RYTÍŘSKÝ IDEÁL

Ve svém rozsáhlém díle nás Platón provází a seznamuje se světem archetypů, v němž dlí ideje a čekají na odpovídající formu připravenou v hmotném světě, aby do ní sestoupily. Jedním z takových archetypů, jednou z těchto idejí-pravzorů je i ideál. Člověk ho nevytvořil, avšak dokáže ho vytušit a vnímat ve snaze o zdokonalení. Ideál existoval vždy, je nepomíjivý a nepřestane existovat pouze proto, že v jistém okamžiku není nikdo, kdo by byl schopen ho přitáhnout do našeho světa. Je metafyzickým kořenem věcí, událostí a bytostí, vyvolává v nás vědomí o dokonalosti, je neegoistický a duchovní. Není to obyčejný plán nebo touha, které nás pohánějí k jednání kvůli hmotnému blahobytu.
Ideál sestupuje ze světa archetypů, světa idejí, světa nebeského, když jsme ho schopni uskutečnit v činu. Hmota je pomíjivá, ideál věčný a dokáže transformovat toho, kdo ho následuje. Představuje alchymistický proces transmutace železa na zlato, transmutace člověka, který dokáže přemístit ohnisko svého působení z těla do ducha. Rodí se jedinec, který dokázal zavést soulad mezi svým fyzickým, psychickým a duchovním světem, a proto jsou v souladu jeho myšlenky, slova a činy.
Právě toto je cílem rytíře. Jednou z věcí, s níž se mohlo u rytíře vždy počítat, bylo to, že jeho dané slovo platilo více než kterýkoli psaný doklad.
Kdo je tedy rytíř? To, že rytíři vznikli teprve ve středověku, je mylná představa, neboť existovali vždy pod různými jmény jako řády, kasty, stavy…
Rytíř není pánem, nýbrž především služebníkem: boha, vlasti, krále, poslání, dámy, slabých…, každého, kdo ho potřebuje. Uskutečňováním svých ideálů se nakonec stává pánem, avšak pánem sebe sama. Pouze když zvítězí nad sebou samým, dokáže zvítězit i nad zlem. Pouze zničením vlastní nespravedlnosti dokáže zničit nespravedlnost ve světě, v němž žije. Proto rytíř nikdy neporušuje dané slovo, neboť by to znamenalo zradit svou myšlenku, zradit sebe sama, svůj vlastní duchovní svět.

Rytíř se řídí starodávným pravidlem, které vede ke zdokonalování a vyžaduje tři vlastnosti: odvážit se – chtít – moci. Jak to uskutečnit?
Především je zapotřebí vytyčit si cíl. Je to počátek, výchozí bod, z něhož budeme směřovat k cíli tak dlouho, dokud ho nedosáhneme. V okamžiku, když je dosažen, přestává být cílem a nastává čas vytyčit si další, který nás povede cestou pokroku: vždy kupředu a vždy nahoru.
K vytyčení pokaždé vyššího cíle je zapotřebí odvážit se, je třeba chtít ho dosáhnout a moci kráčet po cestě k jeho dosažení. Na této cestě je nejlepším pomocníkem vůle, která naši lenost, podobající se bahnité stojaté vodě, transformuje na křišťálově čisté vodopády plné života.
Rytíř řízený svou vůlí pevně drží vlastní život ve svých rukou, nenechává se unášet proudem, nýbrž velmi dobře ví, kam směřuje a proč.
První zlo, s nímž se rytíř pouští do boje, jsou jeho vlastní neřesti, jeho vlastní vnitřní tma. Vidí sebe jako lampu, která ochraňuje božskou jiskru, jejímž úkolem je přenášet světlo. Jeho duch se stává plamínkem, který je třeba udržovat, aby nikdy neuhasl. Posláním lamp je dávat světlo, a proto se musí pravidelně zbavovat špíny neboli neřesti. Je třeba měnit olej, kterým jsou v člověku čisté myšlenky, jež umožní rytíři objevit krásu, spravedlnost a dobro, jak v sobě, tak i ve světě, který ho obklopuje.

