>> čtvrtek 31. května 2012

Ze života filozofů: EPIKTÉTOS

Filozofů, kteří měli možnost prověřit své učení ve vlastním životě, bylo mnoho, ale málokterý měl tak strastiplný a zajímavý osud jako Epiktétos, jeden z hlavních představitelů směru, který se nazývá stoicismus. Za zakladatele tohoto filozofického směru je považován Zenon z Kytia, který žil na přelomu 3. a 4. stol. př.n.l. Tento filozofický směr, který od nás dělí dvě tisíciletí, snad už ani nemůže být aktuálnější – snaží se totiž dát odpovědi na otázky, které trápí asi každého člověka v každé době – otázky štěstí a spokojenosti v lidském životě. A nepoložili jsme si snad všichni někdy otázku, zda jsme šťastni? A z čeho by vůbec měla pramenit naše životní spokojenost?

I Epiktétos uvažoval nad těmito otázkami a ve svém díle nám na ně nabízí odpovědi, které vprůběhu času neztratily na aktuálnosti. Než se jim budeme věnovat, tak se ale podívejme na Epiktétův neuvěřitelný životní příběh, který nám ukáže, jak skutečně vše, co hlásal a o čem poučoval své žáky, sám prožil, a že jeho filozofie je skutečně praktická, na hony vzdálená dnešní představě o tom, že filozofie je pouze akademickým bádáním.

Epiktétos se narodil roku 55 n. l. v Hierapoli (v dnešním Turecku), ale většinu svého mládí prožil v Římě jako otrok bohatého pána Epafrodita, přítele císaře Nerona. Ten byl proslulý hrubým zacházením se svými otroky, a tak Epiktétos musel často snášet velké útrapy. Epiktétova ducha to ale nezlomilo, naopak, jeho tvrdý život mu poskytl možnost pochopit a žít to, co dnes známe jako „stoický klid“. Ten se ale někdy mylně interpretuje jako naprostá lhostejnost ke všemu v našem okolí. Naproti tomu Epiktétos pouze mluví o tom, že existují věci, které na nás záleží, jsou v naší moci, a ty, které na nás nezáleží a v naší moci nejsou. A věcmi, které nezáleží na nás, které nemůžeme ovlivnit, jako je například to, jak vypadáme, co (o nás) lidé říkají, co se nám přihodí v životě atd., bychom se neměli trápit, protože to nemá význam. Naopak bychom měli své myšlenky a energii věnovat věcem, které můžeme ovlivnit, což je v prvé řadě to, jak se my sami chováme, jak mluvíme, jací jsme. K čemu by Epiktétovi bylo, kdyby se trápil tím, že je otrokem? Svůj osud by tím nezměnil. Jedna známá historka z jeho života vypráví o tom, že Epiktétovi jeho pán ve zlosti zlomil nohu, ale Epiktétos na to reagoval naprosto klidně a jenom svému pánu řekl: „Proč děláš sám sobě škodu?“, protože nějakou dobu nemohl pracovat.

Po smrti svého pána byl Epiktétos propuštěn a založil filozofickou školu, ve které shromáždil mnoho žáků. Další ranou osudu byl ale díky Domitianově ediktu stejně jako další filozofové vyhnán z Říma a po zbytek života působil v Níkopoli (v Řecku). Podobně jako mnoho starověkých filozofů nic nenapsal, jeho myšlenky a úvahy nám zachovali jeho žáci, kteří sepsali dvě díla – Rozpravy a Rukojeť. Ty prolíná další z Epiktétových myšlenek, která je také významná pro stoicismus, a to je otázka lidské svobody. Svobodu totiž považuje za nezávislou na tom, co všechno člověk může dělat nebo říkat, zda je císař nebo otrok atd., zkrátka svoboda dle něj nezáleží na věcech vnějších, ale je to záležitost vnitřní. Jinými slovy, i pokud má člověk zaručenou svobodu pohybu a slova, ale ovládají ho jeho emoce a vášně, dokáže jim podřizovat vše, tak ve skutečnosti není pánem svého života a je větším otrokem, než jakým byl Epiktétos u svého pána.

