Ze života filozofů: Leonardo da Vinci
Leonardo di ser Piero da Vinci se narodil v roce 1452 v Anchianu nedaleko městečka Vinci. Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny, což mělo nepochybně vliv na jeho budoucnost, neboť nemanželský původ jej v měšťanské společnosti vylučoval z obvyklých cest ke kariéře. Otec jej však uznal za vlastního, zajistil mu vzdělání. Přestěhovali se do Florencie a od patnácti let byl v učení v uznávané dílně Andrea del Verrochia, kde byl společně s Botticellim, Peruginem a Lorenzem di Credi. Zde novou technikou s jasnějšími barvami namaloval na obraze „Křest Krista” anděla, který se stal na plátně dominantní postavou. I mistr Verrochio uznal, že ho jeho učedník předčil, a dle legendy se rozhodl již nikdy nemalovat.

Vzhledem ke svému původu neměl přístup k univerzitnímu vzdělání, studoval však během života sám s takovým úsilím, že obsáhl podstatnou část tehdejšího poznání. U toho však nezůstal, neboť jeho obdivuhodná mysl se u ničeho nezastavila. V mnoha oblastech tak poznání významnou měrou posunul, přestože to většinou zůstalo po staletí ukryto v denících a spisech v jeho pozůstalosti. Ve Florencii nikdy nebyl zcela přijímán a byl považován za podivína, protože mnoho věcí pojímal novým a originálním způsobem. To jej v roce 1482 přimělo přijmout pozvání Lodovica Sforzy a odejít do Milána.

V této době pravděpodobně začíná svá studia anatomie, astronomie, aerodynamiky a dalších věd, zajímá se intenzivně o Pythagorovu matematiku, kterou se snaží učinit osou všeho svého bádání. Poznatky vědy spojuje s uměním a vidí je jako nerozlučné hodnoty, díky čemuž dosahuje maxima dokonalosti svého díla. Jako umělec je poetický i mystický, lineární perspektivu jako první doplňuje o perspektivu vzdušnou a pomocí kompozice vztahů všeho na plátně vytváří výjimečnou hloubku obrazu. Esovitý tvar jeho postav jim dává vnitřní dynamiku a stává se vzorem klasických figur 16. století. V roce 1495 začal malovat Poslední večeři, bohužel technikou s temperou a olejem, proto dílo rychle propadalo zkáze. Kompozice je však naprosto fascinující. V letech 1500 až 1507 pobýval opět ve Florencii. Zde v nemocnici Panny Marie prováděl svá anatomická studia. V tomto období také namaloval Monu Lisu. Poté působil opět v Miláně, Římě a nakonec dožil na pozvání krále Františka I. ve Francii. Zemřel v roce 1519 v Cloux u Amboise.

Rozsah jeho zájmů i práce je ohromující, ale lidský život je bohužel pro takového génia příliš krátký. Pokusil se napsat knihy z různých oblastí svého bádání, ale svou práci nikdy nestačil uspořádat. Ovlivnil svou dobu i budoucnost, ale až dnes díky zkoumání jeho pozůstalosti objevujeme velikost jeho renesančního ducha a to, o kolik předběhl svou dobu. Důkazem jsou například nákresy strojů, které se objeví až po staletích. Psal studie o letu ptáků, o pohybu a měření vody, o malířství, o perspektivě a proporcích, anatomické studie člověka, zvířat i ptáků a mnoho dalších; vždy se při tom snažil opřít o experiment a přímou zkušenost, nikdy ne pouze o literární autority, jak bylo v jeho době obzvláště mezi akademiky obvyklé. Mnoho práce udělal na konstrukcích strojů pro létání, strojů pracovních, válečných a hydraulických. Většinu z nich se mu nikdy nepodařilo uvést do praxe. Vynalezl anemometr pro měření rychlosti a anemoskop na zjišťování směru větru, ale také inklinometr, který kontroluje vodorovnou polohu při letu. Přestože nenáviděl válku a násilí, mezi jeho návrhy můžeme nalézt kulomet, tank i dělo, které mělo možnost nastavení úhlu a výšky, bylo pohyblivé a využitelné v boji. Za obdivuhodné můžeme také považovat návrhy ponorky, auta poháněného pružinovým mechanizmem, ohřevu vody solární energií za pomoci parabolických zrcadel, potápěčského skafandru, vrtačky, jízdního kola a mnoha dalších zařízení.

Leonardo da Vinci byl zřejmě nejvšestrannější renesanční osobností. Byl nadaným malířem, sochařem, architektem, hudebníkem, vynálezcem, přírodovědcem, konstruktérem a spisovatelem. Byl předchůdcem Galilea, Bacona, Newtona a mnoha dalších. Tento krátký článek nemůže dostatečně vypovědět o jeho výjimečnosti, ale snad nás může inspirovat k vlastnímu zkoumání, protože – jak Leonardo prokázal svým životem a dílem – nic nemůže nahradit vlastní zkušenost.

