Filozofie pro Život

Mezi nebem a zemí

 

Literární tvorba Antoina de Saint-Exupéryho odráží jeho dobrodružný život, jeho bouřlivé manželství, válečná léta, a především jeho povolání letce. Svou nejslavnější knihu Malý princ napsal krátce před smrtí za druhé světo­vé války. Vyšla v překladech do mnoha jazyků a mohli jsme v kinech shlédnout její filmo­vou adaptaci.

Exupéry se narodil 29. června 1900 v aris­tokratické rodině. Prožil idylické a klidné dět­ství v rodinném zámku a snad právě proto toužil po dobrodružství. Několikrát nedokončil svá studia a v roce 1921 narukoval k armádě. Díky tomu se dostává ke své životní vášni, k le­tectví. Nejprve pracoval jako poštovní pilot, ale mezi jeho povinnosti patřilo například i vyjed­návání o vydávání rukojmích zajatých Mau­ry. O pár let později je jako velmi schopný letec vyslán do Buenos Aires. Kromě běžného vyři­zování zásilek objevuje nové trasy napříč Jižní Amerikou nebo vyhledává havarovaná letadla. V Americe se seznámil s mladou dívkou ze Salvadoru, Consuelou, a po krátké známos­ti ji v roce 1931 zcela okouzlen požádal o ruku. Ale byla stejně bohémského ducha jako on, měla ostrý jazyk a neochotu se jakkoli podři­zovat. Jejich manželství bylo plné vášně, sérií rozchodů a usmiřování. Někteří vidí inspiraci Consuelou v obrazu marnivé a urážlivé květi­ny, kterou se přes všechnu její pýchu a namyšlenost snaží malý princ ochraňovat.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá“. Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liš­ka. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svou růži...“

V roce 1935, kdy je již zpět ve Francii, se pokusil zlomit časový rekord na trase Paříž – Saigon. Jeho letadlo se ale zřítilo na okraji Sahary, poblíž nilské delty, téměř bez zásob vody. Po čtyřech dnech žízně a dehydratace mu zachránil život beduín. Tady zažil halucina­ce, vnitřní prožitky a silné osobní zkušenosti, které se objevily i v Malém princi.

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.,“ řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl ma­lým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl obje­vit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství...

„Ano,“ řekl jsem malému prin­ci, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

Během druhé světové války nejprve lé­tal s průzkumným letounem, ale po obsazení Francie Němci uprchl do New Yorku a usiloval od té doby o zapojení Spojených států ame­rických do válečného konfliktu. Na výletě do Québecu se setkal se synem filozofa Charlese de Konincka, roztomilým modrookým chlap­cem s blonďatými kudrnatými vlasy. Exupéry v něm uviděl sebe, když byl malý chlapec. Po návratu z Kanady napsal knihu, kterou rovněž sám ilustroval a v níž soustředil svou celoživotní filozofii. Chtěl, aby dílu rozuměly děti i dospělí, protože.

 ...všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.

Na mnoha místech tohoto drobného příběhu se setkáme s dětskou zvídavostí a bezelstnos­tí, ale především s hlubokou moudrostí prame­nící z poznání člověka a jeho starostí i radostí.

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece ne­nalézají to, co hledají,“ řekl malý princ.
„Nenalézají,“ odpověděl jsem.
„A přece by to mohli nalézt v jedi­né růži nebo v kapce vody.“
„Mohli,“ odpověděl jsem.
A malý princ řekl: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

Staré perské podobenství nám vysvětluje, že člověk je jako lampa, která má jednu část křehkou a pomíjivou a tu druhou - plamen - věčnou. Malý princ nás nabádá, že lampy mu­síme chránit, protože stačí závan větru a lampa zhasne.

Život Antoina de Exupéryho zhasl krátce po sepsání jeho knihy. Když se Američané za­pojili do války, hlásil se ihned u svobodného francouzského letectva, aby mohl létat se Spojenci. Jelikož jeho věk dávno překročil limit pro piloty a jeho tělo bylo po mnoha havári­ích trvale poznamenané, nechtěli jej přijmout. Ale se svou typickou urputností psal petice tak dlouho, až dostal povolení od samotné­ho generála Eisenhowera. Bohužel zmizel při průzkumném letu 31. 7. 1944 u jižního pobřeží Francie.

Jeho lampa však září dál a rozdává světlo ma­lým i velkým. A my si při čtení knihy nebo sle­dování filmu nastavujeme zrcadlo...

Jsme jako malý princ, nebo jako dospělý, který myslí na „vážné věci"? Ptáme se v živo­tě na to, kolik má náš kamarád bratrů a kolik je mu let, nebo na to, jaký má hlas a zda sbí­rá motýly? Dokážeme pochopit příklad krále, který ví, že je třeba žádat od každého jen to, co může dát - což je ale téměř vždy více, než si o sobě myslíme? Chápeme, že lidé nežijí tím, co dostávají, ale tím, co dávají? Oprav­du rozumíme myšlence, že jsme zodpovědní za to, co jsme k sobě připoutali? Nejsme mezi lidmi osamělí? Jsme jako obchodník, který prodává pilulky proti žízni a tím i padesát tři minuty volného času týdně, nebo raději chce­me být malým princem, který kráčí pomalouč­ku k prameni? Umíme se rozesmát při pohledu na hvězdy, nebo ani nezvedneme oči k noční­mu nebi? Jsme hvězdám prospěšní, nebo si je přivlastňujeme? Jsme jako cestující ve vla­ku, kteří nejedou za ničím, a přesto spěchají, nebo jako děti s nosem přitisknutým k oknu? Chceme poznat motýly, nebo se štítíme hou­senek? Chápeme hada jako poselství moud­rosti, který rozluští hádanky, nebo v nás vyvolá strach z konce něčeho (jenž je zároveň začát­kem něčeho jiného)?

Zkusme být sami sobě malým učitelem, jako jím byl malý princ. Staňme se poutníkem, kte­rý poznává svět. A přestože mu nerozumí, věří, že může být lepší. Stačí si jen uchovat víru v duchovní hodnoty, uchovat si víru v to, že má smysl hledat pramen v poušti a nevzdat to dříve, než jsme vůbec začali. Voda ve stud­ni, kterou nalezneme, nebude obyčejná, pro­tože se zrodí ze snu o vodě, z našeho úsilí, které je skryto v naší životní pouti.

Mgr. Ivana Hurytová

Read more...