IN MEMORIAM: Slavko Kroča, 12. 06. 1957 - 28. 06. 2011

Často slyšíme větu, že není nic nad Pravdu. Pro nás by možná měla větší smysl věta, že nic není nad Čestnost. Pro ty moudré není nic nad Pravdu. Pro nás, kteří ještě hledáme, kteří je potřebujeme, to jsou ctnosti.
Povinností všech je, aby se věci, které se začaly, dokončili. Může se jednat o maličkost, může to být velké dílo: nestačí však udělat nohy od stolu, je třeba dokončit stůl.
Povinnost je způsob hledání vnitřního centra, ze kterého vychází síla. Čím více se člověk blíží k bráně tohoto vnitřního centra, tím více chápe podstatu povinnosti. Čím je více vzdálen, tím ji chápe méně.
Existují šaty, kterým můžeme říkat entuziasmus a které, přestože jsme je měli na začátku rádi, odložíme, zapomeneme na ně a dáme je do skříně úplně dozadu. A občas si na ně vzpomeneme a řekneme si: „Ne, ty se dnes nehodí. Není na ně období.“ Nikdy na tyto šaty nedávejte igelit. Jakmile to uděláte, už si je nikdy nevezmete.
Musíš vědět nebo přijít na to, že život je ten, který udává rytmus, a následovat ho znamená dosáhnout konce stezky, kterou kráčíš. Konec stezky znamená objevit příčinu. A proto si každý den říkej: JÁ MOHU, JÁ CHCI, JÁ VÍM.

Aby jedna rostlinka mohla vyrůst, potřebuje sémě. Semínko, ze kterého vyroste. Pak je třeba hodně péče o toto semínko, dostatek, vody, zdravé prostředí, hodně slunce, energie… a pak vyroste třeba v krásnou růži.
Především si pamatujte, že každý i malinký krok znamená něčeho dosáhnout, někam se dostat.
Kroky bez jistoty vedou k zániku. Pomalé kroky s jistotou vedou k úspěchu a velkým výšinám.
Chce to smělost, odvahu, nikdy se nevzdávat.
Povinnost je způsob hledání vnitřního centra, ze kterého vychází síla. Čím více se člověk blíží k bráně tohoto vnitřního Centra, tím více chápe podstatu povinnosti.Čím více je vzdálen, tím ji chápe méně.
Neboť svědomí je v nás tím, co nás dokáže pohnout, na základě čeho můžeme pochopit, zda je něco správné nebo nesprávné.
Jiný druh povinnosti, kterého se máme držet, je povinnost, kterou bych pojmenoval Povinnost Svatá. Povinnost, která není spojena se strachem, je však spojena s působením, konáním, které provádíme a které děláme s láskou.
Ať se vám práce na sobě samém daří!

Read more...

JAKÝ UČITEL, TAKOVÝ ŽÁK

Slovo výchova odvozené z latinského educatio a z řeckého educare znamená v původním smyslu „vyvádět někoho odněkud“. Podle Platonovy představy jsou lidé zajatci v jeskyni, v níž vidí svět pouze jako stíny odrážející se ze skutečného světa Idejí, aniž by si to však uvědomovali. Nikdo netuší, že je nesvobodný. Pouze ti, kteří dokáží přetrhnout svá pouta a alespoň na chvíli opustit jeskyni, pochopí alespoň nepatrnou část světa Idejí neboli opravdového Bytí či Dobra. Hlavním smyslem výchovy je snaha vyvést někoho z jeskyně nevědomosti do světla vědění a poznání, k dobru a lepšímu pochopení Pravdy.
Výchova je velmi složitý a dlouhodobý proces, jehož hlavním činitelem je pedagog-učitel. Práce učitele je velmi zodpovědnou činností, která formuje novou generaci lidí. Kvalita vzdělávání či její opak se pak nutně musí projevit v osobním životě těch, kteří ukončili určitou úroveň vzdělávání a zapojili se do života společnosti a se zřetelem ke společnosti samé.
Aby pedagog mohl toto své náročné povolání vykonávat s pozitivními výsledky, musí se důsledně připravit. Především sám sebe vzdělávat, protože učitel nemůže předat něco, co sám neovládá a nezná. Ať už jde o poznatky, zkušenosti, morální zásady nebo pevný charakter. Osobnost učitele by měla být tvořena souhrnem ctností, jež ho budou zdobit a zároveň mu budou oporou při vykonávání tohoto tak důležitého a nezbytného povolání.

TRPĚLIVOST
Práce učitele se v mnohém podobá mravenčí práci, protože jedním z jeho úkolů je znovu a znovu trpělivě vysvětlovat látku, kterou se snaží vštípit žákům. Nesmí ho zastavit nezájem ani kritika či odmlouvání nebo diskutování ze strany studentů. Nezájem je často jen povrchní hra, protože i ve skupině studentů platí pravidla davu a málokdo je v období dospívání silnou a dotvořenou osobností projevující se tak, že mu nic nebrání, aby vybočoval z řady. Tento přístup se u mnoha středoškolských studentů projevuje i ve vztahu k učení. Pokud s minimálním úsilím dosahují průměrných výsledků, ztrácejí motivaci i důvod více se snažit, pokud není jejich snaha podpořena ze strany rodičů nebo pokud sami nejsou dostatečně uvědomělí a cílevědomí.
Ani kritikou by se pedagog neměl nechat odradit. Tito lidé prožívající své mládí ve 21. století jsou kritičtí a vybíraví, protože žijí v době, která je tak proměnlivá a různorodá a nabízí tolik možností a prostředků k rozptýlení pozornosti. To však neznamená, že by odmítali nebo zavrhovali autoritu, oni jsou pouze velmi nedůvěřiví a nepřizpůsobují se bez výhrad, což je i reakce na dobu a atmosféru v níž žili jejich rodiče. Jsou zvyklí se obhajovat a nebojí se dostat se do sporu s učitelem. Pokud však učitel nechápe tyto projevy nespokojenosti jako projev kritiky přímo vůči své osobě, dokáže se s nimi bez větších obtíží vyrovnat.

ŘÁD A DISCIPLÍNA
Řád a disciplína jsou dvě úzce související ctnosti, které musí učitel dokázat vybudovat u svých studentů, což předpokládá, že i on je uplatňuje ve svém životě. Pokud to tak není, je jeho snaha naučit své žáky něčemu, co on sám dobře neovládá, téměř marná. Dospívající mladí lidé se nacházejí v těžkém období poznamenaném hledáním životních hodnot a vymezováním se vůči prostředí, v němž žije. Pokud hodnoty, o které by se mohli opřít nenacházejí ve svém nejbližším okolí ani ve společnosti, do které se mají brzy zařadit, je právě učitel jejich dobrodincem, který jim může ukázat cestu ve spleti života.
Základem jsou jasně stanovená pravidla v hodnocení jejich práce a jasné vymezení jejich práv a také povinností. Je zřejmé, že pro člověka není náročné vymezit svá práva, ale mnohem těžší je stanovit si povinnosti a držet se jich. Student by si měl ze školy odnést i základní životní postoj, že práva každého člověka končí právě tam, kde začínají práva ostatních, což je základní kámen fungujících mezilidských vztahů a tolerance.
Pokud učitel stanovená pravidla spravedlivě a vytrvale dodržuje, nesetkává se překvapivě u studentů s velkým odporem, protože oni se bez problémů přizpůsobí, když vidí jistotu a rozhodnost na straně učitele. Člověk, jež jim poskytne příklad řádu a disciplíny, je pro ně velkým pomocníkem, protože se mají od koho učit. Z učitelské praxe jasně vyplývá, že žáci jsou mnohem spokojenější během suplované hodiny naplněné různorodou a smysluplnou aktivitou, než když jim pedagog umožní věnovat se čemukoli nebo mít volnou zábavu, což končí úplným rozložením kázně a morálky ve třídě. Učitel si především musí uvědomit, že jeho „svěřenci“ nemají žádné nebo jen malé zkušenosti s časem a jeho dobrým využíváním. Oni jsou ve věku, kdy mají „život před sebou“, nikam nespěchají, nic jim nechybí,…a proto si neumí vážit času a nedokáží s ním dobře pracovat.

UŠLECHTILOST
Učitel snažící se ve 21. století konat dobře práci, kterou si vybral jako své povolání neboli se cítí být povolán, má jedinečnou možnost rozvíjet ušlechtilost v nejčistší a nejvznešenější podobě, pokud pochopí, že vzdělávání mladých lidí není zaměstnání jako jakékoli jiné, ale že se jedná o skutečné poslání. Nemůže svou práci vykonávat a očekávat okamžité výsledky v podobě chvály a spokojenosti ze strany studentů. Pedagog si musí zvyknout na to, že plody své práce nebude sklízet ihned ani za několik měsíců a dokonce ani za jeden rok, což je těžké, protože žijeme v netrpělivé době, která chce vidět úspěchy co nejdříve. Útěchou mu může být to, že se učí jednat v souladu s filosofickými texty Východu, které lidem radí, aby nic nečinili pro ovoce svých činů, ale aby jim motivací byla dobře a kvalitně odvedená práce. Při vzdělávání by na prvním místě nemělo jít o pochvalu či vděk, ale zároveň by jediným motorem neměl zůstat plat, který je u mnoha učitelů tak nízký, že je nutí hledat si další práci a díky ní zanedbávat své povinnosti v podobě sebevzdělávání nebo ztrácí volný čas, který by mohl věnovat svým studentům. Je poučné, že Sparťané se v kritickém věku dospívání věnovali svým dětem nejvíce, aby je dostatečně zaměstnali a našli jim vhodnou a smysluplnou činnost, díky které se i vzdělávali a rozvíjeli po všech stránkách. V dnešní době není možné zavést různé techniky a praktiky používané v dřívějších dobách,ale bezpochyby může každý pedagog, kterému na jeho studentech záleží, dbát na dobrou a kvalitní přípravu a díky tomu neupadnout do pohodlné každodenní rutiny.

