Mezi nebem a zemí

 

Literární tvorba Antoina de Saint-Exupéryho odráží jeho dobrodružný život, jeho bouřlivé manželství, válečná léta, a především jeho povolání letce. Svou nejslavnější knihu Malý princ napsal krátce před smrtí za druhé světo­vé války. Vyšla v překladech do mnoha jazyků a mohli jsme v kinech shlédnout její filmo­vou adaptaci.

Exupéry se narodil 29. června 1900 v aris­tokratické rodině. Prožil idylické a klidné dět­ství v rodinném zámku a snad právě proto toužil po dobrodružství. Několikrát nedokončil svá studia a v roce 1921 narukoval k armádě. Díky tomu se dostává ke své životní vášni, k le­tectví. Nejprve pracoval jako poštovní pilot, ale mezi jeho povinnosti patřilo například i vyjed­návání o vydávání rukojmích zajatých Mau­ry. O pár let později je jako velmi schopný letec vyslán do Buenos Aires. Kromě běžného vyři­zování zásilek objevuje nové trasy napříč Jižní Amerikou nebo vyhledává havarovaná letadla. V Americe se seznámil s mladou dívkou ze Salvadoru, Consuelou, a po krátké známos­ti ji v roce 1931 zcela okouzlen požádal o ruku. Ale byla stejně bohémského ducha jako on, měla ostrý jazyk a neochotu se jakkoli podři­zovat. Jejich manželství bylo plné vášně, sérií rozchodů a usmiřování. Někteří vidí inspiraci Consuelou v obrazu marnivé a urážlivé květi­ny, kterou se přes všechnu její pýchu a namyšlenost snaží malý princ ochraňovat.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá“. Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liš­ka. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svou růži...“

V roce 1935, kdy je již zpět ve Francii, se pokusil zlomit časový rekord na trase Paříž – Saigon. Jeho letadlo se ale zřítilo na okraji Sahary, poblíž nilské delty, téměř bez zásob vody. Po čtyřech dnech žízně a dehydratace mu zachránil život beduín. Tady zažil halucina­ce, vnitřní prožitky a silné osobní zkušenosti, které se objevily i v Malém princi.

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.,“ řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl ma­lým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl obje­vit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství...

„Ano,“ řekl jsem malému prin­ci, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

Během druhé světové války nejprve lé­tal s průzkumným letounem, ale po obsazení Francie Němci uprchl do New Yorku a usiloval od té doby o zapojení Spojených států ame­rických do válečného konfliktu. Na výletě do Québecu se setkal se synem filozofa Charlese de Konincka, roztomilým modrookým chlap­cem s blonďatými kudrnatými vlasy. Exupéry v něm uviděl sebe, když byl malý chlapec. Po návratu z Kanady napsal knihu, kterou rovněž sám ilustroval a v níž soustředil svou celoživotní filozofii. Chtěl, aby dílu rozuměly děti i dospělí, protože.

 ...všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.

Na mnoha místech tohoto drobného příběhu se setkáme s dětskou zvídavostí a bezelstnos­tí, ale především s hlubokou moudrostí prame­nící z poznání člověka a jeho starostí i radostí.

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece ne­nalézají to, co hledají,“ řekl malý princ.
„Nenalézají,“ odpověděl jsem.
„A přece by to mohli nalézt v jedi­né růži nebo v kapce vody.“
„Mohli,“ odpověděl jsem.
A malý princ řekl: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

Staré perské podobenství nám vysvětluje, že člověk je jako lampa, která má jednu část křehkou a pomíjivou a tu druhou - plamen - věčnou. Malý princ nás nabádá, že lampy mu­síme chránit, protože stačí závan větru a lampa zhasne.

Život Antoina de Exupéryho zhasl krátce po sepsání jeho knihy. Když se Američané za­pojili do války, hlásil se ihned u svobodného francouzského letectva, aby mohl létat se Spojenci. Jelikož jeho věk dávno překročil limit pro piloty a jeho tělo bylo po mnoha havári­ích trvale poznamenané, nechtěli jej přijmout. Ale se svou typickou urputností psal petice tak dlouho, až dostal povolení od samotné­ho generála Eisenhowera. Bohužel zmizel při průzkumném letu 31. 7. 1944 u jižního pobřeží Francie.

Jeho lampa však září dál a rozdává světlo ma­lým i velkým. A my si při čtení knihy nebo sle­dování filmu nastavujeme zrcadlo...

