Ze života filozofů: Francis Bacon

Francis Bacon se narodil 22. ledna 1561 v Londýně. Byl synem sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečetě, a jeho druhé manželky Anny Cookové. Ve dvanácti letech ho rodiče poslali na Trinity College univerzity v Cambridge, kde se již od samého začátku projevovalo jeho nadání a talent pro studia věd a filozofie.

Po jejím absolvování pokračoval do roku 1579 ve svých studiích u anglického vyslance v Paříži. Dospěl k názoru, že všechno dosavadní vědění není skutečným poznáním, a začal se zabývat myšlenkou na reformu veškeré vědy. Překvapoval jasně formulovanými argumenty o nutnosti takové reformy. Bacon věřil, že zkoumání příčin musí vycházet z kritiky starých učení, a samotné poznání musí naopak vždy vycházet ze zkušenosti a logického uvažování. Současně musí vědec postupovat pomalu a opatrně; jedině tak může člověk díky vědě postupně odhalovat tajemství přírody.

Jednou prohlásil: „Abychom mohli přírodě přikazovat, musíme ji poslouchat.”

Bacon zdůrazňoval, že věda musí vycházet ze skutečných potřeb lidí, musí být užitečná a schopna zasahovat do věcí a přetvářet je; jinými slovy, musí se stát přirozenou součástí lidské aktivity při přetváření světa. Když hovoří o své metodě objevování podstaty těles, zákonitostí přechodů předmětů z jednoho stavu do druhého, využívá pojmu indukce. Považuje za ni hledání a nalézání souvislostí mezi předměty. Vědec-racionalista se podobá pavoukovi, který souká sám ze sebe pavučiny svých sítí na základě vlastní zkušenosti, zatímco vědec-empirik je jako mravenec, jenž se snaží vše shromažďovat. Dle Bacona by měl být jako pilná včela, která sbírá pyl z květů a přetváří jej na sladké poznání v podobě medu.

Ve svém hlavním díle Novum Organum popisuje, že všechny naše znalosti k nám proudí formou jevů v přírodě a my vlastníme schopnosti, abychom je mohli interpretovat. V průběhu procesu poznávání se nás snaží zmást idoly rodu, kdy jinak cítí a vidí muž, a jinak žena, a idoly jeskyně, podle nichž naše poznání ovlivňuje naše výchova. Dále nás mohou ovlivňovat názory ostatních či generační rozdíly; a to vše dohromady má vliv na naši schopnost dospět ke konečnému poznání.

Cílem nové vědy je podle Bacona obohatit lidský život o praktické objevy: to znamená, že věda musí být člověku užitečná, jinak je jen „vědou pro vědu” a nemá žádný smysl. Pokud jde o financování vědy, Bacon tvrdil, že je to především role státu, který by měl ze svých prostředků podporovat výzkumné vzdělávací instituce. Tyto Baconovy teze pak vedly k založení anglické Královské společnosti věd v Londýně a francouzské Akademie věd v Paříži.

Jeho ideje došly uznání stejně jako jeho osobnost, o čemž svědčí fakt, že se ve svých třiadvaceti letech stal členem parlamentu a jeho příznivcem byl velmi vlivný hrabě z Essexu, Robert Devereux.

Stal se čestným rádcem královny Alžběty a mimořádným advokátem koruny. Po smrti královny Alžběty jej nový král Jakub I. jmenoval členem tajné rady, strážcem pečeti, a později i lordem kancléřem. Bacon se svými radami poskytnutými králi podílel i na vytvoření Spojeného království Anglie a Skotska a stál za řadou reforem v oblasti řízení státního systému. Byl autorem šifrovacího systému k ochraně korespondence anglických diplomatů.

Zemřel 9. dubna 1626 v Londýně ve svých pětašedesáti letech a zanechal po sobě více než třicet filozofických spisů, z nichž většina vyšla až po jeho smrti. Hlavní díla jsou Novum Organum (Nové organon), The New Atlantis (Nová Atlantida) a rovněž sedmidílné The Works (Spisy).

Ve svých morálních, ekonomických a politických esejích se vyslovil pro absolutní monarchii, kterou pokládal za nejlepší záruku omezování rozpínavosti největších feudálů na jedné straně a podpory rozvoje manufaktur a obchodního podnikání na straně druhé.

