CELÉ UNIVERSUM HRAJE FUGU

Jednou z nejsložitějších hudebních polyfonních skladeb je fuga, která se většinou skládá ze tří dílů: v prvním díle či expozici přinášejí hlasy či nástroje jeden po druhém téma, základní hudební myšlenku. Vzájemně se napodobují takovým způsobem, jako by se honily, což dalo skladbě i její název: lat. fuga = útěk.
Zatímco se v případě kánonu neustále opakuje stejná melodie v různé výšce, u fugy se opakuje pouze základní hudební myšlenka. V druhé části fugy, v provedení, jsou jednotlivá uvedení tématu oddělena jiným hudebním materiálem, mezihrou, a tak je posluchač napjatý, protože neustále očekává návrat základní myšlenky.
Třetí, závěrečný díl má za úkol zabezpečit, aby si posluchač téma s jistotou zapamatoval, a proto je základní myšlenka uvedena velmi výrazným způsobem.
Když jsem nedávno poslouchala jednu z nejznámějších fug, připomněla mi, že celá příroda včetně lidské tvorby se skládá z nesčetného množství „fug“, které nemusí být nutně vždy hudební.
Mluvím o různých způsobech projevu stále stejné původní myšlenky, ideje nebo archetypu. Jako by existovalo „něco“, co naše tělo nedokáže vidět, ale hluboko v srdci cítí, že je to jeho původ a že ho to převyšuje. Stejně jako duší neochutnáme, zda je omáčka dostatečně slaná, tak ani tělem nezjistíme, zda existuje Bůh či nesmrtelnost, zda existuje „věčný život“.

FUGA VE ČTYŘECH STRANÁCH PYRAMIDY
Platón mluví o čtyřech stranách pyramidy společnosti: o náboženství, vědě, umění a politice obsažených ve filosofii a zároveň o filosofii jakožto lásce k moudrosti, která je všechny pohání. I zde se setkáváme s množstvím základních témat, která nabývají různých forem a někdy vyžadují velké úsilí, aby byla rozpoznána. Stejná vůdčí myšlenka u různých národů nabývá jiných jmen hrdinů, jiných podob prostředí, jiných způsobů provedení, ale význam zůstává stejný.
Kolik národů vytvořilo mýty, v nichž ten nejstatečnější z hrdinů celý svůj život bojoval za spravedlnost, pravdu, dobro a krásu? A jako by mu to nestačilo, na konci života, když umíral, přísahal, že se vrátí, až bude nejhůř, aby znovu vedl svůj národ k novým vítězstvím, k nové slávě, k novému a lepšímu životu. Slíbil to Artuš, slíbili to Blaničtí rytíři.
Starodávný svět vytvořil nádherné chrámy a filosofické myšlenky. Mohlo by se zdát, že z nich zůstaly pouze ruiny, ale není tomu tak. Vzpomeňme si na klasicismus, neoplatonismus, neoromantismus a další „neo-“, která naznačují, že se jedná o dílo, myšlenku, proud či způsob myšlení v jakémkoli odvětví života, který se snaží o obnovení nebo omlazení toho, co tu již kdysi bylo. Proč? Protože myšlenka, idea či archetyp, který je dobrý, stojí za to, aby byl znovu a znovu uváděn do života, aby dostával pokaždé novou formu srozumitelnou pro různá období a úrovně evoluce lidstva.
Není to nedostatek představivosti ani úpadek tvůrčích schopností, který se utíká k napodobování. Právě naopak, je to lidská tvořivost, která se inspiruje nejlepšími díly minulosti a odívá je do „šatů“ současnosti, aniž by toužila po originalitě za každou cenu, dokonce i za cenu ošklivosti či kakofonie.
I v politice lze sledovat stejný proces: už mnohokrát existovala období, kdy vládli králové, střídala je tyranie, následovala demokracie či oligarchie a pak se formy vlády znovu opakovaly, aby uspokojily touhu lidu či vladařů najít ten nejlepší způsob přežití jisté země. Příčinu můžeme hledat i v touze po ideálním státě a v touze po návratu morálních hodnot, neboť ta se objevuje s cílem navrátit rovnováhu do života společnosti v úpadku.
Ve svých dílech o tom mluví Platón, mluví o tom Thomas More či Campanella, Sv. Augustin nebo Marx. Každý z nich chce představit lidem svou vizi ideálního státu, dokonalé společnosti a na nás je, abychom si zvolili to, co se nám v daném okamžiku zdá nejvhodnější.
Výjimkou nejsou ani náboženství. Stejná myšlenka ideálu či Boha se objevuje mnohokrát, zahalená do pestrých „šatů“, které vždy odpovídají podnebí, prostředí a mentalitě jednotlivých národů. Velcí náboženští učitelé dokázali přitáhnout archetyp do takové formy, jež nejlépe vyhovovala národu, který vedli. Učení o svatých, avatárech a andělích, modlitby a obřady, svátky a slavnosti byly upraveny způsobem, který byl pochopitelný a přirozený pro každý jednotlivý národ.

