Ze života filozofů: Francis Bacon

Francis Bacon se narodil 22. ledna 1561 v Londýně. Byl synem sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečetě, a jeho druhé manželky Anny Cookové. Ve dvanácti letech ho rodiče poslali na Trinity College univerzity v Cambridge, kde se již od samého začátku projevovalo jeho nadání a talent pro studia věd a filozofie.

Po jejím absolvování pokračoval do roku 1579 ve svých studiích u anglického vyslance v Paříži. Dospěl k názoru, že všechno dosavadní vědění není skutečným poznáním, a začal se zabývat myšlenkou na reformu veškeré vědy. Překvapoval jasně formulovanými argumenty o nutnosti takové reformy. Bacon věřil, že zkoumání příčin musí vycházet z kritiky starých učení, a samotné poznání musí naopak vždy vycházet ze zkušenosti a logického uvažování. Současně musí vědec postupovat pomalu a opatrně; jedině tak může člověk díky vědě postupně odhalovat tajemství přírody.

Jednou prohlásil: „Abychom mohli přírodě přikazovat, musíme ji poslouchat.”

Bacon zdůrazňoval, že věda musí vycházet ze skutečných potřeb lidí, musí být užitečná a schopna zasahovat do věcí a přetvářet je; jinými slovy, musí se stát přirozenou součástí lidské aktivity při přetváření světa. Když hovoří o své metodě objevování podstaty těles, zákonitostí přechodů předmětů z jednoho stavu do druhého, využívá pojmu indukce. Považuje za ni hledání a nalézání souvislostí mezi předměty. Vědec-racionalista se podobá pavoukovi, který souká sám ze sebe pavučiny svých sítí na základě vlastní zkušenosti, zatímco vědec-empirik je jako mravenec, jenž se snaží vše shromažďovat. Dle Bacona by měl být jako pilná včela, která sbírá pyl z květů a přetváří jej na sladké poznání v podobě medu.

Ve svém hlavním díle Novum Organum popisuje, že všechny naše znalosti k nám proudí formou jevů v přírodě a my vlastníme schopnosti, abychom je mohli interpretovat. V průběhu procesu poznávání se nás snaží zmást idoly rodu, kdy jinak cítí a vidí muž, a jinak žena, a idoly jeskyně, podle nichž naše poznání ovlivňuje naše výchova. Dále nás mohou ovlivňovat názory ostatních či generační rozdíly; a to vše dohromady má vliv na naši schopnost dospět ke konečnému poznání.

Cílem nové vědy je podle Bacona obohatit lidský život o praktické objevy: to znamená, že věda musí být člověku užitečná, jinak je jen „vědou pro vědu” a nemá žádný smysl. Pokud jde o financování vědy, Bacon tvrdil, že je to především role státu, který by měl ze svých prostředků podporovat výzkumné vzdělávací instituce. Tyto Baconovy teze pak vedly k založení anglické Královské společnosti věd v Londýně a francouzské Akademie věd v Paříži.

Jeho ideje došly uznání stejně jako jeho osobnost, o čemž svědčí fakt, že se ve svých třiadvaceti letech stal členem parlamentu a jeho příznivcem byl velmi vlivný hrabě z Essexu, Robert Devereux.

Stal se čestným rádcem královny Alžběty a mimořádným advokátem koruny. Po smrti královny Alžběty jej nový král Jakub I. jmenoval členem tajné rady, strážcem pečeti, a později i lordem kancléřem. Bacon se svými radami poskytnutými králi podílel i na vytvoření Spojeného království Anglie a Skotska a stál za řadou reforem v oblasti řízení státního systému. Byl autorem šifrovacího systému k ochraně korespondence anglických diplomatů.

Zemřel 9. dubna 1626 v Londýně ve svých pětašedesáti letech a zanechal po sobě více než třicet filozofických spisů, z nichž většina vyšla až po jeho smrti. Hlavní díla jsou Novum Organum (Nové organon), The New Atlantis (Nová Atlantida) a rovněž sedmidílné The Works (Spisy).

Ve svých morálních, ekonomických a politických esejích se vyslovil pro absolutní monarchii, kterou pokládal za nejlepší záruku omezování rozpínavosti největších feudálů na jedné straně a podpory rozvoje manufaktur a obchodního podnikání na straně druhé.

Jeho eseje byly krátkými úvahami na určité téma politiky, vědy, umění nebo společnosti, kde přemýšlel o faktech, rozebíral tradiční řešení, nebo nabízel řešení nová. Napsal 59 krátkých textů o různých tématech, jako je pravda, pomsta, smrt, láska nebo moudrost. Bacon zde radí, jak přistupovat k řešení různých životních situací.

Esej o protivenství: „Ctnost je zajisté jako vzácné koření, nejvíce voní, když se spálí nebo drtí.”

Esej o ateismu: „Kdo Boha potírá, vraždí lidskou důstojnost, protože svým tělem je zajisté člověk spřízněn se zvířaty, a kdyby po duchu nebyl spřízněn s Bohem, je to nízké a neušlechtilé stvoření.”

Esej o lichvě: Mluví zde o tom, že vždy budou existovat lidé, kteří budou potřebovat půjčku, a také ti, kdo chtějí půjčovat za přiměřený zisk; úrok by měl být přiměřený, vyslovuje se pro omezení půjček.

