Filozofie pro Život

Ze života filozofů: Epikuros
Narodil se v roce 341 př. n. l. na ostrově Samos, kam se jeho otec přistěhoval z Athén. V roce 323 př. n. l. zemřel Alexandr Veliký, což mělo za následek vypuzení Řeků z tohoto ostrova. Epikuros odchází i s rodinou do Malé Asie. V roce 311 př. n. l. Tam zakládá filozofickou školu ve městech Mytiléna a Lampsakos. Díky tomu se velmi proslavil a mohl se později vrátit do Athén, kde působil jako již známý filozof. Školu založil v domě se zahradou, podle níž byli jeho následovníci známi jako „filozofové ze Zahrady”. Toto město již neopustil až do své smrti v roce 270 př. n. l.

Byl osobou vybraného chování, střídmých návyků a laskavého a trpělivého charakteru. V Zahradě se žilo velmi skromně, většinou z příspěvků nejmajetnějších žáků. Co Epikuros odmítal, byly praktiky lidového čarování a pověrčivost lidí, jež považoval za nedůstojné bohů.

Jeho filozofie byla ovlivněna Demokritovou atomistickou teorií, účastnil se přednášek platonika Pamfila a démokritovce Nausifana. Říká se, že byl jedním z nejplodnějších spisovatelů starověku, ale dochovaly se pouze zlomky jeho rozsáhlého díla. Hlavním pramenem jsou pro nás tři dopisy (Hérodotovi, Pýthokleovi a Menoikeovi) a soupis čtyřiceti hlavních ctností v Životech Diogena Laertského a části Epikurovy stati O Přírodě.

Jeho učení lze rozdělit do tří částí:

1. Kanonické (učení o poznání). Omezuje se na teorii poznání, zakládající se na přirozenosti, klidu, pravdy a následně štěstí.

2. Fyzikální: úplné studium přírody a jejího vnějšího projevu. „Není důležité přesně poznat svět, nýbrž umět jej vysvětlit dostatečně k tomu, aby v nás nevyvolával strach”. Pokud jde o bohy, nepopírá jejich existenci, říká, že nezpůsobují člověku zlo ani dobro. Člověk uctívá bohy, protože obdivuje jejich dokonalosti, a nikoli proto, že by se jich bál. Cílem je, přestat se bát neznámých sil.

3. Etické: zabývá se tím, co je třeba udělat a čemu je zapotřebí se vyhnout. To se zakládá především na ctnosti rozvahy. Klidné tělo umožňuje člověku získat klidnou duši, která tak může dosáhnout moudrosti. „Pro lidi je přirozené hledat slast a vyhýbat se nepříjemnostem; dobrý či ctnostný život proto spočívá ve vyhledávání slasti a vyhýbání se strázni.”

Například nadměrné požitkářství v jídle tak vede k poruchám trávení, zatímco prostá strava se vyhýbá jak hladu, tak i nadměrnému přejídání. Vyhledávání slasti lze tedy lépe charakterizovat jako vyhýbání se strázni. Cílem je udržet si nad vlastním blahem co možná největší kontrolu. Nemusíme se ho zříci, ale měli bychom o něm uvažovat a posoudit, zda je pro nás prospěšné či naopak. A dokázat tak kráčet zlatou střední cestou. K tomu nám pomůže již zmíněná ctnost – rozvaha.

Existují však dva druhy slasti: nehybná (nepřítomnost bolesti) a jiná, založená na pohybu (potěšení a radost). Štěstí spočívá v nehybné slasti, ve stavu „netrpět a neznepokojovat se”. Je to ataraxie (nepřítomnost nepokoje) a aponía (nepřítomnost bolesti). Epikuros říká, že „vrcholem slasti je prosté a čiré zničení bolesti.”

„Kdybychom hned pocítili, že blahobyt světa je cílem člověka, nikdy bychom nechtěli mluvit o potěšení ze smyslnosti ani z nestřídmosti, jak si myslí někteří lidé, kteří neznají naše učení nebo ho vysvětlují překrouceně. Blahobyt tak, jak ho my chápeme, spočívá ve zdraví těla a v trvalém klidu duše. Rozvážný člověk ví, kdy je zapotřebí obětovat současné potěšení pro budoucí blahobyt a v klidu duše hledá opravdové štěstí, které mu emoce smyslů upírají.”

Epikuros, který byl v určitém smyslu pokračovatelem Aristippova hédonistického učení, nebyl vždy dobře pochopeným filozofem, jednak ze strany svých vlastních současníků, tak i v pozdějších interpretacích. I mezi jeho žáky se vyskytovaly protikladné názory: někteří ho zapudili, jiní ho velebili. Jisté je, že Epikuros nikdy nenechal lhostejným toho, kdo ho poznal.

Kateřina Blahutová