>> středa 14. prosince 2016
PRÁVĚ VYŠLO - Tajný Ideál Templářů
Delia Steinberg Guzmán
KoupitNON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM. Téma věnované Templářům není možné probrat zcela jednoduše, neboť je součástí příběhů, mýtů, tradic či legend, o nichž se lidé dozvídali různými cestami. Existuje mnoho protikladných názorů, zatajovaly se některé údaje, jiné se objevily teprve nedávno a dodnes se vydávají knihy, které slibují ´pravdivý´ příběh… Tato kniha se nesnaží přednést žádná absolutní tvrzení, protože je téměř nemožné mluvit o Templářích, aniž by se použil termín ´záhada´. A abychom neupadli do další, která nás zanechá v temnotách, autorka tyto záznamy pojmenovala ´Tajný Ideál Templářů´. Je zřejmé, že v souvislosti s Templáři existuje cosi tajemného, o čem nevíme, zda to dokážeme rozluštit. Věříme však, že tato záhada není pouze v lidech, v jejich jednání a vzhledu či v jejich symbolech, v tom, o čem mohli přemýšlet nebo říkat, nýbrž že za těmito velkými organizacemi a významnými lidmi, kteří měli možnost tak silně zasáhnout do dějin, vždy existuje IDEÁL.
Profesorka Delia S. Guzmán, od roku 1991 prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis, podporuje činnost této instituce v oblasti filozofie, kultury a dobrovolnictví ve více než padesáti státech. V čele této Filozofické školy rozpracovala programy praktické filozofie týkající se vnitřního rozvoje člověka a jeho závazků vůči společnosti, s pedagogickým zaměřením na výuku a praktikování filozofie na klasický způsob, zbavené přehnaného teoretizování, s tradičním posláním ji aplikovat v životě. Její profesionální a pedagogické zkušenosti v oblasti hudby a státní zkoušky z filozofie na Univerzitě v Buenos Aires jí umožnily prohloubit vztah mezi uměním a filozofií jako způsob probuzení vnitřního života, harmonie a rozvoje potenciálů každé lidské bytosti. Od roku 1982 podporuje rozvoj hudebních talentů prostřednictvím Mezinárodní klavírní soutěže, která nese její jméno. Vydala množství článků a více než třicet knih s tematikou praktické filozofie, psychologie, dávných civilizací atd., z nichž uvádíme některé tituly vydané v češtině: Každodenní hrdina, Řekli mi, že…, Co děláme srdcem a myslí?, Poznej lépe sebe sama... Její díla jsou přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny, maďarštiny, rumunštiny a mnoha dalších jazyků. Za svou práci obdržela v roce 1980 Stříbrné vyznamenání za umění, vědu a literaturu, udělené Akademickou společností pro výchovu a vzdělávání, pod ochranou Francouzské akademie. Read more...
>> středa 16. listopadu 2016
Nicolas Malebranche
Narodil se 6. srpna 1638 v Paříži jako nejmladší z deseti dětí vysokého královského úředníka. Jelikož měl už od dětství chatrné zdraví, byl až do svých šestnácti let vzděláván doma. Následně se začal věnovat studiu teologie a filozofie na Sorbonně. Studoval velmi snadno a rychle a všechna svá studia brzy zdárně zakončil. Protivilo se mu však školometské vzdělávání a po postupu na společenském žebříčku také neprahl. V roce 1660 vstoupil do kongregace oratoriánů, kde žil až do své smrti 13. října 1715.
„Oratorium Jesu” bylo spíše bratrstvo než Řád. Bylo zde dovoleno soukromé vlastnictví a neskládal se řeholní slib. Řídil je představený, a to značně demokratickým způsobem. Sice bylo věrné křesťanským zásadám, ale od hlavního proudu se lišilo například nesouhlasem s dogmatikou tridentského koncilu, na rozdíl od jezuitů. V tomto filozofickém a, dalo by se říci, vědeckém prostředí Malebranche pracoval a prohluboval doktrínu v ryze křesťanském duchu. Studoval náboženské spisy, aby mohl být vysvěcen na kněze. Zde se však také setkal s dílem Descarta, který způsobil obrat v jeho myšlení. Zcela se ponořil do jeho idejí. V roce 1674 vydal první část svého díla nazvanou Zkoumání pravdy, ve kterém spojil myšlenky sv. Augustina s Descartovými.
Toto jeho stěžejní dílo mu vyneslo věhlas a přátelství významných osobností jeho doby, ale také zapřisáhlé odpůrce jak u jezuitů, tak u přívrženců Descarta – karteziánů.
Nejpalčivější polemiky se vedly na téma „boží prozřetelnost“ versus lidská „svobodná vůle“. Malebranche tak prakticky až do své smrti strávil množství času obhajobou svých myšlenek. Některé jeho knihy se dokonce dostaly na Index librorum prohibitorum – církví vytvořený seznam zakázaných knih.
Malebrancheovo dílo čítalo několik svazků knih, v nichž vysvětloval své pojetí světa a člověka: Zkoumání pravdy (1674), I (1677), Pojednání o přirozenosti a milosti (1680), Křesťanské a metafyzické úvahy (1683), Rozhovory o metafyzice a náboženství (1688), Pojednání o lásce boží (1697), Rozhovor křesťanského filozofa s čínským filozofem o jsoucnosti (1708).
