Ze života filozofů: Giordano Bruno

Narodil se jako Filippo Bruno v lednu 1548 v italské Nole u Neapole, proto si také říkal Nolanus. Studoval v Neapoli a jako patnáctiletý vstoupil do dominikánského kláštera, kde se stal roku 1565 pod jménem Giordano členem dominikánského řádu a po sedmi letech byl vysvěcen na kněze. Později byl obviněn z kacířství a tak roku 1576 prchá do Říma a pak do Ženevy. Jeho nespoutaná povaha, touha po poznání, vášeň pro pravdu a neochota podřídit se názorům doby se staly příčinou toho, že musel po zbytek života často měnit působiště, nebo přímo utíkat.

Ze Ženevy odešel do Toulouse, ale odtud musel také odejít a zvolil Paříž. Na doporučení francouzského krále se vydal do Oxfordu, zde však tvrdě narazil pro své útoky na místní aristoteliky. V letech 1583 až 1585 žil v Londýně. Tyto roky můžeme označit za jeho nejšťastnější. Mimo jiné zde vydal významné spisy Večeře na popeleční středu a O nekonečnu, vesmíru a světech, kde filozoficky rozvedl do nečekaných šířek Koperníkovu moderní heliocentrickou teorii. Roku 1585 se vrátil do Paříže, ale i tu musel opustit pro nesmlouvavou kritiku tamních univerzitních aristoteliků. Odešel do Německa, kde pobýval v univerzitních městech Marburgu a Wittenbergu. V roce 1588 se na půl roku přesunul do Prahy, na dvůr Rudolfa II. Odtud odjel do Helmstedtu, pak do Frankfurtu nad Mohanem, Curychu a nakrátko se stal profesorem matematiky v Padově. Roku 1591 se na pozvání Giovanniho Moceniga vydal do Benátek, kde se stal jeho učitelem, pravděpodobně hlavně v umění paměti. Po roce však byl svým žákem udán, zatčen a uvězněn inkvizicí v benátském vězení. Později byl převezen do Říma.

 

FILOZOFIE

Giordano Bruno byl pronikavým myslitelem a sžíravým kritikem nepravostí své doby. Stavěl se proti soudobému pojetí Aristotelovy filozofie a byl obávaným protivníkem jejích představitelů, čímž si získal mnoho vlivných nepřátel. Jeho obrovský význam je však v prvé řadě v jeho filozofii kosmologické, jíž předběhl svou dobu o stovky let. Nebyl astronomem, přesto hovořil o vesmíru nekonečném, s nekonečným množstvím sluncí a planetami obíhajícími kolem nich. Nevynechal ani možnost, že tyto planety obývají jiná lidstva. Svět byl stvořen Dobrým Bohem, a protože jej stvořil nekonečný, On sám musí být nekonečně Dobrý. Toto učení bylo církvi největším trnem v oku, neboť se i člověk stal malým před nekonečným obydleným vesmírem, a sama církev tak spadla ze svého piedestalu výjimečnosti a výlučnosti. Z teologického hlediska byl panteistou jako mnozí jeho starověcí předchůdci i následovníci, například Leibniz a Spinoza.

Též se zabýval uměním paměti a během procesu prý dokázal bez problémů inkvizitorům citovat dlouhé pasáže svého díla. Zabýval se i mnoha dalšími obory, ale rozsah tohoto článku nám nedovoluje se o nich rozepsat.

KONEC CESTY
Po svém zadržení inkvizicí s lehkým srdcem odvolal některá svá prohlášení namířená proti učení
církve, neboť pro něho nebyla důležitá. Tato snaha však nepřinesla ovoce, protože nejzávažnější a pro církev nejnebezpečnější tvrzení, učení o nekonečném vesmíru a obydlených světech, ochoten odvolat nebyl. Byl podroben mučení, a když se minulo účinkem, odsoudili jej k trestu smrti upálením, k čemuž se vyjádřil slovy „Vynášíte svůj rozsudek nade mnou s větším strachem, než s jakým mu já naslouchám.” Exekuce byla vykonána 17. února 1600 na římském náměstí Campo de´ Fiori, aniž by se tento velký myslitel jakkoliv pokořil před násilnou mocí.

Giordano Bruno bohužel není filozofem, jehož myšlenky by všichni znali, ale jeho jméno ano. Stal se stejným symbolem jako Sokrates, symbolem možnosti jedince stát se před tváří dějin velikánem. Ne tím, že by ubližoval nebo utlačoval, ale tím, že hledal poznání a pravdu, a když ji nalezl, stál za ní neochvějně, bez ohledu na následky a zvůli těch, kteří těží z nevědomosti. Stejně, jako se Sokrates stal zářivým příkladem statečnosti a boje za pravdu, který osvětluje svět již dva a půl tisíce let, i Giordano Bruno je plamenem, který září již po staletí. Je to světlo svobody, poznání, práva a spravedlnosti. Světlo velikosti, která dřímá v každém člověku.

Ing. Miroslav Huryta

Read more...

