Podobenství: Mistr Ťi, kniha a vědro

Před dávnými dobami v dalekých krajích žil jeden moudrý mistr známý pod jménem Ťi. Jelikož byla jeho moudrost proslulá, přicházeli k němu učedníci z blízka i zdaleka, aby se od něj nechali poučit. Jeden z nich, Ča Lung si velice liboval v knihách. V širém kraji nebylo nikoho sečtělejšího. Ča Lung byl horlivý učedník, bystrý a mistrovi Ťi bezmezně oddaný, ale nikdy neopomněl využít příležitosti zmínit, kolik již přečetl učených spisů. Jiní učedníci se s ním proto nedávali příliš často do řeči; někteří z pouhého zahanbení, že některá díla, o nichž Ča Lung hovořil, ani neznali; další ho považovali za namyšleného.

Jednoho dne se Ča Lung dostal do sporu s Wangem, jiným učedníkem mistra Ťi; ten totiž utrousil pár vcelku pohrdavých narážek na Ča Lunga a jeho neustálé čtení a celé to doprovodil úvahou o pochybném smyslu této činnosti. Když to Ča Lung uslyšel, tak ačkoli do této chvíle zachovával chladnou hlavu, začal běsnit a počastoval Wanga několika trefnými poznámkami o jeho chybách, a už se strhla prudká hádka.

Netrvalo dlouho a oba učedníci se opět sešli a navzájem se sobě omluvili za nerozumná slova, ale semínko pochyb už bylo v Ča Lungově mysli zaseto a pomalu začalo klíčit. Jeho tvář přepadly chmury a pár dnů chodil jako tělo bez duše. Nakonec uznal, že sám si neporadí a vydal se za mistrem Ťi. Našel ho v zahradách, kde mistr pečoval o své krásné růže.

„Mistře,“ promluvil Ča Lung vážným hlasem. „Semínko pochyb se mi usídlilo v mysli a zapustilo kořeny. Přišel jsem pokorně požádat o radu, jak tento plevel vymýtit.“

„Pověz mi tedy, milý Ča Lungu, co sužuje tvou mysl,“ vybídl svého učedníka mistr Ťi a na tváři mu, jako obvykle, hrál vlídný úsměv.

„Celý život jsem si cenil knih, na jejich stránkách nacházel moudrost, mezi řádky hledal cenné rady,“ vyprávěl Ča Lung. „Myslil jsem si, že jedině tak dosáhnu moudrosti. Když jsem však zapředl hovor s jinými učedníky, shledal jsem, že žádný z nich nepřečetl ani polovinu z toho, co jsem četl já, přesto však oplývají dobrými vlastnostmi a znalostmi a se stejným zápalem přijímají vaše učení. Poraďte, mistře, jsou knihy potřebné?“

Mistr Ťi Ča Lunga pozorně vyslechl a pokyvoval přitom hlavou. „Rád ti pomohu vykořenit plevel pochybností z tvojí mysli. Nejprve se však potřebuješ uklidnit. Když je mysl neklidná, marně po řešení pátrá. Když jsi v problému polapený jako pták v kleci, nepoznáš, kudy vede cesta ven. Potřebuješ se vysvobodit a pohlédnout na věc zvenčí.“

„Jak však mohu svou mysl odpoutat, mistře?“ tázal se Ča Lung. „Vždyť dnem i nocí nemyslím na nic jiného.“

„K tomu je nejlepší práce rukou a nohou,“ odpověděl mistr Ťi a ukázal na své růže. „Pohleď na tyto růže, které žízní. Můžeš dát ruce k dílu, chopit se vědra a přinést z řeky vodu. Taková práce pomůže růžím i tobě. Pak se vrať a vyřešíme tvé trápení.“

Ča Lung se mistrovi ještě jednou uklonil a už se vydal s vědrem k řece. Již delší dobu nepršelo a hladina řeky byla nízká. Ča Lung opatrně naplnil vědro až po okraj a vydal se zpět. Jenže co to? Zpočátku se mu vědro zdálo být těžké, ale s každým krokem jako by se stávalo lehčí a lehčí. Že bych si tak rychle zvykal na jeho váhu, uvažoval Ča Lung. Jediný pohled na vědro ho však vyvedl z omylu. Všechna voda z vědra vytekla! Ča Lung tedy rychle chvátal zpět k řece a znovu naplnil vědro. Jenže voda opět po cestě vytekla. Ča Lung začal zkoušet všemožné triky – přidal v chůzi, potom zas zpomalil krok, nesl vědro v jedné ruce, pak ve druhé, nesl ho v obou i na hlavě, zkoušel vědro naklánět na tu či onu stranu, nebo ho naplnit jen z poloviny. Vše nadarmo. Nakonec si přiznal porážku a vrátil se zkroušeně k mistrovi, který ho čekal u růží.