Ing. Miroslav Huryta

Read more...

Ze života filozofů: Marsilio Ficino

Nacházíme se v 15. století v době, která se stane významným historickým obdobím – renesancí. V době, která zrodila takové velikány, jakými byli například Gemistos Plethon, Leonardo da Vinci, Leon Battista Alberti, Giordano Bruno nebo Pico dela Mirandola. Mohli bychom uvést mnoho jmen. Ale ten, kterému bych dnes ráda věnovala tento článek, se jmenuje Marsilio Ficino, největší platonik florentský.

Narodil se roku 1433 ve Figline. Otec si přál, aby se stal lékařem stejně jako on, ale mladý Ficino měl vrozené nadání stát se filozofem. Navíc se v jeho životě objevuje důležitá osobnost, Cosimo de Medici, který měl na něho velký vliv. Marsilius ve svých vzpomínách píše, že měl dva otce, jednoho tělesného a druhého (Cosima) duchovního.

S tímto florentským velmožem a mecenášem renesance se Ficino seznámil ve 26 letech, a bylo to osudové setkání. Cosimo podporoval humanistickou vzdělanost. Ficinovi sehnal Platonovy a Plotinovy spisy psané v řečtině, a aby mu usnadnil práci, daroval mu dům v Careggi. Ficino vilu začne nazývat „Akademií”. Proč tomu tak bylo? Toužil obnovit Platonovu filozofickou školu. A opravdu tu vzniká proslulá florentská novoplatonská akademie a Ficino byl její hlavní osobností. Scházelo se zde mnoho vzdělaných lidí z nejrůznějších oborů: filozofové, umělci, básníci, právníci, hudebníci i teologové. Hovořili o tom, jak vypadá správné a ušlechtilé jednání v každodenním životě. Také jak vést správně obec, armádu a politiku. Řešili i témata týkající se matematiky a fyziky.

Díky Cosimu Medici, který jej podporoval po hmotné a morální stránce, začal Ficino pracovat na svém nejvýznamnějším díle, na latinském překladu všech Platonových spisů. Tady bych ráda citovala Ficina, abychom viděli, jak si tohoto mecenáše vážil: „Já jsem s ním po více než dvanáct let šťastně pěstoval filozofii: tak byl bystrý v disputování jako rozvážný v řízení obce. Jistě mnoho jsem dlužen našemu Platonovi, ale Cosimovi, přiznávám se, jsem dlužen ne méně: neboť kterou ideu ctností mi Platon jednou ukázal, tu každodenně Cosimus prováděl.”

Když dokončoval překlad Platonových dialogů, pracoval také na jejich komentářích. Později překládá díla Plotina, Jamblicha, Porfyria a dalších.

Pro Ficina je příznačná myšlenka, že všichni starověcí myslitelé, od egyptského Herma Trismegista, Pythagory až po Platona a sv. Augustina, jsou vykladatelé stejné pravdy. Ficino byl během svého života vysvěcen na kněze, ale během svých kázání v kostele Degli Angeli mluvil o Platonově filozofii stejně jako na půdě Akademie v Careggi. „Nauka Platonova je jako velmi bohatá žíla zlata, kterou toliko zkušené a bystré oko může nalézt mezi drsným kamením a pískem.”
Další dílo, Platonská teologie, je také založeno na novoplatonské tradici. Ficino si představuje filozofii jako „učené náboženství”, odhalující věčné pravdy, které jsou obsaženy ve víře. Filozofie neslouží teologii, ale je spíše sestrou náboženství.

Ve Ficinově filozofii je zbožštěn i člověk. Nesmrtelnost člověka zdůvodňuje tím, že zdůrazňuje jeho vyšší přirozenost. Člověk je bytost důstojná a tvořivá a ve svém díle se dokáže podobat bohu. Člověk je schopen poznat, pochopit řád nebes, pohyby kosmických těles a má schopnost tyto pohyby vypočítat a předvídat. Dochází k závěru, že se člověk připodobňuje svému tvůrci.

Ficina nazývali jeho vrstevníci „druhým Platonem”. Platon byl po jeho boku celý život. Svým dílem obnovil Ficino jeho učení, a ovlivnil tak evropskou vzdělanost. Jeho vliv sahal daleko za hranice Itálie.

V roce 1496 napsal Ficinovi dopis Robert Gaguin, rektor pařížské univerzity: „Tvá ctnost a moudrost, Ficine, tak je rozhlašována zvláště v naší pařížské Akademii, že Tvé jméno je milováno a oslavováno jak ve sborech veleučených mužů, tak i v třídách chlapců. Svědky Tvých zásluh jsou ony Tvé skvělé práce, které jsi vynaložil, abys převedl Platona do latiny; rozmnožuje Tvou slávu platonik Plotinos od Tebe do latiny přeložený. Kromě toho se čtou a jsou ceněny jiné svazky Tvého díla a dopisy přátelům: pro to všechno přemnozí z členů naší školy planou touhou osobně Tě poznat a vidět člověka, od kterého pocházejí díla tak skvělé učenosti.”