Další Baconovo dílo Nová Atlantida je zajímavou novelou, ve které se snaží představit ideu dokonalé společnosti. Bylo vydáno v roce 1627, rok po jeho smrti, a je nedokončené.

Na padesáti stranách rukopisu Bacon popisuje své představy o světě, který nazývá Nová Atlantida. Popisuje ji jako ostrov, který se nachází v Tichém oceánu. Její obyvatelé se dobrovolně rozhodli pro izolaci od okolního světa, proto o její existenci nemají ostatní národy ani tušení; ale oni sami udržují kontakt s okolním světem, snaží se získat jeho poznání a zkušenosti a využít je pro svoji společnost.

V díle Nová Atlantida se Bacon pokouší načrtnout obraz budoucí společnosti, která není řízena politiky, ale nejlepšími vědci. Navazuje na Platonovu zmínku o staré civilizaci a jejím posledním ostrově a částečně přebírá jeho představu ideálního státu. Baconův stát neobchoduje se zbožím, ale se „světlem pokroku”. Stát vysílá každých dvanáct let nejlepší učence do světa, aby se vrátili obohaceni o nové vědecké poznatky a cizí jazyky.

Je zřejmé, že mnohé otázky, které tento filozof nastolil, jsou stále otevřené, a mnohá navrhovaná řešení platná. Významně přispěl k rozvoji vědeckého poznání, které ale musí především sloužit člověku a umožnit mu žít důstojný a ctnostný život.

Ing. Václav Hastík

Read more...

Ze života filozofů: Baruch Spinoza

Holandský filozof židovského původu Baruch Spinoza je znám jako „největší Žid” nebo také jako „největší ateista”. Narodil se 24. listopadu roku 1632 v Amsterdamu, kam jeho rodina přišla z Portugalska. I když jeho židovské jméno Baruch či jeho latinizovaná podoba Benedictus znamená „požehnaný”, je zřejmé, že jeho osobní život, především v pozdějším věku, příliš požehnaný nebyl.

Jeho otec byl obchodníkem a knihovníkem v židovské škole, kde se také mladému Baruchovi dostalo prvního vzdělávání. Od dětství byl hodně zvídavý a nadaný pro studium, a proto si otec velmi přál, aby se z jeho syna stal rabín. Mladý Spinoza studoval bibli i talmud, zabýval se středověkou filozofií, myšlenkami Giordana Bruna i Descarta.

„Nechávám žít každého podle jeho přirozenosti, a kdo chce, může pro svou spásu zemřít, jen smím-li já pro svou spásu žít.”

Studium různých filozofických i náboženských textů ho však nakonec přivedlo do velmi ostrého sporu s židovskou obcí jeho rodného města. Poukazoval na to, že Starý zákon je plný protikladů a nesrovnalostí a odmítal uznat, že pouze v tomto posvátném textu se nachází bezpodmínečná pravda. Spory bohužel nakonec vyvrcholily tím, že byl obviněn z kacířství, vyloučen z židovské obce a dokonce se zachoval i záznam o tom, že byl proklet: „Budiž proklet ve dne i v noci, proklet, když spí i když vstává, proklet, když vychází i když se vrací. Bůh ať mu nikdy neodpustí.… Nařizujeme, aby se s ním nikdo ústně nebo písemně nestýkal, nikdo mu neprokázal jakoukoli přízeň, aby nikdo s ním nebydlel pod jednou střechou, aby se k němu nikdo nepřibližoval blíže než čtyři lokty, nikdo ať nečte, co by složil nebo napsal.”

Baruch Spinoza se tímto životním postojem zařadil mezi filozofy-bojovníky, jimž studium mnoha různých učení a textů umožnilo vybudovat si filozofický nadhled a vidět, že pravda se nenachází pouze v jednom jediném textu či učení. A odmítal tento postoj změnit pouze proto, aby se zalíbil vlivným lidem své doby.

„Není to také teprve ode dneška, že se za pravdu draze platí. Ani zlá pomluva mne nedonutí, abych nechal pravdu na holičkách.”

Od okamžiku, kdy byl vyloučen z židovské komunity, žil v ústraní, měl jen velmi málo přátel a pouze několik žáků, kteří se však báli k němu veřejně přihlásit. Dochovala se korespondence s několika významnými osobnostmi jeho doby, např. s filozofem Leibnizem.

I přes to, že byl většinou zatracován a odmítán, našli se jeho současníci, kteří si ho vážili, a roku 1673 mu kurfiřt Karel Ludvík Falcký dokonce nabídl možnost přednášet filozofii na univerzitě v Heidelbergu, avšak s podmínkou, že svobodu svého filozofování nebude zneužívat k narušování veřejně uznávaného náboženství. Spinoza však tuto nabídku odmítá se slovy: „Nevím, uvnitř jakých hranic bych musel udržovat svobodu filozofování, abych nevzbudil dojem, že chci veřejně narušit uznávaná náboženství. Rozpory vznikají méně z vnitřní lásky k náboženství, jako spíše z různosti lidských afektů nebo z rozporného ducha, takže vše, ať je sebesprávněji řečeno, bývá obráceno a odsouzeno.”

O jeho životě v tomto období víme jen velmi málo, ale lze soudit, že žil velice osamoceně a skromně. Protože jedno z židovských pravidel žádalo, aby i učenec ovládal nějaké řemeslo, naučil se během svých studií brousit optická skla. Na sklonku svého života této dovednosti využil a vydělával si na živobytí jako optik. Trpěl však tuberkulózou a toto řemeslo, při němž byl neustále nucen vdechovat skelný prach, jeho zdravotnímu stavu příliš nepomáhalo. Zemřel 21. února 1677 v Haagu v pouhých čtyřiceti čtyřech letech.

