Ze života filozofů: Sokrates

Sokrates, jeden z nejznámějších filozofů, se narodil roku 469 př. n. l. v Athénách kameníkovi Sófroniskovi a porodní bábě Fainaretě. Jeho manželka se jmenovala Xantypa, a díky veselým příhodám z jejich společného života, vešla i ona do dějin. Povolání zdědil Sokrates po otci a živil se jako sochař. Byl velmi odvážný a zúčastnil se několika válečných tažení, kde získal vyznamenání za statečnost. Války byly jednou z mála příležitostí, kdy opouštěl Athény.

Sokrates byl označen v Delfské věštírně za nejmoudřejšího z Athén. Nevěděl možná nejvíce ze všech, ale připustil si vlastní nevědomost. V tom spočívá jeho moudrost a pro nás velký odkaz. Byl také velmi vytrvalý, traduje se, že dokázal stát i několik hodin na jednom místě, než našel odpověď na některou z filozofických otázek. Uvědomoval si, že je nedokonalý, a ustavičně hledal, jak se zdokonalit. Tak můžeme pochopit i význam jeho nejznámějšího citátu: "Vím, že nic nevím". Nebýt pyšný nebo ješitný na to, co víme, ale přiznat si, že je mnohem více toho, co nevíme. Skrze postupné zkoumání a odhalování neznámých nebo nejasných věci roste naše moudrost. Sokrates byl moudrý, protože dokázal své poznání používat v praxi a byl jednotný v myšlenkách, slovech i činech.

Sokratovská moudrost znamená konat dobro. Není jednoduché najít, co je dobré nebo špatné. Jak pro jednotlivce, tak pro společnost, aby se nečinilo zlo, když se chce konat dobro. Radí nám, ať se naučíme vést dialog, výměnu slov nebo názorů. Názor, který má každý člověk, je vzdálen více nebo méně pravdě. Je to umění jak navazovat spojení, rozvádět v dialogu dva zdánlivě protikladné názory, aby se dosáhlo pravdy. Důležitým pojetím dialogu u Sokrata bylo poznání sebe sama.

Hledání spíše toho, čím jsem, než toho, co mám. Cílem je naučit se být nejlepším soudcem svých chyb tak, že je odhalíme a napravíme dříve než kdokoli jiný.

Často vystupoval proti sofistům, kteří kazili mládež, i když říkali, že ji poučují. Viděli hodnotu člověka v jeho společenském postavení, politických zájmech nebo moci. Naopak Sokrates dbal především na utváření vlastního vědomí, svědomí a nedělal rozdíl ve společenských třídách svých posluchačů.

Sokrates mluvil o vnitřním hlase - daimonion, který ho upozorní před špatným rozhodnutím, avšak ho k ničemu nenabádá. Můžeme to nazvat hlasem svědomí, intuicí nebo předtuchou. Tvrdil, že každý člověk v sobě toto daimonion má, na každém však záleží, zda tento hlas poslechne nebo ne. V roce 399 př. n. l. byl Sokrates nespravedlivě obviněn a následně odsouzen na smrt. Soudní proces zaznamenal Platon v díle Obrana Sokratova. Musel vypít číši s jedem bolehlavem. Obvinění na něho byla vykonstruována na základě pomluv a nepřátelství lidí, kterým při rozhovorech na Athénské Agoře dokázal jejich namyšlenost nebo omyly, které pokládali za pravdu. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z vězení a zachránit mu život, ale on to odmítl. Vysvětlil jim, že celý život ctil athénské zákony a vychovával k tomu i všechny své učedníky. Nemůže tedy jen proto, že mu hrozí smrt, takto nečestně utíkat před vykonáním rozsudku.

Nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, přesto patří mezi nejznámější antické filozofy. Díky svému umění probouzet lidské duše, měl hodně žáků, z nichž někteří vlastní filozofické školy založili. Jeho největším učedníkem byl Platon, který z úcty ke svému učiteli vložil své nejlepší myšlenky do jeho úst. Sokrates vystupuje v Platonových dialozích jako ten, který přivádí ostatní ke správnému poznání, k moudrosti.