To vysvětluje jedno z mnoha starodávných podobenství v rouše mýtu o hledání Grálu: vnitřní naplnění, po němž člověk vždy toužil, božský duch v člověku, který dává život, poskytuje osvícení, zbavuje strachu.
Hledání svatého Grálu je rytířským tažením, které každý z nás podniká ve svém nitru, aby objevil božskou jiskru uvězněnou ve hmotě, aby se zbavil duchovní slepoty. Proto je rytířský ideál podřízen ideálu čistoty, který obsahuje krásu, dobro a spravedlnost. Takový ideál nemůže ničit, pouze tvořit. V rámci tohoto symbolismu kůň představuje hmotný svět, rytíř duchovní a jejich poutem je psychický svět znázorněný štítem.
Rytíř celý svůj život podřídil oddanosti svým cílům a boji proti zkaženosti, zradě, podvodům a nespravedlnosti. Hledání Grálu se stává duchovním dobrodružstvím, které umožní otevřít nebeskou bránu, jež se nachází v duchu a srdci každého jednotlivce.
Jung popisuje Grál jako vnitřní naplněnost, kterou lidé vždy hledali. Symbolem rytíře je proto oduchovnělý boj, boj prostřednictvím vznešené příčiny, ušlechtilého prostředku, věrnosti a oddanosti.
Jiná mytická postava, kterou známe jako svatého Jiří, jenž se stal ochráncem rytířů, též svádí boj na život a na smrt, aby zvítězil duch, právoplatný vládce lidské bytosti, který obsahuje všechny ctnosti. Známe ho též v podobě Marta v římské mytologii nebo Área v řecké, a dokonce i jako svatého Michala též doprovázeného drakem. Rytíř se obětuje, protože ví, že smrt neexistuje a že drak, kterého musí přemoci, není jenom inkarnovaným zlem, nýbrž i strachem z neznáma.

Rytíř si je vědom toho, že neexistuje nemožné, nýbrž pouze ti, pro něž je něco nemožné. Tento optimistický názor ho vede k překonávání sebe sama, neboť ví, že když už někdo jiný před ním něčeho dosáhl, může to dokázat i on, pokud bude chtít a odváží se. S takovým stavem vědomí nebude požadovat po Slunci, aby vyšlo o půlnoci, ale zapálí si svíčku, aby mu její světlo usnadnilo čekání a umožnilo uskutečnit díla, která nelze vykonat ve tmě.
Rytíř nestaví své úspěchy a vítězství na chybách, nedostatcích a prohrách ostatních. Opírá se o vlastní schopnosti, nechlubí se slovy, nýbrž promlouvá činy. Přirozeným stavem vědomí rytíře je jednat správně, nesobecky a svědomitě.

Mnohé mýty a legendy nám symbolicky popisují rytíře a jejich kodexy cti.
Už Caesar u Keltů pojmenoval rytířskou kastu „equites“, aby ji odlišil od kasty kněžské.
V Indii existovala kasta kšatrijů, která zastávala funkci válečníků. Její barvou byla červená jako život, světovou stranou východ, kde se tento život v podobě slunce rodí, ročním obdobím jaro, období probuzení.
Dalším známým rytířem byl král Artuš, vůdce rytířů kulatého stolu. Jejich základním symbolem byl meč v kameni, který představuje duch vtělený do hmoty, božskou jiskru, která hmotu oživuje. Vytáhnout meč z kamene znamená osvobodit duch ze zajetí hmoty a navrátit ho jako právoplatného krále na trůn, aby jí vládl. Rytíři kulatého stolu jsou vedeni božskou prozřetelností symbolizovanou postavou Merlina a scházejí se v Camelotu, který představuje stav vědomí, v němž sídlí nejčistší myšlenky. Je to duchovní svět, který je impulsem nesobeckého jednání. Jejich síla je znázorněna Excaliburem, symbolem vůle, moci, jež vychází z poznání. Nikdy nesmí být zneužita pro sobecké zájmy.
Je mnoho dalších známých rytířů, kteří si zaslouží více prostoru a času. Théseus, jenž zabíjí Mínótaura, nevědomost v sobě i mimo sebe. Bruncvík, který hledá sebe sama, aby mohl hrdě získat svůj vlastní znak, svou vlastní osobnost. Samurajové, kteří nesobecky slouží a brání mír a nikdy první neútočí.
A všichni s sebou nosí své věrné meče, z nichž se těm nejznámějším dostalo jména. Čepel meče je nebem, rukojeť zemí a jílec spojením těchto dvou světů. Proto se zdravili čepelí obrácenou vzhůru ve smyslu míru a pouze při pasování následovala tato čepel cestu sestupu ideálu mezi lidi: shora dolů, na levé rameno rytíře jako symbol strany, která přijímá božský vzkaz přímo v srdci.

