Read more...

Edice LOTOS
Poznej lépe sebe sama
Delia S. Guzmán

Dílo nás zavede do našeho nitra a umožní nám odhalit místa temnější i zářivější, abychom více porozuměli sami sobě i ostatním. V zamyšleních lze najít mnohá řešení problémů, se kterými se každodenně setkáváme, a můžeme je tedy použít i jako nástroje k poznání sebe sama. Autorka nám s citlivým filozofickým přístupem velmi obratně předkládá hluboké poznání nás samotných a nastavuje nám tak zrcadlo, ve kterém lze rozpoznat odraz možností, které nám život přináší.

Read more...

Ze života filozofů: Johannes Kepler

Slavný renesanční astronom, astrolog a matematik byl žákem a spolupracovníkem Tychona de Brahe. Johannes Kepler se narodil 27. prosince 1571 v německém Würtenbergu. Studia zahájil v klášterní škole a pokračoval v luteránském semináři v Tübingenu. Pro neshody s církví se však nestal pastorem, jak se od něho očekávalo, ale odešel učit matematiku a morálku na evangelické gymnázium ve Štýrském Hradci.

Již během svého zdejšího působení sepsal svoje první dílo Mysterium Cosmographicum (1596), založené na hermetické tradici. V něm rozpracoval teorii, že heliocentrický planetární systém je založen na struktuře pěti Euklidových pravidelných mnohostěnů a pythagorejských číselných proporcí, vše pak zapadá do harmonie celku. Rozvinul myšlenku, že tyto pravidelné mnohostěny, které známe jako Platonova tělesa (čtyřstěn, krychle, osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn) stojí za rozmanitostí světa. Pythagorejská tradice se odráží v myšlence, že čísla vládnou všem aspektům světa.

Kepler věřil v existenci duše Slunce, věřil, že celý vesmír je plný života. V duchu pythagorejského učení o harmonii sfér byl přesvědčen, že paprsky hvězd dopadající na Zemi pod různými úhly vydávají rozmanité tóny, které splývají v harmonický souzvuk. Z tezí Mysteria Cosmographica vyplývá, že planety na jejich oběžných drahách neřídí duchové, ale přírodní síly. To je také důvod, proč bývá označován za jednoho z prvních moderních astronomů, přestože si na živobytí vydělával především jako astrolog.

Ve svém díle De Stella Nova in pede Serpentarii (1604) astrologii obhajoval; odmítal však „nadpřirozenou” astrologii a vysvětloval, že rozdělení zvěrokruhu i oblohy jsou dílem člověka, ne přírody. Zdůrazňoval také, že hvězdy jsou pouze znamení, nikoliv příčiny věcí. Kepler byl fascinován starobylými způsoby věštění, nebeskými znameními, sny. Toto vše Písmo připouští, pokud je to chápáno jako znamení Boží, nikoli jako znamení přírody. A tady se Kepler s církví samozřejmě neshoduje.

Jeho díla si všiml i stárnoucí Tycho de Brahe, a proto mladému Keplerovi nabídl, aby na dvoře Rudolfa II. působil jako jeho pomocník. Ten přijel do Prahy v roce 1600, i se svou rodinou. V rudolfínské Praze vládla tehdy jak náboženská tak vědecká svoboda. V Keplerově životopise od Jakuba Malého (1857) se můžeme dočíst: Zlomyslnost a nenávist vypudila Tychona z jeho vlasti, nesnášenlivost náboženská v Štýrsku, v nové vlasti Jana Keplera, nutila tohoto hledati jinde přístřeší pro sebe a svou rodinu, a oba velicí učenci, jichž život tak bohat byl na svízele a příkoří jim činěná, nalezli útulku a přístřeší v královské Praze.

Po smrti Tychona de Brahe v roce 1601 zaujal jeho místo. Stal se královským astrologem, pokračoval v jeho práci a využil jeho cenná astrologická pozorování i jeho observatoř.

Po osmi letech soustavného sledování oběžné dráhy Marsu dospěl k závěru, že existuje odchylka mezi skutečným postavením planety a její polohou vypočítanou podle Koperníkova modelu. Z toho vyvodil, že dráhy planet obíhajících kolem Slunce nejsou kruhové, jak tvrdil Koperník, ale eliptické. Svou hypotézu opírá o srovnání vlastních pozorování a přesných záznamů Tycha de Brahe. Takto vznikl jeho model solárního systému, který zveřejnil ve svém díle Astronomia nova (1609), jež věnoval císaři Rudolfu II.

