>> pátek 22. listopadu 2013

Podobenství: Kouzelné zrcadlo

Mladému košíkáři zemřel otec, jeho smrt ho velice zarmoutila. Jednou se mu podařilo prodat všechno své zboží velmi rychle, a měl tedy chvilku čas, aby se prošel po trhu. Narazil na čínského obchodníka, který měl vždy ve svém krámku něco zajímavého a zvláštního. Dal se s ním do řeči a vyprávěl mu o svém trápení. Obchodník ho vzal dozadu a nabídl mu zvláštní oválný předmět zakrytý šátkem. Když obchodník stáhl látku, mladý muž se sklonil na jeho hladkým povrchem a úžasem vykřikl: „Vidím svého otce zamlada! Ten kouzelný předmět si hned koupím.” Dlouho s obchodníkem smlouvali o ceně, a mladík mu nakonec dal vše, co za celý den vydělal. Odcházel ale spokojený, protože našel lék na svou bolest.

Když přišel domů, ukryl drahocenný předmět na půdě a rozhodl se, že o něm nebude říkat manželce, protože ta neměla jeho otce příliš v lásce. Žena si však brzy povšimla jeho podivného chování: často chodil na půdu, a když se vrátil, vypadal velmi spokojeně. Počkala, až nebude doma, a šla se podívat, co na půdě skrývá. Našla v truhle záhadný předmět, který bral její muž vždy do ruky. Odkryla látku a lekla se, protože uviděla krásnou mladou ženu. Jakmile se manžel vrátil domů, vyčinila mu, že ji podvádí, že tajně schovává na půdě podobiznu nějaké ženy. Muž jí oponoval, že o žádné ženě neví, že se tam chodí dívat na obrázek svého otce zamlada. Jak se tak hádali, vstoupila do dveří jejich domu mniška, která šla právě kolem. Oba se rázem uklidnili a rozhodli se, že ji poprosí, aby je rozsoudila.

Poslali mnišku nahoru na půdu a požádali ji, ať řekne ona, co tam skutečně je. Mniška přišla po chvíli dolů a se zcela vážným výrazem řekla: „Můžete být klidní oba dva. Je tam mniška!”

Read more...

>> pátek 15. listopadu 2013

Přednáška u příležitosti Světového dne filozofie


MOC A MAGIE FILOZOFIE

Úterý, 19. listopadu 2013 od 19 h
Vstup volný

• Věčně platné hodnoty
• Láska k moudrosti
• Síla Idejí a praktický smysl života

Místo konání: Nová Akropolis, Varšavská 19, Praha 2


Říkají, že Filozofie..

je těžká ... není to pravda!
je jen pro některé ... není to pravda!
není užitečná ... není to pravda!

Filozofie je snadná, protože je přirozená jako dýchání. Filozofie je pro všechny, protože všichni se ptáme "proč". Filozofie je užitečná, protože pomáhá najít potřebné odpovědi.

Program kurzu FILOZOFIE A PSYCHOLOGIE VÝCHODU A ZÁPADU

Read more...

Ze života filozofů: Boëthius
Tento filozof, který svým dílem vytváří přechod od antické tradice k myšlenkovým proudům středověku, se celým jménem nazývá Anicius Manlius Severinus Boëthius. Slovo boëthius pochází z řečtiny a znamená pomocník. To dobře vystihuje působení tohoto člověka, který pomáhal během svého života a pomoci nám může svými myšlenkami i dnes.

Boëthiův životní příběh můžeme v nadsázce popsat jako jednu velkou vlnu. V útlém mládí přichází o otce. Jeho další osud je však provázen štěstěnou a ve své kariéře dosahuje až „ministerského” postu. Ale závěr života je nucen trávit ve vězení a končí na popravišti. Řekněme si k tomu však více.

Žil na přelomu 5. a 6. století. Narodil se snad v Římě roku 480. V pouhých osmi letech mu zemřel jeho otec, který byl konzulem. Měl však štěstí, protože se jeho ochráncem stal senátor Symmachus. patřící k hrstce přeživších z římské aristokracie, která se rozhodla spolupracovat s gótskými dobyvateli Itálie. Sám byl velmi vzdělaný a dobrou výchovu a vzdělání zajistil i Boëthiovi. Ten studoval v Athénách a kromě klasických oborů svobodných umění poznává i tři hlavní proudy tehdejší doby: aristotelskou, stoickou a novoplatonskou filozofii.