Jeho eseje byly krátkými úvahami na určité téma politiky, vědy, umění nebo společnosti, kde přemýšlel o faktech, rozebíral tradiční řešení, nebo nabízel řešení nová. Napsal 59 krátkých textů o různých tématech, jako je pravda, pomsta, smrt, láska nebo moudrost. Bacon zde radí, jak přistupovat k řešení různých životních situací.

Esej o protivenství: „Ctnost je zajisté jako vzácné koření, nejvíce voní, když se spálí nebo drtí.”

Esej o ateismu: „Kdo Boha potírá, vraždí lidskou důstojnost, protože svým tělem je zajisté člověk spřízněn se zvířaty, a kdyby po duchu nebyl spřízněn s Bohem, je to nízké a neušlechtilé stvoření.”

Esej o lichvě: Mluví zde o tom, že vždy budou existovat lidé, kteří budou potřebovat půjčku, a také ti, kdo chtějí půjčovat za přiměřený zisk; úrok by měl být přiměřený, vyslovuje se pro omezení půjček.

Další Baconovo dílo Nová Atlantida je zajímavou novelou, ve které se snaží představit ideu dokonalé společnosti. Bylo vydáno v roce 1627, rok po jeho smrti, a je nedokončené.

Na padesáti stranách rukopisu Bacon popisuje své představy o světě, který nazývá Nová Atlantida. Popisuje ji jako ostrov, který se nachází v Tichém oceánu. Její obyvatelé se dobrovolně rozhodli pro izolaci od okolního světa, proto o její existenci nemají ostatní národy ani tušení; ale oni sami udržují kontakt s okolním světem, snaží se získat jeho poznání a zkušenosti a využít je pro svoji společnost.

V díle Nová Atlantida se Bacon pokouší načrtnout obraz budoucí společnosti, která není řízena politiky, ale nejlepšími vědci. Navazuje na Platonovu zmínku o staré civilizaci a jejím posledním ostrově a částečně přebírá jeho představu ideálního státu. Baconův stát neobchoduje se zbožím, ale se „světlem pokroku”. Stát vysílá každých dvanáct let nejlepší učence do světa, aby se vrátili obohaceni o nové vědecké poznatky a cizí jazyky.

Je zřejmé, že mnohé otázky, které tento filozof nastolil, jsou stále otevřené, a mnohá navrhovaná řešení platná. Významně přispěl k rozvoji vědeckého poznání, které ale musí především sloužit člověku a umožnit mu žít důstojný a ctnostný život.

Ing. Václav Hastík

Read more...

Ze života filozofů: Baruch Spinoza

Holandský filozof židovského původu Baruch Spinoza je znám jako „největší Žid” nebo také jako „největší ateista”. Narodil se 24. listopadu roku 1632 v Amsterdamu, kam jeho rodina přišla z Portugalska. I když jeho židovské jméno Baruch či jeho latinizovaná podoba Benedictus znamená „požehnaný”, je zřejmé, že jeho osobní život, především v pozdějším věku, příliš požehnaný nebyl.

Jeho otec byl obchodníkem a knihovníkem v židovské škole, kde se také mladému Baruchovi dostalo prvního vzdělávání. Od dětství byl hodně zvídavý a nadaný pro studium, a proto si otec velmi přál, aby se z jeho syna stal rabín. Mladý Spinoza studoval bibli i talmud, zabýval se středověkou filozofií, myšlenkami Giordana Bruna i Descarta.

„Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti, a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou spásu žít.”

Studium různých filozofických i náboženských textů ho však nakonec přivedlo do velmi ostrého sporu s židovskou obcí jeho rodného města. Poukazoval na to, že Starý zákon je plný protikladů a nesrovnalostí a odmítal uznat, že pouze v tomto posvátném textu se nachází bezpodmínečná pravda. Spory bohužel nakonec vyvrcholily tím, že byl obviněn z kacířství, vyloučen z židovské obce a dokonce se zachoval i záznam o tom, že byl proklet: „Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává, proklet, když vychází i když se vrací. Bůh ať mu nikdy neodpustí.… Nařizujeme, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal jakoukoli přízeň, aby nikdo s ním nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže než čtyři lokty, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.”

Baruch Spinoza se tímto životním postojem zařadil mezi filozofy-bojovníky, jimž studium mnoha různých učení a textů umožnilo vybudovat si filozofický nadhled a vidět, že pravda se nenachází pouze v jednom jediném textu či učení. A odmítal tento postoj změnit pouze proto, aby se zalíbil vlivným lidem své doby.

