FLAVIUS CLAUDIUS JULIANUS
„Apostata“
(17. listopadu 331 – 26. června 363)

Dětství uprostřed mocenských bojů
Julianus byl filozofem, spisovatelem, vojevůdcem, reformátorem a císařem římským. Pocházel z římského rodu Flaviovců a narodil se v době vzmáhajícího se křesťanství příznačně v Konstantinopoli. Jeho otcem byl Julius Constantius, nevlastní bratr prokřesťanského císaře Konstantina Velikého. Po smrti císaře Konstantina Velikého se Juliánův otec stal obětí nastalého mocenského boje uvnitř rodiny Flaviovců. Stejně jako další lidé je obviněn ze spiknutí a popraven. Z nastalých občanských válek vychází vítězně Constantius II. Likviduje všechny své možné odpůrce (pravděpodobně i Julianova otce). Julianus spolu s nevlastním bratrem Gallem jenom zázrakem uniknou smrti a uchýlí ke svému bratranci ariánskému biskupu Eusebiovi, kde jsou pod neustálým dohledem Constantiových informátorů. Vzdělává je přísný Mardonios, křesťan s klasickým vzděláním, který probouzí v Juliánovi zároveň lásku k Homérovi a zájem o staré antické náboženství. Juliánův starší bratr Gallus byl v roce 351 prohlášen za caesara a Constantiova spoluvládce, ale již roku 355 je však popraven pro údajný pokus o vzpouru.

Filozofické mládí
Téhož roku je Julián pravděpodobně zasvěcen "mágem" Maximem z Efesu do mithraistických mystérií. Julián byl vychováván jako křesťan, ale vždy vyhledával také řeckou filozofii. K novoplatonismu jej patrně přivedlo především polemického dílo Plótinova žáka Porfyria "Proti křesťanům" (Kata christianón). Tajně se nechal zasvětit do několika antických mystérií. Upřímně obdivoval rétora Libania. Julianos si tajně opatřoval opisy jeho přednášek, které nesměl navštěvovat. Ve svých dvaceti letech se odklonil od křesťanství, ale své pravé přesvědčení skrýval a od křesťanství oficiálně odstoupil až po svém nástupu na trůn. V roce 355 studoval několik měsíců v Athénách s pozdějšími církevními otci Řehořem z Nazianzu a Basileiem z Kaisareie novoplatonismus u filozofa Priska a pravděpodobně se nechal zasvětit do eleusinských mystérií. K Platónovi se pravidelně vracel. V dopise Libaniovi píše z jedné cesty: „A když přijde chvíle oddechu, odpočívám tam, kde se mi zlíbí, pod platany a cypřiši a do rukou vezmu Faidra Mirrhúnského nebo nějaký jiný spis Platónův...“ (pozn. 1)

Vojevůdce a správce Galie
Po Gallově smrti jmenoval Constantius Juliána caesarem pro západ a dal mu za úkol pozvednout upadající římskou moc v Galii. Constantius získal v Juliánovi zdatného spoluvladaře. Julian projevil vojevůdcovské schopnosti a zabezpečil rýnské hranice před vpády Germánů. Velmi se osvědčil i jako starostlivý vladař, za něhož se Galie zotavila z předchozího úpadku. Císař Constantius se začal obávat Juliánovy popularity a roku 360 chtěl odvelet jeho galské vojsko do války s Persií. Galové, kteří většinou vstupovali do armády pod podmínkou, že nebudou sloužit za Alpami, odmítají poslouchat Constantia a provolají Juliána augustem. Julián se snaží předejít konfliktu, schyluje se k občanské válce. Dříve než dojde ke střetu, Constantius v listopadu roku 361 umírá.

Filozof na trůně a reforma státu
Julianus se stal jediným vládcem. Zbavil se přebujelého Constantiova dvora a zjednodušil administrativu. Začal podporovat filozofy a rétory. Po vzoru Marka Aurelia se často účastnil zasedání Senátu. Během své vlády se snažil přiblížit se k ideálu vládce-filozofa, který popsal Platón v Ústavě, a býval také nazýván podobně jako Marcus Aurelius „filozofem mezi králi“. Julianus obdivoval Marca Aurelia a ve svém díle Hostina císařů ho nechává v rozpravě zvítězit nad ostatními vládci. Snažil se napodobit také styl jeho hovorů, ale zatímco Marcus Aurelius začíná výčtem ctností svých příbuzných a přátel, které mu byly vzorem, Julianus je nucen popisovat vraždy a bezpráví. Marcus měl klidné dětství, naproti tomu Julianus žil v neustálém strachu o život. Gore Vidal ve svém románu výstižně vložil Julianovi do úst tuto větu: "Musím psát o bolestných událostech, protože jsem dospíval mezi hrdlořezy v době nemocné spory a nesnášenlivostí sekty, která se snaží zničit kulturu, jejíž první tóny zazněly na strunách lyry slepého Homéra." (pozn. 2)  
Po nástupu na trůn provedl řadu hospodářských a správních reforem. Nižší náklady na provozování dvora mu dovolily snížit daně. Městské samosprávy osvobodil od nejtíživějších daní a vrátil městům zkonfiskovaný majetek. Zrušil všechny majetkové výsady křesťanského kléru. Vysloužilé úředníky i vojenské osoby částečně zbavil imunity, která je chránila před občanskými povinnostmi. Zakázal užívat státní poštu k jiným účelům, než k cestám kurýrů a státních úředníků. Pozvedl hodnotu drobných mincí.