ENTUZIASMUS
Nadšení je odpovědí na otázku, jak při učitelském povolání nedospět do obávaného stádia nazývaného „syndrom vyhoření“, který logicky vzniká, pokud rozdává ze svých schopností, ale nevidí v tom hluboký smysl, pokud vyčerpává sám sebe, ale sám nemá z čeho brát. Je nezbytné nikdy neskončit se sebevzděláváním. Moudrost starověkých Egypťanů říká, že nelze dosáhnout hranic vědění. Pedagog se může neustále rozvíjet v hledání nových metod a přístupů k vyučované látce i ke studentům. Je to jediná cesta, jak neupadnout do pohodlné a zároveň nebezpečné rutiny vyvolané stále se opakujícími povinnostmi a z nich pramenící pocit, že s myšlenkou, že již není nic, co by bylo možné se naučit. Je třeba naučit se zajímat o obor výuky, o kulturu i světové dění, aby bylo vzdělání vždy spojené s praxí, s každodenním životem a díky tomu bylo i užitečné. Učitel musí ovládat schopnost renovace, jež spočívá v umění naučit se intenzivně pracovat i účinně odpočívat.
Do oblasti entuziasmu lze zařadit i smysl pro humor, jež je znám jako koření života a může se stát neocenitelnou pomůckou v rukou pedagoga. Schopnost rychle a obratně reagovat na více či méně vhodné poznámky, připomínky či prohřešky ze strany studentů s lehkostí zmůže mnohem více než urážky, zloba nebo zbytečný křik. Dobrá nálada je základem pro tvůrčí atmosféru ve třídě. Dobrá nálada je jako podaná ruka ke spolupráci. Naopak špatná nálada učitele přenáší stejný pocit i na žáky a situaci ještě zhoršuje. Učitel nemá právo přenášet na své žáky své vlastní starosti a pokušení, která musí každodenně řešit a oni na nich nemají žádný podíl. Dobrá nálada však neznamená přizpůsobit své zvyklosti, mluvu a způsob jednání studentům. Žádný pedagog jim nepomůže, pokud sníží své nároky a budeme mít snahu stát se jim rovným. Musí existovat vzájemná úcta, které je základem pro rozumné a lidské jednání.

ODPOVĚDNOST
Učitel by měl v první řadě přijmout své zaměstnání s dostatečnou dávkou odpovědnosti, protože v současné době se v oblasti výchovy spoléhá především na školu, i když tento postoj společnosti není správný. Všeobecně vžitý názor, že za výchovu dítěte zodpovídá rodina je sice pravdivý, ale většinou neodpovídá realitě. V rodině se rozmohl liberální přístup ve výchově dětí, který se projevuje tím, že dítě není vedeno k plnění jakýchkoli povinností, rodiče mu kdykoli vycházejí vstříc buď aby nezlobilo nebo protože na něj nemají dostatek času. Ve svém důsledku se liberální výchova rovná výchově nulové. V tomto ohledu se spoléhá na školu a učitele, od nichž se očekává zázrak v podobě vybavení dětí základními hodnotami a oporami pro jeho budoucí život po vědomostní, praktické i etické stránce. Tento náročný úkol by bylo mnohem snazší splnit, kdyby rodina školu v její práci podpořila, což se ale také příliš často neděje a studenti často hledají oporu u rodičů, když mají pocit, že se k nim učitel choval nespravedlivě. Rodičům pak často stačí jednostranný pohled jejich dítěte, aby učitele odsoudili.
I přes všechny uvedené překážky má učitel jedinečnou možnost položit u svých žáků dobré základy pro jejich budoucí život a přispět tak k budoucímu chování a jednání svých žáků, na které samozřejmě působí i mnoho dalších vnějších vlivů. Není to snadný úkol a nelze očekávat stoprocentní výsledek.
Jednou ze základních metod je metoda příkladu, kdy se lidé navzájem učí jeden od druhého tím, že se pozorují a napodobují. A mladí lidé si stavějí svůj svět na základě vzorů, které vidí ve svém nejbližším okolí. Je nezbytné, aby měli z čeho vybírat. V rámci společnosti mohou sdílet všeobecně uznávané vzory a vzorce chování přenášené prostřednictvím státníků, vědců, umělců či význačných postav z historie. Pokud se mladí lidé v dnešní době snaží podobné vzory pro své jednání upřímně nalézt, mají těžký úkol. Většina umělců, státníků, vědců či jiných význačných příslušníků společnosti nežije podle pravidel morálního jednání a mnohdy si ani nepřipouští odpovědnost, kterou jako veřejní činitelé mají. Vytváří žebříček hodnot, které nejsou stálé a každý, kdo se jimi chce řídit, dříve nebo později odhalí jejich pomíjivost.
V tomto prostředí nestability a zmatku pak mladým nezbývá nic jiného, než hledat příklady pro jednání ve svém nejbližším okolí, kde se nachází i učitel. Když on zvládne být svým žákům dobrým příkladem v chování, mluvě či jednání, stojí u zrodu jejich dobrého a poctivého vystupování. Když si naopak zvolí druhou, v mnohém jednodušší metodu přizpůsobení se, jeho žáci přijmou tuto formu jako normální a budou se jí řídit, protože škola není místem, kde se žáci mají hýčkat, rozmazlovat a má se jim ve všem vyhovět. Není to ani místo, kde by si měli pouze hrát. Škola je prostor vyhrazený k tomu, aby se děti naučily pracovat na to, aby rostlo jejich poznání.

SPRAVEDLNOST
Velký řecký filosof Platón popisuje spravedlnost jako schopnost dát každému přesně to, co v dané chvíli potřebuje, schopnost nalézt správnou míru ve všem. Pro správnou výchovu studentů je spravedlnost nezbytnou ctností. Pedagog musí dokázat být objektivní ve svém hodnocení, aby na tomto základě dokázal spravedlivě ohodnotit připravenost, práci a snahu studentů. Nelze počítat s tím, že všichni lidé jsou zázračně nadaní na matematiku nebo že mají výjimečné jazykové schopnosti. Každý člověk je jiný a má i jiné předpoklady, jiné dovednosti, jiný přístup k práci. A úkolem učitele je odhalit a především podpořit právě tyto stránky jednotlivě u každého žáka, protože pak s nimi dokáže i správně pracovat, dokáže je dobře vést a dosáhnout i svého cíle, což je vzdělání.
Objektivnost je zlatým středem v hodnocení a neznamená ani tvrdost a neústupnost ani přílišnou mírnost a slabost ze strany učitele. Přehnané nároky a přísnost studenty demotivují, protože dospívají k přesvědčení, že i když mají snahu, nevede to k žádnému cíli. Mírný učitel je sám proti sobě, protože studenty nenutí k žádnému úsilí.
Na závěr už zbývá jen poslední otázka, která jistě napadne každého učitele, který se bude upřímně snažit rozvíjet uvedené ctnosti. Jak je to možné všechno zvládnout? Je vůbec v silách obyčejného pedagoga ovládnout tolik ctností? Odpověď zní: „ano“. Je to možné, pokud učitel bude ke svému povolání přistupovat s láskou a bude mít své žáky rád a zároveň bude milovat látku, kterou učí, aby ho nikdy nepřestalo bavit se v zdokonalovat. Pokud splní tyto podmínky, stane se skutečným filosofem neboli milovníkem pravdy a moudrosti. Když dokáže ke svému povolání zaujmout správný filosofický postoj, bude se rozvíjet nejen profesně, ale i lidsky a jeho práce mu nebude zátěží, ale skutečným potěšením.

Mgr. Petra Goliášová

Read more...

UMĚNÍ A FILOSOFIE

„Umění je Moudrost, která se proměňuje ve viditelnou Krásu.“ J.A.Livraga
Co je umění, co je to krása? Je to čistě estetický fenomén, nebo je to snaha poznat svět a pravdu jinou cestou než věda? Jako „hledání moudrosti“ se v klasickém smyslu definovala filosofie, „Láska k moudrosti“. Je umění na tomto hledání nezávislé? Nebo zde existuje spojitost? Či snad přímo musí existovat, aby bylo umění uměním?
Kterého člověka někdy nenapadla otázka, zda je umění, krása a jejich vnímání subjektivní, nebo má objektivní, pro všechny platný základ, který je nutné poznat, abychom mohli krásu a pravé umění rozpoznat? Dají se umělecká díla hodnotit čistě dle vlastní libosti nebo existuje jiné kritérium, platné pro všechny?
Dnešní pojetí slova umění je zabarveno něčím zvláštním, neobvyklým, umělecké dílo je cosi vymykajícího se obvyklým normám, často i normám vkusu. To je však spíše netradiční pohled na umění. Podívejme se, jak vypadal ten tradiční.

ŘECKÉ POJETÍ
Staří Řekové používali pro náš výraz „umění“ více slov. Slovo „poiesis“ - výroba, produkce se stalo základem poetiky, nebo slovo „tekhné“- umění či technika, což se tehdy od sebe neoddělovalo. Není to degradace umění, ale spíše ukázka toho, že „umět udělat“ se musí cokoliv, má-li to být krásné a dobré. Proto dnes v muzeích celého světa schraňujeme pod neprůstřelnými skly a v klimatizovaných místnostech nejen několik ojedinělých uměleckých výtvorů, které nemají srovnání, ale hlavně velké množství „obyčejných“ věcí každodenní spotřeby, vázami počínaje, přes hřebeny, hudební nástroje, oděvy a zbraněmi konče. Nikoli proto, že byly ve své době originální, ale proto, že jsou stále krásné. Řekové chtěli krásu zachytit do všech věcí, ne jen do chrámů a soch bohů, ale také do amfor, peplosů, mincí či kithar. Ten, kdo je vyráběl nebyl „umělcem“ ale řemeslníkem, což bylo vlastně totéž. Nepožíval žádného zvláštního postavení, nedával svým oděvem či excentrickým chováním najevo, že je „umělcem“. Očekávalo se, že bude dobře a krásně dělat svou práci. Proto se pod pojmem umění v Řecku neskrývalo zdaleka jenom umění malířské či psaní básní, ale také umění rybolovu, umění rozeznávat boží znamení v přírodě nebo umění vládnout lidem.

CHAOS – THEOS - KOSMOS
Přesto si Řekové samozřejmě cenili uměleckých děl svých umělců. Mělo to pro ně přímo náboženskou důležitost. Neboť umělec při vytváření krásných děl napodoboval dílo boha-demiurga, stvořitele kosmu. A slovo kosmos neznamenalo jen vesmír a řád, ale označovalo také okrasu nebo šperk a my je dnes máme obsaženo např. ve slově kosmetika. Ano kosmos je krásné, uspořádané dílo, které vzniklo z původního beztvarého chaosu. Nevzniklo však samo, ale působením theosu – božské mysli, nebo mysli (a rukou) umělce, který ten samý proces opakuje na zemi. Společnost potřebuje skutečné umělce, kteří pomohu vytvořit z obyčejného životního prostoru kosmos, krásné místo pro život.