„Když mne zkušenost poučila, že vše je v obyčejném životě často tak náhodné, marné, prchavé … rozhodl jsem se, že vyzkoumám, zda existuje pravé dobro … něco, co by mi, kdybych to nalezl a získal, mohlo opatřit navždy trvalou a nejvyšší radost.”

Jeho filozofická díla, pojednávající především o pojetí Boha a hledání podstaty dobra, mohla být vydána až po jeho smrti. Mezi nejdůležitější patří Traktát o dokonalosti rozumu a Etika. Celým jeho dílem prostupuje odklon od shonu všedního života, pohrdání touhou po bohatství či světské slávě. Všechny tyto pohnutky se mu zdají marné, prchavé a prázdné. Touží naopak překonat pomíjivost a dospět do stavu, který je povýšen nad jakýkoli smutek, nespokojenost či nezdary. Tento stav nachází v „Amor intellectualis erga Deum” – v „duchovní lásce k Bohu”.

„Vše, co je, je v Bohu.”

Koncepcí Boha se zabývá Spinozovo hlavní dílo, Etika. Rozvíjí v něm pojetí Boha jako příčiny sebe samého, což je v úplném rozporu s tím, co se naučil od svého učitele Descarta. Tvrdí, že „Bůh, první příčina všech věcí a také příčina sebe sama, dává se poznat skrze sebe samého”. Zcela opouští myšlenku Boha tvořícího svět či Boha, k němuž by mohla směřovat osobní zbožnost věřícího. Tvrdí, že Bůh se neprojevuje skrze proroky, že nepotřebuje zprostředkovatele, protože se objevuje ve všem skutečném. Považuje ho za příčinu všech věcí.

Je zřejmé, že takové pojetí Boha ani další ideje Barucha Spinozy nemohly být jeho současníky přijaty, protože jsou na svou dobu velmi odvážné a novátorské. I přes obrovskou vlnu nenávisti a nepřátelství však dokázal zůstat věrný sám sobě a pravdě, kterou objevil. Netoužil po bohatství či slávě, upínal svůj zrak k věčnému světu a hledal způsob, jak uniknout z tohoto pomíjivého světa, což se mu skutečně podařilo.

„Láska k věčné a nekonečné věci živí duši jedinou skutečnou radostí a je zbavena všeho smutku.”

Mgr. Petra Goliášová

Citace jsou převzaty z těchto knih:
Wilhelm Weischedel, Zadní schodiště filozofie, Votobia 1993
Velké postavy západního myšlení, Prostor 1997

Read more...

Ze života filozofů: Blaise Pascal

Francouzský fyzik, matematik a filozof Blaise Pascal (1623–1662) byl stoupenec jansenismu. V jeho díle je vyhrocen spor mezi racionálním a iracionálním, praktickým rozumem a vírou. Je považován za předchůdce moderních existencialistů a iracionalistů. Zabýval se teorií pravděpodobnosti, kuželosečkami, zkoumal barometrický a hydrostatický tlak. Velmi známý je tzv. Pascalův zákon – zákon o rovnoměrném působení tlaku v tekutinách. Je také pokládán za průkopníka kybernetiky.

Blaise Pascal pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny. Matka mu brzy zemřela a jeho otec, který byl správcem královských daní a místopředsedou berního soudu, mu poskytl vynikající humanitní vzdělání. U chlapce se projevoval velký talent pro matematické vědy, ale otec, který se sám tímto oborem zabýval, ho od matematiky a přírodních věd odrazoval. Je pozoruhodné, že již ve věku deseti let Pascal sám odvodil několik vět Eukleidovy geometrie. Když mu bylo sedmnáct let, napsal Pojednání o kuželosečkách, které ocenila Pařížská královská akademie a filozof Descartes spis považoval za práci jeho otce. V roce 1647 vydal pojednání o tlaku vzduchu a o vakuu, založené na přesných srovnávacích měřeních s Torricelliho trubicí.

Měl chatrné zdraví, od mládí trpěl různými bolestmi, a v roce 1647 dokonce na čas ochrnul. O sedm let později při vyjížďce v kočáru málem přišel o život, když se mu splašili koně a kočár zůstal viset na zábradlí mostu. Nakonec se zachránil, ale v důsledku šoku, který utrpěl, upadl na dva týdny do bezvědomí. Když koncem listopadu 1654 přišel k sobě, tento neobvyklý zážitek výrazně změnil jeho povahu. Mluvil o tom, že měl mystické vidění, a od tohoto okamžiku se již věnoval pouze filozofii a náboženství. Středem jeho pozornosti se stal člověk.

Po zážitku, jenž tak výrazně změnil jeho život, se uchýlil do kláštera v Port-Royal, kde pobývala i jeho sestra. Klášter byl střediskem jansenismu zaměřeného na morálně přísné katolictví. Pascal začal psát velmi ostré kritiky na uvolněnou mravní teorii, která hledala omluvy pro morálně pochybné jednání. Tyto listy vycházely anonymně a vyvolaly silnou reakci. Král Ludvík XIV. je nechal veřejně spálit a odsoudil je i papež; přesto se staly velmi známými především mezi prostými lidmi. I když jansenismus byl odsouzen a klášter Port-Royal byl dokonce zrušen, záměr Pascalových listů se nakonec po velkém boji podařilo prosadit. Na jeho kritiku církve navázali Voltaire i Jean-Jacques Rousseau. V posledních letech života se Pascal uchýlil do ústraní. Žil na venkově jako asketický poustevník, pomáhal chudým a odmítal lékařskou pomoc. Jeho poznámky vyšly posmrtně jako Myšlenky a jsou jeho nejslavnějším dílem. Uveďme některé…

„Srdce má své důvody, o nichž rozum nemá tušení.”