Obnova římských tradic
Nejznámější jsou jeho reformy v náboženské oblasti. Po svém příchodu do Konstantinopole se veřejně zřekl křesťanství. Vystoupil s programem náboženské tolerance a povolil návrat za Constantia vyhnaných biskupů do svých obcí. Nařídil restaurovat zbořené antické chrámy a vrátit jim jejich majetek. V armádě muselo labarum s Kristovým monogramem opět ustoupit standartě s římským orlem a do zasedací síně Senátu se vrátil oltář se sochou bohyně Vítězství - Victorie. Zakázal křesťanům vyučovat ve veřejných školách s odůvodněním, že není morální číst a vykládat ve škole klasické autory a nesdílet přitom jejich náboženskou víru. Tím by se křesťanům v budoucnu zamezil přístup k úřadům, kde se požadovalo rétorské vzdělání. Julián nezasahoval proti křesťanům násilím, znal důkladně křesťanskou věrouku jednotlivých sekt a o to byly jeho administrativní zásahy účinnější. Vysloužil si tím trvalou nenávist křesťanských autorů, kteří jej nazvali odpadlíkem (apostata). Sám napsal také spis Proti Galilejským (Kata Galilaión), který se nedochoval. Julián se snažil se reformovat antický kult s cílem vytvořit pevně organizovanou pospolitost, napodobující svou strukturou křesťanskou církev. Všiml si, že křesťané jsou často úspěšní díky své charitě a dával zřizovat starobince a nemocnice. Nabádal své stoupence, aby v pevnosti víry napodobovali židy a v charitativní činnosti křesťany. Hlavní mravní zásadou obnoveného „helénského“ náboženství měla být láska k lidem (filanthrópia) a vzájemná mezilidská podpora. Inspirací pro něj nebyl Kristus, ale Homér a antická tradice pohostinnosti (viz úryvek). Julián obdivoval Homéra a ve filozofii se cítil následovníkem Platóna a Aristotela.
Už v roce 362 Julián opouští Konstantinopol, začíná tažení proti Persii. Zimu 362/3 strávil v Antiochii, kde se proti němu bouřilo křesťanské obyvatelstvo. Julián proti nim nijak nezasahoval, ale pojednal o tom ve své satiře „Misopogon“ (Nepřítel vousaté brady, tzn. filozofie).

Smrt Filozofa a smrt Říma
Na jaře 363 vyrazil Julián s 65 000 muži proti perskému králi Šápurovi II.  Všechna věštecká znamení mluví nepříznivě. Samotný Julián má prorocký sen, ve kterém ho opouští duch Římského impéria. V jedné malé šarvátce byl smrtelně zraněn kopím, které přiletělo neznámo odkud, jak se tradičně uvádí.  Poslední chvíle císaře připomínají smrt filozofa Sokrata, popsal je historik a účastník tažení Ammianus Marcellinus.
„Byv dopraven se smrtelným zraněním do svého stanu, promluvil umírající císař k okolostojící a sklíčené družině, aby ji utěšil a sám sobě ulevil. Dotkl se prý svých skutků, které vykonal jako mladší spoluvládce svého císařského předchůdce v Galii v bojích proti Germánům, hlasitě zauvažoval o tom, co za své samostatné krátké vlády vykonal ve správě říše dobrého a spravedlivého, a aniž určil nástupce, vyložil smrt jako vrácení života přírodě a zároveň vyjádřil přesvědčení, že se jeho duše, o jejíž neposkvrněnosti těžkým hříchem nepochyboval, vrátí v původní čisté bytí a spojí se, jsouc očištěna ode všeho hmotného, s nadpozemskou a nadsmyslnou jsoucností, to jest s ryze duchovním a zcela nehmotným Bohem. Po těchto slovech rozdělil svůj majetek a pokáral truchlící přátele, neboť pokládal za nedůstojné oplakávat císaře, kterého k sobě povolávají nebesa a hvězdy. Nato ještě rozmlouval s filozofy Maximem a Priskem o nesmrtelnosti duše. Potom se mu široce rozevřela rána probodeného boku, … otok žil mu zadržoval dech. Tehdy vypil studenou vodu, o niž za děsivé půlnoci požádal, a snadno se v dvaatřicátém roce svého věku rozžehnal se životem.“ (pozn. 3)

