DUŠE SLOVANSKÁ

„V křemeni není k uvidění jiskra, v těle hlupák netuší duši.“
Gruzínské přísloví

Dnešní člověk žije ve světě, který ho nutí neustále zlepšovat úroveň hmotného blahobytu. Vymýšlí pro něj množství přístrojů, které mu usnadní život a ušetří spoustu času, aby mohl zase vydělávat peníze na jejich koupi. Je důležité co nejvíce vyrobit, aby se co nejvíce prodalo. To, co se vyrábí, musí mít omezenou trvanlivost, neboť by se v opačném případě výroba zastavila. Neuvěřitelné množství věcí, strojů, ošacení..., které se ještě před půlstoletím kupovalo „jednou za život“, o co se pečovalo a nosilo do opraven, je dnes neustále nahrazováno jiným množstvím stejných artiklů, které se neopravují, nýbrž vyhazují, protože trh se stále zaplňuje novým, modernějším a pokročilejším zbožím. Zároveň se povrch zeměkoule znečišťuje odpadky, které lze přehlížet stále méně. Vytváří se začarovaný kruh potřebného a nepotřebného, ve kterém už ani někteří jedinci nedokáží určit, kam patří. Když naše auto už není in, vymění se za nové a rychlejší..., když je náš počítač out, vymění se za mladší prototyp..., když nám šaty či manžel zevšední...
Není tedy divu, že se v tom neustálém boji o zlepšení fyzické životní úrovně už nestačíme pozastavit nad jakoukoli otázkou, která by nebyla striktně hmotná. Jistá část lidstva se řídí příslovím „čas jsou peníze“, a proto se snaží „nevyplýtvat“ ani vteřinu svých peněz. Jinými slovy: nemá čas se zabývat duší ani otázkami duchovna, tedy tím, co je nevýdělečné. Teprve když se setká se smrtí ve svém bližším okolí, věnuje několik myšlenek pomíjivosti fyzického života a někdy i úvahám o tom, zda po něm něco existuje či nikoli.
A přestože snad většina lidstva věří v existenci posmrtného života, který je u různých národů či náboženských skupin vyjádřen odlišnými způsoby, málo času věnujeme svým nehmotným složkám za života. Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Vždy existoval čas profánní a čas sakrální, čas pro tělo a čas pro duši. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.

Vznik světa a člověka
O kosmogonických mýtech se říká, že pocházejí pravděpodobně od jihovýchodních Slovanů, i když se k nám dostaly v již kontaminované podobě, neboť byly zaznamenány teprve v 11. století.
Na začátku existovala pouze voda, avšak nad ní se nevznášel pouze Duch Boží, nýbrž i Satan (čert, ďábel). Objevují se zde jako první dualita představující duch a hmotu. Impulsem neboli životní jiskrou pro stvoření světa je Bůh a nástrojem neboli vykonavatelem jeho vůle je Satan. Ten druhý se musí ponořit na dno praoceánu, aby přinesl zárodek země, z níž má vzniknout další život. Nepodaří se mu to tak dlouho, dokud se o to bude pokoušet svým jménem, což znamená z vlastních a egoistických pohnutek, nýbrž teprve po třetím pokusu, když to učiní „ve jménu božím“ čili ve jménu toho, co je věčné, nesmrtelné a nesobecké. Přesto Boha ošidí a dá mu pouze hrstku písku, zatímco pro sebe nechá mnohem více země schované ve vlastních ústech. Bůh ze své hrstky, kterou zasel do čtyř světových stran, vytvoří úrodnou půdu a Satan zatím plive skály, pouště, hory a bažiny. V mýtech mají někdy oba podobu ptáka (holuba, husy, kachny...), a sice Bůh bílého a Satan černého.
Země, kterou stvořili, pluje na vodě a drží ji čtyři zlaté velryby (býci či voli). Pod nimi je ohnivá řeka a pod ní oheň, který podpírá železný dub.
Jednou, když se Bůh zpotil (buď při tvoření světa, nebo když se myl v lázních po dokončení svého díla), povstal z kapky jeho potu, která se dotkla země, člověk. Jiná legenda říká, že Satan stvořil člověka z božského potu a hlíny, zatímco Bůh mu vdechl duši. Proto se po smrti navrací tělo člověka do země (popela) a duše odchází k Bohu.
Na počátku času byli lidé tak velcí, že sahali až do oblak. Člověk se postupně zmenšoval, až obři zcela vymřeli. Tito první lidé nepracovali z nutnosti, nýbrž proto, že jim to přinášelo radost, proto, že cítili v sobě potřebu tvořit, kterou jim vdechl Bůh spolu s duší. Zanechali po sobě nádherné obrovské stavby, o nichž se dodnes spekuluje, jak byly postaveny.
Když se na zemi rozpoutaly první války a projevila se nespravedlnost, seslal Bůh potopu v podobě Vandy (vody) a Veja (větru). Po nějaké době se však nad obry slitoval a umožnil jim, aby se vrátili do svých obydlí a začali se rozmnožovat. Ti se rozdělili do párů a vydali se do různých světových stran. V jejich potomstvu však bohužel vznikla nenávist, která je příčinou té, jež přetrvává mezi jednotlivými národy dodnes.

