K nové zdvořilosti

Toto je bod, jehož jsme se již několikrát dotkli při různých příležitostech, neboť je přirozené a běžné, že se pod "zdvořilostí" chápe řada zastaralých hodnot a postojů, výlučně "buržoazních", které nejsou v souladu s naším pojetím Nového Člověka.

Slovo zdvořilost, alespoň ve španělské etymologii, se vztahuje k chování lidí žijících na "dvoře", a pod dvorem se chápe elita, která obvykle obklopovala starodávné prince a krále. V širším slova smyslu se aplikovala na všechny formy vztahů mezi dobře vychovanými lidmi, na dámy a pány, odlišujíc je od hulvátů a sprosťáků, kteří nerespektovali tyto prvky a nechali impulsy svých instinktů odhalené, aniž by jim záleželo na tom, že tím mohou urazit ostatní nebo vyvolat nespravedlnost, zvláště vůči ženám, dětem a starcům zbaveným vlastní síly k tomu, aby si mohli zjednat úctu a chránit svůj majetek i přesvědčení.

Tento souhrn dobrých mravů, které zkrášlují život a činí jej snášenlivějším, mnohokrát zažil svůj úpadek při přehánění, které se stalo opravdovou pantomimou a stvořilo kult lží, pokud ne dokonce zrad. Toto přehánění je bohužel nejznámější, a především u současné mládeže vyvolává hluboký odpor k takovým normám, neboť je považuje za prázdné a postrádající pravdu a morálku.

Tedy, přirozené role dětí, mužů, žen a starců se rozplynuly ve velkém vládnoucím chaosu, ve vnitřním zhroucení naší civilizační formy. Velebí se to, co je spontánní, to je však zaměněno za sprostotu a animálnost, za mlčenlivé znevažování těch, kteří nás obklopují, zatímco každý usiluje o příležitosti a okolnosti, které jsou pro něj nejlepší. Nedbá se na slovník, neboť se věří, že sprostota a ošklivost jsou mnohem autentičtější než jejich opak. Určité psychologické a sociální proudy poháněné těmi, kteří se sami postavili na okraj, lenochy a hrubiány, se staly modelem a "móda mladých" pro ně znamená nedostatek fyzické a mentální hygieny, nepotřebnou sprostotu a násilí jako vyjádření "chlapskosti" nebo "feminismu".

Přestože se neinformovaným může zdát tento postoj nový, zrodil se na konci XVIII. století s "teorií o hodném divochovi"..., avšak již dlouho víme, že ne všichni divoši jsou dobří a svatí. Podporování tohoto postoje je pouhým archaismem těch, kteří postrádají dostatečnou historickou dynamičnost.

Musíme znovu vytvořit novou zdvořilost, inspirujíce se tím nejlepším z Iniciační Tradice, která umožnila tisícům generací opravdové humánní soužití, jež je přivedlo k poznání sebe sama a k vnímání Bohů prostřednictvím moudrého kultu Pravdy, Krásy a Sbratření. Neboť stejně jako se lidé vyhýbají společnosti divokých a odpuzujících zvířat, Bohové se vzdalují od degradovaných a nepříjemných, agresivních a sprostých lidí. Takový je zákon Přírody, který provádí selekci nejschopnějších.

Tato zdvořilost má svůj původ v síle naší vůle, která musí přemoci veškerou nepřízeň osudu a špatnou náladu. Stejně tak má svůj původ i v naší schopnosti milovat své okolí jako odraz Boha..., onoho Boha, který je v nás samotných. Ten, kdo uráží ostatní, uráží i sebe sama... a uvádí do pohybu letargický stroj akce a reakce, který indičtí filozofové nazývali Karma.

Když máme dobrou vůli, můžeme překonat "protáhlý obličej" a vyhnout se tomu, abychom ostatní nakazili svým pesimismem nebo do svých odpovědí vtiskli špatnou náladu, která nás občas přepadne, a takto projevili svou nedokonalost a slabost.

Laskavý pozdrav, úsměv ve správném okamžiku, minuta "ztracená" na to, že jsme jiné osobě věnovali pozornost, není balíkem lží, nýbrž projevem naší dobré vůle, našeho filozofického bytí. A umět snášet špatnou náladu ostatních je Alchymistický způsob schopný transformovat olovo ve zlato, neboť aniž bychom sami do této špatné nálady upadali, můžeme jí nastavit zářivý štít naší zdvořilosti a našeho sebeovládání ve špatném okamžiku, který právě ona druhá osoba prožívá a projevuje, a pomoci jí, aby se vyprostila ze své úzkosti nebo samoty.