Štěstí totiž člověku podle Stoiků může přinést pouze pěstování ctností. Tak se stává nezávislým na svých tužbách, je svobodný, a tedy i šťastný, a nemusí se trápit jakýmikoli nepříznivými okolnostmi. Jak Epiktétos praví v Rozpravách:


„ Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, nýbrž chtěj, aby se děly, jak se dějí, a bude ti v životě dobře!“ (Epiktétos: Rukojeť. Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972, str. 30)
Myslím, že každý člověk touží být šťastný. A nestojí v dnešní době rady, jak získat štěstí, které nám zanechal Epiktétos i další stoikové, alespoň za zvážení?
Anna Švábová

Read more...

>> čtvrtek 10. května 2012

Gnostikové
Co jest gnose, kdo byli gnostikové? Otázka tato byla různě zodpovězena. Gnostikové byli zplozenci pekla, které poslal ďábel na svět, aby zničili dílo Kristovo hned v jeho počátcích, odpovídají jedni. Gnostikové jsou přímé emanace boží, dítky nejvyššího Světla, odpovídají druzí...“ (Matoušek, J.: Gnose, str. 7)

Slovo gnose je odvozeno z řeckého „gnósis“ neboli poznání. Jedná se o složitý fenomén, který byl odrazem své neméně složité doby, v níž se otřásal starověký svět Středomoří na konci starého a v prvních stoletích nového letopočtu. Přestože dnes mluvíme o gnosticích jako by to byl určitý celek, nikdy nebyli sjednoceným hnutím, ale menšími skupinami, které se shromažďovaly kolem svých učitelů. Jejich největšími kritiky byli první církevní otcové apologeti, kteří v nich viděli nepřátele rodícího se křesťanství. Gnostikové sami byli ale často velmi vzdělanými křesťany, kteří měli potřebu interpretovat texty nejen dogmatickým způsobem, ale také dle filozofických kritérií. Mnozí z nich se přitom opírali o díla velkých řeckých filosofů, zejména Pythagora, Platóna a později i neoplatoniků. Gnostikové ale existovali dříve, než křesťanství a nezávisle na něm. Zkoumali rovněž starodávné učení Egypta a východní filozofie, které tehdy proudily do helénského světa. Někteří badatelé v nich spatřují také duchovní pokračovatele starodávných tradic z Východu.

Nejznámější gnostické posvátné texty
Gnostikové zanechali rozsáhlou literaturu, která však byla z velké části zničena nebo ztracena, i když se zachovaly některé koptské překlady.  Až do předminulého století čerpali badatelé o gnosi proto své poznatky především z nepřímých pramenů, tedy z informací, které poskytovali o gnosticích církevní spisovatelé, jež je ve svých útočných dílech citovali, když vyvraceli jejich učení.

Z původních textů byl již od 15. století znám soubor pozdně antických mystických spisů, v němž vystupuje Hermes Trismegistos (třikrát velký). Byly ale dlouho pokládány za texty neoplatonské filozofie, obsahově blízké křesťanství. Nejznámější traktát je tzv. Poimandrés.  V 19. století se ze soukromých sbírek vynořil jeden z nejdůležitějších textů Pistis Sofia a další knihy.  Až v roce 1945 byly objeveny v horním Egyptě koptské texty ukryté v hliněném džbánu nazvané později souhrnně Knihovna z Nag Hammádí, k nejznámějším z nich patří Tomášovo evangelium, Tajná kniha Janova, Evangelium pravdy aj.  

Nejznámější gnostikové
Kolem roku 140 se objevuje v Alexandrii filozof Basileidés. Pro vysvětlení světa používá dualistickou interpretaci Univerza, tedy duchovní svět světla, pravdy a skutečnosti oproti hmotnému světu temnot a iluzí. Jelikož je prozatím svět temnot těžší, jeho stíny brání člověku jasně vidět svět světla, ducha. Proto musí člověk kráčet cestou purifikace, očišťování. Tento metafyzický dualismus je jedním z hlavních rysů gnostické nauky obecně.

V téže době působil v Římě, kde zřídil velmi proslulou školu, další z významných gnostiků – Valentinos. Ve svém učení popisuje Prvotní Bytí neboli Dokonalý  Otec či Eon, který je netělesný, nestvořený a nepodléhající zkáze. Z tohoto prvního principu vyzařují další čtyři páry, jejichž prostřednictvím bude dokončena manifestace. Posledním prvkem je Moudrost, která se snaží dostat nahoru k Prvnímu principu. Ale nedokáže to uskutečnit, padá dolů a strhává s sebou elementy z vyšších úrovní, které se tak dostávají do našeho projeveného světa.