Duše za života
Jelikož nyní už víme, že duši člověk dostal od Boha, dokážeme lépe pochopit, proč se považuje za sídlo ctností, zatímco o těle se často mluví jako o „hříšné nádobě“, v níž duše sídlí a s níž neustále bojuje.
U Slovanů se setkáváme se třemi výrazy, které mají stejný kořen, a sice dech – duše – duch. Jejích příbuznost je podobná latinskému animus – anima. O samotném výrazu duše se proto říká, že ve staroslovanských jazycích byl odvozen od slova dech. Zatímco za života vytváří spolu s tělem jeden celek, po smrti se rozcházejí, přičemž tělo je pohřbeno nebo zpopelněno (navrací se do toho, z čeho povstalo) a duše se vydává do záhrobní říše.
O duši za života se píše málo, protože není tak konkrétní jako tělo. Jelikož má podobu dechu a není viditelná, je ji těžké znázornit. Nejčastěji se symbolicky objevuje v podobě ptáka (stejně jako u mnoha jiných starodávných národů): holubice, pokud je dobrá, nebo havrana, pokud je zlá. V tom případě se též mluví o tom, že duše dítěte v okamžiku početí sestupuje do zárodku v ptačí podobě. U některých Slovanů duše nabývá podoby motýla, vosy, mouchy či včely.
Jejím sídlem je v živém těle hruď, přesněji srdce, ale též se říká, že oči jsou zrcadlem duše, neboť ne každý člověk se dokáže ovládat a neprojevit svým pohledem to, co skutečně cítí, to, co ve svém srdci nosí. Vystihuje to i Osetinské přísloví, které zní: „Člověk – to jsou oči a srdce.“
Duše může dočasně opustit tělo i za života, a to ve spánku nebo v bezvědomí. Prožívá a vidí různé věci, na které si pamatuje jako na velmi živé sny. Pod hrozbou smrti však o nich nesmí mluvit. Je tedy důležité, aby člověk vědomě a na základě vlastního úsilí odhalil tajemství své nesmrtelnosti a všudypřítomnosti, a ne aby mu to sdělila jeho nesmrtelná duše, které by to pravděpodobně ani nevěřil.