„Neboť nic jiného nedělám, chodě mezi vámi, než že přemlouvám mladé i staré, aby nepečovali dříve ani usilovněji o tělo, ani o peníze, než o to, aby duše byla co nejlepší.“ (Obrana Sokrata)

Aleš Budín

Read more...

FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS
„Apostata“
(17. listopadu 331 – 26. června 363)

Dětství uprostřed mocenských bojů
Julianus byl filozofem, spisovatelem, vojevůdcem, reformátorem a císařem římským. Pocházel z římského rodu Flaviovců a narodil se v době vzmáhajícího se křesťanství příznačně v Konstantinopoli. Jeho otcem byl Julius Constantius, nevlastní bratr prokřesťanského císaře Konstantina Velikého. Po smrti císaře Konstantina Velikého se Juliánův otec stal obětí nastalého mocenského boje uvnitř rodiny Flaviovců. Stejně jako další lidé je obviněn ze spiknutí a popraven. Z nastalých občanských válek vychází vítězně Constantius II. Likviduje všechny své možné odpůrce (pravděpodobně i Julianova otce). Julianus spolu s nevlastním bratrem Gallem jenom zázrakem uniknou smrti a uchýlí ke svému bratranci ariánskému biskupu Eusebiovi, kde jsou pod neustálým dohledem Constantiových informátorů. Vzdělává je přísný Mardonios, křesťan s klasickým vzděláním, který probouzí v Juliánovi zároveň lásku k Homérovi a zájem o staré antické náboženství. Juliánův starší bratr Gallus byl v roce 351 prohlášen za caesara a Constantiova spoluvládce, ale již roku 355 je však popraven pro údajný pokus o vzpouru.

Filozofické mládí
Téhož roku je Julián pravděpodobně zasvěcen "mágem" Maximem z Efesu do mithraistických mystérií. Julián byl vychováván jako křesťan, ale vždy vyhledával také řeckou filozofii. K novoplatonismu jej patrně přivedlo především polemického dílo Plótinova žáka Porfyria "Proti křesťanům" (Kata christianón). Tajně se nechal zasvětit do několika antických mystérií. Upřímně obdivoval rétora Libania. Julianos si tajně opatřoval opisy jeho přednášek, které nesměl navštěvovat. Ve svých dvaceti letech se odklonil od křesťanství, ale své pravé přesvědčení skrýval a od křesťanství oficiálně odstoupil až po svém nástupu na trůn. V roce 355 studoval několik měsíců v Athénách s pozdějšími církevními otci Řehořem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie novoplatonismus u filozofa Priska a pravděpodobně se nechal zasvětit do eleusinských mystérií. K Platónovi se pravidelně vracel. V dopise Libaniovi píše z jedné cesty: „A když přijde chvíle oddechu, odpočívám tam, kde se mi zlíbí, pod platany a cypřiši a do rukou vezmu Faidra Mirrhúnského nebo nějaký jiný spis Platónův...“ (pozn. 1)

Vojevůdce a správce Galie
Po Gallově smrti jmenoval Constantius Juliána caesarem pro západ a dal mu za úkol pozvednout upadající římskou moc v Galii. Constantius získal v Juliánovi zdatného spoluvladaře. Julian projevil vojevůdcovské schopnosti a zabezpečil rýnské hranice před vpády Germánů. Velmi se osvědčil i jako starostlivý vladař, za něhož se Galie zotavila z předchozího úpadku. Císař Constantius se začal obávat Juliánovy popularity a roku 360 chtěl odvelet jeho galské vojsko do války s Persií. Galové, kteří většinou vstupovali do armády pod podmínkou, že nebudou sloužit za Alpami, odmítají poslouchat Constantia a provolají Juliána augustem. Julián se snaží předejít konfliktu, schyluje se k občanské válce. Dříve než dojde ke střetu, Constantius v listopadu roku 361 umírá.