Ze života filozofů: Pietro Pomponazzi

Pietro Pomponazzi, známý též pod jménem Petrus Pomponatius, patří do italského proudu aristotelismu přelomu 15. a 16. století. Narodil se v Mantově roku 1462. Studoval filozofii na univerzitě v Padově, a následně, po doktorátu v roce 1487, na této škole vyučuje. Zde také v roce 1495 promoval na řádného profesora. V důsledku války mezi Benátskou republikou, pod níž Padova spadala, a Ligou z Cambrai je univerzita v roce 1509 zavřena. Pomponazzi se stěhuje do blízké Ferrary, kde opět vyučuje, a od roku 1512 až do své smrti v roce 1525 působí na univerzitě v Bologni.
Během Pomponazziho života vyšla tiskem jen část jeho prací. Jeho nejznámější dílo, kvůli němuž byl nařčen z hereze, se jmenuje O nesmrtelosti duše. Toto pojednání bylo dokonce v Benátkách jako kacířské dílo spáleno a Pomponazzi byl v ohrožení života. Musel se skrývat před katolickou církví, přestože někteří jeho žáci byli významní církevní hodnostáři včetně papeže.

V díle autor řeší problém dvojí pravdy – rozpor mezi rozumem a vírou (filozofií a teologií) o nesmrtelnosti duše. Dochází k tvrzení, že rozumově, logicky se nedá nesmrtelnost lidské duše dokázat, ale nepopírá ji jako předmět víry, tak jak je to uvedeno v Písmu svatém. Toto podání vzbudilo velkou vlnu odporu vůči jeho osobě. Na obhajobu svého názoru píše další dva traktáty, ve kterých uvádí svůj názor ve větší soulad s církevním učením. Za jeho života už mu dále vyšlo jen několik malých pojednání, která nebyla tak kontroverzní.

Pomponazzi analyzuje rovněž etické důsledky, které vyplývají ze smrtelnosti či nesmrtelnosti duše. Traktát nejen dokazuje nemožnost racionálního, filozofického důkazu nesmrtelnosti duše, ale zároveň vyvrací představu o neslučitelnosti smrtelnosti duše s mravností, která byla obecně rozšířena ve středověkém teologickém a filozofickém myšlení.

Protože dodržování morálních pravidel je v křesťanství spojováno s posmrtnou odplatou, mohlo by se zdát, že odstranění posmrtné odměny a trestu vyvolá zhroucení všech mravních hodnot. Pomponazzi se však snaží prokázat převahu mravnosti smrtelného člověka nad systémem, založeným na strachu z posmrtných muk a očekávání odměny na nebesích.

Vědomí smrtelnosti duše podle něj nutí člověka k tomu, aby smysl své existence řešil nezávisle na následném trestu či odměně. Ctnosti je třeba dávat přednost pro ni samu, odměna spočívá v ní samé, podobně jako největším trestem za zločiny je sama neřest. Cílem života je morální jednání, dosažitelné v jeho průběhu, a člověk nemusí na budoucí odměnu čekat až do smrti.
Osud tohoto filozofa je podobný osudům mnoha jiných, kteří se postavili dogmatům své doby, a jeho myšlenky jsou předzvěstí renesance, která se nezrodila sama od sebe, ale právě v důsledku odvahy a práce takových velkých filozofických duchů.

Aleš Budín

Read more...

Read more...

Ze života filozofů: Mikuláš Kusánský

 Mikuláš Kusánský je považován za největšího myslitele 15. století a za prvního filozofa renesance. Středověké vědění o Univerzu, přírodě a člověku se opíralo o antickou triádu Aristoteles-Ptolemaios-Galenos. Tato trojice byla během 15. a 16. století vystřídána triádou renesančních duchů Kusánus-Koperník-Paracelsus.

Mikuláš se narodil před více než šesti sty lety v roce 1401 v německém městečku Kues na řece Mosele v rodině bohatého loďaře a vinaře Johanna Krebse. Otec chtěl, aby syn převzal rodinný podnik, ale Mikuláš měl od dětství úplně jiné zájmy. Rád četl a studoval. S otcem se nepohodl a už ve dvanácti letech z rodného domu odešel.

Byl podnikavý a ctižádostivý, tvrdý k sobě a i k ostatním. Ačkoliv byl jen měšťanského původu, dosáhl jednoho z nejvyšších církevních postavení, přesto však žil nadále skromně.

Když to vyžadovaly jeho pracovní úkoly, vystačil s pouhými čtyřmi hodinami spánku denně.

Začal studovat na Univerzitě v Heidelbergu, ale později odchází do italské Padovy, kde se zapisuje na práva a zajímá se také o filozofii, teologii a přírodní vědy, matematiku a hudbu. V roce 1423 získal doktorát z kanonického práva a nastoupil na církevní a politickou dráhu, ale jeho největší radostí byla vždy filozofie.

Při studiích se setkal s pozdějším kardinálem Giulianem Cesarinim, s nímž se účastnil jednání basilejského koncilu, na kterém jednal s husitskou delegací z Čech vedenou Prokopem Holým. Ve druhé polovině třicátých let začal pracovat pro papeže, když se stal členem jeho poselstva do Cařihradu, které mělo najít cestu k vyrovnání mezi západní a východní církví.

Kusánus měl rozsáhlé znalosti z různých oborů a také řečnický a diplomatický talent. Přátelil se s řadou významných církevních hodnostářů. Postupně stoupal v církevní hierarchii a papež ho pověřoval těmi nejdelikátnějšími úkoly. Vedle přátel si nadělal také nepřátele. Přes velký odpor církevních představitelů se pokoušel reformovat církve v Německu a v Nizozemí. V roce 1452 přežil pokus o zabití, když mu jakýsi mnich podal k políbení otrávený kříž. O dva roky později byl dokonce uvězněn Sigismundem Tyrolským.

