MODERNÍ POZNÁNÍ A ODVĚKÁ MOUDROST
>> středa 19. ledna 2011
Autor tohoto článku řadu let pracuje s lidmi a s počítači. Protože mnoho otázek spojených s budoucností lidstva se soustřeďuje na počítače, bude tento článek věnován počítačům a lidem. Tedy vztahu lidí k počítačům: snům, realitě i fikci.
Na začátku musíme říci, že lidé tu budou i bez počítačů, počítače bez lidí ne.
Proč můžeme tuto větu říci s takovou jistotou? Evoluce přírody dává smysl pouze, pokud si uvědomíme, že lidé zde nežijí kvůli formě, ale kůli esenci. Nežijí kvůli tělu, které jednoho dne musí zaniknout, ale kvůli vnitřní hodnotě, jíž starobylé národy nazývaly duch člověka. Pokud dáme evoluci tento hlubší význam a překročíme její omezení se na pouhou hmotu, pak je evoluce hledání stále dokonaleších způsobů života. Během těchto proměn hmoty duch získává zkušenosti.
Počítače patří do světa forem, a proto je jejich existence omezená.
Tento článek nemá být metafyzický a proto v tuto chvíli ukončíme metafyzické otázky a budeme se věnovat praktickým.
Základem počítačů je matematika, začneme tedy s čísly. Staré civilizace měly s číslem vždy spojen hluboký význam. Číslo pro ně bylo to samé, jako symbol, ne pouze označení pro množství.
Jako příklad můžeme vzít bohy dávných obyvatel Střední Ameriky – Mayů. Každý bůh byl spojen s jedním číslem. Čísla pak už nelze jednoduše sčítat, ale spíše můžeme říci že čísla dohromady působí. Asi jako nemůžeme sečíst Slunce a vodu. Když ale zároveň působí, pak výsledkem je úroda, což rozhodně není prostý součet.
O stejné moudrosti nás poučuje starobylá filosofická škola založená mudrcem Pythagorou. Vlastnila tajemství Tetraktysu, což znamená desítky. V tomto případě také desítka naznamenala počet, ale souhrn nebo úplnost. Tajemství Tetraktysu se tedy vztahovalo k hlubokým zákonům přírody, které ji řídí v celé úplnosti.
Naproti tomu dnes se zapomíná na význam čísel a jsou pouze vyjádřením kvantity. Používáme stále více čísel: rodné číslo, popisné číslo, orientační číslo, telefonní číslo, poštovní směrovací číslo, ICQ, číslo kreditní karty atd. Čím více čísel nás obklopuje, tím méně si jich pamatujeme a tím menší mají pro nás význam. Například s mnoha lidmi jsme se nikdy neviděli, nemáme k nim žádný osobní vztah, ale máme zapsán jejich telefon pro případ, že je budeme potřebovat.
Tato situace už pomalu přerůstá v numerofobii. O některá čísla se začínáme bát. Bojíme se o číslo kreditní karty. Jako tragikomický příklad může posloužit rodné číslo. Současné zákony na ochranu osobních dat nám říkají, že ho nemáme jen tak někomu říci, přitom ale zdravotní pojišťovny jej potřebují. A tak se směle začínají zavádět ID – identifikační čísla, která v sobě na rozdíl od rodných čísel (ta v sobě nesou informaci o datu narození a pohlaví) nenesou žádnou popisnou informaci. V mnoha ekonomických, volebních nebo vojenských případech pak za tímto číslem už člověka můžeme jen tušit. Ztratí hodnotu jeho charakter (hlavně že si něco koupí), nadání (hlavně že nás volí) nebo statečnost (důležitá je přece palebná síla).
Na samotného člověka pak toto „očíslování“ působí velmi depresivně, z druhé strany se za číslo často ukrývá. V různých diskusních fórech na internetu vidíme místo jména čísla nebo pseudonymy. Příspěvek není pak už něčím, s čím se pisatel ztotožňuje a za čím si stojí. Lidé už nechtějí, aby jejich slova měla váhu, natož pak, aby podle nich chtěli žít.