„Není to také teprve ode dneška, že se za pravdu draze platí. Ani zlá pomluva mne nedonutí, abych nechal pravdu na holičkách.”

Od okamžiku, kdy byl vyloučen z židovské komunity, žil v ústraní, měl jen velmi málo přátel a pouze několik žáků, kteří se však báli k němu veřejně přihlásit. Dochovala se korespondence s několika významnými osobnostmi jeho doby, např. s filozofem Leibnizem.

I přes to, že byl většinou zatracován a odmítán, našli se jeho současníci, kteří si ho vážili, a roku 1673 mu kurfiřt Karel Ludvík Falcký dokonce nabídl možnost přednášet filozofii na univerzitě v Heidelbergu, avšak s podmínkou, že svobodu svého filozofování nebude zneužívat k narušování veřejně uznávaného náboženství. Spinoza však tuto nabídku odmítá se slovy: „Nevím, uvnitř jakých hranic bych musel udržovat svobodu filozofování, abych nevzbudil dojem, že chci veřejně narušit uznávaná náboženství. Rozpory vznikají méně z vnitřní lásky k náboženství, jako spíše z různosti lidských afektů nebo z rozporného ducha, takže vše, ať je sebesprávněji řečeno, bývá obráceno a odsouzeno.”

O jeho životě v tomto období víme jen velmi málo, ale lze soudit, že žil velice osamoceně a skromně. Protože jedno z židovských pravidel žádalo, aby i učenec ovládal nějaké řemeslo, naučil se během svých studií brousit optická skla. Na sklonku svého života této dovednosti využil a vydělával si na živobytí jako optik. Trpěl však tuberkulózou a toto řemeslo, při němž byl neustále nucen vdechovat skelný prach, jeho zdravotnímu stavu příliš nepomáhalo. Zemřel 21. února 1677 v Haagu v pouhých čtyřiceti čtyřech letech.

„Když mne zkušenost poučila, že vše je v obyčejném životě často tak náhodné, marné, prchavé … rozhodl jsem se, že vyzkoumám, zda existuje pravé dobro … něco, co by mi, kdybych to nalezl a získal, mohlo opatřit navždy trvalou a nejvyšší radost.”

Jeho filozofická díla, pojednávající především o pojetí Boha a hledání podstaty dobra, mohla být vydána až po jeho smrti. Mezi nejdůležitější patří Traktát o dokonalosti rozumu a Etika. Celým jeho dílem prostupuje odklon od shonu všedního života, pohrdání touhou po bohatství či světské slávě. Všechny tyto pohnutky se mu zdají marné, prchavé a prázdné. Touží naopak překonat pomíjivost a dospět do stavu, který je povýšen nad jakýkoli smutek, nespokojenost či nezdary. Tento stav nachází v „Amor intellectualis erga Deum” – v „duchovní lásce k Bohu”.

„Vše, co je, je v Bohu.”

Koncepcí Boha se zabývá Spinozovo hlavní dílo, Etika. Rozvíjí v něm pojetí Boha jako příčiny sebe samého, což je v úplném rozporu s tím, co se naučil od svého učitele Descarta. Tvrdí, že „Bůh, první příčina všech věcí a také příčina sebe sama, dává se poznat skrze sebe samého”. Zcela opouští myšlenku Boha tvořícího svět či Boha, k němuž by mohla směřovat osobní zbožnost věřícího. Tvrdí, že Bůh se neprojevuje skrze proroky, že nepotřebuje zprostředkovatele, protože se objevuje ve všem skutečném. Považuje ho za příčinu všech věcí.

Je zřejmé, že takové pojetí Boha ani další ideje Barucha Spinozy nemohly být jeho současníky přijaty, protože jsou na svou dobu velmi odvážné a novátorské. I přes obrovskou vlnu nenávisti a nepřátelství však dokázal zůstat věrný sám sobě a pravdě, kterou objevil. Netoužil po bohatství či slávě, upínal svůj zrak k věčnému světu a hledal způsob, jak uniknout z tohoto pomíjivého světa, což se mu skutečně podařilo.

„Láska k věčné a nekonečné věci živí duši jedinou skutečnou radostí a je zbavena všeho smutku.”

Mgr. Petra Goliášová

Citace jsou převzaty z těchto knih:
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filozofie, Votobia 1993
Velké postavy západního myšlení, Prostor 1997

Read more...