Rozum také nemůže zjistit ani pochopit vztahy příčiny a důsledku. Bůh je všemocný, a proto by člověkem vytvořená příčina, která směřuje ke svému důsledku, popírala boží všemohoucnost. Tato teze se nazývá okasionalismus. Takový pohled na svět vyvolává spornou otázku nemorálních lidských činů, jako je např. vražda či krádež. Malebranche vysvětluje, že Bůh je původcem všech událostí, od prvního pohybu ruky vraha až po zastavení srdce oběti. Zároveň však ale popírá, že by Bůh byl příčinou všech zlých činů a událostí. Morální a mravní aspekt jakéhokoli činu člověka se nachází v jeho záměru a myšlenkách. Podle Malebranche by se člověk měl nechat vést dobrou vůlí a láskou, tedy prokazováním dobra ostatním lidem.
Malebrancheova filozofie měla ve své době obrovský vliv. Byl považován za jednoho z vůdčích metafyziků své doby. Byl zařazen mezi prvořadé kontinentální racionalisty, jeho díla byla přeložena do latiny i angličtiny a studovali je myslitelé po celé Evropě. Inspirovaly se jimi další velké osobnosti jako například George Berkeley nebo David Hume.
Ing. Pavel Goliáš Read more...
>> pondělí 1. srpna 2016
Milí čtenáři,
nacházíme se uprostřed léta, vybíráme si své dovolené a někdy si po nich zklamaně povzdechneme,že to nebylo tak skvělé, jak jsme si představovali, postrádáme mimořádné
a nezapomenutelné zážitky, dokonce můžeme mít pocit, že jsme se trochu nudili...
Snad bychom se mohli v takové chvíli zamyslet nad tím, jestli jsme i my udělali něco pro zábavu těch, kteří byli s námi. Někdy očekáváme, že budeme „baveni“ jen proto, že jdeme na místo zábavy nebo
jedeme na dovolenou. Ale v roli pasivního pozorovatele, přehnaně opatrného či dokonce otráveného, se to nedaří. Naopak, se smyslem pro dobrodružství, snahou dozvědět se co nejvíce
a ochotou připravit něco přínosného i pro ostatní můžeme prožít akční a neopakovatelné léto, ať jsme kdekoli. A nejen jedno léto, ale dokonce celý život....více
Read more...
Tip na zajímavou přednášku: CARL GUSTAV JUNG
Termíny a místa konání zde Read more...
Jan Amos Komenský vstoupil do svého Labyrintu života 28. 3. 1592 v Nivnici u Uherského Brodu. Těžký život plný zkoušek mu začal již ve dvanáctém roce, kdy osiřel.
Hned v prvních letech studia se projevil jeho velký talent. V roce 1608 začal studovat bratrskou školu v Přerově, a roku 1611 byl zapsán na Akademii v Herbornu. Již v té době byly vydány jeho první dvě disputace. V roce 1614 byl zapsán na teologické fakultě Univerzity v Heidelberku. Od roku 1614 do roku 1621 učil, nejprve v Přerově, později ve Fulneku. Tehdy se oženil a začal pracovat na velkém encyklopedickém díle Theatrum universitatis rerum. Toto bylo poslední klidné období jeho života.
Bitva na Bílé hoře roku 1620 změnila život Jana Amose Komenského v jeden dlouhý útěk. Katolická nadvláda Habsburků tvrdě potlačovala jakýkoliv jiný směr, jakékoliv humanistické snahy v českých zemích. V roce 1621 bylo ohlášeno vypovězení nekatolických duchovních z Čech a Moravy, v roce 1625 bylo rozhodnuto, že Komenský odejde do Polska. Ke všem těmto tragickým událostem se v roce 1622 přidalo úmrtí jeho první ženy i s oběma syny.
V letech 1628–1640 působil v polském Lešně jako ředitel latinské školy. V roce 1640 byl pozván anglickým parlamentem do Londýna, aby tam pracoval na reformě školství. Kvůli revolučním událostem musel Londýn opustit a odešel do Elblangu, kam byl také pozván kvůli reformě školství, tentokrát švédského. V roce 1648 se vrátil do Lešna. V roce 1650 přijal pozvání do Blatného Potoka pro povznesení školství rakouského. V roce 1654 se naposledy vrátil do Lešna, odkud však o dva roky později musel utéci při obrovském požáru města. Tato událost byla pro Komenského velmi tragická. S jeho domem lehla popelem celá jeho knihovna a téměř celé životní dílo. Nakonec odešel do Amsterodamu, kde ho vlídně přijali a nechali dokončit jeho práci. Zemřel 15. 11. 1670.
„Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.“
„Sebe opěvují metafyzikové, sobě tleskají fyzikové, sobě tančí astronomové, sobě dávají zákony etikové, sobě tvoří základy politikové, sobě jásají matematikové, sobě vládnou teologové.“
Rozdrobenost věd znamená, že vědy nemají společný cíl. Každý si stojí za svou představou světa a pravdy a ostatními pohrdá. Komenský říká, že například hvězdáři by se nikdy nemohli odvážit hlásat tak nesmyslné domněnky, kdyby vycházeli ze společného základu Pravdy.
Z tohoto nejednotného přístupu nám pak vyplývá onen nedostatek péče o slova, protože každý pojmenovává a chápe věci jinak. Pokud je zapomenut božský původ věcí, není možné je ani zkoumat, ani hodnotit ani popsat správným způsobem. Pak dochází ke zkreslování významů, k deformacím pojmů. Slova se stávají prázdná, nemohou přenést to, co božského kdysi obsahovala. Ale aby se Pravda mohla rozšířit mezi všechny lidi, potřebuje slova naplněná idejemi. Jenom tato živá slova ji mohou přenést, protože samy nesou část jí samé.
