JORGE ANGEL LIVRAGA

3. 9. 1930 - 7. 10. 1991

Když je ucho připravené, dostaví se slova, která ho naplní moudrostí.

Nejhorším nepřítelem vědomosti není nevědomost, nýbrž její znetvořený bratr: zakrslé poznání.

Je zřejmé, že množství vody, kterou můžeme zachytit, odpovídá velikosti použité nádoby a ne tomu, do čeho se tato ponoří.

Rozdíl mezi kouskem neprůhledného grafitu a průsvitného tvrdého diamantu je podmíněn disciplínou jejich molekul.

Správné Poznání projevené ve Správném Jednání ve prospěch lidstva je základním činem trvalé ušlechtilosti.

Vzdáleni poznání, které rozděluje, musíme vštěpovat moudrost, která sjednocuje.

Nikdy se s nikým nesrovnávej, neboť absolutní dokonalost každé bytosti spočívá jenom v jejím srovnávání se sama se sebou.

Technika nás dostala na Měsíc. Nyní je zapotřebí, aby nás Filosofie dostala k nám samým.

Každý z nás, dokonce i ten nejmenší, dokonce i ten, kdo se cítí nejslabším, dokonce i ten, kdo si myslí, že je nejosamocenější, má schopnost vítězit.

Nikterak nepochopíme budoucnost, nevezmeme-li úvahu minulost.

Jakýkoli čin uskutečněný s dobrým úmyslem a účinnosti je činem mystickým.

Člověk je tak veliký, jak je veliké to, co se odváží vykonat.

Většinou více litujeme toho, co jsme řekli, než toho, co jsme zamlčeli.

Abychom se stali mystiky, abychom se stali Idealisty, nepotřebujeme k tomu zvláštní podmínky: je zapotřebí být přirozený, najít sebe sama, moci vyjádřit to, co neseme v nitru.

Každý den, který probíhá, nám klade pokušení bez ohledu na to, jak zamaskované se toto objevuje v každodenním světe.

Kde jsou oni nádherní lidé ze starých časů? Kde jinde by byli než v nás!

Musíme obnovit sami sebe, musíme kráčet k horizontu s očima otevřenými: neboť tady a teď nikdo není tak mladý, nikdo tak starý nebo tak slabý, aby se o to nemohl pokusit.

Vnímejme lidstvo s jeho rozdíly, vnímejme lidstvo v jeho různobarevnosti, mějme respekt před ostatními, stejně jako ho máme sami před sebou. Avšak uvědomme si, že za různobarevností se nachází jediná látka, uvědomme si, že za zvuky a mlčením se nachází jediná vibrace vzduchu, uvědomme si, že za všemi vyřčenými modlitbami ve všech jazycích se skrývá jediná Mystika, a uvědomme si, že za všemi lidmi světa se nachází jediné lidstvo.

Udělejte ze svého světa svět velkých Idejí, slavné povznesení, takovým způsobem, aby vás obývalo dobré bytí, dobré touhy, dobré myšlenky a city.

Dějiny se píší činy, a ne slovy.

Vždy lze kráčet kupředu, vždy se lze více a více zdokonalovat.

A které vody jsou nejčistší? Ty, které se nejvíce otloukají o kameny, ty, které padají jako vodopády a velkolepě se tříští v nádherném přepychu bílé pěny.

Nenechte se srazit na kolena, nevadí, když se upadne. Zvedejte se znovu, znovu a znovu.

Jde pouze o to hledat a nacházet pravdu, tu, která je nám na dosah, obohatit ji a ožít ji, abychom těm, kteří přijdou, zanechali svět pevnější, bezpečnější a oduchovnělejší.

Člověk nestárne, když mu odumírají epiteliální buňky, nýbrž když mu umírají sny a naděje.

Nepřízeň osudu nás posiluje a křísí v nás hrdinský duch, který sní o hrdinských činech.

Etika tvé Duše se musí odrážet v Estetice tvého těla.

Ať každý dělá svou práci, váží si práce ostatních a vše bude v pořádku.

Bez čistého srdce nemůžeme přijít nikam... ani k nám samotným. A toto Čisté Srdce se musí odrážet v čistých činech. V činech, které neklamou ani nepřináší žádné Bytosti ani věci neštěstí.

Život je jako oheň, který taví neušlechtilé kovy a čistým a silným dodává pevnost a posiluje je.

Pouze nesnadná tažení stojí za to, aby byla uskutečněna, neboť existuje mystické pouto mezi tím, co je obtížné, a tím, co je cenné.