Jsme jako malý princ, nebo jako dospělý, který myslí na „vážné věci"? Ptáme se v živo­tě na to, kolik má náš kamarád bratrů a kolik je mu let, nebo na to, jaký má hlas a zda sbí­rá motýly? Dokážeme pochopit příklad krále, který ví, že je třeba žádat od každého jen to, co může dát - což je ale téměř vždy více, než si o sobě myslíme? Chápeme, že lidé nežijí tím, co dostávají, ale tím, co dávají? Oprav­du rozumíme myšlence, že jsme zodpovědní za to, co jsme k sobě připoutali? Nejsme mezi lidmi osamělí? Jsme jako obchodník, který prodává pilulky proti žízni a tím i padesát tři minuty volného času týdně, nebo raději chce­me být malým princem, který kráčí pomalouč­ku k prameni? Umíme se rozesmát při pohledu na hvězdy, nebo ani nezvedneme oči k noční­mu nebi? Jsme hvězdám prospěšní, nebo si je přivlastňujeme? Jsme jako cestující ve vla­ku, kteří nejedou za ničím, a přesto spěchají, nebo jako děti s nosem přitisknutým k oknu? Chceme poznat motýly, nebo se štítíme hou­senek? Chápeme hada jako poselství moud­rosti, který rozluští hádanky, nebo v nás vyvolá strach z konce něčeho (jenž je zároveň začát­kem něčeho jiného)?

Zkusme být sami sobě malým učitelem, jako jím byl malý princ. Staňme se poutníkem, kte­rý poznává svět. A přestože mu nerozumí, věří, že může být lepší. Stačí si jen uchovat víru v duchovní hodnoty, uchovat si víru v to, že má smysl hledat pramen v poušti a nevzdat to dříve, než jsme vůbec začali. Voda ve stud­ni, kterou nalezneme, nebude obyčejná, pro­tože se zrodí ze snu o vodě, z našeho úsilí, které je skryto v naší životní pouti.

Mgr. Ivana Hurytová

Read more...

Právě  vyšel  čtvrtý  díl  knihy  Františka  Novotného 
O Platonovi, Druhý život. 

Vzdali jsme  tímto  hold  znamenitému  řeckému filozofovi a připomněli 2400. výročí založení jeho  slavné  filozofické školy,  Akademie  (v roce 2013, když vyšel první díl). Současně jsme tímto připomněli velkého českého myslitele,  který  Platonovi  věnoval  stovky  hodin studia a s velkou láskou a úctou k němu zpracoval tuto tetralogii – Františka Novotného. Přinášíme vám z díla alespoň malou „ochutnávku“ a posuďte sami nadčasovost a aktuálnost Platonových myšlenek...

Idea je jednoznačná; právě tak jednoznačné mají být vědecké pojmy a typy. Nedostatek jednoznačnosti,  nejasnost,  proměnlivost a relativnost se nejstrašněji pociťuje v mravních  a právních  názorech  společenského soužití, kde se stává, že co je dnes bezpráví, stává se zítra právem a že dnešní hrdina je zítra odsuzován jako zločinec. Z odporu proti těmto  zmatkům  vzniká  touha po  objektivní jistotě. S Platónem chceme mít určeno, co je  spravedlnost,  statečnost,  dobro,  krásno, vědění, umění, pravda, co je svoboda, co je demokracie, co je čestnost, co je pravá lidskost, i kdyžto nenazýváme ideami a idealismem. Platónova ideologie neumožňuje, aby tyto pojmy znamenaly jednomu to a druhému něco jiného, aby pravda byla určována užitkem a spravedlnost okolnostmi, nezná hranic času, prostoru, státu a tříd. Nechce však být neúčinná v životní zkušenosti, nýbrž spojuje člověka  s  člověkem,  a  odvracejíc  mysli  od velikého zla pýchy, od sobeckých zájmů čistě hmotných i od sporů a srážek jimi způsobovaných, usiluje o dorozumění a mír. Tímto je tato ideologie svrchovaně praktická – praktická ve vyšším smyslu tohoto slova.

František Novotný: O Platonovi, 4. díl – Druhý život

Read more...

Ze života filozofů:
Immanuel Kant

Žil v 18. století, pro které byl opěrným sloupem filozofie, někteří jej označují za „nejhlubšího z novověkých filozofů”. Představoval pro moderní období to, co Platon pro klasický svět.

Jeho vzdělání bylo velmi široké, byl profesorem matematiky, logiky, fyziky, geografie, dynamiky, metafyziky, antropologie, práv… Navíc se o něm mluvilo nejen jako o výtečném badateli, ale také jako o jedinečném vyučujícím – díky jeho spontánnosti, vtipu, neúnavné snaze povzbudit studenty k samostatnému myšlení a názornosti. Traduje se, studenti museli přijít na lekci třeba i o hodinu dříve, aby si mohli být jisti, že ještě najdou volné místo.