V roce 1448 se stal kardinálem a získal úřad biskupa v Brixenu. V roce 1462 jednal jménem papeže s českým králem Jiřím z Poděbrad. Stal se mocným a vlivným mužem, který zasahoval do důležitých nábožensko-politických událostí své doby. Byl všeobecně respektovaný a jeho zásluhy a loajalita církvi byly natolik uznávány, že se očekávalo jeho zvolení papežem. Kusánus ale náhle umírá 2. srpna 1464 v italském městě Todi v Umbrii. Pohřben byl v kostele San Pietro in Vincoli v Římě a jeho srdce bylo zazděno na chóru kostela v rodném Kues.

Pro renesanci je příznačné opouštění starých myšlenkových schémat a také církevních dogmat. Právě Mikuláš Kusánský se postaral o vyvrácení jednoho z nich.

V roce 1433 přišel s překvapivým tvrzením, že tzv. Konstantinova donace, listina, která po staletí zaručovala papežům vládu nad Římem, Itálií a celou západořímskou říší, je falzum. Přispěl tak k narušení jednoho ze zažitých církevních přesvědčení. Společně s italským humanistou Lorenzem Vallou prokázal na základě jazykového rozboru, že listina nemohla vzniknout v době Konstantina. Církev tato fakta definitivně uznala až v 19. století. S určitou nadsázkou ale můžeme říci, že Mikuláš Kusánský už tehdy symbolicky ukončil nadvládu církve nad věděním západního světa. Teprve později renesance vyvrátí další dogmata – geocentrický model vesmíru nebo plochost Země. Je zajímavé, že Mikuláš Kusánský pozdější objevy astronomů filozoficky předjímal.

„Matematika nám pomáhá ze všeho nejvíce při pochopení různých věcí božských“

Kusánus chápe lidské vědění jako nedokonalé. Absolutního vědění může být dosaženo pouze symbolicky a pomocí jazyka matematiky. Zastává názor, že nejdokonalejším tvarem je koule, a proto i vesmír musí být obří koulí, nekonečně velkou, takže nemá smysl mluvit o jejím středu. Země se pohybuje a není středem vesmíru. Vesmír je nekonečný rozlohou i počtem světů, všechny jsou přitom v relativním pohybu a klid je jen zdání. Hmota vesmíru přitom zůstává zachována.

Kusánus byl při svých studiích v Itálii ovlivněn duchem humanismu a seznámil se osobně s řadou důležitých postav probouzející se renesance. Během koncilu ve Florencii v roce 1439 se dokonce setkal s byzantským novoplatonikem Gemisthem Plethonem. Inspiraci pro svou filozofii našel při studiu v Padově v novoplatonismu ve spisech Pseudo-Dionysia Areopagity a také v díle německého mystika Mistra Eckharta. Při pobytu v Byzanci se seznámil s texty Řehoře z Nazianzu a Jana z Damašku.

„Tak dostává jeden Bůh u různých národů vždy jiné jméno, přestože je všude a ve všem jeden.“

Mikuláš Kusánský šířil na svou dobu ojedinělou myšlenku o míru mezi všemi náboženstvími.
Během svého politického působení stál Kusánus vždy na straně církve, ale zároveň si zachoval svobodu myšlení a nezávislost filozofa. Ovlivnil významné učence (Mikuláše Koperníka) a filozofy (Giordana Bruna) a inspiroval také Jana Amose Komenského. Mikuláš Kusánský byl všestrannou renesanční osobností a jeho myšlenky otřásly středověkou scholastickou doktrínou a otevřely cestu renesanci.

Svatopluk Moudrý

Read more...

 Ze života filozofů: Jan Jesenský zvaný Jesenius

Jan Jesenský Jesenius je znám jako lékař, ale byl také filozofem, historikem či politikem. Tento renesanční člověk působil v mnoha oborech a pracoval na mnoha místech Evropy. Narodil se v roce 1566 ve Vratislavi v Polsku. Vystudoval medicínu a filozofii v německém Wittenbergu, poté pokračoval ve studiích na univerzitách v Lipsku a Padově, kde byl zasažen duchem renesance. Po studiích působil jako lékař ve Vratislavi a současně se stále věnoval filozofii. V letech 1593–1595 byl dvorním lékařem, několik let působil na univerzitě ve Wittenbergu jako vedoucí katedry anatomie, chirurgie a lékařské botaniky. Byl také děkanem lékařské fakulty.

Od roku 1600 přednášel na Karlově univerzitě a téhož roku vykonal první veřejnou pitvu lidského těla v českých krajích. Její význam spočíval v prohloubení anatomických poznatků, ale také ve zvýšení prestiže Karlovy univerzity. Popis této pitvy publikoval latinsky o rok později. V roce 1602 se stal osobním lékařem císaře Rudolfa II. V roce 1605 provedl v Praze další pitvy, tentokráte těl ženy a dítěte. Po šesti letech strávených v Praze přijal nabídku uherského krále a pozdějšího císaře Matyáše, aby se stal jeho dvorním lékařem a zároveň historiografem. Dále pak přednášel na různých místech Evropy a v roce 1615 se potřetí vrátil do Prahy. Zde působil na univerzitě a stal se profesorem historie. V letech 1617–1620 byl rektorem univerzity a začal se zabývat i politikou. Za svou politickou činnost proti Habsburkům byl vězněn a po prohrané bitvě na Bílé hoře a nástupu Ferdinanda II. na český trůn byl opět zatčen a spolu s dalšími 26 českými pány byl 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí. Protože podle obvinění škodil slovem, byl mu vyříznut jazyk a jeho hlava byla zavěšena na Staroměstské mostecké věži až do roku 1631, kdy ji přemístili do Týnského chrámu.