Po návratu do domoviny uplatňoval své přednosti ve státní správě a politice. Tehdejší vládce Itálie, gótský král Theodorich, ho za jeho zásluhy jmenoval do vysokých funkcí státní správy, nakonec i do té nejvyšší předsednické. Poté však v jeho vnějším životě přichází strmý pád. Byl obviněn ze zrady a uvězněn. Z člověka na společenském a politickém výsluní se rázem stává vězeň. A to je i situace, ze které vychází jeho nejznámější kniha Filozofie utěšitelka.
V této knize vystupuje autor jako vězeň a rozmlouvá s personifikovanou filozofií. Ta ho nejprve utěšuje, když si zoufá nad svým nešťastným osudem. Poté mu filozofie připomene, že zdaleka ne všechno bylo v jeho životě neštěstím, a pustí se do „léčení” jeho omylů.

„Považuješ za krásné pyšnit se krásným rouchem? Je-li příjemné podívání na jeho zevnějšek, budu se divit buď látce šatu, nebo umění toho, kdo jej vyrobil.”¹

Dialogem ho vede k poznání, že uvězněním ani ztrátou majetku, uznání a poct se nestal horším ani lepším člověkem. Že vše podstatné, co činí člověka člověkem, si nese ve svém nitru.

„Proč se tak urputně domáháte bohatství? Myslím, že se snažíte hojností zahnat nedostatek. Ale děje se vám pravý opak. … A je jistá pravda, že ti, kteří mají příliš mnoho, potřebují příliš mnoho, a že naopak nejméně potřebují ti, kteří svůj nadbytek měří nutnou potřebou, nikoli zbytečnou touhou po okázalosti. Ale copak není vůbec žádné dobro, vám vlastní a vrozené, že hledáte svého dobra ve věcech vnějších a vzdálených? Což je tak zvrácený stav, že si živočich bohu podobný rozumem myslí, že by nijak jinak nemohl zářit, leda vlastnictvím neživého zařízení v domě?”²

Boëthiův význam tkví v tom, že se významnou měrou zasloužil o „přetlumočení” významné části duševního a duchovního bohatství antiky. Zanechal tak jeden ze základních kamenů pro vývoj vzdělanosti mladých evropských národů, nastupujících po pádu západořímské říše.
Možná ale ještě významnější je jeho osobní příklad. V době, kdy je vězněn a ponižován, neklesá na mysli. Vytvořil pozoruhodné dílo, které je důkazem jeho rozvahy a jasného smýšlení. Jeho Filosofie utěšitelka nám i dnes může pomoci uspořádat naše hodnoty a rozlišovat věci podstatné a trvalé od těch druhých. Může nám pomoci především v dobách životních krizí, protože sám autor jednu takovou prošel se ctí.

Ing. Pavel Kočíř

Citace 1, 2 jsou z knihy: Boëthius: Filosofie utěšitelka, Votobia, Olomouc 1995.

Read more...

>> úterý 5. listopadu 2013

Ze života filozofů: Epikuros
Narodil se v roce 341 př. n. l. na ostrově Samos, kam se jeho otec přistěhoval z Athén. V roce 323 př. n. l. zemřel Alexandr Veliký, což mělo za následek vypuzení Řeků z tohoto ostrova. Epikuros odchází i s rodinou do Malé Asie. V roce 311 př. n. l. Tam zakládá filozofickou školu ve městech Mytiléna a Lampsakos. Díky tomu se velmi proslavil a mohl se později vrátit do Athén, kde působil jako již známý filozof. Školu založil v domě se zahradou, podle níž byli jeho následovníci známi jako „filozofové ze Zahrady”. Toto město již neopustil až do své smrti v roce 270 př. n. l.

Byl osobou vybraného chování, střídmých návyků a laskavého a trpělivého charakteru. V Zahradě se žilo velmi skromně, většinou z příspěvků nejmajetnějších žáků. Co Epikuros odmítal, byly praktiky lidového čarování a pověrčivost lidí, jež považoval za nedůstojné bohů.

Jeho filozofie byla ovlivněna Demokritovou atomistickou teorií, účastnil se přednášek platonika Pamfila a démokritovce Nausifana. Říká se, že byl jedním z nejplodnějších spisovatelů starověku, ale dochovaly se pouze zlomky jeho rozsáhlého díla. Hlavním pramenem jsou pro nás tři dopisy (Hérodotovi, Pýthokleovi a Menoikeovi) a soupis čtyřiceti hlavních ctností v Životech Diogena Laertského a části Epikurovy stati O Přírodě.