Filozof na trůně a reforma státu
Julianus se stal jediným vládcem. Zbavil se přebujelého Constantiova dvora a zjednodušil administrativu. Začal podporovat filozofy a rétory. Po vzoru Marka Aurelia se často účastnil zasedání Senátu. Během své vlády se snažil přiblížit se k ideálu vládce-filozofa, který popsal Platón v Ústavě, a býval také nazýván podobně jako Marcus Aurelius „filozofem mezi králi“. Julianus obdivoval Marca Aurelia a ve svém díle Hostina císařů ho nechává v rozpravě zvítězit nad ostatními vládci. Snažil se napodobit také styl jeho hovorů, ale zatímco Marcus Aurelius začíná výčtem ctností svých příbuzných a přátel, které mu byly vzorem, Julianus je nucen popisovat vraždy a bezpráví. Marcus měl klidné dětství, naproti tomu Julianus žil v neustálém strachu o život. Gore Vidal ve svém románu výstižně vložil Julianovi do úst tuto větu: "Musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." (pozn. 2)  
Po nástupu na trůn provedl řadu hospodářských a správních reforem. Nižší náklady na provozování dvora mu dovolily snížit daně. Městské samosprávy osvobodil od nejtíživějších daní a vrátil městům zkonfiskovaný majetek. Zrušil všechny majetkové výsady křesťanského kléru. Vysloužilé úředníky i vojenské osoby částečně zbavil imunity, která je chránila před občanskými povinnostmi. Zakázal užívat státní poštu k jiným účelům, než k cestám kurýrů a státních úředníků. Pozvedl hodnotu drobných mincí.

Obnova římských tradic
Nejznámější jsou jeho reformy v náboženské oblasti. Po svém příchodu do Konstantinopole se veřejně zřekl křesťanství. Vystoupil s programem náboženské tolerance a povolil návrat za Constantia vyhnaných biskupů do svých obcí. Nařídil restaurovat zbořené antické chrámy a vrátit jim jejich majetek. V armádě muselo labarum s Kristovým monogramem opět ustoupit standartě s římským orlem a do zasedací síně Senátu se vrátil oltář se sochou bohyně Vítězství - Victorie. Zakázal křesťanům vyučovat ve veřejných školách s odůvodněním, že není morální číst a vykládat ve škole klasické autory a nesdílet přitom jejich náboženskou víru. Tím by se křesťanům v budoucnu zamezil přístup k úřadům, kde se požadovalo rétorské vzdělání. Julián nezasahoval proti křesťanům násilím, znal důkladně křesťanskou věrouku jednotlivých sekt a o to byly jeho administrativní zásahy účinnější. Vysloužil si tím trvalou nenávist křesťanských autorů, kteří jej nazvali odpadlíkem (apostata). Sám napsal také spis Proti Galilejským (Kata Galilaión), který se nedochoval. Julián se snažil se reformovat antický kult s cílem vytvořit pevně organizovanou pospolitost, napodobující svou strukturou křesťanskou církev. Všiml si, že křesťané jsou často úspěšní díky své charitě a dával zřizovat starobince a nemocnice. Nabádal své stoupence, aby v pevnosti víry napodobovali židy a v charitativní činnosti křesťany. Hlavní mravní zásadou obnoveného „helénského“ náboženství měla být láska k lidem (filanthrópia) a vzájemná mezilidská podpora. Inspirací pro něj nebyl Kristus, ale Homér a antická tradice pohostinnosti (viz úryvek). Julián obdivoval Homéra a ve filozofii se cítil následovníkem Platóna a Aristotela.
Už v roce 362 Julián opouští Konstantinopol, začíná tažení proti Persii. Zimu 362/3 strávil v Antiochii, kde se proti němu bouřilo křesťanské obyvatelstvo. Julián proti nim nijak nezasahoval, ale pojednal o tom ve své satiře „Misopogon“ (Nepřítel vousaté brady, tzn. filozofie).