Read more...

POJETÍ ETIKY A MORÁLKY

Jestliže v současnosti máme v úmyslu vyhledat v jakémkoli slovníku pojmy „Etika“ a „Morálka“, nalézáme víceméně následující definice: Etika je součástí filozofie, která se zabývá povinnostmi člověka; Morálka je Věda o zvycích, obyčejích. Na první pohled je zřejmé, že koncept Etiky je překryt určitou „filozofickou glazurou“, zatímco Morálka je vymezena řadou pravidel, která nám slouží nanejvýš ke každodennímu soužití.
Bylo by zajímavé analyzovat původ rozdělení těchto dvou pojmů, protože to jsou svojí přirozeností bratři – blíženci. Analyzujeme-li obě slova etymologicky, shledáváme, že Etika pochází z řeckého „ethos“, zatímco Morálka má své kořeny v latinském „mores“. Je zajímavé, že obě slova mají stejný význam: obyčej nebo zvyklost. Tedy pojmy, které zkoumáme, jsou původně ekvivalentní. Existuje však jeden důležitý faktor: ve starověku se nikdy nechápal systém obyčejů odděleně od systému filozofického. Naopak, cílem každé filozofie bylo její přímé použití a žádný myslitel by se nechlubil tím, že hovoří jedním způsobem, a chová se jiným. Mluvíme-li slovy Bhagavadgíty, jsou Etika a Morálka, anebo lépe řečeno teorie a praxe, dvěma částmi jedné cesty. Pokud existoval faktor, který mohl ovlivnit paralelní rozvoj těchto dvou pojmů, byl jím čas a ne vždy správná interpretace vytvořená během dějin.

Čím si dnes připomínáme řeckou civilizaci? Právě prostřednictvím jejích umělců a velkých filozofů. Je to tím, že to, co je rozumové, nabylo odlišného aspektu než u starých Řeků. A jak si na druhé straně připomínáme dobu Římského impéria? Vojenskými pochody Římanů, jejich obrovskou silou a nezlomnou vůlí.
Zde docházíme k možnému řešení hádanky: jestliže Etika pochází z řečtiny, Morálka z jazyka starých Římanů (latiny), může tento detail stačit k tomu, aby se tyto pojmy mohly v našich myslích identifikovat s civilizacemi, které jim odpovídají. To je důvod, proč je Etika to teoretické, vznešené, to, co je hodno pouze velkých knih, zatímco Morálka je praktická a přímá, hodna člověka a činu.
Samozřejmě přitom nesmíme zapomenout na něco velice důležitého: jak Řekové, tak i jejich dějinní následníci, Římané, byli lidé s hluboce zakořeněnými představami a náboženským přesvědčením. Jedni i druzí cestou Rozumu nebo Jednání, víry anebo úcty k Zákonům Přírody hledali sjednocení, pochopení, nalezení svých Bohů, kteří pobývali ve výšinách jako povzbuzení člověka v jeho vzestupu.
Tedy, jestliže ideou těchto civilizací byla Ctnost jako prostředek dosažení Bohů, u Řeků stejně jako u Římanů, zmiňovali se o tomtéž, když mluvili o Etice a Morálce. Šlo o harmonizaci člověka, o to pomoci mu nalézt v sobě prameny spravedlnosti a dobroty, které mu umožní napít se z božských vod.

Dnes nemůžeme znovu vybudovat řecké Polis nebo Římskou říši takové, jaké byly před mnoha staletími, ale můžeme znovu oživit jejich staré a přesto stále nové pojetí Etiky nebo Morálky.

Read more...