Jeho učení lze rozdělit do tří částí:

1. Kanonické (učení o poznání). Omezuje se na teorii poznání, zakládající se na přirozenosti, klidu, pravdy a následně štěstí.

2. Fyzikální: úplné studium přírody a jejího vnějšího projevu. „Není důležité přesně poznat svět, nýbrž umět jej vysvětlit dostatečně k tomu, aby v nás nevyvolával strach”. Pokud jde o bohy, nepopírá jejich existenci, říká, že nezpůsobují člověku zlo ani dobro. Člověk uctívá bohy, protože obdivuje jejich dokonalosti, a nikoli proto, že by se jich bál. Cílem je, přestat se bát neznámých sil.

3. Etické: zabývá se tím, co je třeba udělat a čemu je zapotřebí se vyhnout. To se zakládá především na ctnosti rozvahy. Klidné tělo umožňuje člověku získat klidnou duši, která tak může dosáhnout moudrosti. „Pro lidi je přirozené hledat slast a vyhýbat se nepříjemnostem; dobrý či ctnostný život proto spočívá ve vyhledávání slasti a vyhýbání se strázni.”

Například nadměrné požitkářství v jídle tak vede k poruchám trávení, zatímco prostá strava se vyhýbá jak hladu, tak i nadměrnému přejídání. Vyhledávání slasti lze tedy lépe charakterizovat jako vyhýbání se strázni. Cílem je udržet si nad vlastním blahem co možná největší kontrolu. Nemusíme se ho zříci, ale měli bychom o něm uvažovat a posoudit, zda je pro nás prospěšné či naopak. A dokázat tak kráčet zlatou střední cestou. K tomu nám pomůže již zmíněná ctnost – rozvaha.
Existují však dva druhy slasti: nehybná (nepřítomnost bolesti) a jiná, založená na pohybu (potěšení a radost). Štěstí spočívá v nehybné slasti, ve stavu „netrpět a neznepokojovat se”. Je to ataraxie (nepřítomnost nepokoje) a aponía (nepřítomnost bolesti). Epikuros říká, že „vrcholem slasti je prosté a čiré zničení bolesti.”

„Kdybychom hned pocítili, že blahobyt světa je cílem člověka, nikdy bychom nechtěli mluvit o potěšení ze smyslnosti ani z nestřídmosti, jak si myslí někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo ho vysvětlují překrouceně. Blahobyt tak, jak ho my chápeme, spočívá ve zdraví těla a v trvalém klidu duše. Rozvážný člověk ví, kdy je zapotřebí obětovat současné potěšení pro budoucí blahobyt a v klidu duše hledá opravdové štěstí, které mu emoce smyslů upírají.”

Epikuros, který byl v určitém smyslu pokračovatelem Aristippova hédonistického učení, nebyl vždy dobře pochopeným filozofem, jednak ze strany svých vlastních současníků, tak i v pozdějších interpretacích. I mezi jeho žáky se vyskytovaly protikladné názory: někteří ho zapudili, jiní ho velebili. Jisté je, že Epikuros nikdy nenechal lhostejným toho, kdo ho poznal.

Kateřina Blahutová

Read more...

>> čtvrtek 10. října 2013

Ze života filozofů: Demokritos z Abdér
Kdo má spořádanou povahu, má též uspořádaný život.
Kdo by dnes neznal atomy? Učí se o nich již malé děti na základní škole. Demokritos je řazen se svým učitelem Leukippem mezi tzv. atomisty neboli atomistické filozofy z předsokratovského období, ale jak uvidíme dále, nemluvili o stejných atomech, jaké zkoumá věda dnes.

Tento starověký filozof se narodil ve městě Abdéry v Thrákii v Malé Asii, v dnešní evropské části Turecka. Jeho narození se datuje kolem roku 460 nebo 456 př. n. l. a žil prý do roku 370 př. n. l., i když se také v některých pramenech uvádí, že žil déle než sto let. Byl proslulý svým věčným úsměvem, možná pramenícím z jeho moudrosti a hlubokého poznání.