To, že pánové dávají v jistých věcech přednost dámám a že tyto pánům umožňují převzít iniciativu, je důležitou součástí každodenního uplatňování zdvořilosti. Nezvyšovat nepotřebně hlas a kontrolovat pohyby svého těla, zvláště jazyka, je též zdvořilostí. Obvykle více litujeme toho, co jsme řekli, než toho, co jsme zamlčeli. Kromě toho... je též zapotřebí umět mlčet, neříkat pravdu napůl, avšak ani neudržovat ponuré ticho a "olympské" postoje, které vůbec neodpovídají naší lidské maličkosti.

Pomalu se přirozeně zavede Nová Zdvořilost. Vytvoříme novou důstojnost pro všechny. Buďme velkorysí. Buďme veselí. Buďme silní.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

Ze života filozofů: Pataňdžali

Pataňdžali je znám jako autor Jógasútry. O samotné osobě Pataňdžaliho se vedou spory. Nejsme si ani jisti stoletím, ve kterém žil. Někteří pozdější indičtí autoři ho ztotožňují s Pataňdžalim gramatikem z 2. století př. n. l., který napsal dílo Mahábhášja, kde rozebírá gramatiku sanskrtu. Nelze ale prokázat, že Jógasútra a Mahábhášja pochází od stejného autora.

Pataňdžali je považován za zakladatele jedné z šesti daršan (škol hinduistické filozofie), a to školy jógy. V textu Jógasútry shromáždil a utřídil řadu asketických cvičení a meditačních předpisů, jež znala Indie od pradávných dob. Zkompiloval tak praktickou příručku prastarých technik. Pataňdžali však není tvůrcem filozofie jógy, stejně jako není autorem jógických technik. Sám uvádí, že pouze vydává a upravuje jógické tradiční nauky a techniky. V hlavních rysech se přidržuje sánkhjové filozofie a spojuje ji se starými praktickými cvičeními jógy. Původní význam slova jóga je sjednocení a Pataňdžaliho jóga je v souladu s duchem této tradice. Je to eklektický filozofický směr propojující purušické a prakritické prvky ostatních filozofických škol a pojednávající o tom, jak v praxi dosáhnout moudrosti a osvobození.

Jeho nejznámějším dílem je krátký text Jógasútra, jenž uspořádal a zkompiloval na základě starších textů pravděpodobně v letech 200 až 150 př. n. l. Konečná podoba Jógasútry pochází patrně až ze 4. století n. l. V textu se zdůrazňuje zachovávání mravních zásad, vláda nad smysly, zaměřování pozornosti do nitra a zvládnutí mysli meditačními technikami, které pak vyústí do stavu vnitřního soustředění (samádhi), spojeného s poznáním, po němž následuje stav osvobození zvaný kaivalja (odpoutání se od prakritického bytí).

Jógasútra obsahuje celkem 196 Pataňdžaliho výroků – súter o józe, které jsou rozdělené do čtyř kapitol či knih.
Kniha vnitřního soustředění – Samádhipáda (51 súter) popisuje cestu k zastavení proměn mysli.
Kniha praxe – Sadhanapáda (55 súter)

Slovo sadhana znamená praxi nebo disciplínu. Podobně jako ve třetím zpěvu Bhagavadgíty se i tady popisují dvě cesty jógy – karma jóga a radža jóga. V Sadhanapádě autor uvádí osm požadavků jógy – Jógánga ánušthánád, které jsou zapotřebí, aby jogín dosáhl sjednocení individuálního bytí (átman) s universálním bytím:
1. Jama – rozvoj správného jednání;
2. Nijama – rozvoj duchovních hodnot;
3. Ásana – rozvoj tělesného klidu (Hatha jóga);
4. Pránájáma – rozvoj ovládání prány a dechu;
5. Pratjáhára – rozvoj rozjímání a nelpění na objektech smyslů;
6. Dhárana – rozvoj zaměření smyslů, koncentrace;
7. Dhjána – rozvoj meditace;
8. Samádhi – rozvoj nejvyššího poznání (vidět bez přemýšlení).

Kniha sil – Vibhutipáda (56 súter), v níž se popisují nejrůznější siddhi, které jogín postupně ovládá. Vibhuti je sanskrtské slovo označující sílu.
Kniha osvobození – Kaivaljipáda (34 súter) pojednává o samostatnosti a úplné nezávislosti ducha (puruša) na hmotě (prakriti).

Na základě Pataňdžaliho Jógasútry vznikla různá odvětví jógy, mimo jiné Hatha jóga (pozice těla – abeceda jógy), Karma jóga (cesta správného působení), Bhakti jóga (cesta oddanosti), Džňána jóga (cesta poznání) nebo Rádža jóga (královská jóga). Prvním, kdo seznámil Západ s Jógasútrou, byl Svámí Vivékánanda.