Kateřina Blahutová

Read more...

Ze života filozofů: FRANCESCO PETRARCA

Petrarku známe především jako renezančního italsky píšícího básníka opěvujícího lásku k Lauře, který přijal titul „poetus laureatus”, tedy „král básníků” nebo „básník, vavřínem korunovaný”. Petrarkovi současníci i následující generace však více ctili jeho latinsky psané humanistické spisy a spisy morální filozofie. Dodnes bývá považován za otce humanismu, čerpajícího z antiky, kterou nejen miloval, ale i výborně znal. Celý život sbíral latinské spisy, jeho knihovna byla považována za jednu z nejrozsáhlejších.

Pro své vzdělání, vystupování a svoji osobnost byl vyhledávaným společníkem a diplomatem. Podporoval myšlenku sjednocené Itálie a Římské republiky, odsuzoval nestřídmou církev, přesvědčoval papeže, aby se vrátil do Říma. Karla IV. žádal, aby jako císař zajistil mír. Byl idealistou, který si je vědom, že příkladem člověk zmůže mnohem více než kritickými slovy.

Život
Narodil se roku 1304 v Arezzu, kam se jeho rodina uchýlila do exilu. Jak sám napsal, jeho rodiče byli chudí, ale vznešení. Celý Petrarkův život byl spojen s cestováním z místa na místo, pobýval v Itálii, v Německu a ve Francii. V mládí vstoupil do služeb rodiny Colonnů, což zajistilo jemu i jeho bratru Gherardovi dobré živobytí. Později pracoval pro knížecí milánskou rodinu Visconti. V této době se setkal s císařem Karlem IV. při jeho korunovaci v Římě, později dokonce dorazil i do Prahy. Známa je jeho korespondence nejen s Karlem IV. a jeho dvorem, ale i s Arnoštem z Pardubic a s Janem ze Středy. Závěr života strávil se svou dcerou Franceskou nedaleko Padovy. Zemřel den před svými sedmdesátými narozeninami s knihou v ruce.

Dílo
Z Petrarkova díla můžeme uvést například dialogy „O lécích na štěstí a neštěstí” (De remediis utriusque fortunae), „O samotářském životě” (De vita solitaria), „O nevědomosti mé a mnoha dalších” (De sui ipsius et multorum ignorantia), „O slavných mužích” (De viris illustribus), kde sepsal životopisy známých antických hrdinů, filozofů a státníků.

Ve svém celoživotním díle „O tajném střetu mých myšlenek” neboli „Mé tajemství” (Secretum meum) vede Francesco rozhovory se svým velkým vzorem sv. Augustinem jako se svým učitelem i svědomím o víře, vůli, hříchu i lásce, touze po slávě a melancholii. Toto autobiografické dílo Petrarca za svého života nezveřejnil.

Pod vlivem Cicerona sesbíral latinsky psané fiktivní i skutečné dopisy jako „Listy přátelům” (Rerum familiarum libri) a „Dopisy ze stáří” (Rerum senilium libri).

Myšlenky
Petrarca opakuje, že hlavním předmětem a zájmem myšlení a filozofie by měl být člověk a jeho problémy a starosti. Proto dává důraz na morální filozofii a staví ji nad scholastickou vědu, která zapomíná na lidskou duši v množství zbytečných otázek.

Po výstupu na horu Mont Venteux, kde cituje z „Vyznání” sv. Augustina, píše svým přátelům:

„A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům, obrovským vlnám mořským, mohutnému toku řek, širému oceánu a pohybům hvězd – sebe však zanedbávají… Poznání Boha je pravá a nejvyšší filozofie.” ¹

Petrarca měl výjimečnou schopnost spojit Platonovu moudrost, Senekovu stoickou ctnost a Ciceronovu výmluvnost s křesťanskou čistotou. Stal se tak opravdu renesančním člověkem, který dokázal propojit staré s novým, a ovlivnil tak budoucnost.

Ing. Dana Gabrielová

Citace: 1. Paul Oskar Kristeller: Osm filosofů italské renesance, Vyšehrad, Praha 2007.

Read more...

Astrologická znamení

Říká se, že je třeba s někým žít, abychom poznali, jaký je, ale někdy je to ve hvězdách…



6.00: Panna vstává, ale než se půjde sprchovat, uklidí celou koupelnu. Po vyčištění zubů vloží kartáček do sterilního sáčku a uklidí si jej na skryté místo, daleko od ostatních kartáčků.

6.15: Kozoroh vstává a vypíná bojler, protože skončil levný tarif.

6.20: Vodnář se vydává na ranní jogging.

6.30: Váhy a Lev se před zrcadlem přetahují o hydratační krém a gel na vlasy.

6.40: Býk snídá nutellu polévkovou lžící.