Pokud být rytířem znamená být pánem sebe sama, držet svůj život ve vlastních rukou, nezavírat oči před nespravedlností a nečestností, pěstovat krásu a bránit vzniku ošklivosti, jednat v souladu se zásadami věčné etiky a morálky…, ať každý nalezne odpověď sám v sobě.
Rytířský ideál není otázkou fyzické síly, nýbrž je stavem vědomí, které tuto sílu může využít, nebo zneužít, což záleží na každém z nás. Rytířský ideál není otázkou pohlaví nebo věku, neboť muži i ženy, staří i mladí vědomí mají.
To znamená, že pokud chceme a odvážíme se, všichni můžeme v životě uplatňovat rytířský ideál: chovat se čestně, ušlechtile, spravedlivě.
Ano, já věřím, že rytíři nevymřeli, neboť ještě existují lidé, kteří vědí, že je lepší hrdinská smrt než zbabělý život. Zvláště když tato „smrt“ znamená obětovat fyzické pohodlí ve prospěch duchovního pokroku.
Ať meč našeho ducha rozetne tmu nevědomosti a my vykročíme do života plného věčných hodnot, o které nás nikdo nemůže oloupit, neboť rozhodně nejsou hmotné.

Read more...

FILOZOFIE A SOUŽITÍ

Filozofie umožňuje rozvoj a soužití lidem všech vyznání, barev pletí a společenských postavení. Je nádherné mít kamarády po celém světě, kteří nemluví stejnou řeči, nýbrž stejným duchovním jazykem. Křesťané, Židé, Muslimové, Budhisté, Černoši či Běloši, lékaři či truhláři, studenti či důchodci... a všichni si rozumíme, protože nám nezáleží na vnějším projevu či formě, nýbrž na nesmrtelné duši, kterou všichni máme společnou.

To se musí uplatňovat v praxi: necítit nenávist ke komukoli proto, že se liší; dát všem možnost, aby se vzdělávali; bojovat o důstojný život pro každého jednotlivce, bez ohledu na... cokoli. V dnešní době rasové, národnostní, náboženské, vědecké či jakékoli jiné nenávistí, to může vypadat jako utopie. Ale není! Kdyby byla, nesnažili by se jí již tisíce let mnozí filozofové a filozofické školy či hnutí uplatňovat v praxi. Dokud bude existovat jeden jediný člověk, který je ochoten své srdce nabídnout i jiným lidem, láska nezemře.

 Láska nemá vyznání, ani barvu pletí, ani postavení či jazyk. Láska mluví všemi jazyky a může se projevit v každém těle, bez ohledu na to, jak vypadá. A to platí i pro lidskou bytost, která se tak nejmenuje proto, že má dvě nohy či ruce, ale protože má nesmrtelnou duši a srdce. Bez nohy či ruky žít můžeme, bez srdce nikoli.

Nestačí se modlit slovy... Modlitba se musí projevit v činech. Nestačí mít dobré umysly v myšlenkách... i tyto se musí uskutečnit v životě. Už dávno víme, že myšlenky, city či slova umírají, pokud nedostanou formu, což znamená, že se prostřednictvím konkrétních činů projevují v životě.

Read more...