Svatopluk Moudrý

Read more...

Ze života filozofů: Dionysios Areopagita

Záhadný Pseudo-Dionysios Areopagita (též Diviš Pseuodareopagita, Pseudoareopagita), nejvýznačnější východní křesťanský novoplatonik a mystik, zřejmě syrského původu, který žil na konci 5. či na začátku 6. století. Svým dílem zásadně ovlivnil středověkou mystiku. O jeho životě nevíme nic, svá díla podepisoval jménem Dionysios a už na začátku 6. stol. byl ztotožňován s Dionysiem z Areopagu, který žil v 1. století (řecky: Dionýsios ho Areopagités).

Dionysios z Areopagu (Areopág - řec. Areos pagos, Áreova skála - je skalní blok na severozápadním úpatí athénské Akropole, kde zasedal nejstarší athénský soud.) byl dle Skutků apoštolských (XVII, 34) mezi těmi Athéňany, kteří se po kazání Pavla z Tarsu obrátili na křesťanství. Měl prý být svědkem smrti Panny Marie, jako "discipulus Pauoli" měl popsat Pavlova vidění a stal se prvním biskupem v Athénách.

Dionysios z Areopagu byl také zaměňován se svatým Dionysiem (Divišem), patronem Francie, prvním biskupem v Paříži a mučedníkem z 3. století uctívaným jak v západní, tak i ve východní církvi.

Doctor hierarchicus a jeho filozofie

Pseudo-Dionysios Areopagita svět chápal jako emanaci Boha; hierarchicky uspořádaný kosmos má podíl na Boží dokonalosti a usiluje o opětovný návrat k němu. Pseudo-Dionysios ztotožňuje Boha s principem dobra. Bohu přísluší na prvním místě jméno "Dobro". To je také důvodem jeho emanace: Bůh stvořil jsoucna ze svého nejvyššího dobra. Říká: "Dobro se ze sebe rozptyluje a rozděluje." Z jednotlivých emanačních stupňů, jimiž Bůh sestupuje ke světu, se přirozeným způsobem rodí i hierarchie nebeského a pozemského uspořádání. Čím dále je jsoucno od božského zdroje, tím je i světla a bytí méně, a tím je i nižší stupeň dokonalosti. Jednotlivá stvoření jsou takto manifestacemi Boha v jeho vlastním díle. Velmi podrobně popisuje nebeskou i pozemskou hierarchii, a proto byl nazván "Doctor hierarchicus". Nebeská hierarchie se skládá z devíti andělských chórů, od cherubínů, serafínů až po archanděly a anděly. Pozemskou nápodobou nebeské hierarchie je hierarchie církevní. Pozemská hierarchie navazuje na nebeskou od rozumných bytostí, pokračuje ostatními živými bytostmi a končí až u neživých předmětů, které se na Bohu účastní jen tím, že existují.

Protože vše stvořené od Boha pochází, touží se opět k Bohu vrátit. Bezměrná touha po božstvu prostupuje celou přírodu. Hybnou silou této touhy, která vše uvádí do pohybu, je láska. Láska z Boha pramení, všechny stvoření spojuje a nakonec se ke svému zdroji zase navrací. Milující vychází v extatické lásce mimo sebe (exstare), aby se přenesl do předmětu své lásky, aby se spojil s Bohem a dosáhl zbožštění (theosis), tedy sjednocení s Bohem.

Corpus Areopagiticum
Pseudo-Dionysios Areopagita ve svém díle spojil novoplatonismus s křesťanskou teologií a mystikou. Jeho spisy se souhrnně označují termínem "Corpus Areopagiticum" a jsou rozděleny na tyto části: De divinis nominibus (O Božích jménech); De caelesti hierarchia (O nebeské hierarchii); De mystika theologia (O mystické teologii); De caelesti hierarchia (O církevní hierarchii) a 10 listů.

Tato díla byla poprvé předložena na konstantinopolském církevním koncilu v roce 532 a od té chvíle po bezmála tisíc let byla hlavním zdrojem středověkého myšlení a těšila se téměř kanonické autoritě. (Bylo spočítáno, že ještě Tomáš Akvinský cituje Aeropagitu 1700krát.) Za jejich autora byl dlouho považován již zmíněný Dionysos z Areopagu, první Athénský biskup z 1. století. Teprve renesanční humanisté (Laurentius Valla a Erasmus Rotterdamský) zpochybnili, že by šlo o novozákonního Dionysia, a vyslovili názor, že jde o osobu mnohem pozdější, v díle silně ovlivněnou novoplatonským filozofem Proklem (latinsky Proclus, kolem 410 Konstantinopol – 17. dubna 485 Athény).