6.45: Střelec vstává a znovu zapíná bojler.

7.00: Rak dělá sendviče. Panna vymačkává šťávu z čerstvého ovoce. Blíženec je ještě v posteli a na mobilu si prochází e-maily, Facebook, Twitter a Instagram.

7.05: Štír se dobývá do koupelny, z níž vycházejí Váhy s necesérem v rukou, smrtelně uražené.

7.10: Beran vstává a zapíná stopky.

7.11.45: Beran osprchovaný a oblečený běží ze schodů, mává a vypíná stopky.

7.15: Býk škrábe lžící po sklenici. Nutella došla.

7.20: Váhy a Lev spolu znovu bojují před zrcadlem, naposledy si ověřují svůj vzhled a obdivují sami sebe před odchodem.

7.30: Vodnář se sprchuje studenou vodou. Kozoroh zase vypnul bojler.

7.40: Všichni odcházejí.

7.45: Blíženec se vrací. Zapomněl jeden ze tří mobilů.

7.50: Blíženec se znovu vrací. Zapomněl peněženku.

8.00: Ryba se probouzí a zjišťuje, že ji v bytě zamkli.

Read more...

Ze života filozofů:
Dante Alighieri – most mezi středověkem a renesancí
Největší italský básník 14. století byl Dante Alighieri (1. 6. 1265 Florencie – 14. 9. 1321 Ravenna). Je znám především díky svému básnickému umění, pro něž hledal inspiraci a oporu ve studiu antického, italského a provensálského básnictví. Dante však také přispěl k vývoji jazykovědy, italského jazyka i politické filozofie. Je rovněž považován za tvůrce spisovné italštiny, kterou svými díly prosadil.

Podle šíře znalostí, které ve svých dílech předkládá, je zřejmé, že po celý život nepřestal studovat. Dosvědčují to témata, osoby a události, které se v jeho dílech objevují. Z celého Danteho díla je zřejmá jeho sečtělost v latinských klasicích, znalost francouzské rytířské epiky a lyriky, znalost bible či církevních teoretiků či znalosti z oblastí historie a práva výjimečné především šíří a hloubkou, kterou dokázal obsáhnout.

„Jeden čeká, že se doba změní. Jiný pevně ji chytí a hned jedná!“

Kromě psaní literatury a učených spisů byl Dante také značně politicky činný, účastnil se několika bitev, působil i v městské radě Florencie a vykonával různá diplomatická poslání. Ve Florencii na konci 13. století zuřily nelítostné boje různých politických skupin a Dante se do politického života aktivně zapojil. Jako stoupenec protipapežské strany musel nakonec své milované rodné město opustit a strávit zbytek života ve vyhnanství.

Nezbylo mu než putovat křížem krážem celou Itálií. Pobýval na dvorech vlivných přátel v Arezzu, v Bologni, v Padově, ve Veroně i Ravenně, kde svou životní pouť zakončil. Po uplynutí určité doby, v období jeho největší slávy, mu sice byla nabídnuta možnost návratu, ale jen pod podmínkou, že se bude kát ze svých omylů. Na tuto nabídku Dante v jednom z dochovaných dopisů odpověděl: „Nestojí mi za to vrátit se do svého domova, vaše odpuštění nestojí za to ponížení. Mým štítem je má čest, cožpak nemohu všude pozorovat nebe a hvězdy?“

Nejopěvovanějším dílem Dante Alighieriho je bezesporu Božská komedie (původním názvem Commedia) vytvořená během prvních dvou desetiletí 14. století. Mnozí komentátoři této velkolepé básně se shodují na tom, že do ní její tvůrce dokázal shrnout veškeré středověké vědění i postoje člověka oné doby. Tvrdí, že v žádné jiné epoše se nepodařilo vytvořit dílo tak celistvé, jež by bylo dokonalým obrazem doby, a zároveň vykazovalo tak skvělé literární kvality. Tato svatá báseň je zároveň plná symbolismu, filozofických a historických narážek a rovněž předkládá alegorické zobrazení lidstva a vesmíru.

Autor nejprve líčí cestu Peklem a Očistcem, kam jej doprovázel antický básník Vergilius. Nejpůsobivější je bezesporu Peklo se svými devíti kruhy a tajuplnými vizemi. V Očistci Dante potkává mnoho význačných osobností své doby a mezi nimi i české krále Přemysla Otakara II., Václava II. i Rudolfa Habsburského. Ve třetí části dospěje do Ráje, kde se setká s milovanou Beatricí a prochází s ní devíti sférami, až dosáhne světla, sídla Boha a blažených.