ZRCADLO FILOZOFIE

Skutečnost a její zrcadlový odraz
FILOZOFIE A ČTYŘI STRANY PYRAMIDY
Starodávná učení přirovnávala Kulturu k pyramidě, jejíž čtvercovou základnu tvořila minulost lidstva neboli jeho tradice. Ta měla být oporou čtyř stran, které směřovaly ke stejnému vrcholu, po jehož dosažení člověk odhalil nejvyšší bod sebe sama, dokázal povznést své vědomí nad pochybnosti, slabosti a strachy svého nitra, a získal tak dokonalý přehled o svém „okolí“. Pohled, který se před ním otevřel, mu ukázal všechny čtyři strany a jejich skutečnou dimenzi.
Jaké jsou čtyři strany pyramidy nebo kultury, které vytvářejí společnost?
Jednou z nich je Věda, jež je především ve službě lidstva, nikoli těch, kteří ji nejlépe platí. Věda humanistická, která nepopírá zákony Universa a nesnaží se ovládnout přírodu ani člověka, jenž je její součástí, nýbrž žít s nimi v souladu, podporovat jejich důstojnost a čistotu na kterékoliv úrovni.
Následuje strana, kterou známe pod názvem Náboženství. Strana, kterou všichni potřebujeme pro uskutečnění svého vnitřního života a která nám dává odpovědi na otázky: odkud jsme přišli, proč žijeme a kam směřujeme. To neznamená, že nutně musíme být určitého vyznání, ale že cítíme potřebu duchovně se uskutečňovat. Je to Náboženství zbavené fanatické nenávisti, která vyvolává „svaté války“ a odsuzuje všechny „pohany“, kteří myslí jinak. Náboženství, jež podporuje skutečnou lásku k bližnímu schopnou pochopit, že existují tisíce náboženských forem, do nichž lze zahalit jednu a tutéž pravdu, a že tyto formy se liší vnějškem, nikoliv podstatou a svým obsahem – stejně jako se svými šaty liší obyvatel polární oblasti od obyvatele oblasti rovníku. Náboženství, které se bude snažit zbavit člověka „duchovního rasismu“ a umožnit mu pochopit „Mystérium Boha“ obsažené ve skutečné víře každého jednotlivce.
Další stranou je Umění. Mělo by být „Zlatým mostem“ spojujícím člověka s archetypy Krásy, které nám zpřístupňují Múzy. Opravdový umělec se stává „knězem“, jenž se svým dílem snaží vyjádřit to nejlepší, co v něm existuje. Opravdové umělecké dílo nepotřebuje „překladatele“, neboť ho cítí a chápe každý člověk bez ohledu na svůj původ a vzdělání. Je harmonické, povzbuzující, vyjadřuje krásu a probouzí v člověku touhu, aby sám směřoval k tomu, co je v něm nejvznešenější.
A konečně poslední strana, s níž se všichni každodenně setkáváme a již prožíváme: Politika. O ní Platón říká, že je Uměním a Vědou zároveň, neboť oba tyto faktory jsou nezbytné k tomu, aby individuum, společnost a stát dosáhly harmonického života a postupovaly po cestě evoluce. Politik je umělec, jenž svým posláním ztvárňuje život všech tří složek, a k tomu potřebuje tu „nejlepší vědu“, které se říká Moudrost.
A přestože strany jsou čtyři a každá z nich zdánlivě směřuje jinam, mohou být vzájemně uvedeny do souvislosti prostřednictvím filozofie. Tato vznešená věda, která je „Láskou k Moudrosti“, jež se nachází na vrcholu, spojuje čtyři strany pyramidy a vysvětluje veškerá nedorozumění, která by je mohla přivést do rozporu.
Toto jsou čtyři strany pyramidy, po kterých kráčíme v našem každodenním životě. Někdo rychleji, někdo pomaleji, ale důležité je, že jednoho dne za pomoci filozofie dosáhneme vrcholu.

Read more...

HLAS TICHA

TYTO pokyny jsou pro ty, kteří si nejsou vědomi nebezpečí nižších IDDHI.
Ten, kdo chce slyšet hlas Nada „Bezezvučný zvuk“, a chce jej pochopit, musí poznat povahu Dharany.
Když se stal lhostejným k objektům vnímání, musí učedník vyhledat Krále smyslů, Stvořitele myšlení, toho, jenž probouzí iluzi.
Mysl jest velkým Hubitelem Skutečnosti.
Nechť Učedník Hubitele zničí.
Neboť:
Když se mu jeho vlastní forma zdá neskutečnou, jako se při probouzení zdají neskutečnými formy viděné ve snu;
Když přestane slyšet nesčetné hlasy, tehdy může rozeznat JEDNO – vnitřní zvuk, který zabíjí vnější.
Tehdy, pouze tehdy a ne dříve, opustí oblast Asatu, toho falešného, aby vstoupil do královtství Satu, toho pravdivého.
Dříve, než dokáže duše vidět, musí uskutečnit vnitřní Soulad a hmotné oči musí být slepé ke každé iluzi.
Dříve, než duše dokáže slyšet, je třeba, aby se člověk stal hluchým jak k řevu, tak k šumu, jak ke křiku vzteklých slonů, také ke sladkému bzučení zlaté svatojánské mušky.
Dříve, než bude duše schopna pochopit a vzpomenout si, musí být sjednocena s Tichým Mluvčím, jako je forma, do které bude modelována hlína, sjednocena s hrnčířovou myslí.
Protože tehdy duše uslyší a vzpomene si.
A pak k jejímu vnitřnímu sluchu promluví HLAS TICHA…

Read more...

