>> pátek 3. května 2013
Ze života filozofů: Dionysios Areopagita
Záhadný Pseudo-Dionysios Areopagita (též Diviš Pseuodareopagita, Pseudoareopagita), nejvýznačnější východní křesťanský novoplatonik a mystik, zřejmě syrského původu, který žil na konci 5. či na začátku 6. století. Svým dílem zásadně ovlivnil středověkou mystiku. O jeho životě nevíme nic, svá díla podepisoval jménem Dionysios a už na začátku 6. stol. byl ztotožňován s Dionysiem z Areopagu, který žil v 1. století (řecky: Dionýsios ho Areopagités).
Dionysios z Areopagu (Areopág - řec. Areos pagos, Áreova skála - je skalní blok na severozápadním úpatí athénské Akropole, kde zasedal nejstarší athénský soud.) byl dle Skutků apoštolských (XVII, 34) mezi těmi Athéňany, kteří se po kazání Pavla z Tarsu obrátili na křesťanství. Měl prý být svědkem smrti Panny Marie, jako "discipulus Pauoli" měl popsat Pavlova vidění a stal se prvním biskupem v Athénách.
Dionysios z Areopagu byl také zaměňován se svatým Dionysiem (Divišem), patronem Francie, prvním biskupem v Paříži a mučedníkem z 3. století uctívaným jak v západní, tak i ve východní církvi.
Pseudo-Dionysios Areopagita svět chápal jako emanaci Boha; hierarchicky uspořádaný kosmos má podíl na Boží dokonalosti a usiluje o opětovný návrat k němu. Pseudo-Dionysios ztotožňuje Boha s principem dobra. Bohu přísluší na prvním místě jméno "Dobro". To je také důvodem jeho emanace: Bůh stvořil jsoucna ze svého nejvyššího dobra. Říká: "Dobro se ze sebe rozptyluje a rozděluje." Z jednotlivých emanačních stupňů, jimiž Bůh sestupuje ke světu, se přirozeným způsobem rodí i hierarchie nebeského a pozemského uspořádání. Čím dále je jsoucno od božského zdroje, tím je i světla a bytí méně, a tím je i nižší stupeň dokonalosti. Jednotlivá stvoření jsou takto manifestacemi Boha v jeho vlastním díle. Velmi podrobně popisuje nebeskou i pozemskou hierarchii, a proto byl nazván "Doctor hierarchicus". Nebeská hierarchie se skládá z devíti andělských chórů, od cherubínů, serafínů až po archanděly a anděly. Pozemskou nápodobou nebeské hierarchie je hierarchie církevní. Pozemská hierarchie navazuje na nebeskou od rozumných bytostí, pokračuje ostatními živými bytostmi a končí až u neživých předmětů, které se na Bohu účastní jen tím, že existují.
Protože vše stvořené od Boha pochází, touží se opět k Bohu vrátit. Bezměrná touha po božstvu prostupuje celou přírodu. Hybnou silou této touhy, která vše uvádí do pohybu, je láska. Láska z Boha pramení, všechny stvoření spojuje a nakonec se ke svému zdroji zase navrací. Milující vychází v extatické lásce mimo sebe (exstare), aby se přenesl do předmětu své lásky, aby se spojil s Bohem a dosáhl zbožštění (theosis), tedy sjednocení s Bohem.
Pseudo-Dionysios Areopagita ve svém díle spojil novoplatonismus s křesťanskou teologií a mystikou. Jeho spisy se souhrnně označují termínem "Corpus Areopagiticum" a jsou rozděleny na tyto části: De divinis nominibus (O Božích jménech); De caelesti hierarchia (O nebeské hierarchii); De mystika theologia (O mystické teologii); De caelesti hierarchia (O církevní hierarchii) a 10 listů.
Tato díla byla poprvé předložena na konstantinopolském církevním koncilu v roce 532 a od té chvíle po bezmála tisíc let byla hlavním zdrojem středověkého myšlení a těšila se téměř kanonické autoritě. (Bylo spočítáno, že ještě Tomáš Akvinský cituje Aeropagitu 1700krát.) Za jejich autora byl dlouho považován již zmíněný Dionysos z Areopagu, první Athénský biskup z 1. století. Teprve renesanční humanisté (Laurentius Valla a Erasmus Rotterdamský) zpochybnili, že by šlo o novozákonního Dionysia, a vyslovili názor, že jde o osobu mnohem pozdější, v díle silně ovlivněnou novoplatonským filozofem Proklem (latinsky Proclus, kolem 410 Konstantinopol – 17. dubna 485 Athény).
Ing. Hana Zralá
0 komentářů:
Okomentovat