Smrt Filozofa a smrt Říma
Na jaře 363 vyrazil Julián s 65 000 muži proti perskému králi Šápurovi II.  Všechna věštecká znamení mluví nepříznivě. Samotný Julián má prorocký sen, ve kterém ho opouští duch Římského impéria. V jedné malé šarvátce byl smrtelně zraněn kopím, které přiletělo neznámo odkud, jak se tradičně uvádí.  Poslední chvíle císaře připomínají smrt filozofa Sokrata, popsal je historik a účastník tažení Ammianus Marcellinus.
„Byv dopraven se smrtelným zraněním do svého stanu, promluvil umírající císař k okolostojící a sklíčené družině, aby ji utěšil a sám sobě ulevil. Dotkl se prý svých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce svého císařského předchůdce v Galii v bojích proti Germánům, hlasitě zauvažoval o tom, co za své samostatné krátké vlády vykonal ve správě říše dobrého a spravedlivého, a aniž určil nástupce, vyložil smrt jako vrácení života přírodě a zároveň vyjádřil přesvědčení, že se jeho duše, o jejíž neposkvrněnosti těžkým hříchem nepochyboval, vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna ode všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností, to jest s ryze duchovním a zcela nehmotným Bohem. Po těchto slovech rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, neboť pokládal za nedůstojné oplakávat císaře, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy. Nato ještě rozmlouval s filozofy Maximem a Priskem o nesmrtelnosti duše. Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku, … otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal, a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal se životem.“ (pozn. 3)

Navzdory tomu, že jeho vláda netrvala dlouho, jeho vzkaz úcty k nadčasovým hodnotám, lásky k moudrosti vyjádřené v klasické filozofii, a náboženské tolerance je pro nás stejně aktuální, jako byl pro starý Řím.

Svatopluk Moudrý

Poznámky:
1) Julianus, Hostina císařů, Samcovo knihkupectví 1948, str. 149.
2) Vidal, Gore, Julianus, Praha, Nakladatelství Svoboda 1992, str. 19.
3) Ammianus Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, Antická knihovna sv. 69, Praha, Arista – Baset 2002, (XXV 3,6-23)

Read more...

DELIA S. GUZMÁN

FILOZOF

Filozof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Být Filozofem znamená žít život odvážným způsobem a zaměřit své snahy na to, aby se myšlenky a city odrážely v činech.
Místo prázdnoty bez ideálů a bez Boha volíme plnohodnotný život zasvěcený hledání moudrosti, tedy Filozofii, a odhalování Boha za každým platným poznatkem.

HRDINA

Hrdina je milovaným synem času. Postupuje po svých věčných stezkách a vyznačuje spirály, které stoupají do výšek. Neptá se na odpočinek ani na konec cesty, ale ponořuje se do proudu času a žije v rytmu skrytého srdce Dějin.
Hrdina nebojuje s časem. Neohlíží se zpět ani se netrápí tím, aby dohlédl dál, než dosahují kroky, které právě podniká. Tvoří budoucnost minutu do minuty tím jak postupuje.
Hrdina nebojuje s časem. Proto se stává nadčasovým. Jeho příklad prochází věky a stává se vzorem hodným následování, impulsem a nadějí pro ty, kteří přijdou po něm.
Hrdinové nedobývají nic pro sebe, nýbrž proto, aby to nabídli ostatním.
Hrdina je přísný vůči sobě, odvážný ve všem, co podniká, velký a ušlechtilý ve svých činech.
Naše lidské hrdinství znamená získat vlastní energii potřebnou k vítězství nad časem a ke stále činnému životu.

PŘÁTELSTVÍ

Přátelství je neustálý úsměv, vždy podaná ruka, pohled plný pochopení, jistá opora, věrnost, která neselhává. Znamená více dávat, než dostávat.
Čím více poznáme a pochopíme lidi a jejich problémy, tím více lásky a přátelství získáme a i když ve všech případech nepřetrvají, také stojí za to.
Neustále se učit milovat – to je nejlepší způsob, jak pochopit ostatní. Radostně a velkodušně pomáhat ostatním je nejlepším způsob, jak se cítit spokojen sám se sebou.