Jak vypadal jeho den? V pět hodin snídal, mezi šestou a sedmou hodinou si připravoval přednášky. Od sedmi do deseti hodin byl v učebně, do dvanáct hodin psal, obědval do čtvrté hodiny po poledni (zachovával tradici obědvat se třemi nebo sedmi přáteli, podle tří Grácií a sedmi Múz). Dodnes existuje tzv. Filozofova cesta – cesta, po níž se Kant pravidelně procházel a kde si dámy dle něj nařizovaly hodiny. Po procházce si večer četl, a v deset hodin šel spát.

V tzv. předkritickém období, tedy před rokem 1771, se věnoval přírodním vědám; byl spoluautorem Kant-Laplaceovy teorie vzniku vesmíru, v níž vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů. Z této doby pochází spis Všeobecné dějiny přírody, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku sluneční soustavy; píše i další přírodovědné práce – o ohni, sopkách, o fyzikální geografii…

O tzv. kritickém období, které následovalo a končilo v roce 1790, se říká, že zatímco Kantovi předchůdci používali rozum, aby kritizovali, Kant podrobil kritice rozum samotný. 

Kritika čistého rozumu
Kantova epistemologie (teorie poznání) se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti. Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.

Na zkušenost působí vždy dvě stránky – smyslová a rozumová, které se různě projevují, a rozdíl v jejich projevu závisí na tom, co je dáno předem – apriori a co je vytvářeno dodatečně – aposteriori. Podle Kanta se člověk rodí s již vrozenými myšlenkovými strukturami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Tyto myšlenkové struktury nám umožňuje poznat čistá matematika a přírodověda.

Kritika praktického rozumu
V této knize Kant přezkoumává předpoklady etiky. Důležitým předpokladem je autonomie mravního citu, tedy, že člověk je schopen rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách. Lidská vůle podle jeho tvrzení „stojí na křižovatkách”. Máme-li učinit mravní rozhodnutí, rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně, ale naše touhy a sklony nás podněcují k jednání, kterými uspokojíme naše žádosti. Pak se vůle musí rozhodnout, po které cestě se vydá. Požadavky rozumu se jeví jako tlak, tedy povinnost.

Lidská povaha je ušlechtilá, ukládá na sebe povinnosti jako přikázání, ale je slabá, pokud jde o následování často sobeckého zájmu, který motivuje vůli, ale v chytrém přestrojení. Základy pro ustavení rozumného jednání nachází v maximách, podle nichž jednáme, někdy je označujeme jako principy jednání nebo motivy k jednání; má-li být maxima jednání rozumná, musí mít všeobecnou platnost, neboť to vyžaduje rozum: Jednej pouze podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon. Jinými slovy máme jednat tak, aby naše chování mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní. Ve vztahu k jednání uznáváme imperativy či příkazy – některé označuje jako hypotetické: poznáváme, že máme vykonat určité jednání, abychom zvýšili své štěstí – je možné je obejít. Mravní zákon ale přikazuje jednat rozumně, a proto přikazuje kategoricky.

Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku.
Kritika soudnosti je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.

Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. Krásné je to, co se líbí všeobecně, bez pojmu. Naproti tomu jsou věci příjemné, které jsou subjektivní.

Je zajímavé, že Kant nepovažoval své kritické období za to nejdůležitější, ale jen za nezbytnou přípravu před vystavením vlastní filozofické práce – to se mu bohužel nepodařilo; přesto dal filozofii novou látku ke zpracování.

Kant nachází smysl v hledání něčeho dobrého, dobrého v pravém slova smyslu, které nemá omezení. Poukazuje na to, že vše, čeho si můžeme všimnout v našem světě, bez ohledu na to, jak je to dobré, má vždy nějakou vadu. Pouze jedna věc může být dobrá sama o sobě, a to je dobrá vůle (úmysl). Nejde o dispozici ducha člověka, když chce někomu pomoci. Kant říká, že tato vůle je dobrá sama o sobě, nezávisí na plodech, které přináší (podobné myšlenky nacházíme v Bhagavadgítě, v učení o správném jednání). Vůle pochopená jako vyšší princip člověka nemá hodnotu pro své výsledky, ale je dobrá sama o sobě, je nezávislá na plodech, které pocházejí z jejího provozování.