CELÉ UNIVERSUM HRAJE FUGU

Jednou z nejsložitějších hudebních polyfonních skladeb je fuga, která se většinou skládá ze tří dílů: v prvním díle či expozici přinášejí hlasy či nástroje jeden po druhém téma, základní hudební myšlenku. Vzájemně se napodobují takovým způsobem, jako by se honily, což dalo skladbě i její název: lat. fuga = útěk.
Zatímco se v případě kánonu neustále opakuje stejná melodie v různé výšce, u fugy se opakuje pouze základní hudební myšlenka. V druhé části fugy, v provedení, jsou jednotlivá uvedení tématu oddělena jiným hudebním materiálem, mezihrou, a tak je posluchač napjatý, protože neustále očekává návrat základní myšlenky.
Třetí, závěrečný díl má za úkol zabezpečit, aby si posluchač téma s jistotou zapamatoval, a proto je základní myšlenka uvedena velmi výrazným způsobem.
Když jsem nedávno poslouchala jednu z nejznámějších fug, připomněla mi, že celá příroda včetně lidské tvorby se skládá z nesčetného množství „fug“, které nemusí být nutně vždy hudební.
Mluvím o různých způsobech projevu stále stejné původní myšlenky, ideje nebo archetypu. Jako by existovalo „něco“, co naše tělo nedokáže vidět, ale hluboko v srdci cítí, že je to jeho původ a že ho to převyšuje. Stejně jako duší neochutnáme, zda je omáčka dostatečně slaná, tak ani tělem nezjistíme, zda existuje Bůh či nesmrtelnost, zda existuje „věčný život“.

FUGA VE ČTYŘECH STRANÁCH PYRAMIDY
Platón mluví o čtyřech stranách pyramidy společnosti: o náboženství, vědě, umění a politice obsažených ve filosofii a zároveň o filosofii jakožto lásce k moudrosti, která je všechny pohání. I zde se setkáváme s množstvím základních témat, která nabývají různých forem a někdy vyžadují velké úsilí, aby byla rozpoznána. Stejná vůdčí myšlenka u různých národů nabývá jiných jmen hrdinů, jiných podob prostředí, jiných způsobů provedení, ale význam zůstává stejný.
Kolik národů vytvořilo mýty, v nichž ten nejstatečnější z hrdinů celý svůj život bojoval za spravedlnost, pravdu, dobro a krásu? A jako by mu to nestačilo, na konci života, když umíral, přísahal, že se vrátí, až bude nejhůř, aby znovu vedl svůj národ k novým vítězstvím, k nové slávě, k novému a lepšímu životu. Slíbil to Artuš, slíbili to Blaničtí rytíři.
Starodávný svět vytvořil nádherné chrámy a filosofické myšlenky. Mohlo by se zdát, že z nich zůstaly pouze ruiny, ale není tomu tak. Vzpomeňme si na klasicismus, neoplatonismus, neoromantismus a další „neo-“, která naznačují, že se jedná o dílo, myšlenku, proud či způsob myšlení v jakémkoli odvětví života, který se snaží o obnovení nebo omlazení toho, co tu již kdysi bylo. Proč? Protože myšlenka, idea či archetyp, který je dobrý, stojí za to, aby byl znovu a znovu uváděn do života, aby dostával pokaždé novou formu srozumitelnou pro různá období a úrovně evoluce lidstva.
Není to nedostatek představivosti ani úpadek tvůrčích schopností, který se utíká k napodobování. Právě naopak, je to lidská tvořivost, která se inspiruje nejlepšími díly minulosti a odívá je do „šatů“ současnosti, aniž by toužila po originalitě za každou cenu, dokonce i za cenu ošklivosti či kakofonie.
I v politice lze sledovat stejný proces: už mnohokrát existovala období, kdy vládli králové, střídala je tyranie, následovala demokracie či oligarchie a pak se formy vlády znovu opakovaly, aby uspokojily touhu lidu či vladařů najít ten nejlepší způsob přežití jisté země. Příčinu můžeme hledat i v touze po ideálním státě a v touze po návratu morálních hodnot, neboť ta se objevuje s cílem navrátit rovnováhu do života společnosti v úpadku.
Ve svých dílech o tom mluví Platón, mluví o tom Thomas More či Campanella, Sv. Augustin nebo Marx. Každý z nich chce představit lidem svou vizi ideálního státu, dokonalé společnosti a na nás je, abychom si zvolili to, co se nám v daném okamžiku zdá nejvhodnější.
Výjimkou nejsou ani náboženství. Stejná myšlenka ideálu či Boha se objevuje mnohokrát, zahalená do pestrých „šatů“, které vždy odpovídají podnebí, prostředí a mentalitě jednotlivých národů. Velcí náboženští učitelé dokázali přitáhnout archetyp do takové formy, jež nejlépe vyhovovala národu, který vedli. Učení o svatých, avatárech a andělích, modlitby a obřady, svátky a slavnosti byly upraveny způsobem, který byl pochopitelný a přirozený pro každý jednotlivý národ.

