>> pátek 20. ledna 2017


Ze života filozofů:
Immanuel Kant

Žil v 18. století, pro které byl opěrným sloupem filozofie, někteří jej označují za „nejhlubšího z novověkých filozofů”. Představoval pro moderní období to, co Platon pro klasický svět.

Jeho vzdělání bylo velmi široké, byl profesorem matematiky, logiky, fyziky, geografie, dynamiky, metafyziky, antropologie, práv… Navíc se o něm mluvilo nejen jako o výtečném badateli, ale také jako o jedinečném vyučujícím – díky jeho spontánnosti, vtipu, neúnavné snaze povzbudit studenty k samostatnému myšlení a názornosti. Traduje se, studenti museli přijít na lekci třeba i o hodinu dříve, aby si mohli být jisti, že ještě najdou volné místo.

Jak vypadal jeho den? V pět hodin snídal, mezi šestou a sedmou hodinou si připravoval přednášky. Od sedmi do deseti hodin byl v učebně, do dvanáct hodin psal, obědval do čtvrté hodiny po poledni (zachovával tradici obědvat se třemi nebo sedmi přáteli, podle tří Grácií a sedmi Múz). Dodnes existuje tzv. Filozofova cesta – cesta, po níž se Kant pravidelně procházel a kde si dámy dle něj nařizovaly hodiny. Po procházce si večer četl, a v deset hodin šel spát.

V tzv. předkritickém období, tedy před rokem 1771, se věnoval přírodním vědám; byl spoluautorem Kant-Laplaceovy teorie vzniku vesmíru, v níž vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů. Z této doby pochází spis Všeobecné dějiny přírody, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku sluneční soustavy; píše i další přírodovědné práce – o ohni, sopkách, o fyzikální geografii…

O tzv. kritickém období, které následovalo a končilo v roce 1790, se říká, že zatímco Kantovi předchůdci používali rozum, aby kritizovali, Kant podrobil kritice rozum samotný. 

Kritika čistého rozumu
Kantova epistemologie (teorie poznání) se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti. Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.

Na zkušenost působí vždy dvě stránky – smyslová a rozumová, které se různě projevují, a rozdíl v jejich projevu závisí na tom, co je dáno předem – apriori a co je vytvářeno dodatečně – aposteriori. Podle Kanta se člověk rodí s již vrozenými myšlenkovými strukturami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Tyto myšlenkové struktury nám umožňuje poznat čistá matematika a přírodověda.

Kritika praktického rozumu

V této knize Kant přezkoumává předpoklady etiky. Důležitým předpokladem je autonomie mravního citu, tedy, že člověk je schopen rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách. Lidská vůle podle jeho tvrzení „stojí na křižovatkách”. Máme-li učinit mravní rozhodnutí, rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně, ale naše touhy a sklony nás podněcují k jednání, kterými uspokojíme naše žádosti. Pak se vůle musí rozhodnout, po které cestě se vydá. Požadavky rozumu se jeví jako tlak, tedy povinnost.

Lidská povaha je ušlechtilá, ukládá na sebe povinnosti jako přikázání, ale je slabá, pokud jde o následování často sobeckého zájmu, který motivuje vůli, ale v chytrém přestrojení. Základy pro ustavení rozumného jednání nachází v maximách, podle nichž jednáme, někdy je označujeme jako principy jednání nebo motivy k jednání; má-li být maxima jednání rozumná, musí mít všeobecnou platnost, neboť to vyžaduje rozum: Jednej pouze podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon. Jinými slovy máme jednat tak, aby naše chování mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní. Ve vztahu k jednání uznáváme imperativy či příkazy – některé označuje jako hypotetické: poznáváme, že máme vykonat určité jednání, abychom zvýšili své štěstí – je možné je obejít. Mravní zákon ale přikazuje jednat rozumně, a proto přikazuje kategoricky.

Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku.
Kritika soudnosti je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.

Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. Krásné je to, co se líbí všeobecně, bez pojmu. Naproti tomu jsou věci příjemné, které jsou subjektivní.

Je zajímavé, že Kant nepovažoval své kritické období za to nejdůležitější, ale jen za nezbytnou přípravu před vystavením vlastní filozofické práce – to se mu bohužel nepodařilo; přesto dal filozofii novou látku ke zpracování.

Kant nachází smysl v hledání něčeho dobrého, dobrého v pravém slova smyslu, které nemá omezení. Poukazuje na to, že vše, čeho si můžeme všimnout v našem světě, bez ohledu na to, jak je to dobré, má vždy nějakou vadu. Pouze jedna věc může být dobrá sama o sobě, a to je dobrá vůle (úmysl). Nejde o dispozici ducha člověka, když chce někomu pomoci. Kant říká, že tato vůle je dobrá sama o sobě, nezávisí na plodech, které přináší (podobné myšlenky nacházíme v Bhagavadgítě, v učení o správném jednání). Vůle pochopená jako vyšší princip člověka nemá hodnotu pro své výsledky, ale je dobrá sama o sobě, je nezávislá na plodech, které pocházejí z jejího provozování.

Kdo řídí tuto vůli? Nemůže to být instinkt, už proto, že instinkt hledá uspokojení některých potřeb. Je to rozum. Čistý rozum nehledá smysl ve štěstí, ale vzbuzuje dobrou vůli. Jeho účel není v přemýšlení, ale v tom, aby se rozvíjela dobrá vůle. Čistý rozum dosahuje metafyzické úrovně, prolíná se se Zákonem. Přivádí člověka k závěru, že není nic, co by mělo větší hodnotu, než vyvinout úsilí rozvinout vůli. Na rozdíl od instinktu, který v tom nepomáhá, protože hledá štěstí ve vlastním uspokojení.

Kategorický imperativ je správné působení, jednání podle maximy, která se může přetvořit v univerzální Zákon. Dále vysvětluje, že okamžik, ve kterém jsme se rozhodli působit, ukazuje, jak naše vůle požívá určitou autonomii a že klíč k ní se zakládá na svobodě. Svoboda je možnost, aby se udělalo rozhodnutí pro akci, bez ohledu na to, jaká je příčinnost. Má vůle je svobodná, nejedná-li jinak než prostřednictvím rozhodnutí mého rozumu a prostřednictvím povinnosti.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010