Dodnes je to velmi důležitý spis, protože obsahuje první dva z jeho slavných zákonů o pohybu planet: první z nich říká, že planety se pohybují po eliptických drahách se Sluncem stojícím v jednom z ohnisek; druhý zákon udává, že čím je planeta vzdálenější od Slunce, tím déle trvá její oběh.

Kepler byl přesvědčením metafyzik inspirovaný Pythagorovým učením. Ale obdivoval také dílo Giordana Bruna, které poznal prostřednictvím jeho spisů. Jednou prohlásil, že se ho z tak smělé vidiny, jakou byla ta Brunova o nekonečnosti vesmíru, zmocňuje závrať.

Za své nejlepší dílo považoval Harmonii světa (Harmonices mundi, 1618), kde objasnil vesmír na základě pythagorejských principů nebeské harmonie a čísel. Zde najdeme i jeho třetí zákon definující matematické vztahy mezi vzdálenostmi planet a dobou trvání jejich oběhu.

Za Keplerova pobytu v Praze dále vznikly významné práce z oboru optiky o využití čoček v hvězdářském dalekohledu – Dioptrika (1611). Později v Ulmu vydal, jako vzpomínku na svůj pražský pobyt, hvězdářské tabulky: Tabulae Rudolphinae (1627).

Katolická církev, která trvala na představě dokonalého stvoření se Zemí a člověkem ve středu univerza, Keplerovy teze samozřejmě nepřijala. Představa o Slunci uprostřed Všehomíra příliš připomínala staré pohanské kulty, zvláště egyptský systém, který prosazoval Ficino a řada dalších vzdělanců.

Doba nebyla nakloněna svobodnému bádání. Církev důrazně hájí své názory. Ani Keplerova matka neunikla inkvizici a byla nařčena z čarodějnictví. Galileo v soukromé korespondenci souhlasil s Keplerem, že Koperníkův systém není zcela správný, veřejně však tuto teorii nepodpořil. Později přece vystoupil s odvážným prohlášením, byl však obžalován a osudu kacíře unikl jedině tak, že roku 1633 odvolal to, čemu celý život věřil. Ve stejném roce církev zakázala i Koperníkův heliocentrický systém.

Roku 1611 skončila doba Rudolfa II. a Kepler odchází do Lince, kde působí jako profesor matematiky. Později přesídlil do Ulmu, kde dále píše. Zemřel 15. listopadu 1630 v německém Řeznu, kde byl také pochován. Jeho hrob však zasypaly hradby, a dnes nevíme, kde přesně se nachází. Až v roce 1808 postavil Dalberg, biskup řezenský, nesmrtelnému Keplerovi důstojný pomník v městských sadech.

Renesanční vědec Johanes Kepler, byl astronom, astrolog, matematik, metafyzik. Jeho práce je dodnes inspirující. V jeho díle se spojují hluboké filozofické myšlenky vycházející z pythagorejských tradic s úsilím a odhodláním moderního vědce, který se nebojí své postoje prokazovat a zveřejňovat. Po boku mnoha dalších renesančních osobností posunul ve své době hranice lidského poznání. A jistě bude příkladem i v renesanci, která znovu přijde, protože, jak nás učí pythagorejská tradice, nejen planety a čísla jsou řízeny zákonem cyklů, ale i samotný čas.

MUDr. Jana Hastíková

Read more...

Edice LOTOS
Filozofie pro duši
Slavica Kroča, Slavko Kroča

Soubor filozofických esejí jistě povzbudí k dalšímu zkoumání každého, kdo hledá odpovědi na věčné otázky nejen ve vnějším světě, ale především v sobě samém. Zajímavá zamyšlení se dotýkají velkých idejí, smyslu naší existence i našeho vztahu k přírodě, stejně jako každodenních událostí, se kterými se současný člověk setkává v důsledku módních trendů a moderních technologií. Je pro dnešního člověka filozofie užitečná? Jaký význam má dobrovolnická práce pro náš svět? Jak vyhodnocujeme informace, které nás zahlcují z médií? Má hrdinství a rytířství místo v našich životech? Kniha se snaží nastínit odpovědi na tyto a mnohé další otázky a její autoři čerpají z 30 let zkušeností práce ve filozofické škole Nová Akropolis, jejímž cílem je obnovení tradičního pojetí filozofie, která nikdy nebyla jen teoretickou vědou.