Jan Jesenius byl všestranně zaměřený člověk, který udržoval styky s předními vzdělanci své doby. Ve svých anatomických spisech se opíral o dílo Vesalia, jež obohatil o nové poznatky. V rozpravě o kostech popsal podrobně kosterní soustavu. Jeho spis o chirurgii pojednával o významu tohoto oboru, popisoval chirurgické zákroky, nástroje, výrobu protéz. Známá byla i jeho rozprava o krvi. V jeho filozofických úvahách ho ovlivňovaly jeho vlastní praktické lékařské a přírodovědecké poznatky. Zabýval se vztahem fyziky a metafyziky, které by se v zájmu dokonalého poznání měly doplňovat. Ve své práci o nesmrtelnosti duše vycházel z Aristotela a z Bible. V dalších dílech byl inspirován spíše neoplatonismem. Díky svým kontaktům s Kepplerem a Tychonem de Brahe měl blízko k astronomii a astrologii. Zřejmě znal i učení Giordana Bruna. Psal také verše a projevy související s jeho akademickou funkcí či politickým a veřejným působením.

Kromě Uher měl velmi rád Prahu, kterou označoval za nejbohatší a nejvznešenější město Evropy. Po celý život usiloval o rozvoj Karlovy univerzity. Jan Jesenius je příkladem člověka, který zůstal po celý svůj bohatý život věrný svým zásadám a který dokázal povýšit obecné zájmy nad zájmy osobní. Vždy konal to, co považoval za nejlepší, i přes důsledky, které to s sebou přineslo.

MUDr. Jiří Štětina

Read more...

Podobenství: Mistr Ťi, kniha a vědro

Před dávnými dobami v dalekých krajích žil jeden moudrý mistr známý pod jménem Ťi. Jelikož byla jeho moudrost proslulá, přicházeli k němu učedníci z blízka i zdaleka, aby se od něj nechali poučit. Jeden z nich, Ča Lung si velice liboval v knihách. V širém kraji nebylo nikoho sečtělejšího. Ča Lung byl horlivý učedník, bystrý a mistrovi Ťi bezmezně oddaný, ale nikdy neopomněl využít příležitosti zmínit, kolik již přečetl učených spisů. Jiní učedníci se s ním proto nedávali příliš často do řeči; někteří z pouhého zahanbení, že některá díla, o nichž Ča Lung hovořil, ani neznali; další ho považovali za namyšleného.

Jednoho dne se Ča Lung dostal do sporu s Wangem, jiným učedníkem mistra Ťi; ten totiž utrousil pár vcelku pohrdavých narážek na Ča Lunga a jeho neustálé čtení a celé to doprovodil úvahou o pochybném smyslu této činnosti. Když to Ča Lung uslyšel, tak ačkoli do této chvíle zachovával chladnou hlavu, začal běsnit a počastoval Wanga několika trefnými poznámkami o jeho chybách, a už se strhla prudká hádka.

Netrvalo dlouho a oba učedníci se opět sešli a navzájem se sobě omluvili za nerozumná slova, ale semínko pochyb už bylo v Ča Lungově mysli zaseto a pomalu začalo klíčit. Jeho tvář přepadly chmury a pár dnů chodil jako tělo bez duše. Nakonec uznal, že sám si neporadí a vydal se za mistrem Ťi. Našel ho v zahradách, kde mistr pečoval o své krásné růže.

„Mistře,“ promluvil Ča Lung vážným hlasem. „Semínko pochyb se mi usídlilo v mysli a zapustilo kořeny. Přišel jsem pokorně požádat o radu, jak tento plevel vymýtit.“

„Pověz mi tedy, milý Ča Lungu, co sužuje tvou mysl,“ vybídl svého učedníka mistr Ťi a na tváři mu, jako obvykle, hrál vlídný úsměv.

„Celý život jsem si cenil knih, na jejich stránkách nacházel moudrost, mezi řádky hledal cenné rady,“ vyprávěl Ča Lung. „Myslil jsem si, že jedině tak dosáhnu moudrosti. Když jsem však zapředl hovor s jinými učedníky, shledal jsem, že žádný z nich nepřečetl ani polovinu z toho, co jsem četl já, přesto však oplývají dobrými vlastnostmi a znalostmi a se stejným zápalem přijímají vaše učení. Poraďte, mistře, jsou knihy potřebné?“

Mistr Ťi Ča Lunga pozorně vyslechl a pokyvoval přitom hlavou. „Rád ti pomohu vykořenit plevel pochybností z tvojí mysli. Nejprve se však potřebuješ uklidnit. Když je mysl neklidná, marně po řešení pátrá. Když jsi v problému polapený jako pták v kleci, nepoznáš, kudy vede cesta ven. Potřebuješ se vysvobodit a pohlédnout na věc zvenčí.“

„Jak však mohu svou mysl odpoutat, mistře?“ tázal se Ča Lung. „Vždyť dnem i nocí nemyslím na nic jiného.“

„K tomu je nejlepší práce rukou a nohou,“ odpověděl mistr Ťi a ukázal na své růže. „Pohleď na tyto růže, které žízní. Můžeš dát ruce k dílu, chopit se vědra a přinést z řeky vodu. Taková práce pomůže růžím i tobě. Pak se vrať a vyřešíme tvé trápení.“

Ča Lung se mistrovi ještě jednou uklonil a už se vydal s vědrem k řece. Již delší dobu nepršelo a hladina řeky byla nízká. Ča Lung opatrně naplnil vědro až po okraj a vydal se zpět. Jenže co to? Zpočátku se mu vědro zdálo být těžké, ale s každým krokem jako by se stávalo lehčí a lehčí. Že bych si tak rychle zvykal na jeho váhu, uvažoval Ča Lung. Jediný pohled na vědro ho však vyvedl z omylu. Všechna voda z vědra vytekla! Ča Lung tedy rychle chvátal zpět k řece a znovu naplnil vědro. Jenže voda opět po cestě vytekla. Ča Lung začal zkoušet všemožné triky – přidal v chůzi, potom zas zpomalil krok, nesl vědro v jedné ruce, pak ve druhé, nesl ho v obou i na hlavě, zkoušel vědro naklánět na tu či onu stranu, nebo ho naplnit jen z poloviny. Vše nadarmo. Nakonec si přiznal porážku a vrátil se zkroušeně k mistrovi, který ho čekal u růží.