Pravda pramení v Bohu a je obsažena ve všech věcech, v každé lidské činnosti a v každém lidském vědění. Je jako strom, který má kořeny v nebi a svými větvemi moudrosti zasahuje do života na zemi. Pokud jednu větev uřízneme, abychom s ní mohli sami mávat, Pravda vyprchá jako život z utržené květiny, a nám zůstane jen prázdná a mrtvá ozdoba.
„Je třeba hledat takovou filosofii, nebo spíše vševědu, v níž by všechno stoupalo z pevných principů k pevné pravdě a věčnou harmonií se vázalo tak, že by toto dílo mysli bylo tak nezrušitelné, jako sám stroj světa.“
Komenský věnoval celý svůj život hledání cesty, kterou by společnost mohla stoupat vzhůru.
Některé své představy o nápravě světa sepsal v díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Hlavní myšlenkou jeho úvah byla jednota – jednotná Pravda všude platná, jednota národů, jednota lidí. Jednota, která vychází z Boha a všechno zpět k Bohu přivádí. Tato jednota je založená na duchovním původu všech věcí, a pokud podle těchto principů lidé budou žít, nebude docházet ke sporům, protože každý může jít svou cestou, ale za stejným cílem.
„Nic není prospěšnějšího a vznešenějšího než odstraňovat nevědomost.“
Výchova by měla začít již v útlém věku. Pro tyto účely sepsal Komenský spis Informatorium školy mateřské. Chce nejprve v dětech vybudovat pevný základ pro ctnosti. Rodiče, učitelé, vychovatelé musí být živými příklady toho, co učí. Příklad je to nejcennější, co má učitel při výchově v rukou. Příklady se vtisknou hluboko do duše člověka. Pro získání opravdových zkušeností je důležité prakticky provádět to, co se učíme. Při tom je nutné, aby učitel trpělivě opravoval chyby, které při každém učení přicházejí. Chyba, po níž následuje poučení, je pro učedníka velkou pomocí.
Teoretická pravidla, jak Komenský vysvětluje ve svém díle Didactica magna, nesmíme vynechat, ale pokud používáme v učení pouze je a zapomínáme na praktickou část, cesta učedníkova se velmi prodlouží. Teorie slouží k tomu, aby vytyčila cestu při učení, udržovala správný směr, radila ve chvílích nejistoty. Teorie a praxe při učení musí být vzájemnými komplementy, které si musí při práci pomáhat.
Komenský prosazoval jedno pravidlo, bez jehož respektování je obtížné žáka dovést k nějakému cíli při učení: postupovat od známého k neznámému, od obecného ke konkrétnímu a od prvotnějšího k pozdějšímu.
Při výchově se také uplatňuje pres boží, který Komenský popisuje ve stejnojmenném spise. Je to tlak, kterým na nás působí Osud, aby nás přivedl na správnou cestu, aby nás něčemu naučil. Často nám působí utrpení a bolest, ale vždycky přináší ovoce získaných zkušeností, vypěstovaných ctností a hlubšího poznání. Komenský popsal několik charakteristik tohoto presu. Pres sjednocuje, sceluje to, co má snahu se rozložit. Udržuje presované ve správném směru na cestě jejich evoluce. Nutí člověka, aby ze sebe vydal to, co v něm uzrálo, to nejlepší, co v posledním období vývoje v sobě nastřádal.
„Člověk vzdělaný se pozná po činech.“
Ze škol, jak si je Komenský představoval, by měl vycházet člověk vzdělaný. Ne však vzdělaný intelektuálně, ale duchovně. Duch se musí vzdělávat k moudrosti, aby se stal tím, čím má být, totiž obrazem všemoudrého Boha. Studium moudrosti pak musí pobízet ke hledání Boha.
Vzdělaný duch v člověku se odráží ve všech jeho činnostech, protože dokáže přenést čisté ideje do života člověka. Takový člověk dokáže následovat řád univerza. Ovládá přírodu takovým způsobem, aby to bylo ku prospěchu oběma. Pracuje vždy na svém místě podle svých schopností a podle potřeb společnosti. Pozná se i podle vzhledu – je čistý, upravený. V takové společnosti nejsou lidé bez práce a majetku, protože ta se o ně postará.
Lidé vzdělaného ducha pracují pro budoucnost a znají sebe sama. Stávají se podobni přirozenosti andělské.
Vidíme, že Komenský měl velké vize o společnosti, které stále zůstávají nenaplněny. Podobně se dodnes inspirujeme jeho myšlenkami o dobrém vzdělávání. Ponoříme-li se do jeho děl, zjistíme, že nám mají stále co říci.
„Je třeba, aby každý, kdo se narodil jako člověk, naučil se jednati jako člověk.“
Jana Aksamítová
Citáty byly převzaty z těchto knih:
Komenský, J. A.: Labyrint světa a ráj srdce, Odeon, Praha 1970.
Komenský, J. A.: Cesta světla, Mladá fronta, Praha 1992.
Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení, Svoboda, Praha 1981. Ukázka z díla Pansophiae prodromus.
Vychovatel národů, SPN, Praha 1955, Řeč o vzdělávání ducha.
Read more...