EGYPT: PŘÍRUČKA SYMBOLISMU A ARCHEOLOGIE

Ó! Slepá duše!
Chop se pochodně mystérií
a v pozemské noci
odhalíš svého Zářivého Dvojníka,
svou nebeskou duši.

Následuj Božského Průvodce
a ať je On tvým géniem,
neboť On má klíč ke tvým životům
minulým i budoucím.

Naslouchejte ve svém nitru
a pohleďte na nekonečno
Prostoru a Času.

Tak se naslouchá písni hvězd,
hlasu čísel,
harmonii sfér.

Každé Slunce
je myšlenkou Boha a každá planeta
je formou této myšlenky.

Poznat Božskou myšlenku,
ó Duše!
Je důvodem, pro který sestupujete
a namáhavě stoupáte
cestou Nebes.

Co dělají hvězdy?
Co říkají čísla?
Co zobrazují sféry?

Ó Duše, zbloudilé či zachráněné!
Mluvte,
zpívejte,
vytyčte svůj osud.

Hermes Trismegistos

Read more...

AZTÉCKÝ KALENDÁŘ

Výzva otce k synovi při jeho vstupu do Calmecacu:

„Ten, kdo je s tebou v tvé blízkosti, tě zde zanechá. A je zde tvůj otec a tvá matka, jejichž prostřednictvím jsi přišel na svět. A i když jsi vzešel z obou, otci náleží mnohem více dát ti radu a otevřít ti oči, odkrýt uši. Ve tvých rukou a ve tvých ústech je studená a horká voda. Teď dobře poslouchej a dávej pozor. Jsi nezralý a já tě zasvěcuji calmecacu, já otec i já matka tě odevzdáváme. Tady budeš muset zametat a přijmout zametání z lásky ke Quetzalcoatlovi. Tvůj otec a tvá matka tě odevzdávají a předkládají tě jako obětní dar tomuto místu, které je teď tvým. Jsi jeho vlastnictví, jsi jeho získaná věc. Teď mne poslouchej, můj synu, můj milovaný, můj nehte a můj vlase, nejmenší z mých synů. Přišel jsi na svět, narodil ses na zemi, poslal tě sem náš Pán, ale nebudeš takový, jakým jsi byl, když jsi přišel sem, nemůžeš napřáhnout paže ani nastavit ruce, aby ses bránil. Odvahu ti dala tvá matka, která se pro tebe trápila, unavila a vyčerpala. Pro tebe přerušovala svůj spánek a čistila tvé nečistoty. A krmila tě mlékem ze svých prsů. Ale trochu jsi vyrostl a chceš prozkoumat všechny strany. Chceš se přemístit kamkoli. Prohlédni si tedy místo, kterému tě zasvětili tvoje matka a tvůj otec, mezi listiny a kadidlo. Je to calmecac, dům pláče, dům slz, dům strohosti. Tam, kde se kovají skvosty, tam, kde květiny otvírají své první květy. Kde jsou vrtány smaragdy, jako květiny, které dávají barvu a vůni. Tam náš Pán brousí a připravuje své prince, jako jiný zpracovává peří quetzala nebo vytváří náhrdelník bohatě zdobený. Zde se dává přízeň a vybírají se muži, kteří mají prožít vše…“

 

Read more...