Ing. Hana Zralá

Read more...

Ze života filozofů: Sokrates

Sokrates, jeden z nejznámějších filozofů, se narodil roku 469 př. n. l. v Athénách kameníkovi Sófroniskovi a porodní bábě Fainaretě. Jeho manželka se jmenovala Xantypa, a díky veselým příhodám z jejich společného života, vešla i ona do dějin. Povolání zdědil Sokrates po otci a živil se jako sochař. Byl velmi odvážný a zúčastnil se několika válečných tažení, kde získal vyznamenání za statečnost. Války byly jednou z mála příležitostí, kdy opouštěl Athény.

Sokrates byl označen v Delfské věštírně za nejmoudřejšího z Athén. Nevěděl možná nejvíce ze všech, ale připustil si vlastní nevědomost. V tom spočívá jeho moudrost a pro nás velký odkaz. Byl také velmi vytrvalý, traduje se, že dokázal stát i několik hodin na jednom místě, než našel odpověď na některou z filozofických otázek. Uvědomoval si, že je nedokonalý, a ustavičně hledal, jak se zdokonalit. Tak můžeme pochopit i význam jeho nejznámějšího citátu: "Vím, že nic nevím". Nebýt pyšný nebo ješitný na to, co víme, ale přiznat si, že je mnohem více toho, co nevíme. Skrze postupné zkoumání a odhalování neznámých nebo nejasných věci roste naše moudrost. Sokrates byl moudrý, protože dokázal své poznání používat v praxi a byl jednotný v myšlenkách, slovech i činech.

Sokratovská moudrost znamená konat dobro. Není jednoduché najít, co je dobré nebo špatné. Jak pro jednotlivce, tak pro společnost, aby se nečinilo zlo, když se chce konat dobro. Radí nám, ať se naučíme vést dialog, výměnu slov nebo názorů. Názor, který má každý člověk, je vzdálen více nebo méně pravdě. Je to umění jak navazovat spojení, rozvádět v dialogu dva zdánlivě protikladné názory, aby se dosáhlo pravdy. Důležitým pojetím dialogu u Sokrata bylo poznání sebe sama.

Hledání spíše toho, čím jsem, než toho, co mám. Cílem je naučit se být nejlepším soudcem svých chyb tak, že je odhalíme a napravíme dříve než kdokoli jiný.

Často vystupoval proti sofistům, kteří kazili mládež, i když říkali, že ji poučují. Viděli hodnotu člověka v jeho společenském postavení, politických zájmech nebo moci. Naopak Sokrates dbal především na utváření vlastního vědomí, svědomí a nedělal rozdíl ve společenských třídách svých posluchačů.

Sokrates mluvil o vnitřním hlase - daimonion, který ho upozorní před špatným rozhodnutím, avšak ho k ničemu nenabádá. Můžeme to nazvat hlasem svědomí, intuicí nebo předtuchou. Tvrdil, že každý člověk v sobě toto daimonion má, na každém však záleží, zda tento hlas poslechne nebo ne. V roce 399 př. n. l. byl Sokrates nespravedlivě obviněn a následně odsouzen na smrt. Soudní proces zaznamenal Platon v díle Obrana Sokratova. Musel vypít číši s jedem bolehlavem. Obvinění na něho byla vykonstruována na základě pomluv a nepřátelství lidí, kterým při rozhovorech na Athénské Agoře dokázal jejich namyšlenost nebo omyly, které pokládali za pravdu. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z vězení a zachránit mu život, ale on to odmítl. Vysvětlil jim, že celý život ctil athénské zákony a vychovával k tomu i všechny své učedníky. Nemůže tedy jen proto, že mu hrozí smrt, takto nečestně utíkat před vykonáním rozsudku.

Nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, přesto patří mezi nejznámější antické filozofy. Díky svému umění probouzet lidské duše, měl hodně žáků, z nichž někteří vlastní filozofické školy založili. Jeho největším učedníkem byl Platon, který z úcty ke svému učiteli vložil své nejlepší myšlenky do jeho úst. Sokrates vystupuje v Platonových dialozích jako ten, který přivádí ostatní ke správnému poznání, k moudrosti.

„Neboť nic jiného nedělám, chodě mezi vámi, než že přemlouvám mladé i staré, aby nepečovali dříve ani usilovněji o tělo, ani o peníze, než o to, aby duše byla co nejlepší.“ (Obrana Sokrata)

Aleš Budín

Read more...