„Zpravidla nás přesvědčují více ty důvody, které sami objevíme, než ty, na které přišli jiní.”

„Chytráci jsou lidé, kteří znají pravdu, ale zastanou se jí, jen pokud na ní mají zájem; jinak ji ponechají jejímu osudu.”

Tyto myšlenky byly osvícenské době zcela cizí, o to více se však uplatnily v romantismu. Z jejich vážnosti a opravdovosti vycházela celá existenciální filozofie a jejich upřímný styl silně ovlivnil F. Nietzscheho, stejně jako řadu myslitelů postmoderny.

Pascal patří mezi předchůdce moderní počítačové techniky. V roce 1642 sestrojil jako pomůcku pro svého otce první mechanický kalkulátor schopný sčítat a odčítat, známý pod jménem Pascalina. A to byl také jeden z důvodů, proč po něm byl pojmenován programovací jazyk PASCAL. Věnoval se především geometrii a v této oblasti objevil tzv. Pascalovu větu o vztazích mezi body na kuželosečkách. Významně přispěl k rozvoji kombinatoriky, protože objevil tzv. Pascalův trojúhelník, důležitý především v algebře. Provedl celou řadu přesných srovnávacích měření rtuťového sloupce v různých nadmořských výškách a dokázal jednak možnost vakua, kterou starší fyzika popírala, jednak ukázal, že rtuťový sloupec podléhá pouze gravitaci a tlaku atmosféry. Další pokusy se týkaly spojitých nádob a šíření tlaku v kapalinách, kdy formuloval tzv. Pascalův zákon, na němž je založena celá hydraulická technika, a proto se jednotka tlaku nazývá Pascal. Kromě objevů v matematice a fyzice ovlivnil jako vynálezce také moderní dopravu.

Výjimečné dílo, které po sobě Blaise Pascal zanechal, svědčí o mimořádné osobnosti, o člověku, který se ve svém díle snažil spojit vědu a náboženství a díky velké skromnosti a úctě k přírodě i tomu, co je ukryté za jejím hmotným projevem, se mu to podařilo.

„Celý tento viditelný svět je pouze nepatrnou částkou přírody.”

„Konečné se zničí v přítomnosti nekonečného a stává se čirým nic.”

„Člověk chce být velký, ale vidí, že je malý. Chce být šťastný, ale vidí, že je ubohý. Chce být dokonalý, ale vidí svou naprostou nedokonalost.”

Jana Stará

Read more...

Ze života filozofů: Tycho de Brahe

Někdy se nám může zdát, že věci, které se dějí kolem nás, jsou pouhou náhodou. Ale je tomu skutečně tak? Nebo jenom nevidíme smysl událostí, které se kolem nás dějí? Událostí, které usměrňují náš život a mají velký vliv na naše rozhodování. Na tuto velkou otázku života se snažil najít odpověď už slavný evropský učenec 16. století, který působil i v rudolfínské Praze: Tycho de Brahe.

Narodil se 14. prosince 1546 do významné švédské aristokratické rodiny. Bylo to tři roky po Koperníkově smrti, v čemž můžeme vidět určitou symboliku věčně předávané štafety poznání. Uvádí se, že k prvnímu a osudovému kontaktu s astronomií u něj došlo, když mu bylo třináct let, a to 21. srpna 1560. Právě toho dne nastalo v Kodani pozorovatelné částečné zatmění Slunce. Musíme si uvědomit, že tento jev, který pro nás není ničím překvapivým, vyvolával v často pověrčivém člověku oné doby paniku a hrůzu. Pro Tycha de Brahe to však nebyl důvod k obavám, ale naopak, probudil v něm zájem o astronomii, a stal se mu tak osudným. Koupil si Ptolemaiův Almagest, a ponořil se do četby těžkého textu.

Představa jeho rodičů však byla jasná: dát svému synu vzdělání hodné jeho společenského postavení a zabránit mu ve studiu astronomie. Proto ho posílají na studium práv a rétoriky. Jenže tomuto záměru asi hvězdy nepřály. Jeho zájem byl silnější, a nakonec přerostl v lásku na celý život. V šestnácti letech odchází Tycho proti vůli rodičů na univerzitu v Lipsku, pak do Wittenbergu a do Rostocku, kde studuje jak astronomii, tak i alchymii, která mu byla posléze velmi užitečná.

Pročítal bezpočet astronomických a filozofických děl a snažil se nalézt odpovědi na otázky, které ho trápily stále více a více: Je opravdu sféra hvězd něčím neměnným a statickým, nebo se mění a vyvíjí, podobně jako člověk? Který systém uspořádání naší soustavy je ten správný – geocentrický či heliocentrický?