Kdo řídí tuto vůli? Nemůže to být instinkt, už proto, že instinkt hledá uspokojení některých potřeb. Je to rozum. Čistý rozum nehledá smysl ve štěstí, ale vzbuzuje dobrou vůli. Jeho účel není v přemýšlení, ale v tom, aby se rozvíjela dobrá vůle. Čistý rozum dosahuje metafyzické úrovně, prolíná se se Zákonem. Přivádí člověka k závěru, že není nic, co by mělo větší hodnotu, než vyvinout úsilí rozvinout vůli. Na rozdíl od instinktu, který v tom nepomáhá, protože hledá štěstí ve vlastním uspokojení.

Kategorický imperativ je správné působení, jednání podle maximy, která se může přetvořit v univerzální Zákon. Dále vysvětluje, že okamžik, ve kterém jsme se rozhodli působit, ukazuje, jak naše vůle požívá určitou autonomii a že klíč k ní se zakládá na svobodě. Svoboda je možnost, aby se udělalo rozhodnutí pro akci, bez ohledu na to, jaká je příčinnost. Má vůle je svobodná, nejedná-li jinak než prostřednictvím rozhodnutí mého rozumu a prostřednictvím povinnosti.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...

Read more...

PRÁVĚ VYŠLO - Tajný Ideál Templářů

Delia Steinberg Guzmán

Koupit

NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM. Téma věnované Templářům není možné probrat zcela jednoduše, neboť je součástí příběhů, mýtů, tradic či legend, o nichž se lidé dozvídali různými cestami. Existuje mnoho protikladných názorů, zatajovaly se některé údaje, jiné se objevily teprve nedávno a dodnes se vydávají knihy, které slibují ´pravdivý´ příběh… Tato kniha se nesnaží přednést žádná absolutní tvrzení, protože je téměř nemožné mluvit o Templářích, aniž by se použil termín ´záhada´. A abychom neupadli do další, která nás zanechá v temnotách, autorka tyto záznamy pojmenovala ´Tajný Ideál Templářů´. Je zřejmé, že v souvislosti s Templáři existuje cosi tajemného, o čem nevíme, zda to dokážeme rozluštit. Věříme však, že tato záhada není pouze v lidech, v jejich jednání a vzhledu či v jejich symbolech, v tom, o čem mohli přemýšlet nebo říkat, nýbrž že za těmito velkými organizacemi a významnými lidmi, kteří měli možnost tak silně zasáhnout do dějin, vždy existuje IDEÁL.

Profesorka Delia S. Guzmán, od roku 1991 prezidentka Mezinárodní organizace Nová Akropolis, podporuje činnost této instituce v oblasti filozofie, kultury a dobrovolnictví ve více než padesáti státech. V čele této Filozofické školy rozpracovala programy praktické filozofie týkající se vnitřního rozvoje člověka a jeho závazků vůči společnosti, s pedagogickým zaměřením na výuku a praktikování filozofie na klasický způsob, zbavené přehnaného teoretizování, s tradičním posláním ji aplikovat v životě. Její profesionální a pedagogické zkušenosti v oblasti hudby a státní zkoušky z filozofie na Univerzitě v Buenos Aires jí umožnily prohloubit vztah mezi uměním a filozofií jako způsob probuzení vnitřního života, harmonie a rozvoje potenciálů každé lidské bytosti. Od roku 1982 podporuje rozvoj hudebních talentů prostřednictvím Mezinárodní klavírní soutěže, která nese její jméno. Vydala množství článků a více než třicet knih s tematikou praktické filozofie, psychologie, dávných civilizací atd., z nichž uvádíme některé tituly vydané v češtině: Každodenní hrdina, Řekli mi, že…, Co děláme srdcem a myslí?, Poznej lépe sebe sama... Její díla jsou přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, ruštiny, maďarštiny, rumunštiny a mnoha dalších jazyků. Za svou práci obdržela v roce 1980 Stříbrné vyznamenání za umění, vědu a literaturu, udělené Akademickou společností pro výchovu a vzdělávání, pod ochranou Francouzské akademie.

Read more...

Ze života filozofů:
Nicolas Malebranche

Narodil se 6. srpna 1638 v Paříži jako nejmladší z deseti dětí vysokého královského úředníka. Jelikož měl už od dětství chatrné zdraví, byl až do svých šestnácti let vzděláván doma. Následně se začal věnovat studiu teologie a filozofie na Sorbonně. Studoval velmi snadno a rychle a všechna svá studia brzy zdárně zakončil. Protivilo se mu však školometské vzdělávání a po postupu na společenském žebříčku také neprahl. V roce 1660 vstoupil do kongregace oratoriánů, kde žil až do své smrti 13. října 1715.