Podobenství o jeskyni

(Převzato z knihy: Platon: Ústava, 514 a - 517 a, Oikoymenh, Praha 1996)

„A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně, v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání, vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.

 - Dobře.
- Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, při čemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.
- Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
- Podobní nám, odpověděl jsem, neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.
- Jak by také uviděli, když jsou nuceni držeti po celý život hlavu bez pohnutí?
- A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?
- Ovšem že.
- A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.
- Nutně.
- A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?
- Při Diovi, dozajista.
- U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.
- Docela nutně.
- Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z přecházejících předmětů, odpovídati na otázku, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?
- Mnohem pravdivější.
- Nuže, a kdyby ho docela nutil hleděti do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívati, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?
- Tak jest.
- Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by jeho oči, zalité září, mohly viděti něco z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem?

- Jistě ne, aspoň ne hned.
- Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy, dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdyby se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo.
- Jak by ne?
- Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.
- Nutně.
- A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.
- Patrno, že by k tomu potom došel.
- A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval?
- Ba jistě.
- A jestliže měli tehdy mezi sebou zavedeny nějaké pocty a pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a podle toho byl nejschopnější předpovídati, co přijde, sotva by asi cítil po tom touhu a záviděl těm, kterým se u oněch dostává poct a mocných postavení, naopak jistě by mu bylo, jak praví Homeros, že by tuze rád chtěl "jako nádeník sloužiti jinému, muži nemajetnému” a raději by cokoli zakusil, než aby měl ony nejasné představy a oním způsobem žil, či nemyslíš?
- Tak jest, odpověděl, myslím, že by raději všeho zakusil, než aby žil oním způsobem.
- Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel se slunce?
- Ba jistě.
- Tu pak kdyby zase musil posuzovati ony stíny o závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve než by se mu oči uklidnily - a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce - zdali pak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus choditi tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovati z pout a vésti nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopiti a zabíti?
- Dozajista.”

Read more...

Ze života filozofů: Hypatia z Alexandrie
Krásná, moudrá, vzdělaná žena a charismatická žena, která pro svou výjimečnost nikomu ve své době nezůstala lhostejná. Inspirovala řadu pozdějších uměleckých děl a koneckonců i nedávný film. Mnozí ji milovali a obdivovali a jiní nenáviděli, což nakonec předčasně ukončilo její život. Životní příběh Hypatie nás zavádí do Alexandrie, jednoho z největších a nejvýznamnějších center své doby. Hlavní město Egypta pojmenované po Alexandru Velikém získalo proslulost za Ptolemaiovců a stalo se střediskem obchodu, kultury, vědy i filozofie spojujícím vlivy Východu a Západu.

Hypatia se narodila kolem roku 370, byla dcerou matematika a filozofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii. Její otec přednášel matematiku, byl představeným Múseia (vysokého alexandrijského učení) a sám svou dceru vychovával a vzdělával. Pod jeho vedením studovala filozofii, matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla a duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.

Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a ve 31 letech se stala ředitelkou Múseia. Vyučovala matematiku a filozofii, zvláště pak filozofii neoplatónskou. Vycházela ze svých předchůdců a to hlavně z Plotina a Jamblicha.

Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen posluchači z Alexandrie, ale přijížděli až z Říma či z Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a moudře mluvit. Měla množství ctitelů, její studenti ji obdivovali, ale ona se zavázala tomu, že nebude ženou jednoho muže, ale že zasvětí celý svůj život poznání. Vypráví se, že když se ve voze objevila na ulici, lidé jí házeli květiny, vítali ji, přinášeli jí dary a plakali dojetím. Nazývali ji "Pannou nebes" nebo "Neposkvrněnou hvězdou".

Věnovala se především astronomii a matematice, kromě jiného napsala komentáře k ptolemaiovským astronomickým pracím, Diophanově Aritmetice a Apolloniovým Kuželosečkám. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách. Svému otci pomáhala v psaní jedenáctidílného komentáře k Ptoleimaiovu Almagestu. Spolu se svým otcem a svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynálezu astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobovat pohyby nebeských těles.

V době, kdy Hypatia žila v Alexandrii, začínalo nad ostatními náboženstvími převládat křesťanství. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími různých náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi křesťanským vůdcem Cyrilem a římským prefektem Orestem. Hypatia byla Orestovou přítelkyní, a to bylo důvodem, proč ji Cyril začal nenávidět. Byla příliš učená a oblíbená a přitom patřila k pohanům. To vše stupňovalo Cyrilovu nenávist. V roce 412 se stal alexandrijským biskupem a přesvědčil své přívržence, že Hypatia představuje nebezpečí pro křesťanskou obec a že bude nejlepší se jí zbavit. Navíc ho velmi dráždilo, že na její přednášky dochází mnoho velmi významných lidí a mezi nimi i jeho úhlavní nepřítel Orestes.