Řešení je jednoduché. Znovu probudit starobylé umění mluvení a psaní. Umění dávat lidskému životu smysl. Znovu z vyřčeného slova udělat zákon, který je třeba dodržet. Znovu získat hrdost za jména a čísla, která Něco znamenají. Na začátku to půjde těžce, postupně se ale můžeme dostat ke starodávnému pojetí inteligence, která není pouze mentální akrobacií, ale královskou vědou rozvahy: schopností vybrat si život, který stojí za to žít, který má význam a pak ho žít!
S příchodem počítačů se zhruba od roku 1990 začíná šířit internet. Dává nám obrovské možnosti komunikace, možnosti sdělit druhému množství informací. Tato situace vyvolává u člověka euforii svobody, protože každý může na svou webovou stránku (elektronickou vývěsku) napsat cokoliv, stejně jako komukoliv poslat jakýkoliv mail (elektronický dopis). Dostáváme se tak do situace, kdy dostáváme do svých mailových schránek (elektronická obdoba poštovní schránky) velké množství nevyžádané reklamy (v některých případech desítky denně), zavirovaných mailů (určitá forma elektronické nákazy, která může narušit běh našeho počítače). Mnoho lidí se začíná zlobit, že je narušována jejich osobní svoboda.
Pokud se začteme například do děl římských stoiků, pak zjistíme, že řešili stejné otázky svobody. Zajímavé je, že jejich odpovědi jsou platné dodnes. Skutečnou lidskou svobodu nemůže nikdo zvenku narušit, neboť je závislá jen na nás samých. Narušit ji může pouze tak, že nám něco slíbí nebo nám něčím pohrozí. Pokud ale není, co by nám slíbil, protože po ničem netoužíme, a nemá nám čím hrozit, protože se ničeho nebojíme, naši svobodu nenaruší.
Řešení je tedy jednoduché, čím více bude na internetu ušlechtilých webových stránek, čím větší práci si dají lidé s jeho obsahem, tím bude internet vznešenější. Svoboda internetu lze jen velmi těžko oblivnit restrikcemi a hrozbami, neboť je úzce spjat s lidmi. Pokud budou lidé skutečně svobodní, bude skutečně svobodný i internet a přestane mít charakteristiky „média, na kterém se všechno nalezne, ale to co nalezneme, má nízkou úroveň.“
Tímto se dostáváme k hodnotě informací na internetu. Kdysi bylo hodnotné to, co řekl někdo významný, král nebo kněz. Postupně spolu s masovými sdělovacími prostředky byla hodnota informace posuzována podle toho, že ji někdo napsal v novinách, řekl v televizi. Hodnotu informace tedy pomalu přestalo udávat morální hledisko, ale hledisko statistické. Čím větší náklad novin vycházel, tím větší důvěru měla informace. Této vlastnosti začala velmi úspěšně využívat propaganda reklamní i politická.
Spolu s internetem začíná platit ještě podivnější kritérium. Protože internetové vyhledávače (programy, které pomáhají vyhledat informaci za použití například klíčových slov) dokáží dobře vypočítat, kolik lidí určitou stránku navštívilo a tuto stránku potom přednostně nabízet jako zajímavou, hodnota informace je dnes stále více měřena podle toho, kolik lidí si ji přečetlo. To nutí autory používat různé technické úskoky, aby na svou internetovou stránku dostali čtenáře. Tím se úplně ztrácí původní cíl, dát někomu informaci a mění se na cíl, jak co nejvíce lidem vnutit svou informaci.
Pokud chceme odpovědět na to, jak řešit tuto situaci, můžeme si připomenou slova dávného indického učitele Siddharthy Gautamy Buddhy: „Lepší než tisíc výroků sestávajících z bezvýznamných slov je vyslechnout jedno slovo pravdy, po jehož vyslechnutí dosáhneme míru.“
Velmi silnou stránkou počítačů je organizace práce. Pokud člověk začne využívat tento potenciál počítačů v tvoření a ne k bourání, pak může ušetřit velké množství energie.