KAŽDODENNÍ HRDINA

PATOLOGIE STRACHU
Strach je hrozný spár, který svírá myšlenky, city a vůli a zbavuje lidskou bytost každé možnosti inteligentně jednat. Životní funkce se omezí na obranu, na útěk od všeho, na vyhýbání se odpovědnosti a jakémukoli stanovisku, na ukrývání se, aby se nepřitahovala pozornost. Šeď a nevýraznost se dnes cení nejvíce, a právě to jsou charakteristiky strachu, který je také matný a šedý.Za těchto okolností vzniká zvláštní model: model „proti všemu“, model, který odmítá vše, co představuje i to nejmenší osobní rozhodnutí. Všechny věci jsou špatné, protože na prvním místě se zdůrazňují nedostatky, zatímco narůstající strach nás připravuje o příležitost rozpoznat ctnosti.
Být proti všemu – což je totéž jako nestranit ničemu – je nový patologický projev plynoucí ze strachu. Jediné, co se hájí jako pozitivní, je vlastní prospěch, vlastní přežití, i kdyby proto bylo třeba zničit vše ostatní, což následuje vzápětí. Zjevně se jedná o zvrácený druh egoismu, při němž „já“ získává sebepotvrzení v té míře, v níž opovrhuje vším okolo. Chybí snaha přemoci zla, která postihují svět, ale ze strachu se zapírá a pomlouvá a hlava se přitom schovává pod křídla nečinnosti.
Filosof musí vymýtit strach a s ním i všechny jeho následky. Musí se naučit rozlišovat dobré od zlého, musí hájit své myšlenky a odlišit je od těch, které jsou opačné, avšak musí přitom vždy používat vůli a jednat. Nelze být prostě „proti všemu“. Nejprve je třeba mít pevné a opravdové ideály, aby se mohlo něco odmítat. Místo odmítání je třeba přijímat. Místo popírání je třeba vědět.
Filosof může nacházet chyby a objevovat nedostatky v různých aspektech života, avšak nespokojí se jen s tím, že na ně poukáže nebo se jich obává, nýbrž pilně pracuje, aby zlepšil vše, co je v jeho moci, začínaje přirozeně sám u sebe.
Filosof zároveň zjišťuje, že kromě zla existuje i to dobré a pozitivní, jenže to občas spí nebo je to pohřbeno pod vlnami strachu a netečnosti. Ctnosti jako všechny dobré rostliny vyžadují péči a musí se pěstovat, dokud se co nejvíce nerozvinou.
Filosof nejedná proti životu, nýbrž v jeho prospěch, přijímá jeho zrádné proudy a snaží se dospět k tomu, aby měl jasno v myšlenkách, což mu umožní kráčet světem. Ti, kteří jsou „proti všemu“, se nakonec stávají „antilidmi“ a filosof si cení lidské úrovně jako faktoru nezbytného pro vytvoření našeho vytouženého NOVÉHO a LEPŠÍHO SVĚTA.

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

UMĚNÍ BÝT VŽDY FILOSOFEM

Je to prakticky ztracené umění.
Mnozí z nás postrádají schopnost zastavit se a pozorovat své okolí, což je jedna z forem pozorování sebe sama. A takto kráčíme a celé ho pošlapáváme, aniž bychom přemýšleli a skutečně se podíleli na plánu Přírody, který je projevem Božského plánu, jenž nás řídí.
Ztratili jsme také lásku k milovaným věcem, k věcem našim a malým, intimním a vlastním, k věcem, které posilují mysl a hřejí u srdce.
Věřím, že je nezbytné znovu získat toto zapomenuté umění.
S Platónem pod paží, s Tajnou naukou na dosah ruky, s dobrou knihovnou plnou dobrých rad..., ale... je to všechno?
Znamená snad být Filosofem studovat, vyučovat, přednášet, být poučován o skrytých věcech? Ano..., částečně.
Je třeba žít Skutečnost, a k tomu nestačí pózy ani zdrženlivost ani jejich opak. Vím, že jsou nezbytné také jiné malé-velké věci.
Před několika měsíci jsem byl na ostrově Mallorca, kde jsem se chystal napsat svou další knihu, a přál jsem si, aby mě prostoupila starodávná magie moře.
Moji společníci se vydali nakupovat věci nezbytné pro všechny, avšak když nemohli nalézt místo pro zaparkování auta, zůstal jsem uvnitř něj, abych ho v případě nutnosti přeparkoval.
Stmívalo se.
Po hlavní ulici rybářské vesničky, která se v létě proměňuje v prázdninové středisko, kolem mne procházelo množství turistů. Z již potemnělé příčné ulice, v níž jsem se nacházel, jsem mohl všechno pozorovat anonymním způsobem, jakoby z jiné dimenze.
Viděl jsem lidi, kteří pospíchali směrem doprava, a jiné, kteří se s nimi míjeli, kráčejíce doleva. Auta, kola a motorky kličkovaly mezi proudy lidí, jak jen mohly. Viděl jsem páry mladých, kteří se tiskli jeden k druhému, a také staré lidi, kteří spolu sdíleli svou pomalou chůzi a snad i své vzpomínky. Některé děti pobíhaly a krátily si čas v oněch hrách, které jsou pro dospělé záhadou.
Přemýšlel jsem o tom, že kdyby se Pravda někde nacházela a bylo by možné ji spatřit, všichni by k ní směřovali ve stejném směru. A takto mi chůze lidí kráčejících opačnými směry sdělovala, že pravda není tím, co hledají; možná se každý z nich pokouší přiblížit své vlastní pravdě, své touze nebo čemukoli jinému.
Viděl jsem také první hvězdy, jak putují po nebi, a starou plachetnici, nehybnou a čekající v loděnici na nové dálky.
Zmocnil se mě neobvyklý pocit.
Věřím, že nelze vytvářet Filosofii, aniž bychom vzpomenuli Hérakleita nebo Kanta.
Určitým způsobem jsem si všímal neustálého pohybu věcí a bytostí v hledání, které, i když bylo možná nevědomé, neztrácelo na své hodnotě. Samotný Bůh byl ve všech, na jejich cestách, v jejich nadějích a v jejich nostalgiích. Bylo by velkou chybou ztratit příležitost všímat si Boha, a ještě větší přestat být Filosofem. Neboť takto si mohu uvědomovat věci, o nichž vám vyprávím, a další, o nichž mlčím, neboť nenalézám slova, abych je vyjádřil.
Pocítil jsem hluboký vztah ke všem... Jak říkal Nervo, všichni byli jistým mysteriózním způsobem mými bratry... Bůh... Já sám... Život... Čas... Prostor...
Byl jsem dítětem a běhal jsem, byl jsem mladíkem a uchváceně a nepřítomně jsem se procházel, byl jsem starcem, vlekl jsem nohy po cestě již tisíckrát prošlé a mluvil jsem německy, anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, švédsky. Byl jsem na nebi s hvězdami a zároveň ztroskotancem v podobě staré bárky v loděnici.
Vím, že jsem se na několik minut dotkl velké pravdy, neochvějné jistoty, klidu a znepokojení.
A vím, že jsem byl Filosofem bez ohledu na tituly, uznání a knihy.
Ano..., pouze Filosofem... Bylo to tak krásné!
Proto vám vyprávím malou, milovanou, intimní zkušenost, o níž však tuším, že je nesmírně důležitá. Stane se součástí onoho ztraceného umění být Filosofem na kterémkoli místě a v kterémkoli okamžiku? Upřímně věřím, že ano.
Zkus to někdy. Nebudeš litovat.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

