Podobenství: Mistr Ťi, kniha a vědro

Před dávnými dobami v dalekých krajích žil jeden moudrý mistr známý pod jménem Ťi. Jelikož byla jeho moudrost proslulá, přicházeli k němu učedníci z blízka i zdaleka, aby se od něj nechali poučit. Jeden z nich, Ča Lung si velice liboval v knihách. V širém kraji nebylo nikoho sečtělejšího. Ča Lung byl horlivý učedník, bystrý a mistrovi Ťi bezmezně oddaný, ale nikdy neopomněl využít příležitosti zmínit, kolik již přečetl učených spisů. Jiní učedníci se s ním proto nedávali příliš často do řeči; někteří z pouhého zahanbení, že některá díla, o nichž Ča Lung hovořil, ani neznali; další ho považovali za namyšleného.

Jednoho dne se Ča Lung dostal do sporu s Wangem, jiným učedníkem mistra Ťi; ten totiž utrousil pár vcelku pohrdavých narážek na Ča Lunga a jeho neustálé čtení a celé to doprovodil úvahou o pochybném smyslu této činnosti. Když to Ča Lung uslyšel, tak ačkoli do této chvíle zachovával chladnou hlavu, začal běsnit a počastoval Wanga několika trefnými poznámkami o jeho chybách, a už se strhla prudká hádka.

Netrvalo dlouho a oba učedníci se opět sešli a navzájem se sobě omluvili za nerozumná slova, ale semínko pochyb už bylo v Ča Lungově mysli zaseto a pomalu začalo klíčit. Jeho tvář přepadly chmury a pár dnů chodil jako tělo bez duše. Nakonec uznal, že sám si neporadí a vydal se za mistrem Ťi. Našel ho v zahradách, kde mistr pečoval o své krásné růže.

„Mistře,“ promluvil Ča Lung vážným hlasem. „Semínko pochyb se mi usídlilo v mysli a zapustilo kořeny. Přišel jsem pokorně požádat o radu, jak tento plevel vymýtit.“

„Pověz mi tedy, milý Ča Lungu, co sužuje tvou mysl,“ vybídl svého učedníka mistr Ťi a na tváři mu, jako obvykle, hrál vlídný úsměv.

„Celý život jsem si cenil knih, na jejich stránkách nacházel moudrost, mezi řádky hledal cenné rady,“ vyprávěl Ča Lung. „Myslil jsem si, že jedině tak dosáhnu moudrosti. Když jsem však zapředl hovor s jinými učedníky, shledal jsem, že žádný z nich nepřečetl ani polovinu z toho, co jsem četl já, přesto však oplývají dobrými vlastnostmi a znalostmi a se stejným zápalem přijímají vaše učení. Poraďte, mistře, jsou knihy potřebné?“

Mistr Ťi Ča Lunga pozorně vyslechl a pokyvoval přitom hlavou. „Rád ti pomohu vykořenit plevel pochybností z tvojí mysli. Nejprve se však potřebuješ uklidnit. Když je mysl neklidná, marně po řešení pátrá. Když jsi v problému polapený jako pták v kleci, nepoznáš, kudy vede cesta ven. Potřebuješ se vysvobodit a pohlédnout na věc zvenčí.“

„Jak však mohu svou mysl odpoutat, mistře?“ tázal se Ča Lung. „Vždyť dnem i nocí nemyslím na nic jiného.“

„K tomu je nejlepší práce rukou a nohou,“ odpověděl mistr Ťi a ukázal na své růže. „Pohleď na tyto růže, které žízní. Můžeš dát ruce k dílu, chopit se vědra a přinést z řeky vodu. Taková práce pomůže růžím i tobě. Pak se vrať a vyřešíme tvé trápení.“

Ča Lung se mistrovi ještě jednou uklonil a už se vydal s vědrem k řece. Již delší dobu nepršelo a hladina řeky byla nízká. Ča Lung opatrně naplnil vědro až po okraj a vydal se zpět. Jenže co to? Zpočátku se mu vědro zdálo být těžké, ale s každým krokem jako by se stávalo lehčí a lehčí. Že bych si tak rychle zvykal na jeho váhu, uvažoval Ča Lung. Jediný pohled na vědro ho však vyvedl z omylu. Všechna voda z vědra vytekla! Ča Lung tedy rychle chvátal zpět k řece a znovu naplnil vědro. Jenže voda opět po cestě vytekla. Ča Lung začal zkoušet všemožné triky – přidal v chůzi, potom zas zpomalil krok, nesl vědro v jedné ruce, pak ve druhé, nesl ho v obou i na hlavě, zkoušel vědro naklánět na tu či onu stranu, nebo ho naplnit jen z poloviny. Vše nadarmo. Nakonec si přiznal porážku a vrátil se zkroušeně k mistrovi, který ho čekal u růží.

„Omlouvám se, mistře,“ pravil zkroušený Ča Lung. „Chodil jsem pro vodu, ale nedonesl jsem jedinou kapku. Pokaždé se mi voda z vědra vylila, a ať jsem zkoušel cokoli, nemohl jsem tomu zabránit.“

„Neklesej na mysli, milý Ča Lungu. Zavolej toho chlapce, který nedávno nastoupil do učení a právě vypomáhá v zahradě – pošleme pro vodu jeho.“

Jak mistr řekl, tak se i stalo. Chlapec přiběhl, s nadšením se chopil vědra a utíkal pro vodu. Ča Lung uvažoval, jak si s úkolem dítě poradí a trochu ho litoval, protože nabrat vodu se mu zdálo nemožné… Ale chlapec už se vrací a k Ča Lungově nezměrnému údivu nese plné vědro vody.