Duše a posmrtný život
Po smrti duše opouští tělo zesnulého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí, a proto se otevírá okno. Nějakou dobu (3 dny, týden či 40 dní) se duše potuluje v blízkosti těla nebo svého dřívějšího příbytku a někdy navštěvuje i místa, která měla ráda za života, aby se s nimi rozloučila. Je proto dobré zahalit zrcadla látkou, aby ji nevyděsila její neviditelnost.
Po smrti se též po nějakou dobu upravuje postel nebožtíka, v jeho pokoji se nechává plát oheň nebo se zapaluje svíčka na jeho počest, a někteří Slované mu dokonce připravují lázeň, aby se po svých toulkách mohl před cestou na onen svět vykoupat a provést očistu. Někdy navštěvuje louky, jindy ochraňuje své potomky, a proto byly vždy uctívány duše předků v podobě idolů, které rodina v případě stěhování nosila s sebou a opatrovala je.
Jelikož Slované věřili v posmrtný život, někteří pohřbívali se zesnulým i jeho zvířata nebo mu do hrobu dávali jídlo a pití. V době, kdy se zemřelí spalovali, byl popel uchováván v hliněné nádobě, do níž se přidávaly též peníze, slzničky (nádobky, do nichž slzely ženy při oplakávání mrtvého) a menší vzácnější předměty z nebožtíkova majetku. Nad tím byla vztyčena mohyla.
Slované měli i záhrobní říši, která je sídlem duše po smrti. Pro tento svět se zachovaly názvy nav a ráj. Nav může mít původ v řeckém naus či latinském navis, loď. Pokud je tomu tak, pak se poukazuje na přesvědčení, že duše odplouvá do podsvětí na lodi, což by vysvětlovalo i zvyky některých slovanských kmenů, které své zemřelé nezpopelňovaly, a sice pohřbívat zesnulé na lodích. Někdy se také vypráví, že duše musí přejít most klenoucí se nad řekou, která od sebe odděluje tento a onen svět.
Slovo nav se časem u některých Slovanů stalo synonymem či přímo výrazem pro „mrtvý“. Existoval i tzv. návní den, kdy se vzpomínalo na mrtvé.
Ráj je všeslovanský výraz nejasného původu označující šťastné a jasné sídlo zesnulých, sídlo blažených, o čemž svědčí i to, že v některých krajích si slovanské vdovy přály být spáleny, aby mohly se svými muži vstoupit do ráje. Je to výraz, který známe i dnes, protože ho později převzali první křesťané na území Slovanů. (Má nejasný původ, ale můžeme si připomenout slova různých národů s podobným kořenem a významem – egyptská: rá – Božská universální duše v projeveném aspektu; sanskrtská: ra – oheň, teplo, rajas – jedna ze tří gun nebo kvalit hmoty, raja – princ nebo král v Indii...)
Co se týče slovanské víry v reinkarnaci, i zde narážíme na nedostatek údajů, i když v kronice, která vznikla v letech 1012–1018, píše Thietmar z Merseburgu (biskup žijící ve slovanském prostředí), že někteří pohané (čímž myslí Slovany) věří, že v příštím životě bude mít jejich duše jinou povinnost nebo poslání (officium) než v tomto. Nemělo by nás to překvapovat, protože všechny národy starověku mluvily o znovuzrození a o potřebě, aby duše ušla dlouhou cestu, než dosáhne své dokonalosti. Aby to mohla uskutečnit, musí čas od času vyměnit své šaty v podobě těla, které jako pomíjivé a smrtelné nedokáže dospět k cíli. Kromě toho, když by stačil pouze jeden život na dosažení Božské jiskry, kterou nám vdechl náš Stvořitel, umírali bychom všichni s duší anděla, a nikoli ďábla. Je tedy zřejmé, že jeden život nestačí, aby duše podporovaná duchem zvítězila nad všemi neřestmi a pokušeními, a proto potřebujeme více takových životů, abychom se po odpočinku mezi jednotlivými fyzickými projevy, poté, co jsme nabrali nových sil, mohli vrhnout do dalšího zdokonalování sebe sama.