Je více než pravděpodobné, že Hypatiina smrt byla dílem samotného alexandrijského biskupa. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické sekty "Nitrian", kteří Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji za vlasy do nynějšího chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla, nakonec její tělo spálili za městem. Za její smrt nebyl nikdo potrestán.

MUDr. Lucie Šrámková

Read more...

Ze života filozofů: Herakleitos

 Filozof Herakleitos, kterému je přisuzován královský či šlechtický původ, se narodil na západním pobřeží Malé Asie ve městě Efesos a pravděpodobně žil v letech 535 – 475 př. n. l. Jeho otec, Bloson nebo podle některých Herakont, byl přímým potomkem zakladatele města Androkla, synem athénského krále Kodra. Jako prvorozený syn byl Herakleitos předurčen k zastávání významného úřadu v čele vlády, ale vzdal se tohoto privilegia ve prospěch svého bratra a celý svůj život se věnoval filozofii, která pro něj byla důležitější, než jakýkoli úřad. Přesto mu záleželo na osudu města a podle zpráv od Diogena Laertia byl velmi rozhořčen na obyvatele Efesu, když údajně kvůli přílišné zdatnosti vyhnali jeho přítele Hermodóra, který zde vládl. „Dav, jako psi, štěká na toho, koho nezná, a jako osel dává přednost slámě před zlatem.“

Herakleitos byl známý svým hrdým, mrzutým a melancholickým charakterem a bylo mu vytýkáno, že pohrdá lidmi, a neuznává nikoho kromě sebe samého. Jako filozof však necítil opovržení vůči lidským bytostem, ale pohrdal charakteristikami, kterých lidé nabývají v davu, když nejednají v souladu s charakteristikami své vznešené duše, ale nechají se strhnout k opačnému jednání. „Jeden jediný člověk má pro mne větší hodnotu než deset tisíc, pokud je lepší.“

Nejvíce ho zajímala filozofie Parmenida, jehož byl současníkem, a nechal se inspirovat jeho učením, ale nikdy se nezmiňoval o žádném svém Učiteli. O jeho filozofii se traduje, že obsahuje důležité ideje, avšak špatně pochopitelné. Proto získal přízvisko „Temný“. Dle věštby z Delf, Herakleitos nevykládal ani neskrýval své myšlenky, nýbrž je vyjadřoval prostřednictvím symbolického jazyka. Napsal knihu, kterou pojmenoval, stejně jako většina předsokratovských filozofů, O přírodě a rozdělil ji do tří částí: O vesmíru, O státu a o Božstvu. Uložil ji do Artemidina chrámu v Efesu, aby naznačil, že nikdo nebo velmi málo lidí je schopno ji pochopit. Poslední období svého života trávil osaměle v horách a živil se pouze trávou a bylinami. Do města se vrátil, když začal trpět vodnatelností, aby zde vyhledal léčbu. Lékaři mu však nenabídli žádnou pomoc a proto, jak se traduje, v pokusu zbavit své tělo přílišného množství vody, se zahrabal do hnoje a nepoznán se tak stal potravou psů.

Učení
Herakleitos mluví o existenci Prvotního a Univerzálního Principu: „Všechny věci jsou Jedno: toto je Moudrost. Z Jedna vycházejí všechny věci a ze všech věcí Jedno.“ Jako počátek a Prvotní Substanci uvádí Oheň, z něhož se tvoří všechny věci a znovu se do něj navrací. Oheň prochází neustálou transformací, kterou Herakleitos spatřuje v nepřetržitém Plynutí a Pohybu. Proto dává známý příklad řeky, která neustále plyne, říká, že vody, které tečou, nejsou nikdy stejné, a proto nemůžeme dvakrát vstoupit do jedné řeky. „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty.“ Pro Herakleita vzniká pohyb bojem mezi protiklady manifestovaného světa a jejich snahou o dosažení rovnováhy. Pohyb a neustálá transformace vede všechny věci k návratu k prvotnímu Počátku. Konečnou příčinou všech transformací Vesmíru i Země je Logos neboli věčný rozum.