>> sobota 16. dubna 2016
Tip na zajímavou akci u příležitosti Dne Země - INDIÁNI A MATKA ZEMĚ
Přednáška
Události a změny v současném světě nám jasně ukazují, že je třeba hledat
nové koncepty života, máme-li přetrvat. Můžeme hledat cesty zcela nové,
nebo se můžeme inspirovat tradicí mnoha míst, kde lidé žili jinak a
řídili se jinými hodnotami než těmi, které převažují v současnosti. Jak
dnes žít a jak připravit život budoucím generacím?
Nemůžeme žít tak,
jako kdysi žili Indiáni, ale můžeme pochopit některé jejich postoje,
naučit se jim a vložit je do našeho vlastního myšlení, cítění a jednání.
Například pochopit, že příroda není něco mimo nás, ale že jsme její
součástí a je možné (a nutné) se naučit s ní spolupracovat a žít v
harmonii. U Indiánů vidíme také jasné důkazy toho, že důležité je žít
pro ostatní, nikoliv pouze pro sebe, že velikost člověka může být měřena
podle toho, co dává, nikoliv podle toho, co vlastní. Cílem není stát se
lovcem bizonů na širých prériích, ale seznámit se s jejich základními
hodnotami formujícími morálku, jež umožňuje dobře žít, a naučit se
transformovat tyto hodnoty do podoby užitečné pro člověka dnešní doby.
Pojem renesanční osobnost jsme si zvykli používat pro označení člověka, který je nejen mimořádně nadaný v mnoha směrech, oborech či uměních, ale nadto je také skutečně lidský, humánní, v tom nejlepším slova smyslu. Je vzorem-ideálem člověka, jenž dosahuje výšin svých duševních a rozumových schopností, a zároveň je schopen hlubokého citu; člověka, který nejen ví, ale také účinně koná a tvoří tak, že ušlechtilé ideály, jež ho inspirují, dokáže projevovat v praxi prostřednictvím děl nesoucích pečeť této dokonalosti a harmonie.
Není divu, že neobyčejná koncentrace takových mimořádných osobností-géniů, která se v Evropě 14. až 16. století objevila, stvořila archetyp vědce-umělce-člověka, jenž se poté otiskl také do našeho jazyka v podobě sousloví renesanční osobnost. Ať už to byl Leonardo da Vinci, Marcilio Ficino nebo Giordano Bruno, nehledě na odlišné obory svých zájmů, všichni shodně prokázali mimořádnou ušlechtilost, sílu a nezdolnost lidského ducha tváří v tvář každé nepřízni.
Svými osudy a díly, která zanechali, nás dodnes uvádějí v úžas. Jako by v jednom životě stihli vykonat práci mnoha životů...
Mikuláš Koperník má mezi nimi své čestné místo. Byl v plném slova smyslu renesanční osobností i přesto, že renesance, definovaná jako soubor hodnot a forma uměleckého stylu, měla na sever Evropy teprve přijít; byl filozofem, matematikem, astronomem, znalcem staré řečtiny a překladatelem, lékařem, duchovním, správcem, učitelem, malířem, mechanikem, právníkem, ekonomem, diplomatem a stratégem.
Poté působil rok ve Fromborku na postu kanovníka, kam ho dosadil jeho strýc. K této nové roli si však potřeboval doplnit vzdělání v oblasti církevního práva, a proto vyráží na studia do Itálie, která už tou dobou pulzuje rytmem nové doby – renesance. Kromě povinné látky vztahující se k jeho novému poslání se soukromě dále vzdělává v astronomii, matematice a osvojuje si i klasickou řečtinu. Pobývá v Římě a poté v Padově, kde studuje lékařství. V Itálii stráví celkem sedm let.
S doktorátem z kanonického práva se vrací zpět do Polska a oddaně pomáhá svému strýci biskupu Watzenrodemu jako tajemník až do jeho skonu roku 1510. Tehdy se vrátil do Fromborku, kde zastával funkci kancléře kapituly – správce duchovního společenství kněží. Díky svým schopnostem následně dosáhl ještě hodnosti správce kapitulního majetku celé warmijské oblasti s právem přidělovat půdu, vybírat poplatky, rozhodovat, soudit... dokonce i šlechtu. Při péči o svěřené poddané využíval také svých lékařských dovedností, čímž si získal velkou oblibu, zvláště u prostých lidí.
Svou odvahu, ušlechtilost a rozhodnost projevil při obléhání hradu Olštýn německými křižáky; odmítl toto město vydat, efektivně zorganizoval jeho obranu a svými diplomatickými schopnostmi zajistil intervenci polských královských vojsk. Křižáci museli odtáhnout.