Read more...

POJETÍ ETIKY A MORÁLKY

Jestliže v současnosti máme v úmyslu vyhledat v jakémkoli slovníku pojmy „Etika“ a „Morálka“, nalézáme víceméně následující definice: Etika je součástí filozofie, která se zabývá povinnostmi člověka; Morálka je Věda o zvycích, obyčejích. Na první pohled je zřejmé, že koncept Etiky je překryt určitou „filozofickou glazurou“, zatímco Morálka je vymezena řadou pravidel, která nám slouží nanejvýš ke každodennímu soužití.
Bylo by zajímavé analyzovat původ rozdělení těchto dvou pojmů, protože to jsou svojí přirozeností bratři – blíženci. Analyzujeme-li obě slova etymologicky, shledáváme, že Etika pochází z řeckého „ethos“, zatímco Morálka má své kořeny v latinském „mores“. Je zajímavé, že obě slova mají stejný význam: obyčej nebo zvyklost. Tedy pojmy, které zkoumáme, jsou původně ekvivalentní. Existuje však jeden důležitý faktor: ve starověku se nikdy nechápal systém obyčejů odděleně od systému filozofického. Naopak, cílem každé filozofie bylo její přímé použití a žádný myslitel by se nechlubil tím, že hovoří jedním způsobem, a chová se jiným. Mluvíme-li slovy Bhagavadgíty, jsou Etika a Morálka, anebo lépe řečeno teorie a praxe, dvěma částmi jedné cesty. Pokud existoval faktor, který mohl ovlivnit paralelní rozvoj těchto dvou pojmů, byl jím čas a ne vždy správná interpretace vytvořená během dějin.

Čím si dnes připomínáme řeckou civilizaci? Právě prostřednictvím jejích umělců a velkých filozofů. Je to tím, že to, co je rozumové, nabylo odlišného aspektu než u starých Řeků. A jak si na druhé straně připomínáme dobu Římského impéria? Vojenskými pochody Římanů, jejich obrovskou silou a nezlomnou vůlí.
Zde docházíme k možnému řešení hádanky: jestliže Etika pochází z řečtiny, Morálka z jazyka starých Římanů (latiny), může tento detail stačit k tomu, aby se tyto pojmy mohly v našich myslích identifikovat s civilizacemi, které jim odpovídají. To je důvod, proč je Etika to teoretické, vznešené, to, co je hodno pouze velkých knih, zatímco Morálka je praktická a přímá, hodna člověka a činu.
Samozřejmě přitom nesmíme zapomenout na něco velice důležitého: jak Řekové, tak i jejich dějinní následníci, Římané, byli lidé s hluboce zakořeněnými představami a náboženským přesvědčením. Jedni i druzí cestou Rozumu nebo Jednání, víry anebo úcty k Zákonům Přírody hledali sjednocení, pochopení, nalezení svých Bohů, kteří pobývali ve výšinách jako povzbuzení člověka v jeho vzestupu.
Tedy, jestliže ideou těchto civilizací byla Ctnost jako prostředek dosažení Bohů, u Řeků stejně jako u Římanů, zmiňovali se o tomtéž, když mluvili o Etice a Morálce. Šlo o harmonizaci člověka, o to pomoci mu nalézt v sobě prameny spravedlnosti a dobroty, které mu umožní napít se z božských vod.

Dnes nemůžeme znovu vybudovat řecké Polis nebo Římskou říši takové, jaké byly před mnoha staletími, ale můžeme znovu oživit jejich staré a přesto stále nové pojetí Etiky nebo Morálky.

Read more...