„Omlouvám se, mistře,“ pravil zkroušený Ča Lung. „Chodil jsem pro vodu, ale nedonesl jsem jedinou kapku. Pokaždé se mi voda z vědra vylila, a ať jsem zkoušel cokoli, nemohl jsem tomu zabránit.“

„Neklesej na mysli, milý Ča Lungu. Zavolej toho chlapce, který nedávno nastoupil do učení a právě vypomáhá v zahradě – pošleme pro vodu jeho.“

Jak mistr řekl, tak se i stalo. Chlapec přiběhl, s nadšením se chopil vědra a utíkal pro vodu. Ča Lung uvažoval, jak si s úkolem dítě poradí a trochu ho litoval, protože nabrat vodu se mu zdálo nemožné… Ale chlapec už se vrací a k Ča Lungově nezměrnému údivu nese plné vědro vody.

„Ve vědru byla díra, mistře,“ hlásil hoch potěšeně. „Tak jsem ji ucpal.“

S poklonou postavil vědro vedle mistra a přidal do něj i naběračku, aby mohl mistr zalévat své růže, aniž by se namáhal s těžkým vědrem. Mistr Ťi hocha pochválil a obdaroval ho drobným talismanem s moudrými slovy. Chlapci se rozzářily oči, opět se uklonil a odešel. Talisman držel v rukách před sebou jako tu největší svátost. Ča Lung mezitím cítil, jak mu studem hoří tváře. No ovšem! Jak to že ho nenapadlo poohlédnout se po díře a ucpat ji? Vždyť to bylo tak prosté. Připadal si nyní velice hloupě. Posmutněle uvažoval, jestli se mu tímto mistr nesnažil naznačit, že knihy jsou přece jen zbytečné.

„Nemáš proč se stydět, milý Ča Lungu,“ promluvil mistr Ťi, jako by svému učedníkovi četl myšlenky. „Víš, co je napsáno na talismanu, který jsem věnoval chlapci?“ Přitom vložil Ča Lungovi do ruky stejný.

„To jsou přece slova vašeho mistra, mistře Ťi,“ odpověděl Ča Lung, zkoumaje talisman. „Píše se tu: Práce mysli v práci rukou.“ četl učedník nahlas.

„Ano, milý Ča Lungu,“ přikyvoval mistr Ťi. „Znamená to použít vše, co jsme se naučili, v našem jednání. Ten hoch neumí dobře číst, a proto bude muset někoho požádat, aby mu nápis přečetl. Zato však má zkušenosti s děravými vědry a ví, jak ucpat jejich díry. Ty, Ča Lungu, číst umíš, a proto dokážeš ocenit tato slova a zamyslet se nad nimi. Toto je tedy má rada: talisman si ponechej a rozjímej nad těmito slovy. Knihy, milý Ča Lungu, jsou dobré, ale jen znalosti, které umíme převést do našeho jednání, jsou nám prospěšné.“

Read more...

Podobenství: Kouzelné zrcadlo

Mladému košíkáři zemřel otec, jeho smrt ho velice zarmoutila. Jednou se mu podařilo prodat všechno své zboží velmi rychle, a měl tedy chvilku čas, aby se prošel po trhu. Narazil na čínského obchodníka, který měl vždy ve svém krámku něco zajímavého a zvláštního. Dal se s ním do řeči a vyprávěl mu o svém trápení. Obchodník ho vzal dozadu a nabídl mu zvláštní oválný předmět zakrytý šátkem. Když obchodník stáhl látku, mladý muž se sklonil na jeho hladkým povrchem a úžasem vykřikl: „Vidím svého otce zamlada! Ten kouzelný předmět si hned koupím.” Dlouho s obchodníkem smlouvali o ceně, a mladík mu nakonec dal vše, co za celý den vydělal. Odcházel ale spokojený, protože našel lék na svou bolest.

Když přišel domů, ukryl drahocenný předmět na půdě a rozhodl se, že o něm nebude říkat manželce, protože ta neměla jeho otce příliš v lásce. Žena si však brzy povšimla jeho podivného chování: často chodil na půdu, a když se vrátil, vypadal velmi spokojeně. Počkala, až nebude doma, a šla se podívat, co na půdě skrývá. Našla v truhle záhadný předmět, který bral její muž vždy do ruky. Odkryla látku a lekla se, protože uviděla krásnou mladou ženu. Jakmile se manžel vrátil domů, vyčinila mu, že ji podvádí, že tajně schovává na půdě podobiznu nějaké ženy. Muž jí oponoval, že o žádné ženě neví, že se tam chodí dívat na obrázek svého otce zamlada. Jak se tak hádali, vstoupila do dveří jejich domu mniška, která šla právě kolem. Oba se rázem uklidnili a rozhodli se, že ji poprosí, aby je rozsoudila.