CO JE UMĚNÍ?
Zvídavé mysli Řeků nemohla zůstat lhostejná otázka, zda je umění něčím konvenčním, proměnlivým a daným zvykem, nebo je to něco objektivního, co nemůže správně aplikovat nikdo, kdo není znalcem daného oboru.
Proto je nutné nejprve vymezit, co to vůbec umění je. Vyjděme z tradice největšího antického filosofa Platóna, který podává jasnou představu. Jakékoliv umění a lidská činnost jsou správnými tehdy, jestliže přináší člověku dobro. Idea dobra je nejvyšší dokonalostí, ta je však člověku těžko pochopitelná. Proto Platón ukazuje na druhý atribut dokonalosti a tím je krása, „krásno samo o sobě“, nebo-li idea krásy.
To platí v prvé řadě pro člověka samotného. Ideálem výchovy člověka byla tzv. kalokagathia, neboli člověk krásný a dobrý (kalos kai agathos). Jedno bez druhého nemůže existovat. Kdo je dobrým člověkem a má všechny lidské ctnosti jako je statečnost, uměřenost, čestnost, moudrost, toho chování, slova i myšlenky vyjadřují zároveň krásu, shodují se se svým nebeským vzorem. A ke kráse člověku nestačí krásné tělo, neboť jak říká Sókratés, viděl už mnoho krásných duší, které dokázaly učinit krásným i těla lidí, kteří je vlastnili, ale nikdy neviděl, že by krásné tělo učinilo krásným také lidskou duši a její projevy.
Proto opravdové umění, a připomeňme si, že je to umění udělat dobře cokoli, je jím tehdy, když zprostředkuje krásu. Umění musí mít vzkaz, poselství, které se ukrývá v díle, ale není na něj možné ukázat prstem. Přesto jej cítíme, vnímáme a nepotřebujeme k tomu speciální vzdělání ani složitou terminologii. Ani učená slova toto „krásno samo o sobě“ neumí vysvětlit.

KRÁSA MÚZICKÉHO UMĚNÍ
Jak vnímáme krásu? Je to opět něco objektivního, nebo má každý z nás svou vlastní krásu, dle toho, co se mu líbí a nelíbí?
O libosti a nelibosti jako kritériu poznání světa nám Platón říká:
„Pravím tedy, že u dětí je prvním dětským pocitem libost a nelibost a to že je oblast, v které nejprve se duši dostává dobrosti a špatnosti, kdežto rozum a pravdivá mínění – štěstí, komu se toho dostane v stáru….jestliže pak libost a přátelství i nelibost a nenávist správně vzniká v duších těch, kteří to ještě nedovedou chápat rozumem, avšak později, když nabudou rozumu, jestliže ty city uznají ve shodě s rozumem, že jsou správně vypěstovány příslušnými zvyky, tu je tato shoda ve své ve své úplnosti dobrost;“ (Platón: Zákony)
Libost a nelibost jsou prvním způsobem jak poznáváme svět a přisuzujeme mu své ryze osobní dojmy. Poté začneme více používat rozumu, ale jen málo z lidí nechá svou mysl řídit pomíjivé a proměnlivé pocity a z nich vznikající emoce, většinou je lidský rozum jejich zajatcem a tím ztrácí tu malou kapku objektivnosti, která je k poznání zapotřebí.
„Ath.: Tedy kdykoliv někdo tvrdí, že se múzické umění posuzuje podle libosti, nikterak nelze přijímat tuto řeč a nikterak nelze vyhledávat toto umění jako vážné, jestliže se snad někde vyskytuje, nýbrž ono, které má podobnost se vzorem krásna.
Klein.:Úplná pravda.
Ath.: Tak tedy i tito, kteří vyhledávají nejkrásnější zpěv a nejkrásnější múzické umění, mají hledat, jak se podobá, ne to, které je líbivé, nýbrž které je správné; vždyť správnost napodobování byla podle všeho soudu v tom, jestliže je napodobená věc představována ve své pravé velikosti i jakosti.“ (Platón: Zákony)
To samozřejmě neznamená, že ono „líbí se mi“ zcela ztrácí hodnotu. Věci líbivé, nemusí být nutně krásné ani správné, a to nejen v umění. Ovšem to, co je krásné a dobré je nutně i líbivé, ale jen pro ty, u nichž libost a nelibost nejsou nejvyššími rozlišovacími kritérii, ale používají Nous (Rozum, Duch). Jednoduše pro ty, kterým se líbí to, co je správné a dobré.
Ath. „Tedy při každém uměleckém výtvoru, jak se podobá, musí ten, kdo hodlá v něm nechybit, znát, co to jest; neboť kdyby nepoznával jeho smysl, co ten výtvor asi chce a čeho asi je vskutku obrazem, sotva rozpozná správnost nebo chybnost jeho záměru.“ (Platón: Zákony)
Vidíme, že krása není věcí vkusu či libosti. Je objektivní hodnotou a umělecká díla se na ní ve větší či menší míře podílí. A umělci nestačí cítit, potřebuje také vědět, znát podstatu toho, co zobrazuje. Není nadarmo připomenout příklady velkých umělců minulosti, kteří, jako Leonardo nebo Michelangello nebyli uzavřeni pod pokličkou samotné umělecké tvorby, ale byli zároveň inženýry, filosofy, mystiky, staviteli či básníky. Vědění a cítění, rozum a intuice nejsou protiklady, ale spíše dvěma rukama skutečného umělce.

STEJNÉ STEJNÝM
Kdo je schopen „krásno samotné“ odhalit? Z jedné strany je zřejmé, že krása a schopnost vnímat umění nejsou intelektuální vědou. Není zapotřebí složitých úvah a studia vědeckých pojmů abychom odhalili krásu Feidiových soch. Je to spíše otázka intuice a čistoty vnímání. Ale přesto je jasné, že ne všichni to vnímají stejnou měrou a způsobem. Jednoduché filosofické pravidlo říká, že „stejné se poznává stejným“, a tudíž je třeba získat trochu krásy sám pro sebe, ve své duši, která jediná je schopna čistou krásu vnímat. Čistou je ta duše, která je osvobozena od hrubých emocí, negativních citů, permanentních strachů a pochybností, vulgárních představ a naopak je plná vznešených citů. Taková musí být v prvé řadě duše samotného umělce, neboť jinak by nemohl krásu vůbec vnímat, natož zobrazit. Neznamená to, že umělec je člověkem bez poskvrny. Přesto „umělec může být umělcem navzdory svým nedostatkům, nikoli díky nim.“ (Jorge A. Livraga)
Jednoduše řečeno, umělec musí být filosofem. Abychom nebrali za svědky jen Řeky, připojme malou ukázku z aztéckého písemnictví:
„Umělec je vzdělaný, je dovedný. Rozvážný, vynalézavý, chytrý a mlčenlivý musí být dobrý umělec. Skutečný umělec pracuje s radostí v srdci, trpělivě a beze spěchu, k dílu přistupuje pečlivě, provádí je obratně, staví je, vynalézá tvar. Pořádá látku, spojuje vše v celek, vytváří souzvuk. Špatný umělec je nedbalec a pokrytec, vysmívá se lidem, podvádí je. Je to zloděj. … Pravý a skutečný sochař je poctivý, roz¬vážný, spolehlivý, uměřený, schopný. Má obratné ruce, dovedné jsou jeho prsty. Pracuje po toltécku ….“ (B. Sahagún: Historie générale des choses…)
Jak máme postupovat abychom se dokázali odpoutat od hmotné stránky umění a uzřeli krásu samu o sobě? Platón nám k tomu dává opět návod, když popisuje člověka takto stoupajícího:
„Když si to uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládati ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval…Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zas krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy…nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filosofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím...“ (Platón: Symposion)
Toto je čistě filosofický vzestup duše, vertikální vzestup lidského vědomí, které se odpoutá od lpění na fyzických věcech, ať jsou sebekrásnější, a hledá to, co je učinilo krásným! Hledá-li se správně, dojde se přes svět psychický (krása poznatků, zákonů, ctností) až do světa duchovního, kde již krásno samo není omezeno žádnou formou, fyzickou ani psychickou. V čem se toto poznání liší od duchovně zaměřené, neboli esoterní filosofie?

EGYPT
Umění v Egyptě se opírá o pojem ach, což znamená „zářící“ a „užitečný“, k čemuž má Platónovo „krásný a dobrý“ velmi blízko. Egyptské umění je řečí symbolů, které mají zachytit duchovní svět pro pozemšťany. Nezáleželo na realističnosti postav a výjevů, nešlo o to zobrazit člověka takového jaký je fyzicky, ale takového jaký by měl být po duchovní stránce, zachytit archetyp. Člověk stojící před sochou faraóna nepotřebuje vidět fyzickou velikost či tělesné vady tohoto člověka, ale vidí to, co musí ztělesňovat faraón, aby mohl být králem lidí: vznešenost, lásku i přísnost, oduchovnělost a moc.
Skrze jejich reliéfy lze nahlédnout do nitra předmětů, do duše člověka. Lidské postavy jsou zachyceny z profilu, avšak jejich oči, zrcadla duše, zepředu. „Postavy na obrazech často mírně zvedají zrak k záři, z níž vzešly a do níž se jednou opět vrátí.“ (Ch. Jacq: Toulky egyptem faraónů)
Zachytil je umělec, člověk, který nebyl jen řemeslníkem, ale také filosofem, hledačem pravdy skrze kreaci. Byl zasvěcen do mystérií Zlatého domu (Svatostánku v němž přebývá Bůh), do chrámových rituálů a především do řeči, kterou se bohové projevují v tomto světě aby jej řídili a promlouvali k člověku. A on, umělec, byl malým tvůrcem a napodoboval to, co bohové uskutečnili při stvoření světa a čím každodenně udržují běh světa.
Umění v Egyptě bylo magií, svatou vědou o skryté tváři světa. Sochám se rituálně „otevíraly ústa a uši“ a vdechoval se jim život. Při pohledu na některé z nich se i dnes zdá, že jej neztratily.

ZÁVĚR
Umění je tedy mostem mezi světem senzibilním a inteligibilním, smyslovým a nadsmyslovým. Umělec musí zajistit sestup ideje krásy do toho, co je smysly vnímatelné. A my, kteří uměním „živíme“ své duše, se zase snažíme skrze pomíjivou, ale krásnou formu, vystoupat do onoho zázračného světa archetypů – pravzorů všeho stvořeného, kde mezi věčnými hodnotami trůní jedna z nejvyšších: Krása, nebo Krásno samo o sobě…..
„...to krásno Sókrate, ..., které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé... bude to něco, co je věčné samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, toho při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje…“ (Platón: Symposion)
Tedy Krása je nadčasovou a neměnnou hodnotou, která na sebe bere různé formy, podle charakteru tvůrce. Ať už je jím samotné Božstvo v přírodě nebo lidská ruka. A umění není jen schopnost ztvárnit krásu, i když to je jeho první charakteristikou, ale je zároveň, vedle vědy, náboženství či politiky, jednou z cest realizace člověka a poznání všech tajemství našeho zázračně a krásně uspořádaného světa.