Zvláštní případy
Existují tzv. zvláštní skupiny duší, do nichž patří duše předčasně nebo násilně zemřelých. Může se jednat o duše vrahů či sebevrahů, ale také utopených, udušených, duše vědmy (lidské bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi), dítěte narozeného se zuby, duše čarodějů a čarodějnic. Když byli Slované obráceni na křesťanskou víru, zařadili mezi ně i duše nekřesťanů.
Jedná se o různá strašidla, která nejenže mohou mít roztodivné podoby počínaje stínem a konče podobou různých zvířat, ale mohou se projevovat i hlasy či hlukem a přemísťovat předměty. Uvedeme pouze ty nejznámější druhy.
Plné zla jsou můry, jež jsou příčinami zlých snů, sají krev, vyvolávají pocit dušení, pijí ženám mléko v době kojení... Mohou to být duše zemřelých, ale také živých, jejichž těla opouštějí ve spánku, nabývají různých podob a útočí na jiné spící lidi. Jsou různé možnosti jak se jim ubránit a nejznámější z nich jsou tyto: sekery zkřížené na prahu, zrcadlo, na dveře nakreslené muří nohy (znak ve tvaru pěticípé hvězdy), různé byliny a zaříkávadla odpuzující můry.
Ještě nebezpečnější je upír. U Slovanů se objevuje v době, když se přestaly spalovat mrtvoly. Je mnoho různých způsobů a důvodu, kvůli nimž se lidská duše může stát upírem. Z hrobu vychází za nocí ozářených měsícem (nejčastěji za úplňku), aby pro sebe získal energii od živých, z jejich krve. Dříve než ráno poprvé zakokrhá kohout, musí se vrátit do hrobu. Aby duše byla zbavena tohoto prokletí, je nejlepším lékem zatlouci upírovi do srdce kůl (ideální je z hlohu) nebo ho přimět, aby se vystavil prvním paprskům slunce. Pokud se bojíme upírů, je účinné mít s sebou vždy česnek.
S upíry jsou spřízněni vlkodlaci, ale zdůrazňujeme, že se jedná o duši živého člověka schopného přeměnit se na vlka, nikoli o duši zemřelého. Jistý druh vlkodlaka se může dokonce narodit ženě, která měla styk s upírem. Člověk se kromě toho může stát vlkodlakem, když se napije z vlčí stopy, když ho uhrane vědma či z jiných důvodů, a k přeměnám nejsnadněji dochází o zimním a letním slunovratu nebo za pomoci kozelce. V některých slovanských krajích se věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se jí snaží škodit, ale s ním bojuje Krsnik, což je domácí bůžek v podobě krbového ohně, který rodinu ochraňuje. Vlkodlaci jsou příčinou zatmění slunce, neboť je všeobecně známo, že mohutným mrakům schopným zakrýt slunce se říká vlci a drobným obláčkům beránci.

„Duše je neviditelná, ale ona, jen ona vidí.“ (Talmud)
V dnešní době máme k dispozici tisíce nádherných a možná i nepřekonatelných pojednání o duši. Věřím, že je proto úkolem každého z nás, abychom se s některými z nich seznámili, a pak se vrhli do praktického vzdělávání své vlastní duše. Nemůžeme totiž zavrhnout praxi, neboť slova nepotvrzená činy či dobré myšlenky neuplatněné v životě nemají dlouhou dobu trvání. Z druhé strany nemůžeme pouze jednat, aniž bychom se vzdělávali, protože naše činy budou postrádat oduchovnělost. Potřebujeme jak jedno, tak druhé. Není žádnou novinkou, že by naše myšlenky, slova a činy měly být v souladu. Není žádný důvod, aby náš duch, duše a tělo nepracovaly harmonicky. Pokud jim v tom někdo brání, pak to nemůže být nikdo jiný než my sami.
Možná můžeme mít zakázáno přejít fyzické hranice některých států, možná nám někdo brání, abychom dělali to či ono. Avšak neexistuje nikdo, kdo by mohl zabránit naší duši, aby vzlétla do nekonečných vod duchovna, aby vytrhla naše vlastní otěže z rukou pomíjivého a tyranského těla a odevzdala je právoplatnému majiteli, kterým je náš duch řízený Božskou jiskrou, jež nám byla vdechnuta na počátku našich lidských dob, když Stvořitel dal člověku život.
Snad nejlépe duši popisuje starodávné učení, které ji vidí ukřižovanou mezi tělem a duchem a říká, že duše nevzdělance si bere za muže tělo a s duchem pouze občas koketuje, zatímco duše mudrce si bere ducha a jen chvílemi se odevzdává tělu.
Položme každý sám sobě otázku, s kým tráví většinu dne naše duše, a upřímně hledejme odpověď, která bude pravdivá a pomůže nám zbavit duši závoje, jenž jí brání spatřit duch v celé jeho velkoleposti. Jak řekl Cicero: „Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“