Díky těmto úspěchům se konečně stává správcem celého biskupství, a na žádost královských stavů dokonce rozpracovává ekonomickou studii a úvahy týkající se problematiky hospodářství a inflace s názvem Rozprava o ražení mince. Souběžně s těmito událostmi buduje soukromou observatoř v jedné z fromborských věží – řadu přístrojů a pomůcek si dokonce sám konstruuje – a provádí astronomická pozorování, s jejichž pomocí ověřuje a zpřesňuje svůj alternativní model vesmíru...Koperníkův největší přínos se bezpochyby týká jeho vědeckého bádání: pozorování, měření a dokazování na poli astronomie. Nejdůležitější syntézu své práce vydává tiskem teprve roku 1543, v posledním roce svého života, pod názvem Šest knih o obězích nebeských sfér. V nich podává přesvědčivé důkazy o tom, že nikoliv Země, ale Slunce je středem naší soustavy, a že Země je jen jednou z planet, které kolem něj obíhají. Ve své práci uvedl důležitá fakta o tom, že Země má tvar koule, která se otáčí kolem své osy jednou za 24 hodin a zároveň obíhá kolem Slunce, přičemž jeden tento oběh trvá jeden rok. Koperník dále vypočítal náklon zemské osy vůči rovině ekliptiky, popsal její precesní pohyb a objasnil podstatu střídání ročních období. Věnoval se také popisu vztahů mezi Zemí a Měsícem a odvodil reálné vztahy pro vzdálenosti mezi Zemí, Sluncem a „stálicemi”. Vesmír se tak díky Koperníkovi vyjevil v mnohem velkolepějším měřítku, jako součást mnohem většího obrazu.*
Na těchto základech poznání skutečnosti, které polský myslitel tak jasně formuloval a obhájil, mohli později stavět vědci a filozofové jako Giordano Bruno, Galileo, Kepler nebo Newton. Nutno však říci, že i Koperník měl své předchůdce a své inspirace v dílech minulosti: konkrétně v dochovaných zlomcích nauky pythagorejců nebo v učení Aristarcha ze Sámu, se kterými se seznámil během svých studií a jež znovu oživil a podepřel důkazy.Mikuláš Koperník prožil činný a plodný život. Jeho mnohostranná osobnost nás nepřestává udivovat šíří svých schopností. Je příkladem filozofa, hledače moudrosti, který hledá pravdu ve všech oborech lidské činnosti; čerpá z bohatství minulosti, žije v přítomnosti a pomáhá stavět budoucnost; celý život pilně studuje a pracuje, aniž by se uzavíral před výzvami své doby či byl lhostejný k potřebám svých bližních; neutíká před svými světskými povinnostmi, ale staví se k nim zodpovědně a aktivně; jako politicky činný člověk se snaží naplňovat ideál spravedlnosti a práva. Je těžké – ba nemožné – být druhým Koperníkem. Ale každý z nás může být více filozofem!
Mgr. Zbyněk Machetanz
* Poznámky:
Rukopis tohoto díla se podařilo zakoupit Janu Ámosi Komenskému v Německu při jeho cestě zpět do Čech. Traduje se, že částka, kterou byl za něj ochoten zaplatit, byla velmi vysoká. Jednoduše dal za něj všechny své peníze, a zbytek cesty musel jít pěšky. Ale stálo mu to za to! Koperníkův spis O obězích nebeských sfér byl dán církví na index zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1835. Read more...
>> neděle 27. března 2016
Francis Bacon se narodil 22. ledna 1561 v Londýně. Byl synem sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečetě, a jeho druhé manželky Anny Cookové. Ve dvanácti letech ho rodiče poslali na Trinity College univerzity v Cambridge, kde se již od samého začátku projevovalo jeho nadání a talent pro studia věd a filozofie.
Po jejím absolvování pokračoval do roku 1579 ve svých studiích u anglického vyslance v Paříži. Dospěl k názoru, že všechno dosavadní vědění není skutečným poznáním, a začal se zabývat myšlenkou na reformu veškeré vědy. Překvapoval jasně formulovanými argumenty o nutnosti takové reformy. Bacon věřil, že zkoumání příčin musí vycházet z kritiky starých učení, a samotné poznání musí naopak vždy vycházet ze zkušenosti a logického uvažování. Současně musí vědec postupovat pomalu a opatrně; jedině tak může člověk díky vědě postupně odhalovat tajemství přírody.
Jednou prohlásil: „Abychom mohli přírodě přikazovat, musíme ji poslouchat.”
Bacon zdůrazňoval, že věda musí vycházet ze skutečných potřeb lidí, musí být užitečná a schopna zasahovat do věcí a přetvářet je; jinými slovy, musí se stát přirozenou součástí lidské aktivity při přetváření světa. Když hovoří o své metodě objevování podstaty těles, zákonitostí přechodů předmětů z jednoho stavu do druhého, využívá pojmu indukce. Považuje za ni hledání a nalézání souvislostí mezi předměty. Vědec-racionalista se podobá pavoukovi, který souká sám ze sebe pavučiny svých sítí na základě vlastní zkušenosti, zatímco vědec-empirik je jako mravenec, jenž se snaží vše shromažďovat. Dle Bacona by měl být jako pilná včela, která sbírá pyl z květů a přetváří jej na sladké poznání v podobě medu.
Cílem nové vědy je podle Bacona obohatit lidský život o praktické objevy: to znamená, že věda musí být člověku užitečná, jinak je jen „vědou pro vědu” a nemá žádný smysl. Pokud jde o financování vědy, Bacon tvrdil, že je to především role státu, který by měl ze svých prostředků podporovat výzkumné vzdělávací instituce. Tyto Baconovy teze pak vedly k založení anglické Královské společnosti věd v Londýně a francouzské Akademie věd v Paříži.
Jeho ideje došly uznání stejně jako jeho osobnost, o čemž svědčí fakt, že se ve svých třiadvaceti letech stal členem parlamentu a jeho příznivcem byl velmi vlivný hrabě z Essexu, Robert Devereux.
Stal se čestným rádcem královny Alžběty a mimořádným advokátem koruny. Po smrti královny Alžběty jej nový král Jakub I. jmenoval členem tajné rady, strážcem pečeti, a později i lordem kancléřem. Bacon se svými radami poskytnutými králi podílel i na vytvoření Spojeného království Anglie a Skotska a stál za řadou reforem v oblasti řízení státního systému. Byl autorem šifrovacího systému k ochraně korespondence anglických diplomatů.