„Omlouvám se, mistře,“ pravil zkroušený Ča Lung. „Chodil jsem pro vodu, ale nedonesl jsem jedinou kapku. Pokaždé se mi voda z vědra vylila, a ať jsem zkoušel cokoli, nemohl jsem tomu zabránit.“

„Neklesej na mysli, milý Ča Lungu. Zavolej toho chlapce, který nedávno nastoupil do učení a právě vypomáhá v zahradě – pošleme pro vodu jeho.“

Jak mistr řekl, tak se i stalo. Chlapec přiběhl, s nadšením se chopil vědra a utíkal pro vodu. Ča Lung uvažoval, jak si s úkolem dítě poradí a trochu ho litoval, protože nabrat vodu se mu zdálo nemožné… Ale chlapec už se vrací a k Ča Lungově nezměrnému údivu nese plné vědro vody.

„Ve vědru byla díra, mistře,“ hlásil hoch potěšeně. „Tak jsem ji ucpal.“

S poklonou postavil vědro vedle mistra a přidal do něj i naběračku, aby mohl mistr zalévat své růže, aniž by se namáhal s těžkým vědrem. Mistr Ťi hocha pochválil a obdaroval ho drobným talismanem s moudrými slovy. Chlapci se rozzářily oči, opět se uklonil a odešel. Talisman držel v rukách před sebou jako tu největší svátost. Ča Lung mezitím cítil, jak mu studem hoří tváře. No ovšem! Jak to že ho nenapadlo poohlédnout se po díře a ucpat ji? Vždyť to bylo tak prosté. Připadal si nyní velice hloupě. Posmutněle uvažoval, jestli se mu tímto mistr nesnažil naznačit, že knihy jsou přece jen zbytečné.

„Nemáš proč se stydět, milý Ča Lungu,“ promluvil mistr Ťi, jako by svému učedníkovi četl myšlenky. „Víš, co je napsáno na talismanu, který jsem věnoval chlapci?“ Přitom vložil Ča Lungovi do ruky stejný.

„To jsou přece slova vašeho mistra, mistře Ťi,“ odpověděl Ča Lung, zkoumaje talisman. „Píše se tu: Práce mysli v práci rukou.“ četl učedník nahlas.

„Ano, milý Ča Lungu,“ přikyvoval mistr Ťi. „Znamená to použít vše, co jsme se naučili, v našem jednání. Ten hoch neumí dobře číst, a proto bude muset někoho požádat, aby mu nápis přečetl. Zato však má zkušenosti s děravými vědry a ví, jak ucpat jejich díry. Ty, Ča Lungu, číst umíš, a proto dokážeš ocenit tato slova a zamyslet se nad nimi. Toto je tedy má rada: talisman si ponechej a rozjímej nad těmito slovy. Knihy, milý Ča Lungu, jsou dobré, ale jen znalosti, které umíme převést do našeho jednání, jsou nám prospěšné.“

Read more...

Ze života filozofů: Martin Luther

Narodil se roku 1483 v Eislebenu v Německu a vyrůstal v chudé rodině jako jedno z devíti dětí; jeho otec se postupně vypracoval, což mu umožnilo podporovat svého nadaného syna na studiích. Vystudoval filozofii v Erfurtu a po studiích se rozhodl vstoupit do augustiniánského kláštera, v roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.

V tomto období začínají jeho pochybnosti o řadě církevních dogmat. Od roku 1508 působil jako učitel filozofie a teologie na univerzitě ve Wittenbergu a stále častěji zažíval rozpor mezi tím, co nacházel při studiu Bible, a oficiálním učením tehdejší církve. Tento vnitřní boj se odráží ve známém díle 95 tezí, které bylo určeno pro akademickou obec a kde kritizuje tehdy velmi rozšířenou praxi odpustků. Luther říkal, že „není bezpečné ani čestné jednat v rozporu s vlastním svědomím“, a proto, navzdory hrozbě klatby, psal další reformační spisy, ve kterých hájil své názory. Jeho myšlenky se rychle šířily a byly vykládány různým způsobem, někdy až velmi radikálním, od čehož se Luther vždy distancoval. Přesto začal být ze strany církve obviňován z kacířství. Seznámil se i s učením Jana Husa a pochopil, že jejich myšlenky mají mnoho společného, až byl nakonec v roce 1521 papežem Lvem X. exkomunikován. Přežíval díky ochraně kurfiřta Fridricha Moudrého, který ho v nejobtížnějších dobách skrýval na svém hradě. Avšak Luther pracoval neúnavně dál, a přestože zpočátku neusiloval o vytvoření nové církve, ale o reformu té stávající, stal se nakonec jedním z těch, kteří stáli u zrodu církve evangelické, a zařadil se tak do myšlenkového proudu reformace. Oceňoval hlavně autoritu Bible a nadřazoval ji nad autoritu církve; zásadní pro něj byla víra člověka, která v jeho očích stojí vysoko nad lidským rozumem a logikou. Proto byl i poměrně skeptický ke snahám humanistů jako byl Erasmus Rotterdamský.