PhDr. Slavica Kroča

Read more...

CELÉ UNIVERSUM HRAJE FUGU

Jednou z nejsložitějších hudebních polyfonních skladeb je fuga, která se většinou skládá ze tří dílů: v prvním díle či expozici přinášejí hlasy či nástroje jeden po druhém téma, základní hudební myšlenku. Vzájemně se napodobují takovým způsobem, jako by se honily, což dalo skladbě i její název: lat. fuga = útěk.
Zatímco se v případě kánonu neustále opakuje stejná melodie v různé výšce, u fugy se opakuje pouze základní hudební myšlenka. V druhé části fugy, v provedení, jsou jednotlivá uvedení tématu oddělena jiným hudebním materiálem, mezihrou, a tak je posluchač napjatý, protože neustále očekává návrat základní myšlenky.
Třetí, závěrečný díl má za úkol zabezpečit, aby si posluchač téma s jistotou zapamatoval, a proto je základní myšlenka uvedena velmi výrazným způsobem.
Když jsem nedávno poslouchala jednu z nejznámějších fug, připomněla mi, že celá příroda včetně lidské tvorby se skládá z nesčetného množství „fug“, které nemusí být nutně vždy hudební.
Mluvím o různých způsobech projevu stále stejné původní myšlenky, ideje nebo archetypu. Jako by existovalo „něco“, co naše tělo nedokáže vidět, ale hluboko v srdci cítí, že je to jeho původ a že ho to převyšuje. Stejně jako duší neochutnáme, zda je omáčka dostatečně slaná, tak ani tělem nezjistíme, zda existuje Bůh či nesmrtelnost, zda existuje „věčný život“.