Zemřel 9. dubna 1626 v Londýně ve svých pětašedesáti letech a zanechal po sobě více než třicet filozofických spisů, z nichž většina vyšla až po jeho smrti. Hlavní díla jsou Novum Organum (Nové organon), The New Atlantis (Nová Atlantida) a rovněž sedmidílné The Works (Spisy).
Ve svých morálních, ekonomických a politických esejích se vyslovil pro absolutní monarchii, kterou pokládal za nejlepší záruku omezování rozpínavosti největších feudálů na jedné straně a podpory rozvoje manufaktur a obchodního podnikání na straně druhé.
Jeho eseje byly krátkými úvahami na určité téma politiky, vědy, umění nebo společnosti, kde přemýšlel o faktech, rozebíral tradiční řešení, nebo nabízel řešení nová. Napsal 59 krátkých textů o různých tématech, jako je pravda, pomsta, smrt, láska nebo moudrost. Bacon zde radí, jak přistupovat k řešení různých životních situací.
Esej o ateismu: „Kdo Boha potírá, vraždí lidskou důstojnost, protože svým tělem je zajisté člověk spřízněn se zvířaty, a kdyby po duchu nebyl spřízněn s Bohem, je to nízké a neušlechtilé stvoření.”
Esej o lichvě: Mluví zde o tom, že vždy budou existovat lidé, kteří budou potřebovat půjčku, a také ti, kdo chtějí půjčovat za přiměřený zisk; úrok by měl být přiměřený, vyslovuje se pro omezení půjček.
Další Baconovo dílo Nová Atlantida je zajímavou novelou, ve které se snaží představit ideu dokonalé společnosti. Bylo vydáno v roce 1627, rok po jeho smrti, a je nedokončené.
Na padesáti stranách rukopisu Bacon popisuje své představy o světě, který nazývá Nová Atlantida. Popisuje ji jako ostrov, který se nachází v Tichém oceánu. Její obyvatelé se dobrovolně rozhodli pro izolaci od okolního světa, proto o její existenci nemají ostatní národy ani tušení; ale oni sami udržují kontakt s okolním světem, snaží se získat jeho poznání a zkušenosti a využít je pro svoji společnost.
V díle Nová Atlantida se Bacon pokouší načrtnout obraz budoucí společnosti, která není řízena politiky, ale nejlepšími vědci. Navazuje na Platonovu zmínku o staré civilizaci a jejím posledním ostrově a částečně přebírá jeho představu ideálního státu. Baconův stát neobchoduje se zbožím, ale se „světlem pokroku”. Stát vysílá každých dvanáct let nejlepší učence do světa, aby se vrátili obohaceni o nové vědecké poznatky a cizí jazyky.
Je zřejmé, že mnohé otázky, které tento filozof nastolil, jsou stále otevřené, a mnohá navrhovaná řešení platná. Významně přispěl k rozvoji vědeckého poznání, které ale musí především sloužit člověku a umožnit mu žít důstojný a ctnostný život.
Ing. Václav Hastík Read more...
>> úterý 1. března 2016
Holandský filozof židovského původu Baruch Spinoza je znám jako „největší Žid” nebo také jako „největší ateista”. Narodil se 24. listopadu roku 1632 v Amsterdamu, kam jeho rodina přišla z Portugalska. I když jeho židovské jméno Baruch či jeho latinizovaná podoba Benedictus znamená „požehnaný”, je zřejmé, že jeho osobní život, především v pozdějším věku, příliš požehnaný nebyl.
Jeho otec byl obchodníkem a knihovníkem v židovské škole, kde se také mladému Baruchovi dostalo prvního vzdělávání. Od dětství byl hodně zvídavý a nadaný pro studium, a proto si otec velmi přál, aby se z jeho syna stal rabín. Mladý Spinoza studoval bibli i talmud, zabýval se středověkou filozofií, myšlenkami Giordana Bruna i Descarta.
„Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti, a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou spásu žít.”
Studium různých filozofických i náboženských textů ho však nakonec přivedlo do velmi ostrého sporu s židovskou obcí jeho rodného města. Poukazoval na to, že Starý zákon je plný protikladů a nesrovnalostí a odmítal uznat, že pouze v tomto posvátném textu se nachází bezpodmínečná pravda. Spory bohužel nakonec vyvrcholily tím, že byl obviněn z kacířství, vyloučen z židovské obce a dokonce se zachoval i záznam o tom, že byl proklet: „Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává, proklet, když vychází i když se vrací. Bůh ať mu nikdy neodpustí.… Nařizujeme, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal jakoukoli přízeň, aby nikdo s ním nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže než čtyři lokty, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.”
Baruch Spinoza se tímto životním postojem zařadil mezi filozofy-bojovníky, jimž studium mnoha různých učení a textů umožnilo vybudovat si filozofický nadhled a vidět, že pravda se nenachází pouze v jednom jediném textu či učení. A odmítal tento postoj změnit pouze proto, aby se zalíbil vlivným lidem své doby.
Od okamžiku, kdy byl vyloučen z židovské komunity, žil v ústraní, měl jen velmi málo přátel a pouze několik žáků, kteří se však báli k němu veřejně přihlásit. Dochovala se korespondence s několika významnými osobnostmi jeho doby, např. s filozofem Leibnizem.