Jak k němu přišel? Když zemřel jeho bohatý otec, zdědil údajně sto talentů, což mu umožnilo větší část svého života trávit na cestách za poznáním. Navštívil egyptská centra moudrosti, Indii, území dnešní Etiopie, Persii… A z každé z těchto cest si přinesl četné poznatky. Po svém návratu do Abdér začíná učit své spoluobčany, předčítá jim ze svého díla „Velký Svět” a oni uznávají jeho moudrost a sbírají peníze, aby mu vrátili oněch sto talentů, které investoval do svých cest a vzdělání. Svůj celý život tak věnuje studiu a předávání nabytých poznatků dále.O konci Demokritova života existují taktéž jen domněnky nebo spekulace: buď že zmizel, anebo že ho zasáhl blesk na vysoké hoře.
Jaké je tedy Demokritovo učení?
Je známým atomistou, ale vedle zkoumání oblasti, které se říká fyzika přírody, se věnuje taktéž psychologii, teologii, etice a politice. Je tedy vědcem, filozofem i cestovatelem, který skrze zkoumání zákonů Přírody zkoumá i zákony fungující na lidské úrovni. Na poli fyziky Demokritos říká, že na počátku byly tři věci: Bytí naplněné neurčitou masou, velké Prázdno neboli Prostor (Ne-Bytí) a věčný pohyb Přírody. A právě pronikáním Prázdna poháněného věčným pohybem do Bytí vznikají „a-tomos” neboli složky Přírody „bez části” či „nedělitelné”.Na tyto části se lze dívat ze dvou pohledů: materialisticky anebo idealisticky. S ohledem na skutečnost, že Demokritos se zabývá ve svém díle a zkoumání (které se však dochovalo pouze ve zlomcích a u různých pozdějších autorů) i božskými bytostmi, budeme se dívat jeho nematerialistickým pohledem.

Co jsou to tedy Demokritovy atomy?
Jsou to části Přírody, které se neustále slučují a rozdělují, vytvářejí neustálý koloběh Přírody, v rámci kterého nic nezaniká, ale vše se pouze transformuje. Atom nepopírá Ens (Bytí), ale je poslední hmotnou částicí, kterou jsme schopni si představit u tohoto Ens, které je Vším a Absolutem. V rámci celku Ens jsou tyto atomy nejmenšími částicemi, posledními částicemi hmoty, které již dále nelze dělit. A jelikož nejsou všechny atomy stejné, mají rozličnou formu, jemnost, hustotu, vyplývají z toho i rozličné formy projevu neboli těla. Demokritos říká, že atomy se pohybují vířivě a splétají se do různých forem vytvářejíce předměty. Dle toho jakou vazbu mezi sebou atomy mají, vznikají pevná, kapalná či plynná těla nebo tělesa: atomy pevných mají malé „háčky”, atomy kapalných jsou kulaté a lehce se spojují dotekem na povrchu, atomy plynných mají ještě jemnější vazbu. Ve skutečnosti jsou tedy krystalizací Ens, krystalizací Ducha ve hmotě.
Lidská duše se dle Demokrita skládá také z atomů – těch nejpohyblivějších ze všech, spřízněných s elementem Ohně. Silami formy jsou tyto přitahovány k tělu. Atomy nemají vlastnosti jako barvu či chuť, ale při sjednocování, shlukování vytvářejí řadu iluzí pro smyslové vnímání. Smysly tedy vnímají pouze sekundární kvality, a z toho vznikají naše „názory”. Ve svém díle Demokritos uznává taktéž existenci bohů a říká, že se skládají z dokonalejších atomů, než jsou ty pozemské. Ve svých filozofických názorech na politiku se Demokritos velmi podobá stoickým filozofům, protože je zastáncem kosmopolitického Ideálu a tvrdí: Celá země může být obydlím pro moudrého člověka, neboť celý svět je vlastí ušlechtilé duše. Tato myšlenka je stále platná stejně jako výrok: V mudrci se musí nacházet neochvějnost, klid, ovládání sebe sama.

Samuel Bíma

Read more...

>> úterý 27. srpna 2013

Věděli jste, že...

…samurajové ovlivňovali japonskou společnost a kulturu po dlouhé období téměř 700 let (12.- 19.století). Uměli dokonale bojovat, v případě potřeby i zabíjet, ale současně byli vychováváni k tomu, aby obdivovali nádheru básní, květů i myšlenek. V harmonické souhře se v nich snoubila síla a odvaha s citem pro krásu a rozjímání. Význam slova samuraj lze vyložit jako „ten, jenž slouží”.