„Říkám a tvrdím, že žena, do níž jsem se zamiloval při své první lásce, byla nekrásnější a nejpočestnější dcera Císaře vesmíru, jíž dal Pythagoras jméno Filozofie.“
Postavou, která vyvolává nejvíce otázek, je Beatrice, o níž někteří autoři soudí, že k ní Dante od dětství, kdy se s ní údajně poprvé ve Florencii setkal, cítil platonickou lásku a stala se mu celoživotní inspirací. Na opačném pólu stojí názor, že jde o idealizovanou ženu, jejíž krása je vnějším výrazem vnitřních duchovních hodnot. A autorova láska k ní není míněna jako projev citu, nýbrž jako touha nalézt skutečné a hluboké poznání. Vysněná Beatrice se tak stává symbolem moudrosti. Proto jí Dante ve svém nejznámějším díle přisoudil úlohu vůdkyně na cestě od neřesti a hříchu k poznání pravých životních hodnot a k dosažení dokonalosti.

„Filozofie je láskyplné zacházení s moudrostí.“

Dante Alighieri, velký renesanční duch a filozof, ve svém rozsáhlém díle propojuje středověké pojetí světa se svými širokými znalostmi z oblasti filozofie sahajícími od antického dědictví po nejlepší výsledky arabského myšlení. Jeho myšlenky se staly základem humanistického učení o člověku, celé jeho rozsáhlé dílo znamenalo významný impuls pro rodící se renesanci a jeho filozofické ideje tak tvoří významný most mezi dvěma důležitými epochami dějin – středověkem a renesancí.

Mgr. Petra Goliášová

Read more...

Ze života filozofů: Niccolo Machiavelli

Niccolo Machiavelli žil v bouřlivé době na přelomu 15. a 16. století ve Florencii. Na jedné straně to byla doba renesančních umělců Leonarda da Vinciho, Michelangela Buonarrotiho, Sandra Botticelliho, kteří patřili mezi Machiavelliho florentské současníky, ale na druhé straně i doba politických bojů a válek nejednotné Itálie, rozdrobené na městské republiky a malá knížectví.
Machiavelli aktivně působil jako florentský státník a diplomat. Zajímal se o starověkou historii, z níž čerpal mnohá ponaučení. Těžká a svízelná epocha utvářela jeho politické myšlení, které později zaznívá z jeho děl. Formuloval pojetí politiky jako umění zacházet s mocí tak, aby se dosáhlo cíle. Stal se hlasatelem pragmatického přístupu v otázkách způsobu vlády, který lze zjednodušeně shrnout do úsloví „účel světí prostředky“. Budoucnost jeho jménem nazvala politické jednání, které ve jménu velkých cílů přehlíží etické principy a používá jakékoliv prostředky – machiavelismus. Niccolo Machiavelli se tak stal velmi kontroverzní postavou politické filozofie, věc však není tak jednoznačná, jak se na první a zjednodušující pohled může jevit.

Život
Narodil se 3. května 1469 ve Florencii v nepříliš zámožné rodině. Jeho otec byl právníkem a notářem. Skromné rodinné poměry mladému Niccolovi neumožnily studium na univerzitě. Ovšem florentské humanistické prostředí ho i tak silně ovlivnilo. Florencie té doby prožívala renesanční rozkvět za přispění velkého mecenáše Lorenza Medici (1449–1492). Machiavelli však od mládí projevoval zájem spíše o politické dění a palčivé problémy současné společnosti, které vrcholily, když mu bylo 25 let. V roce 1494 došlo k vyhnání rodu Medici z Florencie a nastolení vlády fanatického mnicha Savonaroly (1452–1498). Po jeho pádu v roce 1498 byl Machiavelli jmenován do úřední funkce sekretáře Rady desíti, která tvořila vládu florentské republiky. V této funkci plnil celou řadu státnických a diplomatických úkolů. Ovšem roku 1512 se rod Medici do Florencie vrací, republika zaniká a Machiavelli je uvězněn za spiknutí. Přestože se obvinění neprokáže, musí opustit politickou scénu.

Uchyluje se do vyhnanství na svůj venkovský statek, kde vznikají jeho hlavní literární díla (Vladař, Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, O umění válečném). V roce 1520 je omilostněn a získává přízeň rodu Medici, dokonce se stává jejich dějepiscem (Florentské letopisy). Roku 1527 rod Medici musí opět opustit Florencii, ovšem obnovená republika již Machiavelliho pomoc nepřijímá. Krátce po tomto odmítnutí Niccolo Machiavelli vážně onemocní a 21. června 1527 umírá.
Jeho myšlenky

V myšlenkách a díle Machiavelliho nacházíme zdánlivý paradox. Na jedné straně jeho pojetí politiky v díle Vladař je dnes chápáno jako bezskrupulózní uplatňování moci, ale na druhé straně dílo Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia vychvaluje a upřednostňuje republiku jako plod poctivosti a statečnosti římského lidu.