Poslali mnišku nahoru na půdu a požádali ji, ať řekne ona, co tam skutečně je. Mniška přišla po chvíli dolů a se zcela vážným výrazem řekla: „Můžete být klidní oba dva. Je tam mniška!”

Read more...

Podobenství

Dva vrabčáci si šťastně našli úkryt před zimou na jednom stromě. Tím stromem byla vrba. Jeden z vrabčáků se uhnízdil na samém vršíčku vrby, zatímco druhý si našel místečko dole, tam, kde se strom začínal rozvětvovat. Po nějakém čase se chtěl horní vrabec začít kamarádit. Aby začal řeč, zaštěbetal: „Čimčim, jak jsou ty listy krásně zelené!“

Vrabec zezdola to však vzal jako provokaci. Suše se ozval: „Jsi snad slepý? Ty nevidíš, že listy jsou bílé?“ Horní vrabec se rozzlobil: „Ty sám jsi slepý! Jsou zelené!“ Dolní vrabec se zobákem zvednutým vzhůru rozčileně čimčaroval: "Sázím své peří z ocasu, že jsou bílé. Ty ničemu nerozumíš. Jsi blázen!"

Vrabec z vršku cítil, jak mu začíná vřít krev, nerozmýšlel se a vrhl se ke svému protivníkovi dolů, aby mu dal co proto. Druhý vrabec si to samozřejmě nenechal líbit, a tak poskakovali proti sobě, peří na krku vzteky naježené. Právě se do sebe chtěli pustit, ale ještě předtím zvedli hlavičky a podívali se vzhůru, aby každý podpořil svou pravdu. Vrabčák, který sem sletěl shora, překvapením jen vydechl: Čimčim, koukej, ony jsou skutečně bílé. Obrátil se ke svému sokovi a nabídl mu: „Pojď se schválně podívat na ty listy seshora, tam, odkud jsem se díval já.“

A tak společně zalétli na vršek vrby a tentokrát začimčarovali společně: „Koukej, ty listy jsou zelené!“

 (vybráno z knihy Bruna Ferrera "Příběhy pro potěchu duše", Portál, Praha 1996)

Read more...

Podobenství
Návštěva u starého profesora

Skupina bývalých studentů se sešla, aby navštívila svého starého univerzitního profesora. Během odpoledne si spolu povídali, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.
Starý profesor nabídl všem občerstvení, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou konvicí kávy a tácem plným nejrůznějších šálků, kterých bylo dokonce více než studentů, porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně a originálně. Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když už všichni studenti drželi vybrané hrnečky s kávou, profesor jim řekl:
„Pokud jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší šálky, a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu. Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní. Přemýšlejte o tom. Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou šálky. Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se příliš zaměříme na hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme... Takže, nenechte hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na tu kávu.“

Read more...

Podobenství: Zmrzačená liška                                             (bajka arabského mystika Sádího)

Muž se procházel lesem a zahlédl lišku, která přišla o nohy. I pojala ho zvědavost, jak asi žije. Pak zahlédl, jak přichází tygr s kusem zvěřiny v tlamě. Tygr se nasytil a zbytek masa nechal lišce. Dalšího dne nasytil Bůh lišku s pomocí téhož tygra. Muž se zamyslel nad Boží velkomyslností a řekl si: ,,Taky jen tak budu odpočívat stranou v plné důvěře v Pána a on mi poskytne vše, co potřebuji.“ A to také udělal a vydržel to mnoho dní, ale nic se nedělo. Už měl doslova smrt na jazyku, když tu náhle uslyšel hlas: ,,Ty, jenž jsi na chybné cestě, otevři oči a viz pravdu. Řiď se příkladem toho tygra a přestaň si hrát na zmrzačenou lišku.“

Read more...

Podobenství o moudrosti

Jeden císař hledal nejmoudřejšího muže, aby ho mohl jmenovat svým rádcem. Po náročných zkouškách a úkolech zůstali tři muži. Císař jim řekl: „Před vámi stojí poslední překážka. Budete v zavřené místnosti, dveře budou opatřené pevným a složitým zámkem. Kdo se první dostane ven, stane se mým rádcem.“
Dva z mužů se pustili do složitých výpočtů, sestavovali grafy, psali sloupce čísel. Občas se podívali na dveře a s povzdechem se vrátili k práci.
Třetí muž chvíli přemýšlel. Náhle se zvedl, vzal za kliku. Dveře se otevřely a on vyšel ven.

Read more...