Mezi nebem a zemí

 

Literární tvorba Antoina de Saint-Exupéryho odráží jeho dobrodružný život, jeho bouřlivé manželství, válečná léta, a především jeho povolání letce. Svou nejslavnější knihu Malý princ napsal krátce před smrtí za druhé světo­vé války. Vyšla v překladech do mnoha jazyků a mohli jsme v kinech shlédnout její filmo­vou adaptaci.

Exupéry se narodil 29. června 1900 v aris­tokratické rodině. Prožil idylické a klidné dět­ství v rodinném zámku a snad právě proto toužil po dobrodružství. Několikrát nedokončil svá studia a v roce 1921 narukoval k armádě. Díky tomu se dostává ke své životní vášni, k le­tectví. Nejprve pracoval jako poštovní pilot, ale mezi jeho povinnosti patřilo například i vyjed­návání o vydávání rukojmích zajatých Mau­ry. O pár let později je jako velmi schopný letec vyslán do Buenos Aires. Kromě běžného vyři­zování zásilek objevuje nové trasy napříč Jižní Amerikou nebo vyhledává havarovaná letadla. V Americe se seznámil s mladou dívkou ze Salvadoru, Consuelou, a po krátké známos­ti ji v roce 1931 zcela okouzlen požádal o ruku. Ale byla stejně bohémského ducha jako on, měla ostrý jazyk a neochotu se jakkoli podři­zovat. Jejich manželství bylo plné vášně, sérií rozchodů a usmiřování. Někteří vidí inspiraci Consuelou v obrazu marnivé a urážlivé květi­ny, kterou se přes všechnu její pýchu a namyšlenost snaží malý princ ochraňovat.

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá“. Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liš­ka. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svou růži...“

V roce 1935, kdy je již zpět ve Francii, se pokusil zlomit časový rekord na trase Paříž – Saigon. Jeho letadlo se ale zřítilo na okraji Sahary, poblíž nilské delty, téměř bez zásob vody. Po čtyřech dnech žízně a dehydratace mu zachránil život beduín. Tady zažil halucina­ce, vnitřní prožitky a silné osobní zkušenosti, které se objevily i v Malém princi.

„Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.,“ řekl malý princ.

Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl ma­lým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl obje­vit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství...

„Ano,“ řekl jsem malému prin­ci, „ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!“

Během druhé světové války nejprve lé­tal s průzkumným letounem, ale po obsazení Francie Němci uprchl do New Yorku a usiloval od té doby o zapojení Spojených států ame­rických do válečného konfliktu. Na výletě do Québecu se setkal se synem filozofa Charlese de Konincka, roztomilým modrookým chlap­cem s blonďatými kudrnatými vlasy. Exupéry v něm uviděl sebe, když byl malý chlapec. Po návratu z Kanady napsal knihu, kterou rovněž sám ilustroval a v níž soustředil svou celoživotní filozofii. Chtěl, aby dílu rozuměly děti i dospělí, protože.

 ...všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.

Na mnoha místech tohoto drobného příběhu se setkáme s dětskou zvídavostí a bezelstnos­tí, ale především s hlubokou moudrostí prame­nící z poznání člověka a jeho starostí i radostí.

„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece ne­nalézají to, co hledají,“ řekl malý princ.
„Nenalézají,“ odpověděl jsem.
„A přece by to mohli nalézt v jedi­né růži nebo v kapce vody.“
„Mohli,“ odpověděl jsem.
A malý princ řekl: „Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“

Staré perské podobenství nám vysvětluje, že člověk je jako lampa, která má jednu část křehkou a pomíjivou a tu druhou - plamen - věčnou. Malý princ nás nabádá, že lampy mu­síme chránit, protože stačí závan větru a lampa zhasne.

Život Antoina de Exupéryho zhasl krátce po sepsání jeho knihy. Když se Američané za­pojili do války, hlásil se ihned u svobodného francouzského letectva, aby mohl létat se Spojenci. Jelikož jeho věk dávno překročil limit pro piloty a jeho tělo bylo po mnoha havári­ích trvale poznamenané, nechtěli jej přijmout. Ale se svou typickou urputností psal petice tak dlouho, až dostal povolení od samotné­ho generála Eisenhowera. Bohužel zmizel při průzkumném letu 31. 7. 1944 u jižního pobřeží Francie.

Jeho lampa však září dál a rozdává světlo ma­lým i velkým. A my si při čtení knihy nebo sle­dování filmu nastavujeme zrcadlo...

