FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS
„Apostata“
(17. listopadu 331 – 26. června 363)
Dětství uprostřed mocenských bojů
Julianus byl filozofem, spisovatelem, vojevůdcem, reformátorem a císařem římským. Pocházel z římského rodu Flaviovců a narodil se v době vzmáhajícího se křesťanství příznačně v Konstantinopoli. Jeho otcem byl Julius Constantius, nevlastní bratr prokřesťanského císaře Konstantina Velikého. Po smrti císaře Konstantina Velikého se Juliánův otec stal obětí nastalého mocenského boje uvnitř rodiny Flaviovců. Stejně jako další lidé je obviněn ze spiknutí a popraven. Z nastalých občanských válek vychází vítězně Constantius II. Likviduje všechny své možné odpůrce (pravděpodobně i Julianova otce). Julianus spolu s nevlastním bratrem Gallem jenom zázrakem uniknou smrti a uchýlí ke svému bratranci ariánskému biskupu Eusebiovi, kde jsou pod neustálým dohledem Constantiových informátorů. Vzdělává je přísný Mardonios, křesťan s klasickým vzděláním, který probouzí v Juliánovi zároveň lásku k Homérovi a zájem o staré antické náboženství. Juliánův starší bratr Gallus byl v roce 351 prohlášen za caesara a Constantiova spoluvládce, ale již roku 355 je však popraven pro údajný pokus o vzpouru.
Filozofické mládí
Téhož roku je Julián pravděpodobně zasvěcen "mágem" Maximem z Efesu do mithraistických mystérií. Julián byl vychováván jako křesťan, ale vždy vyhledával také řeckou filozofii. K novoplatonismu jej patrně přivedlo především polemického dílo Plótinova žáka Porfyria "Proti křesťanům" (Kata christianón). Tajně se nechal zasvětit do několika antických mystérií. Upřímně obdivoval rétora Libania. Julianos si tajně opatřoval opisy jeho přednášek, které nesměl navštěvovat. Ve svých dvaceti letech se odklonil od křesťanství, ale své pravé přesvědčení skrýval a od křesťanství oficiálně odstoupil až po svém nástupu na trůn. V roce 355 studoval několik měsíců v Athénách s pozdějšími církevními otci Řehořem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie novoplatonismus u filozofa Priska a pravděpodobně se nechal zasvětit do eleusinských mystérií. K Platónovi se pravidelně vracel. V dopise Libaniovi píše z jedné cesty:
„A když přijde chvíle oddechu, odpočívám tam, kde se mi zlíbí, pod platany a cypřiši a do rukou vezmu Faidra Mirrhúnského nebo nějaký jiný spis Platónův...“ (pozn. 1)
Vojevůdce a správce Galie
Po Gallově smrti jmenoval Constantius Juliána caesarem pro západ a dal mu za úkol pozvednout upadající římskou moc v Galii. Constantius získal v Juliánovi zdatného spoluvladaře. Julian projevil vojevůdcovské schopnosti a zabezpečil rýnské hranice před vpády Germánů. Velmi se osvědčil i jako starostlivý vladař, za něhož se Galie zotavila z předchozího úpadku. Císař Constantius se začal obávat Juliánovy popularity a roku 360 chtěl odvelet jeho galské vojsko do války s Persií. Galové, kteří většinou vstupovali do armády pod podmínkou, že nebudou sloužit za Alpami, odmítají poslouchat Constantia a provolají Juliána augustem. Julián se snaží předejít konfliktu, schyluje se k občanské válce. Dříve než dojde ke střetu, Constantius v listopadu roku 361 umírá.
Filozof na trůně a reforma státu
Julianus se stal jediným vládcem. Zbavil se přebujelého Constantiova dvora a zjednodušil administrativu. Začal podporovat filozofy a rétory. Po vzoru Marka Aurelia se často účastnil zasedání Senátu. Během své vlády se snažil přiblížit se k ideálu vládce-filozofa, který popsal Platón v Ústavě, a býval také nazýván podobně jako Marcus Aurelius „filozofem mezi králi“. Julianus obdivoval Marca Aurelia a ve svém díle Hostina císařů ho nechává v rozpravě zvítězit nad ostatními vládci. Snažil se napodobit také styl jeho hovorů, ale zatímco Marcus Aurelius začíná výčtem ctností svých příbuzných a přátel, které mu byly vzorem, Julianus je nucen popisovat vraždy a bezpráví. Marcus měl klidné dětství, naproti tomu Julianus žil v neustálém strachu o život. Gore Vidal ve svém románu výstižně vložil Julianovi do úst tuto větu:
"Musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." (pozn. 2)
Po nástupu na trůn provedl řadu hospodářských a správních reforem. Nižší náklady na provozování dvora mu dovolily snížit daně. Městské samosprávy osvobodil od nejtíživějších daní a vrátil městům zkonfiskovaný majetek. Zrušil všechny majetkové výsady křesťanského kléru. Vysloužilé úředníky i vojenské osoby částečně zbavil imunity, která je chránila před občanskými povinnostmi. Zakázal užívat státní poštu k jiným účelům, než k cestám kurýrů a státních úředníků. Pozvedl hodnotu drobných mincí.