Antonín Vinkler

Read more...

GIORDANO BRUNO

Když Bertolt Brecht o Giordanu Brunovi napsal, že „čteme-li jeho spisy a přitom zároveň sledujeme zprávy o jeho veřejných vystoupeních, nechybí nám v tomto obraze nic, co by bránilo označit ho za velkého muže“, Vystihnul tím zřejmě to jediné, na čem se shodují všichni, kdo se touto osobností renesančního světa zabývali. S nevelkou nadsázkou se dá říci, že kolik je autorů, tolik Brunů nám vyvstává před očima. Je považován za velkého vědce i mága, kacíře a filozofa, blázna, dobrodruha i náboženského reformátora… Jako by to nestačilo, je také vynikajícím básníkem, satirikem a učencem vpravdě renesančním.
Odkud se berou tyto tak rozporuplné názory? Samozřejmě z jeho děl, která jsou dodnes inspirativní, dokonce provokativní odvážně načrtnutými tezemi. Ale neméně důležitou stránkou je jeho život, Stejně bouřlivý a heroický, stejně plný rozporů, jakoby si ho napsal sám.

Život
Když se v roce 1548 v městečku Nola nedaleko Neapole Giovannimu Brunovi a jeho manželce Fraulisse Savolině narodil syn, pojmenovali ho Fillippo. V 11 nebo dvanácti letech byl svými rodiči poslán do Neapole, kde na universitě studoval logiku a dialektiku.
Jako sedmnáctiletý vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal řádové jméno Girodano, ale brzy se dostal do konfliktu s dogmatickými názory, které v té době prostupovaly církev. Zvláště silně na něj patrně zapůsobily klášterní mravy, které se v ničem nelišily od vnějšího světa. Má se za to, že již v této době vznikly první poznámky k satiře Svíčkař (Il Candelaio), ve které otevřeně kritizuje všechny nešvary klášterů této doby.
Během svého studia se mimo předepsaných autorů měl zájem také o antické prameny a soudobé učence jakými byli Kusánský nebo Kepler. To samo by vyvolávalo pozornost, ale Bruno se do konfliktu s církevními autoritami dostal především pro odmítání dogmat, jakým bylo uctívání obrazů nebo mariánský kult.
V roce 1572 byl vysvěcen na kněze a během následujících let se při studiu teologie seznamuje také s Platonem, Aristotelem a Vergiliem, ale zná také Ficina a Koperníka. Znovu upadá do podezření z kacířství. Po čtyři roky se mu daří toto podezření vyvracet, ale, v roce 1576 jsou všechna obvinění obnovena a Brunovi nezbývá nic jiného, než opustit dominikánský řád, Neapol i Itálii.
V severoitalských městech se necítil bezpečně a tak se snaží nalézt útulek před katolickou inkvizicí mezi protestanty. Ale kalvinistickým požárem zachvácená Ženeva je vůči jeho názorům stejně nesmiřitelná. Proto opouští Švýcarsko a vydává se do Francie. Na podzim 1579 přicestoval do Toulouse, kde šest měsíců soukromě přednášel astronomii, než se na universitě uvolnilo místo na katedře filozofie.
Sílící hugenotské války ho však ženou dál. Stěhuje se do Paříže, Také v Paříži si získal jméno svými přednáškami, byla mu dokonce udělena audience u francouzského krále Jindřicha III., kterému věnoval svůj menší spis De umbris idearum (O stínech idejí).
S doporučením francouzského krále se vydává do Anglie, ale naděje na stálé místo na univerzitě je marná. V Oxfordu svými neortodoxními názory vyvolá novou bouři, i když někteří angličtí historikové tvrdí, že příčinou bylo odhalení oxfordských učenců, že je pouze plagiátorem díla Thomase Diggesse.
Brunův názor je vyjádřen ve spisech, které vznikly na anglické půdě, byť v domě francouzského velvyslance. Jsou to tři spisy, které jsou označovány za tzv. metafyzické, neboť v nich rozebírá svou koncepci universa – La cena de la CeneriVečeře na Popeleční středu), De la Causa, Principio et Uno (O příčině principu a jednom) a De l´Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, universu a světech). Druhou trojici tvoří dialogy označované jako morální – O heroickém nadšení, Vyhnání vítězné bestie a Kabala pegasovského koně s dodatkem o kyllénském oslu, ve kterých volal po obnově hodnot a morálky ve společnosti.
V těchto dialozích vyjádřil svůj poměr k hostitelské zemi chválou královny Alžběty, zároveň však ostře kritizoval poměry na oxfordské univerzitě, zejména pedantství, okázalost a předsudky. ve spisech se naplno projevuje Brunovo odmítání ptolemaiovsko-aristotelského pojetí vesmíru, přestože používá termíny scholastiky, založené právě na Aristotelovi. Tyto dialogy jsou psány italsky, v rozporu s tehdejšími zvyklostmi.
V roce 1585 se vrací do Paříže, kde se znovu snaží proniknout na universitu. Zřejmě k tomu mělo posloužit jeho 120 tezí proti peripatetikům o přírodě a světu. Výsledek byl patrně jiný, než Bruno čekal. útok na dogmata university sice vyvolal senzaci, ale také nesmiřitelný odpor. Chtěl vědecké autority přinutit zaujmout postoj – a autority ho vyjádřily, když na chystané disputaci Bruna nepustily ke slovu a v podstatě ho z Paříže vyhnali.
Nezbývalo než se vrátit zpět do Německých zemí. Prochází Wittenbergem, Prahou, Helmstedtem, Frankfurtem a Curychem. Všude se pokouší přednášet, vydávat své spisy, vysvětlovat.
Pozornost v tomto období Brunova života zasluhují zejména tři spisy, ve kterých rozvíjí své myšlenky naznačené v trojici kosmologických dialogů - O trojím minimu a míře, O monádě čísle a tvaru a konečně O nezměrném a nespočetném.
Následovala osudová Chyba. Bruno při pobytu ve Frankfurtu obdržel pozvání od benátského šlechtice Monicega. Zastavil se v Padově, kde se snažil získat místo na katedře matematiky, leč neúspěšně. O rok později bylo místo přiznáno Galileimu Galileovi. Bruno tedy odchází do Benátek.
Není úplně jasné, co Monicega přivedlo k inkvizičnímu udání. Snad brunova neochota podělit se s ním o všechno své vědění, snad strach z inkvizice, která v Evropě doslova řádila. Ať už bylo skutečnou příčinou cokoli, Bruno je v roce 1592 vydán inkvizici a následuje devět let věznění, fyzického a psychického utrpení a výslechů.
Dokumenty z tohoto procesu nejsou dosud veřejně přístupné, uvádí se, že se ztratili při požáru ve vatikánské knihovně. s pomocí toho, co víme o Brunově filozofii a průběhu jiných procesů si však můžeme učinit představu i o tomto.
Hlavním obviněním bylo učení o mnohosti světů, které podkopávalo autoritu církve a její nárok na výlučnost. Obvinění se týkala také jeho výroků o Svaté trojici a Panně Marii: Bruno se aktivně v procesu hájil, údajně byl díky své vynikající paměti dokázal citovat celé stránky ze svých děl. Dokonce požadoval audienci u papeže. Byl ochoten odvolat některá ze svých tvrzení, ale to inkvizičnímu tribunálu nestačilo – chtěl, aby se Bruno zřekl veškerého svého učení a odvolal všechny své teze. To samozřejmě nemohl připustit a nakonec odmítl odvolat cokoli, popřel existenci posledního soudu, naopak trval na mnohosti světů.
Dá se říct, že v takové situaci inkvizičnímu tribunálu nezbývalo nic jiného, než ho odsoudit k upálení. Když se Bruno rozsudek dozvěděl, pronesl větu, která by mu zajistila nesmrtelnost, kdyby to předtím nedokázal svým životem a prací: Vynášíte nade mnou rozsudek s možná větším strachem, než mám já, když ho přijímám.
17. února 1600 byl Giordano Bruno upálen na Náměstí Květů v Římě.

Díla
Když si uvědomíme, jak obtížný a neklidný měl Giordano Bruno život, je udivující, kolik děl dokázal vytvořit. Bruno údajně i během devítiletého pobytu ve vězení sepsal dva spisy, ale ty byly předány inkvizici a ztratily se.
1582 - O stínej idejí. Ontologický spis, ve kterém přijímá neoplatonickou nauku o sestupu duše do hmoty.
1582 - Svíčkař. Satira na život mnichů v klášterech.
1582 - Umění paměti. Popisuje způsob, jak si zapamatovat a později vybavit informace. Metoda má blízko k soustavě kruhů, které používal Raymondus Lullus.
1584 - O nekonečnu, veškerenstvu a světech. Základní kosmologický spis, ve kterém pranýřuje ptolemaiovský a aristotelský pohled na svět.
1584 - O příčině, principu a jednom. Světonázorové dílu, ve kterém Bruno vykládá vztah ducha a hmoty. Hmota, světová duše a univerzální rozum spolupůsobí při vytváření světa. Dialog je považován za metafyzický, ale najdeme v něm i kosmologický výklad.
1584 - Vyhnání vítězné bestie. Morálně filozofický spis ve formě satiry. Antičtí bohové se rozhodli vyměnit 48 nestvůrných souhvězdí, která ztělesňují lidské neřesti, a nahradit je jejich opaky.
1585 - O heroickém nadšení. Obsahuje učení o poznání, kdy filozofie jako láska k moudrosti je přirovnávána k erotické vášni, která člověka pohání a přetváří ho. Filozofie je tvůrčím principem, silou, která vede k vnitřní harmonii a pochopení světa.
1587 - Svícen 30 soch. Vrací se k umění paměti, které úzce propojuje s nesmrtelností duše. Obnovení paměti člověka pozvedá na božskou úroveň.
1588 - 160 tezí proti matematikům a filozofům naší doby. Podobně jako v případě 120 tezí proti peripatetikům jde o pokus vyvolat diskuzi s universitním prostředím.
1588 - O magii. Obsahuje základní pojmy, rozdělení magie a prostředků. Bruna zajímá více než výsledek magie její princip. V každé části universa se nachází jeho celý obraz.
1588 - O poutech. Pouta mezi částmi universa jsou základním kamenem. Nejdůležitějším poutem je pak láska, která spoutává všechny části do společné harmonie.
1590 - O monádě čísle a tvaru. Tento a následující spisy rozvíjejí kosmologické myšlenky obsažené v dřívějších pracích.
1590 - O nezměrném a nespočetném.
1590 - O trojím minimu a míře.
Bylo by možné uvést množství básní, přednášek a menších prací.