Pro pochopení Machiavelliho myšlenek je zásadní, abychom si uvědomili, že za státní zájem či cíl, k němuž má politika a vláda směřovat, nepovažoval užitek a prospěch vladaře, ale zájem celé vlasti, obecný prospěch. Skutečný užitek a prospěch z vlády tedy musí mít lid, skutečný panovník je pak především sjednotitelem lidu. Poslední kapitola díla Vladař je doslova voláním po panovníku, který by dokázal sjednotit a pozvednout zbídačenou Itálii. A pro tento vznešený cíl je panovníku dovoleno jednat bez ohledu na soudobou morálku.

Toto machiavelistické oddělení morálky a politické praxe nemusí být ovšem ve skutečnosti nemorální. Machiavelli vycházel z přesvědčení, že pokud následujeme skutečně morální cíl, pak použité prostředky a nástroje nemohou být ve výsledku nemorální. Proto také klade důraz na kvality dobrého panovníka, který musí dokázat rozlišit morální cíl od nemorálního. Toho je však schopen pouze panovník, který má vlastní sílu – ctnost (virtú); je to morální hodnota, která mu umožňuje i správně a účinně jednat. Další charakteristikou skutečného panovníka je to, že musí být obdařen Štěstěnou (Fortuna). Jen člověk těchto kvalit je schopen přemoci osud a nutnost, které dokáže pochopit a přizpůsobit se jim, ale také se jim účinně postavit. Zvláště pokud se nachází v době postupujícího úpadku, musí volit také odpovídající prostředky, které se mohou jevit jako nemorální, podvodné, vypočítavé apod., ale jsou ospravedlnitelné s ohledem na morální cíl.

Ve své době Machiavelli spatřoval jednu z příčin úpadku i v církvi, o čemž se zmiňuje ve dvanácté kapitole díla Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, jež nese příznačný název
O důležitosti náboženství a o tom, jak Itálie upadá, protože vinou římské církve nemá náboženství. Náboženství považoval za důležitou součást státu, protože je sjednocujícím prvkem mezi lidmi navzájem, ale i v samotném člověku, když ho přivádí ke ctnostem a statečnosti. Vzory náboženského života ovšem spatřoval nejvíce v jeho starověkých formách. Ke křesťanství měl spíše negativní postoj, protože dle něj upřednostňuje útrpný vzdor před statečným bojem, a tak ve skutečnosti dává příležitost a prostor k rozvoji mnoha zlořádů a zloduchů.

Kde je pravda?
Pokud žijeme ve velké špíně a nepořádku, je na místě položit si otázku, zda je možné uklidit a dosáhnout čistoty, aniž bychom se přitom zašpinili? Machiavelli nám skrze svoji historickou zkušenost odpověď nabízí. Ovšem jeho odpověď nelze jednoduše a jednoznačně interpretovat, pokud nebudeme mít na zřeteli, že především záleží na tom, zda kráčíme za skutečným a opravdu morálním cílem. Abychom to však poznali, musíme se nejprve sami stát morálními a moudrými.
Panovník, o němž píše Machiavelli, je tedy především reformátorem a tvůrcem nového státu. A pokud bychom připustili, že Machiavelli si mohl představovat republiku jako lepší formu nově sjednoceného státu, vyřešili bychom tím zdánlivou rozporuplnost v jeho díle.

Ing. Leoš Flaitingr

Read more...

Ze života filozofů:
Beda Venerabilis – Beda Ctihodný

Vědec, historik, benediktinský mnich se narodil v Anglii kolem roku 672 v Jarow (Northumbrie) a zemřel 25.  května 735 na stejném místě. Je považován za jednoho z největších učenců svého století a byl prvním vědeckým teologem středověku. Díky svému rozsáhlému historickému dílu získal přízvisko Otec anglické historie nebo Učitel církve.

O jeho životě máme málo informací, narodil se na pozemcích náležejících klášterům v Jarow a ve Wearmouthu, do druhého z nich ve svých 7 letech vstoupil. V 19 letech se stal diákonem, ve 30 letech byl vysvěcen na kněze, prožil zde celý svůj život a v Jarow v 59 letech také zemřel. Ačkoli se narodil do velmi neklidné doby (šesté a sedmé století jsou v Anglii naplněny válkami a politickými zvraty, které jsou dodnes málo přehledné, jedná se o období přechodu mezi antickým starověkem a křesťanským středověkem), on sám prožil velmi klidný život. Během něj téměř necestoval, nesnažil se ani o postup v církevní hierarchii, zasvětil svůj život vědě, historii, učitelství a modlitbám. Stal se významným učitelem, do jeho studoven v Jarow přicházela mládež z nejvyšších kruhů. V předvečer svátku Nanebevstoupení Páně roku 735 cítil Beda, že přichází jeho poslední hodinka. Vyčerpán desetiletími intenzivní duševní činnosti, ulehl, zavolal své spolubratry, podaroval je a prosil, aby se za něj modlili. Se slovy „Dokonáno jest!” zesnul s pokojným úsměvem na rtech.