ŘEKLI MI, ŽE...

„Jaké nebezpečí tkví v probouzení člověka, aby mohl poznat sebe sama? Proč je nebezpečné otevírat duši Víře a chápat nádherně uspořádaný svět jako odraz Absolutního Božství? Jaké nebezpečí tkví v podpoře zdravé morálky, tělesné aktivity, harmonické psýchy, mysli utužené studiem a zdravou rozvahou? Jaké nebezpečí přináší opakování si historie a vybírání vhodných příkladů – dobrých i špatných –, abychom připravili důstojnou budoucnost? Proč by mělo být nebezpečné poukazovat na shodnost cílů vědy, náboženství, politiky a umění, a tak stírat rozdíly, které škodí lidskému soužití? Jaké nebezpečí se může skrývat v tolika dalších učeních, která živila všechny Školy klasické filosofie na Východě i na Západě a která dnes slouží jako potrava také nám?
Kdyby tomu tak bylo, celé dějiny lidstva by byly plné „nebezpečných“ osobností, totiž takových, které vynikly svou snahou o jasné poznání, správné chování a čisté city. Kdyby tomu tak bylo, věděli bychom, v čem spočívá nebezpečí: pro milovníky spiklenecké tmy jsou ti, kteří ukazují trochu světla, nežádoucí a není proto nic logičtějšího než ty, kteří přinášejí světlo, obvinit, že ,zaslepují´.“

Prof. Delia S. Guzmán

Read more...