FUGA VE ČTYŘECH STRANÁCH PYRAMIDY
Platón mluví o čtyřech stranách pyramidy společnosti: o náboženství, vědě, umění a politice obsažených ve filosofii a zároveň o filosofii jakožto lásce k moudrosti, která je všechny pohání. I zde se setkáváme s množstvím základních témat, která nabývají různých forem a někdy vyžadují velké úsilí, aby byla rozpoznána. Stejná vůdčí myšlenka u různých národů nabývá jiných jmen hrdinů, jiných podob prostředí, jiných způsobů provedení, ale význam zůstává stejný.
Kolik národů vytvořilo mýty, v nichž ten nejstatečnější z hrdinů celý svůj život bojoval za spravedlnost, pravdu, dobro a krásu? A jako by mu to nestačilo, na konci života, když umíral, přísahal, že se vrátí, až bude nejhůř, aby znovu vedl svůj národ k novým vítězstvím, k nové slávě, k novému a lepšímu životu. Slíbil to Artuš, slíbili to Blaničtí rytíři.
Starodávný svět vytvořil nádherné chrámy a filosofické myšlenky. Mohlo by se zdát, že z nich zůstaly pouze ruiny, ale není tomu tak. Vzpomeňme si na klasicismus, neoplatonismus, neoromantismus a další „neo-“, která naznačují, že se jedná o dílo, myšlenku, proud či způsob myšlení v jakémkoli odvětví života, který se snaží o obnovení nebo omlazení toho, co tu již kdysi bylo. Proč? Protože myšlenka, idea či archetyp, který je dobrý, stojí za to, aby byl znovu a znovu uváděn do života, aby dostával pokaždé novou formu srozumitelnou pro různá období a úrovně evoluce lidstva.
Není to nedostatek představivosti ani úpadek tvůrčích schopností, který se utíká k napodobování. Právě naopak, je to lidská tvořivost, která se inspiruje nejlepšími díly minulosti a odívá je do „šatů“ současnosti, aniž by toužila po originalitě za každou cenu, dokonce i za cenu ošklivosti či kakofonie.
I v politice lze sledovat stejný proces: už mnohokrát existovala období, kdy vládli králové, střídala je tyranie, následovala demokracie či oligarchie a pak se formy vlády znovu opakovaly, aby uspokojily touhu lidu či vladařů najít ten nejlepší způsob přežití jisté země. Příčinu můžeme hledat i v touze po ideálním státě a v touze po návratu morálních hodnot, neboť ta se objevuje s cílem navrátit rovnováhu do života společnosti v úpadku.
Ve svých dílech o tom mluví Platón, mluví o tom Thomas More či Campanella, Sv. Augustin nebo Marx. Každý z nich chce představit lidem svou vizi ideálního státu, dokonalé společnosti a na nás je, abychom si zvolili to, co se nám v daném okamžiku zdá nejvhodnější.
Výjimkou nejsou ani náboženství. Stejná myšlenka ideálu či Boha se objevuje mnohokrát, zahalená do pestrých „šatů“, které vždy odpovídají podnebí, prostředí a mentalitě jednotlivých národů. Velcí náboženští učitelé dokázali přitáhnout archetyp do takové formy, jež nejlépe vyhovovala národu, který vedli. Učení o svatých, avatárech a andělích, modlitby a obřady, svátky a slavnosti byly upraveny způsobem, který byl pochopitelný a přirozený pro každý jednotlivý národ.

PŘÍRODA A ČLOVĚK
Na naší severní polokouli každý rok na podzim příroda zdánlivě umírá. Stromy vypadají, jako by už nikdy neměly poskytnout žádné plody, země bez obilí je suchá, zahrady bez květů jsou šedé. A pak přijde jaro, stromy rozkvetou, zasadí se semínka do studených brázd vyoraných v půdě a po nějaké době přijde čas sklizně, která znovu utvrdí člověka v tom, že věci nemusí být vždy takové, jak vypadají.
Zdání klame. „Malý Princ“ proto říká, že je nutné umět se dívat srdcem, protože to podstatné fyzickýma očima nelze spatřit. Vím, že nejsme dostatečně „čistí“, abychom se nedali ovlivnit formou, ale přesto věřím, že jsme schopni pocítit i to, co se nachází za tělesnou schránkou.
Jak je možné, že naši předkové (bez ohledu na národnost, rasu, náboženské či politické přesvědčení a společenské postavení) mluvili o nesmrtelnosti duše a její schopnosti nabývat stále dalších, nových forem na její cestě za zdokonalením, zatímco v současné době je tato teorie považována spíše za naivní, zpátečnickou či výstřední? Je možné, že lidé, kteří uměli stavět pyramidy s přesností na milimetr, provádět trepanaci lebky či budovat kanalizace a vodovody, což všechno během středověku upadlo v zapomnění, byli přesto tak naivní, že věřili výmyslům?
Asi ne. Jenom nevěřili oné verzi tohoto učení, která říká, že by se člověk mohl v průběhu převtělování stát zvířetem či rostlinou a naopak. Stejně jako člověk plodí a rodí člověka (nikoli slona, motýla nebo ibišek), tak i lidská duše potřebuje lidskou formu, aby se mohla projevit. Zákon přírody jasně říká, že plodem hrušně je hruška, že z pšeničného zrna vyroste pšenice a že lvice porodí lvíče. Proč by to nemělo platit i o lidské duši, která se narodí jako člověk?!

FUGA NAŠÍ DUŠE

„Nuže, co je to, co vzniká z živého? Mrtvé.