Navzdory tomu, že jeho vláda netrvala dlouho, jeho vzkaz úcty k nadčasovým hodnotám, lásky k moudrosti vyjádřené v klasické filozofii, a náboženské tolerance je pro nás stejně aktuální, jako byl pro starý Řím.

Svatopluk Moudrý

Poznámky:
1) Julianus, Hostina císařů, Samcovo knihkupectví 1948, str. 149.
2) Vidal, Gore, Julianus, Praha, Nakladatelství Svoboda 1992, str. 19.
3) Ammianus Marcellinus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, Antická knihovna sv. 69, Praha, Arista – Baset 2002, (XXV 3,6-23)

Read more...

 Ze života filozofů: ARISTOTELES

 Aristoteles usiloval o poznání světa, v němž žil a celý svůj život zasvětil filozofickému a vědeckému bádání. Poháněla ho především láska k moudrosti (filozofie), touha poodhalit tajemství přírody, světa a jeho zákonitostí. Naplňoval celým svým životem první větu své Metafyziky:

"Všichni lidé svou přirozeností tíhnou k poznání".

Aristoteles (384 - 322 př. n. l.) pocházel ze Stageiry z lékařské rodiny. Jeho otec se jmenoval Nikomachos a matka Faistida. Aristotelovo vzdělávání se odehrávalo v proslulé filozofické škole Akademii a on sám patřil k nejnadanějším žákům Platóna, se kterým se seznámil, když mu bylo 17 let. Akademie nebyla pouze místem, kde bylo možné získat množství informací, byla především centrem formování lidské osobnosti, zušlechťování charakteru a hledání poznání ve svém nitru. Po 20 letech strávených po boku svého Učitele odchází a vydává se vlastní cestou.

Dalším místem jeho pobytu byly Assy v Mysii, pak Mytiléna na ostrově Lesbos a nakonec roku 342 dostává pozvání, aby vychovával třináctiletého Alexandra Makedonského. Aristoteles má velkou zásluhu na vytváření osobnosti chlapce v duchu ideálů platónské školy, má patřičný vliv i na celou královskou rodinu. Výchova mladého Alexandra probíhala v duchu kulturního dědictví Hellady a vladaři věnoval spis O království, jelikož z něho chtěl učinit Řeka nadšeného pro ideál řecké jednoty. Aristoteles určitě splnil dobře své poslání vychovatele a Alexandr, přestože se postupně jeho pohled na svět od Aristotelova odlišoval, nezapomněl ani při svých taženích na svého učitele a posílal mu vědecký materiál ze svých cest.

Roku 335 př. n. l. se Aristoteles definitivně usazuje v Athénách a otevírá v Lykeiu vlastní filozofickou školu, tzv. Peripatetickou. Škola se zabývala různými vědeckými úkoly: v Lykeiu se zpracovávaly dějiny filozofie a věd, třídil se přírodovědný materiál, prováděla se pozorování, zkoumaly se řecké ústavy, vytvářely se kronikářské práce či encyklopedická díla. Aristoteles se sám podílel na vypracování ústav pro některá města. Za 12 let usilovné práce napsal většinu svých spisů. Ze svého rozsáhlého díla sám Aristoteles vydal jen spisy, kterými se obracel na řeckou veřejnost, např. spis O duši a O filozofii. Jeho další texty byly vydány až v první polovině 1. stol. př. n. l. Andronikem Rhodským. V jeho práci nacházíme množství spisů, které jsou zaměřené na logiku, přírodní vědy, metafyziku, politiku, filozofii, etiku atd. Aristoteles byl systematický a encyklopedický badatel. Byl tvůrcem exaktních důkazových postupů, vytvořil systém vědecké práce a spolupráce. Shromáždil nesčetný vědecký materiál, který mu umožnil posunout vědomosti doby úžasným způsobem kupředu.

Důležitým mezníkem v jeho životě je rok 323 př. n. l., kdy umírá Alexandr. V Athénách se začíná rozmáhat protimakedonské hnutí a obětí nenávisti proti Makedoncům se stal také Aristoteles. Po zvážení situace opouští město a odchází na statek své matky do Chalkidy, kde roku 322 př. n. l. umírá. Jak už to u slavných osobností bývá, po jeho smrti mu Athény odpustily, docenily jeho práci a město se posléze začíná hlásit k jeho odkazu.