Obnova římských tradic
Nejznámější jsou jeho reformy v náboženské oblasti. Po svém příchodu do Konstantinopole se veřejně zřekl křesťanství. Vystoupil s programem náboženské tolerance a povolil návrat za Constantia vyhnaných biskupů do svých obcí. Nařídil restaurovat zbořené antické chrámy a vrátit jim jejich majetek. V armádě muselo labarum s Kristovým monogramem opět ustoupit standartě s římským orlem a do zasedací síně Senátu se vrátil oltář se sochou bohyně Vítězství - Victorie. Zakázal křesťanům vyučovat ve veřejných školách s odůvodněním, že není morální číst a vykládat ve škole klasické autory a nesdílet přitom jejich náboženskou víru. Tím by se křesťanům v budoucnu zamezil přístup k úřadům, kde se požadovalo rétorské vzdělání. Julián nezasahoval proti křesťanům násilím, znal důkladně křesťanskou věrouku jednotlivých sekt a o to byly jeho administrativní zásahy účinnější. Vysloužil si tím trvalou nenávist křesťanských autorů, kteří jej nazvali odpadlíkem
(apostata). Sám napsal také spis Proti Galilejským
(Kata Galilaión), který se nedochoval. Julián se snažil se reformovat antický kult s cílem vytvořit pevně organizovanou pospolitost, napodobující svou strukturou křesťanskou církev. Všiml si, že křesťané jsou často úspěšní díky své charitě a dával zřizovat starobince a nemocnice. Nabádal své stoupence, aby v pevnosti víry napodobovali židy a v charitativní činnosti křesťany. Hlavní mravní zásadou obnoveného „helénského“ náboženství měla být láska k lidem
(filanthrópia) a vzájemná mezilidská podpora. Inspirací pro něj nebyl Kristus, ale Homér a antická tradice pohostinnosti (viz úryvek). Julián obdivoval Homéra a ve filozofii se cítil následovníkem Platóna a Aristotela.
Už v roce 362 Julián opouští Konstantinopol, začíná tažení proti Persii. Zimu 362/3 strávil v Antiochii, kde se proti němu bouřilo křesťanské obyvatelstvo. Julián proti nim nijak nezasahoval, ale pojednal o tom ve své satiře
„Misopogon“ (Nepřítel vousaté brady, tzn. filozofie).
Smrt Filozofa a smrt Říma
Na jaře 363 vyrazil Julián s 65 000 muži proti perskému králi Šápurovi II. Všechna věštecká znamení mluví nepříznivě. Samotný Julián má prorocký sen, ve kterém ho opouští duch Římského impéria. V jedné malé šarvátce byl smrtelně zraněn kopím, které přiletělo neznámo odkud, jak se tradičně uvádí. Poslední chvíle císaře připomínají smrt filozofa Sokrata, popsal je historik a účastník tažení Ammianus Marcellinus.
„
Byv dopraven se smrtelným zraněním do svého stanu, promluvil umírající císař k okolostojící a sklíčené družině, aby ji utěšil a sám sobě ulevil. Dotkl se prý svých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce svého císařského předchůdce v Galii v bojích proti Germánům, hlasitě zauvažoval o tom, co za své samostatné krátké vlády vykonal ve správě říše dobrého a spravedlivého, a aniž určil nástupce, vyložil smrt jako vrácení života přírodě a zároveň vyjádřil přesvědčení, že se jeho duše, o jejíž neposkvrněnosti těžkým hříchem nepochyboval, vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna ode všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností, to jest s ryze duchovním a zcela nehmotným Bohem. Po těchto slovech rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, neboť pokládal za nedůstojné oplakávat císaře, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy. Nato ještě rozmlouval s filozofy Maximem a Priskem o nesmrtelnosti duše. Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku, … otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal, a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal se životem.“ (pozn. 3)
Navzdory tomu, že jeho vláda netrvala dlouho, jeho vzkaz úcty k nadčasovým hodnotám, lásky k moudrosti vyjádřené v klasické filozofii, a náboženské tolerance je pro nás stejně aktuální, jako byl pro starý Řím.
Svatopluk Moudrý
Poznámky:
1) Julianus, Hostina císařů, Samcovo knihkupectví 1948, str. 149.
2) Vidal, Gore, Julianus, Praha, Nakladatelství Svoboda 1992, str. 19.
3) Ammianus Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, Antická knihovna sv. 69, Praha, Arista – Baset 2002, (XXV 3,6-23)
Read more...
Podobenství o příčině strachu