„Oratorium Jesu” bylo spíše bratrstvo než Řád. Bylo zde dovoleno soukromé vlastnictví a neskládal se řeholní slib. Řídil je představený, a to značně demokratickým způsobem. Sice bylo věrné křesťanským zásadám, ale od hlavního proudu se lišilo například nesouhlasem s dogmatikou tridentského koncilu, na rozdíl od jezuitů. V tomto filozofickém a, dalo by se říci, vědeckém prostředí Malebranche pracoval a prohluboval doktrínu v ryze křesťanském duchu. Studoval náboženské spisy, aby mohl být vysvěcen na kněze. Zde se však také setkal s dílem Descarta, který způsobil obrat v jeho myšlení. Zcela se ponořil do jeho idejí. V roce 1674 vydal první část svého díla nazvanou Zkoumání pravdy, ve kterém spojil myšlenky sv. Augustina s Descartovými.

Toto jeho stěžejní dílo mu vyneslo věhlas a přátelství významných osobností jeho doby, ale také zapřisáhlé odpůrce jak u jezuitů, tak u přívrženců Descarta – karteziánů.
   
Nejpalčivější polemiky se vedly na téma „boží prozřetelnost“ versus lidská „svobodná vůle“. Malebranche tak prakticky až do své smrti strávil množství času obhajobou svých myšlenek. Některé jeho knihy se dokonce dostaly na Index librorum prohibitorum – církví vytvořený seznam zakázaných knih.

Malebrancheovo dílo čítalo několik svazků knih, v nichž vysvětloval své pojetí světa a člověka: Zkoumání pravdy (1674), I (1677), Pojednání o přirozenosti a milosti (1680), Křesťanské a metafyzické úvahy (1683), Rozhovory o metafyzice a náboženství (1688), Pojednání o lásce boží (1697), Rozhovor křesťanského filozofa s čínským filozofem o jsoucnosti (1708).

Malebrancheovo filozofické dílo reflektuje jeho dobu a reaguje na významnou myslitelskou osobnost Descarta. Zkoumá smyslové vnímání člověka, aby nakonec došel k závěru, že je relativní a nespolehlivé. Nástrojem pro získání pravdivého úsudku je podle Malebranche pouze rozum, jenž není zatížen empirií smyslů. Inspiroval se platonským učením o světě idejí. Na rozdíl od Platona však tvrdí, že všechny ideje se nacházejí v Bohu, a proto neexistuje vazba mezi nimi a materiálním světem. Odtud jeho slavné tvrzení, že všechny ideje nazíráme v Bohu, což mu vyneslo mnohá obvinění, např. ze spinozismu či panteismu. Skrze ideje nazírané v Bohu pak člověk vnímá celý manifestovaný svět. Toto pojetí jej odchýlilo od jeho velkého vzoru, Descarta. Tvrdil, že existenci materiálního světa nelze zjistit rozumem, a jediným vodítkem ke skutečnosti je biblická věrouka.

Rozum také nemůže zjistit ani pochopit vztahy příčiny a důsledku. Bůh je všemocný, a proto by člověkem vytvořená příčina, která směřuje ke svému důsledku, popírala boží všemohoucnost. Tato teze se nazývá okasionalismus. Takový pohled na svět vyvolává spornou otázku nemorálních lidských činů, jako je např. vražda či krádež. Malebranche vysvětluje, že Bůh je původcem všech událostí, od prvního pohybu ruky vraha až po zastavení srdce oběti. Zároveň však ale popírá, že by Bůh byl příčinou všech zlých činů a událostí. Morální a mravní aspekt jakéhokoli činu člověka se nachází v jeho záměru a myšlenkách. Podle Malebranche by se člověk měl nechat vést dobrou vůlí a láskou, tedy prokazováním dobra ostatním lidem.

Malebrancheova filozofie měla ve své době obrovský vliv. Byl považován za jednoho z vůdčích metafyziků své doby. Byl zařazen mezi prvořadé kontinentální racionalisty, jeho díla byla přeložena do latiny i angličtiny a studovali je myslitelé po celé Evropě. Inspirovaly se jimi další velké osobnosti jako například George Berkeley nebo David Hume.

Ing. Pavel Goliáš

Read more...

Už jste četli filozofický bulletin?