Pavel Jeřábek

Read more...

LIDOVÉ TRADICE V ČESKÉ A MORAVSKÉ SVATBĚ

„Vy manželé hezky,
dej vám Pán Bůh štětí:
aby se vás nechytily
nikdy žádný stezky.
Vy manželé mladí,
mějte se vždy rádi:
chcete-li bejt spolu šťastni,
varujte se vády.
Varujte se vády,
Mějte se vždy rádi:
když se někdy pohádáte,
ať to neví žádný.“

Námluvy, ohlášky
Námluvy se zpravidla odehrávaly v neděli družebné. Matka dívky dbala na to, aby vše doma bylo uklizeno a bylo připraveno občerstvení. V brzkém odpoledni přišel malý průvod, který tvořili družba, rychtář s některým konšelem, ženich se svým otcem. Uvítali je rodiče dívky. Pak promluvil družba, jehož úlohou bývalo umožnit, aby se dva zamilovaní stali manželi, představil ženicha a požádal pro něho o nevěstu. Pokud rodiče nebyli proti, matka budoucí nevěsty přivedla dívku a družba se v její přítomnosti ptal, zda rodiče svolují a zda ona chce přítomného mládence. Všichni se posadili ke stolu, mládenec vedle své vyvolené, a věnovali se jídlu a pití, ale také domluvě týkající se věna nevěstina. Po té rychtář s konšelem stvrdili vše svým podpisem. Tak se z dívky stala nevěsta a z mládence ženich. Po tři neděle kněz ohlašoval před všemi budoucí sňatek, jen nevěsta (někde i ženich) je nesměli poslouchat, protože by manželství nebylo svorné. Nastalo období příprav a shonu, lidové pořekadlo říká, že do svatby se nevěsta musela devětkrát zbláznit. Snoubenci si nedávali modlitby ani svaté dárky a křížky.
Svatba se mohla konat kterýkoli den v týdnu kromě pátku, který byl považován za nešťastný. Obvykle se svatba konala v úterý. Dodnes se také často dodržuje zvyk, že květen není vhodným měsícem pro svatbu. Věřilo se, že jeden z novomanželů brzy zemře.

Večer před svatbou - vše je připraveno
Koláče jsou upečené (nevěsta nesmí pomáhat při pečení koláčů, protože by v manželství trpěla nedostatkem) – hospodyně si dala záležet, prý by manželství nebylo šťastné, kdyby se koláče nepodařily. Hosté jsou zvání a posílají příspěvek jídla k hostině nebo kousek chleba. Za to jim nevěsta posílá koláče. Přátelé dávají drobné dárky – „na čepec“ nevěstě, „na kolíbku“ ženichovi.
Večer před svatbou družičky vijí věnce, ženich s družbou přivádí muzikanty, aby nevěstě zahráli pod okny. Pak zahrají ženichovi, družičkám, a dokonce i koním, kteří povezou nastávající do kostela. Otec nevěsty všechny pozve do stavení, pohostí je koláči a pivem a všichni tancují a radují se.

Svatební den
Časně ráno družba znovu všechny obchází a uctivě zve na svatbu a zjišťuje, kolik lidí se zúčastní hostiny, kterou strojí rodiče nevěsty. Družba si také vyžádá družičku, a pak se všichni sejdou u snídaně v domě ženichových rodičů. Družba poděkuje všem, že doprovodí ženicha na svatbu. Ženich požádá rodiče o požehnání, otec i matka mu požehnají, a všichni vycházejí ze stavení. Ženich nesmí šlápnout na práh a musí vykročit pravou nohou.
Ustrojená nevěsta je uzavřena do komory, ženy jí radí, že se má snažit spatřit ženicha dříve než on spatří ji, aby získala v manželství nadvládu. Nevěsta musí plakat, jinak by krávy nedojily, až bude hospodyní. Přichází ženich s průvodem, družba promlouvá k rodičům dívky a nese ji koláč, který upekli v ženichově domě. Když ženy, které jsou s dívkou v komoře, otevřou, jdou snoubenci požádat o požehnání rodiče nevěsty a poděkují jim za vychování. Družička všem rozdává snítku rozmarýny (nebo myrty). Svatební průvod zahajuje hudba, za ní jede nevěsta s družbou nebo mládencem, ženich s družičkou, ostatní svatebčané, nejprve mužští, na konec ženy. Muzikanti vyhrávají, svatebčané rozhazují malé koláčky „metačky“.
Nevěsta musí mít nové šaty, ale ne v barvě modré (byla by nešťastná) nebo černé (jeden z novomanželů by brzy zemřel, někde se vykládá, že by manželka byla často bita od muže).

Svatební obřad
V kostele se pan farář snoubenců ptal, zda míní dobrovolně vstoupit do stavu manželského. Snoubenci odpověděli, že ano, spojili své ruce a farář na ně položil štolu se slovy: „Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj.“ Požehnal novomanželům, pokropil je svěcenou vodou. Požehnal dva prsteny, jeden ženich navlékl nevěstě, druhý nevěsta navlékla ženichovi.
Obřad a doba brzy po obřadu je doprovázena množstvím zvyklostí, které se kraj od kraje drobně odlišují:
- nevěsta má, když kleká k oltáři, přikleknout šos kabátu, aby se v manželství nebála
- před mší dávají manželé na ofěru (manželka si peníz od manžela schová a nakoupí věci di domácnosti, které dlouho budou složit, na ofěru dá peníz předem připravený)
- za oltářem má žena šlápnout manželi na podpatek boty a uštědřit mu herdu do zad, aby byla v domě skutečnou paní
- když vychází z kostela, má se dívat, zda prvně uvidí muže nebo ženu a tak pozná, zda se jí dříve narodí syn nebo dcera
- svatebčané při obřadu sledují kostelní svíce, protože dříve zemře ten, na jehož straně temněji hoří
- družička a mládenec se snaží vzít z hlavy ženicha a nevěsty věneček, dříve než vstanou od oltáře
- znamení, že manželství bude šťastné novomanželé spatřují v tom, zda spatří červenku, vlaštovku či holuba s holubicí; pokud by spatřili vránu, docházelo by k rozporům; pokud na nevěstin závoj usedne moucha, manželství se vydaří.

Svatební hostina a veselí
Po obřadu se jde s muzikou do hospody „čekat“ a tancovat, než bude v domě nevěsty připraven oběd. Někde chodívají hosté ze strany ženicha na hostinu k jeho rodičům, hosté něvěsty pak k nevěstě, jinde vystrojují hostinu rodiče nevěsty. Před jídlem nevěsta krájela chléb tupým nožem, aby se vidělo, zda bude štědrou hospodyní nebo lakotnou. Také to, s jakou kůrkou ukrojila skývu, ukázalo, zda se dříve narodí chlapec či děvčátko. Před hostinou uvítá družba hosty, pronese modlitbu a již se začne s jídlem. Na hostině se jí dost a dost, je připravováno: hovězí polévka s kroupami, jahelná kaše k medem nebo perníkem, hovězí maso s křenem na smetaně, hrách s perníkem (často hrách končí na zemi, když ho družba upustí celou mísu na zem), sele nadívané jablky, skopové maso, vepřová pečeně se zelím, slepice s nudlemi a hrozinkami, pečené husy a kachny, koláče a buchty. Družbova úloha na svatbě je nemalá, na vše musí dohlédnout a často koření vtipem a veselím. Vybírá drobné peníze pro muzikanty, pro kuchařky a samozřejmě pro novomanžele, při tom zpívá nebo recituje. Družička peníze odevzdá nevěstě. Po jídle je přinesena velká mísa s vodou, která je navoněná. Družba žádá všechny, aby se umyli a do vody peníz pustili. Na závěr hostiny čekal „strom“, trn nebo keř zasazený do buchty bohatě zdobený cukrovím a perníkovými děťátky, ořechy a sušeným ovocem. Nevěsta musela zatřást stromem, jenž býval nastrojen tak, aby spadlo na talíř děťátko.
Na konec se družba omluvil za nedostatky kuchařky, muzikantů a své a zval všechny do hospody. O půlnoci odvedl nevěstu s dvěma hudebníky a družičkami k ženichovi do jejího domu. Ostatní se veselili do rána. Druhý den tu na všechny čekal bohatý oběd, po němž přijel vůz pro nevěstu a její věno. Ženy z domu ženicha museli nevěstu vykoupit koláčem zdobeným ratolestmi. Nevěsta se rozloučila s rodiči, poděkovala a dostala požehnání. Když dorazili do ženichova domu, přivítali je rodiče ženicha a požehnali jim. Nevěsta se měla nejprve podívat do kamen, aby se jí nestýskalo po domově. Po prohlídce domu následovala večeře, kdy byla nevěsta usazena na nejčestnější místo. Opět se vybírali peníze pro novomanžele.

Čepení nevěsty
Ženy odvedly nevěstu do komory, sundaly z hlavy věnec a rozpletly vlasy. Nejstarší z žen nebo nevěstina kmotra posadila připravený čepec na hlavu nevěstě, ale ta jej dvakrát shodila, teprve potřetí si jej ponechala. Při tom hrála hudba a ženy zpívaly. Někde čepení probíhalo až na nedělní hostině, která se nazývala „psí nos“ nebo „úcta“. Čepením byla mladá žena přijata mezi vdané ženy a hospodyně.
Večer šli všichni do hospody pokračovat v tanci.
Další den bývalo zvykem stínat kohouta. Kohout představoval zlé kousky, za které musel být potrestán. Po jeho odsouzení byl sťat, upečen a sněden.
V neděli se sešli všichni v domě rodičů nevěsty na „dobrou vůli“. Tradovalo se, že nevěsta do té doby nesmí k rodičům, aby manželovi neutíkala.
Staročeská svatba patřila k nejdůležitějším rodinným obřadům a tradice, které ji doprovázely, odpovídaly rozloučení se se svobodou a volností, přijetí odpovědnosti a přípravě na narození dětí. Svatebním obřadům a zvykům býval přikládán velký význam. Časem jich však ubívalo a dnes bychom ani nerozuměli tradičním oslavám, které pokládáme za pověry, slzám, které prolévala nevěsta, a možná ani veselí, které spojilo nejen dvě rodiny, ale často i celou vesnici.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...