Jsme jako malý princ, nebo jako dospělý, který myslí na „vážné věci"? Ptáme se v živo­tě na to, kolik má náš kamarád bratrů a kolik je mu let, nebo na to, jaký má hlas a zda sbí­rá motýly? Dokážeme pochopit příklad krále, který ví, že je třeba žádat od každého jen to, co může dát - což je ale téměř vždy více, než si o sobě myslíme? Chápeme, že lidé nežijí tím, co dostávají, ale tím, co dávají? Oprav­du rozumíme myšlence, že jsme zodpovědní za to, co jsme k sobě připoutali? Nejsme mezi lidmi osamělí? Jsme jako obchodník, který prodává pilulky proti žízni a tím i padesát tři minuty volného času týdně, nebo raději chce­me být malým princem, který kráčí pomalouč­ku k prameni? Umíme se rozesmát při pohledu na hvězdy, nebo ani nezvedneme oči k noční­mu nebi? Jsme hvězdám prospěšní, nebo si je přivlastňujeme? Jsme jako cestující ve vla­ku, kteří nejedou za ničím, a přesto spěchají, nebo jako děti s nosem přitisknutým k oknu? Chceme poznat motýly, nebo se štítíme hou­senek? Chápeme hada jako poselství moud­rosti, který rozluští hádanky, nebo v nás vyvolá strach z konce něčeho (jenž je zároveň začát­kem něčeho jiného)?

Zkusme být sami sobě malým učitelem, jako jím byl malý princ. Staňme se poutníkem, kte­rý poznává svět. A přestože mu nerozumí, věří, že může být lepší. Stačí si jen uchovat víru v duchovní hodnoty, uchovat si víru v to, že má smysl hledat pramen v poušti a nevzdat to dříve, než jsme vůbec začali. Voda ve stud­ni, kterou nalezneme, nebude obyčejná, pro­tože se zrodí ze snu o vodě, z našeho úsilí, které je skryto v naší životní pouti.

Mgr. Ivana Hurytová

Read more...

Právě  vyšel  čtvrtý  díl  knihy  Františka  Novotného 
O Platonovi, Druhý život. 

Vzdali jsme  tímto  hold  znamenitému  řeckému filozofovi a připomněli 2400. výročí založení jeho  slavné  filozofické školy,  Akademie  (v roce 2013, když vyšel první díl). Současně jsme tímto připomněli velkého českého myslitele,  který  Platonovi  věnoval  stovky  hodin studia a s velkou láskou a úctou k němu zpracoval tuto tetralogii – Františka Novotného. Přinášíme vám z díla alespoň malou „ochutnávku“ a posuďte sami nadčasovost a aktuálnost Platonových myšlenek...

Idea je jednoznačná; právě tak jednoznačné mají být vědecké pojmy a typy. Nedostatek jednoznačnosti,  nejasnost,  proměnlivost a relativnost se nejstrašněji pociťuje v mravních  a právních  názorech  společenského soužití, kde se stává, že co je dnes bezpráví, stává se zítra právem a že dnešní hrdina je zítra odsuzován jako zločinec. Z odporu proti těmto  zmatkům  vzniká  touha po  objektivní jistotě. S Platónem chceme mít určeno, co je  spravedlnost,  statečnost,  dobro,  krásno, vědění, umění, pravda, co je svoboda, co je demokracie, co je čestnost, co je pravá lidskost, i kdyžto nenazýváme ideami a idealismem. Platónova ideologie neumožňuje, aby tyto pojmy znamenaly jednomu to a druhému něco jiného, aby pravda byla určována užitkem a spravedlnost okolnostmi, nezná hranic času, prostoru, státu a tříd. Nechce však být neúčinná v životní zkušenosti, nýbrž spojuje člověka  s  člověkem,  a  odvracejíc  mysli  od velikého zla pýchy, od sobeckých zájmů čistě hmotných i od sporů a srážek jimi způsobovaných, usiluje o dorozumění a mír. Tímto je tato ideologie svrchovaně praktická – praktická ve vyšším smyslu tohoto slova.

František Novotný: O Platonovi, 4. díl – Druhý život

Read more...

Ze života filozofů:
Immanuel Kant

Žil v 18. století, pro které byl opěrným sloupem filozofie, někteří jej označují za „nejhlubšího z novověkých filozofů”. Představoval pro moderní období to, co Platon pro klasický svět.

Jeho vzdělání bylo velmi široké, byl profesorem matematiky, logiky, fyziky, geografie, dynamiky, metafyziky, antropologie, práv… Navíc se o něm mluvilo nejen jako o výtečném badateli, ale také jako o jedinečném vyučujícím – díky jeho spontánnosti, vtipu, neúnavné snaze povzbudit studenty k samostatnému myšlení a názornosti. Traduje se, studenti museli přijít na lekci třeba i o hodinu dříve, aby si mohli být jisti, že ještě najdou volné místo.

Jak vypadal jeho den? V pět hodin snídal, mezi šestou a sedmou hodinou si připravoval přednášky. Od sedmi do deseti hodin byl v učebně, do dvanáct hodin psal, obědval do čtvrté hodiny po poledni (zachovával tradici obědvat se třemi nebo sedmi přáteli, podle tří Grácií a sedmi Múz). Dodnes existuje tzv. Filozofova cesta – cesta, po níž se Kant pravidelně procházel a kde si dámy dle něj nařizovaly hodiny. Po procházce si večer četl, a v deset hodin šel spát.