…nejdůležitější zbraní samuraje a také jeho jakýmsi odznakem byl meč. Symbolizoval jeho duši, čest, oddanost, poslušnost a ochotu k boji. Byl uctíván jako posvátný předmět. Samurajové byli věrni svému pánovi, své rodině a kultu bušidó (cesta neboli morálka válečníků). Byli připraveni zemřít ať už v bitvě nebo vlastní rukou, rituální sebevraždou (seppuku, na západě vulgární termín harakiri).

…hlavní příčinou vzniku této vojenské třídy bylo špatné fungování císařského dvora v Kjótu, který zanedbával obranu v provinciích. Proto se začaly vytvářet tzv.bušidan neboli vojenské oddíly, aby bránily majetek svých pánů. Boje o moc a správu nad různými částmi země probíhaly až do roku 1600, kdy mocný vojenský vůdce Tokugava Iejasu porazil zbytek svých nepřátel a sjednotil Japonsko pod svou nadvládou. On a jeho stoupenci vládli jako šógunové neboli vojenští diktátoři.

…od této doby je patrný i stoupající vliv konfucianismu, s jehož pomocí se podařilo vytvořit přísnou společenskou strukturu, která se zachovala až do konce 19.století. Samurajský učenec Kaibara Ekken (1630-1750) sestavil základní mravní principy. Popsal správnou formu každodenního chování, pět mezilidských vztahů, povinnosti uvnitř rodiny a k feudálním pánům.

…za Tokugavovy vlády, kdy došlo k upevnění míru v zemi i společnosti, nebylo služeb samurajů v takové míře zapotřebí. Ti však měli stále potřebu cvičit své bojové umění (jezdectví, lukostřelba, vrh kopím, šermířství, střelbu a jiné bojové disciplíny). Mnoho z nich se obrátilo i ke vzdělání. Konfucianismus stal součástí samurajského kodexu známého jako bušidó (bushi-bojovník, dó-cesta, morálka).

…nejdůležitější principy bušidó ustanovil Jamaga Sokó (1622-1685), který přirovnal samuraje ke konfuciánským urozeným mužům a učil, že jejich základní činností je cvičit své ctnosti a dávat příklad nižším třídám (rolníci, řemeslníci, obchodníci). Ze ctností byla pro něj nejdůležitější spravedlnost, kterou chápal jako povinnost. Samuraj musel být připraven vzdát se kvůli povinnosti svého života. Jamaga Sokó je v Japonsku znám jako jeden z nejlepších samurajů éry Tokugawova šógunátu. Díky svým znalostem šintoismu, buddhismu, taoismu a neokonfucianismu si získal respekt už jako mladý muž. Vytvořil první systematický popis bušidó, japonského válečnického umění. Tento kodex vyžadoval život plný odříkání a osobní disciplíny. Zahrnoval i připravenost kdykoliv zemřít, neboť hlavním cílem v životě člověka považujícího se za válečníka, by měla být neustálá myšlenka na smrt. Stejně tak by si měl nepřetržitě v sobě uchovávat bojového ducha, na kterého není možno, byť jen na chvíli, za pomenout.

… bušidó se stalo nedílnou součástí kulturních norem japonské společnosti a jeho poznání a studium je základem pro ty, kteří se rozhodli věnovat tradičním japonským bojovým uměním. Zajímavé je ale i pro všechny, jež zaujala japonská historie, filozofie či způsob života. A také pro muže, který je ochoten „sloužit” dobru, být ochráncem slabších a rozvíjet nejen sílu těla, ale především ducha.

Read more...

>> úterý 13. srpna 2013

Ze života filozofů: Antisthenés

Antisthenés se narodil kolem roku 455 př. n. l. v Athénách. Jeho otec byl Athéňan, matka však pocházela z Thrákie; proto Antisthenés nebyl plnoprávným athénským občanem – tím mohl být podle zákonů pouze ten, jehož oba rodiče byli svobodnými Athéňany.

Když se Antisthenés rozhodl věnovat filozofii, stal se nejprve žákem sofisty Gorgia. Později se však setkal se Sokratem a toto setkání na něj hluboce zapůsobilo – nejen, že přestal být Gorgiovým žákem a své vlastní žáky nabádal, aby se obrátili k Sokratovi, ale sám každý den putoval několik kilometrů do Athén (bydlel v Pireu, přístavu vzdáleném od Athén přibližně osm kilometrů), aby mu mohl naslouchat. Byl také jedním z těch, kteří byli přítomni Sokratově smrti.