Největší dobrodružství Beda pravděpodobně zažil až po své smrti. Jeho ostatky byly z Jarow kolem roku 1020 ukradeny a uloženy do zlatého a stříbrného relikviáře v klášteře v Durhamu, kde odpočívají dodnes. Nedaleko Jarow dnes existuje rozsáhlá expozice rané anglo-saské historie Bede´s World, pojmenovaná po Otci anglického dějepisectví, s částí věnovanou jemu samotnému.

Jeho nejdůležitější knihou je Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů), kterou dokončil roku 731. Ve své době byla zcela výjimečným dějepisným dílem, jak rozsahem, tak zpracováním. Výklad o dobách dávno minulých až po časy nedávné je podáván jako mozaika různých příběhů, někdy kusých, jindy košatých vyprávění čerpajících z lidové slovesnosti. Beda je však v uvádění údajů velmi opatrný, řídí se železným zákonem dějepisectví „Quod vera lex historie est” - Pravda je zákon dějepisectví. Čerpá především ze starších textů, zpráv, dopisů, a pokud má informace z vyprávění, opakovaně zdůrazňuje, že svědkové musí být lidé pravdomluvní, neboť historik může psát pouze pravdu, jeho povinností je zaznamenávat jen to, co se opravdu stalo, své pocity a subjektivní názory musí potlačovat. Snaží se být vždy objektivní, proto také téměř nenajdeme popisy zázraků, které jinak byly častým tématem náboženských textů.

Dějiny popisují šíření křesťanství v Británii, které probíhalo ve dvou vlnách: první s příchodem Římanů, druhá vlna pak na konci šestého století, s příchodem Augustina a jeho misionářů vyslaných papežem Řehořem až do roku 731, což líčí podrobně v pěti knihách. V celkově vědeckém pojetí díla se objevují i lyrická místa, kdy Beda čerpá z lidové slovesnosti. Hned na počátku díla se objevuje legenda o umučení svatého Albana (I/7), sugestivní líčení porady krále, kterou přeruší ptáček hledající v zimním nečase útulek (II/12), příběh klášterního čeledína, který se přes noc stane básníkem (IV/22), a mnohé další.

Beda své dílo po dokončení posílá králi Ceolwulfovi se slovy: „Neboť vypravují-li dějiny o dobrých činech dobrých lidí, podněcuje to vnímavého posluchače, aby dobré činy napodoboval. Připomínají-li však činy zlé, páchané špatnými lidmi, povzbuzuje to stejnou měrou zbožného a soucitného posluchače či čtenáře, aby se vyhýbal všemu, co je škodlivé a zvrácené, a aby s větším úsilím konal to, co poznal jako dobré a Boha důstojné.”

MUDr. Jana Hastíková

Read more...

Podobenství: Kouzelné zrcadlo

Mladému košíkáři zemřel otec, jeho smrt ho velice zarmoutila. Jednou se mu podařilo prodat všechno své zboží velmi rychle, a měl tedy chvilku čas, aby se prošel po trhu. Narazil na čínského obchodníka, který měl vždy ve svém krámku něco zajímavého a zvláštního. Dal se s ním do řeči a vyprávěl mu o svém trápení. Obchodník ho vzal dozadu a nabídl mu zvláštní oválný předmět zakrytý šátkem. Když obchodník stáhl látku, mladý muž se sklonil na jeho hladkým povrchem a úžasem vykřikl: „Vidím svého otce zamlada! Ten kouzelný předmět si hned koupím.” Dlouho s obchodníkem smlouvali o ceně, a mladík mu nakonec dal vše, co za celý den vydělal. Odcházel ale spokojený, protože našel lék na svou bolest.

Když přišel domů, ukryl drahocenný předmět na půdě a rozhodl se, že o něm nebude říkat manželce, protože ta neměla jeho otce příliš v lásce. Žena si však brzy povšimla jeho podivného chování: často chodil na půdu, a když se vrátil, vypadal velmi spokojeně. Počkala, až nebude doma, a šla se podívat, co na půdě skrývá. Našla v truhle záhadný předmět, který bral její muž vždy do ruky. Odkryla látku a lekla se, protože uviděla krásnou mladou ženu. Jakmile se manžel vrátil domů, vyčinila mu, že ji podvádí, že tajně schovává na půdě podobiznu nějaké ženy. Muž jí oponoval, že o žádné ženě neví, že se tam chodí dívat na obrázek svého otce zamlada. Jak se tak hádali, vstoupila do dveří jejich domu mniška, která šla právě kolem. Oba se rázem uklidnili a rozhodli se, že ji poprosí, aby je rozsoudila.

Poslali mnišku nahoru na půdu a požádali ji, ať řekne ona, co tam skutečně je. Mniška přišla po chvíli dolů a se zcela vážným výrazem řekla: „Můžete být klidní oba dva. Je tam mniška!”

Read more...