DUŠE SLOVANSKÁ

„V křemeni není k uvidění jiskra, v těle hlupák netuší duši.“
Gruzínské přísloví

Dnešní člověk žije ve světě, který ho nutí neustále zlepšovat úroveň hmotného blahobytu. Vymýšlí pro něj množství přístrojů, které mu usnadní život a ušetří spoustu času, aby mohl zase vydělávat peníze na jejich koupi. Je důležité co nejvíce vyrobit, aby se co nejvíce prodalo. To, co se vyrábí, musí mít omezenou trvanlivost, neboť by se v opačném případě výroba zastavila. Neuvěřitelné množství věcí, strojů, ošacení..., které se ještě před půlstoletím kupovalo „jednou za život“, o co se pečovalo a nosilo do opraven, je dnes neustále nahrazováno jiným množstvím stejných artiklů, které se neopravují, nýbrž vyhazují, protože trh se stále zaplňuje novým, modernějším a pokročilejším zbožím. Zároveň se povrch zeměkoule znečišťuje odpadky, které lze přehlížet stále méně. Vytváří se začarovaný kruh potřebného a nepotřebného, ve kterém už ani někteří jedinci nedokáží určit, kam patří. Když naše auto už není in, vymění se za nové a rychlejší..., když je náš počítač out, vymění se za mladší prototyp..., když nám šaty či manžel zevšední...
Není tedy divu, že se v tom neustálém boji o zlepšení fyzické životní úrovně už nestačíme pozastavit nad jakoukoli otázkou, která by nebyla striktně hmotná. Jistá část lidstva se řídí příslovím „čas jsou peníze“, a proto se snaží „nevyplýtvat“ ani vteřinu svých peněz. Jinými slovy: nemá čas se zabývat duší ani otázkami duchovna, tedy tím, co je nevýdělečné. Teprve když se setká se smrtí ve svém bližším okolí, věnuje několik myšlenek pomíjivosti fyzického života a někdy i úvahám o tom, zda po něm něco existuje či nikoli.
A přestože snad většina lidstva věří v existenci posmrtného života, který je u různých národů či náboženských skupin vyjádřen odlišnými způsoby, málo času věnujeme svým nehmotným složkám za života. Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Vždy existoval čas profánní a čas sakrální, čas pro tělo a čas pro duši. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.

Vznik světa a člověka
O kosmogonických mýtech se říká, že pocházejí pravděpodobně od jihovýchodních Slovanů, i když se k nám dostaly v již kontaminované podobě, neboť byly zaznamenány teprve v 11. století.
Na začátku existovala pouze voda, avšak nad ní se nevznášel pouze Duch Boží, nýbrž i Satan (čert, ďábel). Objevují se zde jako první dualita představující duch a hmotu. Impulsem neboli životní jiskrou pro stvoření světa je Bůh a nástrojem neboli vykonavatelem jeho vůle je Satan. Ten druhý se musí ponořit na dno praoceánu, aby přinesl zárodek země, z níž má vzniknout další život. Nepodaří se mu to tak dlouho, dokud se o to bude pokoušet svým jménem, což znamená z vlastních a egoistických pohnutek, nýbrž teprve po třetím pokusu, když to učiní „ve jménu božím“ čili ve jménu toho, co je věčné, nesmrtelné a nesobecké. Přesto Boha ošidí a dá mu pouze hrstku písku, zatímco pro sebe nechá mnohem více země schované ve vlastních ústech. Bůh ze své hrstky, kterou zasel do čtyř světových stran, vytvoří úrodnou půdu a Satan zatím plive skály, pouště, hory a bažiny. V mýtech mají někdy oba podobu ptáka (holuba, husy, kachny...), a sice Bůh bílého a Satan černého.
Země, kterou stvořili, pluje na vodě a drží ji čtyři zlaté velryby (býci či voli). Pod nimi je ohnivá řeka a pod ní oheň, který podpírá železný dub.
Jednou, když se Bůh zpotil (buď při tvoření světa, nebo když se myl v lázních po dokončení svého díla), povstal z kapky jeho potu, která se dotkla země, člověk. Jiná legenda říká, že Satan stvořil člověka z božského potu a hlíny, zatímco Bůh mu vdechl duši. Proto se po smrti navrací tělo člověka do země (popela) a duše odchází k Bohu.
Na počátku času byli lidé tak velcí, že sahali až do oblak. Člověk se postupně zmenšoval, až obři zcela vymřeli. Tito první lidé nepracovali z nutnosti, nýbrž proto, že jim to přinášelo radost, proto, že cítili v sobě potřebu tvořit, kterou jim vdechl Bůh spolu s duší. Zanechali po sobě nádherné obrovské stavby, o nichž se dodnes spekuluje, jak byly postaveny.
Když se na zemi rozpoutaly první války a projevila se nespravedlnost, seslal Bůh potopu v podobě Vandy (vody) a Veja (větru). Po nějaké době se však nad obry slitoval a umožnil jim, aby se vrátili do svých obydlí a začali se rozmnožovat. Ti se rozdělili do párů a vydali se do různých světových stran. V jejich potomstvu však bohužel vznikla nenávist, která je příčinou té, jež přetrvává mezi jednotlivými národy dodnes.

Duše za života
Jelikož nyní už víme, že duši člověk dostal od Boha, dokážeme lépe pochopit, proč se považuje za sídlo ctností, zatímco o těle se často mluví jako o „hříšné nádobě“, v níž duše sídlí a s níž neustále bojuje.
U Slovanů se setkáváme se třemi výrazy, které mají stejný kořen, a sice dech – duše – duch. Jejích příbuznost je podobná latinskému animus – anima. O samotném výrazu duše se proto říká, že ve staroslovanských jazycích byl odvozen od slova dech. Zatímco za života vytváří spolu s tělem jeden celek, po smrti se rozcházejí, přičemž tělo je pohřbeno nebo zpopelněno (navrací se do toho, z čeho povstalo) a duše se vydává do záhrobní říše.
O duši za života se píše málo, protože není tak konkrétní jako tělo. Jelikož má podobu dechu a není viditelná, je ji těžké znázornit. Nejčastěji se symbolicky objevuje v podobě ptáka (stejně jako u mnoha jiných starodávných národů): holubice, pokud je dobrá, nebo havrana, pokud je zlá. V tom případě se též mluví o tom, že duše dítěte v okamžiku početí sestupuje do zárodku v ptačí podobě. U některých Slovanů duše nabývá podoby motýla, vosy, mouchy či včely.
Jejím sídlem je v živém těle hruď, přesněji srdce, ale též se říká, že oči jsou zrcadlem duše, neboť ne každý člověk se dokáže ovládat a neprojevit svým pohledem to, co skutečně cítí, to, co ve svém srdci nosí. Vystihuje to i Osetinské přísloví, které zní: „Člověk – to jsou oči a srdce.“
Duše může dočasně opustit tělo i za života, a to ve spánku nebo v bezvědomí. Prožívá a vidí různé věci, na které si pamatuje jako na velmi živé sny. Pod hrozbou smrti však o nich nesmí mluvit. Je tedy důležité, aby člověk vědomě a na základě vlastního úsilí odhalil tajemství své nesmrtelnosti a všudypřítomnosti, a ne aby mu to sdělila jeho nesmrtelná duše, které by to pravděpodobně ani nevěřil.

Duše a posmrtný život
Po smrti duše opouští tělo zesnulého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí, a proto se otevírá okno. Nějakou dobu (3 dny, týden či 40 dní) se duše potuluje v blízkosti těla nebo svého dřívějšího příbytku a někdy navštěvuje i místa, která měla ráda za života, aby se s nimi rozloučila. Je proto dobré zahalit zrcadla látkou, aby ji nevyděsila její neviditelnost.
Po smrti se též po nějakou dobu upravuje postel nebožtíka, v jeho pokoji se nechává plát oheň nebo se zapaluje svíčka na jeho počest, a někteří Slované mu dokonce připravují lázeň, aby se po svých toulkách mohl před cestou na onen svět vykoupat a provést očistu. Někdy navštěvuje louky, jindy ochraňuje své potomky, a proto byly vždy uctívány duše předků v podobě idolů, které rodina v případě stěhování nosila s sebou a opatrovala je.
Jelikož Slované věřili v posmrtný život, někteří pohřbívali se zesnulým i jeho zvířata nebo mu do hrobu dávali jídlo a pití. V době, kdy se zemřelí spalovali, byl popel uchováván v hliněné nádobě, do níž se přidávaly též peníze, slzničky (nádobky, do nichž slzely ženy při oplakávání mrtvého) a menší vzácnější předměty z nebožtíkova majetku. Nad tím byla vztyčena mohyla.
Slované měli i záhrobní říši, která je sídlem duše po smrti. Pro tento svět se zachovaly názvy nav a ráj. Nav může mít původ v řeckém naus či latinském navis, loď. Pokud je tomu tak, pak se poukazuje na přesvědčení, že duše odplouvá do podsvětí na lodi, což by vysvětlovalo i zvyky některých slovanských kmenů, které své zemřelé nezpopelňovaly, a sice pohřbívat zesnulé na lodích. Někdy se také vypráví, že duše musí přejít most klenoucí se nad řekou, která od sebe odděluje tento a onen svět.
Slovo nav se časem u některých Slovanů stalo synonymem či přímo výrazem pro „mrtvý“. Existoval i tzv. návní den, kdy se vzpomínalo na mrtvé.
Ráj je všeslovanský výraz nejasného původu označující šťastné a jasné sídlo zesnulých, sídlo blažených, o čemž svědčí i to, že v některých krajích si slovanské vdovy přály být spáleny, aby mohly se svými muži vstoupit do ráje. Je to výraz, který známe i dnes, protože ho později převzali první křesťané na území Slovanů. (Má nejasný původ, ale můžeme si připomenout slova různých národů s podobným kořenem a významem – egyptská: rá – Božská universální duše v projeveném aspektu; sanskrtská: ra – oheň, teplo, rajas – jedna ze tří gun nebo kvalit hmoty, raja – princ nebo král v Indii...)
Co se týče slovanské víry v reinkarnaci, i zde narážíme na nedostatek údajů, i když v kronice, která vznikla v letech 1012–1018, píše Thietmar z Merseburgu (biskup žijící ve slovanském prostředí), že někteří pohané (čímž myslí Slovany) věří, že v příštím životě bude mít jejich duše jinou povinnost nebo poslání (officium) než v tomto. Nemělo by nás to překvapovat, protože všechny národy starověku mluvily o znovuzrození a o potřebě, aby duše ušla dlouhou cestu, než dosáhne své dokonalosti. Aby to mohla uskutečnit, musí čas od času vyměnit své šaty v podobě těla, které jako pomíjivé a smrtelné nedokáže dospět k cíli. Kromě toho, když by stačil pouze jeden život na dosažení Božské jiskry, kterou nám vdechl náš Stvořitel, umírali bychom všichni s duší anděla, a nikoli ďábla. Je tedy zřejmé, že jeden život nestačí, aby duše podporovaná duchem zvítězila nad všemi neřestmi a pokušeními, a proto potřebujeme více takových životů, abychom se po odpočinku mezi jednotlivými fyzickými projevy, poté, co jsme nabrali nových sil, mohli vrhnout do dalšího zdokonalování sebe sama.