Antisthenovým ideálem byla autarkie, naprostá soběstačnost člověka. Moudrý člověk má být naprosto nezávislý na vnějších vlivech a nemá se jimi nechat znepokojovat. Autarkie lze dosáhnout skrze ctnost a jen člověk, který ji dosáhne, je šťastný; pouze ctnost tedy vede ke štěstí. Ctnost není vrozená, ale lze se jí naučit.

Často poukazoval na nedokonalé fungování obce. Z její správy by podle něj měli být vyloučeni všichni špatní lidé a spravovat by ji měli lidé moudří, a to ne podle psaných zákonů, ale podle zákonů ctnosti. Jednou vyzval Athéňany, aby hlasováním prohlásili osly za koně. Když to Athéňané prohlásili za nesmysl, namítl: „Vždyť u vás lidé, kteří se ničemu nenaučili, zdají se býti vojevůdci, a to jen proto, že se jimi stali zdvižením rukou.”
 Škola, kterou Antisthenés založil, se nazývá kynická. Původ tohoto názvu se odvozuje buď od gymnasia Kynosarges, kde se Antisthenés scházel se svými žáky, nebo od řeckého slova kyón – pes, protože prostý život bez majetku a bez jakékoli závislosti na okolním světě, který Antisthenés prosazoval, se podle některých podobá životu psa.

Během svého života sepsal Antisthenés deset spisů, které dohromady obsahují 63 pojednání. Z jeho díla se však zachovaly pouze zlomky.

Datum Antisthenovy smrti není známo, stejně jako přesný rok jeho narození. Pravděpodobně zemřel stářím kolem roku 365 př. n. l. Jeho úmrtí byl přítomen jeho nejslavnější žák – Diogenés ze Sinópy.

Jiřina Dvořáková

Read more...

>> pátek 12. července 2013

Podobenství: Proč v rozčilení křičíme?

Hindský světec, který navštívil řeku Gangu, viděl na břehu členy jedné rodiny, jak v hněvu křičí jeden na druhého. Obrátil se pak ke svým učedníkům a s úsměvem se jich zeptal: "Proč na sebe lidé křičí, když se hněvají nebo jsou rozčilení?"

Učedníci přemýšleli a po chvíli jeden z nich řekl: "Křičíme, protože ztratíme svůj klid a rozvahu."

"Ano, ale proč křičíte, když osoba, na kterou se obracíte, je hned vedle vás? Můžete přece to, co máte na srdci, říci jemnějším způsobem...," řekl svatý.

Učedníci postupně zkoušeli další odpovědi, ale ty nikdy neuspokojily ostatní učedníky ani světce.

Ten nakonec vysvětlil: "Když jsou lidé na sebe nazlobeni, jejich srdce se vzdalují. K překonání této vzdálenosti musí křičet, aby se vůbec slyšeli. Čím jsou více nazlobeni, tím hlasitěji musí křičet, aby se navzájem slyšeli - aby překlenuli tu obrovskou vzdálenost.
A co se stane, když se dva lidé zamilují? Nekřičí na sebe, ale naopak mluví tiše, protože jejich srdce jsou k sobě velmi blízko."

A světec pokračoval: "Když se budou navzájem milovat ještě více, co se stane? Přestanou už téměř mluvit, jen šeptají a jsou si stále blíže ve své lásce. A nakonec už nemusí ani šeptat, jen se na sebe podívají a ... to je vše. Tak blízko si mohou být lidé, kteří se skutečně milují."

Podíval se na své učedníky a řekl: "Takže, když se hádáte, nedovolte, aby se vaše srdce vzdalovala. Neříkejte slova, která vás od sebe vzdalují, nebo přijde den, kdy bude vzdálenost tak velká, že už nenajdete cestu zpět."

Read more...

Ze života filozofů: Sv. Isidor ze Sevilly

>> úterý 2. července 2013

Ze života filozofů: Sv. Isidor ze Sevilly

Isidor je považován za jednu z největších postav raného středověku. Byl velkým filozofickým myslitelem své doby, kterého mnozí dokonce nazývají učitelem Španělska.

Narodil se v roce 560 v Kartageně. Když mu zemřeli oba rodiče, převzal Isidorovu výchovu jeho o dvacet let starší bratr Leander, který byl sevillským arcibiskupem. Studoval v místní katedrální škole, naučil se řecky i hebrejsky a po studiích ho jeho bratr vysvětil na kněze. V období pronásledování vizigótským králem Leovigildem byl Leander přinucen odejít ze Sevilly a Izidor ve věku 24 let řídil jako jeho zástupce celou sevillskou diecézi. Když jeho bratr v roce 600 zemřel, byl Isidor jmenován jeho nástupcem na arcibiskupském stolci v Seville.

