laureatus”, tedy „král básníků” nebo „básník, vavřínem korunovaný”. Petrarkovi současníci i následující generace však více ctili jeho latinsky psané humanistické spisy a spisy morální filozofie. Dodnes bývá považován za otce humanismu, čerpajícího z antiky, kterou nejen miloval, ale i výborně znal. Celý život sbíral latinské spisy, jeho knihovna byla považována za jednu z nejrozsáhlejších.

Pro své vzdělání, vystupování a svoji osobnost byl vyhledávaným společníkem a diplomatem. Podporoval myšlenku sjednocené Itálie a Římské republiky, odsuzoval nestřídmou církev, přesvědčoval papeže, aby se vrátil do Říma. Karla IV. žádal, aby jako císař zajistil mír. Byl idealistou, který si je vědom, že příkladem člověk zmůže mnohem více než kritickými slovy.

Život
Narodil se roku 1304 v Arezzu, kam se jeho rodina uchýlila do exilu. Jak sám napsal, jeho rodiče byli chudí, ale vznešení. Celý Petrarkův život byl spojen s cestováním z místa na místo, pobýval v Itálii, v Německu a ve Francii. V mládí vstoupil do služeb rodiny Colonnů, což zajistilo jemu i jeho bratru Gherardovi dobré živobytí. Později pracoval pro knížecí milánskou rodinu Visconti. V této době se setkal s císařem Karlem IV. při jeho korunovaci v Římě, později dokonce dorazil i do Prahy. Známa je jeho korespondence nejen s Karlem IV. a jeho dvorem, ale i s Arnoštem z Pardubic a s Janem ze Středy. Závěr života strávil se svou dcerou Franceskou nedaleko Padovy. Zemřel den před svými sedmdesátými narozeninami s knihou v ruce.

Dílo
Z Petrarkova díla můžeme uvést například dialogy „O lécích na štěstí a neštěstí” (De remediis utriusque fortunae), „O samotářském životě” (De vita solitaria), „O nevědomosti mé a mnoha dalších” (De sui ipsius et multorum ignorantia), „O slavných mužích” (De viris illustribus), kde sepsal životopisy známých antických hrdinů, filozofů a státníků.

Ve svém celoživotním díle „O tajném střetu mých myšlenek” neboli „Mé tajemství” (Secretum meum) vede Francesco rozhovory se svým velkým vzorem sv. Augustinem jako se svým učitelem i svědomím o víře, vůli, hříchu i lásce, touze po slávě a melancholii. Toto autobiografické dílo Petrarca za svého života nezveřejnil.

Pod vlivem Cicerona sesbíral latinsky psané fiktivní i skutečné dopisy jako „Listy přátelům” (Rerum familiarum libri) a „Dopisy ze stáří” (Rerum senilium libri).

Myšlenky
Petrarca opakuje, že hlavním předmětem a zájmem myšlení a filozofie by měl být člověk a jeho problémy a starosti. Proto dává důraz na morální filozofii a staví ji nad scholastickou vědu, která zapomíná na lidskou duši v množství zbytečných otázek.

Po výstupu na horu Mont Venteux, kde cituje z „Vyznání” sv. Augustina, píše svým přátelům:

„A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají… Poznání Boha je pravá a nejvyšší filozofie.” ¹

Petrarca měl výjimečnou schopnost spojit Platonovu moudrost, Senekovu stoickou ctnost a Ciceronovu výmluvnost s křesťanskou čistotou. Stal se tak opravdu renesančním člověkem, který dokázal propojit staré s novým, a ovlivnil tak budoucnost.

Ing. Dana Gabrielová

Citace: 1. Paul Oskar Kristeller: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007.

Read more...