Read more...

Ze života filozofů: Galileo Galilei

Přestože je Galileiův výrok „A přece se točí” známý snad každému, ve skutečnosti není jisté, zda tato věta z jeho úst skutečně zazněla po výslechu katolickou inkvizicí nebo zda jej řekl v soukromí někomu ze svých blízkých. To však není podstatné. Důležité je, že jeho odkaz zvítězil nad nevědomostí a středověkými názory na Zemi, Sluneční soustavu a existenci přírodních zákonů.

Matematik, astronom, fyzik, vynálezce a duší filozof Galileo Galilei se narodil 15. února 1564 v italské Pise v rodině hudebníka Vincenza Galileie jako první potomek. Již od dětství projevoval svou zručnost a vynalézavost, kterou později využil ke zdokonalování dalekohledu, vynálezu mikroskopu a mnoha dalším objevům. V dětství studoval jazyky v jezuitském klášteře Camaldolese v kraji Vallombrosa, v sedmnácti letech se na přání otce zapisuje na fakultu svobodných umění univerzity v Pise, aby studoval medicínu, neboť mezi jeho předky patřila řada významných lékařů. Obor lékařství však mladý Galileo nedostuduje, dává přednost matematice a studiu starodávných textů antických filozofů – vědců jako byl Archimédes. Již v roce 1583 učinil „otec nové vědy” svůj první objev – zákon isochronismu kyvadla (kmity kyvadla trvají stejně dlouho, přestože se velikost výchylky v čase zmenšuje). Jako učitel matematiky působí od roku 1589 nejprve v Pise a později na univerzitě v Padově, i když titul profesora nikdy oficiálně nezískal, možná právě proto, že vždy nesouhlasil s tím, co se na fakultě vyučovalo.

 Galileo život v Padově využil také pro mnoho objevů. Zdokonalil dalekohled holandského typu a namířil svůj teleskop směrem k nebi. Svým pozorováním dochází k objevení dosud neznámých měsíců Jupitera, Mléčnou dráhu definuje jako seskupení hvězd a také potvrzuje Koperníkovu teorii heliocentrického systému oproti Ptolemaiovské teorii, tedy že se Země otáčí kolem Slunce, a ne naopak. Svá tvrzení a srovnání dvou zmíněných systémů publikuje ve svém díle Dialog - o dvou největších soustavách světa v roce 1632, toto dílo je však ve stejném roce přidáno na index zakázaných knih papežem Urbanem VIII.

Přestože byl Galileo hluboce věřícím člověkem, byl přesvědčen, že text Písma svatého není možné chápat doslovně, neboť promlouvá k člověku symbolickým jazykem. O přírodě mluvil jako o knize, kterou je třeba číst s otevřeným srdcem, protože naše fyzické smysly někdy chtějí vidět jinou skutečnost, než je Pravda. Nestačí pozorovat projevy – fenomény, ale důležitější je pokusit se pochopit skutečnou podstatu, která je za příčinou fenoménu, je metafyzickou esencí. Důraz kladl na ověřování, zkušenost a používal matematické uvažování pro vysvětlení senzibilních projevů. Na základě zkušenosti lze utvořit hypotézu, kterou je třeba několikrát ověřit prostřednictvím dalšího zkoumání. Díky tomu, že byl Galileo vědcem s filozofickými názory, byl si vědom malé objektivity pouhého smyslového vnímání, stejně jako další starověcí myslitelé. Je tedy zapotřebí rozvinout nějaký vyšší druh vnímání, než je racionální rozum ovládaný fyzickými smysly.

Kvůli svým názorům byl mnohokrát vyslýchán inkvizicí a nakonec donucen své postuláty „nové vědy” odvolat a veřejně popřít. Umírá slepý a v doživotním domácím vězení 8. ledna 1642 ve městě Arcetri. Galileovo poznání světa, vesmíru a přírodních zákonů však zůstává živé a tvoří dnes součást poznání lidstva, které si prorazilo cestu skrze nelehký boj proti dogmatismu, násilí a nevědomosti.

Samuel Bíma

Read more...

Ze života filozofů: Bernardino Telesio

Italský filozof pozdní renesance se narodil na počátku 16. století v městečku Cosenza. Pocházel ze vzdělané a urozené rodiny, jeho strýc z Milána, Antonio Telesio, byl básník, učenec a humanista. Bernardino tedy přirozeně zahájil svá studia u strýce, pak pokračoval v Římě a Padově. Studoval matematiku, astronomii, fyziku a filozofii. V roce 1535 promoval v Padově a získal doktorský titul.