Milí čtenáři,
nacházíme se uprostřed léta, vybíráme si své dovolené a někdy si po nich zklamaně povzdechneme,že to nebylo tak skvělé, jak jsme si představovali, postrádáme mimořádné
a nezapomenutelné zážitky, dokonce můžeme mít pocit, že jsme se trochu nudili...
Snad bychom se mohli v takové chvíli zamyslet nad tím, jestli jsme i my udělali něco pro zábavu těch, kteří byli s námi. Někdy očekáváme, že budeme „baveni“ jen proto, že jdeme na místo zábavy nebo
jedeme na dovolenou. Ale v roli pasivního pozorovatele, přehnaně opatrného či dokonce otráveného, se to nedaří. Naopak, se smyslem pro dobrodružství, snahou dozvědět se co nejvíce
a ochotou připravit něco přínosného i pro ostatní můžeme prožít akční a neopakovatelné léto, ať jsme kdekoli. A nejen jedno léto, ale dokonce celý život....více

Read more...

Tip na zajímavou přednášku: CARL GUSTAV JUNG

 

Carl Gustav Jung je jednou z nejvýraznějších osobností moderní psychologie. Poté, co si uvědomil ohraničení psychoanalýzy, kterou jako léčebnou metodu využíval jeho učitel a přítel Sigmund Freud, formuloval na základě svého zkoumání a práce lékaře a psychoterapeuta svou vlastní teorii, na níž založil tzv. analytickou psychologii. Zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že svět duše je stejně skutečný jako ten hmotný a že kromě prožitků v bdělém stavu může člověk využít i nevědomé elementy, jako jsou sny či archetypální obsahy mýtů. Toto poznání je pak možné využít nejen k léčení nemocí duše, ale také k neméně důležitému procesu, kterým je sebepoznání a osobní rozvoj. Jung rozvinul možnosti práce s nevědomím a upozornil také na nebezpečí vyplývající z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti. Pokusil se tím vytvořit mosty mezi světy, které se do té doby zdály neslučitelné. Vydejme se spolu alespoň kousek cesty za poznáním duše, kterou nám Carl Gustav Jung ukázal.

Termíny a místa konání zde

Read more...

Ze života filozofů: Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský vstoupil do svého Labyrintu života 28. 3. 1592 v Nivnici u Uherského Brodu. Těžký život plný zkoušek mu začal již ve dvanáctém roce, kdy osiřel.

Hned v prvních letech studia se projevil jeho velký talent. V roce 1608 začal studovat bratrskou školu v Přerově, a roku 1611 byl zapsán na Akademii v Herbornu. Již v té době byly vydány jeho první dvě disputace. V roce 1614 byl zapsán na teologické fakultě Univerzity v Heidelberku. Od roku 1614 do roku 1621 učil, nejprve v Přerově, později ve Fulneku. Tehdy se oženil a začal pracovat na velkém encyklopedickém díle Theatrum universitatis rerum. Toto bylo poslední klidné období jeho života.

Bitva na Bílé hoře roku 1620 změnila život Jana Amose Komenského v jeden dlouhý útěk. Katolická nadvláda Habsburků tvrdě potlačovala jakýkoliv jiný směr, jakékoliv humanistické snahy v českých zemích. V roce 1621 bylo ohlášeno vypovězení nekatolických duchovních z Čech a Moravy, v roce 1625 bylo rozhodnuto, že Komenský odejde do Polska. Ke všem těmto tragickým událostem se v roce 1622 přidalo úmrtí jeho první ženy i s oběma syny.

V letech 1628–1640 působil v polském Lešně jako ředitel latinské školy. V roce 1640 byl pozván anglickým parlamentem do Londýna, aby tam pracoval na reformě školství. Kvůli revolučním událostem musel Londýn opustit a odešel do Elblangu, kam byl také pozván kvůli reformě školství, tentokrát švédského. V roce 1648 se vrátil do Lešna. V roce 1650 přijal pozvání do Blatného Potoka pro povznesení školství rakouského. V roce 1654 se naposledy vrátil do Lešna, odkud však o dva roky později musel utéci při obrovském požáru města. Tato událost byla pro Komenského velmi tragická. S jeho domem lehla popelem celá jeho knihovna a téměř celé životní dílo. Nakonec odešel do Amsterodamu, kde ho vlídně přijali a nechali dokončit jeho práci. Zemřel 15. 11. 1670.

„Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimž se zanášejí, zdála mi se toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.“

 Stav společnosti po Bílé hoře Komenský popisuje ve slavné knize Labyrint světa a ráj srdce. Očima poutníka popisuje svět, ve kterém lidé zapomněli, odkud pocházejí a kam kráčejí. V jejich životě převládl chaos a díky rozmáhající se obludě – ateismu – nejsou schopni vidět do nitra věcí. Jejich život i práce tedy ztrácí smysl, protože ztratili spojení s přírodou, s Bohem, sami se sebou. Poutník hledá své místo v tomto světě, ale vidí jen nevědomost, povrchnost při zkoumání a špatné učitele, kteří jsou přesto u lidu oblíbeni. A lid bloudí v temnotách. Člověk si není vědom svého lidství. A ti, kteří o sobě tvrdí, že jsou moudří, se pouze vychloubají a pod falešným zlatem skrývají prázdnotu. Komenský uvádí tři příčiny tohoto stavu: rozdrobenost věd, nestálost metody zkoumání a nedostatek péče o slova a jejich nadbytečnost.