V roce 1567 dostává příležitost nalézt odpovědi. Tycho de Brahe se ze své cesty po Evropě vrací do Dánska, protože od krále Frederika II. dostává velkou příležitost splnit si své nejtajnější sny. Na ostrově Hven v Öresundu nedaleko Kodaně si může vybudovat plně vybavenou hvězdárnu, která v tehdejší Evropě nemá obdoby. Na Hvenu vzniká nejmodernější evropská observatoř Uraniborg, která poskytuje vynikající technické podmínky pro práci astronomů. Přístroje, které sám Tycho de Brahe navrhl, byly dvacetkrát přesnější než přístroje používané do té doby. Zde strávil celkem 21 let a uskutečnil mnohá měření, která posunula lidské poznání o velký kus dále.

Tycho de Brahe přinesl důkazy o tom, že sféra hvězd neboli vesmír, který nás obklopuje, není ničím statickým a neměnným, ale že je velkým živým organismem, v němž platí, stejně jako v životě člověka, zákony vzniku a zániku, a že se tedy stejně jako lidstvo vyvíjí i vesmír. Když se pozorně zahledíme do minulosti, uvědomíme si, že toto chápání vesmíru jako živé bytosti nebylo žádnou novinkou.

Další otázkou, na kterou se snažil Tycho de Brahe nalézt odpověď, bylo, zda se v centru naší soustavy nachází Slunce, nebo Země. Nashromáždil velký počet důkazů pro i proti každé z obou hlavních teorií, jimiž byly geocentrická teorie Ptolemaia a učení Koperníka, podle něhož bylo středem vesmíru Slunce. Sám díky svým přesným měřením našel mnoho nepřesností v Koperníkově systému, který vycházel z toho, že dráhy planet kolem slunce jsou kruhovité (a ne elipsovité, jak bylo objeveno později). Tycho de Brahe se bránil opustit Koperníkův heliocentrický systém, protože tušil jeho správnost, přesto ho nakonec sám musel zavrhnout. Na základě svých pozorování a měření, přichází s vlastní teorií, která spojuje obě předchozí dohromady. Jeho učení umisťuje do středu vesmíru Zemi, kolem které obíhá jak Měsíc, tak i Slunce, ale ostatní planety obíhají kolem Slunce. Jedno ze ztvárnění tohoto pojetí najdeme dodnes ve výzdobě matematického sálu pražského Klementina.

Po smrti dánského krále, který držel nad jeho dílem ochrannou ruku, se okruh přátel Tycha de Brahe natolik zmenšuje, že je nucen opustit Dánsko, a na pozvání Rudolfa II. odchází do Prahy, kam se sjíždějí učenci z celé Evropy. Zde pokračuje ve svých měřeních a údaje pečlivě zaznamenává, ale je jich už tolik, že Tycho de Brahe je jimi přímo zahlcen a nedokáže je správně vyhodnotit. V lednu roku 1600 však do Prahy přichází na jeho pozvání Johannes Kepler, věhlasný matematik a filozof. Tycho de Brahe, jako by tušil blížící se datum vlastní smrti, předává veškeré své dílo Keplerovi, aby pokračoval tam, kde on skončil. V roce 1601 umírá.

Johannes Kepler využil dokonale poznatky, které mu Tycho de Brahe předal, a popsal sluneční soustavu tak, jak ji známe dnes. Kepler nikdy nezapomněl na to, že jen díky mravenčí práci Tycha de Brahe mohl objevit poselství hvězd, ukryté v sice fádních, ale důležitých sloupcích čísel.

Petr Koubek

Read more...

Read more...

Edice LOTOS
Poznej lépe sebe sama
Delia S. Guzmán

Dílo nás zavede do našeho nitra a umožní nám odhalit místa temnější i zářivější, abychom více porozuměli sami sobě i ostatním. V zamyšleních lze najít mnohá řešení problémů, se kterými se každodenně setkáváme, a můžeme je tedy použít i jako nástroje k poznání sebe sama. Autorka nám s citlivým filozofickým přístupem velmi obratně předkládá hluboké poznání nás samotných a nastavuje nám tak zrcadlo, ve kterém lze rozpoznat odraz možností, které nám život přináší.

Read more...

Ze života filozofů: Johannes Kepler

Slavný renesanční astronom, astrolog a matematik byl žákem a spolupracovníkem Tychona de Brahe. Johannes Kepler se narodil 27. prosince 1571 v německém Würtenbergu. Studia zahájil v klášterní škole a pokračoval v luteránském semináři v Tübingenu. Pro neshody s církví se však nestal pastorem, jak se od něho očekávalo, ale odešel učit matematiku a morálku na evangelické gymnázium ve Štýrském Hradci.

Již během svého zdejšího působení sepsal svoje první dílo Mysterium Cosmographicum (1596), založené na hermetické tradici. V něm rozpracoval teorii, že heliocentrický planetární systém je založen na struktuře pěti Euklidových pravidelných mnohostěnů a pythagorejských číselných proporcí, vše pak zapadá do harmonie celku. Rozvinul myšlenku, že tyto pravidelné mnohostěny, které známe jako Platonova tělesa (čtyřstěn, krychle, osmistěn, dvanáctistěn a dvacetistěn) stojí za rozmanitostí světa. Pythagorejská tradice se odráží v myšlence, že čísla vládnou všem aspektům světa.