Poté strávil několik let v klášteře v Kalábrii, kde zřejmě formuloval poprvé jádro svého stěžejního a rozsáhlého díla De rerum natura iuxta propria principia, které poprvé vydal až v roce 1565 (tuto knihu neustále přepracovával a rozšiřoval, naposledy vyšla v roce 1586 již jako devítisvazková). Posléze působil v Římě, Neapoli a usadil se v Cosenze. Pracoval jako sekretář na velkých italských dvorech. Telesio nikdy nevyučoval na univerzitě, ale pravděpodobně měl okruh soukromých žáků.V Cosenze se stal hlavním představitelem místního společenství vzdělanců a humanistů Accademia Cosentina. Pěstoval přátelské vztahy s církevními hodnostáři z nejvyšších kruhů, včetně papeže Řehoře XIII. Tyto kontakty mu zřejmě umožnily, aby vydával a rozšiřoval svá antiaristotelská a nápadně neortodoxní díla v období narůstající protireformace. Jeho empirické názory a výzvy ke zkoumání přírody však nakonec popudily dogmatickou církev natolik, že krátce po jeho smrti dala jeho knihy na Index Librorum Prohibitorum.

Ve své filozofii usiluje o osvobození se od aristotelismu a dílo Aristotela, které výborně znal, podrobuje přísné kritice. Například neuznává Aristotelova prvotního hybatele: Nebe nepotřebuje netělesného a nehybného hybatele…nebe, které je nekonečné a nemění se působením nějakého protikladu, bude existovat nekonečně a nikdy nepřeruší svůj pohyb, nikdy se neunaví svou činností, ale právě díky ní bude zachovávat svou přirozenost, nabývaje neustále sílu pohybu a moc. Telesio nepopíral Boha, božskou podstatu lidské duše nebo zázraky. Jeho filozofie je však považována za nemetafyzickou a přírodní, a to, kromě jiného, proto, že zkoumá přírodu a člověka jako skutečnost, kterou Bůh ve své dokonalosti stvořil, ale do níž již dále nezasahuje. Bůh nestvořil svět takový, aby věci ke svému pohybu potřebovaly jeho novou vůli, ale tak, aby všechny bytosti, vybavené od boha vlastní přirozeností a schopností pohybu, jednaly vždy v souladu se svou přirozeností. Příroda a svět existuje dle vlastních principů, iuxta propria principia. Studium přírody má tedy probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů. Hledá jednotu a homogenitu přírody a poznání přírody. Opírá se čistě o smyslové poznání a smyslové zkoumání přírody, orgánem veškerého vědění o přírodě je pro něj Sensus (Sensus: čijící a citová činnost duše; počitek, vjem, vnímání, smysl). Snaží se vyvrátit tradiční rozlišování poznání na smyslové a rozumové. Čistě intelektuálního poznání můžeme dosáhnout až v posmrtném životě; v tomto pozemském jsme odkázáni na poznání vzešlé ze smyslů. Smyslové vnímání spočívá ve vzájemné hře dvou základních přírodních aktivních sil: tepla a chladu. Tyto dvě činné složky přírody pohybují hmotou a mění ji, Telesio je nazývá naturae agentes. Teplo je silou rozpínání a rozřeďování, principem pohybu, základem životního principu poskytovaného Sluncem; chlad je silou smršťování a zahušťování, je to princip klidu, prvek Zemský. Přírodní výtvory nejsou řízeny a udržovány při životě božskou prozřetelností, ale jednají pouze na základě své vlastní přirozenosti, v souladu s aktivními silami tepla a chladu. Vnímání tedy není vlastností duševní, ale náleží všem živým i neživým věcem.

Podle Telesia má člověk dvě různé duše. První je specifickou části hmotného těla a Telesio ji nazývá duchem vzešlým ze semene. Tato „hmotná duše” koluje celým nervovým systémem s centrem v mozku. Druhá je potom rozumová, nesmrtelná a nehmotná duše vdechnutá člověku bohem; proto je člověk sociální, má potřebu boha a je schopen vnímat boží zjevení. I tato druhá duše je však v životě na tělu závislá. Tedy i přes toto dvojí rozlišení lidské duše razí úplnou jednotu lidské duše. Ačkoli je dle Telesia poznání přírody založeno na smyslech, není lidská duše z poznávání vůbec vyloučena, protože ukládá do paměti pocity, zprostředkované doteky smyslů. Telesiův senzualismus není radikální a je zmírňován nutnou aktivitou lidské duše pro dosažení poznání.