PŘÍRODA A ČLOVĚK
Na naší severní polokouli každý rok na podzim příroda zdánlivě umírá. Stromy vypadají, jako by už nikdy neměly poskytnout žádné plody, země bez obilí je suchá, zahrady bez květů jsou šedé. A pak přijde jaro, stromy rozkvetou, zasadí se semínka do studených brázd vyoraných v půdě a po nějaké době přijde čas sklizně, která znovu utvrdí člověka v tom, že věci nemusí být vždy takové, jak vypadají.
Zdání klame. „Malý Princ“ proto říká, že je nutné umět se dívat srdcem, protože to podstatné fyzickýma očima nelze spatřit. Vím, že nejsme dostatečně „čistí“, abychom se nedali ovlivnit formou, ale přesto věřím, že jsme schopni pocítit i to, co se nachází za tělesnou schránkou.
Jak je možné, že naši předkové (bez ohledu na národnost, rasu, náboženské či politické přesvědčení a společenské postavení) mluvili o nesmrtelnosti duše a její schopnosti nabývat stále dalších, nových forem na její cestě za zdokonalením, zatímco v současné době je tato teorie považována spíše za naivní, zpátečnickou či výstřední? Je možné, že lidé, kteří uměli stavět pyramidy s přesností na milimetr, provádět trepanaci lebky či budovat kanalizace a vodovody, což všechno během středověku upadlo v zapomnění, byli přesto tak naivní, že věřili výmyslům?
Asi ne. Jenom nevěřili oné verzi tohoto učení, která říká, že by se člověk mohl v průběhu převtělování stát zvířetem či rostlinou a naopak. Stejně jako člověk plodí a rodí člověka (nikoli slona, motýla nebo ibišek), tak i lidská duše potřebuje lidskou formu, aby se mohla projevit. Zákon přírody jasně říká, že plodem hrušně je hruška, že z pšeničného zrna vyroste pšenice a že lvice porodí lvíče. Proč by to nemělo platit i o lidské duši, která se narodí jako člověk?!

FUGA NAŠÍ DUŠE

„Nuže, co je to, co vzniká z živého? Mrtvé.

A co z mrtvého? Je nutno uznati, že živé.“

Platón, Faidón

Nejznámější řecký filosof probírá otázku reinkarnace též v „Mýtu o Érovi“, který je součástí X. knihy „Ústavy“. Proč by si tak chytrý a inteligentní Platón, v jiných ohledech uznávaný tolika současnými autoritami, vymýšlel pohádku o nesmrtelnosti duše, kdyby nevěděl, že je to stejná pravda, jako všechno ostatní, o čem píše?
Všichni známí i neznámí filosofové minulosti upozorňují na to, že jeden z největších hříchů je popírat nesmrtelnost duše, protože tím se zároveň popírá přírodní zákon, který řídí celé Universum, v němž se nic neztrácí, nýbrž se pouze podrobuje transformaci či transmutaci. Člověk není jeho bezvýznamnou součástí, ale ani jeho pánem. Je právoplatným „členem“ tohoto gigantického celku, v němž má všechno právo žít a povinnost nechat žít i ostatní žijící bytosti či prvky.
Kdybychom skutečně neměli duši, všechny oči by vypadaly stejně. Nedokázali bychom v pohledu žádného člověka svým vlastním pohledem zažehnout jiskru, poznat lásku, vycítit smutek... Neříká se nadarmo, že oči jsou zrcadlem duše.
Dívejme se lidem do očí: nejenže tím ukážeme, že nic neskrýváme, ale také poznáme, co je v očích druhého. Poznáme, že v těle sídlí duše, která „je neviditelná, ale ona, jen ona vidí“, jak říká Talmud.