To je druhé velké téma gnostických filozofů, s nímž se setkáváme i v díle Pistis – Sofia. Moudrost, nesmrtelná duše, božská jiskra v člověku upadá do hmotného světa, ale má možnost vykoupení, pokud se obrátí k Bohu a pochopí svou božskou podstatu. Musí pak překonat různé zkoušky a pasti hmoty, které představují právě onu cestu očištění a poznání. 

„Světlo světel! V tebe jsem věřila. Nenechávej mne v temnotě a do konce mého času! Pomoz mi, zachraň mne skrze svá tajemství! Obrať ke mně svoje ucho a vysvoboď mne! ... Neboť ty jsi to, Světlo, v jehož světlo jsem věřila, a jehož světlu jsem od počátku důvěřovala. A věřila jsem v ně od onoho okamžiku, kdy ono mne vyzářilo. Ty samo (jsi to, jež) dalo jsi mne vyzářiti, a já věřila jsem ve tvé světlo od počátku. A když jsem věřila v tebe, vysmívali se mi archonti aionů, říkajíce: „Ustála ve svém mystériu!...“
(Lexa, F.: Náboženská literatura staroegyptská, str. 414-415, úryvek z díla Pistis Sofia)

Mgr. Ivana Hurytová

Použitá literatura:
Kozák, J.: Tři přednášky o gnozi, Bibliotheca gnostica, Praha 2002.
Lexa, F.: Náboženská literatura staroegyptská, nákladem a tiskem J. Šnajdra, Kladno 1921.¨
Matoušek, J: Gnose, Herrman a synové, Praha 1995.
Pokorný, P: Píseň o perle, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1986.

Read more...

