HELÉNSKÉ SOUŽITÍ A FILOZOFIE

Otevřeme-li kteroukoli knihu o dějinách filozofie, téměř každá začíná řeckou filozofií. Otevřeme-li knihu, která se zabývá etikou a probírá různá filozofické témata spojená s etickými principy, opět nalezneme na začátku Řeky a řeckou filozofii. Když má někdo v úmyslu psát o těchto dávných dobách, obvykle začíná Řeckem.
Mluví se též o tzv. prapočátcích řecké filozofie a dvě nejčastější jména, která se v souvislosti s tím objevují, jsou Homer a Hesiodos. Dva básníci, jimž se připisují veršovaná díla vztahující se k počátkům lidského pokolení, aniž bychom měli důkazy o tom, že to tak vůbec bylo. V dílech, jakými jsou Ílias a Odyssea či Hesiodova Theogonie, Práce a dni atd., jsou popsány různé významné události. Že by to byly náhodné plody jakéhosi pasteveckého národa, který do té doby skládal pouze básně, jež se z pozdějšího období dochovaly jako tzv. bukolika, básně pastevecké? Že by vše před Homerem a Hesiodem bylo dílem pastevců a lidí nevzdělaných, kteří se neptali na vlastní existenci, kteří nepřemýšleli filozoficky? V období mezi 7. a 5. stol. př. n. l. by se pak muselo stát něco nečekaného, co zapříčinilo, že se onen mytický člověk žijící v těsném kontaktu s přírodou stal pravým opakem, člověkem filozofickým. Člověkem, jenž začal přemýšlet a používat spíše vlastní intelekt než své svaly.
Vezmeme-li si kterékoli dějiny filozofie, narazíme na to, že než začnou pojednávat o konkrétních filozofech, popisují obvykle mystéria. Mluví o mýtech, které se v mystériích používaly ke znovuoživení jistých skutečností, jež jsou podobenstvím samotného člověka a jeho vlastního života v rámci evoluce.