ZÁVĚR
Dnes existuje obrovský prales názorů a každý z nich se nás snaží přesvědčit, že pouze on je ten pravý. Jsou mezi nimi skutečně pravdivé, jsou mezi nimi nepravdivé a určitě i takové, které jsou něco „mezi“. Názory se však mění, a to čím dál rychleji. Je třeba začít hledat pravdy, které byly, jsou a budou navzdory tomu, že je nechceme či nedokážeme vidět. Když tyto pravdy nalezneme, musíme o nich nejen přemýšlet, ale začít je uplatňovat v praxi, protože jinak se ztratí. Budou „mrtvým slovem na papíře“, jež zase na nějakou dobu upadne v zapomnění, dokud se neobjeví lidé, kteří mu budou rozumět.
Aby pravda byla viditelná a slyšitelná, musíme ji žít v každodenním životě. Někdo může namítnout, že to není snadné. A má pravdu..., ale upřímně se zamysleme nad tím, zda jsme někdy toužili po něčem, co bylo snadné?! Ne, protože to, co bylo snadné, jsme automaticky měli a nebylo zapotřebí si to přát či o to usilovat.
Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by se měl chtít stále zlepšovat, protože mu není lhostejný stav, v němž se jeho duše nachází. Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by měl dělat pokroky, které nemusí být zaznamenány v dějinách velkými titulky...; stačí že ten, kdo se o ně snažil, ví, že se mu je podařilo uskutečnit.
Ať už si o reinkarnaci nebo přírodním zákonu, který řídí Universum i nás jako jeho součást, myslíme cokoli, tento zákon bude existovat a působit, protože člověk naštěstí nemá možnost ho zastavit a nemůže rozhodovat o jeho zrušení či platnosti.
Kdybychom se navrátili k přírodě srdcem a rukama, lépe bychom pochopili i zákon, který pro nás platí stejně jako pro všechno živé na naší planetě a stejně jako pro naši Sluneční soustavu.
Budeme doufat, že lidstvo přestane bojovat s Matkou Zemí, ubližovat jí a zraňovat ji ve snaze vytěžit pro sebe co nejvíce a začne ji chápat jako kolébku, v níž se narodilo, a dům, ve kterém žije. Tato Země je jediná, kterou máme, a měli bychom se snažit, abychom ji neztratili. Žít v souladu s ní znamená žít v souladu s Přírodním Zákonem, kterým se řídí i ona.

Read more...

POJETÍ ČLOVĚKA

Jeden ze základních rozdílů mezi řeckým a římským filosofickým pojetím spočíval v pojetí člověka. Řekové ho považovali za svobodného v jeho podstatě a Římané ho podmiňovali konečné kosmické neúprosnosti. Pro Řeky individuum existuje samo o sobě, a dokonce ani samotní bohové ho nemohou ovládnout. Pro Římany člověk existoval na základě přirozenosti Kosmu a jeho skutečnost je relativní a podrobena okolnostem. Ovzduší podobné budhistickému prostoupilo římské filosofické školy a mezi nimi tu nejvíce římskou: stoickou. Tvrdily, že jedinou skutečností je to neznámé, to nezachytitelné. Všechno ostatní včetně bohů je podrobeno tomu, co nazývali hrou Dioskúrů, střídání bytí a nebytí. Této hře unikají tedy pouze ctnosti jako emblém této neznámé dimenze, tohoto kosmického úmyslu, pokud ne v podobě fenoménů, tak v podobě jejich vlastního úmyslu (vůle). Pro Řeky je Bytí Inteligencí. Pro Římany je Bytí Vůlí.
Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

FILOZOFIE DĚJIN

Přestože tento termín poprvé pravděpodobně použil Voltaire v roce 1765, původ tohoto postoje vůči dějinám je mnohem starší než dějiny samotné a ztrácí se v počátcích lidstva.
Můžeme říci, že ne všechny národy znaly dějiny jakožto vědu, avšak všechny je znaly jakožto filozofii. Římané čerpali morální naučení z historie, napodobujíce své kulturní otce, Řeky. Tvrdili, že byli inspirováni bohy a že barbaři, dokonce i za předpokladu, že měli také tuto „inspiraci“, byli naopak řízeni událostmi a směřovali ke svému vlastnímu zániku. Pro Egypťany byly jejich dějiny Svatými dějinami a totéž nacházíme u kultur Dálného východu a Ameriky.
Všechny národy se zkrátka považovaly za lepší než ostatní a věřily, že jim bohové pomáhali při jejich vzdělávání. Všechny národy postřehly množství nepředvídatelných okolností, které změnily jejich činy, a málo jich bylo tak omezených, že věřily v náhodu a nespravedlnost událostí.
Tyto nepředvídatelné okolnosti způsobily, že se začal hledat smysl a význam událostí, že se začalo hledat jejich „proč“. A takto se s prvními lidskými zkušenostmi zrodila filozofie dějin.
Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