Kepler věřil v existenci duše Slunce, věřil, že celý vesmír je plný života. V duchu pythagorejského učení o harmonii sfér byl přesvědčen, že paprsky hvězd dopadající na Zemi pod různými úhly vydávají rozmanité tóny, které splývají v harmonický souzvuk. Z tezí Mysteria Cosmographica vyplývá, že planety na jejich oběžných drahách neřídí duchové, ale přírodní síly. To je také důvod, proč bývá označován za jednoho z prvních moderních astronomů, přestože si na živobytí vydělával především jako astrolog.

Ve svém díle De Stella Nova in pede Serpentarii (1604) astrologii obhajoval; odmítal však „nadpřirozenou” astrologii a vysvětloval, že rozdělení zvěrokruhu i oblohy jsou dílem člověka, ne přírody. Zdůrazňoval také, že hvězdy jsou pouze znamení, nikoliv příčiny věcí. Kepler byl fascinován starobylými způsoby věštění, nebeskými znameními, sny. Toto vše Písmo připouští, pokud je to chápáno jako znamení Boží, nikoli jako znamení přírody. A tady se Kepler s církví samozřejmě neshoduje.

Jeho díla si všiml i stárnoucí Tycho de Brahe, a proto mladému Keplerovi nabídl, aby na dvoře Rudolfa II. působil jako jeho pomocník. Ten přijel do Prahy v roce 1600, i se svou rodinou. V rudolfínské Praze vládla tehdy jak náboženská tak vědecká svoboda. V Keplerově životopise od Jakuba Malého (1857) se můžeme dočíst: Zlomyslnost a nenávist vypudila Tychona z jeho vlasti, nesnášenlivost náboženská v Štýrsku, v nové vlasti Jana Keplera, nutila tohoto hledati jinde přístřeší pro sebe a svou rodinu, a oba velicí učenci, jichž život tak bohat byl na svízele a příkoří jim činěná, nalezli útulku a přístřeší v královské Praze.

Po smrti Tychona de Brahe v roce 1601 zaujal jeho místo. Stal se královským astrologem, pokračoval v jeho práci a využil jeho cenná astrologická pozorování i jeho observatoř.

Po osmi letech soustavného sledování oběžné dráhy Marsu dospěl k závěru, že existuje odchylka mezi skutečným postavením planety a její polohou vypočítanou podle Koperníkova modelu. Z toho vyvodil, že dráhy planet obíhajících kolem Slunce nejsou kruhové, jak tvrdil Koperník, ale eliptické. Svou hypotézu opírá o srovnání vlastních pozorování a přesných záznamů Tycha de Brahe. Takto vznikl jeho model solárního systému, který zveřejnil ve svém díle Astronomia nova (1609), jež věnoval císaři Rudolfu II.

Dodnes je to velmi důležitý spis, protože obsahuje první dva z jeho slavných zákonů o pohybu planet: první z nich říká, že planety se pohybují po eliptických drahách se Sluncem stojícím v jednom z ohnisek; druhý zákon udává, že čím je planeta vzdálenější od Slunce, tím déle trvá její oběh.

Kepler byl přesvědčením metafyzik inspirovaný Pythagorovým učením. Ale obdivoval také dílo Giordana Bruna, které poznal prostřednictvím jeho spisů. Jednou prohlásil, že se ho z tak smělé vidiny, jakou byla ta Brunova o nekonečnosti vesmíru, zmocňuje závrať.

Za své nejlepší dílo považoval Harmonii světa (Harmonices mundi, 1618), kde objasnil vesmír na základě pythagorejských principů nebeské harmonie a čísel. Zde najdeme i jeho třetí zákon definující matematické vztahy mezi vzdálenostmi planet a dobou trvání jejich oběhu.

Za Keplerova pobytu v Praze dále vznikly významné práce z oboru optiky o využití čoček v hvězdářském dalekohledu – Dioptrika (1611). Později v Ulmu vydal, jako vzpomínku na svůj pražský pobyt, hvězdářské tabulky: Tabulae Rudolphinae (1627).

Katolická církev, která trvala na představě dokonalého stvoření se Zemí a člověkem ve středu univerza, Keplerovy teze samozřejmě nepřijala. Představa o Slunci uprostřed Všehomíra příliš připomínala staré pohanské kulty, zvláště egyptský systém, který prosazoval Ficino a řada dalších vzdělanců.

Doba nebyla nakloněna svobodnému bádání. Církev důrazně hájí své názory. Ani Keplerova matka neunikla inkvizici a byla nařčena z čarodějnictví. Galileo v soukromé korespondenci souhlasil s Keplerem, že Koperníkův systém není zcela správný, veřejně však tuto teorii nepodpořil. Později přece vystoupil s odvážným prohlášením, byl však obžalován a osudu kacíře unikl jedině tak, že roku 1633 odvolal to, čemu celý život věřil. Ve stejném roce církev zakázala i Koperníkův heliocentrický systém.

Roku 1611 skončila doba Rudolfa II. a Kepler odchází do Lince, kde působí jako profesor matematiky. Později přesídlil do Ulmu, kde dále píše. Zemřel 15. listopadu 1630 v německém Řeznu, kde byl také pochován. Jeho hrob však zasypaly hradby, a dnes nevíme, kde přesně se nachází. Až v roce 1808 postavil Dalberg, biskup řezenský, nesmrtelnému Keplerovi důstojný pomník v městských sadech.