Telesio zůstal ve stínu známějších renesančních přírodních filozofů, ale jeho kritika aristotelismu a snaha o smyslové a empirické poznání přírody a přírodních zákonů a principů ovlivnila myslitele, kteří přišli po něm: Campanellu, Patriziho, Bruna, Bacona či Hobbese.

Ing. Hana Moudrá

Read more...

Ze života filozofů: Giordano Bruno

Narodil se jako Filippo Bruno v lednu 1548 v italské Nole u Neapole, proto si také říkal Nolanus. Studoval v Neapoli a jako patnáctiletý vstoupil do dominikánského kláštera, kde se stal roku 1565 pod jménem Giordano členem dominikánského řádu a po sedmi letech byl vysvěcen na kněze. Později byl obviněn z kacířství a tak roku 1576 prchá do Říma a pak do Ženevy. Jeho nespoutaná povaha, touha po poznání, vášeň pro pravdu a neochota podřídit se názorům doby se staly příčinou toho, že musel po zbytek života často měnit působiště, nebo přímo utíkat.

Ze Ženevy odešel do Toulouse, ale odtud musel také odejít a zvolil Paříž. Na doporučení francouzského krále se vydal do Oxfordu, zde však tvrdě narazil pro své útoky na místní aristoteliky. V letech 1583 až 1585 žil v Londýně. Tyto roky můžeme označit za jeho nejšťastnější. Mimo jiné zde vydal významné spisy Večeře na popeleční středu a O nekonečnu, vesmíru a světech, kde filozoficky rozvedl do nečekaných šířek Koperníkovu moderní heliocentrickou teorii. Roku 1585 se vrátil do Paříže, ale i tu musel opustit pro nesmlouvavou kritiku tamních univerzitních aristoteliků. Odešel do Německa, kde pobýval v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu. V roce 1588 se na půl roku přesunul do Prahy, na dvůr Rudolfa II. Odtud odjel do Helmstedtu, pak do Frankfurtu nad Mohanem, Curychu a nakrátko se stal profesorem matematiky v Padově. Roku 1591 se na pozvání Giovanniho Moceniga vydal do Benátek, kde se stal jeho učitelem, pravděpodobně hlavně v umění paměti. Po roce však byl svým žákem udán, zatčen a uvězněn inkvizicí v benátském vězení. Později byl převezen do Říma.

 

FILOZOFIE

Giordano Bruno byl pronikavým myslitelem a sžíravým kritikem nepravostí své doby. Stavěl se proti soudobému pojetí Aristotelovy filozofie a byl obávaným protivníkem jejích představitelů, čímž si získal mnoho vlivných nepřátel. Jeho obrovský význam je však v prvé řadě v jeho filozofii kosmologické, jíž předběhl svou dobu o stovky let. Nebyl astronomem, přesto hovořil o vesmíru nekonečném, s nekonečným množstvím sluncí a planetami obíhajícími kolem nich. Nevynechal ani možnost, že tyto planety obývají jiná lidstva. Svět byl stvořen Dobrým Bohem, a protože jej stvořil nekonečný, On sám musí být nekonečně Dobrý. Toto učení bylo církvi největším trnem v oku, neboť se i člověk stal malým před nekonečným obydleným vesmírem, a sama církev tak spadla ze svého piedestalu výjimečnosti a výlučnosti. Z teologického hlediska byl panteistou jako mnozí jeho starověcí předchůdci i následovníci, například Leibniz a Spinoza.

Též se zabýval uměním paměti a během procesu prý dokázal bez problémů inkvizitorům citovat dlouhé pasáže svého díla. Zabýval se i mnoha dalšími obory, ale rozsah tohoto článku nám nedovoluje se o nich rozepsat.

KONEC CESTY
Po svém zadržení inkvizicí s lehkým srdcem odvolal některá svá prohlášení namířená proti učení
církve, neboť pro něho nebyla důležitá. Tato snaha však nepřinesla ovoce, protože nejzávažnější a pro církev nejnebezpečnější tvrzení, učení o nekonečném vesmíru a obydlených světech, ochoten odvolat nebyl. Byl podroben mučení, a když se minulo účinkem, odsoudili jej k trestu smrti upálením, k čemuž se vyjádřil slovy „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou s větším strachem, než s jakým mu já naslouchám.” Exekuce byla vykonána 17. února 1600 na římském náměstí Campo de´ Fiori, aniž by se tento velký myslitel jakkoliv pokořil před násilnou mocí.