„Sebe opěvují metafyzikové, sobě tleskají fyzikové, sobě tančí astronomové, sobě dávají zákony etikové, sobě tvoří základy politikové, sobě jásají matematikové, sobě vládnou teologové.“
 
Rozdrobenost věd znamená, že vědy nemají společný cíl. Každý si stojí za svou představou světa a pravdy a ostatními pohrdá. Komenský říká, že například hvězdáři by se nikdy nemohli odvážit hlásat tak nesmyslné domněnky, kdyby vycházeli ze společného základu Pravdy.

Z tohoto nejednotného přístupu nám pak vyplývá onen nedostatek péče o slova, protože každý pojmenovává a chápe věci jinak. Pokud je zapomenut božský původ věcí, není možné je ani zkoumat, ani hodnotit ani popsat správným způsobem. Pak dochází ke zkreslování významů, k deformacím pojmů. Slova se stávají prázdná, nemohou přenést to, co božského kdysi obsahovala. Ale aby se Pravda mohla rozšířit mezi všechny lidi, potřebuje slova naplněná idejemi. Jenom tato živá slova ji mohou přenést, protože samy nesou část jí samé.

Pravda pramení v Bohu a je obsažena ve všech věcech, v každé lidské činnosti a v každém lidském vědění. Je jako strom, který má kořeny v nebi a svými větvemi moudrosti zasahuje do života na zemi. Pokud jednu větev uřízneme, abychom s ní mohli sami mávat, Pravda vyprchá jako život z utržené květiny, a nám zůstane jen prázdná a mrtvá ozdoba.

„Je třeba hledat takovou filosofii, nebo spíše vševědu, v níž by všechno stoupalo z pevných principů k pevné pravdě a věčnou harmonií se vázalo tak, že by toto dílo mysli bylo tak nezrušitelné, jako sám stroj světa.“

Komenský věnoval celý svůj život hledání cesty, kterou by společnost mohla stoupat vzhůru.

Některé své představy o nápravě světa sepsal v díle Obecná porada o nápravě věcí lidských. Hlavní myšlenkou jeho úvah byla jednota – jednotná Pravda všude platná, jednota národů, jednota lidí. Jednota, která vychází z Boha a všechno zpět k Bohu přivádí. Tato jednota je založená na duchovním původu všech věcí, a pokud podle těchto principů lidé budou žít, nebude docházet ke sporům, protože každý může jít svou cestou, ale za stejným cílem.

O tom, kam by měli lidé směřovat, se Komenský zmiňuje ve své knize Cesta Světla, v níž podrobně popisuje tuto duchovní pouť k sobě samému, protože Světlo, které vychází z nás samých, je součástí Světla věčného. Cesta Světla je cestou života každého člověka. Každému dává smysl života, každého může zbavit nevědomosti. Komenský tvrdí, že každý, kdo bude správně veden, poučován, může přijít až k nejhlubšímu poznání. Cokoliv však chceme dosáhnout, vyžaduje od nás úsilí tomu věnované. Proto nám Komenský připomíná, že do tohoto života jsme byli posláni se učit. Každý, kdo se cestou Světla vydá, sám brzy získá svoje Světlo, svůj nástroj na zahánění nevědomosti a má tu krásnou možnost i povinnost zbavovat tmy všechny, kteří v ní žijí.

„Nic není prospěšnějšího a vznešenějšího než odstraňovat nevědomost.“

Výchova by měla začít již v útlém věku. Pro tyto účely sepsal Komenský spis Informatorium školy mateřské. Chce nejprve v dětech vybudovat pevný základ pro ctnosti. Rodiče, učitelé, vychovatelé musí být živými příklady toho, co učí. Příklad je to nejcennější, co má učitel při výchově v rukou. Příklady se vtisknou hluboko do duše člověka. Pro získání opravdových zkušeností je důležité prakticky provádět to, co se učíme. Při tom je nutné, aby učitel trpělivě opravoval chyby, které při každém učení přicházejí. Chyba, po níž následuje poučení, je pro učedníka velkou pomocí.