Renesanční vědec Johanes Kepler, byl astronom, astrolog, matematik, metafyzik. Jeho práce je dodnes inspirující. V jeho díle se spojují hluboké filozofické myšlenky vycházející z pythagorejských tradic s úsilím a odhodláním moderního vědce, který se nebojí své postoje prokazovat a zveřejňovat. Po boku mnoha dalších renesančních osobností posunul ve své době hranice lidského poznání. A jistě bude příkladem i v renesanci, která znovu přijde, protože, jak nás učí pythagorejská tradice, nejen planety a čísla jsou řízeny zákonem cyklů, ale i samotný čas.

MUDr. Jana Hastíková

Read more...

Edice LOTOS
Filozofie pro duši
Slavica Kroča, Slavko Kroča

Soubor filozofických esejí jistě povzbudí k dalšímu zkoumání každého, kdo hledá odpovědi na věčné otázky nejen ve vnějším světě, ale především v sobě samém. Zajímavá zamyšlení se dotýkají velkých idejí, smyslu naší existence i našeho vztahu k přírodě, stejně jako každodenních událostí, se kterými se současný člověk setkává v důsledku módních trendů a moderních technologií. Je pro dnešního člověka filozofie užitečná? Jaký význam má dobrovolnická práce pro náš svět? Jak vyhodnocujeme informace, které nás zahlcují z médií? Má hrdinství a rytířství místo v našich životech? Kniha se snaží nastínit odpovědi na tyto a mnohé další otázky a její autoři čerpají z 30 let zkušeností práce ve filozofické škole Nová Akropolis, jejímž cílem je obnovení tradičního pojetí filozofie, která nikdy nebyla jen teoretickou vědou.

Read more...

Ze života filozofů: Galileo Galilei

Přestože je Galileiův výrok „A přece se točí” známý snad každému, ve skutečnosti není jisté, zda tato věta z jeho úst skutečně zazněla po výslechu katolickou inkvizicí nebo zda jej řekl v soukromí někomu ze svých blízkých. To však není podstatné. Důležité je, že jeho odkaz zvítězil nad nevědomostí a středověkými názory na Zemi, Sluneční soustavu a existenci přírodních zákonů.

Matematik, astronom, fyzik, vynálezce a duší filozof Galileo Galilei se narodil 15. února 1564 v italské Pise v rodině hudebníka Vincenza Galileie jako první potomek. Již od dětství projevoval svou zručnost a vynalézavost, kterou později využil ke zdokonalování dalekohledu, vynálezu mikroskopu a mnoha dalším objevům. V dětství studoval jazyky v jezuitském klášteře Camaldolese v kraji Vallombrosa, v sedmnácti letech se na přání otce zapisuje na fakultu svobodných umění univerzity v Pise, aby studoval medicínu, neboť mezi jeho předky patřila řada významných lékařů. Obor lékařství však mladý Galileo nedostuduje, dává přednost matematice a studiu starodávných textů antických filozofů – vědců jako byl Archimédes. Již v roce 1583 učinil „otec nové vědy” svůj první objev – zákon isochronismu kyvadla (kmity kyvadla trvají stejně dlouho, přestože se velikost výchylky v čase zmenšuje). Jako učitel matematiky působí od roku 1589 nejprve v Pise a později na univerzitě v Padově, i když titul profesora nikdy oficiálně nezískal, možná právě proto, že vždy nesouhlasil s tím, co se na fakultě vyučovalo.

 Galileo život v Padově využil také pro mnoho objevů. Zdokonalil dalekohled holandského typu a namířil svůj teleskop směrem k nebi. Svým pozorováním dochází k objevení dosud neznámých měsíců Jupitera, Mléčnou dráhu definuje jako seskupení hvězd a také potvrzuje Koperníkovu teorii heliocentrického systému oproti Ptolemaiovské teorii, tedy že se Země otáčí kolem Slunce, a ne naopak. Svá tvrzení a srovnání dvou zmíněných systémů publikuje ve svém díle Dialog - o dvou největších soustavách světa v roce 1632, toto dílo je však ve stejném roce přidáno na index zakázaných knih papežem Urbanem VIII.

Přestože byl Galileo hluboce věřícím člověkem, byl přesvědčen, že text Písma svatého není možné chápat doslovně, neboť promlouvá k člověku symbolickým jazykem. O přírodě mluvil jako o knize, kterou je třeba číst s otevřeným srdcem, protože naše fyzické smysly někdy chtějí vidět jinou skutečnost, než je Pravda. Nestačí pozorovat projevy – fenomény, ale důležitější je pokusit se pochopit skutečnou podstatu, která je za příčinou fenoménu, je metafyzickou esencí. Důraz kladl na ověřování, zkušenost a používal matematické uvažování pro vysvětlení senzibilních projevů. Na základě zkušenosti lze utvořit hypotézu, kterou je třeba několikrát ověřit prostřednictvím dalšího zkoumání. Díky tomu, že byl Galileo vědcem s filozofickými názory, byl si vědom malé objektivity pouhého smyslového vnímání, stejně jako další starověcí myslitelé. Je tedy zapotřebí rozvinout nějaký vyšší druh vnímání, než je racionální rozum ovládaný fyzickými smysly.

Kvůli svým názorům byl mnohokrát vyslýchán inkvizicí a nakonec donucen své postuláty „nové vědy” odvolat a veřejně popřít. Umírá slepý a v doživotním domácím vězení 8. ledna 1642 ve městě Arcetri. Galileovo poznání světa, vesmíru a přírodních zákonů však zůstává živé a tvoří dnes součást poznání lidstva, které si prorazilo cestu skrze nelehký boj proti dogmatismu, násilí a nevědomosti.