Napsal více než sto děl, z nichž jsou nejznámější překlady Starého a Nového zákona, kdy dokázal předat lidem svaté písmo v jazyce snadno pochopitelném a přístupném každému. Miloval hudbu, nezříkal se radostí života v uměřené míře a napsal i řadu písní. Říkal, že „…hudba je jedním z nejkrásnějších a nejnádhernějších darů božích. Je jedním z nejlepších umění, noty oživují slova, hudba zahání duchu smutek.“ V roce 1520 se oženil a jeho dům se stal centrem, kde se setkával s přáteli a kde probíhala řada důležitých diskusí.

Usilovně pracoval, bojoval za své přesvědčení bez ohledu na názory ostatních, snažil se o autentické vyjádření toho, co cítil, prostřednictvím jednodušší církevní formy. Říkal, že „člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil“.

Zemřel uprostřed své práce a snahy o reformovanější církev ve svém rodišti v Eislebenu v roce 1546 ve věku 63 let.

MUDr. Lucie Šrámková

Read more...

Ze života filozofů: Erasmus Rotterdamský

Erasmus Rotterdamský je považován za humanistu, duchaplného spisovatele, učeného filologa a velkého filozofa, zkrátka za mimořádnou renesanční osobnost. Narodil se kolem roku 1469 jako nemanželský syn kněze. Přesto díky své píli, pracovitosti i bystrému duchu dokázal vystudovat na Sorbonně a získat doktorát z teologie. Posléze opouští řádový život a stává se nezávislým humanistickým učencem. Této nezávislosti si cení i ve svém dalším životě, a když se v zápalu reformačních sporů stává terčem obou znepřátelených stran, kdy se ho každá snaží získat na svou stranu, odchází do nábožensky tolerantní Basileje. Po vítězství reformace Ulricha Zwingliho i toto milované město opouští a odchází na protest do Freiburgu. Umírá v roce 1536.

Z jeho děl je dnes nejznámější satira Chvála bláznivosti, která je spíše dílem příležitostným, jehož námět se zrodil v roce 1509, kdy se Erasmus, odpoután na nějakou dobu od vážné práce, vydal z Itálie do Anglie a jehož první verzi sepsal během krátké doby v londýnském domě svého přítele Thomase Mora. Závažnější část jeho práce, pro niž měl pověst jednoho z největších evropských učenců, tvořily jeho práce filologické a teologické. Podle jeho knih se učila vytříbené latině celá tehdejší vzdělaná Evropa.

Ale nebyl to pouze přínos jazykový, otázkám etiky a politiky jsou věnována díla Rukověť křesťanského rytíře, Výchova křesťanského vládce a přímo polemice s Lutherem dílo Rozprava neboli rozmluva o svobodné vůli. Podrobil kritice i uznávaný překlad Bible a také se věnoval překladu děl antických autorů do latiny.

Erasmus používal satiru a sarkasmus, aby poukázal na úpadek světa, zejména tehdejší církve. Nicméně jeho kritika není negativní, autor se jen snaží vést lidský život k jednoduchosti a čistotě prvotního křesťanství. Tento cíl je patrný ve Chvále bláznivosti. Pro Erasma je bláznivostí veselé nevědomí, nevědomost spokojená sama se sebou, iluze, klam, zkrátka převaha pokrytectví, které se váže k individuálnímu a společenskému životu, zatímco krutá realita zůstává skryta. Autor se uchyluje k bláznivosti, což mu umožňuje se sarkasmem odhalit zamaskované lži.

Kategoricky odmítá vnější formality směřující k vykoupení, klade důraz na skutečnou zbožnost, kterou je víra a milosrdenství podle učení Evangelií. Jedná se o stejná učení, která uplatňuje, když se staví papežství, které se svým chováním a zvyky vzdaluje od Božího života.

Zatímco ve Chvále bláznivosti je polemika se soudobou církví vyjádřena jako satirická fikce, v Rukověti křesťanského rytíře je již rozvíjena otevřeně. Toto poslední dílo je proti teologické kultuře, která školí pro doktorské spory (disputace), ale nepodporuje víru. Erasmus chce formovat „křesťanského rytíře“ (křesťana bojovníka), nikoli teologa nebo spisovatele. „Filozofie Krista“ je jedinou silou, která změní a transformuje zvyky a celý život. Křesťanská dokonalost není ve vnějším způsobu života, ale v prožívání, v duši.

V Rukověti křesťanského rytíře je jeho hlavní zbraní četba a výklad Bible; Erasmus požaduje, aby ji každý četl a rozuměl jí vlastním způsobem. Odmítá „překlad do lidového jazyka“ a zjednodušování, protože věří, že „Kristus chce, aby jeho tajemství byla rozšířena, jak nejvíce je to možné“.

V tomto návratu k četbě a porozumění Písmu Erasmus podporuje obnovu člověka, jeho reformu. Spočívá v tom rovněž jeho filologická práce, věnovaná obnově a podpoře šíření Nového zákona, s jeho novým překladem. Tato práce se obrací také k církevním Otcům, jejichž doktríny, jak věřil, byly přímo inspirovány prameny křesťanství. Proti marné diskusi, obřadům, půstům a upalování kacířů staví dva základy křesťanského učení: víru a milosrdenství.