>> čtvrtek 3. května 2012

Ze života filozofů: Šankaračarya

 Indický filozof a světec Šankaračarya (Šankara – jedno ze jmen Šivy, ačárja – učitel) se narodil se ve vesnici zvané Kaládi roku 788 n. l. v jižní Indii v rodině brahmána. Jeho rodiče žili šťastně, ale dlouhá léta bez potomka, a proto otec prosil Šivu o pomoc. Ten sestoupil do jeho snu a dal mu na vybranou, zda chce talentovaného a vševědoucího syna, který bude žít krátce anebo takového, který bude žít dlouze, ale nebude mít žádné zvláštní nadání ani ctnost. Otec odvětil, aby udělal to, co považuje pro lidstvo za nejlepší. A tak se narodil talentovaný chlapec, který byl z vděčnosti pojmenován Šankara, což je jedno ze jmen samotného Šivy.
Jeho otec zemřel, když mu byly 3 roky, a tak nemohl vidět, jak chlapec projevuje svou bystrost a nadání pro védské učení. Nadaný velkou inteligencí ukončil studia veškerých věd a filozofie. Pověst o mladíkovi se rozkřikla a dokonce i král z Keraly se s ním chtěl setkat.
Všem bylo jasné, že projevuje sklony k asketismu a že se chce vzdát všeho pozemského a smyslového, jen matka trvala na tom, že ho ožení. Tu se přihodilo, že jednou při koupání ho uchvátil krokodýl za nohu a hrozila mu smrt. Tehdy Šankara vymohl na své matce příslib toho, že se může stát sanjasinem (asketou), jelikož to bylo jeho poslední přání. V té chvíli krokodýl zmizel a šťastný Šankara mohl opustit matku a jít po tolik vytoužené cestě.
Vydal se hledat učitele, který by ho poučil o pravidlech dosažení nejvyšší pravdy. Našel daleko na severu mudrce Govindapádu, představeného ašramu. Dříve, než byl přijat, dostal Šankara od Govindapády otázku: „Kdo jsi?“ Šankara odpověděl dokonalým čtyřverším: „Nejsem ani země, voda, vzduch či oheň, ani nebe, nejsem ani jejich vlastnostmi. Nejsem smyslovými orgány, ani myslí. Jsem nejvyšší vědomí pronikající vším známé jako Šiva.“ Když učitel viděl jeho talent, přijal ho a učil védské filozofii zvané Advaita (ne-dualita). Poučoval ho také o Brahma Sutře, kterou sepsal dávný mudrc Vjasa, jenž založil školu Utara Mimansa zvanou Védanta, k níž oba příslušeli.
Brahma Sutra bylo dílo stěžejní pro ty, kteří chtěli proniknout do nejvyšší Skutečnosti. Tento posvátný text složený z 552 aforismů, jež mohli studovat a pochopit pouze sanjasinové, byl komentován snad všemi autoritami v indické filozofické tradici, což vyvolalo zmatek v jeho interpretaci. A tak učitel poslal Šankaru do Benáresu, který byl tehdy centrem vzdělanosti, aby zde sepsal komentáře a napravil tento zmatek. Šankara zde napsal Brahma Džnanu – pokyny k duchovnímu poznání, jež se staly velmi důležitým pramenem pro učedníky Advaity.
Kvůli svému poslání Šankara sváděl slovní boj s mnoha vzdělanci své doby a získal si tak autoritu svým vhledem a moudrostí. Snažil se splnit úkol, který dostal od svého učitele, a to bylo sjednotit všechna pojetí a filozofie v Indii. Kvůli tomu vykonal mnoho cest a hrdinských skutků. Také za svůj velmi krátký život sepsal mnoho dalších komentářů k upanišadám a Bhagavadgítě.
Dalším důležitým činem bylo založení čtyř poutních klášterů, které se staly také centry vzdělanosti rozprostřenými do čtyř světových stran Indie: na severu Badarinath, na východě Puri, na jihu Rameshvaram, na západě Dwaraka.
Dobrovolně opustil své tělo ve 32 letech v roce 820 n.l. poté, co splnil své poslání a sjednotil různá filozofická pojetí Indie pod křídly Advaity.
Tradice filosofů Advaity učí o spojení nejvyšší duchovní podstaty člověka Atman s nejvyšší universální božskou podstatou Brahman. Učí o jednotě za mnohostí forem, o nesmrtelnosti nejvyššího lidského já, které na sebe bere různé tváře, a o schopnosti vidět jej bez ohledu na to, zda na sebe bere formu uklízeče či kněze. Šiva říká v jednom rozhovoru Šankarovi ústy nedotknutelného: „Cožpak je to jiné slunce, pokud se odráží v likéru anebo v posvátné Ganze.“ Advaita také učí o tom, že nestačí pouze formálně dodržovat rituální pravidla a mít uhlazený způsob života, ale je třeba hlubokého vnitřního spojení s vlastní nesmrtelnou identitou, vědomí universální Jednoty.

Martina Flaitingrová

Ukázka z díla: GURUAŠTAKAM

Šankaračarya

Dokonce i když máš hezkou tvář a krásnou ženu,
Velikou slávu a hory peněz
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (1)

Dokonce i když máš ženu, bohatství, děti i vnoučata,
Dům, mnoho příbuzných a vznešený rod,
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (2)

Dokonce i když jsi expert v šesti odvěkých vědách a čtyřech Védách
A jsi znalý psaní výtečných básní i prózy
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (3)

Dokonce i když jsi známý v zahraničí a bohatý ve svém paláci
A tvůj ctnostný život všichni chválí
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (4)

Dokonce i když vládneš velkým krajům
A mnoho králů ti slouží
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (5)

Dokonce i když se všude rozšířila tvá pověst
A celý svět k tobě vzhlíží díky tvé štědrosti a slávě
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (6)

Dokonce i když se tvá mysl nepřiklání k vášni, józe, ohnivým obětem
Ani k potěšení se ženou, ani k záležitostem majetku
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (7)

Dokonce i když je tvá mysl daleko v lese
v domě plní povinnosti či je ponořená do významných myšlenek
Pokud se tvá mysl nepokloní k nohám Mistra
K čemu to je? K čemu to je? K čemu to je? (8)
 Phalasruthi:
Požehnaný je ten, kdo čte tuto báseň k Mistrovi,
Ať už je to světec, král, brahmáčarí nebo hospodář
Pokud jeho mysl přilne ke slovům Mistra.
Získá velký dar dosažení Brahman.

Read more...

Blogger

Gloria

Datum

11.01.2010