Zvláštní případy
Existují tzv. zvláštní skupiny duší, do nichž patří duše předčasně nebo násilně zemřelých. Může se jednat o duše vrahů či sebevrahů, ale také utopených, udušených, duše vědmy (lidské bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi), dítěte narozeného se zuby, duše čarodějů a čarodějnic. Když byli Slované obráceni na křesťanskou víru, zařadili mezi ně i duše nekřesťanů.
Jedná se o různá strašidla, která nejenže mohou mít roztodivné podoby počínaje stínem a konče podobou různých zvířat, ale mohou se projevovat i hlasy či hlukem a přemísťovat předměty. Uvedeme pouze ty nejznámější druhy.
Plné zla jsou můry, jež jsou příčinami zlých snů, sají krev, vyvolávají pocit dušení, pijí ženám mléko v době kojení... Mohou to být duše zemřelých, ale také živých, jejichž těla opouštějí ve spánku, nabývají různých podob a útočí na jiné spící lidi. Jsou různé možnosti jak se jim ubránit a nejznámější z nich jsou tyto: sekery zkřížené na prahu, zrcadlo, na dveře nakreslené muří nohy (znak ve tvaru pěticípé hvězdy), různé byliny a zaříkávadla odpuzující můry.
Ještě nebezpečnější je upír. U Slovanů se objevuje v době, když se přestaly spalovat mrtvoly. Je mnoho různých způsobů a důvodu, kvůli nimž se lidská duše může stát upírem. Z hrobu vychází za nocí ozářených měsícem (nejčastěji za úplňku), aby pro sebe získal energii od živých, z jejich krve. Dříve než ráno poprvé zakokrhá kohout, musí se vrátit do hrobu. Aby duše byla zbavena tohoto prokletí, je nejlepším lékem zatlouci upírovi do srdce kůl (ideální je z hlohu) nebo ho přimět, aby se vystavil prvním paprskům slunce. Pokud se bojíme upírů, je účinné mít s sebou vždy česnek.
S upíry jsou spřízněni vlkodlaci, ale zdůrazňujeme, že se jedná o duši živého člověka schopného přeměnit se na vlka, nikoli o duši zemřelého. Jistý druh vlkodlaka se může dokonce narodit ženě, která měla styk s upírem. Člověk se kromě toho může stát vlkodlakem, když se napije z vlčí stopy, když ho uhrane vědma či z jiných důvodů, a k přeměnám nejsnadněji dochází o zimním a letním slunovratu nebo za pomoci kozelce. V některých slovanských krajích se věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se jí snaží škodit, ale s ním bojuje Krsnik, což je domácí bůžek v podobě krbového ohně, který rodinu ochraňuje. Vlkodlaci jsou příčinou zatmění slunce, neboť je všeobecně známo, že mohutným mrakům schopným zakrýt slunce se říká vlci a drobným obláčkům beránci.

„Duše je neviditelná, ale ona, jen ona vidí.“ (Talmud)
V dnešní době máme k dispozici tisíce nádherných a možná i nepřekonatelných pojednání o duši. Věřím, že je proto úkolem každého z nás, abychom se s některými z nich seznámili, a pak se vrhli do praktického vzdělávání své vlastní duše. Nemůžeme totiž zavrhnout praxi, neboť slova nepotvrzená činy či dobré myšlenky neuplatněné v životě nemají dlouhou dobu trvání. Z druhé strany nemůžeme pouze jednat, aniž bychom se vzdělávali, protože naše činy budou postrádat oduchovnělost. Potřebujeme jak jedno, tak druhé. Není žádnou novinkou, že by naše myšlenky, slova a činy měly být v souladu. Není žádný důvod, aby náš duch, duše a tělo nepracovaly harmonicky. Pokud jim v tom někdo brání, pak to nemůže být nikdo jiný než my sami.
Možná můžeme mít zakázáno přejít fyzické hranice některých států, možná nám někdo brání, abychom dělali to či ono. Avšak neexistuje nikdo, kdo by mohl zabránit naší duši, aby vzlétla do nekonečných vod duchovna, aby vytrhla naše vlastní otěže z rukou pomíjivého a tyranského těla a odevzdala je právoplatnému majiteli, kterým je náš duch řízený Božskou jiskrou, jež nám byla vdechnuta na počátku našich lidských dob, když Stvořitel dal člověku život.
Snad nejlépe duši popisuje starodávné učení, které ji vidí ukřižovanou mezi tělem a duchem a říká, že duše nevzdělance si bere za muže tělo a s duchem pouze občas koketuje, zatímco duše mudrce si bere ducha a jen chvílemi se odevzdává tělu.
Položme každý sám sobě otázku, s kým tráví většinu dne naše duše, a upřímně hledejme odpověď, která bude pravdivá a pomůže nám zbavit duši závoje, jenž jí brání spatřit duch v celé jeho velkoleposti. Jak řekl Cicero: „Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“

PhDr. Slavica Kroča

Read more...

MODERNÍ POZNÁNÍ A ODVĚKÁ MOUDROST

Stále více dnešních lidí je znepokojeno vývojem světa a ptá se: Kam to povede? Velké množství lidí tento stav řeší protestem. Na náměstích protestují statisíce proti politice, globalizaci nebo na podporu ekologie. Mnoho lidí je nejen znepokojeno, ale chce se současnou situací něco dělat, řešit situaci konstruktivně. Pro ty je nejdůležitější vědět jak. Slepá snaha je pouze plýtváním energie.
Autor tohoto článku řadu let pracuje s lidmi a s počítači. Protože mnoho otázek spojených s budoucností lidstva se soustřeďuje na počítače, bude tento článek věnován počítačům a lidem. Tedy vztahu lidí k počítačům: snům, realitě i fikci.
Na začátku musíme říci, že lidé tu budou i bez počítačů, počítače bez lidí ne.
Proč můžeme tuto větu říci s takovou jistotou? Evoluce přírody dává smysl pouze, pokud si uvědomíme, že lidé zde nežijí kvůli formě, ale kůli esenci. Nežijí kvůli tělu, které jednoho dne musí zaniknout, ale kvůli vnitřní hodnotě, jíž starobylé národy nazývaly duch člověka. Pokud dáme evoluci tento hlubší význam a překročíme její omezení se na pouhou hmotu, pak je evoluce hledání stále dokonaleších způsobů života. Během těchto proměn hmoty duch získává zkušenosti.
Počítače patří do světa forem, a proto je jejich existence omezená.
Tento článek nemá být metafyzický a proto v tuto chvíli ukončíme metafyzické otázky a budeme se věnovat praktickým.

Čísla a anonymita
Základem počítačů je matematika, začneme tedy s čísly. Staré civilizace měly s číslem vždy spojen hluboký význam. Číslo pro ně bylo to samé, jako symbol, ne pouze označení pro množství.
Jako příklad můžeme vzít bohy dávných obyvatel Střední Ameriky – Mayů. Každý bůh byl spojen s jedním číslem. Čísla pak už nelze jednoduše sčítat, ale spíše můžeme říci že čísla dohromady působí. Asi jako nemůžeme sečíst Slunce a vodu. Když ale zároveň působí, pak výsledkem je úroda, což rozhodně není prostý součet.
O stejné moudrosti nás poučuje starobylá filosofická škola založená mudrcem Pythagorou. Vlastnila tajemství Tetraktysu, což znamená desítky. V tomto případě také desítka naznamenala počet, ale souhrn nebo úplnost. Tajemství Tetraktysu se tedy vztahovalo k hlubokým zákonům přírody, které ji řídí v celé úplnosti.
Naproti tomu dnes se zapomíná na význam čísel a jsou pouze vyjádřením kvantity. Používáme stále více čísel: rodné číslo, popisné číslo, orientační číslo, telefonní číslo, poštovní směrovací číslo, ICQ, číslo kreditní karty atd. Čím více čísel nás obklopuje, tím méně si jich pamatujeme a tím menší mají pro nás význam. Například s mnoha lidmi jsme se nikdy neviděli, nemáme k nim žádný osobní vztah, ale máme zapsán jejich telefon pro případ, že je budeme potřebovat.
Tato situace už pomalu přerůstá v numerofobii. O některá čísla se začínáme bát. Bojíme se o číslo kreditní karty. Jako tragikomický příklad může posloužit rodné číslo. Současné zákony na ochranu osobních dat nám říkají, že ho nemáme jen tak někomu říci, přitom ale zdravotní pojišťovny jej potřebují. A tak se směle začínají zavádět ID – identifikační čísla, která v sobě na rozdíl od rodných čísel (ta v sobě nesou informaci o datu narození a pohlaví) nenesou žádnou popisnou informaci. V mnoha ekonomických, volebních nebo vojenských případech pak za tímto číslem už člověka můžeme jen tušit. Ztratí hodnotu jeho charakter (hlavně že si něco koupí), nadání (hlavně že nás volí) nebo statečnost (důležitá je přece palebná síla).
Na samotného člověka pak toto „očíslování“ působí velmi depresivně, z druhé strany se za číslo často ukrývá. V různých diskusních fórech na internetu vidíme místo jména čísla nebo pseudonymy. Příspěvek není pak už něčím, s čím se pisatel ztotožňuje a za čím si stojí. Lidé už nechtějí, aby jejich slova měla váhu, natož pak, aby podle nich chtěli žít.
Řešení je jednoduché. Znovu probudit starobylé umění mluvení a psaní. Umění dávat lidskému životu smysl. Znovu z vyřčeného slova udělat zákon, který je třeba dodržet. Znovu získat hrdost za jména a čísla, která Něco znamenají. Na začátku to půjde těžce, postupně se ale můžeme dostat ke starodávnému pojetí inteligence, která není pouze mentální akrobacií, ale královskou vědou rozvahy: schopností vybrat si život, který stojí za to žít, který má význam a pak ho žít!