S tím vším již byly vytvořeny teoretické základy Reformace. Ale tady se Erasmus zastavil. Jako humanistický učenec se podílel na ideálu univerzálního náboženského míru, smíření a harmonie mezi různými náboženskými zkušenostmi, nepředstavoval si však revoluční důsledky svého učení. Když byl konfrontován s dílem Luthera, uzavřel se ve své studijní neutralitě.

Odmítá Lutherovo pojetí svobodné vůle, pro Erasma je lidská svoboda svobodou přežití, je „silou vůle, díky níž se člověk může přiklonit k věcem, které vedou k věčnému spasení, nebo se může od nich vzdálit.“ Požadavky, hrozby a sliby Boží by neměly smysl, pokud by člověk nebyl svobodný. Lidská spása je tedy dílem člověka, s pomocí a podporou božího působení. Jeho filozofický a humanistický duch překonal v tomto případě duch náboženský: musí ponechat na výši lidskou důstojnost a to není možné bez svobody.

Mgr. Ivana Hurytová

Read more...

Ze života filozofů: Leonardo da Vinci
Leonardo di ser Piero da Vinci se narodil v roce 1452 v Anchianu nedaleko městečka Vinci. Byl nemanželským synem notáře Piera a venkovanky Cathariny, což mělo nepochybně vliv na jeho budoucnost, neboť nemanželský původ jej v měšťanské společnosti vylučoval z obvyklých cest ke kariéře. Otec jej však uznal za vlastního, zajistil mu vzdělání. Přestěhovali se do Florencie a od patnácti let byl v učení v uznávané dílně Andrea del Verrochia, kde byl společně s Botticellim, Peruginem a Lorenzem di Credi. Zde novou technikou s jasnějšími barvami namaloval na obraze „Křest Krista” anděla, který se stal na plátně dominantní postavou. I mistr Verrochio uznal, že ho jeho učedník předčil, a dle legendy se rozhodl již nikdy nemalovat.

Vzhledem ke svému původu neměl přístup k univerzitnímu vzdělání, studoval však během života sám s takovým úsilím, že obsáhl podstatnou část tehdejšího poznání. U toho však nezůstal, neboť jeho obdivuhodná mysl se u ničeho nezastavila. V mnoha oblastech tak poznání významnou měrou posunul, přestože to většinou zůstalo po staletí ukryto v denících a spisech v jeho pozůstalosti. Ve Florencii nikdy nebyl zcela přijímán a byl považován za podivína, protože mnoho věcí pojímal novým a originálním způsobem. To jej v roce 1482 přimělo přijmout pozvání Lodovica Sforzy a odejít do Milána.

V této době pravděpodobně začíná svá studia anatomie, astronomie, aerodynamiky a dalších věd, zajímá se intenzivně o Pythagorovu matematiku, kterou se snaží učinit osou všeho svého bádání. Poznatky vědy spojuje s uměním a vidí je jako nerozlučné hodnoty, díky čemuž dosahuje maxima dokonalosti svého díla. Jako umělec je poetický i mystický, lineární perspektivu jako první doplňuje o perspektivu vzdušnou a pomocí kompozice vztahů všeho na plátně vytváří výjimečnou hloubku obrazu. Esovitý tvar jeho postav jim dává vnitřní dynamiku a stává se vzorem klasických figur 16. století. V roce 1495 začal malovat Poslední večeři, bohužel technikou s temperou a olejem, proto dílo rychle propadalo zkáze. Kompozice je však naprosto fascinující. V letech 1500 až 1507 pobýval opět ve Florencii. Zde v nemocnici Panny Marie prováděl svá anatomická studia. V tomto období také namaloval Monu Lisu. Poté působil opět v Miláně, Římě a nakonec dožil na pozvání krále Františka I. ve Francii. Zemřel v roce 1519 v Cloux u Amboise.

Rozsah jeho zájmů i práce je ohromující, ale lidský život je bohužel pro takového génia příliš krátký. Pokusil se napsat knihy z různých oblastí svého bádání, ale svou práci nikdy nestačil uspořádat. Ovlivnil svou dobu i budoucnost, ale až dnes díky zkoumání jeho pozůstalosti objevujeme velikost jeho renesančního ducha a to, o kolik předběhl svou dobu. Důkazem jsou například nákresy strojů, které se objeví až po staletích. Psal studie o letu ptáků, o pohybu a měření vody, o malířství, o perspektivě a proporcích, anatomické studie člověka, zvířat i ptáků a mnoho dalších; vždy se při tom snažil opřít o experiment a přímou zkušenost, nikdy ne pouze o literární autority, jak bylo v jeho době obzvláště mezi akademiky obvyklé. Mnoho práce udělal na konstrukcích strojů pro létání, strojů pracovních, válečných a hydraulických. Většinu z nich se mu nikdy nepodařilo uvést do praxe. Vynalezl anemometr pro měření rychlosti a anemoskop na zjišťování směru větru, ale také inklinometr, který kontroluje vodorovnou polohu při letu. Přestože nenáviděl válku a násilí, mezi jeho návrhy můžeme nalézt kulomet, tank i dělo, které mělo možnost nastavení úhlu a výšky, bylo pohyblivé a využitelné v boji. Za obdivuhodné můžeme také považovat návrhy ponorky, auta poháněného pružinovým mechanizmem, ohřevu vody solární energií za pomoci parabolických zrcadel, potápěčského skafandru, vrtačky, jízdního kola a mnoha dalších zařízení.

