Filozofie pro Život

Ze života filozofů: Sokrates

Sokrates, jeden z nejznámějších filozofů, se narodil roku 469 př. n. l. v Athénách kameníkovi Sófroniskovi a porodní bábě Fainaretě. Jeho manželka se jmenovala Xantypa, a díky veselým příhodám z jejich společného života, vešla i ona do dějin. Povolání zdědil Sokrates po otci a živil se jako sochař. Byl velmi odvážný a zúčastnil se několika válečných tažení, kde získal vyznamenání za statečnost. Války byly jednou z mála příležitostí, kdy opouštěl Athény.

Sokrates byl označen v Delfské věštírně za nejmoudřejšího z Athén. Nevěděl možná nejvíce ze všech, ale připustil si vlastní nevědomost. V tom spočívá jeho moudrost a pro nás velký odkaz. Byl také velmi vytrvalý, traduje se, že dokázal stát i několik hodin na jednom místě, než našel odpověď na některou z filozofických otázek. Uvědomoval si, že je nedokonalý, a ustavičně hledal, jak se zdokonalit. Tak můžeme pochopit i význam jeho nejznámějšího citátu: "Vím, že nic nevím". Nebýt pyšný nebo ješitný na to, co víme, ale přiznat si, že je mnohem více toho, co nevíme. Skrze postupné zkoumání a odhalování neznámých nebo nejasných věci roste naše moudrost. Sokrates byl moudrý, protože dokázal své poznání používat v praxi a byl jednotný v myšlenkách, slovech i činech.

Sokratovská moudrost znamená konat dobro. Není jednoduché najít, co je dobré nebo špatné. Jak pro jednotlivce, tak pro společnost, aby se nečinilo zlo, když se chce konat dobro. Radí nám, ať se naučíme vést dialog, výměnu slov nebo názorů. Názor, který má každý člověk, je vzdálen více nebo méně pravdě. Je to umění jak navazovat spojení, rozvádět v dialogu dva zdánlivě protikladné názory, aby se dosáhlo pravdy. Důležitým pojetím dialogu u Sokrata bylo poznání sebe sama.

Hledání spíše toho, čím jsem, než toho, co mám. Cílem je naučit se být nejlepším soudcem svých chyb tak, že je odhalíme a napravíme dříve než kdokoli jiný.

Často vystupoval proti sofistům, kteří kazili mládež, i když říkali, že ji poučují. Viděli hodnotu člověka v jeho společenském postavení, politických zájmech nebo moci. Naopak Sokrates dbal především na utváření vlastního vědomí, svědomí a nedělal rozdíl ve společenských třídách svých posluchačů.

Sokrates mluvil o vnitřním hlase - daimonion, který ho upozorní před špatným rozhodnutím, avšak ho k ničemu nenabádá. Můžeme to nazvat hlasem svědomí, intuicí nebo předtuchou. Tvrdil, že každý člověk v sobě toto daimonion má, na každém však záleží, zda tento hlas poslechne nebo ne. V roce 399 př. n. l. byl Sokrates nespravedlivě obviněn a následně odsouzen na smrt. Soudní proces zaznamenal Platon v díle Obrana Sokratova. Musel vypít číši s jedem bolehlavem. Obvinění na něho byla vykonstruována na základě pomluv a nepřátelství lidí, kterým při rozhovorech na Athénské Agoře dokázal jejich namyšlenost nebo omyly, které pokládali za pravdu. Jeho přátelé mu chtěli pomoci utéct z vězení a zachránit mu život, ale on to odmítl. Vysvětlil jim, že celý život ctil athénské zákony a vychovával k tomu i všechny své učedníky. Nemůže tedy jen proto, že mu hrozí smrt, takto nečestně utíkat před vykonáním rozsudku.

Nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, přesto patří mezi nejznámější antické filozofy. Díky svému umění probouzet lidské duše, měl hodně žáků, z nichž někteří vlastní filozofické školy založili. Jeho největším učedníkem byl Platon, který z úcty ke svému učiteli vložil své nejlepší myšlenky do jeho úst. Sokrates vystupuje v Platonových dialozích jako ten, který přivádí ostatní ke správnému poznání, k moudrosti.

„Neboť nic jiného nedělám, chodě mezi vámi, než že přemlouvám mladé i staré, aby nepečovali dříve ani usilovněji o tělo, ani o peníze, než o to, aby duše byla co nejlepší.“ (Obrana Sokrata)

Aleš Budín