Počítače dokáží také velmi dobře pomoci při prudké změně životních podmínek. Pokud lidé, kteří je obsluhují a programují jsou dynamičtí, pak počítače tuto jejich dynamičnost ještě posílí.
Při pohledu na dnešní svět vidíme velmi rychlé změny životního prostředí a nedostatek energií. Člověk si bude muset stále více zvykat na bojovný přístup k životu. Pokud bude egoistou, bude bojovat proti druhým lidem, aby si zachoval své pohodlí. Pokud bude moudrý, pak bude bojovat spolu s ostatními, aby budoucnost nebyla katastrofou.
Počítače a energie
S pomocí počítačů lze velké množství věcí dělat na dálku, což šetří velké množství například pohonných hmot.
Na druhou stranu jsou ale počítače závislé na elektrické energii. Pokud jste někdy byli na poště a chtěli zaplatit složenku v okamžiku, kdy vypli elektřinu, pak víte, o čem se mluví.
Je dobré také připomenout, že některé věci je jednodušší poznamenat na papír, než do počítače. Pokud se vám někdy rozbil elektronický diář se všemi kontakty, pak také víte, o čem je řeč.
Máme-li pro náš lidský život dánu určitou dávku energie, je dobré ji využít. Kdysi jeden řecký hrdina Achilleus musel vyřešit životní otázku: „Prožít život krátký, ale statečný, nebo žít život dlouhý, ale prázdný.“ Achilleus si vybral život krátký. Tato rada je i odpovědí na náš čas strávený s počítači. Pracujme na nich, nenechme aby oni zaměstnávali nás.
Počítače a infantilnost
Jak nás dokáží počítače zaměstnávat? Počítačové hry například probouzejí (většinou v mužích) infantilnost. Pokud člověk nežije svůj život naplno a nenachází v něm uspokojení, utíká k virtuální realitě, ve které se alespoň na okamžik stává hrdinou.
Bojové hry, strategie, umělý život jsou termíny, které jsou často skloňovány ve spojení s počítačovými programy. Statečnost je skutečnou lidskou hodnotou. Pokud jí máme málo, pak se ji (i nevědomě) snažíme nějak doplnit. Často je agrese člověka způsobena právě nedostatkem statečnosti, který se tím snaží skrýt. Počítače nám nemohou dát statečnost, tu musíme hledat mnohem hlouběji v nitru.
Velmi nebezpečným místem počítačů je jejich křehkost. Pokud se my řízneme do prstu a zranění není příliš vážné, dokáže se ráda zacelit dokonce sama. Pokud ale dojde k sebemenšímu porušení počítače (stačí nalít kávu do klávesnice) počítač přestává fungovat.
Tato vlastnost počítačů nám jasně napovídá, že máme být připraveni na situaci, kdy počítače prostě nejsou. Je dobré umět řemeslo, nebo vypěstovat něco na zahradě. Situace, kdy počítače nejsou, pro nás pak není noční můrou, ale řešitelnou situací.
Při globálních potížích lidstva se první rozpadají globální věci. První přestane fungovat dodávka elektřiny. Toto není nijak katastrofický scénář, neboť si můžeme vzpomenout na nedávný několikadenní výpadek elektrického proudu v USA.
Počítače jsou užitečné, pokud je používáme užitečně. Například nevidomému člověku umožňují, aby mohl pracovat jako překladatel. V tom smyslu jsou velkým výdobytkem civilizace. Na druhou stranou jsou pouze naší prodlouženou paží, nebo smyslem. Nenarodili jsme se kvůli používání svých rukou, ani smyslů, narodili jsme se, abychom poodhalili smysl života.
Mgr. Aleš Gabriel
Read more...