Přednáška u příležitosti Světového dne filozofie

MOC A MAGIE FILOZOFIE

Úterý, 19. listopadu 2013 od 19 h
Vstup volný

• Věčně platné hodnoty
• Láska k moudrosti
• Síla Idejí a praktický smysl života

Místo konání: Nová Akropolis, Varšavská 19, Praha 2

Říkají, že Filozofie..
je těžká ... není to pravda!
je jen pro některé ... není to pravda!
není užitečná ... není to pravda!

Filozofie je snadná, protože je přirozená jako dýchání. Filozofie je pro všechny, protože všichni se ptáme "proč". Filozofie je užitečná, protože pomáhá najít potřebné odpovědi.

Program kurzu FILOZOFIE A PSYCHOLOGIE VÝCHODU A ZÁPADU

Read more...

Ze života filozofů: Boëthius
Tento filozof, který svým dílem vytváří přechod od antické tradice k myšlenkovým proudům středověku, se celým jménem nazývá Anicius Manlius Severinus Boëthius. Slovo boëthius pochází z řečtiny a znamená pomocník. To dobře vystihuje působení tohoto člověka, který pomáhal během svého života a pomoci nám může svými myšlenkami i dnes.

Boëthiův životní příběh můžeme v nadsázce popsat jako jednu velkou vlnu. V útlém mládí přichází o otce. Jeho další osud je však provázen štěstěnou a ve své kariéře dosahuje až „ministerského” postu. Ale závěr života je nucen trávit ve vězení a končí na popravišti. Řekněme si k tomu však více.

Žil na přelomu 5. a 6. století. Narodil se snad v Římě roku 480. V pouhých osmi letech mu zemřel jeho otec, který byl konzulem. Měl však štěstí, protože se jeho ochráncem stal senátor Symmachus. patřící k hrstce přeživších z římské aristokracie, která se rozhodla spolupracovat s gótskými dobyvateli Itálie. Sám byl velmi vzdělaný a dobrou výchovu a vzdělání zajistil i Boëthiovi. Ten studoval v Athénách a kromě klasických oborů svobodných umění poznává i tři hlavní proudy tehdejší doby: aristotelskou, stoickou a novoplatonskou filozofii.

Po návratu do domoviny uplatňoval své přednosti ve státní správě a politice. Tehdejší vládce Itálie, gótský král Theodorich, ho za jeho zásluhy jmenoval do vysokých funkcí státní správy, nakonec i do té nejvyšší předsednické. Poté však v jeho vnějším životě přichází strmý pád. Byl obviněn ze zrady a uvězněn. Z člověka na společenském a politickém výsluní se rázem stává vězeň. A to je i situace, ze které vychází jeho nejznámější kniha Filozofie utěšitelka.

V této knize vystupuje autor jako vězeň a rozmlouvá s personifikovanou filozofií. Ta ho nejprve utěšuje, když si zoufá nad svým nešťastným osudem. Poté mu filozofie připomene, že zdaleka ne všechno bylo v jeho životě neštěstím, a pustí se do „léčení” jeho omylů.

„Považuješ za krásné pyšnit se krásným rouchem? Je-li příjemné podívání na jeho zevnějšek, budu se divit buď látce šatu, nebo umění toho, kdo jej vyrobil.”¹

Dialogem ho vede k poznání, že uvězněním ani ztrátou majetku, uznání a poct se nestal horším ani lepším člověkem. Že vše podstatné, co činí člověka člověkem, si nese ve svém nitru.

„Proč se tak urputně domáháte bohatství? Myslím, že se snažíte hojností zahnat nedostatek. Ale děje se vám pravý opak. … A je jistá pravda, že ti, kteří mají příliš mnoho, potřebují příliš mnoho, a že naopak nejméně potřebují ti, kteří svůj nadbytek měří nutnou potřebou, nikoli zbytečnou touhou po okázalosti. Ale copak není vůbec žádné dobro, vám vlastní a vrozené, že hledáte svého dobra ve věcech vnějších a vzdálených? Což je tak zvrácený stav, že si živočich bohu podobný rozumem myslí, že by nijak jinak nemohl zářit, leda vlastnictvím neživého zařízení v domě?”²

Boëthiův význam tkví v tom, že se významnou měrou zasloužil o „přetlumočení” významné části duševního a duchovního bohatství antiky. Zanechal tak jeden ze základních kamenů pro vývoj vzdělanosti mladých evropských národů, nastupujících po pádu západořímské říše.

Možná ale ještě významnější je jeho osobní příklad. V době, kdy je vězněn a ponižován, neklesá na mysli. Vytvořil pozoruhodné dílo, které je důkazem jeho rozvahy a jasného smýšlení. Jeho Filosofie utěšitelka nám i dnes může pomoci uspořádat naše hodnoty a rozlišovat věci podstatné a trvalé od těch druhých. Může nám pomoci především v dobách životních krizí, protože sám autor jednu takovou prošel se ctí.

Ing. Pavel Kočíř

Citace 1, 2 jsou z knihy: Boëthius: Filosofie utěšitelka, Votobia, Olomouc 1995.

Read more...