GIORDANO BRUNO

Když Bertolt Brecht o Giordanu Brunovi napsal, že „čteme-li jeho spisy a přitom zároveň sledujeme zprávy o jeho veřejných vystoupeních, nechybí nám v tomto obraze nic, co by bránilo označit ho za velkého muže“, Vystihnul tím zřejmě to jediné, na čem se shodují všichni, kdo se touto osobností renesančního světa zabývali. S nevelkou nadsázkou se dá říci, že kolik je autorů, tolik Brunů nám vyvstává před očima. Je považován za velkého vědce i mága, kacíře a filozofa, blázna, dobrodruha i náboženského reformátora… Jako by to nestačilo, je také vynikajícím básníkem, satirikem a učencem vpravdě renesančním.
Odkud se berou tyto tak rozporuplné názory? Samozřejmě z jeho děl, která jsou dodnes inspirativní, dokonce provokativní odvážně načrtnutými tezemi. Ale neméně důležitou stránkou je jeho život, Stejně bouřlivý a heroický, stejně plný rozporů, jakoby si ho napsal sám.

Život
Když se v roce 1548 v městečku Nola nedaleko Neapole Giovannimu Brunovi a jeho manželce Fraulisse Savolině narodil syn, pojmenovali ho Fillippo. V 11 nebo dvanácti letech byl svými rodiči poslán do Neapole, kde na universitě studoval logiku a dialektiku.
Jako sedmnáctiletý vstoupil do řádu dominikánů, kde přijal řádové jméno Girodano, ale brzy se dostal do konfliktu s dogmatickými názory, které v té době prostupovaly církev. Zvláště silně na něj patrně zapůsobily klášterní mravy, které se v ničem nelišily od vnějšího světa. Má se za to, že již v této době vznikly první poznámky k satiře Svíčkař (Il Candelaio), ve které otevřeně kritizuje všechny nešvary klášterů této doby.
Během svého studia se mimo předepsaných autorů měl zájem také o antické prameny a soudobé učence jakými byli Kusánský nebo Kepler. To samo by vyvolávalo pozornost, ale Bruno se do konfliktu s církevními autoritami dostal především pro odmítání dogmat, jakým bylo uctívání obrazů nebo mariánský kult.
V roce 1572 byl vysvěcen na kněze a během následujících let se při studiu teologie seznamuje také s Platonem, Aristotelem a Vergiliem, ale zná také Ficina a Koperníka. Znovu upadá do podezření z kacířství. Po čtyři roky se mu daří toto podezření vyvracet, ale, v roce 1576 jsou všechna obvinění obnovena a Brunovi nezbývá nic jiného, než opustit dominikánský řád, Neapol i Itálii.
V severoitalských městech se necítil bezpečně a tak se snaží nalézt útulek před katolickou inkvizicí mezi protestanty. Ale kalvinistickým požárem zachvácená Ženeva je vůči jeho názorům stejně nesmiřitelná. Proto opouští Švýcarsko a vydává se do Francie. Na podzim 1579 přicestoval do Toulouse, kde šest měsíců soukromě přednášel astronomii, než se na universitě uvolnilo místo na katedře filozofie.
Sílící hugenotské války ho však ženou dál. Stěhuje se do Paříže, Také v Paříži si získal jméno svými přednáškami, byla mu dokonce udělena audience u francouzského krále Jindřicha III., kterému věnoval svůj menší spis De umbris idearum (O stínech idejí).
S doporučením francouzského krále se vydává do Anglie, ale naděje na stálé místo na univerzitě je marná. V Oxfordu svými neortodoxními názory vyvolá novou bouři, i když někteří angličtí historikové tvrdí, že příčinou bylo odhalení oxfordských učenců, že je pouze plagiátorem díla Thomase Diggesse.
Brunův názor je vyjádřen ve spisech, které vznikly na anglické půdě, byť v domě francouzského velvyslance. Jsou to tři spisy, které jsou označovány za tzv. metafyzické, neboť v nich rozebírá svou koncepci universa – La cena de la CeneriVečeře na Popeleční středu), De la Causa, Principio et Uno (O příčině principu a jednom) a De l´Infinito Universo et Mondi (O nekonečnu, universu a světech). Druhou trojici tvoří dialogy označované jako morální – O heroickém nadšení, Vyhnání vítězné bestie a Kabala pegasovského koně s dodatkem o kyllénském oslu, ve kterých volal po obnově hodnot a morálky ve společnosti.
V těchto dialozích vyjádřil svůj poměr k hostitelské zemi chválou královny Alžběty, zároveň však ostře kritizoval poměry na oxfordské univerzitě, zejména pedantství, okázalost a předsudky. ve spisech se naplno projevuje Brunovo odmítání ptolemaiovsko-aristotelského pojetí vesmíru, přestože používá termíny scholastiky, založené právě na Aristotelovi. Tyto dialogy jsou psány italsky, v rozporu s tehdejšími zvyklostmi.
V roce 1585 se vrací do Paříže, kde se znovu snaží proniknout na universitu. Zřejmě k tomu mělo posloužit jeho 120 tezí proti peripatetikům o přírodě a světu. Výsledek byl patrně jiný, než Bruno čekal. útok na dogmata university sice vyvolal senzaci, ale také nesmiřitelný odpor. Chtěl vědecké autority přinutit zaujmout postoj – a autority ho vyjádřily, když na chystané disputaci Bruna nepustily ke slovu a v podstatě ho z Paříže vyhnali.
Nezbývalo než se vrátit zpět do Německých zemí. Prochází Wittenbergem, Prahou, Helmstedtem, Frankfurtem a Curychem. Všude se pokouší přednášet, vydávat své spisy, vysvětlovat.
Pozornost v tomto období Brunova života zasluhují zejména tři spisy, ve kterých rozvíjí své myšlenky naznačené v trojici kosmologických dialogů - O trojím minimu a míře, O monádě čísle a tvaru a konečně O nezměrném a nespočetném.
Následovala osudová Chyba. Bruno při pobytu ve Frankfurtu obdržel pozvání od benátského šlechtice Monicega. Zastavil se v Padově, kde se snažil získat místo na katedře matematiky, leč neúspěšně. O rok později bylo místo přiznáno Galileimu Galileovi. Bruno tedy odchází do Benátek.
Není úplně jasné, co Monicega přivedlo k inkvizičnímu udání. Snad brunova neochota podělit se s ním o všechno své vědění, snad strach z inkvizice, která v Evropě doslova řádila. Ať už bylo skutečnou příčinou cokoli, Bruno je v roce 1592 vydán inkvizici a následuje devět let věznění, fyzického a psychického utrpení a výslechů.
Dokumenty z tohoto procesu nejsou dosud veřejně přístupné, uvádí se, že se ztratili při požáru ve vatikánské knihovně. s pomocí toho, co víme o Brunově filozofii a průběhu jiných procesů si však můžeme učinit představu i o tomto.
Hlavním obviněním bylo učení o mnohosti světů, které podkopávalo autoritu církve a její nárok na výlučnost. Obvinění se týkala také jeho výroků o Svaté trojici a Panně Marii: Bruno se aktivně v procesu hájil, údajně byl díky své vynikající paměti dokázal citovat celé stránky ze svých děl. Dokonce požadoval audienci u papeže. Byl ochoten odvolat některá ze svých tvrzení, ale to inkvizičnímu tribunálu nestačilo – chtěl, aby se Bruno zřekl veškerého svého učení a odvolal všechny své teze. To samozřejmě nemohl připustit a nakonec odmítl odvolat cokoli, popřel existenci posledního soudu, naopak trval na mnohosti světů.
Dá se říct, že v takové situaci inkvizičnímu tribunálu nezbývalo nic jiného, než ho odsoudit k upálení. Když se Bruno rozsudek dozvěděl, pronesl větu, která by mu zajistila nesmrtelnost, kdyby to předtím nedokázal svým životem a prací: Vynášíte nade mnou rozsudek s možná větším strachem, než mám já, když ho přijímám.
17. února 1600 byl Giordano Bruno upálen na Náměstí Květů v Římě.