Teoretická pravidla, jak Komenský vysvětluje ve svém díle Didactica magna, nesmíme vynechat, ale pokud používáme v učení pouze je a zapomínáme na praktickou část, cesta učedníkova se velmi prodlouží. Teorie slouží k tomu, aby vytyčila cestu při učení, udržovala správný směr, radila ve chvílích nejistoty. Teorie a praxe při učení musí být vzájemnými komplementy, které si musí při práci pomáhat.

Komenský prosazoval jedno pravidlo, bez jehož respektování je obtížné žáka dovést k nějakému cíli při učení: postupovat od známého k neznámému, od obecného ke konkrétnímu a od prvotnějšího k pozdějšímu.

Při výchově se také uplatňuje pres boží, který Komenský popisuje ve stejnojmenném spise. Je to tlak, kterým na nás působí Osud, aby nás přivedl na správnou cestu, aby nás něčemu naučil. Často nám působí utrpení a bolest, ale vždycky přináší ovoce získaných zkušeností, vypěstovaných ctností a hlubšího poznání. Komenský popsal několik charakteristik tohoto presu. Pres sjednocuje, sceluje to, co má snahu se rozložit. Udržuje presované ve správném směru na cestě jejich evoluce. Nutí člověka, aby ze sebe vydal to, co v něm uzrálo, to nejlepší, co v posledním období vývoje v sobě nastřádal.

„Člověk vzdělaný se pozná po činech.“

Ze škol, jak si je Komenský představoval, by měl vycházet člověk vzdělaný. Ne však vzdělaný intelektuálně, ale duchovně. Duch se musí vzdělávat k moudrosti, aby se stal tím, čím má být, totiž obrazem všemoudrého Boha. Studium moudrosti pak musí pobízet ke hledání Boha.

Vzdělaný duch v člověku se odráží ve všech jeho činnostech, protože dokáže přenést čisté ideje do života člověka. Takový člověk dokáže následovat řád univerza. Ovládá přírodu takovým způsobem, aby to bylo ku prospěchu oběma. Pracuje vždy na svém místě podle svých schopností a podle potřeb společnosti. Pozná se i podle vzhledu – je čistý, upravený. V takové společnosti nejsou lidé bez práce a majetku, protože ta se o ně postará.

Lidé vzdělaného ducha pracují pro budoucnost a znají sebe sama. Stávají se podobni přirozenosti andělské.

Vidíme, že Komenský měl velké vize o společnosti, které stále zůstávají nenaplněny. Podobně se dodnes inspirujeme jeho myšlenkami o dobrém vzdělávání. Ponoříme-li se do jeho děl, zjistíme, že nám mají stále co říci.

„Je třeba, aby každý, kdo se narodil jako člověk, naučil se jednati jako člověk.“

Jana Aksamítová

Citáty byly převzaty z těchto knih:
Komenský, J. A.: Labyrint světa a ráj srdce, Odeon, Praha 1970.
Komenský, J. A.: Cesta světla, Mladá fronta, Praha 1992.
Antologie z dějin českého a slovenského filozofického myšlení, Svoboda, Praha 1981. Ukázka z díla Pansophiae prodromus.
Vychovatel národů, SPN, Praha 1955, Řeč o vzdělávání ducha.

Read more...

 

Tip na zajímavou akci u příležitosti Dne Země  - INDIÁNI A MATKA ZEMĚ

Přednáška

 

Události a změny v současném světě nám jasně ukazují, že je třeba hledat nové koncepty života, máme-li přetrvat. Můžeme hledat cesty zcela nové, nebo se můžeme inspirovat tradicí mnoha míst, kde lidé žili jinak a řídili se jinými hodnotami než těmi, které převažují v současnosti. Jak dnes žít a jak připravit život budoucím generacím? 

Nemůžeme žít tak, jako kdysi žili Indiáni, ale můžeme pochopit některé jejich postoje, naučit se jim a vložit je do našeho vlastního myšlení, cítění a jednání. Například pochopit, že příroda není něco mimo nás, ale že jsme její součástí a je možné (a nutné) se naučit s ní spolupracovat a žít v harmonii. U Indiánů vidíme také jasné důkazy toho, že důležité je žít pro ostatní, nikoliv pouze pro sebe, že velikost člověka může být měřena podle toho, co dává, nikoliv podle toho, co vlastní. Cílem není stát se lovcem bizonů na širých prériích, ale seznámit se s jejich základními hodnotami formujícími morálku, jež umožňuje dobře žít, a naučit se transformovat tyto hodnoty do podoby užitečné pro člověka dnešní doby. 

 

Termíny a místa konání zde

Read more...