A co z mrtvého? Je nutno uznati, že živé.“

Platón, Faidón

Nejznámější řecký filosof probírá otázku reinkarnace též v „Mýtu o Érovi“, který je součástí X. knihy „Ústavy“. Proč by si tak chytrý a inteligentní Platón, v jiných ohledech uznávaný tolika současnými autoritami, vymýšlel pohádku o nesmrtelnosti duše, kdyby nevěděl, že je to stejná pravda, jako všechno ostatní, o čem píše?
Všichni známí i neznámí filosofové minulosti upozorňují na to, že jeden z největších hříchů je popírat nesmrtelnost duše, protože tím se zároveň popírá přírodní zákon, který řídí celé Universum, v němž se nic neztrácí, nýbrž se pouze podrobuje transformaci či transmutaci. Člověk není jeho bezvýznamnou součástí, ale ani jeho pánem. Je právoplatným „členem“ tohoto gigantického celku, v němž má všechno právo žít a povinnost nechat žít i ostatní žijící bytosti či prvky.
Kdybychom skutečně neměli duši, všechny oči by vypadaly stejně. Nedokázali bychom v pohledu žádného člověka svým vlastním pohledem zažehnout jiskru, poznat lásku, vycítit smutek... Neříká se nadarmo, že oči jsou zrcadlem duše.
Dívejme se lidem do očí: nejenže tím ukážeme, že nic neskrýváme, ale také poznáme, co je v očích druhého. Poznáme, že v těle sídlí duše, která „je neviditelná, ale ona, jen ona vidí“, jak říká Talmud.

ZÁVĚR
Dnes existuje obrovský prales názorů a každý z nich se nás snaží přesvědčit, že pouze on je ten pravý. Jsou mezi nimi skutečně pravdivé, jsou mezi nimi nepravdivé a určitě i takové, které jsou něco „mezi“. Názory se však mění, a to čím dál rychleji. Je třeba začít hledat pravdy, které byly, jsou a budou navzdory tomu, že je nechceme či nedokážeme vidět. Když tyto pravdy nalezneme, musíme o nich nejen přemýšlet, ale začít je uplatňovat v praxi, protože jinak se ztratí. Budou „mrtvým slovem na papíře“, jež zase na nějakou dobu upadne v zapomnění, dokud se neobjeví lidé, kteří mu budou rozumět.
Aby pravda byla viditelná a slyšitelná, musíme ji žít v každodenním životě. Někdo může namítnout, že to není snadné. A má pravdu..., ale upřímně se zamysleme nad tím, zda jsme někdy toužili po něčem, co bylo snadné?! Ne, protože to, co bylo snadné, jsme automaticky měli a nebylo zapotřebí si to přát či o to usilovat.
Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by se měl chtít stále zlepšovat, protože mu není lhostejný stav, v němž se jeho duše nachází. Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by měl dělat pokroky, které nemusí být zaznamenány v dějinách velkými titulky...; stačí že ten, kdo se o ně snažil, ví, že se mu je podařilo uskutečnit.
Ať už si o reinkarnaci nebo přírodním zákonu, který řídí Universum i nás jako jeho součást, myslíme cokoli, tento zákon bude existovat a působit, protože člověk naštěstí nemá možnost ho zastavit a nemůže rozhodovat o jeho zrušení či platnosti.
Kdybychom se navrátili k přírodě srdcem a rukama, lépe bychom pochopili i zákon, který pro nás platí stejně jako pro všechno živé na naší planetě a stejně jako pro naši Sluneční soustavu.
Budeme doufat, že lidstvo přestane bojovat s Matkou Zemí, ubližovat jí a zraňovat ji ve snaze vytěžit pro sebe co nejvíce a začne ji chápat jako kolébku, v níž se narodilo, a dům, ve kterém žije. Tato Země je jediná, kterou máme, a měli bychom se snažit, abychom ji neztratili. Žít v souladu s ní znamená žít v souladu s Přírodním Zákonem, kterým se řídí i ona.

Read more...