Po dvou staletích invazí Gótů byly staré kulturní instituce zničeny a právě Isidor se zasloužil o jejich obnovu, podporoval kláštery a snažil se ve svých spisech zachránit a uspořádat i souhrn klasického vědění. Všechny biskupy podporoval ve zřizování klášterních a biskupských škol a jeho díla se stala základem školních učebnic. Podporoval vzdělání, byl iniciátorem koncilů, z nichž nejslavnějšími byly koncil sevillský v roce 619 a toledský v roce 633, které se týkaly otázek teologického a duchovního vzdělávání. Zemřel 4. dubna 636 v Seville.

Král Ferdinand I. dal přenést jeho ostatky do kostela sv. Isidora v Léonu v severním Španělsku. Byl prohlášen za svatého (v roce 1598 papežem Klementem VIII.) a stal se národním světcem Španělska. Isidor bývá na obrazech představován nejčastěji v oděvu biskupa s knihou nebo perem. V raném středověku tak přispěl k uchování klasického poznání a nadčasových hodnot.
 V Isidorově díle se zachovalo velké množství odkazů a přímých citátů z antické latinské a řecké literatury včetně již ztracených spisů Aristotela a předsokratiků. Jeho spisy a knihy se vyznačují vysokým stupněm duchovního a teologického vědění. Jeho literární dílo je rozsáhlé a zasahuje do různých oblastí dobového písemnictví, proslulá je jeho kniha o zázracích přírody Chronica Majora, ale jeho nejvýznamnějším dílem jsou Origines sive Etymologie (Počátky neboli Etymologie), obsahující dvacet knih, které představují encyklopedii lidského poznání a vědomostí a nacházíme zde i základní myšlenky Platonova učení o idejích. Toto dílo se stalo v období středověku základem vzdělanosti, představovalo encyklopedický souhrn všech filozofických a teologických poznatků a zároveň ovlivňovalo vědní obory tehdejší doby, ve kterých se odrážel antický svět.

První tři knihy jsou věnovány sedmi svobodným uměním:

1. kniha: Gramatika včetně latinské literatury;
2. kniha: Rétorika včetně etiky a práva a Dialektika včetně filozofie a argumentace;
3. kniha: Matematika včetně aritmetiky, geometrie, hudby a astronomie.
 K jeho dalším dílům patří Kniha myšlenek a je též autorem historických spisů, jako je Kronika, v níž obsáhl období od stvoření světa do roku 615.

Vážil si vzdělání a podporoval i vlastní skriptorium a knihovnu, obsahující i řadu textů klasických autorů, ale žil v těžké době, kdy dohasínala tvůrčí síla římských literátů. Jeho největší dílo Etymologie, které připravoval celý život a které bohužel nedokončil, se stalo základem nejlepších knihoven a škol a otevíralo dveře poznání nejen latiny, ale i historie antického starověku.

Celý život pěstoval dobročinnost a před svojí smrtí rozdal všechen svůj majetek.

Ve svém díle Kniha myšlenek Isidor píše: „Kdo chce být s Bohem, musí se učit, musí číst a musí se modlit. Protože když se modlíme, rozmlouváme s Bohem, když ale čteme, Bůh rozmlouvá s námi. Co neznáme, naučíme se čtením, co jsme se však již naučili, rozjímáním si zachováme…”.

Ing. Václav Hastík

Read more...

>> úterý 4. června 2013

K nové zdvořilosti

Toto je bod, jehož jsme se již několikrát dotkli při různých příležitostech, neboť je přirozené a běžné, že se pod "zdvořilostí" chápe řada zastaralých hodnot a postojů, výlučně "buržoazních", které nejsou v souladu s naším pojetím Nového Člověka.

Slovo zdvořilost, alespoň ve španělské etymologii, se vztahuje k chování lidí žijících na "dvoře", a pod dvorem se chápe elita, která obvykle obklopovala starodávné prince a krále. V širším slova smyslu se aplikovala na všechny formy vztahů mezi dobře vychovanými lidmi, na dámy a pány, odlišujíc je od hulvátů a sprosťáků, kteří nerespektovali tyto prvky a nechali impulsy svých instinktů odhalené, aniž by jim záleželo na tom, že tím mohou urazit ostatní nebo vyvolat nespravedlnost, zvláště vůči ženám, dětem a starcům zbaveným vlastní síly k tomu, aby si mohli zjednat úctu a chránit svůj majetek i přesvědčení.

