Filozofie pro Život

Ze života filozofů: EPIKTÉTOS

Filozofů, kteří měli možnost prověřit své učení ve vlastním životě, bylo mnoho, ale málokterý měl tak strastiplný a zajímavý osud jako Epiktétos, jeden z hlavních představitelů směru, který se nazývá stoicismus. Za zakladatele tohoto filozofického směru je považován Zenon z Kytia, který žil na přelomu 3. a 4. stol. př.n.l. Tento filozofický směr, který od nás dělí dvě tisíciletí, snad už ani nemůže být aktuálnější – snaží se totiž dát odpovědi na otázky, které trápí asi každého člověka v každé době – otázky štěstí a spokojenosti v lidském životě. A nepoložili jsme si snad všichni někdy otázku, zda jsme šťastni? A z čeho by vůbec měla pramenit naše životní spokojenost?

I Epiktétos uvažoval nad těmito otázkami a ve svém díle nám na ně nabízí odpovědi, které vprůběhu času neztratily na aktuálnosti. Než se jim budeme věnovat, tak se ale podívejme na Epiktétův neuvěřitelný životní příběh, který nám ukáže, jak skutečně vše, co hlásal a o čem poučoval své žáky, sám prožil, a že jeho filozofie je skutečně praktická, na hony vzdálená dnešní představě o tom, že filozofie je pouze akademickým bádáním.

Epiktétos se narodil roku 55 n. l. v Hierapoli (v dnešním Turecku), ale většinu svého mládí prožil v Římě jako otrok bohatého pána Epafrodita, přítele císaře Nerona. Ten byl proslulý hrubým zacházením se svými otroky, a tak Epiktétos musel často snášet velké útrapy. Epiktétova ducha to ale nezlomilo, naopak, jeho tvrdý život mu poskytl možnost pochopit a žít to, co dnes známe jako „stoický klid“. Ten se ale někdy mylně interpretuje jako naprostá lhostejnost ke všemu v našem okolí. Naproti tomu Epiktétos pouze mluví o tom, že existují věci, které na nás záleží, jsou v naší moci, a ty, které na nás nezáleží a v naší moci nejsou. A věcmi, které nezáleží na nás, které nemůžeme ovlivnit, jako je například to, jak vypadáme, co (o nás) lidé říkají, co se nám přihodí v životě atd., bychom se neměli trápit, protože to nemá význam. Naopak bychom měli své myšlenky a energii věnovat věcem, které můžeme ovlivnit, což je v prvé řadě to, jak se my sami chováme, jak mluvíme, jací jsme. K čemu by Epiktétovi bylo, kdyby se trápil tím, že je otrokem? Svůj osud by tím nezměnil. Jedna známá historka z jeho života vypráví o tom, že Epiktétovi jeho pán ve zlosti zlomil nohu, ale Epiktétos na to reagoval naprosto klidně a jenom svému pánu řekl: „Proč děláš sám sobě škodu?“, protože nějakou dobu nemohl pracovat.

Po smrti svého pána byl Epiktétos propuštěn a založil filozofickou školu, ve které shromáždil mnoho žáků. Další ranou osudu byl ale díky Domitianově ediktu stejně jako další filozofové vyhnán z Říma a po zbytek života působil v Níkopoli (v Řecku). Podobně jako mnoho starověkých filozofů nic nenapsal, jeho myšlenky a úvahy nám zachovali jeho žáci, kteří sepsali dvě díla – Rozpravy a Rukojeť. Ty prolíná další z Epiktétových myšlenek, která je také významná pro stoicismus, a to je otázka lidské svobody. Svobodu totiž považuje za nezávislou na tom, co všechno člověk může dělat nebo říkat, zda je císař nebo otrok atd., zkrátka svoboda dle něj nezáleží na věcech vnějších, ale je to záležitost vnitřní. Jinými slovy, i pokud má člověk zaručenou svobodu pohybu a slova, ale ovládají ho jeho emoce a vášně, dokáže jim podřizovat vše, tak ve skutečnosti není pánem svého života a je větším otrokem, než jakým byl Epiktétos u svého pána.

Štěstí totiž člověku podle Stoiků může přinést pouze pěstování ctností. Tak se stává nezávislým na svých tužbách, je svobodný, a tedy i šťastný, a nemusí se trápit jakýmikoli nepříznivými okolnostmi. Jak Epiktétos praví v Rozpravách:

„ Nežádej, aby se věci děly, jak chceš, nýbrž chtěj, aby se děly, jak se dějí, a bude ti v životě dobře!“ (Epiktétos: Rukojeť. Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972, str. 30)
Myslím, že každý člověk touží být šťastný. A nestojí v dnešní době rady, jak získat štěstí, které nám zanechal Epiktétos i další stoikové, alespoň za zvážení?
Anna Švábová