Internet a svoboda člověka
S příchodem počítačů se zhruba od roku 1990 začíná šířit internet. Dává nám obrovské možnosti komunikace, možnosti sdělit druhému množství informací. Tato situace vyvolává u člověka euforii svobody, protože každý může na svou webovou stránku (elektronickou vývěsku) napsat cokoliv, stejně jako komukoliv poslat jakýkoliv mail (elektronický dopis). Dostáváme se tak do situace, kdy dostáváme do svých mailových schránek (elektronická obdoba poštovní schránky) velké množství nevyžádané reklamy (v některých případech desítky denně), zavirovaných mailů (určitá forma elektronické nákazy, která může narušit běh našeho počítače). Mnoho lidí se začíná zlobit, že je narušována jejich osobní svoboda.
Pokud se začteme například do děl římských stoiků, pak zjistíme, že řešili stejné otázky svobody. Zajímavé je, že jejich odpovědi jsou platné dodnes. Skutečnou lidskou svobodu nemůže nikdo zvenku narušit, neboť je závislá jen na nás samých. Narušit ji může pouze tak, že nám něco slíbí nebo nám něčím pohrozí. Pokud ale není, co by nám slíbil, protože po ničem netoužíme, a nemá nám čím hrozit, protože se ničeho nebojíme, naši svobodu nenaruší.
 Řešení je tedy jednoduché, čím více bude na internetu ušlechtilých webových stránek, čím větší práci si dají lidé s jeho obsahem, tím bude internet vznešenější. Svoboda internetu lze jen velmi těžko oblivnit restrikcemi a hrozbami, neboť je úzce spjat s lidmi. Pokud budou lidé skutečně svobodní, bude skutečně svobodný i internet a přestane mít charakteristiky „média, na kterém se všechno nalezne, ale to co nalezneme, má nízkou úroveň.“

Internet a svoboda informací
Tímto se dostáváme k hodnotě informací na internetu. Kdysi bylo hodnotné to, co řekl někdo významný, král nebo kněz. Postupně spolu s masovými sdělovacími prostředky byla hodnota informace posuzována podle toho, že ji někdo napsal v novinách, řekl v televizi. Hodnotu informace tedy pomalu přestalo udávat morální hledisko, ale hledisko statistické. Čím větší náklad novin vycházel, tím větší důvěru měla informace. Této vlastnosti začala velmi úspěšně využívat propaganda reklamní i politická.
Spolu s internetem začíná platit ještě podivnější kritérium. Protože internetové vyhledávače (programy, které pomáhají vyhledat informaci za použití například klíčových slov) dokáží dobře vypočítat, kolik lidí určitou stránku navštívilo a tuto stránku potom přednostně nabízet jako zajímavou, hodnota informace je dnes stále více měřena podle toho, kolik lidí si ji přečetlo. To nutí autory používat různé technické úskoky, aby na svou internetovou stránku dostali čtenáře. Tím se úplně ztrácí původní cíl, dát někomu informaci a mění se na cíl, jak co nejvíce lidem vnutit svou informaci.
Pokud chceme odpovědět na to, jak řešit tuto situaci, můžeme si připomenou slova dávného indického učitele Siddharthy Gautamy Buddhy: „Lepší než tisíc výroků sestávajících z bezvýznamných slov je vyslechnout jedno slovo pravdy, po jehož vyslechnutí dosáhneme míru.“

Počítače a udržování řádu a soužití
Velmi silnou stránkou počítačů je organizace práce. Pokud člověk začne využívat tento potenciál počítačů v tvoření a ne k bourání, pak může ušetřit velké množství energie.
Počítače dokáží také velmi dobře pomoci při prudké změně životních podmínek. Pokud lidé, kteří je obsluhují a programují jsou dynamičtí, pak počítače tuto jejich dynamičnost ještě posílí.
Při pohledu na dnešní svět vidíme velmi rychlé změny životního prostředí a nedostatek energií. Člověk si bude muset stále více zvykat na bojovný přístup k životu. Pokud bude egoistou, bude bojovat proti druhým lidem, aby si zachoval své pohodlí. Pokud bude moudrý, pak bude bojovat spolu s ostatními, aby budoucnost nebyla katastrofou.

Počítače a energie
S pomocí počítačů lze velké množství věcí dělat na dálku, což šetří velké množství například pohonných hmot.
Na druhou stranu jsou ale počítače závislé na elektrické energii. Pokud jste někdy byli na poště a chtěli zaplatit složenku v okamžiku, kdy vypli elektřinu, pak víte, o čem se mluví.
Je dobré také připomenout, že některé věci je jednodušší poznamenat na papír, než do počítače. Pokud se vám někdy rozbil elektronický diář se všemi kontakty, pak také víte, o čem je řeč.
Máme-li pro náš lidský život dánu určitou dávku energie, je dobré ji využít. Kdysi jeden řecký hrdina Achilleus musel vyřešit životní otázku: „Prožít život krátký, ale statečný, nebo žít život dlouhý, ale prázdný.“ Achilleus si vybral život krátký. Tato rada je i odpovědí na náš čas strávený s počítači. Pracujme na nich, nenechme aby oni zaměstnávali nás.

Počítače a infantilnost
Jak nás dokáží počítače zaměstnávat? Počítačové hry například probouzejí (většinou v mužích) infantilnost. Pokud člověk nežije svůj život naplno a nenachází v něm uspokojení, utíká k virtuální realitě, ve které se alespoň na okamžik stává hrdinou.

Statečnost a bojovnost
Bojové hry, strategie, umělý život jsou termíny, které jsou často skloňovány ve spojení s počítačovými programy. Statečnost je skutečnou lidskou hodnotou. Pokud jí máme málo, pak se ji (i nevědomě) snažíme nějak doplnit. Často je agrese člověka způsobena právě nedostatkem statečnosti, který se tím snaží skrýt. Počítače nám nemohou dát statečnost, tu musíme hledat mnohem hlouběji v nitru.

Křehkost počítačů
Velmi nebezpečným místem počítačů je jejich křehkost. Pokud se my řízneme do prstu a zranění není příliš vážné, dokáže se ráda zacelit dokonce sama. Pokud ale dojde k sebemenšímu porušení počítače (stačí nalít kávu do klávesnice) počítač přestává fungovat.
Tato vlastnost počítačů nám jasně napovídá, že máme být připraveni na situaci, kdy počítače prostě nejsou. Je dobré umět řemeslo, nebo vypěstovat něco na zahradě. Situace, kdy počítače nejsou, pro nás pak není noční můrou, ale řešitelnou situací.
Při globálních potížích lidstva se první rozpadají globální věci. První přestane fungovat dodávka elektřiny. Toto není nijak katastrofický scénář, neboť si můžeme vzpomenout na nedávný několikadenní výpadek elektrického proudu v USA.

 Užitečnost počítačů
Počítače jsou užitečné, pokud je používáme užitečně. Například nevidomému člověku umožňují, aby mohl pracovat jako překladatel. V tom smyslu jsou velkým výdobytkem civilizace. Na druhou stranou jsou pouze naší prodlouženou paží, nebo smyslem. Nenarodili jsme se kvůli používání svých rukou, ani smyslů, narodili jsme se, abychom poodhalili smysl života.

Mgr. Aleš Gabriel

Read more...

KONFUCIUS

Síla jeho odkazu
Navzdory současným tvrzením o kvantitativních ukazatelích a síle množství nám filosofie dějin ukazuje nespočet příkladů mimořádných jednotlivců, velkých filosofických Duchů, kteří svými nadčasovými Idejemi, ovlivnili následující generace a staletí. Jejich životy byly často velmi obtížné, ve své době působili nenápadně nebo byli dokonce přijímáni negativně – „jako ti jiní, kteří mluví jinak, chovají se jinak...než spořádaná většina.“
Mistr Kung-Fu-Tse je pro nás vynikajícím příkladem takového myslitele, neboť přestože jeho životopis a výroky byly zaznamenány až několik století po jeho smrti, vyzářil během své inkarnace tak velkou sílu a nadčasové Ideje, že provázel dějiny svého státu a jistým způsobem i světa na další tisíciletí.  
Jeho Hovory a dvě díla známá jako Velké učení a Učení středu, která byla výtahem ze starověké sbírky textů Kniha obřadů, u níž je Mistr Kung uváděn jako autor nebo kompilátor, byly povinnou četbou ke zkouškám do státní služby po šest století čínského císařství. Tyto zkoušky byly zrušeny až v roce 1905. Tato díla tvořila součást tzv. Třinácti klasických knih. Tento soubor, do něhož patří díla básnická, filosofická, historická stejně jako obřadní texty a kniha věštectví, byl Číňany vnímán jako základní literatura, zdroj pravdy a poznání. Ve starověku mělo kanonické postavení pět z nich: Kniha proměn, Kniha dokumentů, Kniha písní, Kniha obřadů a Letopisy jar a podzimu. U všech těchto pro Čínu zásadních děl je Kung Fu-c´ uváděn buď jako kompilátor, komentátor nebo vydavatel.

„Můžeš opravdu někoho milovat a nepožadovat od něho, aby se namáhal? Můžeš být někomu opravdu věren a nepoučovat ho. (Hovory XIV, 8)
„ O urozeném muži, který nikdy nejídá tak dlouho, až je nasycen, který si nežádá pohodlí ve svém domě, který pilně jedná a opatrně mluví, který se přátelí s těmi, kdož znají Cestu, a tím své chyby opravuje – o takovém muži lze vpravdě říci, že má zalíbení v učení. (Hovory I, 14)
„Podával jsem dále, čemu jsem se naučil, aniž jsem sám něco vymyslil: Byl jsem věren mužům starověku a miloval jsem je...“ (Hovory VII, 1)
„Kdo může získat znalost nového oživením starého, je schopen být učitelem.“ (Hovory II, 11)
„I když jsem jen s třemi lidmi, vždy se mohu od nich něčemu naučit. Vyberu si dobré vlastnosti, které budu moci napodobit, a špatné, které mě poučí, co u mne vyžaduje nápravu.“ (Hovory VII, 21)
„Od nejchudšího vzhůru – počínajíc mužem, který nemohl přinést lepší dar než svazeček sušeného masa – nikomu jsem neodepřel poučení.“ (Hovory VII, 7)
„Mladí muži by se měli chovat synovsky, když jsou doma a uctivě ke starším, když jsou mimo domov. Měli by být opravdoví a držet slovo. Měli by všem věnovat lásku, ale sbližovat se jen s těmi, kdo jsou humánní. Jestliže jim po vykoná všech těchto povinností zbývá ještě nějaká energie, měli by ji použít ke studiu ´kultury´“ (Hovory I, 6)
„...Poučuji jen toho, kdo je pln horlivosti. Osvěcuji jen toho, kdo překypuje vzrušením. Zdvihnu-li jeden roh, nevyučuji ho již dále, nemůže-li mi přinést ostatní tři. (Hovory VII, 9)
„Kdo čeká, že bude moci vyjít z domu jinak než dveřmi. Jak to, že nikdo nejde touto naší Cestou?“ (Hovory VI, 15)

Read more...