Leonardo da Vinci byl zřejmě nejvšestrannější renesanční osobností. Byl nadaným malířem, sochařem, architektem, hudebníkem, vynálezcem, přírodovědcem, konstruktérem a spisovatelem. Byl předchůdcem Galilea, Bacona, Newtona a mnoha dalších. Tento krátký článek nemůže dostatečně vypovědět o jeho výjimečnosti, ale snad nás může inspirovat k vlastnímu zkoumání, protože – jak Leonardo prokázal svým životem a dílem – nic nemůže nahradit vlastní zkušenost.

Ing. Miroslav Huryta

Read more...

Ze života filozofů: Marsilio Ficino

Nacházíme se v 15. století v době, která se stane významným historickým obdobím – renesancí. V době, která zrodila takové velikány, jakými byli například Gemistos Plethon, Leonardo da Vinci, Leon Battista Alberti, Giordano Bruno nebo Pico dela Mirandola. Mohli bychom uvést mnoho jmen. Ale ten, kterému bych dnes ráda věnovala tento článek, se jmenuje Marsilio Ficino, největší platonik florentský.

Narodil se roku 1433 ve Figline. Otec si přál, aby se stal lékařem stejně jako on, ale mladý Ficino měl vrozené nadání stát se filozofem. Navíc se v jeho životě objevuje důležitá osobnost, Cosimo de Medici, který měl na něho velký vliv. Marsilius ve svých vzpomínách píše, že měl dva otce, jednoho tělesného a druhého (Cosima) duchovního.

S tímto florentským velmožem a mecenášem renesance se Ficino seznámil ve 26 letech, a bylo to osudové setkání. Cosimo podporoval humanistickou vzdělanost. Ficinovi sehnal Platonovy a Plotinovy spisy psané v řečtině, a aby mu usnadnil práci, daroval mu dům v Careggi. Ficino vilu začne nazývat „Akademií”. Proč tomu tak bylo? Toužil obnovit Platonovu filozofickou školu. A opravdu tu vzniká proslulá florentská novoplatonská akademie a Ficino byl její hlavní osobností. Scházelo se zde mnoho vzdělaných lidí z nejrůznějších oborů: filozofové, umělci, básníci, právníci, hudebníci i teologové. Hovořili o tom, jak vypadá správné a ušlechtilé jednání v každodenním životě. Také jak vést správně obec, armádu a politiku. Řešili i témata týkající se matematiky a fyziky.

Díky Cosimu Medici, který jej podporoval po hmotné a morální stránce, začal Ficino pracovat na svém nejvýznamnějším díle, na latinském překladu všech Platonových spisů. Tady bych ráda citovala Ficina, abychom viděli, jak si tohoto mecenáše vážil: „Já jsem s ním po více než dvanáct let šťastně pěstoval filozofii: tak byl bystrý v disputování jako rozvážný v řízení obce. Jistě mnoho jsem dlužen našemu Platonovi, ale Cosimovi, přiznávám se, jsem dlužen ne méně: neboť kterou ideu ctností mi Platon jednou ukázal, tu každodenně Cosimus prováděl.”

Když dokončoval překlad Platonových dialogů, pracoval také na jejich komentářích. Později překládá díla Plotina, Jamblicha, Porfyria a dalších.

Pro Ficina je příznačná myšlenka, že všichni starověcí myslitelé, od egyptského Herma Trismegista, Pythagory až po Platona a sv. Augustina, jsou vykladatelé stejné pravdy. Ficino byl během svého života vysvěcen na kněze, ale během svých kázání v kostele Degli Angeli mluvil o Platonově filozofii stejně jako na půdě Akademie v Careggi. „Nauka Platonova je jako velmi bohatá žíla zlata, kterou toliko zkušené a bystré oko může nalézt mezi drsným kamením a pískem.”
Další dílo, Platonská teologie, je také založeno na novoplatonské tradici. Ficino si představuje filozofii jako „učené náboženství”, odhalující věčné pravdy, které jsou obsaženy ve víře. Filozofie neslouží teologii, ale je spíše sestrou náboženství.

Ve Ficinově filozofii je zbožštěn i člověk. Nesmrtelnost člověka zdůvodňuje tím, že zdůrazňuje jeho vyšší přirozenost. Člověk je bytost důstojná a tvořivá a ve svém díle se dokáže podobat bohu. Člověk je schopen poznat, pochopit řád nebes, pohyby kosmických těles a má schopnost tyto pohyby vypočítat a předvídat. Dochází k závěru, že se člověk připodobňuje svému tvůrci.

Ficina nazývali jeho vrstevníci „druhým Platonem”. Platon byl po jeho boku celý život. Svým dílem obnovil Ficino jeho učení, a ovlivnil tak evropskou vzdělanost. Jeho vliv sahal daleko za hranice Itálie.

V roce 1496 napsal Ficinovi dopis Robert Gaguin, rektor pařížské univerzity: „Tvá ctnost a moudrost, Ficine, tak je rozhlašována zvláště v naší pařížské Akademii, že Tvé jméno je milováno a oslavováno jak ve sborech veleučených mužů, tak i v třídách chlapců. Svědky Tvých zásluh jsou ony Tvé skvělé práce, které jsi vynaložil, abys převedl Platona do latiny; rozmnožuje Tvou slávu platonik Plotinos od Tebe do latiny přeložený. Kromě toho se čtou a jsou ceněny jiné svazky Tvého díla a dopisy přátelům: pro to všechno přemnozí z členů naší školy planou touhou osobně Tě poznat a vidět člověka, od kterého pocházejí díla tak skvělé učenosti.”

Kateřina Blahutová

Read more...