PŘÍRODA A ČLOVĚK
Na naší severní polokouli každý rok na podzim příroda zdánlivě umírá. Stromy vypadají, jako by už nikdy neměly poskytnout žádné plody, země bez obilí je suchá, zahrady bez květů jsou šedé. A pak přijde jaro, stromy rozkvetou, zasadí se semínka do studených brázd vyoraných v půdě a po nějaké době přijde čas sklizně, která znovu utvrdí člověka v tom, že věci nemusí být vždy takové, jak vypadají.
Zdání klame. „Malý Princ“ proto říká, že je nutné umět se dívat srdcem, protože to podstatné fyzickýma očima nelze spatřit. Vím, že nejsme dostatečně „čistí“, abychom se nedali ovlivnit formou, ale přesto věřím, že jsme schopni pocítit i to, co se nachází za tělesnou schránkou.
Jak je možné, že naši předkové (bez ohledu na národnost, rasu, náboženské či politické přesvědčení a společenské postavení) mluvili o nesmrtelnosti duše a její schopnosti nabývat stále dalších, nových forem na její cestě za zdokonalením, zatímco v současné době je tato teorie považována spíše za naivní, zpátečnickou či výstřední? Je možné, že lidé, kteří uměli stavět pyramidy s přesností na milimetr, provádět trepanaci lebky či budovat kanalizace a vodovody, což všechno během středověku upadlo v zapomnění, byli přesto tak naivní, že věřili výmyslům?
Asi ne. Jenom nevěřili oné verzi tohoto učení, která říká, že by se člověk mohl v průběhu převtělování stát zvířetem či rostlinou a naopak. Stejně jako člověk plodí a rodí člověka (nikoli slona, motýla nebo ibišek), tak i lidská duše potřebuje lidskou formu, aby se mohla projevit. Zákon přírody jasně říká, že plodem hrušně je hruška, že z pšeničného zrna vyroste pšenice a že lvice porodí lvíče. Proč by to nemělo platit i o lidské duši, která se narodí jako člověk?!

FUGA NAŠÍ DUŠE

„Nuže, co je to, co vzniká z živého? Mrtvé.

A co z mrtvého? Je nutno uznati, že živé.“

Platón, Faidón

Nejznámější řecký filosof probírá otázku reinkarnace též v „Mýtu o Érovi“, který je součástí X. knihy „Ústavy“. Proč by si tak chytrý a inteligentní Platón, v jiných ohledech uznávaný tolika současnými autoritami, vymýšlel pohádku o nesmrtelnosti duše, kdyby nevěděl, že je to stejná pravda, jako všechno ostatní, o čem píše?
Všichni známí i neznámí filosofové minulosti upozorňují na to, že jeden z největších hříchů je popírat nesmrtelnost duše, protože tím se zároveň popírá přírodní zákon, který řídí celé Universum, v němž se nic neztrácí, nýbrž se pouze podrobuje transformaci či transmutaci. Člověk není jeho bezvýznamnou součástí, ale ani jeho pánem. Je právoplatným „členem“ tohoto gigantického celku, v němž má všechno právo žít a povinnost nechat žít i ostatní žijící bytosti či prvky.
Kdybychom skutečně neměli duši, všechny oči by vypadaly stejně. Nedokázali bychom v pohledu žádného člověka svým vlastním pohledem zažehnout jiskru, poznat lásku, vycítit smutek... Neříká se nadarmo, že oči jsou zrcadlem duše.
Dívejme se lidem do očí: nejenže tím ukážeme, že nic neskrýváme, ale také poznáme, co je v očích druhého. Poznáme, že v těle sídlí duše, která „je neviditelná, ale ona, jen ona vidí“, jak říká Talmud.

ZÁVĚR
Dnes existuje obrovský prales názorů a každý z nich se nás snaží přesvědčit, že pouze on je ten pravý. Jsou mezi nimi skutečně pravdivé, jsou mezi nimi nepravdivé a určitě i takové, které jsou něco „mezi“. Názory se však mění, a to čím dál rychleji. Je třeba začít hledat pravdy, které byly, jsou a budou navzdory tomu, že je nechceme či nedokážeme vidět. Když tyto pravdy nalezneme, musíme o nich nejen přemýšlet, ale začít je uplatňovat v praxi, protože jinak se ztratí. Budou „mrtvým slovem na papíře“, jež zase na nějakou dobu upadne v zapomnění, dokud se neobjeví lidé, kteří mu budou rozumět.
Aby pravda byla viditelná a slyšitelná, musíme ji žít v každodenním životě. Někdo může namítnout, že to není snadné. A má pravdu..., ale upřímně se zamysleme nad tím, zda jsme někdy toužili po něčem, co bylo snadné?! Ne, protože to, co bylo snadné, jsme automaticky měli a nebylo zapotřebí si to přát či o to usilovat.
Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by se měl chtít stále zlepšovat, protože mu není lhostejný stav, v němž se jeho duše nachází. Každý, kdo se považuje za lidskou bytost, by měl dělat pokroky, které nemusí být zaznamenány v dějinách velkými titulky...; stačí že ten, kdo se o ně snažil, ví, že se mu je podařilo uskutečnit.
Ať už si o reinkarnaci nebo přírodním zákonu, který řídí Universum i nás jako jeho součást, myslíme cokoli, tento zákon bude existovat a působit, protože člověk naštěstí nemá možnost ho zastavit a nemůže rozhodovat o jeho zrušení či platnosti.
Kdybychom se navrátili k přírodě srdcem a rukama, lépe bychom pochopili i zákon, který pro nás platí stejně jako pro všechno živé na naší planetě a stejně jako pro naši Sluneční soustavu.
Budeme doufat, že lidstvo přestane bojovat s Matkou Zemí, ubližovat jí a zraňovat ji ve snaze vytěžit pro sebe co nejvíce a začne ji chápat jako kolébku, v níž se narodilo, a dům, ve kterém žije. Tato Země je jediná, kterou máme, a měli bychom se snažit, abychom ji neztratili. Žít v souladu s ní znamená žít v souladu s Přírodním Zákonem, kterým se řídí i ona.

Read more...