„Ve vědru byla díra, mistře,“ hlásil hoch potěšeně. „Tak jsem ji ucpal.“

S poklonou postavil vědro vedle mistra a přidal do něj i naběračku, aby mohl mistr zalévat své růže, aniž by se namáhal s těžkým vědrem. Mistr Ťi hocha pochválil a obdaroval ho drobným talismanem s moudrými slovy. Chlapci se rozzářily oči, opět se uklonil a odešel. Talisman držel v rukách před sebou jako tu největší svátost. Ča Lung mezitím cítil, jak mu studem hoří tváře. No ovšem! Jak to že ho nenapadlo poohlédnout se po díře a ucpat ji? Vždyť to bylo tak prosté. Připadal si nyní velice hloupě. Posmutněle uvažoval, jestli se mu tímto mistr nesnažil naznačit, že knihy jsou přece jen zbytečné.

„Nemáš proč se stydět, milý Ča Lungu,“ promluvil mistr Ťi, jako by svému učedníkovi četl myšlenky. „Víš, co je napsáno na talismanu, který jsem věnoval chlapci?“ Přitom vložil Ča Lungovi do ruky stejný.

„To jsou přece slova vašeho mistra, mistře Ťi,“ odpověděl Ča Lung, zkoumaje talisman. „Píše se tu: Práce mysli v práci rukou.“ četl učedník nahlas.

„Ano, milý Ča Lungu,“ přikyvoval mistr Ťi. „Znamená to použít vše, co jsme se naučili, v našem jednání. Ten hoch neumí dobře číst, a proto bude muset někoho požádat, aby mu nápis přečetl. Zato však má zkušenosti s děravými vědry a ví, jak ucpat jejich díry. Ty, Ča Lungu, číst umíš, a proto dokážeš ocenit tato slova a zamyslet se nad nimi. Toto je tedy má rada: talisman si ponechej a rozjímej nad těmito slovy. Knihy, milý Ča Lungu, jsou dobré, ale jen znalosti, které umíme převést do našeho jednání, jsou nám prospěšné.“

Read more...

Ze života filozofů: Martin Luther

Narodil se roku 1483 v Eislebenu v Německu a vyrůstal v chudé rodině jako jedno z devíti dětí; jeho otec se postupně vypracoval, což mu umožnilo podporovat svého nadaného syna na studiích. Vystudoval filozofii v Erfurtu a po studiích se rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera, v roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.

V tomto období začínají jeho pochybnosti o řadě církevních dogmat. Od roku 1508 působil jako učitel filozofie a teologie na univerzitě ve Wittenbergu a stále častěji zažíval rozpor mezi tím, co nacházel při studiu Bible, a oficiálním učením tehdejší církve. Tento vnitřní boj se odráží ve známém díle 95 tezí, které bylo určeno pro akademickou obec a kde kritizuje tehdy velmi rozšířenou praxi odpustků. Luther říkal, že „není bezpečné ani čestné jednat v rozporu s vlastním svědomím“, a proto, navzdory hrozbě klatby, psal další reformační spisy, ve kterých hájil své názory. Jeho myšlenky se rychle šířily a byly vykládány různým způsobem, někdy až velmi radikálním, od čehož se Luther vždy distancoval. Přesto začal být ze strany církve obviňován z kacířství. Seznámil se i s učením Jana Husa a pochopil, že jejich myšlenky mají mnoho společného, až byl nakonec v roce 1521 papežem Lvem X. exkomunikován. Přežíval díky ochraně kurfiřta Fridricha Moudrého, který ho v nejobtížnějších dobách skrýval na svém hradě. Avšak Luther pracoval neúnavně dál, a přestože zpočátku neusiloval o vytvoření nové církve, ale o reformu té stávající, stal se nakonec jedním z těch, kteří stáli u zrodu církve evangelické, a zařadil se tak do myšlenkového proudu reformace. Oceňoval hlavně autoritu Bible a nadřazoval ji nad autoritu církve; zásadní pro něj byla víra člověka, která v jeho očích stojí vysoko nad lidským rozumem a logikou. Proto byl i poměrně skeptický ke snahám humanistů jako byl Erasmus Rotterdamský.

Napsal více než sto děl, z nichž jsou nejznámější překlady Starého a Nového zákona, kdy dokázal předat lidem svaté písmo v jazyce snadno pochopitelném a přístupném každému. Miloval hudbu, nezříkal se radostí života v uměřené míře a napsal i řadu písní. Říkal, že „…hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů božích. Je jedním z nejlepších umění, noty oživují slova, hudba zahání duchu smutek.“ V roce 1520 se oženil a jeho dům se stal centrem, kde se setkával s přáteli a kde probíhala řada důležitých diskusí.

Usilovně pracoval, bojoval za své přesvědčení bez ohledu na názory ostatních, snažil se o autentické vyjádření toho, co cítil, prostřednictvím jednodušší církevní formy. Říkal, že „člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil“.

Zemřel uprostřed své práce a snahy o reformovanější církev ve svém rodišti v Eislebenu v roce 1546 ve věku 63 let.

MUDr. Lucie Šrámková

Read more...