I přes to, že byl většinou zatracován a odmítán, našli se jeho současníci, kteří si ho vážili, a roku 1673 mu kurfiřt Karel Ludvík Falcký dokonce nabídl možnost přednášet filozofii na univerzitě v Heidelbergu, avšak s podmínkou, že svobodu svého filozofování nebude zneužívat k narušování veřejně uznávaného náboženství. Spinoza však tuto nabídku odmítá se slovy: „Nevím, uvnitř jakých hranic bych musel udržovat svobodu filozofování, abych nevzbudil dojem, že chci veřejně narušit uznávaná náboženství. Rozpory vznikají méně z vnitřní lásky k náboženství, jako spíše z různosti lidských afektů nebo z rozporného ducha, takže vše, ať je sebesprávněji řečeno, bývá obráceno a odsouzeno.”
O jeho životě v tomto období víme jen velmi málo, ale lze soudit, že žil velice osamoceně a skromně. Protože jedno z židovských pravidel žádalo, aby i učenec ovládal nějaké řemeslo, naučil se během svých studií brousit optická skla. Na sklonku svého života této dovednosti využil a vydělával si na živobytí jako optik. Trpěl však tuberkulózou a toto řemeslo, při němž byl neustále nucen vdechovat skelný prach, jeho zdravotnímu stavu příliš nepomáhalo. Zemřel 21. února 1677 v Haagu v pouhých čtyřiceti čtyřech letech.
„Když mne zkušenost poučila, že vše je v obyčejném životě často tak náhodné, marné, prchavé … rozhodl jsem se, že vyzkoumám, zda existuje pravé dobro … něco, co by mi, kdybych to nalezl a získal, mohlo opatřit navždy trvalou a nejvyšší radost.”
Jeho filozofická díla, pojednávající především o pojetí Boha a hledání podstaty dobra, mohla být vydána až po jeho smrti. Mezi nejdůležitější patří Traktát o dokonalosti rozumu a Etika. Celým jeho dílem prostupuje odklon od shonu všedního života, pohrdání touhou po bohatství či světské slávě. Všechny tyto pohnutky se mu zdají marné, prchavé a prázdné. Touží naopak překonat pomíjivost a dospět do stavu, který je povýšen nad jakýkoli smutek, nespokojenost či nezdary. Tento stav nachází v „Amor intellectualis erga Deum” – v „duchovní lásce k Bohu”.
Koncepcí Boha se zabývá Spinozovo hlavní dílo, Etika. Rozvíjí v něm pojetí Boha jako příčiny sebe samého, což je v úplném rozporu s tím, co se naučil od svého učitele Descarta. Tvrdí, že „Bůh, první příčina všech věcí a také příčina sebe sama, dává se poznat skrze sebe samého”. Zcela opouští myšlenku Boha tvořícího svět či Boha, k němuž by mohla směřovat osobní zbožnost věřícího. Tvrdí, že Bůh se neprojevuje skrze proroky, že nepotřebuje zprostředkovatele, protože se objevuje ve všem skutečném. Považuje ho za příčinu všech věcí.
Je zřejmé, že takové pojetí Boha ani další ideje Barucha Spinozy nemohly být jeho současníky přijaty, protože jsou na svou dobu velmi odvážné a novátorské. I přes obrovskou vlnu nenávisti a nepřátelství však dokázal zůstat věrný sám sobě a pravdě, kterou objevil. Netoužil po bohatství či slávě, upínal svůj zrak k věčnému světu a hledal způsob, jak uniknout z tohoto pomíjivého světa, což se mu skutečně podařilo.
„Láska k věčné a nekonečné věci živí duši jedinou skutečnou radostí a je zbavena všeho smutku.”
Mgr. Petra Goliášová
Citace jsou převzaty z těchto knih:
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filozofie, Votobia 1993
Velké postavy západního myšlení, Prostor 1997 Read more...
>> čtvrtek 4. února 2016
Francouzský fyzik, matematik a filozof Blaise Pascal (1623–1662) byl stoupenec jansenismu. V jeho díle je vyhrocen spor mezi racionálním a iracionálním, praktickým rozumem a vírou. Je považován za předchůdce moderních existencialistů a iracionalistů. Zabýval se teorií pravděpodobnosti, kuželosečkami, zkoumal barometrický a hydrostatický tlak. Velmi známý je tzv. Pascalův zákon – zákon o rovnoměrném působení tlaku v tekutinách. Je také pokládán za průkopníka kybernetiky.
Blaise Pascal pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. Matka mu brzy zemřela a jeho otec, který byl správcem královských daní a místopředsedou berního soudu, mu poskytl vynikající humanitní vzdělání. U chlapce se projevoval velký talent pro matematické vědy, ale otec, který se sám tímto oborem zabýval, ho od matematiky a přírodních věd odrazoval. Je pozoruhodné, že již ve věku deseti let Pascal sám odvodil několik vět Eukleidovy geometrie. Když mu bylo sedmnáct let, napsal Pojednání o kuželosečkách, které ocenila Pařížská královská akademie a filozof Descartes spis považoval za práci jeho otce. V roce 1647 vydal pojednání o tlaku vzduchu a o vakuu, založené na přesných srovnávacích měřeních s Torricelliho trubicí.
Měl chatrné zdraví, od mládí trpěl různými bolestmi, a v roce 1647 dokonce na čas ochrnul. O sedm let později při vyjížďce v kočáru málem přišel o život, když se mu splašili koně a kočár zůstal viset na zábradlí mostu. Nakonec se zachránil, ale v důsledku šoku, který utrpěl, upadl na dva týdny do bezvědomí. Když koncem listopadu 1654 přišel k sobě, tento neobvyklý zážitek výrazně změnil jeho povahu. Mluvil o tom, že měl mystické vidění, a od tohoto okamžiku se již věnoval pouze filozofii a náboženství. Středem jeho pozornosti se stal člověk.
„Srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení.”
„Zpravidla nás přesvědčují více ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.”
„Chytráci jsou lidé, kteří znají pravdu, ale zastanou se jí, jen pokud na ní mají zájem; jinak ji ponechají jejímu osudu.”
Tyto myšlenky byly osvícenské době zcela cizí, o to více se však uplatnily v romantismu. Z jejich vážnosti a opravdovosti vycházela celá existenciální filozofie a jejich upřímný styl silně ovlivnil F. Nietzscheho, stejně jako řadu myslitelů postmoderny.
Výjimečné dílo, které po sobě Blaise Pascal zanechal, svědčí o mimořádné osobnosti, o člověku, který se ve svém díle snažil spojit vědu a náboženství a díky velké skromnosti a úctě k přírodě i tomu, co je ukryté za jejím hmotným projevem, se mu to podařilo.
„Celý tento viditelný svět je pouze nepatrnou částkou přírody.”
„Konečné se zničí v přítomnosti nekonečného a stává se čirým nic.”
„Člověk chce být velký, ale vidí, že je malý. Chce být šťastný, ale vidí, že je ubohý. Chce být dokonalý, ale vidí svou naprostou nedokonalost.”
Jana Stará Read more...
>> úterý 19. ledna 2016
Ze života filozofů: Tycho de Brahe
Někdy se nám může zdát, že věci, které se dějí kolem nás, jsou pouhou náhodou. Ale je tomu skutečně tak? Nebo jenom nevidíme smysl událostí, které se kolem nás dějí? Událostí, které usměrňují náš život a mají velký vliv na naše rozhodování. Na tuto velkou otázku života se snažil najít odpověď už slavný evropský učenec 16. století, který působil i v rudolfínské Praze: Tycho de Brahe.
Narodil se 14. prosince 1546 do významné švédské aristokratické rodiny. Bylo to tři roky po Koperníkově smrti, v čemž můžeme vidět určitou symboliku věčně předávané štafety poznání. Uvádí se, že k prvnímu a osudovému kontaktu s astronomií u něj došlo, když mu bylo třináct let, a to 21. srpna 1560. Právě toho dne nastalo v Kodani pozorovatelné částečné zatmění Slunce. Musíme si uvědomit, že tento jev, který pro nás není ničím překvapivým, vyvolával v často pověrčivém člověku oné doby paniku a hrůzu. Pro Tycha de Brahe to však nebyl důvod k obavám, ale naopak, probudil v něm zájem o astronomii, a stal se mu tak osudným. Koupil si Ptolemaiův Almagest, a ponořil se do četby těžkého textu.
Pročítal bezpočet astronomických a filozofických děl a snažil se nalézt odpovědi na otázky, které ho trápily stále více a více: Je opravdu sféra hvězd něčím neměnným a statickým, nebo se mění a vyvíjí, podobně jako člověk? Který systém uspořádání naší soustavy je ten správný – geocentrický či heliocentrický?
V roce 1567 dostává příležitost nalézt odpovědi. Tycho de Brahe se ze své cesty po Evropě vrací do Dánska, protože od krále Frederika II. dostává velkou příležitost splnit si své nejtajnější sny. Na ostrově Hven v Öresundu nedaleko Kodaně si může vybudovat plně vybavenou hvězdárnu, která v tehdejší Evropě nemá obdoby. Na Hvenu vzniká nejmodernější evropská observatoř Uraniborg, která poskytuje vynikající technické podmínky pro práci astronomů. Přístroje, které sám Tycho de Brahe navrhl, byly dvacetkrát přesnější než přístroje používané do té doby. Zde strávil celkem 21 let a uskutečnil mnohá měření, která posunula lidské poznání o velký kus dále.
Tycho de Brahe přinesl důkazy o tom, že sféra hvězd neboli vesmír, který nás obklopuje, není ničím statickým a neměnným, ale že je velkým živým organismem, v němž platí, stejně jako v životě člověka, zákony vzniku a zániku, a že se tedy stejně jako lidstvo vyvíjí i vesmír. Když se pozorně zahledíme do minulosti, uvědomíme si, že toto chápání vesmíru jako živé bytosti nebylo žádnou novinkou.
Po smrti dánského krále, který držel nad jeho dílem ochrannou ruku, se okruh přátel Tycha de Brahe natolik zmenšuje, že je nucen opustit Dánsko, a na pozvání Rudolfa II. odchází do Prahy, kam se sjíždějí učenci z celé Evropy. Zde pokračuje ve svých měřeních a údaje pečlivě zaznamenává, ale je jich už tolik, že Tycho de Brahe je jimi přímo zahlcen a nedokáže je správně vyhodnotit. V lednu roku 1600 však do Prahy přichází na jeho pozvání Johannes Kepler, věhlasný matematik a filozof. Tycho de Brahe, jako by tušil blížící se datum vlastní smrti, předává veškeré své dílo Keplerovi, aby pokračoval tam, kde on skončil. V roce 1601 umírá.
Johannes Kepler využil dokonale poznatky, které mu Tycho de Brahe předal, a popsal sluneční soustavu tak, jak ji známe dnes. Kepler nikdy nezapomněl na to, že jen díky mravenčí práci Tycha de Brahe mohl objevit poselství hvězd, ukryté v sice fádních, ale důležitých sloupcích čísel.
Petr Koubek Read more...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
