Filozofie pro Život

Ze života filozofů:
Nicolas Malebranche

Narodil se 6. srpna 1638 v Paříži jako nejmladší z deseti dětí vysokého královského úředníka. Jelikož měl už od dětství chatrné zdraví, byl až do svých šestnácti let vzděláván doma. Následně se začal věnovat studiu teologie a filozofie na Sorbonně. Studoval velmi snadno a rychle a všechna svá studia brzy zdárně zakončil. Protivilo se mu však školometské vzdělávání a po postupu na společenském žebříčku také neprahl. V roce 1660 vstoupil do kongregace oratoriánů, kde žil až do své smrti 13. října 1715.

„Oratorium Jesu” bylo spíše bratrstvo než Řád. Bylo zde dovoleno soukromé vlastnictví a neskládal se řeholní slib. Řídil je představený, a to značně demokratickým způsobem. Sice bylo věrné křesťanským zásadám, ale od hlavního proudu se lišilo například nesouhlasem s dogmatikou tridentského koncilu, na rozdíl od jezuitů. V tomto filozofickém a, dalo by se říci, vědeckém prostředí Malebranche pracoval a prohluboval doktrínu v ryze křesťanském duchu. Studoval náboženské spisy, aby mohl být vysvěcen na kněze. Zde se však také setkal s dílem Descarta, který způsobil obrat v jeho myšlení. Zcela se ponořil do jeho idejí. V roce 1674 vydal první část svého díla nazvanou Zkoumání pravdy, ve kterém spojil myšlenky sv. Augustina s Descartovými.

Toto jeho stěžejní dílo mu vyneslo věhlas a přátelství významných osobností jeho doby, ale také zapřisáhlé odpůrce jak u jezuitů, tak u přívrženců Descarta – karteziánů.
   
Nejpalčivější polemiky se vedly na téma „boží prozřetelnost“ versus lidská „svobodná vůle“. Malebranche tak prakticky až do své smrti strávil množství času obhajobou svých myšlenek. Některé jeho knihy se dokonce dostaly na Index librorum prohibitorum – církví vytvořený seznam zakázaných knih.

Malebrancheovo dílo čítalo několik svazků knih, v nichž vysvětloval své pojetí světa a člověka: Zkoumání pravdy (1674), I (1677), Pojednání o přirozenosti a milosti (1680), Křesťanské a metafyzické úvahy (1683), Rozhovory o metafyzice a náboženství (1688), Pojednání o lásce boží (1697), Rozhovor křesťanského filozofa s čínským filozofem o jsoucnosti (1708).

Malebrancheovo filozofické dílo reflektuje jeho dobu a reaguje na významnou myslitelskou osobnost Descarta. Zkoumá smyslové vnímání člověka, aby nakonec došel k závěru, že je relativní a nespolehlivé. Nástrojem pro získání pravdivého úsudku je podle Malebranche pouze rozum, jenž není zatížen empirií smyslů. Inspiroval se platonským učením o světě idejí. Na rozdíl od Platona však tvrdí, že všechny ideje se nacházejí v Bohu, a proto neexistuje vazba mezi nimi a materiálním světem. Odtud jeho slavné tvrzení, že všechny ideje nazíráme v Bohu, což mu vyneslo mnohá obvinění, např. ze spinozismu či panteismu. Skrze ideje nazírané v Bohu pak člověk vnímá celý manifestovaný svět. Toto pojetí jej odchýlilo od jeho velkého vzoru, Descarta. Tvrdil, že existenci materiálního světa nelze zjistit rozumem, a jediným vodítkem ke skutečnosti je biblická věrouka.

Rozum také nemůže zjistit ani pochopit vztahy příčiny a důsledku. Bůh je všemocný, a proto by člověkem vytvořená příčina, která směřuje ke svému důsledku, popírala boží všemohoucnost. Tato teze se nazývá okasionalismus. Takový pohled na svět vyvolává spornou otázku nemorálních lidských činů, jako je např. vražda či krádež. Malebranche vysvětluje, že Bůh je původcem všech událostí, od prvního pohybu ruky vraha až po zastavení srdce oběti. Zároveň však ale popírá, že by Bůh byl příčinou všech zlých činů a událostí. Morální a mravní aspekt jakéhokoli činu člověka se nachází v jeho záměru a myšlenkách. Podle Malebranche by se člověk měl nechat vést dobrou vůlí a láskou, tedy prokazováním dobra ostatním lidem.

Malebrancheova filozofie měla ve své době obrovský vliv. Byl považován za jednoho z vůdčích metafyziků své doby. Byl zařazen mezi prvořadé kontinentální racionalisty, jeho díla byla přeložena do latiny i angličtiny a studovali je myslitelé po celé Evropě. Inspirovaly se jimi další velké osobnosti jako například George Berkeley nebo David Hume.

Ing. Pavel Goliáš