RYTÍŘSKÝ IDEÁL

Ve svém rozsáhlém díle nás Platón provází a seznamuje se světem archetypů, v němž dlí ideje a čekají na odpovídající formu připravenou v hmotném světě, aby do ní sestoupily. Jedním z takových archetypů, jednou z těchto idejí-pravzorů je i ideál. Člověk ho nevytvořil, avšak dokáže ho vytušit a vnímat ve snaze o zdokonalení. Ideál existoval vždy, je nepomíjivý a nepřestane existovat pouze proto, že v jistém okamžiku není nikdo, kdo by byl schopen ho přitáhnout do našeho světa. Je metafyzickým kořenem věcí, událostí a bytostí, vyvolává v nás vědomí o dokonalosti, je neegoistický a duchovní. Není to obyčejný plán nebo touha, které nás pohánějí k jednání kvůli hmotnému blahobytu.
Ideál sestupuje ze světa archetypů, světa idejí, světa nebeského, když jsme ho schopni uskutečnit v činu. Hmota je pomíjivá, ideál věčný a dokáže transformovat toho, kdo ho následuje. Představuje alchymistický proces transmutace železa na zlato, transmutace člověka, který dokáže přemístit ohnisko svého působení z těla do ducha. Rodí se jedinec, který dokázal zavést soulad mezi svým fyzickým, psychickým a duchovním světem, a proto jsou v souladu jeho myšlenky, slova a činy.
Právě toto je cílem rytíře. Jednou z věcí, s níž se mohlo u rytíře vždy počítat, bylo to, že jeho dané slovo platilo více než kterýkoli psaný doklad.
Kdo je tedy rytíř? To, že rytíři vznikli teprve ve středověku, je mylná představa, neboť existovali vždy pod různými jmény jako řády, kasty, stavy…
Rytíř není pánem, nýbrž především služebníkem: boha, vlasti, krále, poslání, dámy, slabých…, každého, kdo ho potřebuje. Uskutečňováním svých ideálů se nakonec stává pánem, avšak pánem sebe sama. Pouze když zvítězí nad sebou samým, dokáže zvítězit i nad zlem. Pouze zničením vlastní nespravedlnosti dokáže zničit nespravedlnost ve světě, v němž žije. Proto rytíř nikdy neporušuje dané slovo, neboť by to znamenalo zradit svou myšlenku, zradit sebe sama, svůj vlastní duchovní svět.

Rytíř se řídí starodávným pravidlem, které vede ke zdokonalování a vyžaduje tři vlastnosti: odvážit se – chtít – moci. Jak to uskutečnit?
Především je zapotřebí vytyčit si cíl. Je to počátek, výchozí bod, z něhož budeme směřovat k cíli tak dlouho, dokud ho nedosáhneme. V okamžiku, když je dosažen, přestává být cílem a nastává čas vytyčit si další, který nás povede cestou pokroku: vždy kupředu a vždy nahoru.
K vytyčení pokaždé vyššího cíle je zapotřebí odvážit se, je třeba chtít ho dosáhnout a moci kráčet po cestě k jeho dosažení. Na této cestě je nejlepším pomocníkem vůle, která naši lenost, podobající se bahnité stojaté vodě, transformuje na křišťálově čisté vodopády plné života.
Rytíř řízený svou vůlí pevně drží vlastní život ve svých rukou, nenechává se unášet proudem, nýbrž velmi dobře ví, kam směřuje a proč.
První zlo, s nímž se rytíř pouští do boje, jsou jeho vlastní neřesti, jeho vlastní vnitřní tma. Vidí sebe jako lampu, která ochraňuje božskou jiskru, jejímž úkolem je přenášet světlo. Jeho duch se stává plamínkem, který je třeba udržovat, aby nikdy neuhasl. Posláním lamp je dávat světlo, a proto se musí pravidelně zbavovat špíny neboli neřesti. Je třeba měnit olej, kterým jsou v člověku čisté myšlenky, jež umožní rytíři objevit krásu, spravedlnost a dobro, jak v sobě, tak i ve světě, který ho obklopuje.

To vysvětluje jedno z mnoha starodávných podobenství v rouše mýtu o hledání Grálu: vnitřní naplnění, po němž člověk vždy toužil, božský duch v člověku, který dává život, poskytuje osvícení, zbavuje strachu.
Hledání svatého Grálu je rytířským tažením, které každý z nás podniká ve svém nitru, aby objevil božskou jiskru uvězněnou ve hmotě, aby se zbavil duchovní slepoty. Proto je rytířský ideál podřízen ideálu čistoty, který obsahuje krásu, dobro a spravedlnost. Takový ideál nemůže ničit, pouze tvořit. V rámci tohoto symbolismu kůň představuje hmotný svět, rytíř duchovní a jejich poutem je psychický svět znázorněný štítem.
Rytíř celý svůj život podřídil oddanosti svým cílům a boji proti zkaženosti, zradě, podvodům a nespravedlnosti. Hledání Grálu se stává duchovním dobrodružstvím, které umožní otevřít nebeskou bránu, jež se nachází v duchu a srdci každého jednotlivce.
Jung popisuje Grál jako vnitřní naplněnost, kterou lidé vždy hledali. Symbolem rytíře je proto oduchovnělý boj, boj prostřednictvím vznešené příčiny, ušlechtilého prostředku, věrnosti a oddanosti.
Jiná mytická postava, kterou známe jako svatého Jiří, jenž se stal ochráncem rytířů, též svádí boj na život a na smrt, aby zvítězil duch, právoplatný vládce lidské bytosti, který obsahuje všechny ctnosti. Známe ho též v podobě Marta v římské mytologii nebo Área v řecké, a dokonce i jako svatého Michala též doprovázeného drakem. Rytíř se obětuje, protože ví, že smrt neexistuje a že drak, kterého musí přemoci, není jenom inkarnovaným zlem, nýbrž i strachem z neznáma.