Herakleitos se zmiňuje o charakteristikách jednotlivých duší: za nejlepší považuje duše ohnivé a suché a za nižší považuje duše vlhké a smíšené s vodou. Dále mluví o společném božském aspektu, který někteří filozofové nazývají jako Nús a on používá termín "Společné". „Bdící mají jeden společný svět, avšak spící se obracejí každý do svého vlastního“. Zmiňuje se o tzv. Sofon, jenž symbolizuje veškerou moudrost, které je vždy odděleno od všech věcí, je nade všemi věcmi, přestože do nich může proniknout. Abychom mohli pochopit Sofon, musíme se řídit Nús, vyšším elementem v člověku. Podle Herakleita projevený svět skrývá Sofon, to, co opravdu Je. "Příroda se ráda skrývá." Člověk je také podřízen Plynutí, ale zároveň vlastní Nús, a pokud má suchou duši z Ohně, tíhne k Sofon, k tomu Božskému. Hérakleitos vysvětluje, že člověk tíhne k Božskému, a proto ještě není Božský. Kdyby už byl Božským, kdyby už byl Sofon, byl by Bohem. Jelikož k němu však pouze „tíhne“, je filosofos, což znamená „hledám Božské“. „Moudrost je jedna jediná věc: poznat rozum, který řídí všechny věci prostřednictvím všech věcí.“

Eva Bímová

Read more...

Podobenství

Dva vrabčáci si šťastně našli úkryt před zimou na jednom stromě. Tím stromem byla vrba. Jeden z vrabčáků se uhnízdil na samém vršíčku vrby, zatímco druhý si našel místečko dole, tam, kde se strom začínal rozvětvovat. Po nějakém čase se chtěl horní vrabec začít kamarádit. Aby začal řeč, zaštěbetal: „Čimčim, jak jsou ty listy krásně zelené!“

Vrabec zezdola to však vzal jako provokaci. Suše se ozval: „Jsi snad slepý? Ty nevidíš, že listy jsou bílé?“ Horní vrabec se rozzlobil: „Ty sám jsi slepý! Jsou zelené!“ Dolní vrabec se zobákem zvednutým vzhůru rozčileně čimčaroval: "Sázím své peří z ocasu, že jsou bílé. Ty ničemu nerozumíš. Jsi blázen!"

Vrabec z vršku cítil, jak mu začíná vřít krev, nerozmýšlel se a vrhl se ke svému protivníkovi dolů, aby mu dal co proto. Druhý vrabec si to samozřejmě nenechal líbit, a tak poskakovali proti sobě, peří na krku vzteky naježené. Právě se do sebe chtěli pustit, ale ještě předtím zvedli hlavičky a podívali se vzhůru, aby každý podpořil svou pravdu. Vrabčák, který sem sletěl shora, překvapením jen vydechl: Čimčim, koukej, ony jsou skutečně bílé. Obrátil se ke svému sokovi a nabídl mu: „Pojď se schválně podívat na ty listy seshora, tam, odkud jsem se díval já.“

A tak společně zalétli na vršek vrby a tentokrát začimčarovali společně: „Koukej, ty listy jsou zelené!“

 (vybráno z knihy Bruna Ferrera "Příběhy pro potěchu duše", Portál, Praha 1996)

Read more...

PF 2013

Read more...

Ze života filozofů: Synesios z Kyrény

Tento neoplatonský filozof, básník a rétor se narodil v roce 370 v Kyréně (starověká řecká osada, později římská provincie, dnešní Libye) v urozené a bohaté rodině. Za vzděláním odchází do hlavního města Egypta Alexandrie. Na této významné křižovatce náboženství, filozofií, věd a umění Východu a Západu se setkává s Hypatií, proslulou filozofkou, na jejíž přednášky sem přijíždějí posluchači až z Říma nebo Athén. Tato žena je přední osobností Múseia (vysoké alexandrijské učení) a neoplatonské školy, která je otevřena všem zájemcům o hledání pravdy bez ohledu na jejich politické přesvědčení či víru.

Neoplatonská filozofie dokáže sjednotit sílící křesťanství s antickými i východními směry a rozvíjí skutečné bratrství mezi milovníky moudrosti, kteří se neúčastní útoků ani střetů mezi věřícími odlišných náboženství, jež v této době sílí. Napětí a tendenci k nesnášenlivosti navíc podporuje konflikt mezi Cyrilem (křesťanský vůdce, později alexandrijský biskup) a Orestem (římský prefekt, představitel světské moci), který nakonec vyústí v roce 415 v krutou vraždu Hypatie.