KAŽDODENNÍ HRDINA

PATOLOGIE STRACHU
Strach je hrozný spár, který svírá myšlenky, city a vůli a zbavuje lidskou bytost každé možnosti inteligentně jednat. Životní funkce se omezí na obranu, na útěk od všeho, na vyhýbání se odpovědnosti a jakémukoli stanovisku, na ukrývání se, aby se nepřitahovala pozornost. Šeď a nevýraznost se dnes cení nejvíce, a právě to jsou charakteristiky strachu, který je také matný a šedý.Za těchto okolností vzniká zvláštní model: model „proti všemu“, model, který odmítá vše, co představuje i to nejmenší osobní rozhodnutí. Všechny věci jsou špatné, protože na prvním místě se zdůrazňují nedostatky, zatímco narůstající strach nás připravuje o příležitost rozpoznat ctnosti.
Být proti všemu – což je totéž jako nestranit ničemu – je nový patologický projev plynoucí ze strachu. Jediné, co se hájí jako pozitivní, je vlastní prospěch, vlastní přežití, i kdyby proto bylo třeba zničit vše ostatní, což následuje vzápětí. Zjevně se jedná o zvrácený druh egoismu, při němž „já“ získává sebepotvrzení v té míře, v níž opovrhuje vším okolo. Chybí snaha přemoci zla, která postihují svět, ale ze strachu se zapírá a pomlouvá a hlava se přitom schovává pod křídla nečinnosti.
Filosof musí vymýtit strach a s ním i všechny jeho následky. Musí se naučit rozlišovat dobré od zlého, musí hájit své myšlenky a odlišit je od těch, které jsou opačné, avšak musí přitom vždy používat vůli a jednat. Nelze být prostě „proti všemu“. Nejprve je třeba mít pevné a opravdové ideály, aby se mohlo něco odmítat. Místo odmítání je třeba přijímat. Místo popírání je třeba vědět.
Filosof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Filosof zároveň zjišťuje, že kromě zla existuje i to dobré a pozitivní, jenže to občas spí nebo je to pohřbeno pod vlnami strachu a netečnosti. Ctnosti jako všechny dobré rostliny vyžadují péči a musí se pěstovat, dokud se co nejvíce nerozvinou.
Filosof nejedná proti životu, nýbrž v jeho prospěch, přijímá jeho zrádné proudy a snaží se dospět k tomu, aby měl jasno v myšlenkách, což mu umožní kráčet světem. Ti, kteří jsou „proti všemu“, se nakonec stávají „antilidmi“ a filosof si cení lidské úrovně jako faktoru nezbytného pro vytvoření našeho vytouženého NOVÉHO a LEPŠÍHO SVĚTA.