V tzv. předkritickém období, tedy před rokem 1771, se věnoval přírodním vědám; byl spoluautorem Kant-Laplaceovy teorie vzniku vesmíru, v níž vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů. Z této doby pochází spis Všeobecné dějiny přírody, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku sluneční soustavy; píše i další přírodovědné práce – o ohni, sopkách, o fyzikální geografii…

O tzv. kritickém období, které následovalo a končilo v roce 1790, se říká, že zatímco Kantovi předchůdci používali rozum, aby kritizovali, Kant podrobil kritice rozum samotný. 

Kritika čistého rozumu
Kantova epistemologie (teorie poznání) se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti. Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.

Na zkušenost působí vždy dvě stránky – smyslová a rozumová, které se různě projevují, a rozdíl v jejich projevu závisí na tom, co je dáno předem – apriori a co je vytvářeno dodatečně – aposteriori. Podle Kanta se člověk rodí s již vrozenými myšlenkovými strukturami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Tyto myšlenkové struktury nám umožňuje poznat čistá matematika a přírodověda.

Kritika praktického rozumu
V této knize Kant přezkoumává předpoklady etiky. Důležitým předpokladem je autonomie mravního citu, tedy, že člověk je schopen rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem, nezávisle na vnějších podmínkách. Lidská vůle podle jeho tvrzení „stojí na křižovatkách”. Máme-li učinit mravní rozhodnutí, rozum nám říká, jak bychom měli jednat rozumně, ale naše touhy a sklony nás podněcují k jednání, kterými uspokojíme naše žádosti. Pak se vůle musí rozhodnout, po které cestě se vydá. Požadavky rozumu se jeví jako tlak, tedy povinnost.

Lidská povaha je ušlechtilá, ukládá na sebe povinnosti jako přikázání, ale je slabá, pokud jde o následování často sobeckého zájmu, který motivuje vůli, ale v chytrém přestrojení. Základy pro ustavení rozumného jednání nachází v maximách, podle nichž jednáme, někdy je označujeme jako principy jednání nebo motivy k jednání; má-li být maxima jednání rozumná, musí mít všeobecnou platnost, neboť to vyžaduje rozum: Jednej pouze podle té maximy jednání, u níž můžeš zároveň chtít, aby platila jako všeobecný zákon. Jinými slovy máme jednat tak, aby naše chování mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní. Ve vztahu k jednání uznáváme imperativy či příkazy – některé označuje jako hypotetické: poznáváme, že máme vykonat určité jednání, abychom zvýšili své štěstí – je možné je obejít. Mravní zákon ale přikazuje jednat rozumně, a proto přikazuje kategoricky.

Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého vždy jako k účelu a nikdy jako k pouhému prostředku.
Kritika soudnosti je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd.

Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. Krásné je to, co se líbí všeobecně, bez pojmu. Naproti tomu jsou věci příjemné, které jsou subjektivní.

Je zajímavé, že Kant nepovažoval své kritické období za to nejdůležitější, ale jen za nezbytnou přípravu před vystavením vlastní filozofické práce – to se mu bohužel nepodařilo; přesto dal filozofii novou látku ke zpracování.

Kant nachází smysl v hledání něčeho dobrého, dobrého v pravém slova smyslu, které nemá omezení. Poukazuje na to, že vše, čeho si můžeme všimnout v našem světě, bez ohledu na to, jak je to dobré, má vždy nějakou vadu. Pouze jedna věc může být dobrá sama o sobě, a to je dobrá vůle (úmysl). Nejde o dispozici ducha člověka, když chce někomu pomoci. Kant říká, že tato vůle je dobrá sama o sobě, nezávisí na plodech, které přináší (podobné myšlenky nacházíme v Bhagavadgítě, v učení o správném jednání). Vůle pochopená jako vyšší princip člověka nemá hodnotu pro své výsledky, ale je dobrá sama o sobě, je nezávislá na plodech, které pocházejí z jejího provozování.

Kdo řídí tuto vůli? Nemůže to být instinkt, už proto, že instinkt hledá uspokojení některých potřeb. Je to rozum. Čistý rozum nehledá smysl ve štěstí, ale vzbuzuje dobrou vůli. Jeho účel není v přemýšlení, ale v tom, aby se rozvíjela dobrá vůle. Čistý rozum dosahuje metafyzické úrovně, prolíná se se Zákonem. Přivádí člověka k závěru, že není nic, co by mělo větší hodnotu, než vyvinout úsilí rozvinout vůli. Na rozdíl od instinktu, který v tom nepomáhá, protože hledá štěstí ve vlastním uspokojení.

Kategorický imperativ je správné působení, jednání podle maximy, která se může přetvořit v univerzální Zákon. Dále vysvětluje, že okamžik, ve kterém jsme se rozhodli působit, ukazuje, jak naše vůle požívá určitou autonomii a že klíč k ní se zakládá na svobodě. Svoboda je možnost, aby se udělalo rozhodnutí pro akci, bez ohledu na to, jaká je příčinnost. Má vůle je svobodná, nejedná-li jinak než prostřednictvím rozhodnutí mého rozumu a prostřednictvím povinnosti.

Ing. Dana Gabrielová

Read more...