Rytíř si je vědom toho, že neexistuje nemožné, nýbrž pouze ti, pro něž je něco nemožné. Tento optimistický názor ho vede k překonávání sebe sama, neboť ví, že když už někdo jiný před ním něčeho dosáhl, může to dokázat i on, pokud bude chtít a odváží se. S takovým stavem vědomí nebude požadovat po Slunci, aby vyšlo o půlnoci, ale zapálí si svíčku, aby mu její světlo usnadnilo čekání a umožnilo uskutečnit díla, která nelze vykonat ve tmě.
Rytíř nestaví své úspěchy a vítězství na chybách, nedostatcích a prohrách ostatních. Opírá se o vlastní schopnosti, nechlubí se slovy, nýbrž promlouvá činy. Přirozeným stavem vědomí rytíře je jednat správně, nesobecky a svědomitě.

Mnohé mýty a legendy nám symbolicky popisují rytíře a jejich kodexy cti.
Už Caesar u Keltů pojmenoval rytířskou kastu „equites“, aby ji odlišil od kasty kněžské.
V Indii existovala kasta kšatrijů, která zastávala funkci válečníků. Její barvou byla červená jako život, světovou stranou východ, kde se tento život v podobě slunce rodí, ročním obdobím jaro, období probuzení.
Dalším známým rytířem byl král Artuš, vůdce rytířů kulatého stolu. Jejich základním symbolem byl meč v kameni, který představuje duch vtělený do hmoty, božskou jiskru, která hmotu oživuje. Vytáhnout meč z kamene znamená osvobodit duch ze zajetí hmoty a navrátit ho jako právoplatného krále na trůn, aby jí vládl. Rytíři kulatého stolu jsou vedeni božskou prozřetelností symbolizovanou postavou Merlina a scházejí se v Camelotu, který představuje stav vědomí, v němž sídlí nejčistší myšlenky. Je to duchovní svět, který je impulsem nesobeckého jednání. Jejich síla je znázorněna Excaliburem, symbolem vůle, moci, jež vychází z poznání. Nikdy nesmí být zneužita pro sobecké zájmy.
Je mnoho dalších známých rytířů, kteří si zaslouží více prostoru a času. Théseus, jenž zabíjí Mínótaura, nevědomost v sobě i mimo sebe. Bruncvík, který hledá sebe sama, aby mohl hrdě získat svůj vlastní znak, svou vlastní osobnost. Samurajové, kteří nesobecky slouží a brání mír a nikdy první neútočí.
A všichni s sebou nosí své věrné meče, z nichž se těm nejznámějším dostalo jména. Čepel meče je nebem, rukojeť zemí a jílec spojením těchto dvou světů. Proto se zdravili čepelí obrácenou vzhůru ve smyslu míru a pouze při pasování následovala tato čepel cestu sestupu ideálu mezi lidi: shora dolů, na levé rameno rytíře jako symbol strany, která přijímá božský vzkaz přímo v srdci.

Pokud být rytířem znamená být pánem sebe sama, držet svůj život ve vlastních rukou, nezavírat oči před nespravedlností a nečestností, pěstovat krásu a bránit vzniku ošklivosti, jednat v souladu se zásadami věčné etiky a morálky…, ať každý nalezne odpověď sám v sobě.
Rytířský ideál není otázkou fyzické síly, nýbrž je stavem vědomí, které tuto sílu může využít, nebo zneužít, což záleží na každém z nás. Rytířský ideál není otázkou pohlaví nebo věku, neboť muži i ženy, staří i mladí vědomí mají.
To znamená, že pokud chceme a odvážíme se, všichni můžeme v životě uplatňovat rytířský ideál: chovat se čestně, ušlechtile, spravedlivě.
Ano, já věřím, že rytíři nevymřeli, neboť ještě existují lidé, kteří vědí, že je lepší hrdinská smrt než zbabělý život. Zvláště když tato „smrt“ znamená obětovat fyzické pohodlí ve prospěch duchovního pokroku.
Ať meč našeho ducha rozetne tmu nevědomosti a my vykročíme do života plného věčných hodnot, o které nás nikdo nemůže oloupit, neboť rozhodně nejsou hmotné.

Read more...