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

UMĚNÍ BÝT VŽDY FILOSOFEM

Je to prakticky ztracené umění.
Mnozí z nás postrádají schopnost zastavit se a pozorovat své okolí, což je jedna z forem pozorování sebe sama. A takto kráčíme a celé ho pošlapáváme, aniž bychom přemýšleli a skutečně se podíleli na plánu Přírody, který je projevem Božského plánu, jenž nás řídí.
Ztratili jsme také lásku k milovaným věcem, k věcem našim a malým, intimním a vlastním, k věcem, které posilují mysl a hřejí u srdce.
Věřím, že je nezbytné znovu získat toto zapomenuté umění.
S Platónem pod paží, s Tajnou naukou na dosah ruky, s dobrou knihovnou plnou dobrých rad..., ale... je to všechno?
Znamená snad být Filosofem studovat, vyučovat, přednášet, být poučován o skrytých věcech? Ano..., částečně.
Je třeba žít Skutečnost, a k tomu nestačí pózy ani zdrženlivost ani jejich opak. Vím, že jsou nezbytné také jiné malé-velké věci.
Před několika měsíci jsem byl na ostrově Mallorca, kde jsem se chystal napsat svou další knihu, a přál jsem si, aby mě prostoupila starodávná magie moře.
Moji společníci se vydali nakupovat věci nezbytné pro všechny, avšak když nemohli nalézt místo pro zaparkování auta, zůstal jsem uvnitř něj, abych ho v případě nutnosti přeparkoval.
Stmívalo se.
Po hlavní ulici rybářské vesničky, která se v létě proměňuje v prázdninové středisko, kolem mne procházelo množství turistů. Z již potemnělé příčné ulice, v níž jsem se nacházel, jsem mohl všechno pozorovat anonymním způsobem, jakoby z jiné dimenze.
Viděl jsem lidi, kteří pospíchali směrem doprava, a jiné, kteří se s nimi míjeli, kráčejíce doleva. Auta, kola a motorky kličkovaly mezi proudy lidí, jak jen mohly. Viděl jsem páry mladých, kteří se tiskli jeden k druhému, a také staré lidi, kteří spolu sdíleli svou pomalou chůzi a snad i své vzpomínky. Některé děti pobíhaly a krátily si čas v oněch hrách, které jsou pro dospělé záhadou.
Přemýšlel jsem o tom, že kdyby se Pravda někde nacházela a bylo by možné ji spatřit, všichni by k ní směřovali ve stejném směru. A takto mi chůze lidí kráčejících opačnými směry sdělovala, že pravda není tím, co hledají; možná se každý z nich pokouší přiblížit své vlastní pravdě, své touze nebo čemukoli jinému.
Viděl jsem také první hvězdy, jak putují po nebi, a starou plachetnici, nehybnou a čekající v loděnici na nové dálky.
Zmocnil se mě neobvyklý pocit.
Věřím, že nelze vytvářet Filosofii, aniž bychom vzpomenuli Hérakleita nebo Kanta.
Určitým způsobem jsem si všímal neustálého pohybu věcí a bytostí v hledání, které, i když bylo možná nevědomé, neztrácelo na své hodnotě. Samotný Bůh byl ve všech, na jejich cestách, v jejich nadějích a v jejich nostalgiích. Bylo by velkou chybou ztratit příležitost všímat si Boha, a ještě větší přestat být Filosofem. Neboť takto si mohu uvědomovat věci, o nichž vám vyprávím, a další, o nichž mlčím, neboť nenalézám slova, abych je vyjádřil.
Pocítil jsem hluboký vztah ke všem... Jak říkal Nervo, všichni byli jistým mysteriózním způsobem mými bratry... Bůh... Já sám... Život... Čas... Prostor...
Byl jsem dítětem a běhal jsem, byl jsem mladíkem a uchváceně a nepřítomně jsem se procházel, byl jsem starcem, vlekl jsem nohy po cestě již tisíckrát prošlé a mluvil jsem německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, švédsky. Byl jsem na nebi s hvězdami a zároveň ztroskotancem v podobě staré bárky v loděnici.
Vím, že jsem se na několik minut dotkl velké pravdy, neochvějné jistoty, klidu a znepokojení.
A vím, že jsem byl Filosofem bez ohledu na tituly, uznání a knihy.
Ano..., pouze Filosofem... Bylo to tak krásné!
Proto vám vyprávím malou, milovanou, intimní zkušenost, o níž však tuším, že je nesmírně důležitá. Stane se součástí onoho ztraceného umění být Filosofem na kterémkoli místě a v kterémkoli okamžiku? Upřímně věřím, že ano.
Zkus to někdy. Nebudeš litovat.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

ÚVAHY O FILOZOFII

Filozofie je láska k moudrosti a filozof je člověk, který by se měl učit z minulosti, aby získal životní moudrost a mohl posuzovat přítomnost či plánovat budoucnost. Nikoli na základě nějakých tajemných schopností, které by eventuálně mohl mít, ale na základě určité logické dedukce, neboť se jedná o věci zřejmé a jednoduché, které mají konkrétní příčiny a důsledky. V rámci logiky je možné spekulovat o tom, jaké budou důsledky určitých příčin, ale je velmi obtížné říci, že kvůli „té a té“ příčině vzniká „ten a ten“ důsledek. Pravděpodobnost je asi taková, jako kdybychom vzali kámen a hodili ho z mostu nebo z nějaké věže, která by měla výšku např. sto metrů, a chtěli bychom se přesně trefit do čtverce o rozměru metr krát metr. Ano, někdy se stane, že se trefíme. Ale velmi zřídka bereme v úvahu další vlivy, jako např. obyčejný vítr, který může kámen o několik metrů odchýlit.

Read more...