Díla
Když si uvědomíme, jak obtížný a neklidný měl Giordano Bruno život, je udivující, kolik děl dokázal vytvořit. Bruno údajně i během devítiletého pobytu ve vězení sepsal dva spisy, ale ty byly předány inkvizici a ztratily se.
1582 - O stínej idejí. Ontologický spis, ve kterém přijímá neoplatonickou nauku o sestupu duše do hmoty.
1582 - Svíčkař. Satira na život mnichů v klášterech.
1582 - Umění paměti. Popisuje způsob, jak si zapamatovat a později vybavit informace. Metoda má blízko k soustavě kruhů, které používal Raymondus Lullus.
1584 - O nekonečnu, veškerenstvu a světech. Základní kosmologický spis, ve kterém pranýřuje ptolemaiovský a aristotelský pohled na svět.
1584 - O příčině, principu a jednom. Světonázorové dílu, ve kterém Bruno vykládá vztah ducha a hmoty. Hmota, světová duše a univerzální rozum spolupůsobí při vytváření světa. Dialog je považován za metafyzický, ale najdeme v něm i kosmologický výklad.
1584 - Vyhnání vítězné bestie. Morálně filozofický spis ve formě satiry. Antičtí bohové se rozhodli vyměnit 48 nestvůrných souhvězdí, která ztělesňují lidské neřesti, a nahradit je jejich opaky.
1585 - O heroickém nadšení. Obsahuje učení o poznání, kdy filozofie jako láska k moudrosti je přirovnávána k erotické vášni, která člověka pohání a přetváří ho. Filozofie je tvůrčím principem, silou, která vede k vnitřní harmonii a pochopení světa.
1587 - Svícen 30 soch. Vrací se k umění paměti, které úzce propojuje s nesmrtelností duše. Obnovení paměti člověka pozvedá na božskou úroveň.
1588 - 160 tezí proti matematikům a filozofům naší doby. Podobně jako v případě 120 tezí proti peripatetikům jde o pokus vyvolat diskuzi s universitním prostředím.
1588 - O magii. Obsahuje základní pojmy, rozdělení magie a prostředků. Bruna zajímá více než výsledek magie její princip. V každé části universa se nachází jeho celý obraz.
1588 - O poutech. Pouta mezi částmi universa jsou základním kamenem. Nejdůležitějším poutem je pak láska, která spoutává všechny části do společné harmonie.
1590 - O monádě čísle a tvaru. Tento a následující spisy rozvíjejí kosmologické myšlenky obsažené v dřívějších pracích.
1590 - O nezměrném a nespočetném.
1590 - O trojím minimu a míře.
Bylo by možné uvést množství básní, přednášek a menších prací.

Pavel Jeřábek