Samuel Bíma

Read more...

Ze života filozofů: Bernardino Telesio

Italský filozof pozdní renesance se narodil na počátku 16. století v městečku Cosenza. Pocházel ze vzdělané a urozené rodiny, jeho strýc z Milána, Antonio Telesio, byl básník, učenec a humanista. Bernardino tedy přirozeně zahájil svá studia u strýce, pak pokračoval v Římě a Padově. Studoval matematiku, astronomii, fyziku a filozofii. V roce 1535 promoval v Padově a získal doktorský titul.

Poté strávil několik let v klášteře v Kalábrii, kde zřejmě formuloval poprvé jádro svého stěžejního a rozsáhlého díla De rerum natura iuxta propria principia, které poprvé vydal až v roce 1565 (tuto knihu neustále přepracovával a rozšiřoval, naposledy vyšla v roce 1586 již jako devítisvazková). Posléze působil v Římě, Neapoli a usadil se v Cosenze. Pracoval jako sekretář na velkých italských dvorech. Telesio nikdy nevyučoval na univerzitě, ale pravděpodobně měl okruh soukromých žáků.V Cosenze se stal hlavním představitelem místního společenství vzdělanců a humanistů Accademia Cosentina. Pěstoval přátelské vztahy s církevními hodnostáři z nejvyšších kruhů, včetně papeže Řehoře XIII. Tyto kontakty mu zřejmě umožnily, aby vydával a rozšiřoval svá antiaristotelská a nápadně neortodoxní díla v období narůstající protireformace. Jeho empirické názory a výzvy ke zkoumání přírody však nakonec popudily dogmatickou církev natolik, že krátce po jeho smrti dala jeho knihy na Index Librorum Prohibitorum.

Ve své filozofii usiluje o osvobození se od aristotelismu a dílo Aristotela, které výborně znal, podrobuje přísné kritice. Například neuznává Aristotelova prvotního hybatele: Nebe nepotřebuje netělesného a nehybného hybatele…nebe, které je nekonečné a nemění se působením nějakého protikladu, bude existovat nekonečně a nikdy nepřeruší svůj pohyb, nikdy se neunaví svou činností, ale právě díky ní bude zachovávat svou přirozenost, nabývaje neustále sílu pohybu a moc. Telesio nepopíral Boha, božskou podstatu lidské duše nebo zázraky. Jeho filozofie je však považována za nemetafyzickou a přírodní, a to, kromě jiného, proto, že zkoumá přírodu a člověka jako skutečnost, kterou Bůh ve své dokonalosti stvořil, ale do níž již dále nezasahuje. Bůh nestvořil svět takový, aby věci ke svému pohybu potřebovaly jeho novou vůli, ale tak, aby všechny bytosti, vybavené od boha vlastní přirozeností a schopností pohybu, jednaly vždy v souladu se svou přirozeností. Příroda a svět existuje dle vlastních principů, iuxta propria principia. Studium přírody má tedy probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů. Hledá jednotu a homogenitu přírody a poznání přírody. Opírá se čistě o smyslové poznání a smyslové zkoumání přírody, orgánem veškerého vědění o přírodě je pro něj Sensus (Sensus: čijící a citová činnost duše; počitek, vjem, vnímání, smysl). Snaží se vyvrátit tradiční rozlišování poznání na smyslové a rozumové. Čistě intelektuálního poznání můžeme dosáhnout až v posmrtném životě; v tomto pozemském jsme odkázáni na poznání vzešlé ze smyslů. Smyslové vnímání spočívá ve vzájemné hře dvou základních přírodních aktivních sil: tepla a chladu. Tyto dvě činné složky přírody pohybují hmotou a mění ji, Telesio je nazývá naturae agentes. Teplo je silou rozpínání a rozřeďování, principem pohybu, základem životního principu poskytovaného Sluncem; chlad je silou smršťování a zahušťování, je to princip klidu, prvek Zemský. Přírodní výtvory nejsou řízeny a udržovány při životě božskou prozřetelností, ale jednají pouze na základě své vlastní přirozenosti, v souladu s aktivními silami tepla a chladu. Vnímání tedy není vlastností duševní, ale náleží všem živým i neživým věcem.

Podle Telesia má člověk dvě různé duše. První je specifickou části hmotného těla a Telesio ji nazývá duchem vzešlým ze semene. Tato „hmotná duše” koluje celým nervovým systémem s centrem v mozku. Druhá je potom rozumová, nesmrtelná a nehmotná duše vdechnutá člověku bohem; proto je člověk sociální, má potřebu boha a je schopen vnímat boží zjevení. I tato druhá duše je však v životě na tělu závislá. Tedy i přes toto dvojí rozlišení lidské duše razí úplnou jednotu lidské duše. Ačkoli je dle Telesia poznání přírody založeno na smyslech, není lidská duše z poznávání vůbec vyloučena, protože ukládá do paměti pocity, zprostředkované doteky smyslů. Telesiův senzualismus není radikální a je zmírňován nutnou aktivitou lidské duše pro dosažení poznání.

Telesio zůstal ve stínu známějších renesančních přírodních filozofů, ale jeho kritika aristotelismu a snaha o smyslové a empirické poznání přírody a přírodních zákonů a principů ovlivnila myslitele, kteří přišli po něm: Campanellu, Patriziho, Bruna, Bacona či Hobbese.

Ing. Hana Moudrá

Read more...