LÁSKA K MOUDROSTI

Nestačí se pouze učit o tom, co dělali filozofové minulosti, a obdivovat je. Musíme jejich učení uplatňovat v praxi, protože pouze takto klíčí semínka vědomosti a moudrosti... Láska k moudrosti nás nutí být lepšími, abychom byli moudřejšími... Filozof si právě v době krize musí umět zachovat nadšení a dobrou náladu, protože to jsou základní charakteristiky učedníka...

Read more...

LIDSKÉ HODNOTY

Read more...

PRINCIPY ŘECKÉ FILOZOFIE

Existuje několik společných principů, na nichž se zakládá řecká filozofie. První princip vyjadřuje to, že pro Řeka svět existuje odjakživa. V samotné theogonii Řek vidí něco, co nemá hranice nebo časová omezení. Když však Řek mluví o světě, ztotožňuje ho s tím, čemu my dnes říkáme příroda. V samotné přírodě existují procesy, které Řek chápe jako změny a transformace, jež jednou musely začít. Jak příroda, tak i svět, nehledě na to, že vše existuje věčně, musely být v jistém okamžiku vytvořeny. A proto existují bohové, kteří se starají o samotné universum, jiní bohové, kteří se starají o zákony, a další, kteří jsou stvořiteli. Právě tato věčnost je u Řeků něčím fenomenálním. Oni, kteří byli skutečně racionální lidé a v rámci filozofie velmi racionálně uvažovali, mluvili na jedné straně o věčnosti a na druhé straně o tom, co je neustále podrobeno transformaci a změně, tedy vzniku a zániku. Na jedné straně věřili ve věci nadčasové a na druhé straně projevovali svůj intelekt, aby mohli všechno popsat a vymezit podobu všeho.

Read more...

HELÉNSKÉ SOUŽITÍ A FILOZOFIE 2

První filozofové se nezmiňují o tom, odkud čerpali své znalosti a filozofické postoje. Nemluví ani o žádných iniciačních centrech, do nichž by chodili nebo patřili. Někteří pozdější filozofové byli sice zasvěceni do určitých mystérií, ale samotný obsah těchto mystérií je znám jen povrchně, zbyl z nich jen jejich obal, zatímco jádro zůstalo nepřístupné.
Řecko se stalo prototypem, modelem, který je jen těžko srovnatelný s něčím, co vzniklo na jiném místě a v jiné době. Tento model umožnil pozdějším generacím rozvinout způsob vnímání vlastního okolí, jenž se radikálně lišil od toho, co praktikovaly jiné národy téže doby. Byl to model skutečného soužití mnoha malých národů na jednom území, které se řídily filozoficko-politickými zákony. V jiných částech světa existovali obvykle vladaři, císaři, panovníci... V Řecku již v nejstarších dobách fungovaly některé „politické“ formy vlády, jež v jiných státech neexistovaly. Odkud se vzaly všechny tyto způsoby vlády?
Platón je shrnul do pěti kategorií. Aristotelés prozkoumal více než 200 řeckých měst a na základě vlastních znalostí a starších zkušeností, které se přenášely ústně či jinou cestou, shrnul různé jiné formy, jež nebylo možno zařadit do těch, o nichž mluví Platón. Jednotlivá města, z nichž každé mělo vlastní politiku, politické názory, odlišná filozofická pojetí a vnímání života, žila až na výjimky v určitém soužití. Dobře víme, jaké jsou lidské vlastnosti, a víme, jak obtížné je žít v souladu s jinými. Snadno se o tom mluví, ale hůře se to uplatňuje v praxi.
Řecký model se stal základem západní filozofie a západního způsobu života. Ve všech pozdějších obdobích Řecko určovalo směr ve filozofii, kultuře, umění či politickém uspořádání.

Read more...

Kurz FILOZOFIE A METAFYZIKA na www.akropolis.cz

Read more...