Jana Stará

Read more...

Vitřní zrcadlo

Dnes, když mýtus o stejnosti ztrácí na významu, lze lépe ocenit moudrost starodávných lidí, kteří tvrdili, že každá bytost a věc má odlišnou existenci. A dokonce je obtížné zachytit uvnitř jedné a téže osoby dva stejné duševní stavy během jednoho dne, měsíce nebo roku. Špatné na tom je to, že kromě výjimek, které potvrzují pravidlo, mají tyto duševní stavy obvykle nebezpečného společného jmenovatele, a sice že si všímáme většinou negativních stránek všeho kolem nás.

Svým způsobem se každý cítí být "mučedníkem", nepochopeným nebo obětí ostatních, kteří ho nemají rádi ani ho neoceňují tak, jak si zasluhuje, a ještě dlouhé "atakdále", které zde nelze popsat. Je pozoruhodné, jak egocentrismus, s více či méně výraznou tendencí k egoismu, modifikuje postoje a chování, čímž přeměňuje inteligentní na pošetilé, pracovité na líné a potenciálně silné na slabé.

Nadbytek individualismu je stejně špatný jako jeho opak.Všichni věří, že nějakým způsobem vlastní klíče k úspěchu, ale když jsou podrobeni zkoušce, ztroskotávají, svalují vinu pokaždé na ostatní a zaujímají zachmuřený psychický postoj. Nezřídka se setkáváme s tím, že jednotlivci, kteří jsou opravdovými despoty vůči svým podřízeným, jsou přehnaně citliví, když oni sami mají být poslušní nebo si mají vyslechnout, co udělali špatně. V takovém případě končí dobrá nálada a šedý mrak doléhá na trýzněné svědomí, které se považuje za oběť nespravedlnosti, a proto vynáší své vlastní kvality zároveň s chybami ostatních.

Tento pesimistický a negativní postoj hluboce upoutal mou pozornost, když jsem ho po mnoho let pozoroval u stovek lidí, kteří by se měli spíše snažit o mnohem autentičtější, pozitivnější a skromnější postoj k životu.Vzpomněl jsem si na Platónovo podobenství o "Oku duše", které podle toho, na co se zaměří, vidí rozličná panoramata a vnímá tmavé, šedavé nebo přímo zářivé obrazy. A představil jsem si, že ve svém nitru máme něco jako zrcadlo, kterým lze otáčet. A v něm se odráží to, k čemu je obráceno. Pokud ho necháme povolené, nakloněné směrem k nižším úrovním světa, bude odrážet pouze stíny, nebezpečí, nepřízně. Pokud ho s trochou úsilí dokážeme zvednout, i když jen do horizontály, jeho zorné pole se značně rozšíří, a aniž by pozbylo temnot, obsáhne též zářivé horizonty a množství zajímavých bytostí a věcí hodných pozornosti a Duše rozšíří svou schopnost vnímat, a takto i rozlišovat, rozhodovat a jednat.

 Pokud s pevnou vůlí zvedneme zrcadlo ještě více, uvidíme nepříznivé věci světa jen mlhavě a Nebe plné světla vnese krásu a radost do našeho srdce. Budeme přirozeně předurčeni k úspěchu i radosti a rozvine se v nás moudrost, odkrývajíc nám opravdové zázraky a skryté motory věcí viditelných. Zpozorujeme ruce Boha v každém díle a Jeho nesmírnou Mysl, která řídí všechny ideje a všechny formy.

Zdravě rozptýleni pohledem na takové zázraky a jejich prožitkem postupně zapomeneme na své egoistické tísně, na svou nevědomost, jež na cizí bedra nakládá tíhu odpovědností, které by nás mohly zušlechtit a opodstatnit náš život. Budeme-li udržovat ve své Duši tento odraz Nebe, všechno se nám bude dařit lépe a naše chůze bude příjemnější, plodnější a radostnější. Ve skutečnosti stojí za to vynakládat úsilí, neboť z jednoho semínka vůle vyroste les štěstí, blaženosti a emocionální spokojenosti se sebou samým a lze pak zřetelně vidět vlastnosti Cesty i Poutníků, které nedokážeme rozeznat se zrcadlem otočeným k temnotám.

Zmenšuje se kolísání a strach je nahrazen zdravým neklidem, který obnovuje a přináší vitalitu. Nářky se změní na smích a přirozeně nás lépe přijmou i ostatní…, prostě proto, že jsme otočili své Vnitřní zrcadlo vzhůru.

Prof. Jorge A. Livraga

Read more...