Tento souhrn dobrých mravů, které zkrášlují život a činí jej snášenlivějším, mnohokrát zažil svůj úpadek při přehánění, které se stalo opravdovou pantomimou a stvořilo kult lží, pokud ne dokonce zrad. Toto přehánění je bohužel nejznámější, a především u současné mládeže vyvolává hluboký odpor k takovým normám, neboť je považuje za prázdné a postrádající pravdu a morálku.

Tedy, přirozené role dětí, mužů, žen a starců se rozplynuly ve velkém vládnoucím chaosu, ve vnitřním zhroucení naší civilizační formy. Velebí se to, co je spontánní, to je však zaměněno za sprostotu a animálnost, za mlčenlivé znevažování těch, kteří nás obklopují, zatímco každý usiluje o příležitosti a okolnosti, které jsou pro něj nejlepší. Nedbá se na slovník, neboť se věří, že sprostota a ošklivost jsou mnohem autentičtější než jejich opak. Určité psychologické a sociální proudy poháněné těmi, kteří se sami postavili na okraj, lenochy a hrubiány, se staly modelem a "móda mladých" pro ně znamená nedostatek fyzické a mentální hygieny, nepotřebnou sprostotu a násilí jako vyjádření "chlapskosti" nebo "feminismu".

Přestože se neinformovaným může zdát tento postoj nový, zrodil se na konci XVIII. století s "teorií o hodném divochovi"..., avšak již dlouho víme, že ne všichni divoši jsou dobří a svatí. Podporování tohoto postoje je pouhým archaismem těch, kteří postrádají dostatečnou historickou dynamičnost.

Musíme znovu vytvořit novou zdvořilost, inspirujíce se tím nejlepším z Iniciační Tradice, která umožnila tisícům generací opravdové humánní soužití, jež je přivedlo k poznání sebe sama a k vnímání Bohů prostřednictvím moudrého kultu Pravdy, Krásy a Sbratření. Neboť stejně jako se lidé vyhýbají společnosti divokých a odpuzujících zvířat, Bohové se vzdalují od degradovaných a nepříjemných, agresivních a sprostých lidí. Takový je zákon Přírody, který provádí selekci nejschopnějších.

Tato zdvořilost má svůj původ v síle naší vůle, která musí přemoci veškerou nepřízeň osudu a špatnou náladu. Stejně tak má svůj původ i v naší schopnosti milovat své okolí jako odraz Boha..., onoho Boha, který je v nás samotných. Ten, kdo uráží ostatní, uráží i sebe sama... a uvádí do pohybu letargický stroj akce a reakce, který indičtí filozofové nazývali Karma.

Když máme dobrou vůli, můžeme překonat "protáhlý obličej" a vyhnout se tomu, abychom ostatní nakazili svým pesimismem nebo do svých odpovědí vtiskli špatnou náladu, která nás občas přepadne, a takto projevili svou nedokonalost a slabost.
Laskavý pozdrav, úsměv ve správném okamžiku, minuta "ztracená" na to, že jsme jiné osobě věnovali pozornost, není balíkem lží, nýbrž projevem naší dobré vůle, našeho filozofického bytí. A umět snášet špatnou náladu ostatních je Alchymistický způsob schopný transformovat olovo ve zlato, neboť aniž bychom sami do této špatné nálady upadali, můžeme jí nastavit zářivý štít naší zdvořilosti a našeho sebeovládání ve špatném okamžiku, který právě ona druhá osoba prožívá a projevuje, a pomoci jí, aby se vyprostila ze své úzkosti nebo samoty.

To, že pánové dávají v jistých věcech přednost dámám a že tyto pánům umožňují převzít iniciativu, je důležitou součástí každodenního uplatňování zdvořilosti. Nezvyšovat nepotřebně hlas a kontrolovat pohyby svého těla, zvláště jazyka, je též zdvořilostí. Obvykle více litujeme toho, co jsme řekli, než toho, co jsme zamlčeli. Kromě toho... je též zapotřebí umět mlčet, neříkat pravdu napůl, avšak ani neudržovat ponuré ticho a "olympské" postoje, které vůbec neodpovídají naší lidské maličkosti.

Pomalu se přirozeně zavede Nová Zdvořilost. Vytvoříme novou důstojnost pro všechny. Buďme velkorysí. Buďme veselí. Buďme silní.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010