Giordano Bruno bohužel není filozofem, jehož myšlenky by všichni znali, ale jeho jméno ano. Stal se stejným symbolem jako Sokrates, symbolem možnosti jedince stát se před tváří dějin velikánem. Ne tím, že by ubližoval nebo utlačoval, ale tím, že hledal poznání a pravdu, a když ji nalezl, stál za ní neochvějně, bez ohledu na následky a zvůli těch, kteří těží z nevědomosti. Stejně, jako se Sokrates stal zářivým příkladem statečnosti a boje za pravdu, který osvětluje svět již dva a půl tisíce let, i Giordano Bruno je plamenem, který září již po staletí. Je to světlo svobody, poznání, práva a spravedlnosti. Světlo velikosti, která dřímá v každém člověku.

Ing. Miroslav Huryta

Read more...

Ze života filozofů: Pietro Pomponazzi

Pietro Pomponazzi, známý též pod jménem Petrus Pomponatius, patří do italského proudu aristotelismu přelomu 15. a 16. století. Narodil se v Mantově roku 1462. Studoval filozofii na univerzitě v Padově, a následně, po doktorátu v roce 1487, na této škole vyučuje. Zde také v roce 1495 promoval na řádného profesora. V důsledku války mezi Benátskou republikou, pod níž Padova spadala, a Ligou z Cambrai je univerzita v roce 1509 zavřena. Pomponazzi se stěhuje do blízké Ferrary, kde opět vyučuje, a od roku 1512 až do své smrti v roce 1525 působí na univerzitě v Bologni.
Během Pomponazziho života vyšla tiskem jen část jeho prací. Jeho nejznámější dílo, kvůli němuž byl nařčen z hereze, se jmenuje O nesmrtelosti duše. Toto pojednání bylo dokonce v Benátkách jako kacířské dílo spáleno a Pomponazzi byl v ohrožení života. Musel se skrývat před katolickou církví, přestože někteří jeho žáci byli významní církevní hodnostáři včetně papeže.

V díle autor řeší problém dvojí pravdy – rozpor mezi rozumem a vírou (filozofií a teologií) o nesmrtelnosti duše. Dochází k tvrzení, že rozumově, logicky se nedá nesmrtelnost lidské duše dokázat, ale nepopírá ji jako předmět víry, tak jak je to uvedeno v Písmu svatém. Toto podání vzbudilo velkou vlnu odporu vůči jeho osobě. Na obhajobu svého názoru píše další dva traktáty, ve kterých uvádí svůj názor ve větší soulad s církevním učením. Za jeho života už mu dále vyšlo jen několik malých pojednání, která nebyla tak kontroverzní.

Pomponazzi analyzuje rovněž etické důsledky, které vyplývají ze smrtelnosti či nesmrtelnosti duše. Traktát nejen dokazuje nemožnost racionálního, filozofického důkazu nesmrtelnosti duše, ale zároveň vyvrací představu o neslučitelnosti smrtelnosti duše s mravností, která byla obecně rozšířena ve středověkém teologickém a filozofickém myšlení.

Protože dodržování morálních pravidel je v křesťanství spojováno s posmrtnou odplatou, mohlo by se zdát, že odstranění posmrtné odměny a trestu vyvolá zhroucení všech mravních hodnot. Pomponazzi se však snaží prokázat převahu mravnosti smrtelného člověka nad systémem, založeným na strachu z posmrtných muk a očekávání odměny na nebesích.

Vědomí smrtelnosti duše podle něj nutí člověka k tomu, aby smysl své existence řešil nezávisle na následném trestu či odměně. Ctnosti je třeba dávat přednost pro ni samu, odměna spočívá v ní samé, podobně jako největším trestem za zločiny je sama neřest. Cílem života je morální jednání, dosažitelné v jeho průběhu, a člověk nemusí na budoucí odměnu čekat až do smrti.
Osud tohoto filozofa je podobný osudům mnoha jiných, kteří se postavili dogmatům své doby, a jeho myšlenky jsou předzvěstí renesance, která se nezrodila sama od sebe, ale právě v důsledku odvahy a práce takových velkých filozofických duchů.

Aleš Budín

Read more...