Nyní však Hypatie seznamuje Synesia s matematikou, astronomií i neoplatonskou filozofií, a ten se stává jejím nejlepším žákem. Podílí se například na vytvoření astrolábu (přístroje, který umožňuje napodobit pohyby nebeských těles). V jednom z dochovaných dopisů (je jich celkem 156), který píše svému příteli Herkulianovi (pozdější prefekt Konstantinopole), vzpomíná Synesios na svůj příjezd do Alexandrie a setkání s Hypatií takto:

„Homér popsal výhody, které Odysseus svým cestováním získal: viděl města a seznámil se s myšlením mnoha národů, a že lidé, které navštívil, nejenom že byli nevzdělaní, ale byli to pouze kyklopové. Jak opojně by tedy poezie zpívala o naší cestě, na které nám bylo dopřáno zažít takové nádherné věci, až se nám zdály být neuvěřitelné? Na vlastní oči jsme viděli a na vlastní uši jsme slyšeli ženu, která oprávněně dohlíží na taje filozofie.“ (Dopis 137)

Hypatie vede své žáky k tomu, aby milovali a hledali opravdovou moudrost, ne pouhé teoretické vědomosti oddělené od světa, ve kterém žijí. Tato cesta vyžaduje fyzickou i psychickou čistotu a snahu probudit rozvahu, která se projeví v konkrétních činech člověka. Cílem neoplatoniků je dosáhnout moudrosti rodící se s poznáním pravdy. Tato moudrost se nachází nad všemi dogmaty, magií a pověrami, je to "zářné dítě rozumu" (Dopis 139). Synesios píše, že „Žít podle rozumu má být cílem člověka.“ (Dopis 137) a nabádá Herkuliana k tomu, aby „dál odkrýval vidění, jež je ukryto v nás“ (Dopis 139).

Synesios si zamiloval neoplatonskou filozofii natolik, že se jí nevzdá, ani když bude později jmenován biskupem. Po návratu z Alexandrie do Kyrény jej čeká další cesta. V roce 399 se vydává do Konstantinopole, aby zajistil pro své rodné město daňové úlevy. Zároveň zde pronáší na císařském dvoře řeč Peri basileias (O vládě), ve které se s odvahou vyjadřuje kriticky o chování císaře Arkadia a promlouvá o správném způsobu vlády. O vnitřních poměrech a skrytých intrikách na císařském dvoře vypráví také formou mytologických příběhů ve svých Egyptských povídkách. Z Konstantinopole se vrací po třech letech a o rok později se žení s křesťankou, se kterou má tři syny. Dvakrát úspěšně organizuje obranu svého města proti barbarským nájezdníkům a v roce 411 ho jeho spoluobyvatelé nabádají k tomu, aby se dal zvolit jejich biskupem, i když sám v té době není ani pokřtěn. Synesios nakonec souhlasí, ale pouze pod podmínkou, že bude moci i nadále žít se svou ženou a zůstane věrný neoplatonské filozofii, která není vždy zcela v souladu s učením církve.

Hlavním dílem Synesia je Dion neboli o životě podle jeho vzoru, v němž dokonale spojuje filozofii s rétorikou a brání klasickou vzdělanost proti útokům mnichů: „Filozof nesmí být nevzdělaný, musí být Helénem v plném smyslu tohoto slova, to znamená, že musí znát celou klasickou literaturu. Přál bych si, aby bylo v naší povaze být schopný neustálé soustředěné kontemplace, poněvadž je to však zřejmě nemožné, chtěl bych občas dosahovat nejvyšších vrcholů a občas sestupovat k lidské přirozenosti, účastnit se radosti a krášlit život veselou myslí. Jsem si vědom toho, že jsem člověk a ne bůh.“

  Synesios chápe nedokonalost člověka, ale zároveň ví, že lze v sobě probudit božský prvek a dotknout se věčnosti. Nesouhlasí s odkrýváním velkých pravd širokým masám, aniž by o ně lidé sami usilovali, ale ani se zaníceným a netolerantním přístupem některých křesťanských mnichů. Nejhlubší pravda a moudrost má být přístupná těm, kteří jsou na ni připraveni a dokáží ji správně použít. K tomu je zapotřebí prokázat morální čistotu, skromnost a velké úsilí na cestě za cílem, který je zahalen rouškou tajemství.

Údaje o konci života Synesia se rozcházejí, hovoří se o letech 412 - 415. V každém případě je tento moudrý muž příkladem toho, že víra s věděním nejsou v rozporu, ale naopak se na cestě k moudrosti vzájemně doplňují, jak je vidět i v devíti dochovaných hymnech psaných dórským dialektem, v nichž Synesios krásně propojuje neoplatonské a křesťanské ideje. I v roli biskupa zůstává do konce života na prvním místě filozofem.

Jana Kučerová

Použitá literatura:
Pollard Justin, Reid Howard: Vzestup a pád Alexandrie, DEUS, Praha 2008.
Vavřínek Vladimír: Encyklopedie Byzance, Libri, Praha 2011.
Zástěrová Bohumila a kol.: Dějiny Byzance, Academia, Praha 1992.

Read more...