Filozofie pro Život

Ze života filozofů: Bernardino Telesio

Italský filozof pozdní renesance se narodil na počátku 16. století v městečku Cosenza. Pocházel ze vzdělané a urozené rodiny, jeho strýc z Milána, Antonio Telesio, byl básník, učenec a humanista. Bernardino tedy přirozeně zahájil svá studia u strýce, pak pokračoval v Římě a Padově. Studoval matematiku, astronomii, fyziku a filozofii. V roce 1535 promoval v Padově a získal doktorský titul.

Poté strávil několik let v klášteře v Kalábrii, kde zřejmě formuloval poprvé jádro svého stěžejního a rozsáhlého díla De rerum natura iuxta propria principia, které poprvé vydal až v roce 1565 (tuto knihu neustále přepracovával a rozšiřoval, naposledy vyšla v roce 1586 již jako devítisvazková). Posléze působil v Římě, Neapoli a usadil se v Cosenze. Pracoval jako sekretář na velkých italských dvorech. Telesio nikdy nevyučoval na univerzitě, ale pravděpodobně měl okruh soukromých žáků.V Cosenze se stal hlavním představitelem místního společenství vzdělanců a humanistů Accademia Cosentina. Pěstoval přátelské vztahy s církevními hodnostáři z nejvyšších kruhů, včetně papeže Řehoře XIII. Tyto kontakty mu zřejmě umožnily, aby vydával a rozšiřoval svá antiaristotelská a nápadně neortodoxní díla v období narůstající protireformace. Jeho empirické názory a výzvy ke zkoumání přírody však nakonec popudily dogmatickou církev natolik, že krátce po jeho smrti dala jeho knihy na Index Librorum Prohibitorum.

Ve své filozofii usiluje o osvobození se od aristotelismu a dílo Aristotela, které výborně znal, podrobuje přísné kritice. Například neuznává Aristotelova prvotního hybatele: Nebe nepotřebuje netělesného a nehybného hybatele…nebe, které je nekonečné a nemění se působením nějakého protikladu, bude existovat nekonečně a nikdy nepřeruší svůj pohyb, nikdy se neunaví svou činností, ale právě díky ní bude zachovávat svou přirozenost, nabývaje neustále sílu pohybu a moc. Telesio nepopíral Boha, božskou podstatu lidské duše nebo zázraky. Jeho filozofie je však považována za nemetafyzickou a přírodní, a to, kromě jiného, proto, že zkoumá přírodu a člověka jako skutečnost, kterou Bůh ve své dokonalosti stvořil, ale do níž již dále nezasahuje. Bůh nestvořil svět takový, aby věci ke svému pohybu potřebovaly jeho novou vůli, ale tak, aby všechny bytosti, vybavené od boha vlastní přirozeností a schopností pohybu, jednaly vždy v souladu se svou přirozeností. Příroda a svět existuje dle vlastních principů, iuxta propria principia. Studium přírody má tedy probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů. Hledá jednotu a homogenitu přírody a poznání přírody. Opírá se čistě o smyslové poznání a smyslové zkoumání přírody, orgánem veškerého vědění o přírodě je pro něj Sensus (Sensus: čijící a citová činnost duše; počitek, vjem, vnímání, smysl). Snaží se vyvrátit tradiční rozlišování poznání na smyslové a rozumové. Čistě intelektuálního poznání můžeme dosáhnout až v posmrtném životě; v tomto pozemském jsme odkázáni na poznání vzešlé ze smyslů. Smyslové vnímání spočívá ve vzájemné hře dvou základních přírodních aktivních sil: tepla a chladu. Tyto dvě činné složky přírody pohybují hmotou a mění ji, Telesio je nazývá naturae agentes. Teplo je silou rozpínání a rozřeďování, principem pohybu, základem životního principu poskytovaného Sluncem; chlad je silou smršťování a zahušťování, je to princip klidu, prvek Zemský. Přírodní výtvory nejsou řízeny a udržovány při životě božskou prozřetelností, ale jednají pouze na základě své vlastní přirozenosti, v souladu s aktivními silami tepla a chladu. Vnímání tedy není vlastností duševní, ale náleží všem živým i neživým věcem.

Podle Telesia má člověk dvě různé duše. První je specifickou části hmotného těla a Telesio ji nazývá duchem vzešlým ze semene. Tato „hmotná duše” koluje celým nervovým systémem s centrem v mozku. Druhá je potom rozumová, nesmrtelná a nehmotná duše vdechnutá člověku bohem; proto je člověk sociální, má potřebu boha a je schopen vnímat boží zjevení. I tato druhá duše je však v životě na tělu závislá. Tedy i přes toto dvojí rozlišení lidské duše razí úplnou jednotu lidské duše. Ačkoli je dle Telesia poznání přírody založeno na smyslech, není lidská duše z poznávání vůbec vyloučena, protože ukládá do paměti pocity, zprostředkované doteky smyslů. Telesiův senzualismus není radikální a je zmírňován nutnou aktivitou lidské duše pro dosažení poznání.

Telesio zůstal ve stínu známějších renesančních přírodních filozofů, ale jeho kritika aristotelismu a snaha o smyslové a empirické poznání přírody a přírodních zákonů a principů ovlivnila myslitele, kteří přišli po něm: Campanellu, Patriziho, Bruna, Bacona či Hobbese.

Ing. Hana Moudrá

Read more...